Sobota, 9. dubna 2011Zprávy z médií
Česko se dlouhodobě potýká s kritikou, že řada děti končí ve zvláštních školách, aniž by tam skutečně patřily. S tím souvisí i diagnostika v poradnách, které o tom rozhodují. Člověk v tísni prověřil inteligenční test, který je jako jediný v ČR označován za „kulturně nezatížený“. Došel k závěru, že dětem může spíš uškodit, než pomoct.
Člověk v tísni navštěvoval loni od března do listopadu tři romské rodiny. „Třem chlapcům jsme nejdříve zadali test standardním způsobem. Pak jsme za nimi opakovaně jezdili a test s nimi znovu procházeli. Ptali jsme se, jak jednotlivým úlohám rozumí,“ popsala Adéla Lábusová, která se na analýze podílela.
Výzkum ukázal, že děti jsou v testu SON-R (o testu čtěte více v boxu) neúspěšné nikoli z důvodu odlišné mentální dispozice, ale kvůli odlišné výchově. „Sociálně znevýhodněným dětem chybí potřebné znalosti a zkušenosti, aby mohly být v testech úspěšné,“ doplňuje Lábusová.
To znamená, že dítě, které v testu neuspěje, nemusí být lehce mentálně retardované. Na to, že je řada školáků takto mylně diagnostikována, upozornilo v roce 2009 ministerstvo školství. Průzkum tehdy ukázal, že každý čtvrtý Rom končí neprávem v praktické (bývalé zvláštní) škole . Dva roky předtím skupina osmnácti Romů uspěla u soudu ve Štrasburku, který jim dal za pravdu, že je ČR diskriminovala ve vzdělání, když jim neumožnila chodit do běžné školy.
Praktické školy jsou primárně určeny pro lehce mentálně retardované děti, mohou ale přijmout až 25 procent žáků bez jakéhokoliv znevýhodnění. Doporučení k zařazení do praktické školy dává pedagogicko-psychologická poradna. Podmínkou umístění je souhlas rodičů.
Cílem Člověka v tísni není, aby se test přestal používat. „Chceme upozornit na to, že zásadní je způsob interpretace výsledků testu. Sestavit zcela kulturně či sociálně nezatížený test nejde, a pokud bude nějaký test považován a proklamován jako nezatížený, tak to povede k tomu, že děti budou v tomto testu vycházet stejně jako v jakémkoli jiném testu inteligence s tím rozdílem, že výsledky ze SON-R budou považované za objektivnější, což je omyl,“ zdůrazňuje Lábusová.
Poradny se brání. „Nevycházíme jen z testu. S dítětem mluví psycholog i pedagog, s rodiči zase sociální pracovnice, jsme v úzkém kontaktu se školou. Snažíme se, aby dítě, pokud je to možné, zůstalo na běžné škole,“ tvrdí psycholožka Darja Staroňová z ostravské pedagogicko-psychologické poradny.
Člověk v tísni apeluje na to, aby se s dítětem pracovalo ještě mnohem víc než dosud, a to nejen v poradně, ale také přímo v rodině a ve škole. „Tvrzení, že se špatně testuje a že poradny pracují špatně, však nevypovídá o celé realitě. Je také nutné říct, že poradny mají ztížené podmínky, protože jsou personálně poddimenzované,“ doplňuje Lábusová. Rodičům chybí informace
To, že se na zvláštní školu dostávají i děti na hranici lehkého mentálního postižení, které by stejně tak mohly chodit i do běžné školy, potvrzuje Ivana Slavíková z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství.
„Občas se stane, že je k zařazení do praktické školy doporučeno dítě, které má intelektové schopnosti hraniční a nebo dítě, kterému to na běžné škole nejde a na praktickou školu je sice doporučeno, ale má tam být vzděláváno podle běžného RVP ( rámcový vzdělávací program, pozn. red .) ne podle RVP s lehkým mentálním postižením,“ uvedla Slavíková.
Výhodou přestupu je podle ní menší kolektiv a kvalifikovaní speciální pedagogové. „Hlavní nevýhodou je, že některé základní školy praktické – a je jich dost – nemají učitele plně kvalifikované pro výuku všeobecně vzdělávacích předmětů jako fyzika, chemie, zeměpis vyučovaných na druhém stupni,“ dodává.
„Poradny na rovinu neřeknou příklad špatné praxe, ale kdyby bylo vše dodržováno tak, jak má, tak by nedošlo k rozsudku ve Štrasburku. Doba uběhla a problémy s diagnostikou přetrvávají,“ připomíná Katarína Krahulová, která pracuje na projektu Ligy lidských práv Férová škola.
