Středa, 18. května 2011Zprávy z médií
Chybu po loňském domácím porodu v Brně odmítají jihomoravští záchranáři. Matku a její novorozené dítě tehdy proti její vůli odvezli do porodnice. Nyní je za to kritizovala Liga lidských práv, která ve spolupráci se ženou podala žalobu na ochranu osobnosti.
Šéf krajské záchranné služby Milan Klusák včera postup týmu označil za adekvátní. Podle něj byl stav novorozeného chlapce „natolik vážný, že nesnesl odklad transportu do odpovídajícího zdravotnického zařízení“. Přivolání policie bylo podle něj „jedinou možností jak předejít hrozící tragédii a jak hájit právo novorozence na život“.
Žena porodila doma a poté zavolala záchranáře kvůli kontrole, zda je dítě v pořádku. Podle Zuzany Candiglioty z Ligy lidských práv lékař konstatoval, že je dítě v naprostém pořádku, přesto ženu i s ním přinutil ihned odjet do porodnice. Když nechtěla, zavolal policii.
Článek byl publikován dne 18. 5. 2011 v deníku Lidové noviny.
Středa, 11. května 2011Zprávy z médií
Brno – Liga lidských práv spustila webový formulář „Chci svůj porod“, který má pomoci zlepšit práva žen v porodnicích. Podle organizace dochází totiž k jejich porušování i přesto, že ministerstvo zdravotnictví prý žádné stížnosti v posledních letech neřešilo. Ženy můžou ve formuláři popsat svoje zkušenosti s omezováním práv nebo nedůstojným zacházením. V kampani mohou lidé oslovit s podněty ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09), zdravotní pojišťovny a svého senátora, řekla dnes novinářům za Ligu lidských práv Zora Javorská.
K dalším cílům kampaně Ligy lidských práv patří třeba to, aby ženy nemusely za přítomnost svých partnerů u porodu v porodnici platit nebo aby si mohly vybrat svou porodní asistentku. S tou by byly v kontaktu už během těhotenství a v porodnici po celou dobu porodu. Nemocniční asistentky se u něj dnes střídají podle směn. Podle Javorské je mnoho žen v zemi s porodnictvím nespokojených, ale v šestinedělí, kdy mají mnoho starostí s péčí o dítě, nemají na stížnosti čas. Později raději vše hodí za hlavu.
Představitelka Ligy lidských práv popsala loňský případ z Brna, kdy žena neplánovaně porodila doma své třetí dítě. Porod trval 20 minut, takže odjet nestihla. Pak zavolala záchrannou službu kvůli vyšetření dítěte. Lékař konstatoval, že je dítě v naprostém pořádku, přesto ženu i s ním přinutil ihned odjet do porodnice. Když nechtěla, zavolal policii. „Paní říkala, že do porodnice by s dítětem potom odešla, ale že se chce připravit. Chtěla se omýt, obléct dítě,“ uvedla Javorská. Lékař jí však odmítl dát hodinu, za kterou slíbila sama se do nemocnice dopravit. Podle Javorské navíc nejspíš zdravotníci na cestu dítě špatně zabalili, a tak prochladlo. Případ se stal v únoru. Na pozdější stížnost prý záchranná služba „reagovala arogantně“. Liga podala žalobu na ochranu osobnosti.
Žalobou skončil i případ studentky medicíny – prvorodičky, která si přála porod bez umělých zásahů. Lékař jí údajně schválně udělal nástřih hráze, i když to výslovně odmítla. Žena byla prý zdravá a plod nijak veliký. „Když žena měla zájem to řešit mimosoudně, ze strany nemocnice se dočkala další arogance,“ řekla Javorská.
Ke kampani Ligu lidských práv přimělo i údajné vyjádření zástupce ministerstva zdravotnictví na odborném fóru, že ženy jsou v Česku s těhotenskou, porodní a poporodní péčí spokojeny, protože ministerstvo neprošetřovalo žádnou stížnost. Kvůli kampani zřídila liga stránky http://www.ferovanemocnice.cz. Lidé tam mohou vyplnit připravený formulář, případně text změnit a doplnit o své zkušenosti.
Čánek byl publikován dne 11.5.2011 na www.čt24.cz, obdobně také na webu ceskamedia.cz a ceskenoviny.cz a vitalia.cz.
Pátek, 6. května 2011Zprávy z médií
V roce 2004 byl tehdy sedmnáctiletý syn muže z jižní Moravy vyšetřen na psychiatrii, kde navrhli jeho hospitalizaci.
