Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
Připravovaný zákon říká, že za děti mladší 16 let rozhodnou rodiče Dnes musí s interrupcí souhlasit také sama těhotná dívka Patnáctiletá dívka má svou občanku a může žít sexuálním životem. Ovšem v případě, že otěhotní, rozhodují za ni rodiče. S jejím názorem se přitom příliš nepočítá.
Připravovaný zákon o specifických zdravotních službách, který interrupce upravuje, totiž klade mladší šestnácti let na stejnou úroveň jako ženy zbavené právní způsobilosti.
„Těhotenství se ukončí na základě písemné žádosti zákonného zástupce,“ stojí v návrhu, který má právě začít kolečko po jednotlivých ministerstvech.
Rozhodne prostředník Právník České lékařské komory Jan Mach však míní, že takové znění může být v rozporu s evropským právem. „Chybí tam prostá věta, že se zákrok provede nejen se souhlasem zákonného zástupce, ale také nezletilé, což by v důsledku mohlo vést k porušení úmluvy o lidských právech a úmluvy o biomedicíně,“ říká Mach.
Úmluva totiž pacientovi zaručuje, aby každý provedený výkon mohl s ohledem na rozumovou vyspělost sám posoudit.
Podle ministerstva zdravotnictví, které zákon připravilo, však žádný střet s evropskými normami nehrozí. V zákoně o zdravotních službách, který má jít do sněmovny před létem společně s tím o takzvaných specifických službách, je prý situace, kdy nezletilý pacient se zákonnými zástupci nesouhlasí, dostatečně upravena.
„Když se neshodnou, soud určí opatrovníka a teprve ten o konkrétním zákroku rozhodne. Snažíme se jít cestou posilování práv pacientů a myslíme, že je to oproti dnešku, kdy se s nezletilými nikdo nebaví, velký pokrok,“ vysvětluje náměstek pro legislativu Martin Plíšek.
Než spor skončí, dívka porodí S tím však právník lékařské komory nesouhlasí. „Dnes je to upraveno jasněji. Proti vůli pacientky umělé přerušení těhotenství není možné, a tak by to mělo zůstat,“ říká Mach. Nepřesvědčuje ho přitom ani možnost správního procesu. „I kdyby šlo o zrychlené zřízení, strany se mohou odvolávat, podávat ústavní stížnosti, a to v situaci, kdy jde o čas. Těhotná dívka mezitím stejně porodí,“ dodává Mach.
Dnešní právní úpravu hájí také Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. „U dívek mladších šestnácti let teď nelze provést potrat bez souhlasu rodičů, ale to neznamená, že ho lze provést proti vůli těhotné. Formulace by taková měla být i v novém zákoně,“ myslí si Candigliota, která se jako právnička zaměřuje na lidská práva v oblasti zdravotnictví.
Tomu, že si lékaři budou při práci dávat v hlavě dohromady nařízení z několika zákonů, totiž příliš Candigliota nevěří. „Mohlo by dojít k selhání. Lékaři mají často podle našich zkušeností malé právní povědomí. Pak snadno dojde k nepochopení,“ obává se.
***
Těhotné děti
2000 mladistvých a nezletilých dívek ročně otěhotní v České republice. Přibližně tisíc z nich nakonec podle Socioterapeutických listů porodí. Počet dívek, které otěhotněly nebo se staly matkami před 15. rokem, se pohybuje kolem stovky ročně.
Článek byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v deníku Hospodářské noviny.
Autorkou článku je Michaela Mužíková, Hospodářské noviny.
Pondělí, 18. dubna 2011Zprávy z médií
Přestože počet pacientů žalujících lékaře či nemocnice neustále roste, jen malá část z nich odchází od soudu jako vítěz.
ZDRAVOTNICTVÍ
Dokud v této zemi neprohraje každý týden jeden lékař soud s poškozeným pacientem, nezačnou tu zdravotníci léčit svědomitě. Pronesla žena, jíž ani po dlouhodobé hospitalizaci nebyl nikdo schopen určit diagnózu. Následky neodpovědného konání lékařského personálu nese dodnes.
Zapovídáte-li se s advokáty, kteří hájí lidi stěžující si, že vinou zdravotníků oni či jejich blízcí přišli k újmě na zdraví, nebo dokonce zemřeli, chce se vám plakat. Ne že by takových soudů bylo málo. Ale jen velmi zřídka se je daří dovést do vítězného konce, i když se na první pohled zdají jako jasná věc.
