Pondělí, 5. září 2011Zprávy z médií
Rozhovor Haló novin s Davidem Zahumenským, předsedou Ligy lidských práv
Naposledy jsme spolu hovořili v lednu 2010. Jaké bylo toto období, co považujete za největší úspěchy?
Jednou z nejzranitelnějších skupin naší společnosti jsou lidé s postižením. Mám proto radost, že v několika případech se nám podařilo alespoň dílčím způsobem přispět ke zlepšení životní situace těchto klientů. Před rokem Ústavní soud v naší věci prohlásil, že masivní a automatické zbavování volebního práva u každého, kdo je zbaven způsobilosti k právním úkonům, je neudržitelné. Soud sice nezrušil zákonnou volební překážku, prohlásil ale, že by se mělo v každém individuálním případě posuzovat, zda je daný člověk s postižením schopný volit, nebo není.
Letos jsme po několika letech završili také případ klientky, která byla zcela zbytečně zbavena způsobilosti k právním úkonům. Již dříve jsme dosáhli částečného navrácení »svéprávnosti«, nedávno pak soudy vydaly verdikt, podle kterého má stát za vlastní pochybení v tomto případě klientku odškodnit částkou 200 tisíc korun.
Za velký úspěch považuji i natočení filmu »Školy na férovku«. Na příkladech z praxe se divák může přesvědčit o tom, že je možné poskytnout kvalitní vzdělání i dětem, které se od většiny odlišují barvou pleti nebo jiným handicapem.
A naopak, jakým úskalím Liga lidských práv čelila?
Jako většina neziskových organizací i my pravidelně bojujeme s tím, abychom získali finance a mohli se věnovat tématům, která považujeme za důležitá. Více než dva roky se nám nedařilo intenzivněji se zaměřit na problém nedostatečné podpory rodin v nouzi a nadměrné umisťování dětí do ústavů. Z důvodu ekonomické krize a úsporných opatření se přitom může jednat o stále více rodin. Na druhou stranu se nám přece jenom podařilo převzít zastupování několika případů a v několika již slavíme úspěchy. Od října minulého roku se tomuto tématu jedna z našich právniček věnuje systematicky alespoň na část úvazku.
Každá organizace se mění a vyvíjí. Jak se za dobu vašeho působení změnila Liga?
Věřím, že se nám stále více daří bořit mýtus o tom, že v neziskovém sektoru nejde o výsledky. Třítýdenní stipendijní pobyt v USA, kde jsem díky prestižnímu IVLP programu mohl poznat, jak neziskové organizace fungují za oceánem, mě utvrdil v pohledu, že zaměření na efektivitu je zásadní. Těší mě samozřejmě nadstandardní vztahy, které v našem kolektivu máme, zároveň ale pracujeme na zlepšování vnitřních procesů a vůbec na tom, abychom fungovali více jako firma.
Zároveň věřím, že se nám podařilo udělat další krok v cestě k tomu, aby se Liga stala dobře fungující institucí, která bude mít v naší společnosti své pevně dané místo. S cílem zajistit kontinuitu našich činností, přes výpadky projektového financování, jsme rozvinuli klub »Lidi Ligy«, který představuje platformu našich finančních a ideových podporovatelů. Díky tomu, že se více obracíme na běžné lidi, musíme být přirozeně také transparentnější a srozumitelnější. A to jsou výzvy, kterým stojí za to se postavit.
Jsou v plánu nějaké nové projekty? Jak budou pokračovat ty současné?
Velmi často vyplývají nedostatky při ochraně základních práv spíše z myšlení lidí než pouze ze špatných zákonů. Změny myšlení ale není možné dosáhnout ze dne na den. Proto chceme pokračovat v práci na tématech, kterým se věnujeme dlouhodobě. Vedle poradenství pro pacienty a jejich zastupování v nejzávažnějších případech se chceme zaměřit i na kontrolu činnosti farmaceutických korporací, které mají mnohdy dost prostředků na to, aby si právo ohýbaly, jak se jim to právě hodí. Na podzim bychom chtěli spustit nové webové stránky pro oběti policejní svévole a také pro ty, kteří se potýkají s průtahy v soudních řízeních nebo jiným nesprávným úředním postupem.
Osobně se specializujete na lidská práva ve zdravotnictví. Jakých úspěchů se už dosáhlo?