Podle Krahulové je problém v tom, že všechny školy nejsou připravené na to učit společně zdravé i různě znevýhodněné děti. Zároveň nejsou rodiny vždy dobře informované. „Často se k nim nedostanou všechna fakta o tom, že praktická škola jejich dětem nenabídne plnohodnotné vzdělání,“ dodala Krahulová.
Článek byl publikován dne 9. 4. 2011 na www.zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Barbora Říhová, zpravy.IDNES.cz
Pondělí, 28. března 2011Zprávy z médií
Byl zásah policie 12. 3. 2011 proti demonstrantům v Novém Bydžově v souladu s českou legislativou? A byla použitá síla přiměřená?
Je mi jasné, že policie bude jako vždy tvrdit, že zákrok vůči demonstrantům byl v souladu se zákonem a nikdo z policistů nepochybil. To ostatně tvrdila mnohokrát v minulosti po bezdůvodných brutálních útocích policistů, tak proč to nezopakovat i tentokrát? Aby policie svůj razantní zákrok v médiích ještě více legitimizovala, neváhala dokonce nazvat aktivní občany, kteří se postavili na odpor neonacistům, za levicové extremisty!
Pojďme však zjistit, co předcházelo zásahu policie proti těm, kteří zatarasili cestu pochodu neonacistům. Nejdříve proběhlo shromáždění Dělnické strany sociální spravedlnosti, na kterém zazněly projevy, které byly klasickým příkladem „hate speech“. Příslušníci menšin byli nazýváni parazity a asociály, imigranti divnými rákosníky či opičáky. Řečníci vyzývali k „ráznému, radikálnímu a účinnému řešení“ za souhlasných výkřiků davu. Čím jiným takové řeči mohly být než výzvou k popírání práv a rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z důvodu národnosti? Určitě se ale minimálně jednalo o hrubou neslušnost. A to vše jsou zákonné důvody pro okamžité rozpuštění shromáždění na místě. Jenže zástupci obce sympatizující s neonacistickou akcí a policie byli nečinní, nenávistnému shromáždění jen přihlíželi a nesplnili svoji povinnost jej rozpustit. To, že k zásahu evidentně byl důvod, dokládá případ rozpuštěného shromáždění Národní strany v Praze v roce 2008, které podle soudu bylo ukončeno po právu, přestože intenzita nenávistného úvodního projevu ani v nejmenším nedosahovala projevů v Novém Bydžově.
A teď se dostáváme k samotnému shromáždění osob, které se postavily pochodu neonacistů na odpor. Podle policie byla tato blokáda nezákonná a bránila oznámenému pochodu. Ale Listina základních práv a svobod zakotvuje občanům právo na odpor v případě, že jsou ohrožena lidská práva a demokratický řád a kdy je stát nečinný. Je tedy možné dovodit, že v případě nečinnosti policie proti shromáždění, které šíří nenávist vůči menšinám a které chce svým pochodem romskou lokalitou zjevně zastrašovat Romy, mohlo občanům vzniknout toto právo na občanskou neposlušnost a pasivní odpor. Pak by logicky jakýkoliv zásah policie vůči těmto lidem nemohl být legitimní a ani v souladu se zákonem.
Co se týče přiměřenosti zásahu policie proti těmto občanům, pak podle dikce zákona musí policisté při použití donucovacích prostředků dbát na to, aby nezpůsobili lidem nepřiměřenou újmu vzhledem k povaze a nebezpečnosti jejich protiprávního jednání. „Nebezpečnost“ poklidného a nenásilného shromáždění asi musela být enormní, když se policie rozhodla do něj prudce najet koňmi a obušky mlátit lidi, kteří před ranami neměli kam uhnout. Policie ani nedodržela slib antikonfliktního týmu, že lidem, kteří zůstanou na chodníku, se nic nestane.
Přístup policie nebyl nestranný – vůči příznivcům pravicových extrémistů byl „extrémně“ benevolentní, a vůči občanské společnosti „extrémně“ razantní. Takže kdo je tady extremista? Bohužel policie tímto již tak dost rasistické české společnosti dala najevo, že její heslo „pomáhat a chránit“ platí jen pro vyholené lebky.
