Úterý, 30. listopadu 2010Tiskové zprávy
POZVÁNKA NA SLAVNOSTNÍ PREMIÉRU DOKUMENTÁRNÍHO FILMU
„ŠKOLY NA FÉROVKU“
Přesvědčte se na vlastní oči, že společné vzdělávání všech dětí funguje!
v pátek 3. prosince 2010 od 19.00
ve velkém Sále Břetislava Bakaly na Žerotínově náměstí v Brně
Liga lidských práv Vás srdečně zve na slavnostní premiéru půlhodinového dokumentu o vzdělávání handicapovaných dětí v běžných třídách, která proběhne v pátek 3. prosince u příležitosti Mezinárodního dne lidí s postižením. Film představí tři děti, jejich rodiče, jejich učitele i jejich spolužáky. Ukáže vám, jak žijí, jak se učí a vůbec jak se těmto dětem daří ve školách, které Liga ocenila za jejich přístup Certifikátem Férová škola. Film je určen nejen ředitelům a pedagogům škol, ale i široké veřejnosti.
Slavnostní premiéry a diskuse po skončení filmu se zúčastní:
Eugen Sokolovský, režisér filmu
Eliška Novoměstská, ředitelka ZŠ Šaratice
Radka Renzová, ředitelka ZŠ Svitavy-Lačnov
Monika Tannenbergerová, pedagožka projektu Férová škola
David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv
Ve spolupráci s profesionálními tvůrci připravila Liga půlhodinový dokument o inkluzivním vzdělávání, tedy o vzdělávání zdravotně či sociálně znevýhodněných či nějak odlišných dětí v rámci běžných škol a tříd. Přestože inkluze je v zahraničí běžný a úspěšný vzdělávací systém, u nás vůči němu stále panují předsudky. Proto jsme se rozhodli představit veřejnosti tři české školy, které na principech inkluze fungují a do běžných tříd se jim daří úspěšně začleňovat například i žáky s tělesným postižením, děti s lehkým mentálním postižením, autisty, romské děti a v neposlední řadě i děti velmi nadané, které rovněž potřebují zvláštní péči pedagogů.
Více informací o projektu Férová škola naleznete zde.
Pondělí, 8. listopadu 2010Aktuality
Thomas Hammarberg, Komisař pro lidská práva Rady Evropy, vydal dne 21. října 2010 komentář, ve kterém kritizoval přetrvávající praxi nadměrného a dlouhodobého umisťování lidí se zdravotním postižením do ústavů.
Přestože myšlenka zásadnějšího využívání komunitních služeb v péči o lidi s postižením se začala rodit již v 60. letech minulého století, v mnoha státech Evropy stále převažují velkokapacitní ústavy, ve kterých jsou lidé často oběťmi nelidského zacházení a dalšího porušování práv. Ústavní péče má totiž mnohá úskalí, která omezují práva těch, kdo jsou v těchto zařízeních drženi. Možnosti lidí s postižením obrátit se někam o pomoc jsou v důsledku toho podstatně menší.
V České republice má samotná koncepce transformace značné nedostatky
Podle vyjádření komisaře začalo již mnoho států přijímat opatření, která by vedla ke snížení počtu velkých ústavů a zvýšila dostupnost komunitních služeb. V České republice je však dosud velká většina sociální a psychiatrické péče soustředěna právě v oněch velkých ústavech situovaných často v odlehlých místech daleko od větších měst.
Přestože u nás již byla schválena koncepce transformace pobytových sociálních služeb ve služby poskytované v přirozené komunitě a podporující sociální začlenění, existují zde stále ještě značné nedostatky. I nadále chybí ucelený plán pro transformaci psychiatrické péče a také péče o seniory. O stavu českých ústavů, ve kterých jsou lidé omezeni na svobodě, vypovídají mimo jiné i zprávy Ombudsmana, který kritizoval různé druhy porušování lidských práv a nedostatků při jejich dodržování.
V čem spočívá funkce Komisaře pro lidská práva Rady Evropy
Komisař pro lidská práva je nezávislým nesoudním orgánem Rady Evropy. Věnuje se zjišťování nedostatků v legislativě či praxi členských států a snaží se podporovat účinné dodržování lidských práv. V rámci své funkce může také vykonávat návštěvy států, a to za účelem zjišťování faktického stavu lidských práv. Mezi jeho další činnosti patří i různé osvětové akce za účelem zvýšení informovanosti o lidských právech. Pan Thomas Hammarberg vykonává svou funkci od roku 2006. Je znám jako skutečný odborník v oblasti lidských práv, zaměřuje se zejména na práva dětí. Českou republiku navštíví v druhé polovině listopadu.
Celý komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva najdete zde.
Sobota, 11. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 11. 9. 2010 v Mladé frontě DNES.
Jediná škola v kraji je „férová“, základní škola ve Mšeně na Mělnicku. Další tři středočeské školy chtějí titul Ligy lidských práv získat. I do nich chodí děti handicapované a učí se spolu s ostatními žáky.
