Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv a zmocněnkyně maminky, která vysoudila omluvu a odškodnění. Článek byl publikován dne 22. 8. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.

Většina lidí nechápe, jak mohli brněnští záchranáři prohrát soud s rodičkou po překotném porodu doma. Vždyť převozem do nemocnice proti její vůli zachránili dítě! Kdyby ho neodvezli za asistence policie, mohli být naopak žalováni pro neposkytnutí péče. Pokud rodiče záchranku zavolali, pak se přece museli podřídit rozhodnutí lékaře. Jinak by nemělo smysl ji volat! Soudce se musel zbláznit, protože tímto precedentem dal návod dalším pacientům, aby vytřískali ze státu peníze, přestože nedošlo k žádné škodě na zdraví. Jak je to ale ve skutečnosti?

Zákon přesně upravuje situaci, kdy mohou zdravotníci poskytovat péči dítěti bez souhlasu rodičů a dokonce si za tím účelem přivolat pomoc policie. Jde o případy, kdy je poskytnutí neodkladné péče „nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte“. V brněnském případě lékař záchranné služby dítě prohlédl, ale nezjistil žádnou patologii. Naopak ve zprávě ohodnotil dítě jako maximálně zdravé, což vyjádřil ohodnocením Apgar skóre 10. Z logiky věci proto nelze zachraňovat život nebo zdraví naprosto zdravého jedince. Ze zákona nevyplývá žádná výjimka ani pro novorozence – i v jejich případě musí být zjištěna nějaká známka poruchy zdraví, aby bylo možné zasahovat proti vůli rodičů, nikoliv jen riziko či hypotetická možnost zhoršení zdraví.

Zdravotníci měli rodiče spíše poučit

Co tedy měli záchranáři dělat, když se poprvé setkali s nestandardní situací, kdy rodiče zdravého dítěte po porodu doma odmítli převoz do nemocnice? Po vyšetření dítěte měli zdravotníci povinnost rodiče poučit o možných rizicích odmítnutí převozu a případně o nutnosti dostavit se co nejdříve k pediatrovi a následně si od nich nechat podepsat negativní revers (informovaný nesouhlas s poskytnutím péče). Ten s sebou záchranka běžně vozí a neexistuje důvod ho nepoužít v případě, kdy je sice vhodné dítěti poskytnout určitou péči, ale není to nezbytné a neodkladné – tudíž kdy není možné péči poskytnout proti vůli rodičů. Negativní revers spojený s náležitým poučením rodičů zbavuje zdravotníky odpovědnosti pro případ, že by došlo k újmě na zdraví.

Podle Evropského soudu pro lidská práva má každá žena právo si svobodně zvolit místo porodu a stát je povinen zajistit, aby tuto volbu mohla uskutečnit, tedy aby měla přístup ke zdravotní péči i u porodu doma. Vzhledem k tomu, že v České republice systém zdravotní péče u domácího porodu nenabízí jinou alternativu než si zavolat záchrannou službu, mají ženy plné právo tak učinit. Rozhodně ale nemají povinnost se podrobit nuceným převozům do nemocnice, pokud je zjištěno, že se narodilo zdravé dítě. Nejde o žádné zneužití drahé záchranné služby, ale o jedinou možnost, jak zajistit vyšetření dítěte po porodu doma v nočních hodinách. Standardní péče o ženy a děti v porodnici je též nákladná a rovněž to není argument pro neposkytnutí této péče.

Kritika směřující na soudce Ryšku, který v případu rozhodl ve prospěch rodičky, je nemístná. Jde o jednoho ze zkušených a vzdělaných soudců, kteří svými rozsudky vnáší do praxe filozofii, na níž je postaveno medicínské právo v západních zemích – respekt k pacientovi a jeho právo na sebeurčení. Tuto filozofii zatím post-totalitní zdravotnictví není schopno plně vstřebat, ale bude si na ni muset zvykat. Česká republika je vázána mezinárodními úmluvami, které upravují práva pacientů, proto soudy nesmí tolerovat nedobrovolné hospitalizace zdravých jedinců za asistence policie. Pokud by soudce Ryška rozhodl opačně, prakticky by to znamenalo zákaz porodů a péče o dítě doma, což by odporovalo postoji Evropského soudu pro lidská práva.

Řešení: Vzdát se předsudků a lépe se připravit

A co říci k tomu, že odškodnění za poskytnutí „svědomité“ péče je nemorální a nepřijatelné? Taková péče, pokud je poskytnuta nedobrovolně a v rozporu s podmínkami zákona, je zásahem do osobní svobody i rodičovských práv. Pokud pan Rath dostal za facku sto tisíc korun, pak stejná částka je zcela přiměřená i pro ženu, která byla v období těsně po porodu vystavena bezdůvodnému a necitlivému zásahu zdravotníků a policie namísto toho, aby se v klidu a soukromí věnovala kojení svého zdravého dítěte a prožívala klidné okamžiky v jeho blízkosti. Podobnou situaci by jistě nikdo nechtěl prožít a vysouzená částka motivuje zdravotníky, aby se k podobným praktikám příště neuchylovali.

Co vyplývá z brněnského rozsudku?

1) Zdravotníci jsou zoufale nepřipraveni na situace, kdy se pacienti nechtějí podrobit standardním postupům. Zdravotnická zařízení by měla své zaměstnance proškolit v oblasti práv pacientů, psychologie a komunikace. Také by měla mít zpracovány standardní postupy, aby zdravotníci nebyli v nejistotě jak postupovat.
2) Zdravotnická zařízení by měla být při poskytování nedobrovolné péče velmi zdrženlivá. Ano, zdravotníci se mohou mýlit a myslet si, že jde o ohrožení života dítěte. Pokud se ale následně jejich omyl prokáže, vzniká odpovědnost za zásah do osobní svobody a rodičovských práv.
3) Zdravotníci by se měli vzdát svých předsudků vůči „alternativcům“, ale zaměřit se výhradně na poskytování péče současně s respektováním práv pacientů. Jak uvedl soudce, v tomto případě byl diagnózou „porod doma“, nikoliv objektivní ohrožení dítěte.
4) Zdravotnická zařízení měla být v případě svého pochybení připravena k mimosoudnímu řešení. Právě arogance a neschopnost přiznat chybu a omluvit se vedla v tomto případě k podání žaloby k soudu a k požadavku na finanční zadostiučinění. Původně přitom rodičce stačila pouhá omluva!
5) Rozsudek má obrovský význam pro svobodu rodičů při rozhodování v otázkách zdraví svých dětí. Rodiče dostávají větší jistotu a sebevědomí, že mohou o své dítě pečovat podle svého nejlepšího přesvědčení, pokud dítě není přímo ohroženo na zdraví.

děti, lékař, nemocnice, odškodnění, pacient, policie, porod, práva pacientů, právo, soud, zákon, zdravotnictví