V Lize jsme dosáhli celé řady soudních rozhodnutí, která nabourávají zažitou nerovnováhu ve vztahu mezi pacientem a lékařem. Ještě před pěti lety nebylo úplně běžné, aby si pacient vyžádal kopii své zdravotní karty, po našem precedentu z roku 2006 a následné změně legislativy je to již norma. Na druhou stranu zdravotnictví je právě tou oblastí, kde změna zákonů nestačí. Během školení v komunikaci, kterých jsme v minulém roce pro zdravotníky několik zorganizovali, se ukazuje, že lékaři jsou sice odborníci ve své specializaci, někteří se ale brání tomu, že by měli každému pacientovi na úvod podat ruku. Těžko se pak můžeme divit, že takoví lékaři chtějí sami rozhodovat o tom, co je pro nás jako pacienty nejlepší a nechtějí nás do takového rozhodování zapojit.
Jste právník, proč jste si vybral práci právě v neziskovém sektoru?
Od okamžiku, kdy jsem se s Ligou lidských práv v roce 2003 potkal poprvé ještě jako student na letní Škole lidských práv v Brně, pro mě byla práce v Lize zcela přirozenou volbou. Jsem přesvědčený o tom, že kvalita života se neodvíjí jen od materiálních hledisek, ale že k ní patří i respektování důstojnosti a základních práv a svobod druhých. Lidé, se kterými jsem se v Lize po mém příchodu setkal, mi pomohli utvrdit se v tomto pohledu a jsem rád, že nyní se mohu jako předseda snažit sám inspirovat ostatní. Vzhledem k tomu, že demokracie je u nás přece jen ještě poměrně mladá a ochrana lidských práv a aktivní účast ve veřejném životě nemá dosud svou tradici, je stále na čem pracovat. Krom toho mě práce, kterou dělám, opravdu baví.
Článek byl publikován dne 5.9.2011 v deníku Haló noviny.
Autorem článku je Zbyšek Kupský, Haló noviny.
Pondělí, 5. září 2011Zprávy z médií
Ústecká nemocnice odpověděla na stížnost. Rodička je připravena i na mezinárodní soud
Ústí nad Labem – Pokud se vám něco nelíbí, běžte rodit jinam. V podstatě takto by se dala shrnout odpověď vedení Masarykovy nemocnice Ústečance Petře Langové. Ta se na něj obrátila se stížností na tisícikorunový poplatek za přítomnost otce u porodu. Nelíbí se jí přehnaná částka ani vyžadování povinného kurzu.
„Pokud chce rodička u porodu otce, musí kurzem projít. Jestliže nesouhlasí, může si vybrat porodnici, kde povolují přítomnost otce u porodu bez kurzu. Moc jich nebude,“ stojí v odpovědi podepsané ředitelem Krajské zdravotní Eduardem Reicheltem.
V Teplicích jen 300
Přitom hned v teplické porodnici kurz nevyžadují a za přítomnost otce chtějí jen 300 korun na nutné náklady. „Proti tomu bych nic nenamítala,“řekla Langová.
Teplická nemocnice, stejně jako ta ústecká, patří pod křídla společnosti Krajská zdravotní. Rozporuplné jsou podle Langové i další závěry Krajské zdravotní.
„Dozvěděla jsem se jen to, že pětistovka z té tisícikoruny je za kurz a druhá za přítomnost otce na sále,“ uvedla Langová. Taková informace jí však nestačí. „Požadovala jsem přesné rozepsání celé částky a vysvětlení, jak mohou kurz vyžadovat jako povinný,“řekla.
„Žádné povinné absolvování kurzu nemůže porodnice chtít,“ potvrdila už dříve právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Vedení nemocnice v tom podle dopisu nemá jasno. Nejdřív uvedlo, že na proškolení otce trvají, protože neinformovaný a stresovaný partner ztěžuje práci na porodním sále.
Dále v textu však stojí:„Kurz nikomu nenutíme, každá matka má právo vybrat porodnici, i kde kurz absolvuje. A u nás platit jen za přítomnost blízké osoby.“
Za co? Za mundúr
Langová této verzi však nevěří. „Navíc pět set korun jen za přítomnost je stále dost, když si uvědomím, že manžel nemocnici stál jen jednorázový mundúr a nic víc,“zdůraznila.