Do jedné třídy chodí děti různých národností, žáci zdraví i školáci s různým postižením. To je základní škola ve Mšeně na Mělnicku. Zatím jediná Férová škola ve středních Čechách.
Liga lidských práv tímto titulem oceňuje školy za spravedlivý přístup k dětem bez ohledu na jakékoliv jejich handicapy. Titul má zatím jen deset škol v Česku, od června k nim patří i ta ve Mšeně.
„S dětmi tu pracuje vynikající pedagogický kolektiv, který spolupracuje s rodinami i veřejností,“ vysvětluje komisařka Olga Kusá.
Ke slovním výpadům dochází, ale ne moc často
„V osmé třídě máme žáka zrakově postiženého, ačkoli by měl nárok na školu pro žáky se zrakovým postižením. Děti se s ním už sžily, všichni jsou v pubertě a podle toho se k sobě chovají,“ říká s úsměvem ředitelka školy Jiřina Trunková.
Připouští však, že ne vždy jsou vztahy mezi zdravými dětmi a těmi handicapovanými bezproblémové. „Neříkám, že nedochází ke slovním výpadům. Dochází. Ale v únosné míře, děti se znají od první třídy a poznávají, že ne všichni jsou stejní,“ dodává.
V mšenské škole jsou postižení žáci integrováni mezi ty zdravé, stejně jako romské děti. Náročnější je to především pro učitele, kteří se musí na hodiny důkladněji připravit a zaměstnávat průběžně všechny skupiny žáků. Jsou však aktivity, které zvládnou všichni společně, třeba čtení nebo vyprávění. „Do klasické třídy chodí ti, kteří na to mají, jde o individuální integraci. U ostatních využíváme skupinovou integraci, kde mají žáci lehčí učivo než na klasické základní škole,“ popisuje Trunková.
Titul by chtěly další tři školy
V letošním školním roce o titul Férová škola usilují další tři středočeské školy – Základní škola a Mateřská škola Klobuky na Kladensku, Základní škola Libčice nad Vltavou v okrese Praha-západ a Základní škola a mateřská škola Chotýšany na Benešovsku.
„Máme tu čtyřicet dětí a pět z nich má řečový handicap, vývojovou dysfázii,“ říká Darina Lebenská ze školy v Chotýšanech, kam chodí děti jen do páté třídy. „Jedna žačka vůbec nemluví a domlouvá se znakovou řečí. Děti se ji tak učí, třeba když jim „čte“ svůj deníček pomocí znaků,“ podotýká Lebenská.
V Chotýšanech nemají ani jedno romské dítě, zato sem chodí tři děti příznivců hnutí Hare Krišna.
„Ve škole se to promítá spíš při stravování, mají upravený jídelníček. Také jim umožňujeme absenci, když jezdí s rodiči do Indie při příležitosti různých svátků nebo setkání. Jednou jsme dělali projekt o Indii a vyvrcholením byla veřejná beseda, kde žáci promítali své diapozitivy,“ dodává Lebenská.
Úterý, 3. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
Čtvrtek, 29. července 2010Aktuality
Článek byl publikován dne 29. 7. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Letošní rok je mnohými označován za supervolební rok. Široká mediální pozornost byla věnovaná nejen parlamentním volbám v Česku, ale také volbám ve Velké Británii a u našich jižních sousedů – v Maďarsku a na Slovensku, kde volby také přinesly překvapivé výsledky. Do kontextu supervolebního roku skvěle zapadla dvě přelomová rozhodnutí soudů v otázce souvislosti způsobilosti k právním úkonům s výkonem volebního práva. Konkrétně šlo o květnový rozsudek ESLP Alajos Kiss proti Maďarsku a červencový nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3102/08. Obě stížnosti vzešly z iniciativy Centra advokacie duševně postižených (MDAC), organizace, která se dlouhodobě věnuje ochraně lidí s duševním postižením.
I když se oba případy zaobíraly toutéž otázkou, a to jestli stát má právo omezovat volební práva lidí s částečně nebo úplně omezenou způsobilostí k právním úkonům, rozhodnutí v nich se lišila. V případě pana Kisse ESLP rozhodoval o tom, zda ustanovení maďarské ústavy, které odepírá volební právo lidem zbaveným nebo omezeným ve způsobilosti k právním úkonům, je v souladu se zněním čl. 3 Dodatkového protokolu k EÚLP. ESLP ve svém odůvodnění navázal na svou předchozí judikaturu týkající se článku 3, ve které opakovaně zdůrazňuje význam volebního práva v demokratické společnosti. I když státy mají určitý prostor pro uvážení a můžou volební právo zákonem omezit, omezení musí být proporcionální[1] a nesmí narušit všeobecnost voleb. Například automatická ztráta volebního práva u všech lidí ve výkonu trestu odnětí svobody proporcionální není a do prostoru pro uvážení státu nespadá. Právě z případu Hirst proti Velké Británií, ze kterého pochází závěr uvedený v předchozí větě, vycházel ESLP ve své argumentaci v případě pana Kisse. Podobně jako u Hirsta, i u Kisse rozhodnutí soudu založilo automatickou ztrátu volebního práva, v tomto případě šlo o soudní omezení způsobilosti k právním úkonům. U Kisse pak ESLP ještě zdůraznil, že přetrvávající přístup států k lidem s mentálním či duševním postižením, kdy jsou všichni „házeni do jednoho pytle“, je značně sporný, naopak je povinností států dbát na to, aby při rozhodování o základních právech byla respektována individualita každého člověka.
