Pondělí, 8. srpna 2011Zprávy z médií
Pro Ivetu z Ostravy to bylo druhé těhotenství. A opět musela rodit císařským řezem. V červenci 1997 se jí narodila dcera Kristýna. Jenže žena si to datum pamatuje ještě silněji kvůli jiné věci: jako den, kdy ztratila možnost mít další děti.
Zároveň s císařským řezem jí totiž doktoři provedli i podvaz vaječníků. Aniž by o tom věděla, sterilizaci přitom povolila sama Iveta. „Souhlas“ se zákrokem dala lékařům při odjezdu na operační sál. V 19 letech, pod vlivem prášků. „Ani jsem nevěděla, co to znamená. Prostě říkali, že bych to měla podepsat,“ tvrdí nyní žena.
Myslela prý, že jde jen o jakousi formu antikoncepce. Pravdu zjistila o sedm let později: chtěla otěhotnět, to se jí už ale nepodařilo. Opakovaně neuspěla ani s umělým oplodněním.
Za nezvratitelný zákrok proti její vůli chtěla Iveta po Městské nemocnici v Ostravě jeden milion korun.
Jenže Vrchní soud v Olomouci byl proti. V rozsudku z roku 2008 nařídil nemocnici, aby se ženě omluvila. Odškodné však zamítl s tím, že žaloba přišla již pozdě.
Nyní získala Iveta novou naději: aktuální verdikt Nejvyššího soudu tvrdí, že v daném případě nelze nárok na odškodné považovat za promlčený. „Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v tomto ohledu plně nevychází. Proto jej nelze pokládat za správný,“ argumentoval senát v čele s předsedou Pavlem Pavlíkem.
Přeloženo: soudy mají přihlížet, zda šlo žalobu podat dřív. Pokud ne, nemají se omezovat tříletou promlčecí dobou. „Korektiv dobrých mravů v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti,“ stojí ve verdiktu. Vedení ostravské nemocnice se nechce vyjadřovat.
„Rozhodnutí nemáme. Zjišťujeme, co obnáší. Verdikt budeme respektovat,“ vzkázal mluvčí nemocnice Jiří Maléř. O náhradu škody by tak nyní spolu s paní Ivetou mohly žádat další desítky převážně romských žen, které si na nedobrovolnou sterilizaci v minulosti stěžovaly.
Jednou z nich je například i Helena, která pochází rovněž z Ostravy. „Těsně před odjezdem na sál mi dali podepsat nějaký papír. Měla jsem stahy, nezajímala jsem se pořádně, co tam stojí,“ popsala LN žena, která svůj případ dohnala až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
„Stát už mi ale přes právníka nabídl mimosoudní vyrovnání. Činilo by zřejmě deset tisíc eur, zvažuji, že na to kývnu. Přece jen už ty tahanice trvají dlouho, od roku 2001,“ dodala paní Helena.
Lékaři jim vzali právo mít děti. Musí za to platit
Psal se rok 2004, když tehdejší ombudsman Otakar Motejl dostal první desítku stížností, které naznačovaly, že v tuzemsku existují snahy řídit porodnost. Autorkami byly ženy – převážně Romky – které v nemocnici podstoupily nedobrovolnou sterilizaci.
Stěžovatelky shodně tvrdily, že lékařům vůbec nedaly souhlas, aby zákrok znemožňující otěhotnět provedli. Potažmo jim zdravotníci dostatečně nevysvětlili, jaké důsledky bude operace mít.
Postupně se na ombudsmana obrátilo asi osm desítek převážně romských žen. Zpočátku nenápadný případ lékařského šlendriánu náhle získal rozměry skandálu, o který se začaly zajímat zahraniční lidskoprávní organizace. Kvůli nechtěným sterilizacím navštívil tehdejšího veřejného ochránce práv dokonce rada velvyslanectví USA pro politické a ekonomické záležitosti.
Po pěti letech omluva
Veřejný ochránce práv záhy do věci zaangažoval policii. A do řešení problému se zapojila i vláda. Komise ministerstva zdravotnictví začala mapovat, kolik žen zákrok nevědomě podstoupilo. Lidskoprávní sekce Úřadu vlády v roce 2007 vypracovala návrh, aby stát poškozené odškodnil.
