Pátek, 22. května 2009Zprávy z médií
Mluvčí Spolku žen postižených neoprávněnou sterilizací Elena Gorolová vystoupila na konferenci OSN (Durban Review Conference) v Ženevě, konané ve dnech 20. – 24. dubna 2009. V rozhovoru během lidskoprávního bloku s příznačným názvem Hlasy Elena Gorolová popsala neutěšenou situaci romských žen, vystoupila se svým životním příběhem a hovořila o problematice protiprávních sterilizačních zákroků v České republice.
Elena Gorolova se svým manželem odjakživa toužila mít holčičku. Byli to hrdí rodiče dvou zdravých synů a těšili se, že se k nim přidá ještě sestřička – tedy jen do té doby, než se dozvěděli, že Elena byla bez svého vědomí sterilizována při porodu svého druhého syna.
Elena postupně zjistila, že s tímto otřesným objevem není sama, že se podobná věc stala mnoha dalším romským ženám, které byly rovněž sterilizovány proti své vůli v různých nemocnicích po celé České republice. Poté, co ženy začaly poukazovat na příkoří na nich spáchané, nejenže se jim nedostalo zadostiučinění, ale byly i veřejně zostuzeny.
„Později jsme s manželem zašli na sociální odbor, kde jsme žádali vysvětlení a ptali se, jestli mi byla sterilizace provedena, protože jsem Romka. Sociální pracovnice se k nám však chovaly velice hrubě a nakonec nás vyhodily,“ řekla Elena Gorolová na setkání OSN v Ženevě pořádaném v rámci konference.
Gorolová vzpomíná, že porod druhého syna byl velmi obtížný. „Právě jsem rodila. Všechno kolem bylo hodně hektické a zmatené. Bylo kolem mě spousta doktorů,“ vzpomíná. „Sestřička ke mně přišla s papírem a já jsem ho podepsala. Měla jsem hrozné bolesti a vůbec jsem nevěděla, o co se jedná.
Druhý den mi primář porodnického oddělení řekl, že už nikdy nebudu moci mít děti. Rozplakala jsem se. Bylo mi jen 22 let a moc jsme s manželem toužili po holčičce. Můj manžel udělal obrovskou scénu. Ještě hodně dlouhou dobu se nemohl vyrovnat s tím, že už nebudeme mít další dítě.“ Sterilizace byla paní Gorolové provedena modernějším způsobem, to znamená, že přerušení vejcovodů v takovém případě je permanentní a nezvratný zákrok. „Sestřička mi řekla, že dříve se používala metoda podvázání vejcovodu, ale některé ženy i přesto otěhotněly,“ řekla Elena Gorolová. „Zkrátka nechtěli, aby se rodily další romské děti… S diskriminací mám zkušenosti už od dětství… Lidé tu Romy v lásce nemají.“ Trvalo hodně dlouho, než se Elena Gorolová byla schopna vyrovnat s tím, co ji potkalo. Ozdravný proces pro ni začal teprve v okamžiku, kdy organizace Liga Lidských práv, Evropské centrum pro práva Romů a Vzájemné soužití zprostředkovaly pravidelná setkání pro ženy, kterým tento neoprávněný zákrok narušil zdraví, duševní integritu i život celkově. Možnost otevřeně hovořit se ženami, které rozumí tomu, čím prošla, jí i jejímu trápení konečně ulevila a dodala jí odvahu pokročit dál. „Náš podnět byl předán k posouzení veřejnému ochránci práv Otakarovi Motejlovi, který prošetřil stížnosti více než 80 žen. Ženy se stmelily a vytvořily skupinu, která se pravidelně schází v prostorách Vzájemného soužití.“ Cílem těchto žen je prosazovat principy informovaného souhlasu, práv pacientů, vést osvětu (poukázat na problém) týkající se nedobrovolných sterilizací, dožadovat se odškodnění a dosáhnout toho, aby se vláda veřejně omluvila za své selhání. Ženy se zasazují o změnu přístupu lékařského personálu na porodnických odděleních.
Ženy organizovaly demonstrace a vystoupily s výstavou fotografi í v různých částech Evropy. Jejich svědectví rovněž zaznělo ve Výboru na odstranění všech forem diskriminace proti ženám (CEDAW) v sídle OSN v New Yorku. Součástí úsilí žen byla osvěta mezi mladými romskými ženami a dívkami, na níž se podílel zkušený gynekolog a psycholožka, která poskytovala psychickou podporu a pomoc postiženým ženám.
