Á propos k inkluzi … Integrace vs. inkluze – díl čtvrtý (4/4)

Pojem, který bývá úzce spojován s inkluzí, je integrace. Často jsou pojmy mylně ztotožňovány, definovány či zaměňovány.

Světová zdravotnická organizace (WHO) charakterizuje integraci jako sociální rehabilitaci, schopnost příslušné osoby podílet se objektivně na společenských vztazích. Integrace je tedy stav, kdy se jedinec se zdravotním postižením vyrovnal se svou vadou, žije s jedinci bez postižení a spolupracuje s nimi, prokazuje výkony a vytváří hodnoty, které společnost intaktních uznává jako rovnocenné, společensky významné a potřebné (Pipeková, 1998, s. 13–15).

Integrované vzdělávání je chápáno jako přístupy a způsoby zapojení žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami do běžných škol. Cílem je poskytnout i žákům s těžkými a trvalými zdravotními postiženími společnou zkušenost s jejich zdravými vrstevníky, a přitom respektovat jejich specifické potřeby (Průcha, Walterová, & Mareš, 2003, s. 87).

Integraci Lechta (2010, s. 27) popisuje jako existenci vedle sebe rozdílných podskupin žáků, kdy děti s postižením mohou za určité podpory navštěvovat běžné školy. Principiálně jde tedy o školský systém, ve kterém paralelně funguje integrativní i segregovaná edukace. V případě, že je integrace neúspěšná, může se dítě vrátit do speciálního zařízení. V inkluzivním systému není existence paralelních proudů edukace možná, proces přechodu mezi nimi tam a zpět proto neexistuje.

V podmínkách současných běžných základních škol můžeme objevit dva základní typy integrace. Oba jsou jedním z vývojových stupňů inkluze (viz díl druhý). Jedná se o integraci individuálníintegraci skupinovou. Individuální integrací se rozumí vzdělávání žáka-jednotlivce s postižením či žáka se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné základní škole mezi ostatními žáky v běžné třídě. Skupinová integrace znamená, že se žák vzdělává ve třídě, oddělení nebo skupině, zřízené pro žáky se zdravotním postižením (či jiným druhem odlišnosti) v běžné škole.

Integrace je dle Hájkové a Strnadové (2010, s. 13) v současné době širokým mezinárodním hnutím za prosazování práva člověka na rovnocennou a rovnoprávnou účast na společné, nevylučující a nevydělující kultuře. Ve vzdělávání to prakticky znamená začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných základních škol a nastavení podmínek pro jejich vzdělávání tak, aby mohly dosahovat funkčního minima.

Rozdílů, kterými od sebe můžeme dále oba koncepty odlišovat je více. Inkluze je vnímána jako proces, nikoliv jako stav, kterým často v rezortu školství označujeme integraci. Oba termíny v sobě samozřejmě zahrnují jak teoretickou, tak praktickou stránku. Integrace je ovšem více záležitostí praxe než filozofickým konceptem. V integraci se jedná zejména o faktické začlenění jedince, tedy o provedení všech nutných opatření k tomu, aby byl jedinec přijat do skupiny či společnosti. Integraci lze tedy chápat jako akt či opatření. Naproti tomu je inkluze pojímána jako systém či proces.

Dále můžeme uvažovat nad tím, koho a v jakém měřítku se mohou inkluze a integrace týkat. V souvislosti s integrací vždy mluvíme o jednotlivci či skupině, inkluze se naproti tomu vždy snaží pojímat společnost, školu či komunitu jako celek a následně pouze individualizovat samotný přístup k jednotlivci.

Jeden z hlavní rozporů můžeme pozorovat i u pohledu na dítě s jistou specifickou vzdělávací potřebou. U integrace si dítě musí „zasloužit“ zařazení do běžné základní školy. Dítě je nuceno „dokazovat“, že si přeřazení zaslouží a zvládne nové prostředí i požadavky. Naproti tomu v inkluzi je dítě automaticky přijímáno a nekladou se mu žádné podmínky přijetí, je to jeho přirozené právo a škola se snaží nastavit podmínky pro specifika dítěte. Odlišné je i chápání případného selhávání jedince. U integrace selhávání jedince vysvětlujeme na jeho předpokladech a možnostech. U inkluze selhávání vyjadřuje selhávání systému a nikoliv selhávání jednotlivce, hledají se tedy možnosti nápravy v systému a nikoliv „přenastavením“ či stigmatizací jednotlivce.

Zatímco koncept integrace se spojuje s pedagogikou speciálních potřeb, inkluze se pojí ke škole pro všechny – inkluzivní škole, ve které se heterogenita pokládá za obohacení edukačního procesu. Změna paradigmatu tedy určuje i změnu cíle, od integrace pro postižené k cíli škola pro všechny (Lindmeier, 2008, s. 353).