Bolestné mělo činit 200 tisíc. Ani se čtyřletým odstupem se však ženy, kterým lékaři vzali možnost mít děti, žádné satisfakce nedočkaly. Návrh totiž vláda neschválila. „Bohužel to není pro žádnou vládu priorita, nikdo to vážně neřeší,“ stěžuje si šéfka Spolku žen postižených neoprávněnou sterilizací Elena Gorolová, již lékaři sterilizovali, když jí bylo 21 let.
„Dokonce se ani doposud nepodařilo pořádně upravit legislativu tak, aby se podobné případy neopakovaly,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Stěžovatelkám se podařilo stát přimět zatím k jedinému, spíše symbolickému kroku: v listopadu 2009 se vláda premiéra Jana Fischera za protiprávní sterilizace omluvila. Nápad odškodnit ženy alespoň příspěvkem na umělé oplodnění však neprošel.
Nyní se pod křídly Rady vlády pro lidská práva rodí nový podnět. I tentokrát jeho autoři požadují, aby se zalepily díry v současné právní úpravě a nevzdávají se ani ambice navrhnout ministrům, aby přiznali obětem protiprávních sterilizací odškodnění. „Je nezbytné, aby vláda provedla důkladné šetření provádění sterilizací v rozporu s právem a zavedla účinný odškodňovací mechanismus,“ stojí v materiálu, který mají LN k dispozici.
„Mám pocit, že řada lidí je nakloněna odškodnému. Ale to nestačí: zatím se žádné usnesení v tomto smyslu nepřijalo,“ popisuje Anna Šabatová z Českého helsinského výboru.
Přesné statistiky počtu žen, které byly sterilizací poškozeny, neexistují. Stále se ale objevují nové případy. „V loňském roce se nám přihlásilo několik žen, které v období komunismu zákrok podstoupilo,“ říká Elena Gorolová.
—
Na protiprávní sterilizace si v Česku stěžovalo několik desítek převážně romských žen
Jedna z nich, Iveta z Ostravy, nyní uspěla u Nejvyššího soudu. Aktuální verdikt jí přiznává nárok na odškodnění za lékařský zákrok.
V roce 1997 lékaři z Městské nemocnice v Ostravě provedli paní Ivetě podvaz vaječníků. Žena sice podepsala souhlas se zákrokem, soud ale rozhodl, že nebyla řádně poučena o následcích.
Deset let nato ostravský krajský soud přiznal ženě půlmilionové odškodné. Vrchní soud však v roce 2008 verdikt upravil: nemocnice se musí omluvit, nárok na odškodnění však prohlásil za promlčený.
Právníci paní Ivety si proto stěžují u Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud navíc nyní vyhověl i dovolání a vrátil případ Vrchnímu soudu.
Článek byl publikován dne 8. 8. 2011 na www.tribune.cz a naleznete jej zde.
Autory článku jsou JARKA SYNÁČOVÁ, VLADIMÍR KŘIVKA Lidové noviny
Pondělí, 8. srpna 2011Tiskové zprávy
Nejvyšší soud vynesl průlomové rozhodnutí v případu paní Ivety z Ostravy, které lékaři v roce 1997 provedli sterilizaci. Bez informovaného souhlasu tak přišla o možnost mít další děti. V následujícím řízení jí bylo přiznáno odškodnění, Vrchní soud v Olomouci ale prohlásil případ za promlčený. Nejvyšší soud nyní tvrdí, že tak závažnou záležitost není možné promlčet.
Paní Iveta z Ostravy podstoupila sterilizaci po druhém porodu císařským řezem, aniž by tušila, že se jedná o nevratnou operaci. Protože další děti mít chtěla, snažila se dokonce o umělé oplodnění. Když odhalila skutečnou příčinu své „neplodnosti“, obrátila se na soud.
Paní Ivetu před soudem zastupoval David Zahumenský, předseda a právník Ligy lidských práv. Ačkoliv Vrchní soud v Olomouci uznal protiprávnost sterilizačního zákroku, zamítl vyplacení odškodného, protože případ byl dle něj promlčený. Poslední verdikt Nejvyššího soudu ale tvrdí, že sterilizaci není možné promlčet. Paní Ivetě se tak otvírá cesta k odškodnění, jež jí původně Krajský soud v Ostravě přiznal.