Otec o vyšetření nevěděl a když se chtěl se zdravotním stavem svého dítěte seznámit, narazil. Lékařka a v tomto případě zároveň i matka sedmnáctiletého pacienta odmítla otci do zdravotní dokumentace byť jen nahlédnout.
Soudy případ střetu rodičů a zároveň lékařky a otce pacienta, který má odpovědět na otázku, zda má otec na zdravotní dokumentaci svého nezletilého syna právo, řeší už šest roků.
U prvního soudu se otec v roce 2005 dozvěděl, že na podobné spory je pozdě, protože syn mezitím překročil věk osmnácti let a podle práva je dospělý. O podstatě věci ale soud nerozhodl. Odvolací Krajský soud v Brně se případem nechtěl zabývat vůbec, podle něj podobné spory musí řešit Úřad na ochranu osobních údajů.
Od soudu na úřad a zpět
Kvůli tomu případ doputoval až na stůl soudců Nejvyššího soudu, kteří podobný postup odmítli. Spory o právo na informace ze zdravotnické dokumentace tak napříště budou muset soudy řešit.
Podle Nejvyššího soudu není v podobných případech ochrana osobních údajů „převažujícím zájmem“ a soudy musí hodnotit třeba i povinnosti a práva rodičů.
Podle Davida Zahumenského z Ligy lidských práv Úřad na ochranu osobních údajů spory o zdravotnickou dokumentaci řešit nechce. „Úřad se snaží zabránit zneužití nebo neoprávněnému nakládání s osobními údaji, ale spory mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními řešit odmítá,“ říká Zahumenský.
Spor rodičů dnes už čtyřiadvacetiletého syna tak znovu skončí u Krajského soudu v Brně, kterému Nejvyšší soud nařídil jejich spor rozhodnout.
Zákony pohnula kauza Hlinka
Podle zkušeností právníků z Ligy lidských práv sporů mezi pacienty nebo jejich rodiči a lékaři o zdravotnickou dokumentaci v posledních letech ubylo. Může za to novela zákona o zdraví lidu, která v roce 2008 stanovila, že pacienti mají právo do zdravotní dokumentace nejen nahlížet, ale i si z ní pořizovat kopie.
Změnu zákona rozpoutal případ Liběny Hlinkové, která se v roce 2004 po smrti svého muže, legendárního hokejisty a trenéra Ivana Hlinky, marně snažila získat z karlovarské nemocnice jeho kompletní dokumentaci.
V jejím mediálně velmi sledovaném případě nakonec musel zasáhnout tehdejší hejtman Karlovarského kraje Josef Pavel, který si na vlastní odpovědnost jako zástupce zřizovatele nemocnice dokumenty vyžádal a pak je Hlinkové předal.
Článek byl publikován dne 6. 5. 2011 na aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Veronika Suchá, aktualne.cz.
Neděle, 1. května 2011Zprávy z médií
Lidé, kteří upozorní na nekalé praktiky, to mají v Česku těžké. Často přijdou o práci, hrozí jim stíhání za pomluvu nebo vyzrazení tajných informací. Přitom bychom si „ty, co pískají na píšťalku“ – whistleblowers –, měli hýčkat. Tím, že dokážou překonat strach a vykřiknout, zachraňují svět.
Učitelka mateřské školy Radmila Ľubová je od rána jako na trní. Pokradmu pozoruje rodiče “svých“ dětí a z výrazu jejich tváří se snaží vyčíst, co si myslí. Viděli ji včera v televizi? Co říkají tomu, že byla odsouzena pro pomluvu? Chápou, že nic neprovedla, jen upozornila na nepravosti ve svém předchozím zaměstnání? Odpověď se z tváří vyčíst nedá. Rodiče debatu na tohle téma nezačínají, učitelka také ne. Vnímá ale, že se řada z nich tváří tak nějak jinak, a je jí z toho úzko. Děti jsou sdílnější, ptají se: “Paní učitelko, zavřou vás?“
Když šli Radmila Ľubová a její manžel Miroslav, počítačový odborník, letos začátkem března k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, ani je nenapadlo, že odejdou s pětiměsíční podmínkou. Svědomí měli čisté. Neudělali přece nic špatného, na-opak. Upozornili odpovědné orgány na podezření, že zástupce ředitelky novojičínského dětského domova Michal Pokorný bije děti. Ľubové, která tehdy pracovala v ústavu jako vychovatelka, se s tím, že ho zástupce ztloukl, svěřil jeden z hochů. Další děti to potvrdily.