 

> První díl seriálu Á propos k inkluzi – Definice

> Druhý díl seriálu Á propos k inkluzi – Principy

> Třetí díl seriálu Á propos k inkluzi – Tradiční vs. inkluzivní

 

monika> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.

Á propos k inkluzi … Tradiční vs. inkluzivní – díl třetí (3/4)

Pro snadnější a názornější pochopení rozdílů mezi „tradiční“ a „inkluzivní“ pedagogikou, potažmo „tradiční“ a „inkluzivní“ školou:

Tradiční přístup pedagogiky

a speciální pedagogiky

Přístup inkluzivní pedagogiky

Obraz člověka: „Zdravý vs. vadný (poškozený) člověk“

Lidé jsou vnímáni jako zdraví nebo „vadní“. Dochází k redukci člověka pouze na jeho vadu, následuje třídění a přidělení do odpovídajících pedagogických zařízení. Tato vada – postižení – stojí v centru pedagogické činnosti.

Obraz člověka: „Člověk jako jednota“

Každý člověk je jednotou biologických, psychických a sociálních faktorů a je přijímán jako individuum – jsem takový, jaký jsem. Proto je potřeba pedagogický systém, který zohlední všechny aspekty, které tvoří člověka.

Sociální forma: „Homogenita“

Školní systém vychází z toho, že stejně staré děti vytváří skupiny podle nadání, inteligence, stupně vývoje a volní úrovně. Proto se zdá, že výuka v klasických třídách vede k naplnění pedagogického cíle.

Sociální forma: „Heterogenita“

Děti v jedné učební skupině se od sebe liší svými kompetencemi, schopnostmi, dovednostmi, zájmy a potřebami. Rozmanité interakce jednotlivých členů skupiny vytváří rozhodující stimul osvojit si schopnosti jiných a získat tak nové dovednosti.

Didaktický základ: „Selekce“

Tradiční školní systém spočívá v principu selekce podle výkonnostních kritérií. Má se za to, že tato kritéria jsou dána cíli národního kurikula. Princip selekce vede k tomu, že všechny typy škol jsou „zvláštní školy“.

Prostřednictvím: „Redukovaných a rozkouskovaných vzdělávacích obsahů“

Tradiční školní systém vychází z toho, že pro určité děti jsou vhodné pouze určité obsahy. Tím jsou všem dětem – i vysoce nadaným – odpírány určité obsahy výuky.

„Segregace“ vnější diferenciací

Pokud dítě nesplňuje normu výkonnostních kritérií pro určitý typ školy, bývá vyloučeno (segregováno) a přiřazeno jiné pedagogické instituci s jinými kritérii. Také v tomto typu školy jsou děti rozděleny podle principu homogenity do zdánlivě homogenních učebních skupin.

Prostřednictvím: „kurikul vztahujících se k typu školy“

Každý typ školy má vlastní kurikulum (učební plán). Výukové cíle jsou napasovány na zdánlivě specifickou skupinu žáků. Nenaplnění učebních cílů může vést k vyloučení z daného typu školy.

Didaktický základ: „Kooperace“

V inkluzivním školním systému stojí v centru pedagogické činnosti kooperace všech dětí. Děti v jedné třídě pracují spolu na společné věci; každé dítě na své úrovni vývoje a pomocí aktuálních kompetencí v oblasti myšlení a jednání.

Prostřednictvím: „Učení se společnému předmětu“

Neexistuje žádné zúžení vzdělávacích obsahů. Společný předmět výuky se rozvětvuje do celé své šíře a pojednává se komplexně. K možné úpravě vzdělávacího obsahu dochází pouze na individualizované rovině směrem k potřebám daného žáka.

„Vnitřní diferenciace a individualizace“

Každé dítě má v rámci učební skupiny možnost, rozvíjet se svým vlastním způsobem (individuálně) od jedné úrovně svých kompetencí k další nejbližší vyšší úrovni. Individualizace vyučování probíhá formou vnitřní diferenciace. Z toho vyplývá nutnost diferenciace učebních cílů, obsahů, metod a hodnocení výkonu.

Prostřednictvím: „individualizace společného kurikula“

Jedno společné kurikulum má všem dětem nabízet obsahy relevantní pro život tak, že mohou objevovat svět – nejprve od základů, potom logicko-abstraktně. Individualita dětí je rozhodující pro to, jakými obsahy se dítě zabývá.

Převzato a upraveno z Wilhelm (2002, s. 47-48)

 

> První díl seriálu Á propos k inkluzi

> Druhý díl seriálu Á propos k inkluzi

monika> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.

Praktický průvodce právem na vzdělání

Průvodce vychází z reálných kazuistik a přibližuje problematiku školské a antidiskriminační legislativy formou otázek a odpovědí v modelově zvolených případech. Průvodce se týká nejen samotného vzdělávání na základní škole a souvisejících práv dítěte, ale také práv dítěte v zájmovém vzdělávání a jiných aktivitách se školou souvisejících. Popisuje také způsoby, jak si v případě porušování práv stěžovat a hledat nápravu.