Bližší informace poskytne:
David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv, tel. 608 719 535
Kateřina Červená, právnička projektu Férová nemocnice, tel. 545 210 446
Nález Nejvyššího soudu je k dispozici zde.
Shrnující tiskovou zprávu věnovanou případům sterilizace u nás najdete zde.
Stanovisko ombudsmana k nuceným sterilizacím romských žen.
Liga lidských práv již dříve zpracovala publikaci „Právní protiopatření proti protiprávní sterilizaci“, která je volně k dispozici zde.
Středa, 20. července 2011Tiskové zprávy
Rodiče ochrnutého dítěte nyní mohou znát jména znalců, kteří prošetřovali jejich stížnost, rozhodlo o tom Ministerstvo zdravotnictví. Už po první a druhé dávce hexavakcíny mělo dítě manželů Janečkových velké zdravotní problémy, poté, co mu byla vpíchnuta třetí dávka, ochrnulo. Stížnost rodičů na postup lékařky prověřovala znalecká komise, která rozhodla jednoznačně v její prospěch.
Janečkovy proto zajímalo, kdo za posudkem vlastně stojí, a s pomocí Ligy lidských práv podali žádost o informace. Krajský úřad Středočeského kraje se nejprve hájil ochranou osobních údajů členů komise, ale po zásahu Ministerstva zdravotnictví musel nyní jména poskytnout. Nicméně ministerstvo chce utajování znovu obnovit a uzákonit v nových zdravotnických zákonech.
Zatajování jmen členů znaleckých komisí bylo dosud běžnou praxí úřadů i ministerstva, přestože Veřejný ochránce práv i Úřad pro ochranu osobních údajů již v minulosti prohlásili, že jména členů komise nepodléhají ochraně osobních údajů a je tedy možné je poskytovat. Podle ombudsmana se pacient bez znalosti jmen posudkových lékařů nemůže vyjádřit k jejich možné podjatosti a vazbám na zdravotnické zařízení, vůči kterému stížnost směřuje. Členové komise také pracují se zdravotnickou dokumentací, proto má pacient právo vědět, komu byly jeho citlivé údaje poskytnuty. „Důležitým argumentem pro zveřejňování jmen lékařů – znalců je také jejich etická a profesní odpovědnost za posudek, který by měl být kvalitní a objektivní. Bohužel to však bývá spíše obráceně.“ upozorňuje na častý problém v praxi Zuzana Candigliota, právnička Ligy.
Také v případě Janečkových byly závěry komise podezřele jednoznačné. Přestože neurologové na základě mnohých vyšetření vylučujících ostatní příčiny a skrytá onemocnění, označili očkování jako pravděpodobnou příčinu ochrnutí chlapce, došla komise k překvapivému závěru, že „souvislost s očkováním jako příčinou tohoto postižení není žádná“. Zdravotní stav dítěte se objektivně zhoršoval s každou další dávkou hexavakcíny, chlapec opakovaně končil v nemocnici s řadou problémů včetně počínajícího ochabování svalstva. Lékařka přesto v očkování pokračovala a potřetí vpravila chlapci do těla dokonce dvě dávky zároveň. Členové komise přesto označili tento postup za „zcela správný“, není tedy divu, že by nejraději zůstali utajeni.
Změny k lepšímu se však nechystají. Do návrhu zákona o zdravotních službách, který právě v Poslanecké sněmovně prochází druhým čtením (sněmovní tisk č. 405), úředníci Ministerstva zdravotnictví vpašovali nenápadný odstavec (§ 97), ve kterém se praví, že jména a příjmení odborníků v komisi je možné sdělit třetí osobě jen s jejich souhlasem. „Návrh zákona je zpátečnický, netransparentní a nerespektuje názor ombudsmana. Prosazovat by se naopak měla větší otevřenost a komunikace s pacienty, kterou v českém zdravotnictví zoufale postrádáme.“ komentuje záměr ministerstva Candigliota.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 777 893 871
Františka Janečková, maminka chlapečka postiženého po očkování, tel. 602 191 933
Členové znalecké komise v případě Janečkových – Ivan Švach, Alice Baxová, Josef Sýkora, Jiří Zeman, Alena Štolcová, Pavel Nechanický, Daniela Vránová a Jana Vedralová
Tisková zpráva ombudsmana, která kritizuje utajování členů znaleckých komisí.