„Počet lidí, kteří se na mne obracejí, stále roste. Téměř není dne, aby mi někdo nevolal. Vyhrát je ale mimořádně těžké. Určitou naději na žalobu má sotva třetina případů. Pozitivního ortelu se dočkají jen jednotky procent,“ potvrzuje advokátka Marie Cilínková, která se touto agendou soustavně zabývá již čtyřicet let. Dodává, že se navíc v posledních letech situace spíše zhoršuje v neprospěch lidí, kteří z nemocnice odešli nemocnější, než do ní přišli.
Samozřejmě ještě existuje jedno vysvětlení: čeští lékaři jsou v porovnání s celým světem mimořádně pečliví, léčí v souladu s nejnovějšími poznatky a postupy, nikdy se nepletou a v krizové situaci se vždy rozhodnou správně. Je to ale vůbec možné?
STRACH Z BÍLÉ MAFIE
I když z medializací některých ostře sledovaných sporů by mohl vzniknout dojem, že cílem pacientů je dostat lékaře za mříže či vysoudit rekordní částky, k žalobě se uchylují spíše ze zoufalství. „Lidé se většinou nechtějí soudit. Když ale mají pocit, že nemají žádné dovolání, volí tento způsob,“ vysvětluje předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nespokojení pacienti a jejich příbuzní mají v tuzemsku možnost stěžovat si na postup lékaře či nemocnice až na osmi různých místech – od vedoucího nemocnice přes jejího zřizovatele, ombudsmana, zdravotní pojišťovnu, ministerstvo až k České lékařské komoře (ČLK). Ta se například zabývá ale jen 1200 až 1500 stížnostmi ročně. Přitom je to jediná instituce, která může řešit etická pochybení lékařů. „Naprostá většina obvinění je neoprávněná. Buď jsou už promlčená, nebo si lidé stěžují na hlouposti, jako že museli dlouho čekat před ordinací, nebo je to tvrzení proti tvrzení, kde se nedá prokázat, kdo má pravdu,“ vysvětluje předsedkyně revizní komise komory Jana Vedralová.
Pokud komise stížnost uzná, může lékař dostat důtku, pokutu či mu hrozí vyloučení z ČLK, což de facto znamená, že už nesmí nadále léčit. Ke krajnímu prostředku komora přistupuje jednou maximálně dvakrát ročně. „V některých případech, kdy si lidé stěžují až po promlčecí době, ale my sami cítíme určité pochybení, navrhujeme ministrovi zdravotnictví, aby ustanovil znaleckou komisi, která by se kauzou zabývala,“ dodává Vedralová.
Ti, kteří nikde jinde neuspěli, si mohou stěžovat v civilním či trestním procesu. V případě občanskoprávních sporů podávají žaloby na náhradu škody nebo ochranu osobnosti. Jenže většinou rychle narazí. „To, že lékař špatně určil diagnózu, ještě nemusí znamenat, že je žalovatelný. Občanskoprávní proces je možný v případech, kdy nastal zásah do práv pacienta a současně způsobil újmu na jeho zdraví. I když splní tyto podmínky, je nutné prokázat, že újmu způsobilo právě jednání lékaře a nic jiného,“ upozorňuje specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál.
Riskantní podnik, který sice v ojedinělých případech může skončit milionovou výhrou (viz Vzácné náhrady), není levnou záležitostí. Žalobce musí platit svého advokáta, znalečné, konzultanty, výpisy ze zdravotní dokumentace, a pokud prohraje, tak i náklady právního zastoupení protistrany. Výdaje se mohou vyšplhat až do statisíců.
Jak upozorňuje Dostál, poměrně dobře žalovatelné je pochybení zdravotníků, které nastalo u porodu, a současně má dítě následky na celý život. V těchto případech bývá totiž dobře zdokumentovaný fyziologický proces kolem dítěte, průběh porodu, vyšetření apod. Úspěchem leckdy končívají i manifestní chyby, tedy když zdravotníci například zamění pacienty či podají kontraindikovaný lék. Naopak mizerné jsou kauzy pacientů, kteří se kdysi dávno léčili s určitou chorobou, ale lékaři jim diagnózu neurčili správně, a oni teď kvůli tomu mají poškozené zdraví. Podobné je to i v případě lidí, kteří se pohybují mezi několika zdravotnickými zařízeními, a není možné jasně prokázat, kde konkrétně se stala chyba.
„Současná praxe zcela jistě diskriminuje lidi, kteří jsou hodně nemocní a nemajetní,“ zdůrazňuje Dostál.
ŽIVOT PO NEMOCI
K zdánlivé bezúhonnosti a vysoké profesionalitě tuzemských zdravotníků a nemocnic navíc přispívají často samy soudy. Poškozeným totiž dávají za pravdu, jen když prokážou stoprocentní příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a následkem na zdraví či životě. „Jenže medicína není stoprocentní disciplínou. Prokázat něco takového je téměř nemožné. U nás se ze zásady odmítá odpovědnost za chybu na zdraví,“ namítá Cilínková.
