Autorkou článku je Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv. Publikováno v Mladé frontě dnes dne 26. 8. 2011.
V Evropě jsme mezi posledními, kdo ještě zavírá děti do tří let do ústavů. Slovensko, Maďarsko i Polsko už takové praktiky zakázaly. Přesto si ústavy stále hýčkáme.

Ne nadarmo obsahuje Úmluva o právech dítěte ustanovení, že zájmy dětí musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti, jež se dětí týká. Nebavme se proto o tom, kdo dělá práci dobře či špatně, kdo si ji ulehčuje a kdo ne. O to nejde. I kdyby sociální pracovník či pracovník v kojeneckém ústavu odváděl nejlepší práci na světě, nenahradí dítěti rodinu.

Zdravotničtí pracovníci zůstanou zdravotnickými pracovníky, nebudou rodiči, kteří poskytnou lásku, zázemí a domov. Proto pojďme cestou podpory rodiny dítěte, ať už pomocí služby doprovázení či poskytnutím rodinného asistenta. V případech, kdy se rodiče nemohou o dítě postarat kvůli jeho zdravotnímu postižení, využijme profesionálních pěstounů.

Že to jde, ukázali manželé Hláskovi, kteří zachraňují miminka před ústavem. Odměnou jim je dobrý pocit, že dítě nepromarní zásadní chvíle života a od začátku pocítí lásku a teplo rodiny. Do budoucna je stát podpoří i  čase, kdy žádné miminko mít nebudou. Myslí na to novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jež brzy půjde do vlády. Pokud projde, vzroste naděje dětí, kterým aktuálně hrozí ústavní péče, že dětství prožijí v rodině.

Zrušení kojeneckých ústavů je jen začátek.

K efektivní reformě péče o ohrožené děti je třeba převést podministerstvo práce a sociálních věcí i ústavy pro starší děti, jež spadají pod ministerstvo školství. Pouze tak se zbavíme nešvaru, že levá ruka neví, co dělá pravá. A až se v roce 2018 budeme zpovídat OSN o  plnění uložených doporučení, mohli bychom se pochlubit velkým úspěchem.

děti, postižení, školství, ústav, zákon