Analýza Právní systémy očkování dětí:
Liga lidských práv již dříve zpracovala analýzu očkování v evropských zemích, z které vyplývá odpovědnost řady států za nežádoucí účinky státem doporučeného očkování dětí. V ČR tato odpovědnost chybí.
Pátek, 1. července 2011Zprávy z médií
Vláda včera schválila nový zákon o zdravotních službách. Ten zavádí mimo jiné možnost uložit finanční sankce nemocnicím a lékařům, kteří poruší práva pacientů. Podle prezidenta České lékařské komory Milana Kubka to ale povede jen k tomu, že pacienti budou mít šanci „zchladit si žáhu na lékařích“. Je možné, že se pan Kubek nemýlí, problém ovšem vidím někde jinde.
Vymahatelnost práva je základ
Nechci ani v nejmenším zpochybňovat skutečnost, že pokud zdravotníci poruší zákon, měla by následovat sankce. Na Ligu lidských práv se každoročně obracejí stovky pacientů a je zřejmé, že v praxi stále dochází k nerespektování informovaného souhlasu pacienta, znemožňování přístupu do zdravotnické dokumentace, jejímu nedbalému vedení nebo dokonce přepisování. To, že za takové jednání bude možné uložit pokuty v řádu stovek tisíc korun, může jistě přispět k tomu, že práva pacientů nezůstanou jen prázdnými slovy.
Na druhou stranu další sankční mechanismus není to jediné, co pacienti potřebují. Už nyní máme k dispozici nejméně osm mechanismů žaloby či stížnosti. Každý občan se může obrátit na vedoucího zařízení, zřizovatele, Českou lékařskou komoru, zdravotní pojišťovnu a někdy i veřejného ochránce práv; dále můžeme podat trestní oznámení, žalobu na ochranu osobnost ke krajskému soudu a žalobu na náhradu škody na zdraví k soudu okresnímu. Pokud využijeme všech možností, zaměstnáme řešením svého případu velké množství osob a výše nákladů na veřejné prostředky tomu bude odpovídat. Ani to ovšem nemusí stačit k získání spravedlivé satisfakce. A co hůř: v mnoha případech se přes všechnu námahu nedozvíme, co se vlastně stalo a proč se to stalo.
Zdravotnictví je specifický systém
Jako všude jinde i ve zdravotnictví dochází k chybám a lajdáctví. Jenže nespokojeným pacientům ve většině případů nejde o tučné odškodné či pomstu vůči lékařům. Mnohdy získá pacient podezření na pochybení zdravotníků v důsledku toho, že jeho zdravotní stav se místo zlepšení zhorší. Jakmile se ale pokouší zjistit více, naráží na hradbu mlčení a mlžení. Když nespokojený klient zdravotnictví sepíše oficiální stížnost, nikdo jej nepozve na osobní schůzku a výsledkem snažení bývá zpravidla stručný dopis oznamující, že se nepodařilo zjistit pochybení. Tito lidé, kterým by často stačila omluva a ujištění, že se něco podobného nebude opakovat, případně určitá finanční satisfakce (či „jen“ srozumitelné vysvětlení toho, co se vlastně stalo, podané někým nezaujatým), pak rozezleni podávají trestní oznámení, píší žaloby a bojují s nemocnicemi „na život a na smrt“.
Zdravotnictví je specifický systém charakteristický spíše dlouhodobými vztahy, neboť například chronicky nemocní pacienti vyžadují mnohaletou péči. Kromě toho je důležité, aby pacienti měli ve zdravotníky i v zdravotnictví jako celek důvěru. Máloco ji ovšem nabourá tak razantně jako soudní řízení. Na tuto situaci politici v řadě zemí reagují podporou mimosoudního řešení sporů spojenou s efektivním řešením stížností pacientů. Příkladem mohou být různé formy veřejného pacientského ombudsmana, jež existují v Norsku, Spojeném království, Irsku nebo Rakousku. Mezi výhody patří nezávislost na zdravotnických zařízeních, která zaručuje nestranné řešení stížností, a specializace umožňující nahlédnout do dokumentace pacienta.
Jde to i u nás?