Být neustále na očích veřejnosti nebylo jednoduché. „Po demonstraci následovaly negativní články v novinách podávající nepravdivé informace o členkách spolku,“ řekla Elena Gorolová. „V článcích byly výpovědi sousedů jednotlivých žen a jejich názory a ženy byly obvinovány z dluhů a neplacení nájmu. Jeden článek dokonce doslova porovnával myšlení „bílé ženy a romské ženy“ v otázce sterilizace.“ Ale změny, ke kterým došlo na základě veřejné kampaně, stály za to trápení. Výraz „informovaný souhlas“ je dnes běžnou součástí slovní zásoby v nemocnicích a objevily se další ženy, které překonaly stud a rozhodly se přijít se svým svědectvím o protiprávním zákroku, který prodělaly.
Dnes je Elena Gorolová i členkou Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Pracuje v neziskové organizaci Vzájemné soužití, která se prostřednictvím své práce a aktivit snaží nastolit přátelské platformy v komunikaci mezi romskými a neromskými obyvateli Ostravy a pomoci zlepšit životní úroveň v sociálně slabších rodinách. Skupina obětí sterilizace nedávno představila projekt s názvem Nejsi na to sama, jehož cílem je rozpoznat případy protiprávní sterilizace, posílit sebevědomí obětí v boji za svá práva, upozornit na tento problém mladé romské ženy a dívky a dělat osvětu na téma protiprávní sterilizace a práv pacientů mezi lékařským personálem. Dále ženy usilují o uzákonění doporučení vydaných českým ombudsmanem v roce 2005 a Výborem OSN pro odstranění všech forem rasové diskriminace (CERD) v roku 2006 v souvislosti s protiprávní sterilizací.
„Od července roku 2008 jsme zaznamenali 20 dosud neregistrovaných případů, včetně ženy z Frýdku-Místku, které se tohle přihodilo v roce 2007. Její sociální pracovnice jí vyhrožovala, že jestli nepodstoupí sterilizaci, umístí jí děti do státního zařízení,“ řekla Gorolová.
„Umění dát život je jeden z nejkrásnějších darů ženy. Spousta romských žen však byla o tento dar připravena. Nedobrovolná sterilizace pro ně znamená doživotní zdravotní následky a mnohdy zapříčinila i rozchod s partnerem. Chceme se ujistit, že se tohle již nestane dalším ženám, a proto musíme ve svém boji pokračovat,“ konstatuje Gorolová.
I když byla paní Gorolová jedná z málo Romů, kteří se zúčastnili oficiálního programu, česká media se jejímu historickému vystoupení téměř vůbec nevěnovala.
Článek byl zveřejněn dne 22.5. 2009 v časopise Romano voďi.
Čtvrtek, 21. května 2009Zprávy z médií
Těhotenství většina dnešních žen prožívá velmi aktivně. Zajímá se o nejnovější poznatky a to nejen o vývoji plodu, ale také o porodu. Přesto podle předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství Petry Sovové stále velká část žen často nezná svá práva při porodu, a proto se ani nemohou bránit mnohdy zavádějícím povelům zdravotníků.
„Všeobecně ohledně porodnic pozorujeme změnu k lepšímu, ale jde to strašně pomalu,“ řekla Sovová.
Největším problémem lékařů je prý strach a nedostatek komunikace. Strach však lékaře neopravňuje k zasahování do práv ženy, řekl právník z Ligy lidských práv David Zahumenský. Žena má podle něj právo vybrat si k porodu partnera nebo někoho, komu důvěřuje. Také může po porodu opustit porodnici. Zdravotníci mají právo zasáhnout jen v případě, pokud je bezprostředně ohrožena matka nebo dítě. Bezpečnost na úkor práv.
Porodní asistentky Eva Nováková a Ivana Königsmarková z Unie porodních asistentek (UNIPA) se shodly, že lékaři propagují bezpečnost na úkor práv žen. Lékaři mají „vyjeté koleje“ a nechtějí je měnit, řekla Nováková a uvedla příklad spontánního porodu, po němž lékař vykřikl, že přece vůbec nestihli zasáhnout.