A tak většina poškozených odchází i po dlouhých letech od soudu s nepořízenou, a navíc s vysokým účtem. „Ačkoli soud může vážně poškozené pacienty, kterým se spor nepodaří vyhrát, zprostit povinnosti platit náklady advokáta protistrany, případně i náklady řízení, v poslední době toho nevyužívá. Zákonné ustanovení je založeno na mravnosti a humánnosti a navazuje na občanskoprávní zásadu, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žaloby, a ještě uložení povinnosti platit poškozeným vysoké náklady znamená ve své podstatě znemožnění přístupu poškozeným ke spravedlnosti,“ zdůrazňuje Cilínková.
K soudu tyto lidi dohnal stav, kdy v důsledku zdravotnického zákroku nejsou schopni žít jako předtím, pracovat, jsou odkázáni na celodenní péči, nebo dokonce přišli o živitele rodiny či o dítě. „Měla by se prolomit judikatura nebo změnit legislativa, protože nezohledňují pacienta jako slabší stranu ve sporu se zdravotnickým zařízením,“ souhlasí i Zahumenský.
Takový výnos už ale existuje. V roce 2008 Ústavní soud konstatoval, že prokázat stoprocentní příčinnou souvislost je „nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné“. „I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je obtížné, ba vyloučené stanovit, zda postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to těžší je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného,“ praví dále ústavní soudci ve svém usnesení.
Českou soudní praxi kritizovali i právní odborníci z Izraele, Velké Británie či Švýcarska na nedávné mezinárodní konferenci pořádané Justiční akademií. Přísný požadavek na prokázání příčinné souvislosti jde dle jejich názoru k tíži pacientů. „I když stanovení příčinné souvislosti bývá někdy složité, švýcarský specialista na tyto otázky to vidí jednoduše: zavinil-li někdo poškození zdraví pacienta z deseti procent, mělo by se poškozenému dostat náhrady ve stejném rozsahu, tj. deset procent,“ uvádí Cilínková, která se této konference účastnila.
ROZPAČITÍ ODBORNÍCI
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci. Medicínské otázky soudci nemohou sami rozhodovat, a tak se musejí spolehnout na odborné znalosti – lékařské posudky. „Tam je zakopaný pes. Jsou to totiž aktivní lékaři, takže většinou drží spolu, kryjí si vzájemně záda, zamlžují chyby. Pak vydávají tyto typy závěrů: jednání lékaře není v příčinné souvislosti s následkem, lékař nepochybil, lékař sice pochybil, ale nebyla prokázána příčinná souvislost s újmou, situaci nelze posoudit. Poškozený neunese důkazní břemeno a prohrává. Soudci však mohou dát poškozenému pacientovi prostor, aby prokázal svá tvrzení, která samozřejmě nejsou obsažena ve zdravotní dokumentaci. Bohužel zejména v poslední době neumožní tato dokazování v potřebném rozsahu, předčasně jmenují znalce a rozhodují i na základě jejich neúplných a rozpačitých odborných závěrů. Ve zdravotní dokumentaci se zpravidla chyby lékaře nezapisují. Když posudky nezní jednoznačně ve prospěch pacientů, soudci žalobu zamítnou,“ popisuje na základě své praxe advokátka Cilínková. Přestože tyto případy podle její zkušenosti svědčí o nedostatku zodpovědnosti, profesionality a nedbalém přístupu zdravotníků k pacientům.
„Zákon o soudních znalcích je zastaralý a skoupý. Znalci nejsou vhodně vybíráni, jsou těžko odvolatelní či někdy nejsou dostatečně erudovaní. Navíc mají velké tendence ke stavovské kolegialitě,“ potvrzuje Zahumenský z Ligy lidských práv.
Tristní stav v této oblasti si uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti, které s uvedenými výtkami víceméně souhlasí. Proto připravilo novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, kterou počátkem dubna schválila vláda a jež pravidla pro jejich působení zpřísňuje. „Hlavními důvody pro vytvoření novely jsou nekvalitní činnost některých znalců a tlumočníků (zjevné vady v posudcích a překladech), nedostatečná úprava státního dohledu, opožděné podávání znaleckých posudků a odborných překladů či porušování povinnosti mlčenlivosti znalcem nebo tlumočníkem. Navrhovaná účinnost novely je leden 2012,“ vysvětluje mluvčí resortu Tereza Palečková. Úprava paragrafů řeší ale současný stav jen částečně, ministerstvo proto současně připravuje zcela nový zákon o znalcích, jehož paragrafované znění předloží do konce letošního roku.