Připravuje kroky, které podle ní mohou vést až k mezi národní žalobě. „V naší legislativě se musí něco změnit, aby se nemocnice na rodičích bezdůvodně neobohacovaly a nedělaly z porodů byznys. Připravuji petici, tohle nevzdám,“ rozčilovala se Langová. „Věřím, že se to nelíbí převážné většině žen. Od toho, aby proti tomu vystoupily, je ale odrazuje řada věcí.
Do nemocnice totiž třeba půjdou rodit znovu a nechtějí konflikty se zdravotníky,“ doplnila právnička Candigliota.
Článek byl publikován dne 5.9.2011 na www.denik.cz.
Autorkou článku je Veronika Udatná, www.denik.cz.
Úterý, 30. srpna 2011Zprávy z médií
Autorkou článku je Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv. Publikováno v Mladé frontě dnes dne 26. 8. 2011.
V Evropě jsme mezi posledními, kdo ještě zavírá děti do tří let do ústavů. Slovensko, Maďarsko i Polsko už takové praktiky zakázaly. Přesto si ústavy stále hýčkáme.
Ne nadarmo obsahuje Úmluva o právech dítěte ustanovení, že zájmy dětí musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti, jež se dětí týká. Nebavme se proto o tom, kdo dělá práci dobře či špatně, kdo si ji ulehčuje a kdo ne. O to nejde. I kdyby sociální pracovník či pracovník v kojeneckém ústavu odváděl nejlepší práci na světě, nenahradí dítěti rodinu.
Zdravotničtí pracovníci zůstanou zdravotnickými pracovníky, nebudou rodiči, kteří poskytnou lásku, zázemí a domov. Proto pojďme cestou podpory rodiny dítěte, ať už pomocí služby doprovázení či poskytnutím rodinného asistenta. V případech, kdy se rodiče nemohou o dítě postarat kvůli jeho zdravotnímu postižení, využijme profesionálních pěstounů.
Že to jde, ukázali manželé Hláskovi, kteří zachraňují miminka před ústavem. Odměnou jim je dobrý pocit, že dítě nepromarní zásadní chvíle života a od začátku pocítí lásku a teplo rodiny. Do budoucna je stát podpoří i čase, kdy žádné miminko mít nebudou. Myslí na to novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jež brzy půjde do vlády. Pokud projde, vzroste naděje dětí, kterým aktuálně hrozí ústavní péče, že dětství prožijí v rodině.
Zrušení kojeneckých ústavů je jen začátek.
K efektivní reformě péče o ohrožené děti je třeba převést podministerstvo práce a sociálních věcí i ústavy pro starší děti, jež spadají pod ministerstvo školství. Pouze tak se zbavíme nešvaru, že levá ruka neví, co dělá pravá. A až se v roce 2018 budeme zpovídat OSN o plnění uložených doporučení, mohli bychom se pochlubit velkým úspěchem.
Úterý, 30. srpna 2011Zprávy z médií
Na úvod příklad – 16letý puberťák navštíví kožního kvůli vyrážce v intimní oblasti. Lékař ho dosud mohl bez problémů vyšetřit a předepsat léčivý přípravek. Nově ovšem bude i k nejbanálnějšímu ošetření potřeba souhlas rodičů. Co je ovšem horší – se závažnými a nevratnými zákroky, jako je psychochirurgická operace nebo výzkum nevyzkoušených lékařských metod, může dát souhlas zákonný zástupce, aniž by měl nezletilý právo veta.
Chystá se ovšem i nesvéprávnost dospělých, a to v otázce očkování. V současnosti vás může hlavní hygienik sebevíc lákat na kontroverzní nevyzkoušenou vakcínu proti prasečí, ptačí či kočičí chřipce, ale vy můžete s díky odmítnout. Brzy ale má být možné jakékoli očkování, které ministerstvo vsune do vyhlášky, vykonat takzvaně „bez souhlasu“, jinými slovy proti vůli osoby. Třeba i za asistence policie, která pomáhá zdravotníkům péči „bez souhlasu“ vynucovat. Je to sci-fi? Nikoliv, jde o návrhy zdravotnických zákonů, které právě v druhém čtení projednává sněmovna.
I když návrh legislativy v některých oblastech zlepšuje postavení pacienta, např. upravuje možnost předem sepsat přání v otázkách léčby do budoucna, ve výše popsaných případech se nevracíme do doby totality, ale přímo do středověku.