Liga lidských práv oslovila Ministerstvo zdravotnictví s doporučením, aby byly obdobné specializované instituce zřízeny také v ČR – například při zdravotních odborech krajských úřadů. Pokud by pomáhaly mimosoudnímu řešení sporů, náklady na soudní proces by se snížily, zatímco důvěra občanů v systém by se zvýšila. Vedlejším ziskem by byl nárůst povědomí zřizovatelů nemocnic o problémech provázejících poskytování péče, což umožňuje prevenci podobných situací.
Nevyplatí se tedy investovat do hledání efektivního řešení stížností i u nás? Ministerstvo zdravotnictví se s naší připomínkou k zákonu o zdravotních službách vypořádalo se slovy, že „taková právní úprava by byla nad rámec tohoto zákona“. Do jakého zákona by mělo účinné řešení stížností pacientů patřit, už úředníci neuvedli.
Více informací k tématu najdete v publikaci Ochrana práv pacientů – návrhy k diskusi o mimosoudním řešení sporů ve zdravotnictví.
Článek byl publikován dne 30. 6. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorem příspěvku je David Zahumenský, právník a předseda Ligy lidských práv.
Pondělí, 13. června 2011Zprávy z médií
Víte, na co všechno má policista právo při silniční kontrole? Jaké doklady může vyžadovat k předložení městský strážník?
Doklad o pojištění odpovědnosti vozidla nebo potvrzení prokazující zdravotní způsobilost seniora nechte v kapse. Městskému strážníkovi do něj totiž vůbec nic není. Stejně tak ani celníkovi. Jediné, co od vás mohou oba vyžadovat, je řidičský průkaz a malý techničák alias osvědčení o registraci vozidla.
Že jste to až dosud nevěděli a poctivě přichystávali všechny dokumenty? Vůbec se nedivíme, málokdo z českých motoristů čte pořádně předpisy a zná všechny povinnosti. Ale tím se zkracujete o svá práva. Samozřejmě nechceme, abyste se nyní houfně hádali s policistou při každé silniční kontrole, ale chtějte důsledně vědět, co jste udělali – a především jaký je za to trest. Běžně se nás ptáte, kolik bodů hrozí za přestupek, který jste už policistovi odkývali.
Neznalost vychází i z toho, že běžný řidič se dostane do kontaktu s policistou či strážníkem jen při silniční kontrole. „Lidé se o právní problematiku nezajímají, pokud zrovna neřeší související problém,“ krčí rameny i Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.
Občanku doma
Stačí zůstat hned u dokladů, abychom si ukázali, na co policista má, či nemá nárok. Jestliže chce vidět občanský průkaz při běžné silniční kontrole, zeptejte se jej proč. Stačí se totiž podívat do silničního zákona, kde se dočteme, že šofér má mít u sebe řidičský průkaz, osvědčení o registraci a doklady o pojištění odpovědnosti a zdravotní způsobilosti. O občance nikde ani slovo.
Kdy tedy musíte předložit občanský průkaz? Jedině tehdy, když vás policista přímo vyzve k prokázání totožnosti. A ze zákona o policii zase vyplývá, že souhrn možností je přísně taxativní. Patří sem třeba podezření ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu, hledání pohřešované osoby či plnění jiného úkolu, pokud je to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti. Výčet sice suchopárný, ale jednoznačný.
A napadlo vás vůbec, proč policistovi nestačí při kontrole řidičák? Není na něm totiž adresa trvalého bydliště, která rovněž patří do pomyslné kolonky „Nutné“ ve sloupku „Prokázání totožnosti“. Platí pak ještě jedno pravidlo, a to že rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřený účelu zjišťování totožnosti.
Nevrátí
Typickým důkazem neznalostí, a to i našich novinářských kolegů, je taneček kolem nedávno medializovaného výroku ombudsmana na adresu městských strážníků. Ti totiž podle něj nemají právo pokutovat za jízdu na červenou.
A hned se rozjel kolotoč dohadů, kdo a jaký má nárok na vrácení zaplacených peněz a umazání bodů. Nechme stranou fakt, že i podle dalších právníků toto právo měšťákům skutečně nepřísluší (coby mylný výklad příkazu „Stůj“ jako vjezdu do míst, kde je to zakázáno), a zaměřme se na ony zaplacené pokuty.