ZTRÁTA OČEKÁVÁNÍ
I když zpřísnění pravidel pro znalce bude určitým krokem vpřed, nebude všespasitelným. Na tahu jsou i soudci. Ústavní soud v citovaném usnesení nabádá, aby soudy spíše hodnotily tzv. ztrátu šancí či ztrátu očekávání. Odškodnění by měl soud navrhovat poté, co zhodnotí, jaké by v případě lékařského postupu lege artis (tedy za použití nejvyššího dosaženého vědeckého poznání) měl pacient statisticky šance na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života o určitou dobu.
„Nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek stoprocentně prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad způsobení škody, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení se více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař–pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, především znalostních, převahu moci právě lékař,“ vysvětluje Ústavní soud.
Bohužel se soudci zatím této rady příliš nedrží. Žaloby by přitom měly být krajním řešením. Jen málokdo chce lékaře pranýřovat. Zvlášť když častěji vina padá na institucionální selhání. Ve vyspělých zemích se nemocnice spíše snaží s pacienty dohodnout mimosoudně. To je ale v našich podmínkách většinou z říše snů. Na vině je nejenom málo judikovaných kauz, z nichž by mohli právníci odhadnout, jak by se případný soudní spor vyvíjel. O mimosoudní dohody nestojí totiž ani komerční pojišťovny, u nichž si nemocnice a lékaři povinně sjednávají pojistku profesní odpovědnosti. Odhalil to například v únoru medializovaný případ novorozené holčičky, která v inkubátoru hradecké fakultní nemocnice chytila infekci, v jejímž důsledku trvale ochrnula. Vedení nemocnice pochybení přiznalo a rodičům navrhlo jako kompenzaci dva miliony korun bez toho, že by se museli soudit. O částce byl management ochoten s rodinou dále jednat. Dohodě ovšem zabránila pojišťovna, která požadovala pravomocný rozsudek.
„V případech medicínských odškodnění trvá absolutní neochota k pozitivnímu vyřešení věci mimosoudně. V severských zemích, zejména v Norsku, Švédsku, Finsku, se naopak většina případů takto vyřeší. V Belgii loni povinnost vyřešit vážná medicínská poškození mimosoudně ustanovili přímo zákonem,“ připomíná Cilínková a vyjadřuje přání postupovat tímto způsobem i u nás. Rozhodně je to levnější než soudní procesy. Mimosoudní řešení zároveň navrací důvěru v práci lékařů.
„Řada poškozených pacientů by dala přednost vstřícnému a otevřenému jednání. A v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší částkou, než aby se pouštěli do nereport jistého a nákladného sporu,“ zdůrazňuje předseda Ligy lidských práv. Ta proto navrhuje, aby v tuzemsku byly zřízeny tzv. odškodňovací fondy, podobně jako je tomu v Rakousku či severských zemích. Peníze by do nich mohly plynout z vybíraných regulačních poplatků za pobyt v nemocnici. K určitému odškodnění by se pak mohli dostat i lidé, kteří nejsou schopni prokázat zavinění zdravotníků.
***
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci.
Dosud nejvyšší přiznané odškodné za způsobenou citovou újmu přiznal brněnský krajský soud v lednu 2009 rodinám dětí zaměněných v třebíčské porodnici.
Helena Ferenčíková žádala po Vítkovické nemocnici omluvu a milion korun za nechtěnou sterilizaci. I když jí dal ostravský krajský soud za pravdu, že k zákroku nedala platný souhlas, nárok na finanční odškodnění zamítl.
Článek byl zveřejněn 18. 4. 2011 v týdeníku EURO.
Autorkou článku je MARCELA ALFÖLDI ŠPERKEROVÁ, týdeník EURO.
Pondělí, 28. března 2011Tiskové zprávy
Brno – 28. března – Zdravotní pojišťovna MÉDIA končí. Nedokáže sehnat potřebný počet pojištěnců, a tak se slučuje s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Lidé pojištění u MÉDIA se k 1. dubnu 2011 automaticky stanou pojištěnci VZP. MÉDIA tak zřejmě doplatila na svou agresivní kampaň při náboru nových pojištěnců. Nedokázala vytvořit stabilní základnu svých pojištěnců, klienti byli nespokojení s poskytovanými službami a hromadně odcházeli.
MÉDIA klienty lákala na peněžní i nepeněžní výhody a zaměřila se zejména na obyvatele sociálně vyloučených lokalit. V prvním období tak dosáhla strmého nárůstu v počtu klientů, ale za cenu používání nekalých praktik. To se jí také vymstilo. Nemožnost sehnat lékaře, který by měl s touto pojišťovnou uzavřenou smlouvu, způsobilo klientům značné problémy. Velká část jich pouze vyčkala až jim vyprší povinná dvanáctiměsíční lhůta a poté se ihned přeregistrovala zpátky k původní pojišťovně. Počet pojištěnců MÉDII tak za poslední období stabilně klesal a stalo se zřejmé, že pojišťovna nedokáže splnit svou zákonnou povinnost – sehnat 100 tisíc klientů nejpozději do 1. listopadu 2011.