Ľubovi napsali, tehdy ještě anonymně, na krajský úřad a ombudsmanovi. Chtěli, aby se věc prošetřila. Kraj měl hned jasno. Poměry v domově není třeba zkoumat, protože se tam žádné nepravosti dít nemohou. “Jsou tam kvalifikovaní pracovníci, kteří prošli psychologickým testem,“ vyjádřila se k podnětu Ivana Jírů z krajského odboru školství. Ombudsman své šetření uzavřel konstatováním, že se nedá zjistit, jak se věci mají. Manželům se takový přístup nelíbil, vyšli z anonymity, a když je oslovila média, věc jim popsali. Ústav přešel do protiútoku, dal trestní oznámení kvůli údajné pomluvě.
Ještě v průběhu soudního líčení byli manželé klidní. Mluvilo se o tom, že Radmila Ľubová nebyla první, komu se hoch svěřil. O bití řekl také jiným vychovatelům, stejně jako sociální pracovnici, která ho navštěvovala. Ta se dala u soudu slyšet, že jí děti takové věci opravdu říkají, ale ona je nebere vážně, protože dobře ví, z jakých rodin pocházejí. Vychovatelé, kteří jsou v domově zaměstnaní, nechtějí z obav o práci o věci vůbec mluvit. Soud měl ale k dispozici výpověď bývalého vychovatele, kterému chlapec o bití řekl ještě dřív než Radmile Ľubové. Soudce Jiří Hanzelka přesto kauzu uzavřel slovem “vinni“. Ľubovým vyčetl, že první podněty poslali anonymně a “manipulovali“ rodiči dětí tím, že jim sehnali právní zástupce. O zájmy dětí jim prý vlastně vůbec nešlo. Údajně se chtěli vedení ústavu jen pomstít za to, že Ľubovou nepřeřadilo z nočních služeb na denní.
“Vážím si toho, že se mi ten kluk svěřil,“ říká dnes Radmila Ľubová. “Rozhodla jsem se, že to nemůžu nechat jen tak. Nemůžu být strašpytel.“ Právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota považuje rozsudek za šokující a věří v nápravu u odvolacího soudu. “Snad nebude slepý a uvidí, že Ľubovi byli jediní, kterým osud dětí nebyl lhostejný,“ říká. “Ale i když třeba nakonec odsouzeni nebudou, několikaletý proces je připravil o mnoho volného času, peněz a poškodil je i jinak.“
Hrdina, naivka, nebo práskač?
Ľubovi jsou ukázkový příklad toho, jak těžké to mají v Česku lidé, kteří nezištně upozorní na nějaký závažný problém. V některých zemích si podobné odvážlivce hýčkají, angličtina má pro ně od konce šedesátých let minulého století celkem poetický výraz whistleblowers – podle “to blow the whistle“, hvízdat na píšťalku. V Nizozemsku jsou to ti, kdo na poplach rozezní zvon. Čeština pro ně slovo zatím nemá. Bývalý poslanec a bojovník za otevřenou společnost Oldřich Kužílek by uvítal, kdyby se vžilo pojmenování sojky – podle ptáka, který les křikem varuje, že se blíží nebezpečí.
Lidská “sojka“ většinou upozorňuje na nepravosti, které se týkají prostředí, kde působí nebo dříve působila. Bývá proto první, kdo o nekalostech mluví, a ví toho pochopitelně mnohem víc než lidé zvenčí. Nenechat věci být ale žádá velkou odvahu. Vztahy s kolegy a nadřízenými se oznámením většinou tak naruší, že si musí hledat jinou práci. Navíc odvážlivec riskuje pomstu od lidí, na jejichž nekalosti upozornil. Whistleblowers bývají často, tak jako Ľubovi, stíháni za pomluvu, případně za neoprávněné nakládání s tajnými daty.
Američané se díky whistleblowerům v posledních letech dozvěděli o vadných autech, rizikovém léku Vioxx či šlendriánu na ropném vrtu společnosti BP v Mexickém zálivu. Také česká historie takové lidi zná. Jen namátkou, pracovnice Národního bezpečnostního úřadu Jitka Šmídová oznámila, že měla na žádost ředitele dát prověrku jeho kamarádovi, který ji podle pravidel dostat neměl. Odmítla to a prozradila médiím. Byla propuštěna, dlouho nemohla najít práci ve státní správě, nakonec se stala asistentkou na Ústavním soudu. Nebo starostka malé obce na Havlíčkobrodsku Jana Borkovcová, která upozornila na to, že tehdejší ministr zemědělství Petr Zgarba chce zneužít dotaci a udělat si za ni kanalizaci ke svému pozemku, kde chtěl stavět lázně. Veřejné peníze byly zachráněny, ke zneužití dotace nedošlo, ale zastupitelé starostku odvolali z funkce. Po jejím upozornění totiž přišel o kanalizaci nejen Zgarba, ale spolu s ním celá obec.