***
Redakce časopisu Romano voďi pozvala opakovaně do rubriky Dva pohledy zástupce ministerstva vnitra. Neúspěšně. Jakkoli ministerstvo ofi ciálně tvrdí, že byl zákrok policejních složek v pořádku, konkrétní argumenty pro sílu zásahu dát nechce.
Článek byl zveřejněn 28. 3. 2011 v časopise Romano voďi.
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.
Pondělí, 14. března 2011Zprávy z médií
To, co je pro většinu maminek a jejich dětí normou nebo nutným zlem: očkování, antibiotika, porod v porodnici, je pro jiné nepřijatelná cesta. Proč se některé mámy rozhodnou rodit doma nebo nenechají očkovat své děti ani proti smrtelným chorobám?
Setkaly jsme se se třemi maminkami, které se vzbouřily proti normám společnosti. Nejsou to bláznivé divoženky zanedbávající své děti. Naopak – své potomky nade všechno milují. Proč se rozhodly jít proti proudu a co tím riskují?
Postřehy z praxe
* Loni bylo v ČR zrušeno povinné očkování novorozenců proti tuberkulóze. Negativní vedlejší účinky byly silnější než přínosy.
* V ČR existuje povinné očkování proti žloutence typu B (nákaza se přenáší krví a pohlavním stykem). Riziko vedlejších účinků vakcíny je 7,5x vyšší než pravděpodobnost nákazy.
* V mnoha státech EU je očkování dobrovolné a průměrná proočkovanost se pohybuje kolem 90 % jako v ČR. (ROZALIO)
OČKOVAT DĚTI? NIKDY!
Andrea (31): „Chci pro svoje děti to nejlepší.“
Když si povídáte s Andreou Jasenčukovou, proč nechce dát očkovat své děti, vypadá to, že na začátku všeho byla neochota a nevlídný přístup lékařů, se kterými se setkávala při mnoha různých návštěvách. „Chtěla jsem vysvětlit, co přesně je v očkovacích ampulích, nedostala jsem kloudnou odpověď,“ říká Andrea. Její nejstarší pětiletý chlapeček prošel normálním očkováním, ale dvě mladší děti už očkovat nedá. „Když jsem si četla informace o očkování na internetu, zjistila jsem, že existují výzkumy například o tom, že v zemích, kde se očkuje, je až tisíckrát vyšší výskyt autistických dětí. Samozřejmě se to dá zpochybnit, ale já tomu věřím. Ve skutečnosti nikdo neví o dopadu očkování na zdraví lidí za padesát nebo sto let. Očkovací látka přece není bílý jogurt, na kterém si přečtete složení, ale je to chemie, také mrtvé buňky… Nechci, aby moje děti měly v těle nějaké mrtvé buňky!“ Andrea říká, že vyznává zdravý životní styl a její filozofi e zachází do extrémů. „Jsem pro zdravý život v té nejsyrovější formě, a podle mě je s očkováním neslučitelný.“ Andreu ke změně názoru nedonutí ani fakt, že jí je nevezmou do školky. Lékař Andreiných dětí musel nahlásit její odmítnutí na příslušnou krajskou hygienickou stanici, následoval soud. „Čekala jsem, že přijde sankce, finanční postih, ale rok za mřížemi s dvouletým odkladem za ohrožování dítěte mě vyděsil. Andree se dostalo pomoci od Ligy lidských práv a Nejvyšší správní soud ji nakonec osvobodil. „Dřív jsem se bála o svém rozhodnutí mluvit, ale už ne. Ať si na mě lidi ukazují prstem a říkají, že ohrožuji život svých dětí. Já si myslím opak. Jsem ráda, že se nad tématem rozbouřila diskuse. Nikoho nepřesvědčuji, ale snad je to aspoň impulzem k tomu, aby se lidi přestali chovat jako ovce.“
Pohled ze dvou stran
MUDr. Hana Cabrnochová, předsedkyně Sdružení dětských lékařů
Co si myslíte o současném způsobu očkování dětí?
Současný způsob považuji za vyhovující, v nedávném průzkumu se ukázalo, že 99 % rodičů v ČR je přesvědčeno o prospěšnosti očkování. Rozvolnění by přineslo pokles proočkovanosti se všemi riziky nejen pro neočkované děti. Souhlasíte s tím, aby podle nového návrhu byli rodiče dětí, kteří nedají své potomky očkovat, postiženi? Nejedná se o nový návrh, pouze na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl zpochybněný princip postihování rodičů za to, že nedají očkovat své dítě. Jedná se spíše o technickou debatu o právní podobě, a nikoliv o změnu toho, co u nás platí již několik let.