Klienti pojišťovny MÉDIA se k 1. dubnu 2011 stanou automaticky pojištěnci VZP, nemusí k tomu činit žádné kroky. Není potřeba znovu posílat registrační formulář ani chodit na pobočky VZP. VZP bude bývalým pojištěncům MÉDIA postupně rozesílat nové pojištěnecké kartičky. Podle informací z VZP to však bude nějakou chvíli trvat, neboť se jedná o velké množství klientů a VZP nestihne kartičky rozeslat během jednoho týdne. Pojištěnci MÉDIA se u lékařů mohou nadále prokazovat kartičkou MÉDIA. „Lékaři pro jistotu oznamte, že MÉDIA již není a vy jste od této chvíle pojištěncem VZP. Veškeré úkony by měl proto lékař účtovat VZP. Pokud by Vám lékař nevěřil, domluvte se s ním, ať si informaci ověří přímo u VZP,“ radí pojištěncům Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv. Všichni lékaři by však již měli být uvědomeni o tom, že MÉDIA skončila a právním nástupcem je VZP.
„Pro naše klienty, kteří k MÉDIA přestoupili, je to snad změna k lepšímu,“ domnívá se Zuzana Marhoulová, vedoucí programu Zdravotně sociální pomoc z romského střediska DROM. „Nebudou již muset složitě shánět lékaře, který by měl s touto pojišťovnou uzavřenou smlouvu, nebo si lékařskou péči hradit ze svého a pak se s žádostí o úhradu obracet na pojišťovnu,“ dodává.
O klienty však stále bojují ostatní menší pojišťovny. „Lidé by neměli rozhodnutí o změně pojišťovny činit na ulici. Lepší je vzít si formulář domů k vyplnění a v klidu si vše rozmyslet. Před tím, než pojišťovnu změníte, je důležité zeptat se všech lékařů, které navštěvujete, zda mají s pojišťovnou uzavřenou smlouvu. Jinak se vystavujete riziku, že si budete muset hledat lékaře nového,“ upozorňuje Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv.
Nicméně trh se zdravotními pojišťovnami se pro tuto chvíli uzavřel a v blízké době nelze očekávat, že by se na trhu objevila nová pojišťovna. Podle Jaromíra Gajdáčka, prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven ČR již „není na trhu co nového nabídnout. Konkurence by se měla odehrávat jinde než v ‘nahánění’ lidí po ulicích,“ dodává.
Bližší informace poskytne:
Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv: tel: 545 210 446, email: mtetrevova@llp.cz
INFORMACE PRO KLIENTY ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY MÉDIA zde.
Zkušenost klientky se zdravotní pojišťovnou MÉDIA a radu, jak se registraci bránit naleznete v právní poradně pro pacienty na stránkách Férové nemocnice zde.
Čtvrtek, 24. března 2011Aktuality
V polovině března zahájily právničky Ligy lidských práv první přednášku nového předmětu věnovaného zdravotnickému právu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Praktický kurz s názvem Klinika práv pacientů vedou společně s odborníky tamní lékařské fakulty. V kurzu se setkávají studenti práv i medicíny a společnými silami řeší případové studie, diskutují mezi sebou a přemýšlejí nad nejrůznějšími modelovými situacemi, které mohou nastat v každodenní praxi z pohledu pacienta.
Krom právniček Ligy Kateřiny Červené a Michaely Kopalové utváří program kurzu i další vyučující. Například odborníci na mediaci studentům představí cestu, jak předcházet sporům či je případně řešit mimosoudně. A co říkají na první přednášku samotné vyučující? „Studenti živě diskutovali o tom, kdy a proč dochází k problémům při komunikaci mezi pacienty a lékaři,“ uvedla Kateřina Červená a dodala: „Doufám, že díky předmětu budou studenti zasvěceni do zdravotnického práva a zároveň obohaceni mezioborovou spoluprácí. Jak studenti práv, tak medici proniknou do světů, které jim zatím zůstávaly skryty.“
Pondělí, 14. března 2011Zprávy z médií
To, co je pro většinu maminek a jejich dětí normou nebo nutným zlem: očkování, antibiotika, porod v porodnici, je pro jiné nepřijatelná cesta. Proč se některé mámy rozhodnou rodit doma nebo nenechají očkovat své děti ani proti smrtelným chorobám?