Nejznámějším whistleblowerem poslední doby je bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek, který odhalil korupci na ministerstvu životního prostředí. Jím pořízené nahrávky upozornily mimo jiné na to, že projekt pražské čistírny odpadních vod měl být o tři miliardy korun předražený a pět set milionů z toho mělo putovat do kasy ODS. Ministr Pavel Drobil rezignoval, ještě předtím ale stihl Michálka odvolat. Ten dnes pracuje na fondu jako řadový pracovník a exministr Drobil v novinách oznámil, že ho požene k soudu. Jen ještě není rozhodnut, zda podá trestní oznámení, nebo občanskoprávní žalobu.
Zrovna Česko a další postkomunistické země potřebují odvážné protikorupční bubeníky jako sůl. Fakt, že novou zhoubou postkomunistické Evropy se po komunismu stala korupce, zmiňují čím dál častěji nejen tuzemská, ale i západoevropská média, naposled týdeník The Economist. Vedle toho, že uplacené ohýbání veřejných zakázek zůstává většinou bez trestu, není vyšetřeno a veřejnost už to vlastně ani nečeká, označil za jednu z příčin také špatnou ochranu lidí, kteří korupci oznamují. Stínové sítě bohatnoucí z korupce znemožňují, aby se v zemi dalo smysluplně vládnout. “Už dvacet let poté, co východní Evropa nabyla svobodu, jí hrozí, že o ni zase přijde,“ varuje The Economist.
V očích české veřejnosti jsou ale whistleblowers tak trochu blázni. Podle průzkumu, který provedla před dvěma lety Transparency International, převažuje názor, že jsou sice “potřební, ale mnoho svým postupem nezmohou a často špatně skončí“. O postojích dotázaných vypověděla i slova, která navrhovali místo pojmu whistleblower. Asi polovina z nich navrhovala pozitivní nebo neutrální názvy – hrdina, poctivec, oznamovatel. Zhruba čtvrtina dotázaných dvojznačné – dobrodruh, idealista, naivka, aktivista. Celá čtvrtina tázaných lidí “sojky“ odsoudila názvy jako potížista, udavač, práskač, bonzák.
Když korupce bere radost
Právě jedno z těchto slov, udavač, dělalo vrásky bývalému kapitánovi fotbalového mužstva Libice nad Cidlinou Radku Váňovi. Nikdo mu to slovo sice do očí neřekl, jemu samotnému ale často přišla na mysl otázka: “Jsem udavač?“ Váňovou zásluhou všichni viděli, jak fungují úplatky v nižší fotbalové soutěži. Ve spolupráci s Českou televizí natočil skrytou kamerou – během jediného víkendu na podzim roku 2003 – hned několik rozhodčích, kteří byli za pětistovku ochotni pískat ve prospěch jeho mužstva. Bylo to poprvé, kdy byla prokázána fotbalová korupce, byť v té nejnižší soutěži. Soud ji později potrestal pokutou a dočasným zákazem činnosti.
“Je to skoro deset let, ale pořád to mám v paměti tak živě, jako kdyby to bylo včera,“ vzpomíná Radek Váňa, personální ředitel a jednatel firmy vyrábějící stavební stroje, na chvíli, kdy se rozhodl, že takovýhle fotbal už hrát nechce. Rozhodnutí to bylo těžké. Váňa totiž hrál kopanou od šesti let a tak jako ostatní fotbalisté se s korupcí potkával odmala. “Už jako žáci jsme se učili podvádět,“ říká. “Trenér si třeba vzal útočníky a učil je simulovat, spadnout ve vápně tak, aby rozhodčí mohl písknout desítku. Běda tomu, kdo při zápase po náznaku faulu nespadl. Trenér mu vynadal: Říkal jsem ti, že rozhodčí je na naší straně, tak proč jsi nespadl?“ Dokud byl Váňa malý, připadalo mu to normální. A když zásluhou jeho pádu družstvo vyhrálo, cítil se jako hrdina.