Martina Suchánková ROZALIO – Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování.
Co si myslíte o rozhodnutí rodičů, kteří odmítnou očkovat své děti i proti závažným nemocem?
Chci předeslat, že očkování dět í je ze zákona povinné a kvůli tomu jsou vlastně pod tlakem rodiče i lékaři. Jejich rozhodnutí často vyhoví spíše termínům očkovacího kalendáře než zdravot nímu stavu dítěte. Mám zkušenost, že rodiče, kteří se rozhodnou neočkovat své dět i, tak činní na základě pečlivého uvážení. Na jedné misce vah je riziko nákazy, na druhé riziko vážných vedlejších účinků. Zatímco o rizicích nemocí je informací dostatek, o rizicích vedlejších účinků vakcín se nemluví. Chcete vědět více o očkování? Podívej te se na www.rozalio.cz
ALTERNATIVNÍ LÉČBA
Gita (40): „Okolí mě nutí lhát!“
Čtyřicetiletá Gita svoji čtyřletou dceru odmítá dát naočkovat, maso jí poprvé uvařila až ve třech letech, mléčné výrobky neservírovala nikdy. Navíc věří jen homeopatům. Pediatra má jen pro jistotu, kdyby do práce potřebovala vystavit paragraf. „Svými názory zvedám tlak hlavně těm, kteří o problematice vůbec nic nevědí a nikdy si třeba o očkování nic nenačetli,“ svěřuje se Gita, která nastudovala spoustu odborné alternativní literatury. „Když se mi narodila malá, tak se na mě už v porodnici dívala lékařka s opovržením, když jsem řekla jasné ne jakémukoli očkování,“ vypráví Gita. Když jí dcerka povyrostla do školkového věku, nastal problém. „Bez očkování mi ji do státní školky vzít nechtěli, navíc byl problém s jídelníčkem. Odmítám totiž, aby moje dítě jedlo den co den maso nebo pro změnu nějaké sladké jídlo, kde jsou kvanta cukru. Takže jsem zvolila školku soukromou, vegetariánskou.
Je drahá, ale můžeme si vybírat, co dcera bude jíst,“ říká sympatická žena. A co když malou přemůže nemoc? Zatím se prý Gitě daří vyléčit ji podomácku. Úspěšně se popraly i s nebezpečnou laryngitidou a příznaky lymské boreliózy. „K pediatrovi zajdu, jen když se chci ujistit, že jsem nemoc správně rozpoznala. Léky, které dceři předepíše, si buď nevyzvednu, nebo si je nechám doma jako pojistku. Zatím jsem jí je ale nikdy nepodala,“ šokuje mě Gita. Prý jí na všechno stačí bylinky, zábaly, akupresura a jiné přírodní postupy. Občas chodí na konzultace ke svému homeopatovi. „Tam je ale těžké se v akutním případě dostat, termíny jsou plné na měsíce dopředu,“ hájí svoji samoléčbu Gita. A co říkají jejímu přístupu třeba rodiče? Prý je to s nimi těžké jako s neobeznámeným pediatrem. „Nikoho o svých názorech nepřesvědčuji, s nikým se nepřu, do diskusí s neinformovaným člověkem se nepouštím. Přiznávám, že někdy raději zalžu, abych měla klid, už nechci, aby si mě podávala hygiena a lékaři mezi sebou jako krkavčí matku,“ uzavírá svoje povídání Gita.
Pohled ze dvou stran
Znovu odpovídá MUDr. Hana Cabrnochová
Co říkáte tomu, že matka dítěti nepodává léky ani mléčné výrobky? Sama jsem zažila situaci, kdy rodiče sráželi synovi teplotu homeopatiky a dítě muselo být s febrilními křečemi hospitalizované. Jednoznačně bylo vážně ohroženo na zdraví! Vědomé omezování přísunu vápníku malému dítěti může vést k závažnému poškození zdraví a mělo by být postupováno jako v podobných situacích, kdy dochází k poškozování dítěte, včetně trestněprávní odpovědnosti.
Alexander Fesik, lékař homeopat (www.alex anderfes ik .cz)
Co říkáte na léčbu malých dětí výhradně homeopatiky?