Setkaly jsme se se třemi maminkami, které se vzbouřily proti normám společnosti. Nejsou to bláznivé divoženky zanedbávající své děti. Naopak – své potomky nade všechno milují. Proč se rozhodly jít proti proudu a co tím riskují?
Postřehy z praxe
* Loni bylo v ČR zrušeno povinné očkování novorozenců proti tuberkulóze. Negativní vedlejší účinky byly silnější než přínosy.
* V ČR existuje povinné očkování proti žloutence typu B (nákaza se přenáší krví a pohlavním stykem). Riziko vedlejších účinků vakcíny je 7,5x vyšší než pravděpodobnost nákazy.
* V mnoha státech EU je očkování dobrovolné a průměrná proočkovanost se pohybuje kolem 90 % jako v ČR. (ROZALIO)
OČKOVAT DĚTI? NIKDY!
Andrea (31): „Chci pro svoje děti to nejlepší.“
Když si povídáte s Andreou Jasenčukovou, proč nechce dát očkovat své děti, vypadá to, že na začátku všeho byla neochota a nevlídný přístup lékařů, se kterými se setkávala při mnoha různých návštěvách. „Chtěla jsem vysvětlit, co přesně je v očkovacích ampulích, nedostala jsem kloudnou odpověď,“ říká Andrea. Její nejstarší pětiletý chlapeček prošel normálním očkováním, ale dvě mladší děti už očkovat nedá. „Když jsem si četla informace o očkování na internetu, zjistila jsem, že existují výzkumy například o tom, že v zemích, kde se očkuje, je až tisíckrát vyšší výskyt autistických dětí. Samozřejmě se to dá zpochybnit, ale já tomu věřím. Ve skutečnosti nikdo neví o dopadu očkování na zdraví lidí za padesát nebo sto let. Očkovací látka přece není bílý jogurt, na kterém si přečtete složení, ale je to chemie, také mrtvé buňky… Nechci, aby moje děti měly v těle nějaké mrtvé buňky!“ Andrea říká, že vyznává zdravý životní styl a její filozofi e zachází do extrémů. „Jsem pro zdravý život v té nejsyrovější formě, a podle mě je s očkováním neslučitelný.“ Andreu ke změně názoru nedonutí ani fakt, že jí je nevezmou do školky. Lékař Andreiných dětí musel nahlásit její odmítnutí na příslušnou krajskou hygienickou stanici, následoval soud. „Čekala jsem, že přijde sankce, finanční postih, ale rok za mřížemi s dvouletým odkladem za ohrožování dítěte mě vyděsil. Andree se dostalo pomoci od Ligy lidských práv a Nejvyšší správní soud ji nakonec osvobodil. „Dřív jsem se bála o svém rozhodnutí mluvit, ale už ne. Ať si na mě lidi ukazují prstem a říkají, že ohrožuji život svých dětí. Já si myslím opak. Jsem ráda, že se nad tématem rozbouřila diskuse. Nikoho nepřesvědčuji, ale snad je to aspoň impulzem k tomu, aby se lidi přestali chovat jako ovce.“
Pohled ze dvou stran
MUDr. Hana Cabrnochová, předsedkyně Sdružení dětských lékařů
Co si myslíte o současném způsobu očkování dětí?
Současný způsob považuji za vyhovující, v nedávném průzkumu se ukázalo, že 99 % rodičů v ČR je přesvědčeno o prospěšnosti očkování. Rozvolnění by přineslo pokles proočkovanosti se všemi riziky nejen pro neočkované děti. Souhlasíte s tím, aby podle nového návrhu byli rodiče dětí, kteří nedají své potomky očkovat, postiženi? Nejedná se o nový návrh, pouze na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl zpochybněný princip postihování rodičů za to, že nedají očkovat své dítě. Jedná se spíše o technickou debatu o právní podobě, a nikoliv o změnu toho, co u nás platí již několik let.
Martina Suchánková ROZALIO – Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování.
Co si myslíte o rozhodnutí rodičů, kteří odmítnou očkovat své děti i proti závažným nemocem?