„Když řidič na místě zaplatí a pak si to rozmyslí nebo zjistí, že policisté neměli pravdu, má smůlu a už s tím prakticky nic neudělá,“ objasňuje podstatu problému právník Tomáš Beran. Připomíná sice, že lze iniciovat takzvané přezkumné řízení, ale na jeho zahájení není právní nárok. A v praxi se ukazuje, že jde o zdlouhavou a otravnou akci, které je lepší se vyhnout. Takže se žádné hromadné vracení peněz ani bodů nekoná.
Češi se na silnicích obecně málo hlásí o svá práva. Než aby se s policisty dohadovali a postoupili věc do správního řízení, kde už hrozí vyšší tresty při neúspěchu, raději sklapnou paty, odkývají vše na místě a jdou si zanadávat do hospody. Dokládají to policejní statistiky, kdy za loňský rok bylo vyřešeno na místě 525 790 přestupků a jen 76 566 bylo oznámeno správním orgánům k dalšímu řešení.
Hned pryč
Našli jste na autě botičku a čekáte už tři hodiny na policistu či strážníka, než přijedou a sundají ji z kola? Tak se braňte! Oba jsou totiž povinni odstranit bez zbytečného odkladu tento prostředek k zabránění odjezdu. „Nadměrně a bezúčelně nesmí omezovat vozidlo, pokud se řidičem spáchaný přestupek projedná v blokovém řízení, nebo policie zjistí řidičovou totožnost,“ radí Liga lidských práv ve své publikaci Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem. Tento manuál rad a návodů, jak jednat mimo jiné i při silniční kontrole, si můžete sami zdarma stáhnout ze stránek Ligy.
A to není všechno. „Povinnost policistů odstranit botičku platí i v případě, kdy řidiče na místě nezjistí,“ doplňuje právník Tomáš Beran s odkazem na znění zákona, kdy tak musí učinit „po provedení úkonů nezbytných ke zjištění totožnosti takové osoby“ (§ 36 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb.). Že se tak v praxi neděje? Nesmíte si nechat všechno líbit.
Kočárkový test
A víte, kdy vám vůbec mohou strážci zákona nasadit botičku? Podle zákona o Policii ČR či o obecní policii tak lze učinit v případech, kdy vozidlo stojí na místě, kde nemůže, a řidič není zrovna přítomný. Současně ale nesmí překážet silničnímu provozu.
Jinými slovy – pokud zaparkujete na chodníku a okolo projde i maminka s kočárkem a po druhé straně projede tramvaj, dostanete botičku. Jestliže by musel chodec vstupovat do vozovky nebo by mlékaři nemohli zavézt samoobsluhu, auto hledejte na odstavném parkovišti (neplatí pro vozidlo invalidy). Pak je to ještě dražší.
Á propos, osobu blízkou v tomto případě ani nezkoušejte, u botičky totiž nefunguje. A to ani přes obecně platné pravidlo, že náklady spojené s jejím přiložením a odstraněním hradí řidič. „Ale pokud je neznámý, platí je provozovatel vozidla, což je většinou vlastník, zatímco řidičem v konkrétním případě může být třeba jeho rodinný příslušník,“ varuje Liga lidských práv.
Když vám botičkou či odtahem vozidlo poškodí, řešte to hned na místě.
Prohledat, najít!
V řidičském životě se můžete setkat i s horšími situacemi než botičkou za neoprávněné parkování. Třeba příkazem k ohledání vozidla. Víte vůbec, v jakých případech a kdo má právo tak učinit?
Stejně jako domovní prohlídka není ani kontrola interiéru auta samozřejmě samo sebou. Ale de facto stačí, abyste se policistovi v něčem znelíbili a on nabyl dojmu, že převážíte cokoliv nezákonného. Auto smí prohledat, i pokud pronásleduje pachatele trestného činu a má důvod domnívat se, že je ve vozidle, stejně tak i věci související s trestným činem (i pašování, drogy, jedy a tak dále). Prostě stačí jakákoliv domněnka, že je auto nějak spojeno s trestným činem – ať už jako kradené nebo třeba figurovalo při nehodě se zraněním.
A pozor – policista dokonce může použít i sílu, aby se dostal tam, kam potřebuje, když nemá jinou možnost. Ale platí tady zásada přiměřenosti. Pokud spolupracujete, rozhodně by neměl nic poškodit. Nahlížet může i do zavazadel. Tohle všechno neplatí pro městského strážníka. Ten nemá žádné právo prohledat vozidlo. A je toho ještě dost, co nemůže – například zadržet řidičský průkaz.