Případ pana J.S. se rovněž týkal omezení volebního práva v důsledku soudního zásahu do způsobilosti k právním úkonům. Na rozdíl od Maďarska však v České republice nezakládá toto omezení přímo ústava, ale § 2 písm. b) volebního zákona, které stanoví, že zbavení způsobilosti (tedy nikoliv již omezení jako v Maďarsku) k právním úkonům je překážkou výkonu volebního práva. ÚS se také zabýval proporcionalitou napadeného ustanovení. Dovodil ovšem, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, nýbrž že problémem je špatná praxe obecných soudů v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Podle názoru ÚS totiž soudy při svém rozhodovaní vůbec neberou v potaz veřejnoprávní důsledky zbavení způsobilosti k právním úkonům, konkrétně vznik překážky výkonu volebního práva. V rámci nálezu pak ÚS vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy k tomu, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.
Zajímavostí v rozhodnutí ESLP je také, že soud ve svém odůvodnění odkázal přímo na ustanovení Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, mezinárodního instrumentu, který si klade za cíl odstranit přetrvávající diskriminaci lidí s postižením ve světě. Článek 29 Úmluvy přímo zavazuje státy k tomu, aby zaručily osobám se zdravotním postižením politická práva včetně aktivního i pasivního volebního práva, bez omezení postaveném výlučně na existenci postižení. Ačkoli Úmluvu loni ratifikovala i Česká republika a odkázal na ni i J.S. ve své stížnosti, ÚS se s nesouladem zákonného ustanovení s článkem 29 Úmluvy vůbec nevypořádal.
Oba soudy se ovšem shodly na tom, že skupina lidí s duševním či mentálním postižením byla v minulosti značně diskriminována a v některých státech Evropy tato diskriminace stále pokračuje v důsledku dosud platných socialistických předpisů. Podle názoru ESLP se právě z popsaných historických důvodů prostor pro uvážení v takových případech podstatně zužuje a o to striktněji musí být posuzovány podmínky jakéhokoliv odlišného zacházení postaveného na základě postižení. Naopak ÚS chápe prostor pro uvážení státu dostatečně široce k tomu, aby mohl zahrnovat i omezení výkonu volebního práva u celé skupiny lidí, pokud to sleduje „legitimní cíl, jímž je zajistit, aby se elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb“. Podle obou soudů je však nutné při rozhodování o právní ochraně lidí s duševním postižením věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby ukládané omezení naplňovalo všechny podmínky proporcionality a respektovalo princip inkluze.
I když ÚS svým interpretativním výrokem zavázal soudy k tomu, aby posuzovaly způsobilost k výkonu všech konkrétních práv včetně volebního práva osob zbavovaných způsobilosti k právním úkonům či na ni omezovaných, otázkou zůstává, jak efektivní bude toto posuzování v praxi. Obecné soudy v ČR i přes několikanásobnou kritiku Ústavního soudu (například v nálezech pod sp. zn. IV. ÚS 412/04 a I. US 557/09) pořád přistupují k řízení o způsobilosti k právním úkonům formalisticky, nekriticky přebírají (často velice subjektivní) názory soudních znalců a řízení dostatečně neindividualizují. V praxi neexistuje žádný nástroj k posouzení způsobilosti k výkonu volebního práva a bude zřejmě obtížné takový test vytvořit. Navíc, vzhledem k tomu, že ÚS výrokem ukládá další povinnost již tak vytíženým soudům, hrozí, že nález ÚS se v praxi uplatní jenom jako doplňující formální větička nebo paragraf v odůvodnění, podle nichž neschopnost volit bude vyplývat již ze samotné diagnózy člověka s duševním či mentálním postižením. Na druhou stranu ovšem precendenční výrok poskytuje novou možnost lidem zbaveným způsobilosti k právním úkonům, aby podali návrh na navrácení způsobilosti třeba i jen z důvodu, že jsou schopni volit, případně napadnout rozhodnutí o zbavení způsobilosti z důvodu, že soud odebrání jejich možnosti volit dostatečně neodůvodnil. V případě, že soud uzná schopnost člověka účastnit se voleb, nemůže ho pak zbavit způsobilosti k právním úkonům zcela, maximálně mu ji může omezit.