Chci předeslat, že očkování dět í je ze zákona povinné a kvůli tomu jsou vlastně pod tlakem rodiče i lékaři. Jejich rozhodnutí často vyhoví spíše termínům očkovacího kalendáře než zdravot nímu stavu dítěte. Mám zkušenost, že rodiče, kteří se rozhodnou neočkovat své dět i, tak činní na základě pečlivého uvážení. Na jedné misce vah je riziko nákazy, na druhé riziko vážných vedlejších účinků. Zatímco o rizicích nemocí je informací dostatek, o rizicích vedlejších účinků vakcín se nemluví. Chcete vědět více o očkování? Podívej te se na www.rozalio.cz
ALTERNATIVNÍ LÉČBA
Gita (40): „Okolí mě nutí lhát!“
Čtyřicetiletá Gita svoji čtyřletou dceru odmítá dát naočkovat, maso jí poprvé uvařila až ve třech letech, mléčné výrobky neservírovala nikdy. Navíc věří jen homeopatům. Pediatra má jen pro jistotu, kdyby do práce potřebovala vystavit paragraf. „Svými názory zvedám tlak hlavně těm, kteří o problematice vůbec nic nevědí a nikdy si třeba o očkování nic nenačetli,“ svěřuje se Gita, která nastudovala spoustu odborné alternativní literatury. „Když se mi narodila malá, tak se na mě už v porodnici dívala lékařka s opovržením, když jsem řekla jasné ne jakémukoli očkování,“ vypráví Gita. Když jí dcerka povyrostla do školkového věku, nastal problém. „Bez očkování mi ji do státní školky vzít nechtěli, navíc byl problém s jídelníčkem. Odmítám totiž, aby moje dítě jedlo den co den maso nebo pro změnu nějaké sladké jídlo, kde jsou kvanta cukru. Takže jsem zvolila školku soukromou, vegetariánskou.
Je drahá, ale můžeme si vybírat, co dcera bude jíst,“ říká sympatická žena. A co když malou přemůže nemoc? Zatím se prý Gitě daří vyléčit ji podomácku. Úspěšně se popraly i s nebezpečnou laryngitidou a příznaky lymské boreliózy. „K pediatrovi zajdu, jen když se chci ujistit, že jsem nemoc správně rozpoznala. Léky, které dceři předepíše, si buď nevyzvednu, nebo si je nechám doma jako pojistku. Zatím jsem jí je ale nikdy nepodala,“ šokuje mě Gita. Prý jí na všechno stačí bylinky, zábaly, akupresura a jiné přírodní postupy. Občas chodí na konzultace ke svému homeopatovi. „Tam je ale těžké se v akutním případě dostat, termíny jsou plné na měsíce dopředu,“ hájí svoji samoléčbu Gita. A co říkají jejímu přístupu třeba rodiče? Prý je to s nimi těžké jako s neobeznámeným pediatrem. „Nikoho o svých názorech nepřesvědčuji, s nikým se nepřu, do diskusí s neinformovaným člověkem se nepouštím. Přiznávám, že někdy raději zalžu, abych měla klid, už nechci, aby si mě podávala hygiena a lékaři mezi sebou jako krkavčí matku,“ uzavírá svoje povídání Gita.
Pohled ze dvou stran
Znovu odpovídá MUDr. Hana Cabrnochová
Co říkáte tomu, že matka dítěti nepodává léky ani mléčné výrobky? Sama jsem zažila situaci, kdy rodiče sráželi synovi teplotu homeopatiky a dítě muselo být s febrilními křečemi hospitalizované. Jednoznačně bylo vážně ohroženo na zdraví! Vědomé omezování přísunu vápníku malému dítěti může vést k závažnému poškození zdraví a mělo by být postupováno jako v podobných situacích, kdy dochází k poškozování dítěte, včetně trestněprávní odpovědnosti.
Alexander Fesik, lékař homeopat (www.alex anderfes ik .cz)
Co říkáte na léčbu malých dětí výhradně homeopatiky?
Homeopatií se zabývám už téměř třicet let a za tu dobu jsem poznal mnoho žen, které otěhotněly a porodily právě díky homeopatii. Narodilo se a vyrostlo mnoho zdravých dětí léčených pouze homeopaticky. Můžeme tedy mluvit o celé „homeopatické generaci“. Ty to dět i za svůj život skoro neužívaly žádné jiné léky, mnohé z nich nejsou očkované a jsou v průměru zdravější, schopnější, odolnější než ty neléčené homeopaticky. Výhodou homeopatické – léčby je i kromě jiného individuální přistup k pacientovi.
ovi.