Zaplať, jinak neodjedeš!
Málokdo to ví, ale i čeští policisté mají právo vybírat kauce. A rozhodně ne malé. Nebo u sebe snad běžně nosíte pět až padesát tisíc korun?
Je to v případech, kdy má policista konkrétní důvod, že byste se vyhýbali projednání. Maximální výše však může dosahovat jen nejvyšší hrozící pokuty za toto jednání. „Vybírání od Čechů s trvalým pobytem na území ČR je prakticky vyloučeno,“ vysvětluje právník Beran s odkazem na podmínku důvodného podezření, že se bude motorista řízení vyhýbat. „Nedovedu si představit, jak by to policisté ve standardním případě odůvodnili,“ dodává. Připouští ale, že jisté riziko hrozí za situace, kdy bude řidič vykřikovat, že „jim na to kašle“.
V případě cizinců jde však o jinou situaci, kterou policisté zdůvodní mnohem snadněji.
Víte, že… … za loňský rok bylo dopravními policisty zjištěno celkem 602 356 přestupků řidičů motorových vozidel a 17 233 dopravních přestupků ostatních účastníků silničního provozu? Naproti tomu strážníci obecních policií projednali 574 438 přestupků proti bezpečnosti silničního provozu. K tomu pak dalších šedesát tisíc zaviněných překročením maximální dovolené rychlosti. … strážníci obecních policií loni vydali na čtyřicet tisíc rozhodnutí o odstranění vo zidel a skoro šest set hledaných aut nalezli? související problém. V zahraničí je to stejné. nezajímají, pokud zrovna neřeší Ani ne. Spíše se lidé obecně o právní problematiku než ostatní národy? Máte dojem, že Češi znají svá práva méně ale máme i takové zkušenosti. Dochází k tomu spíše při jiných situacích, kontrolách? zmíněného policejního násilí při silničních Obrací se na vás někdo se zkušeností a strážníkem. například neznají rozdíly mezi policistou řekne, je bráno jako důkaz. Lidé také násilí. Vadí nám třeba, že cokoliv strážník Chtěli jsme ukázat na problém policejního Proč jste vydali tuto publikaci? s policistou a strážníkem počínat při kontaktu publikace Jak si práv a spoluautorku právničku Ligy lidských …
Tři otázky pro…
… Zuzanu Candigliotu, právničku Ligy lidských práv a spoluautorku publikace Jak si počínat při kontaktu s policistou a strážníkem
*Proč jste vydali tuto publikaci?
Chtěli jsme ukázat na problém policejního násilí. Vadí nám třeba, že cokoliv strážník řekne, je bráno jako důkaz. Lidé také například neznají rozdíly mezi policistou a strážníkem.
*Obrací se na vás někdo se zkušeností zmíněného policejního násilí při silničních kontrolách?
Dochází k tomu spíše při jiných situacích, ale máme i takové zkušenosti.
* Máte dojem, že Češi znají svá práva méně než ostatní národy?
Ani ne. Spíše se lidé obecně o právní problematiku nezajímají, pokud zrovna neřeší související problém. V zahraničí je to stejné.
Nevypovídat
Znalost práv se v českém prostředí smrskla na známé výmluvy na osobu blízkou.
„Nikdy jsem toho nevyužil a nehodlám se k tomu snížit,“ zní typická odpověď v malé anketě. „Každý by si měl nést zodpovědnost za své činy,“ říkají jiní. Nechceme jim brát přesvědčení, skutečně tohoto institutu lze zneužít. Jenže mince má i druhou stranu.
Sledujete detektivky, kde vždy po lapení pachatele zazní „Máte právo nevypovídat“? Ony výmluvy na osobu blízkou se totiž vážou k nezadatelnému právu nemluvit, pokud by to poškodilo jak osobu blízkou, tak i samotného podezřelého. Zkrátka jestliže nemá orgán činný v přestupkovém či trestním řízení dost důkazů, neservírujte mu výpovědí dobrovolné přiznání. Byť třeba jen k tomu, že jste na osmdesátce jeli o deset víc. Než nám napíšete nesouhlasné dopisy, zkuste se nad tím aspoň zamyslet…
Článek byl pulikován dne 13. 6. 2011 v časopise Svět motorů.