Homeopatií se zabývám už téměř třicet let a za tu dobu jsem poznal mnoho žen, které otěhotněly a porodily právě díky homeopatii. Narodilo se a vyrostlo mnoho zdravých dětí léčených pouze homeopaticky. Můžeme tedy mluvit o celé „homeopatické generaci“. Ty to dět i za svůj život skoro neužívaly žádné jiné léky, mnohé z nich nejsou očkované a jsou v průměru zdravější, schopnější, odolnější než ty neléčené homeopaticky. Výhodou homeopatické – léčby je i kromě jiného individuální přistup k pacientovi.
ovi.
PORODY DOMA
Pavlína (35): „První dítě jsem porodila doma.“
Během těhotenství chodila Pavlína jen do poradny k porodní asistentce. „Chtěla jsem rodit doma, ale v záloze jsem měla jednu porodnici asi dvacet minut od nás, druhou pět minut autem, kdyby byl nutný akutní převoz,“ vypráví mladá žena. Porod trval jen čtyři hodiny. Většinu času byla Pavlína ve vodě a manžel jí masíroval záda. Nakonec malého porodila ve dřepu na dece v kuchyni. Menší potíže nastaly, jen když se jí neodlučovala placenta. Asistentka jí zařídila převoz do nemocnice, kde k tomu však došlo bez lékařského zásahu. „Porodní asistentka dobře znala mě i můj zdravotní stav a já jí důvěřovala. U nás žádná porodnice vedení porodu vlastní asistentkou neumožňuje, na mnoho dotazů tam odpovídají monotónně: u nás se to dělá takhle. Já chtěla mít během porodu klid na svoji práci, a ne vyjednávat o svých přáních. Asistentka sledovala, zda porod dobře pokračuje, zda jsme oba v pořádku. Následující dny nás chodila kontrolovat domů,“ vypráví matka pětiměsíčního syna. Klidně by do toho prý šla znovu. Prioritou pro ni ale je typ péče. Kdyby mohla rodit se svojí asistentkou a manželem bez rušení, může to být i v porodním domě nebo k normálnímu porodu nakloněné nemocnici. Mrzí ji, že se zamlčují rizika porodu v nemocnici. Proti srsti je Pavlíně i jazyk typu: „Ženu rodil ten a ten.“ Ona chtěla rodit sama za sebe. Ptáte se, jak to, že neměla strach vzít na sebe zodpovědnost za život svého dítěte? „To přece děláme všichni, co se rozhodneme mít děti. Věřím, že jsem zvolila ten nejbezpečnější způsob,“ odpovídá rozhodně.
Ne vždy to vyjde!
Že nemusí v případě domácího porodu všechno ideálně dopadnout, svědčí případ z roku 2009. Tehdy přiváděla na svět v jednom pražském bytě dítě prezidentka Unie porodních asistentek, „porodní bába“ Ivana Königsmarková. Porod skončil špatně, dítě bylo přidušené a je trvale postižené. Asistentce hrozí za ublížení na zdraví z nedbalosti až čtyři roky vězení!
Pohled ze dvou stran
Zuzana Štromerová, BSc., soukromá porodní asistentka
Jak byste komentovala domácí porod Pavlíny, u něhož jste asistovala?
Pro zdravou ženu je porod doma, pokud o ni peč uje odborník (porodní asistentka nebo lékař), stejně bezpečný jako porod v nemocnici. To je závěr jedné rozsáhlé odborné studie Svět ové zdravotnické organizace. Pavlína chtěla péči zaměřenou na matku a dítě, nikoli na výsledky různých vyšetření, a byla připravená si za mou službu sama platit, protože není hrazená z veřejného zdravot ního pojištění. Během těhot enství se nezabývám jen dělohou a jejím obsahem, ale tím, jak žena stav prožívá, jak vnímá změny, které jí těhot enství přináší, jak se jim přizpůsobuje, jak navazuje kontakt s dítětem. Zajímá mě, jak vše prožívá otec. V posledních čtyřech týdnech před porodem sleduji kromě fyziologických funkcí ženy také polohu a postavení miminka a to, jak se k porodu chystá, jak prospívá. Podle zevního vyšetření ženy v posledních týdnech těhot enství je možné získat představu o průběhu porodu. Vzhledem k tomu, že ženy, které se chystají porodit doma, netrpí žádnou chorobou a neužívají během těhotenství a porodu žádné léky, lze se spolehnout na to, že pokud by vznikla komplikace, budou se její příznaky objevovat zvolna, a tak bude dostatek času k případnému přesunu do porodnice.
MUDr. Vladimír Dvořák, předseda České gynekologické a porodnické společnosti
Jaký je váš názor na porody doma?