Teprve postupem času mu začalo docházet, jak je to zvrácené. “Jak stárnete, není pro vás už tak důležité, jestli s Horní Dolní vyhrajete. Chcete si zahrát,“ říká. Jenže všudypřítomná korupce a pocit trapnosti nakonec radost ze hry úplně vytlačily: “Po zápase se stydíte: plácáme se po ramenou, chlubíme se, že jsme vyhráli. Jak z toho ale mohu mít radost, když vím, že to bylo ovlivněné? Připadalo mi to čím dál víc absurdní.“ Domů chodil po zápase otrávený a jeho manželka už to jednou nevydržela. “Řekla mi: Buď s tím něco dělej, nebo se na ten fotbal vykašli,“ vypráví Váňa. “Řekl jsem si: Tak fajn.“ Zavolal spolužákovi z průmyslovky, který dělal v televizi, a nápad ukázat fotbalovou korupci v přímém přenosu byl na světě.
Váňa měl sice po odvysílání reportáže dobrý pocit, že udělal, co bylo třeba, jinak mu ale whistleblowerská aktivita moc radosti nepřinesla. Fotbal přestal hrát úplně. “Nechtěl jsem se na hřišti s nikým pasovat,“ říká. Jeho dosavadní známí se rozdělili na dvě zhruba stejně početné skupiny. “Jedni mi fandili, ti druzí uhýbali pohledem,“ popisuje. Horší než reakce okolí byly ale podle Váni jeho vlastní těžké myšlenky: “Pořád se mi vracelo, že jsem ukázal na konkrétní lidi, že jsem je vlastně udal.“
Mocná zbraň proti korupci
Změnit český pohled na whistleblowery by chtěl matematik Karel Janeček, zakladatel společnosti RSJ Algorithmic Trading, která patří mezi největší obchodníky na světových derivátových trzích. Letos v březnu založil Nadační fond proti korupci a jeho první aktivitou bylo ocenění dvou odvážlivců. Už zmíněný bývalý šéf fondu životního prostředí Libor Michálek dostal půl milionu korun a Ondřej Závodský, který upozornil na korupční zadávání zakázek ministerstvem vnitra, sto tisíc korun.
“Řada lidí si pořád myslí, že ten, kdo nahlásí korupci, je udavač. Je to pozůstatek totality,“ říká Janeček. “Když vidíte, že sousedovi vykrádají byt, bez váhání voláte policii. Přitom korupce je ta nejhorší forma krádeže. Bankovní lupič je svým způsobem sympatický, musí aspoň prokázat odvahu. Korupčník je zbabělec, který zůstává schovaný.“ A navíc rozvrací systém svobodné společnosti, na kterém parazituje. Ničí důvěru v něj, stejně jako jeho srozumitelnost. Přestává být jasné, zda ten či onen vyhrál proto, že byl lepší, nebo proto, že víc zaplatil. Ale jak dokládá příběh Radka Váni, s mizící fair play mizí také radost ze hry.
“Roky mě štvalo naše korupční prostředí. Pro ekonomiku je to úděsné, korupce ji skutečně devastuje,“ vysvětluje motivy pro založení protikorupční nadace Karel Janeček. Poslední kapkou, po které se rozhodl jednat, byla povolební dohoda sociálních a občanských demokratů na pražském magistrátu. O korupci, která se v dobách pražského vládnutí těchto dvou stran rozbujela, se popsaly už stohy papíru. Janeček se marně těšil, že poslední volby něco změní. Matematiku Janečkovi je jasné, že bez odvážných poctivců se nad korupcí vyhrát nedá. Kromě cen whistleblowerům plánuje také udílení grantů lidem, kteří se korupci teprve rozkrýt chystají. “Zájemce musí prokázat, že má dobré informace. Pak může dostat peníze na to, aby pořídil také důkazy,“ říká Janeček. Matematik sice uznává, že každý, kdo upozorní na korupci, byť by šlo jen o drobné peníze na vesnické úrovni, si zaslouží uznání a vážnost. Plánuje ale, že jeho nadace se bude věnovat jen velkým kauzám. Právě od nich si slibuje, že mohou prostředí nejúčinněji změnit: “Když se chytí jedna dvě opravdu velké ryby nebo několik středních, bude to mít velký dopad,“ říká. “Ostatní se potom leknou.“
Whistleblower se smí mýlit
Všichni aktéři whistleblowingu, ať už oznamovatelé či neziskové organizace, se shodují: Česku by pomohl zvláštní zákon, nejlépe po vzoru britského Public Information Disclosure Act. Ten dává návod, jak postupovat. Systém chráněného oznámení je trojstupňový. Whistleblower se má nejdříve obrátit na svého zaměstnavatele. Pokud by mu hrozila osobní újma, bál se zničení nebo zamaskování důkazů či se na zaměstnavatele už v minulosti marně obrátil, má kontaktovat kontrolní orgán. Podle názoru Transparency International by bylo nejlepší zřídit pro tento účel zvláštní instituci, která by nejen přijímala oznámení, ale poskytovala i poradenství a hodnotila, jak systém funguje. Teprve třetí možností je v britské praxi ta, že se whistleblower obrátí na svého poslance, neziskovou organizaci, policii nebo média.