PORODY DOMA
Pavlína (35): „První dítě jsem porodila doma.“
Během těhotenství chodila Pavlína jen do poradny k porodní asistentce. „Chtěla jsem rodit doma, ale v záloze jsem měla jednu porodnici asi dvacet minut od nás, druhou pět minut autem, kdyby byl nutný akutní převoz,“ vypráví mladá žena. Porod trval jen čtyři hodiny. Většinu času byla Pavlína ve vodě a manžel jí masíroval záda. Nakonec malého porodila ve dřepu na dece v kuchyni. Menší potíže nastaly, jen když se jí neodlučovala placenta. Asistentka jí zařídila převoz do nemocnice, kde k tomu však došlo bez lékařského zásahu. „Porodní asistentka dobře znala mě i můj zdravotní stav a já jí důvěřovala. U nás žádná porodnice vedení porodu vlastní asistentkou neumožňuje, na mnoho dotazů tam odpovídají monotónně: u nás se to dělá takhle. Já chtěla mít během porodu klid na svoji práci, a ne vyjednávat o svých přáních. Asistentka sledovala, zda porod dobře pokračuje, zda jsme oba v pořádku. Následující dny nás chodila kontrolovat domů,“ vypráví matka pětiměsíčního syna. Klidně by do toho prý šla znovu. Prioritou pro ni ale je typ péče. Kdyby mohla rodit se svojí asistentkou a manželem bez rušení, může to být i v porodním domě nebo k normálnímu porodu nakloněné nemocnici. Mrzí ji, že se zamlčují rizika porodu v nemocnici. Proti srsti je Pavlíně i jazyk typu: „Ženu rodil ten a ten.“ Ona chtěla rodit sama za sebe. Ptáte se, jak to, že neměla strach vzít na sebe zodpovědnost za život svého dítěte? „To přece děláme všichni, co se rozhodneme mít děti. Věřím, že jsem zvolila ten nejbezpečnější způsob,“ odpovídá rozhodně.
Ne vždy to vyjde!
Že nemusí v případě domácího porodu všechno ideálně dopadnout, svědčí případ z roku 2009. Tehdy přiváděla na svět v jednom pražském bytě dítě prezidentka Unie porodních asistentek, „porodní bába“ Ivana Königsmarková. Porod skončil špatně, dítě bylo přidušené a je trvale postižené. Asistentce hrozí za ublížení na zdraví z nedbalosti až čtyři roky vězení!
Pohled ze dvou stran
Zuzana Štromerová, BSc., soukromá porodní asistentka
Jak byste komentovala domácí porod Pavlíny, u něhož jste asistovala?
Pro zdravou ženu je porod doma, pokud o ni peč uje odborník (porodní asistentka nebo lékař), stejně bezpečný jako porod v nemocnici. To je závěr jedné rozsáhlé odborné studie Svět ové zdravotnické organizace. Pavlína chtěla péči zaměřenou na matku a dítě, nikoli na výsledky různých vyšetření, a byla připravená si za mou službu sama platit, protože není hrazená z veřejného zdravot ního pojištění. Během těhot enství se nezabývám jen dělohou a jejím obsahem, ale tím, jak žena stav prožívá, jak vnímá změny, které jí těhot enství přináší, jak se jim přizpůsobuje, jak navazuje kontakt s dítětem. Zajímá mě, jak vše prožívá otec. V posledních čtyřech týdnech před porodem sleduji kromě fyziologických funkcí ženy také polohu a postavení miminka a to, jak se k porodu chystá, jak prospívá. Podle zevního vyšetření ženy v posledních týdnech těhot enství je možné získat představu o průběhu porodu. Vzhledem k tomu, že ženy, které se chystají porodit doma, netrpí žádnou chorobou a neužívají během těhotenství a porodu žádné léky, lze se spolehnout na to, že pokud by vznikla komplikace, budou se její příznaky objevovat zvolna, a tak bude dostatek času k případnému přesunu do porodnice.
MUDr. Vladimír Dvořák, předseda České gynekologické a porodnické společnosti
Jaký je váš názor na porody doma?
Porody doma považuji za zbytečný hazard se zdravím rodičky a novorozence. I těhotenství, které probíhá zcela fyziologicky, není zárukou toho, že porod bude bez problémů. Nikdo neumí s jistotou stanovit, který porod proběhne nekomplikovaně. Chápu přirozenou touhu rodiček, aby porod proběhl ve vlídném prostředí, ale cestou je postupná modernizace našich porodnic a maximální snaha vyjít rodičkám vstřic, ale ne návrat o sto či více let do minulosti. Když posloucháte „mámy rebelky“, možná se vám na vteřinku zdá, že se nezávisle rozhodly jít svou cestou a mají pro to své důvody. Jenže pak vás napadne: udělala bych to i já? Rozhodně ne! Co si myslíme o jednotlivých příbězích my? Očkování dětí bychom se nevyhýbaly, spíš bychom se snažily vytvořit individuální očkovací plán. S homeopatiky máme poměrně dobré zkušenosti, ale „když jde do tuhého“, stejně nakonec vsadíme na antibiotika. A porody doma? Zcela stojíme za názorem Vladimíra Dvořáka. Nikdy! Když máma ručí za život dítěte, nevyplatí se riskovat.
Článek byl publikován dne 14. 3. 2011 v časopise Blesk pro ženy.
Autorkami článku jsou Kateřina Pokorná a Olga Poucherová, Blesk pro ženy.