Porody doma považuji za zbytečný hazard se zdravím rodičky a novorozence. I těhotenství, které probíhá zcela fyziologicky, není zárukou toho, že porod bude bez problémů. Nikdo neumí s jistotou stanovit, který porod proběhne nekomplikovaně. Chápu přirozenou touhu rodiček, aby porod proběhl ve vlídném prostředí, ale cestou je postupná modernizace našich porodnic a maximální snaha vyjít rodičkám vstřic, ale ne návrat o sto či více let do minulosti. Když posloucháte „mámy rebelky“, možná se vám na vteřinku zdá, že se nezávisle rozhodly jít svou cestou a mají pro to své důvody. Jenže pak vás napadne: udělala bych to i já? Rozhodně ne! Co si myslíme o jednotlivých příbězích my? Očkování dětí bychom se nevyhýbaly, spíš bychom se snažily vytvořit individuální očkovací plán. S homeopatiky máme poměrně dobré zkušenosti, ale „když jde do tuhého“, stejně nakonec vsadíme na antibiotika. A porody doma? Zcela stojíme za názorem Vladimíra Dvořáka. Nikdy! Když máma ručí za život dítěte, nevyplatí se riskovat.
Článek byl publikován dne 14. 3. 2011 v časopise Blesk pro ženy.
Autorkami článku jsou Kateřina Pokorná a Olga Poucherová, Blesk pro ženy.
Sobota, 12. března 2011Zprávy z médií
Nejvyšší správní soud potvrdil, že úřady nemohou „řešit“ shromáždění oznámená problematickými skupinami tím, že jim jednoduše zakážou se setkat.
Dělnická mládež se tedy bude moci 1. máje shromáždit v parku Lužánky a následně pochodovat směrem na Mendlovo náměstí za účelem „oslavy svátku práce“. Úřad městské části Brno-střed, který původně toto shromáždění zakázal, se svou stížností neuspěl. Úřady sice mají ze zákona možnost oznámené shromáždění do tří pracovních dnů zakázat, ale jen ve výjimečných případech. Některá soudní rozhodnutí zákaz připouštějí v situaci, kdy skutečným účelem shromáždění je popírat práva příslušníků menšin, například pro jejich národnost, rasu a původ. Úředníci však musí během těchto tří dnů spolehlivým způsobem prokázat, že cílem organizátorů je potlačovat práva jiných a šíření nenávisti, a nikoliv oslavit svátek práce, což je nemožné.
Městský úřad Brno-střed musel předem vědět, že svůj zákaz neobhájí. Z rozsudku vyplývá, že se úředníci alespoň pokusili zpochybnit třídenní lhůtu a namítali, že tak krátká doba pro zákaz shromáždění je protiústavní. Soud se jim naštěstí přesvědčit nepodařilo. Je třeba si uvědomit, že tentokrát úřad brojil proti akci Dělnické mládeže, jež je velké části lidí trnem v oku, ale příště by si úředníci mohli došlápnout na kohokoliv jiného.
Rozsudek je správný a odráží široké pojetí shromažďovacího práva v souladu s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva. Právo se svobodně shromažďovat úzce souvisí se svobodou projevu, což jsou základní politická práva každého státu, který se chce označovat za demokratický. Ačkoliv úřad nemohl akci Dělnické mládeže předem zakázat, rozhodně má dostatečné prostředky proti případným extremistickým či násilným projevům, které by ji mohly provázet.
Úředníci ve spolupráci s policií a antikonfliktním týmem se mohou na akci důkladně připravit a zejména policie může zakročit proti každému účastníkovi, jenž se dopustí přestupku nebo trestného činu. V krajním případě mohou shromáždění na místě rozpustit.
Pro úředníky i policisty by bylo pochopitelně mnohem jednodušší, kdyby se akce vůbec nekonala, a nemuseli tak zasahovat vůči rozvášněnému davu, což je jistě organizačně i finančně náročné. Ale jednou máme Listinu základních práv a svobod a ta platí pro každého, i pro „dělňáky“.
Pokud političtí brněnští politici chtějí skutečně něco dělat proti extremismu, měli by raději vychovávat děti a mládež k toleranci a pochopení pro odlišnost než zakazovat komukoliv se shromažďovat.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Podpora lidskoprávního festivalu Jeden svět, který v Brně začíná dvaadvacátého března, by mohla být prvním krokem správným směrem.
Článek byl zveřejněn dne 12. 3. 2011 v Brněnském deníku.
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.