Při dodržení těchto pravidel je whistleblower celkem velkoryse chráněn. Jeho totožnost nesmí být bez jeho souhlasu zveřejněna, může oznamovat anonymně. Následně požívá imunitu, za oznámení nesmí být vystaven šikaně na pracovišti, stíhán v trestním ani občanskoprávním řízení. Podle právničky Transparency International Radky Pavlišové by neměl být stíhán dokonce ani tehdy, když se nakonec ukáže, že se mýlil. “Důležité je, aby konal ve veřejném zájmu a v dobré víře,“ říká Pavlišová. “Stíhání by mu podle mě mělo hrozit jen tehdy, kdyby se prokázalo, že to z jeho strany byla msta.“
Neziskovým organizacím (Transparency International, Oživení a Otevřená společnost s Oldřichem Kužílkem) se podařilo dostat ochranu whistleblowerů do protikorupční strategie vlády Petra Nečase. To je sice dobrá zpráva, v rychlé přijetí zákona, který by whistleblowery chránil, ale zatím doufat nemůžeme. Strategie totiž ukládá jenom to, že do konce letošního roku bude hotova “analýza stávající situace“. Ani na této analýze ale zatím nikdo pracovat nezačal.
Článek byl publikován dne 1. 5. 2011 v časopise Respekt.
Autorkou článku je Hana Čápová, Respekt.
Středa, 27. dubna 2011Zprávy z médií
Mezi olomouckým magistrátem a Dopravním podnikem se nedávno rozhořel spor. Podle sociálních kurátorek se totiž řidič městského autobusu při kontrole jízdenek zaměřil jen na romské děti, kterým navíc nedal dost času na označení lístků, což MF DNES potvrdil i další svědek události.
Svědek z autobusu i sociální pracovnice, které malé Romy provázely, to vidí jednoznačně: řidič olomoucké linky 22 na zastávce Přichystalova vypnul kvůli barvě pleti dětí několik vteřin po otevření dveří označovače a pak vyrazil zkontrolovat právě jejich lístky.
Šofér to sice popírá, ale nakonec se omluvil. Obhajuje se ovšem tím, že se zaměřil i na ostatní lidi.
Odlišně ale situaci hodnotí magistrát, který si na řidiče stěžoval. Řidičovu verzi navíc zpochybňuje i cestující, který MF DNES poskytl svoji výpověď.
„Nastoupily dvě sociální pracovnice, které měly na starost zhruba sedm romských dětí. Řidič vzápětí, aniž by zavřel dveře, pustil hlášení o začátku přepravní kontroly. Zároveň s tím ovšem vypnul označovače na lístky. Přímou čarou pak prošel přes zaplněný autobus přímo k té romské skupině a chtěl po ní jízdenky,“ popisuje Petr Sojka, student Právnické fakulty Univerzity Palackého.
„Neměli absolutně žádnou šanci stihnout je orazit. Nastupovali mezi posledními, obě ženy pak ještě své svěřence usazovaly na sedadla. Řidič ze začátku zřejmě nepostřehl, že k dětem patří i ony sociální pracovnice. Jedna se mu představila jako zaměstnanec radnice,“ nastínil Sojka.
Ten odhaduje, že na označení lístků měla celá skupina v autobuse linky 22 kvůli množství cestujících maximálně čtyři vteřiny. „Sám jsem si po hlášení nachystal legitimaci, ale i mě, stejně jako ostatní cestující, řidič minul a nekontroloval,“ vzpomíná student.
Na označení lístků bylo času dost, tvrdí Dopravní podnik
Jeho výpověď se pak shoduje i se stížností, kterou na Dopravní podnik po této události z 15. března poslala Irena Píštěková, jež na olomoucké radnici pracuje v oddělení sociálních kurátorů.
Píše zde, že označovače byly vypnuté v několika vteřinách. S Dopravním podnikem si kvůli konfliktu mezi svými podřízenými a řidičem vyměnila několik e-mailů.
