Poskytovatelem zdravotních služeb jsou osoby, které mají k poskytování zdravotních služeb oprávnění (tj. nemocnice a další zdravotnická zařízení, lékaři, zdravotní sestry, sanitáři a další nelékařští zdravotní pracovníci (zdravotní sestry, sanitáři, …).

Mezi základní druhy poskytované zdravotní péče patří (§ 5 zákona o zdravotních službách):

1. neodkladná péče – se poskytuje v případech, kdy je potřeba zabránit bezprostředně hrozící smrti, vážnému ohrožení zdraví, intenzivní bolesti či změně chování pacienta, který ohrožuje své okolí. Neodkladná péče se poskytuje bez ohledu na zdravotní pojištění. Může jít například o pomoc účastníkům autonehody, kteří mají těžká zranění a jsou ohroženi na životě.
2. akutní péče – se poskytuje, když je nutné předejít vážnému zhoršení zdravotního stavu či riziku takého zhoršení. Oproti poskytnutí neodkladné péče zde ještě nutně nehrozí vážné poškození zdraví či smrt. Může jít o krvácivé úrazy, stomatologickou pohotovost, prudké zhoršení chronického onemocnění apod.
3. nezbytná péče – se poskytuje, když ji vyžaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem, s přihlédnutím k povaze dávek a k délce pobytu na území České republiky. K tomuto více např. zde.
4. plánovaná péče – všechna ostatní péče, která není výše uvedena. Typicky jde o plánované operační zákroky, vyšetření apod.

Dále lze rozdělit druhy zdravotní péče dle účelu poskytnutí. Toto je podstatné např. pro vymezení péče, která je hraditelná z veřejného zdravotního pojištění. Rozlišujeme preventivní péči, diagnostickou péči, dispenzární péči, léčebnou péči, posudkovou péči, léčebně rehabilitační péči, ošetřovatelskou péči, paliativní péči, lékárenskou péči a klinicko-farmaceutickou péči.

Mezi základní formy poskytované zdravotní péče patří:

A) mbulantní péče (§ 7 ZZS)

U této formy zdravotní péče není nutné přijetí pacienta na lůžko. Může jít o:

• primární ambulantní péči, jejímž účelem je poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové péče (např. praktický lékař, zubař) nebo o
• specializovanou ambulantní péči, která je poskytována v rámci jednotlivých oborů (např. chirurgie, urologie). Také sem spadá stacionární péče, což je opakovaná denní ambulantní péče v určitých oborech (např. onkologie, psychiatrie).

B) Jednodenní péče (§ 8 ZZS)

U jednodenní péče se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku ve zdravotnickém zařízení po dobu kratší než 24 hodin. Jedná se zpravidla o plánované jednodušší zákroky. Pokud by se přesáhla doba 24 hodin a je potřeba pacienta hospitalizovat, jde o lůžkovou péči.

C) Lůžková péče (§ 9 ZZS) 

Jde o zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně, ale je nutná hospitalizace, tzn. že pacient je na lůžku ve zdravotnickém zařízení 24 a více hodin. S hospitalizací je vždy nutný písemný souhlas pacienta.

D) Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta (§ 10 ZZS)

Tato forma péče umožňuje poskytování zdravotní péče u pacienta doma nebo v prostředí nahrazujícím domov (např. v zařízení sociálních služeb). Jde o vhodné řešení pro pacienty, kteří se nemohou s ohledem na svůj zdravotní stav docházet do zdravotnického zařízení.

Zdravotní péče má být pacientovi poskytována pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (s výjimkou případů stanovených zákonem, kdy souhlas pacienta není potřeba) a v co nejméně omezujícím prostředí. Lékaři také musí zdravotní péči poskytovat podle nejnovějších prokázaných medicínských poznatků (tzv. evidence-based medicine) a udělat vše pro to, aby pacientovi nevznikla žádná újma.