Jak by měl vypadat moderní přístup k pacientovi, zjistíme ideálně tak, že se podíváme do západních demokracií. Tam je samozřejmé, že nezletilý pacient rozhoduje o podstoupení zdravotní péče podle své vyspělosti. Například ve Spojeném království a Norsku se u pacientů od 16 let dokonce předpokládá způsobilost dát informovaný souhlas s lékařskými zákroky. Na stejném principu v ČR funguje zákon u umělém přerušení těhotenství, který umožňuje dívkám od 16 let jít na potrat i bez vědomí rodičů. Není tedy absurdní, aby všechnu ostatní i mnohem banálnější péči museli odsouhlasit rodiče? Jak budou v praxi dodržovat zákon lékaři? Budou téměř dospělé pacienty bez doprovodu rodičů odmítat? Pak mladí lidé s citlivým problémem kolikrát raději zůstanou bez potřebné péče, než aby se vystavovali studu a svěřovali se rodičům.
Ještě kontroverznějším tématem je povinné očkování. Otázka nezní, zda očkování ano, nebo ne, ale zda očkování povinně, násilně a všemi vakcínami, které farmaceutický průmysl zrovna potřebuje prodat. K zodpovězení této otázky se stačí opět podívat k našim sousedům na západ, kde je téměř všude očkování na bázi dobrovolnosti, přesto se u závažných infekcí daří dosahovat vysoké proočkovanosti. V České republice bylo dosud očkování „povinné“ v tom smyslu, že bylo možné jeho nesplnění trestat pokutou, ale nikoliv chytit člověka a naočkovat ho proti jeho vůli. Je tedy evidentní, že ona povinnost nyní dostává zcela jiný rozměr. Ministerstvo zdravotnictví ale hraje nechápavého a prostřednictvím svého mluvčího vzkázalo, že přece povinné očkování už podle současné úpravy existuje, takže „důvod kritiky není jasný“. Jde skutečně o nechápavost nebo o snahu udržet si netransparentní rozhodování o ziscích farmaceutických korporací?
Liga lidských práv zpracovala připomínky k těmto i dalším nedostatkům navrhované úpravy z hlediska práv pacientů pod názvem Desatero překvapeného pacienta. Poslanci je obdrželi a teď je na nich, zda zastaví záměr omezovat práva a svobody pacientů.
Článek byl publikován dne 30. 8. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.
Sobota, 27. srpna 2011Zprávy z médií
Každý nezletilý pacient bude podle připravovaného zákona potřebovat souhlas rodičů ke všem lékařským zákrokům.
Sedmnáctiletý pacient půjde k zubaři a ten mu bude chtít vytrhnout zub. Než to udělá, bude potřebovat souhlas rodiče. Podobná situace nastane i tehdy, pokud půjde stejně stará dívka na potrat. „Oproti současnému stavu jde o snížení práv pacienta,“ tvrdí právnička Kateřina Červená z Ligy lidských práv. Organizace sepsala „Desatero překvapeného pacienta“, v němž vyjmenovává nedostatky, které jsou v novelách zákona o zdravotních službách a o specifických zdravotních službách. Ty bude dnes projednávat zdravotní výbor. Pokud projdou parlamentem, platit začnou od ledna 2012.
Jednou z novinek je právě zavedení informovaného souhlasu, který bude muset lékař vyžadovat před jakýmkoli zákrokem od rodičů, a to bez výjimky u každého svého nezletilého pacienta. „Před každým zákrokem bude muset být poskytnuta informace, o jaký zákrok se jedná, jaká jsou rizika a alternativy,“ tvrdí Červená. Podle ní to v současné době funguje tak, že záleží na lékaři, který má posoudit, zda je nezletilý pacient schopen souhlasit ze zákrokem sám. „Zmírňuje se to pouze tím, že v novele zároveň stojí, že u gynekologa, zubaře a pediatra může dát rodič souhlas k zákrokům dopředu,“ dodává právnička. Podle šéfa zdravotního výboru Borise Šťastného (ODS) ale o žádnou novinku nejde. „Už dnes se to běžně uplatňuje, a to na základě Úmluvy na ochranu lidských práv a biomedicíny,“ tvrdí Šťastný. Že to není až tak běžné, potvrzuje ale Vladimír Dvořák, předseda České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně. „Je to naprosto scestná idea, v praxi nerealizovatelná. Mohlo by to poškodit celou řadu pacientek, které mají intimní problém, chtějí ho konzultovat a z různých důvodů se nechtějí svěřit rodičům. Souhlas rodičů, to je cesta do středověku,“ řekl LN Dvořák.