„Lékař chce léčit. Když nemůže léčit, cítí se frustrován,“ uvedla Königsmarková, podle níž je v českém porodnictví 60 procent mužů, kteří nikdy nebudou rodit, přesto rozhodují o tom, jestli žena dost tlačí, kdy má tlačit a zda správně dýchá.
Hnutí za aktivní mateřství na tyto fakta upozorňuje veřejnost u příležitosti probíhajícího Světového týdne respektu k porodu. Více informací o aktivním porodu lze nalézt na stránkách www.ferovanemocnice.cz nebo na www.respektkporodu.cz .
Článek byl zveřejněn dne 21. 5. 2009 na strákách www.novinky.cz a naleznete jej zde.
Středa, 20. května 2009Zprávy z médií
Praha – Těhotné ženy často nevědí, jaká jsou při porodu jejich práva. Od zdravotníků dostávají mnoho zavádějících informací a nechávají se jimi snadno manipulovat, řekla ČTK předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství Petra Sovová při příležitosti probíhajícího Světového týdne respektu k porodu. Hnutí chce spolu s Českou asociací dul zvýšit informovanost o právech žen v těhotenství, při porodu a po něm.
Podle Sovové jsou v českém porodnictví velké rozpory. „Rozhodně pozorujeme změnu k lepšímu, ale jde to strašně pomalu,“ řekla. Hnutí se podle ní snaží zdůrazňovat práva žen v souladu s posledními výsledky vědy, jak to ukládá zdravotnickým zařízením legislativa.
Největším problémem lékařů je prý strach a nedostatek komunikace. Strach však lékaře neopravňuje k zasahování do práv ženy, řekl právník z Ligy lidských práv David Zahumenský. Žena má podle něj právo vybrat si k porodu partnera nebo někoho, komu důvěřuje. Také může po porodu opustit porodnici. Zdravotníci mají právo zasáhnout jen v případě, pokud je bezprostředně ohrožena ona nebo dítě, vysvětlil.
Porodní asistentky Eva Nováková a Ivana Königsmarková z Unie porodních asistentek (UNIPA) se shodly, že lékaři propagují bezpečnost na úkor práv žen. Lékaři mají „vyjeté koleje“ a nechtějí je měnit, řekla Nováková a uvedla příklad spontánního porodu, po němž lékař vykřikl, že přece vůbec nestihli zasáhnout.
„Lékař chce léčit. Když nemůže léčit, cítí se frustrován,“ uvedla Königsmarková, podle níž je v českém porodnictví je 60 procent mužů, kteří nikdy nebudou rodit, přesto rozhodují o tom, jestli žena dost tlačí, kdy má tlačit a zda správně dýchá.
Diskutující se shodli na tom, že čeští zdravotníci mají údajně nízké právní povědomí, nerozlišují například mezi zákonem, vyhláškou a doporučeným postupem. Ředitel Ligy lidských práv Jiří Kopal vysvětlil, že v situacích, kde vystupuje státní orgán a občan, může občan dělat vše, co zákon nezakazuje, kdežto státní orgán jen to, co mu je dovoleno. Připustil však, že ve zdravotnických zařízeních je to složitější.
Více informací lze nalézt na stránkách www.ferovanemocnice.cz nebo na www.respektkporodu.cz.
Článek byl zveřejněn dne 20. 5. 2009 na stránkách www.ceskenoviny.cz a naleznete jej zde.
Čtvrtek, 14. května 2009Zprávy z médií
Josef MARŠÁL, moderátor
——————–
Byť momentálně nejdiskutovanější Lisabonská smlouva není jediná, které k ratifikaci chybí prezidentův podpis, čeká na něj například i Římský statut Mezinárodního trestního soudu, který schválil parlament už vloni. Od roku 2004 pak i dodatkový protokol k Evropské sociální chartě.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Prezident jako notář nebo jako hlavní aktér ratifikace s právem veta? Nejen v boji o Lisabonskou smlouvu se ukazuje, že to záleží na úhlu pohledu. Přes 2,5 tisíce světových i českých neziskovek trvá na tom, že když parlament Římský statut Mezinárodního trestního soudu schválil, má ho prezident ratifikovat. A vyzvala ho k tomu otevřeným dopisem.