Pacient má dále v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. Pacient si může svobodně zvolit poskytovatele zdravotních služeb, což však ale nevylučuje jeho právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele. 

Zákon také výslovně zakotvuje například právo pacienta na přítomnost zákonného zástupce, osoby blízké nebo jiné osoby, kterou si pacient určí. To je zvlášť podstatné u nezletilých pacientů, kteří mají právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (resp. osoby, kterou zákonný zástupce určí). Pacient s omezenou svéprávností má právo na nepřetržitou přítomnost opatrovníka. 

Každý pacient má právo přijímat návštěvy, stejně tak může odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny nebo osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka (tzn. medici).

Informovaný souhlas je na základě čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a dle § 28 zákona o zdravotních službách jeden z nástrojů, pomocí kterého při poskytování zdravotní péče pacient rozhoduje o svém těle. Pacient souhlasem vyjadřuje svou svobodnou vůli zákrok podstoupit. Může si ale vybrat také alternativu k navrhovanému léčebnému postupu nebo léčbu zcela odmítnout (tzv. negativní revers). Součástí informovaného souhlasu je, že lékař pacienta řádně poučí o povaze, důsledcích, alternativách a rizicích navrhované léčby. 

Zakotvení institutu informovaného souhlasu představuje opuštění paternalistického modelu péče a přechod k partnerskému vztahu. Pacienti mohou díky této změně při volbě zdravotní péče zohlednit své individuální potřeby a hodnoty.

Součástí práva rozhodovat o svém těle je i možnost zvolit si variantu, která je z pohledu jiných vnímána jako nerozumná. Udělený souhlas pacient také může odvolat, a to až do chvíle, kdy by mu přerušení zákroku způsobilo vážnou újmu.

Informovaný souhlas je mnohdy mylně vnímán jako dokument, který po přečtení pacient jen podepíše. K jeho platnosti je ale potřeba, aby byl výsledkem dialogu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Oba se mohou vzájemně doptávat na relevantní informace týkající se léčebného postupu. Pokud pacient podepíše souhlas bez tohoto postupu, nejde o platný informovaný souhlas. Stejně tak, pokud by došlo k nátlaku a souhlas nebyl svobodný.

Pacienta je možné hospitalizovat či mu poskytnout neodkladnou péči bez jeho souhlasu jen za splnění všech podmínek, které stanoví zákon (§ 38 zákona o zdravotních službách). Hospitalizaci a poskytnutí zdravotní péče je přitom potřeba od sebe odlišovat. Splnění zákonných podmínek pro hospitalizaci bez souhlasu neznamená automatické splnění podmínek pro poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu pacienta.

Kdy je tedy možné člověka nedobrovolně hospitalizovat?

1. když mu soud nařídí ochranné léčení formou lůžkové péče, 
2. když je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví
3. když je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu
4. když bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak a jeví alespoň známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky (typicky nedobrovolné hospitalizace v psychiatrických nemocnicích)
5. když jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby s ní vyslovil souhlas (např. když je v bezvědomí).

Nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností lze bez souhlasu zákonného zástupce nebo opatrovníka hospitalizovat též v případě, jde-li o podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

Kdy je možné poskytnout člověku zdravotní službu bez jeho souhlasu?

Člověku je možné bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči. Půjde o případ, kdy mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit (je v bezvědomí) nebo kdyby v důsledku neléčení vážné duševní poruchy pravděpodobně došlo k vážnému poškození jeho zdraví (např. u akutní psychózy, těžkých depresivních stavů apod.). 

Nezletilému nebo člověku s omezenou svéprávností lze bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud mu jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit nebo v případě záchrany života nebo zamezení vážného poškození zdraví, příp. při podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

V každém případě je však třeba postupovat individuálně s ohledem na všechny okolnosti daného případu.