Liga lidských práv kritizuje i úpravu, která se týká úrovně poskytnuté péče. Vadí jí dovětek, že je poskytovaná „s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“. Podle ligy by se na to nemocnice mohly vymlouvat, pokud by byly třeba špatně vybaveny nebo měly nedostatek lékařů. Nehledáme si alibi Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že je to vytrženo z kontextu. „Není to myšleno jako alibi, je to o tom, že když se dostanete do nemocnice, tak nejlepší poskytovaná péče znamená v USA moderní tomograf (na rentgenové vyšetření – pozn. red.). Ale vy se dostanete do české nemocnice, kde moderní nemají,“ oponuje mluvčí resortu Vlastimil Sršeň. Další novinkou má být to, že lékař bude mít právo odmítnout léčit svého pacienta, a to v případě, že pacient nedbá jeho rad a nedodržuje léčebný režim. „Možnost pro lékaře je přísně omezena, zneužití nehrozí,“ tvrdí Sršeň. Liga je ovšem přesvědčena, že v zákoně jsou podmínky, za nichž lze pacienta odmítnout, stanoveny vágně. „Podmínky jsou vymezeny tak neurčitě a tak široce, že hrozí zneužití,“ tvrdí.
Článek byl publikován dne 27. 8. 2011 v Lidových novinách.
Autorkou článku je Barbora Říhová, Lidové noviny.
Úterý, 23. srpna 2011Zprávy z médií
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv a zmocněnkyně maminky, která vysoudila omluvu a odškodnění. Článek byl publikován dne 22. 8. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Většina lidí nechápe, jak mohli brněnští záchranáři prohrát soud s rodičkou po překotném porodu doma. Vždyť převozem do nemocnice proti její vůli zachránili dítě! Kdyby ho neodvezli za asistence policie, mohli být naopak žalováni pro neposkytnutí péče. Pokud rodiče záchranku zavolali, pak se přece museli podřídit rozhodnutí lékaře. Jinak by nemělo smysl ji volat! Soudce se musel zbláznit, protože tímto precedentem dal návod dalším pacientům, aby vytřískali ze státu peníze, přestože nedošlo k žádné škodě na zdraví. Jak je to ale ve skutečnosti?
Zákon přesně upravuje situaci, kdy mohou zdravotníci poskytovat péči dítěti bez souhlasu rodičů a dokonce si za tím účelem přivolat pomoc policie. Jde o případy, kdy je poskytnutí neodkladné péče „nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte“. V brněnském případě lékař záchranné služby dítě prohlédl, ale nezjistil žádnou patologii. Naopak ve zprávě ohodnotil dítě jako maximálně zdravé, což vyjádřil ohodnocením Apgar skóre 10. Z logiky věci proto nelze zachraňovat život nebo zdraví naprosto zdravého jedince. Ze zákona nevyplývá žádná výjimka ani pro novorozence – i v jejich případě musí být zjištěna nějaká známka poruchy zdraví, aby bylo možné zasahovat proti vůli rodičů, nikoliv jen riziko či hypotetická možnost zhoršení zdraví.
Zdravotníci měli rodiče spíše poučit
Co tedy měli záchranáři dělat, když se poprvé setkali s nestandardní situací, kdy rodiče zdravého dítěte po porodu doma odmítli převoz do nemocnice? Po vyšetření dítěte měli zdravotníci povinnost rodiče poučit o možných rizicích odmítnutí převozu a případně o nutnosti dostavit se co nejdříve k pediatrovi a následně si od nich nechat podepsat negativní revers (informovaný nesouhlas s poskytnutím péče). Ten s sebou záchranka běžně vozí a neexistuje důvod ho nepoužít v případě, kdy je sice vhodné dítěti poskytnout určitou péči, ale není to nezbytné a neodkladné – tudíž kdy není možné péči poskytnout proti vůli rodičů. Negativní revers spojený s náležitým poučením rodičů zbavuje zdravotníky odpovědnosti pro případ, že by došlo k újmě na zdraví.