Úterý, 8. března 2011Zprávy z médií
Okresní soud v Novém Jičíně včera vyměřil podmíněný trest manželům Ľubovým, kteří se dopustili pomluvy. Zdlouhavý případ tím však nekončí. Dvojice se ještě v jednací síni odvolala.
V kauze, kterou novojičínský okresní soud řešil rok a půl, bylo vyslechnuto pětadvacet svědků a prozkoumáno přes tisíc stran důkazů. Včera manželé Ľubovi konečně vyslechli rozhodnutí soudce Jiřího Hanzelky. Ten dvojici odsoudil k podmíněnému trestu za šíření nepravdivých a neověřených informací o zástupci ředitelky Dětského domova v Novém Jičíně Michalu Pokorném.
Jak uvedl soudce Hanzelka, orientace v celém případu byla složitá a důkazy si mnohdy protiřečily. Nicméně senát Ľubovým neuvěřil, že jednali v zájmu dětí: „Zejména z počátku to mohlo skutečně vypadat, že chtějí chránit zájmy dětí, ale ten zájem, jak jsem vyhodnotil, časem ustoupil do pozadí a převládaly osobní věci, záležitosti a vztahy,“ řekl Jiří Hanzelka. Obžalovanému páru zřejmě přitížila i skutečnost, že několikrát vystupovali pod smyšlenými jmény.
„Našim zájmem nebylo nikoho poškodit, jednali jsme vždycky v zájmu dětí a v tomto okamžiku si dovolím tvrdit, že soud nerozhodl dobře,“ uvedl po skončení soudu Miroslav Ľuba.
V jednací síni byl přítomen také poškozený Michal Pokorný, který s rozhodnutím soudu souhlasí. „Šlo tady o něco úplně jiného než o zájem dětí, což tuto kauzu dává do světla, které nepatří do prostředí dětských domovů a pedagogické práce,“ řekl. Pokorný zatím neví, zda bude požadovat náhradu škody. Pokud ano, bude se muset znovu obrátit na soud, a to v občanskoprávním řízení.
Kauzu sledovala také Liga lidských práv, která dlouhodobě kritizuje to, že je čin pomluvy součástí trestního práva. „Jak se ukazuje i v případě Ľubových, tato skutková podstata je jenom zneužívána proti nepohodlným osobám,“ podotkla právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
„Rozhodnutí soudu je absurdní. V této kauze byli manželé Ľubovi jediní, které zajímal osud dětí a to, aby se jim neubližovalo. Všichni ostatní před tím zavírali oči nebo se to snažili zamést pod koberec,“ pokračovala.
Protože se oba obžalovaní proti rozsudku ihned odvolali, Liga lidských práv chce kauzu dále sledovat. Celý případ odstartoval incident v novojičínském dětském domově v roce 2007. Pes Michala Pokorného, zástupce ředitelky, zde kousl do obličeje šestileté děvčátko. Radmila Ľubová, která v té době v domově pracovala jako noční vychovatelka, spolu s manželem na případ upozornila některé úřady amédia s tím, že se to nestalo poprvé. Miroslav Ľuba pod smyšleným jménem informoval ombudsmana také o tom, že zástupce údajně jedno z dětí z domova zbil. Michal Pokorný s tvrzením nesouhlasil a na manžele podal trestní oznámení pro pomluvu. Ľubovi byli včera odsouzeni k pěti měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na čtrnáct měsíců.
***
Vývoj soudního sporu Manželé Ľubovi v letech 2007 a 2008 upozornili některé úřady a média na dění v Dětském domově v Novém Jičíně, kde pes Michala Pokorného, zástupce ředitelky, kousl do obličeje šestileté děvčátko. Ľubovi se navíc domnívali, že Pokorný jedno z dětí zbil. Ten obvinění odmítl a na dvojici podal trestní oznámení pro pomluvu. Za ni byli Ľubovi včera odsouzeni k podmíněnému trestu.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 v Mladé Frontě DNES, obdobně také v deníku Právo.
Autorem článku je Tereza Stanislavová, Mladá Fronta DNES.
Úterý, 8. března 2011Zprávy z médií
Myslíte si, že by vaše dítě mělo mít při styku s policií právo na zákonné zacházení? Nebo že mentální postižení je dostatečným důvodem k tomu, aby s vámi jednali slušně a bez nátlaku? Jste na omylu!