„Toto jednání považujeme za diskriminační. Řidič se choval agresivně a na celou skupinu křičel,“ líčí v jednom z nich Píštěková. „Do té doby než pochopil, že s dětmi jsou i naše pracovnice byl nepříčetný a chtěl, aby vystoupily.“
Podle Dopravního podniku ale měla celá skupina na označení lístků času dost. Vedoucí jeho autobusového provozu Vladimír Gryc předkládá záznam z jejich počítačového systému. Podle něj mezi otevřením dveří autobusu na zastávce a vypnutím označovačů uplynulo 31 vteřin.
„To je pro nastoupení a označení lístků dle mého názoru doba dostatečně dlouhá,“ uvádí Gryc.
Píštěková z magistrátu s ním však nesouhlasí. „V tomto konkrétním případě to evidentně nestačilo, sociální pracovnice to jednoduše nestihla.“ S Dopravním podnikem si Pištěková vyměnila několik e-mailů, pro MF DNES pak doplnila, že se už podobné drobné konflikty v minulosti staly.
„Ovšem ještě nikdy ta situace nebyla tak vyhrocená,“ komentuje Píštěková.
Právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota incident na základě Sojkovy výpovědi označuje jako šikanu a ponižování dětí. „Mohlo zde dojít k protiprávnímu zásahu do jejich lidské důstojnosti či přestupku proti občanskému soužití,“ vypočítává Candigliota.
Řidič přiznává, že šel romské děti kontrolovat cíleně
Řidič, který si při telefonátu s MF DNES nepřál, aby se v novinách objevilo jeho jméno, nepopírá, že šel přímo za skupinkou malých Romů. Vedl jej k tomu údajně fakt, že se s nimi ten den už jednou setkal.
„Tytéž děti jsem vezl i ze zastávky Konzum na Přichystalovu. Tehdy si podle mě lístky neoznačily. Při další příležitosti jsem je chtěl zkontrolovat. Ovšem křičet bych na ně ani příliš nemohl. Mám vadu řeči, v rychlosti a rozrušení zadrhávám,“ přibližuje. Mluvčí Dopravního podniku Magdaléna Kopřivová ho označuje za bezproblémového zaměstnance.
Sojka však jeho charakteristiku coby svědek incidentu doplňuje, když popisuje řidičův návrat za volant. „Zeptal jsem se ho, jestli to myslí vážně. Upozornil jsem ho, že si ta skupina nestihla označit lístky. Stroze mi odpověděl, že to není můj problém. A pak pronesl nějakou průpovídku o cikánech.“
Také s tímto bodem Sojkovy výpovědi vedoucí autobusového provozu nesouhlasí. „Důsledně odmítá, že by padlo jakékoli slovo o cikánech,“ zdůrazňuje Gryc, podle něhož dotyčný neporušil žádný z jejich předpisů.
I přesto se však jeho podřízený nakonec romským dětem a jejich opatrovnicím oficiálně omluvil. Sporné body však zůstávají.
Při psaní posledního e-mailu na Dopravní podnik si to uvědomovala i Píštěková. „Tvrzení řidiče se neshoduje s tím, jak se celá situace podle našich pracovnic a klientů odehrála. Ovšem jeho omluvy si vážíme a doufáme, že se nic podobného nebude opakovat,“ konstatovala. Případ je nicméně podle ní uzavřený.
Článek byl zveřejněn dne 27. 4. 2011 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Michal Poláček, Mladá fronta DNES.
Čtvrtek, 21. dubna 2011Zprávy z médií
Na Prvního máje je v Brně dusno každý rok. Neonacisté městem buď pochodují, nebo řeční na náměstích. Letos se jim postaví do cesty blokáda, která se pokusí znemožnit průchod neonacistů přes Cejl a další ulice brněnského „Bronxu“.
Co se přesně za deset dní, v neděli Prvního máje, v Brně stane a proč? Jak může reagovat policie a kde bude hrozit největší nebezpečí? 1. Kdo bude pochodovat Prvomájový pochod Brnem organizuje Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS), přesněji její mládežnická organizace. Stranu založil Tomáš Vandas, který šéfoval i zákonem zakázané Dělnické straně. Oficiálně organizují pochod nazvaný Proti invazi cizích pracovníků a exodu našich lidí. Jinými slovy proti lidem z ciziny, kteří v Česku pracují, a proti tomu, aby Češi odcházeli do zahraničí. Je to vlastně jen rozvinuté jejich heslo „Čechy Čechům.“
Původně měl průvod projít z Lužánek na Mendlovo náměstí, teď se ale trasa pochodu změnila a povede přes brněnský „Bronx“. Organizátoři úplně přesnou mapu nezveřejnili a pro MF DNES ji odmítli popsat.