David ZÁHUMENSKÝ, právník, Liga lidských práv
——————–
Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, která dosud tento statut nepodepsala. Myslíme si, že i s ohledem na předsednictví České republiky v Evropské unii je to určitá ostuda.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Římský statut je hlavním celosvětovým nástrojem k potírání genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů, a má sjednotit jednotlivě zřizované trestní tribunály. Podle prezidentova tajemníka Ladislava Jakla je ale tato smlouva v rozporu s českou ústavou a Hrad s ratifikací počká až vláda navrhne přijatelné řešení.
Ladislav JAKL, tajemník prezidenta
——————–
Míč je teď nepochybně na straně vlády, je možné, že nová vláda se k tomu problému postaví jinak.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Podle ústavního právníka Jana Kysely ústava příliš nepočítá s tím, že by prezident odmítal ratifikaci parlamentem schválených smluv. Podle něj je hlava státu v tomto případě spíš v postavení notáře.
Jan KYSELA, ústavní právník, Právnická fakulta UK
——————–
On není nositelem politického programu, nositelem politického programu je vláda, a proto by to neměl být on, kdo řekne, jakou zahraniční politiku Česká republika má nebo nemá mít.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Z Hradu zní názor opačný. Je jen na vlastním uvážení prezidenta, zda smlouvu ratifikuje nebo ne.
Václav KLAUS, prezident České republiky
——————–
Ústava neříká, že prezident vykoná ratifikaci po souhlasu parlamentu. Ratifikaci podle české ústavy provádí prezident, nikoliv parlament.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
O Lisabonské smlouvě chce prezident rozhodnout na základě výsledků ústavní stížnosti. Osud zbývajících dvou dosud neratifikovaných mezinárodních smluv je zatím nejistý. Tereza Chlupová a Tereza Kručinská, Česká televize.
Textový záznam televizní debaty v pořadu Události na ČT 1 ze dne 14. 5. 2009.
Čtvrtek, 14. května 2009Zprávy z médií
Praha – Lisabonská smlouva zdaleka není jediný dokument, kterému k plné ratifikaci chybí už jen podpis prezidenta republiky. Ratifikační listinu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu schválil parlament v loňském roce.
Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě už u Václava Klause leží od roku 2004. Podle ústavního právníka Jana Kysely ústava příliš nepočítá s tím, že by se prezident vzpouzel ratifikaci parlamentem schválených smluv. Z Hradu ale zní opačný názor. Je jen na vlastním uvážení prezidenta, zda smlouvu ratifikuje, nebo ne.
Podle Kysely vystupuje prezident při schvalování mezinárodních smluv spíš v postavení notáře. „On není nositelem politického programu, nositelem politického programu je vláda, a proto by to neměl být on, kdo řekne, jakou zahraniční politiku Česká republika má, nebo nemá mít.“
ČR je jedinou zemí EU, která Římský statut nepodepsala
K podpisu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu už Klause v otevřeném dopise vyzvalo přes 2 a půl tisíce světových i českých neziskových organizací. Když statut schválil parlament, má ho podle nich podepsat i prezident. Římský statut je hlavním celosvětovým nástrojem k potírání genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů a má sjednotit jednotlivě zřizované trestní tribunály.
Václav Klaus:
„Ústava neříká, že prezident vykoná ratifikaci po souhlasu parlamentu. Ratifikaci podle české ústavy provádí prezident, nikoliv parlament.“
„Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, která tento statut nepodepsala. Myslíme si, že i s ohledem na předsednictví ČR v Evropské unii je to určitá ostuda,“ dodal právník z Ligy lidských práv David Záhumenský. Podle prezidentova tajemníka Ladislava Jakla je ale smlouva v rozporu s českou ústavou. Hrad proto čeká, až vláda navrhne přijatelné řešení. O Lisabonské smlouvě chce prezident rozhodnout podle výsledku ústavní stížnosti.
Článek byl zveřejněn dne 14. 5. 2009 na stránkách ČT24, naleznete jej zde.
Středa, 6. května 2009Zprávy z médií
Strategie vlády proti extremismu je přes dobře míněné proklamace nesmírně represivní dokument. Vybíjení klínu klínem je zřejmě to jediné, co se politici při řešení bájné „romské otázky“ naučili. Věc došla tak daleko, že se i omezování shromažďovacího práva podporuje ve jménu lidských práv. Co ovšem dělat, když se probouzíme vždy až po pořádné kocovině?