Úchvatný příklad zacházení s vyslýchaným dítětem předvedli příslušníci nejmenovaného oddělení české policie. Ačkoli je v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže zdůrazněn princip přiměřeného přístupu, tedy povinnost postupovat s „přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu a rozumové a mravní vyspělosti“, realita je někdy trochu jiná. Dítě se chce napít? Chce se mu na záchod? Necítí se bezpečně? No a co! Tady jste u policie.
Žádný trik není dost špinavý
Když není u výslechu dítěte přítomen právník, rodič, ani jiná osoba, která by doopravdy mohla hájit jeho práva, může policie jednat, jak se jí zachce. Co třeba zkusit pár manipulačních technik? Když je v místnosti jen paní učitelka (a ta ledacos raději přeslechne), dá se vyzkoušet prakticky cokoliv.
Co například metoda ohrané desky? Dokola, dokola, dokola, dokola… Až to vyslýchané dítě přestane bavit a po dvou sté na položenou otázku něco odpoví. Nebo je zde také oblíbený fígl „kamarád nám to už všechno řekl, takže teď už je to jedno… Klidně nám to všechno pověz.“ Využít je možno i pro dítě bezpochyby motivační frázi: „Jakmile nám to všechno povíš, můžeš jít domů. Tatínek už čeká venku, tak rychle!“
Kouzelné slůvko „NE“
Myslíte si, že máte právo proti sobě nevypovídat? A jste si jisti, že je tomu tak i doopravdy? A kolikrát člověk musí říct „Ne.“, „Ne, už nechci.“, „Ne, chci jít domů.“, aby to opravdu na někoho zapůsobilo? Když není přítomen právní zástupce, můžete to zopakovat milionkrát a nemusíte se obávat, že by to někoho vzrušilo. Jede se dál.
Ještě nedávno jsem si myslela, že mnohahodinový výslech byl záležitostí 50. let, pronásledování politických vězňů a praktik totalitního režimu. Divili byste se, ale není tomu tak. Když se chce, všechno jde. A tak i vaše dítě může chtě nechtě být u výslechu tak dlouho, dokud se z toho třeba nezblázní. Když to strážce zákona omrzí, mohou si s ním pro změnu vyzkoušet rekonstrukci na místě činu. Bez ohledu na to, že jim to v danou chvíli zákon nedovoluje. Ve výčtu „dobré praxe“ policie chybí pak snad už jen hra na hodného a zlého policistu, žárovka svítící do obličeje a típání cigaret o ruku. K tomu naštěstí nedošlo.
Pevná ruka zákona?
Přestože se případ ocitl před soudem, ani soudce nějaké to „selhání“ orgánů nevytrhlo z letargie všední praxe. Sám soud měl s řízením problémy, a tak bylo lepší určité věci nakonec prostě neřešit. Však se svět nezblázní… Do rozhodnutí se napíše jen to, co se „hodí“ a zbytek se vynechá. Není třeba někoho zatěžovat mnohastránkovým popisem chyb.
Možná vás napadne, že tyhle postupy by na malé sígry přece jen měly platit. Že by policie měla postupovat tvrdou rukou a dětští kriminálníci stejně směřují jen do basy. Dovedete si ale představit, že vaše dítě při běžném klukovském blbnutí před domem nechtěně někoho zraní? Může se to stát kdykoliv…
Ačkoliv zákon o soudnictví ve věcech mládeže stanoví jasná pravidla pro řízení s dětmi a mládeží, zřejmě nedochází k jejich plnění. Zásada odpovídajícího přístupu k dítěti vzhledem k jeho věku, tělesnému a duševnímu zdraví i rozumovým schopnostem stojí na prvním místě. Dokonce je v zákoně stanoveno i to, že orgány činné v trestním řízení a soud musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Jak ovšem do tohoto obrázku, jež malují naše zákony, zapadá praxe, kdy nedojde k odpovídajícímu poučení dítěte o tom, že nemusí vypovídat? Že výslech může být přerušen? Nebo že s sebou může mít právníka?
Děravý zákon děti nechrání
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže je sice relativně novým právním předpisem, ovšem ne zase tak novým, aby nemohly být jeho chyby za sedm let platnosti už dávno opraveny. Zejména právo na povinné zastoupení advokátem pro děti mladší 15 let, tam kde ho mládež od 15 do 18 roků má, považuji za skutečně velký nedostatek.
Takže, kdyby se nešťastnou náhodou přihodila nějaká podobná událost vám, chraňte své dítě a dopřejte mu advokáta. Člověk totiž nikdy neví, co se může stát za dveřmi policejní služebny.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na akltualne.blog.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je právnička Centra advokacie mentálně postižených a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.