2. A kdo jim bude bránit Proti DSSS se chystají vystoupit dvě iniciativy: jedna se jmenuje V Brně neonacisty nechceme a vystupuje proti pochodu happeningem v Bratislavské ulici. Druhá je razantnější: Brno Blokuje chystá nenásilnou blokádu trasy pochodu neonacistů. Lidé, kteří se k blokádě připojí, si sednou z jedné strany ulice na druhou a nenechají průvod „Bronxem“ projít. Vycházejí z přesvědčení, že když pochod neonacistů nedokážou zakázat úřady ani soudy, musí se ozvat slušní lidé. Vystihuje to jejich heslo „Aby zvítězilo zlo, stačí, aby dobří lidé mlčeli“.
Zatímco happening bude symbolickou podporou menšinám, Brno Blokuje jde dál. „Na 1. máje v Brně před dvěma lety byl v ochrance předsedy Dělnické strany Tomáše Vandase i jeden z vítkovských žhářů. Bylo to jen dva týdny poté, co se pokusil upálit spící rodinu,“ vysvětluje mluvčí iniciativy Jiří Koželouh, proč jen symbolická vystoupení proti neonacistům nestačí.
3. Co na to zákony? Podle zákona nejsou něčí politické názory, byť krajně pravicové, důvodem k tomu, aby nemohl organizovat pochod. Dokud přímo na místě nebude šířit rasovou nenávist nebo k ní podněcovat, nemůže policie nic dělat. Podobné pochody nemůže nikdo zakázat, protože jejich organizátoři nežádají o povolení, ale jen pochod oznamují.
Městská část může zasáhnout v případě, že by pochod zásadně omezil dopravu nebo už předem porušoval zákon. Pokud by neonacisté oznámili, že budou pochodovat za potlačení práv menšin, radnice by pochod zakázala. Pokud ale napíší, že jde o akci Proti invazi cizích pracovníků, nic nezákonného na tom není.
Blokáda naopak nezákonná je, protože brání nahlášenému pochodu a omezuje svobodu shromažďování. „Paradoxně tak zákon chrání neonacisty a vystavuje stíhání lidi, kteří cítí morální povinnost jim v pochodu zabránit,“ říká Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv .
4. Co se na 1. máje stane Policie bude muset počkat na to, zda někdo z příznivců pochodu nezačne provolávat hesla, která jsou v rozporu ze zákonem, nebude propagovat zakázaná hnutí třeba nášivkami na bundách nebo se v projevu neobjeví rasistická prohlášení. Policie může nejdříve zasáhnout proti jednotlivci a teprve když bude takových více, lze průvod rozpustit.
Pokud se tak nestane, bude mu muset „čistit“ cestu. V ní budou sedět zaháknutí do sebe nebo stát příznivci iniciativy Brno Blokuje. „Policiemůže vytlačit blokádu štíty nebo lidi, kteří budou klást pasivní odpor, odnese z trasy pochodu,“ vysvětluje Candigliota. Blokátorům hrozí pokuta a přestupkové řízení.
5. Kam jít a kam ne Lidé, kteří nepatří ani k pochodu ani mu nechtějí bránit, by měli vzít v potaz rizika, která na Cejlu a v jeho okolí během průvodu i po něm hrozí. Antikonfliktní tým policie zdůrazňoval už při pochodu neonacistů v Krupce, že by zejména Romové měli zůstat doma a „neprovokovat“ v ulicích. Podle aktivistů je to ponižující.
***
Kde budou 1.máje brněnští politici? Roman Onderka, primátor „Svátek práce budu trávit tradičně na Brněnské přehradě. V přístavišti bude slavit brněnská ČSSD. Jako vrchní velitel strážníků a primátor Brna však budu v kontaktu se všemi bezpečnostními složkami a vývoj situace budu sledovat.“ Irena Matonohová „Tradice polibku pod rozkvetlým stromem je vhodnější než jakákoli demonstrace. Iniciativě Brno blokuje ale vyjadřuji v jejich protestní nenásilné akci podporu a oceňuji jejich odvahu.“ Martin Ander „Zúčastním se nenásilného pokusu zabránit neonacistům projít Cejlem. Kdyby chtěli pochodovat kolem památníku v Lidicích, taky by nikdo nepochyboval o tom, že je třeba jim v tom bránit.“
Článek byl publikován 21. 4. 2011 v Mladé frontě DNES.
Autorkou článku je Klára Kubíčková, Mladá fronta DNES.