My plodíme extremismus
Proto bych si dovolil učinit jiná doporučení pro příští vlády, a to na základě špatných zkušeností s letitým extremismem státní správy a samosprávy. Extrémní pasivita smíchaná s ad hoc gesty bohužel zaslouženě plodí extremismus. Ten vždy nahradí zoufale chybějící každodenní důslednost. Proto několik desítek tisíc perspektivních romských rodin emigrovalo.
To se zřejmě napravit nepodaří. I tak se dá leccos dělat. Začněte auditem na ministerstvech. Chtějte po svých podřízených, aby předložili, jaká měla jejich oddělení výsledky. Zabývala se více tím, že se aktivně inspirovala v projektech fungujících v zahraničí, nebo spíše bránila nevládním organizacím je naplňovat? Byla vůbec schopna rozdělit v minulých letech finance? Nebo až v době, kdy se blížila polovina, nebo dokonce konec toho roku, od jehož začátku měly být využity?
Výsledek, sprosté slovo?
Trvala podpora dokonce někdy déle než jeden rok? Byla schopna měřit dlouhodobě výsledky, nebo je výsledek sprosté slovo? Dosáhl někdy někdo, včetně nevládek, při práci s Romy mimo údajů o počtu schůzek a počtu poskytnutých rad nějakých inspirativních posunů? Když se tolik věcí zhoršilo, co se vlastně podařilo zlepšit? Kde, v jakém měřítku, na jak dlouho?
Nedivte se, pokud byste se vůbec nemohli něco přesnějšího dozvědět – i díky odporu řady vlivných Romů se nesbírají žádná přesná data. Podle EU i zkušeností z USA je nalévání peněz do projektů pomoci menšinám bez měřitelnosti jejich výsledků stejné jako vést firmu bez účetnictví. Bez znalosti etnických dat nemůžete ani sledovat míru diskriminace. To se hodí i blábolícím náckům.
Začínejme u dětí
Typickým příkladem letitých extrémních řešení je umisťování (převážně romských, ale to nikdo přece nezjistí a nespočítá) dětí do ústavů. Jak se nakládá s výsledky dva roky staré studie ministerstva vnitra, která jasně poukázala na to, že děti z ústavů končí převážně ve vězení? Tato studie je strategicky daleko důležitější než nový represivní cár papíru.
A co oddělování romských dětí a posílání do separátních škol a tříd? Pokud se někdy vůbec začnou důsledně podporovat opačné tendence a výsledky v této oblasti měřit, dozvíte se o úspěších až za dvacet a více let.
Kam se pohnula zoufale nehybná státní správa? Nedívejte se jen na to, jak je paní učitelka na romské děti ve škole laskavá. Ale na čísla, která vám poví, kolik Romů se ze základní školy dostalo na střední a případně vysokou školu oproti minulému období.
Pedagogicko-psychologické poradny by mohly zkoumat dopad chození do majoritní nebo oddělené školy na psychiku dětí. Pro řadu z nich to je celoživotní trauma. Proč se v jedné škole udržely, a v další ne? Proč je na tomto učilišti mlátili v šatně spolužáci skinheadi a ony po několika měsících zbité fyzicky i psychicky odešly na úřad práce, a na jiném ne?
Nepodporujte továrny vyrábějící masově speciální pedagogy, jejichž profesí je učit romské děti odděleně. (Segregační argument praví: „Proč by se s nimi měla otravovat učitelka, která na to pět let nestudovala?“)
Smíšené školy a třídy přirozeně zvyšují sociální kompetenci, když ta chybí, nahrazují ji v paralelních společnostech extrémní řešení z lenosti a ze strachu.
Nevyhýbejte se dialogu s romskými rodiči. Nebudeme-li hovořit zavčas my, nahradí nás logicky extremisté ať již z dělnických či národně odporných stran nebo sociálky s jejich vytříbenějším komunikačním stylem.
Jiří Kopal. Autor je předsedou Ligy lidských práv.
Článek byl publikován dne 6. 5. 2009 na http://hn.ihned.cz (obdobně také v deníku Hospodářské noviny), naleznete jej zde.