Podle Evropského soudu pro lidská práva má každá žena právo si svobodně zvolit místo porodu a stát je povinen zajistit, aby tuto volbu mohla uskutečnit, tedy aby měla přístup ke zdravotní péči i u porodu doma. Vzhledem k tomu, že v České republice systém zdravotní péče u domácího porodu nenabízí jinou alternativu než si zavolat záchrannou službu, mají ženy plné právo tak učinit. Rozhodně ale nemají povinnost se podrobit nuceným převozům do nemocnice, pokud je zjištěno, že se narodilo zdravé dítě. Nejde o žádné zneužití drahé záchranné služby, ale o jedinou možnost, jak zajistit vyšetření dítěte po porodu doma v nočních hodinách. Standardní péče o ženy a děti v porodnici je též nákladná a rovněž to není argument pro neposkytnutí této péče.
Kritika směřující na soudce Ryšku, který v případu rozhodl ve prospěch rodičky, je nemístná. Jde o jednoho ze zkušených a vzdělaných soudců, kteří svými rozsudky vnáší do praxe filozofii, na níž je postaveno medicínské právo v západních zemích – respekt k pacientovi a jeho právo na sebeurčení. Tuto filozofii zatím post-totalitní zdravotnictví není schopno plně vstřebat, ale bude si na ni muset zvykat. Česká republika je vázána mezinárodními úmluvami, které upravují práva pacientů, proto soudy nesmí tolerovat nedobrovolné hospitalizace zdravých jedinců za asistence policie. Pokud by soudce Ryška rozhodl opačně, prakticky by to znamenalo zákaz porodů a péče o dítě doma, což by odporovalo postoji Evropského soudu pro lidská práva.
Řešení: Vzdát se předsudků a lépe se připravit
A co říci k tomu, že odškodnění za poskytnutí „svědomité“ péče je nemorální a nepřijatelné? Taková péče, pokud je poskytnuta nedobrovolně a v rozporu s podmínkami zákona, je zásahem do osobní svobody i rodičovských práv. Pokud pan Rath dostal za facku sto tisíc korun, pak stejná částka je zcela přiměřená i pro ženu, která byla v období těsně po porodu vystavena bezdůvodnému a necitlivému zásahu zdravotníků a policie namísto toho, aby se v klidu a soukromí věnovala kojení svého zdravého dítěte a prožívala klidné okamžiky v jeho blízkosti. Podobnou situaci by jistě nikdo nechtěl prožít a vysouzená částka motivuje zdravotníky, aby se k podobným praktikám příště neuchylovali.
Co vyplývá z brněnského rozsudku?
1) Zdravotníci jsou zoufale nepřipraveni na situace, kdy se pacienti nechtějí podrobit standardním postupům. Zdravotnická zařízení by měla své zaměstnance proškolit v oblasti práv pacientů, psychologie a komunikace. Také by měla mít zpracovány standardní postupy, aby zdravotníci nebyli v nejistotě jak postupovat.
2) Zdravotnická zařízení by měla být při poskytování nedobrovolné péče velmi zdrženlivá. Ano, zdravotníci se mohou mýlit a myslet si, že jde o ohrožení života dítěte. Pokud se ale následně jejich omyl prokáže, vzniká odpovědnost za zásah do osobní svobody a rodičovských práv.
3) Zdravotníci by se měli vzdát svých předsudků vůči „alternativcům“, ale zaměřit se výhradně na poskytování péče současně s respektováním práv pacientů. Jak uvedl soudce, v tomto případě byl diagnózou „porod doma“, nikoliv objektivní ohrožení dítěte.
4) Zdravotnická zařízení měla být v případě svého pochybení připravena k mimosoudnímu řešení. Právě arogance a neschopnost přiznat chybu a omluvit se vedla v tomto případě k podání žaloby k soudu a k požadavku na finanční zadostiučinění. Původně přitom rodičce stačila pouhá omluva!
5) Rozsudek má obrovský význam pro svobodu rodičů při rozhodování v otázkách zdraví svých dětí. Rodiče dostávají větší jistotu a sebevědomí, že mohou o své dítě pečovat podle svého nejlepšího přesvědčení, pokud dítě není přímo ohroženo na zdraví.