Pacient má při poskytování zdravotních služeb podle § 41 zákona o zdravotních službách následující povinnosti: 

1. dodržovat individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas,
2. řídit se vnitřním řádem poskytovatele zdravotních služeb,
3. uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem (např. některé úkony stomatologa)
4. pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb,
5. nepožívat během hospitalizace alkohol nebo jiné návykové látky a podrobit se na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v odůvodněných případech vyšetřením za účelem prokázání, zda je nebo není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

Pokud má pacient zákonného zástupce nebo opatrovníka, pak povinnosti v bodech c) a d) náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je zároveň povinen vytvořit pacientovi podmínky pro splnění povinností dle bodů a), b) a e). Povinnosti uvedené v bodech b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. 

Pacient, jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, příp. osoba určená pacientem, osoba blízká pacientovi nebo osoba ze společné domácnosti, jsou povinni prokázat svou totožnost občanským průkazem, když o to poskytovatel zdravotních služeb požádá. Když pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta odmítne, může poskytovatel odmítnout poskytnutí zdravotní služby, pokud není pacientovi třeba poskytnout neodkladnou péči.

1. Zachovat chladnou hlavu
2. Rozmyslet si, čeho chci dosáhnout – Chci prokázat, že poskytovatel skutečně pochybil? Chci omluvu či finanční kompenzaci? Chci, aby poskytovatel přijal opatření, aby se podobné jednání v budoucnu již neopakovalo? Podle našeho cíle je třeba zvolit další právní kroky…
3. Zkusit se na řešení domluvit – kontaktovat dotyčnou osobu, která se měla pochybení dopustit, jeho či jejího vedoucího, primáře, ředitele apod. a snažit se situaci probrat a domluvit se na řešení.
4. Dalším krokem může být mediace – Jde o nenásilný způsob řešení sporů za přítomnosti nestranného odborníka (tzv. mediátora), který stranám pomůže spor rozklíčovat a dojít k dohodě a spokojenosti. Více o mediaci zde.
5. Pokud nevyjde domluva ani mediace, je vhodné shromáždit si důkazy na podporu svých tvrzení (zdravotní dokumentace, posudek nezávislého odborníka, audiovizuální nahrávky, svědectví apod..) a přistoupit ke stížnosti, případně žalobě. O důkazních prostředcích, stížnosti a žalobě více níže.

Prokázat zanedbání lékařské péče může být mnohdy náročné. Může jít například o odborně-technické nesprávnosti v provedení zákroku. Doporučujeme si proto od daného poskytovatele zdravotních služeb vyžádat kopii relevantní zdravotnické dokumentace. Poskytovatel je povinen veškerý postup léčby pacienta do jeho zdravotnické dokumentace zaznamenat (co konkrétně má obsahovat, najdete ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci). Za vytvoření kopie zdravotnické dokumentace poskytovatel může chtít drobný poplatek (např. za papír, tisk apod.). Další možností je objednat se k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace (telefonicky či písemně), a tu si zdarma nafotit např. vlastním telefonem. Nahlédnout do zdravotnické dokumentace může sám pacient, jeho zákonný zástupce, opatrovník či jiná osoba, kterou pacient určí.

Se získanou zdravotnickou dokumentací doporučujeme oslovit nezávislého odborníka (tzn. typicky jiného lékaře), který by byl schopný a ochotný postup zaznamenaný ve zdravotnické dokumentaci přezkoumat a zaujmout k němu své odborné stanovisko. I to může sloužit jako důkazní prostředek.

Mimo výše uvedené může být důkazním prostředkem audiovizuální nahrávka jednání poskytovatele zdravotních služeb či výpověď svědků. K pořízení nahrávky přitom není potřeba poskytovatelův souhlas, když nahrávkou chrání jiná práva (např. právě práva pacienta – vizte § 88 odst. 1 občanského zákoníku).

Co nejdříve! 

Pokud má člověk za to, že došlo k zanedbání lékařské péče a chce nastalou situaci řešit, je vhodné s tím neotálet. Co se týče lhůt, chce-li pacient podat stížnost k České lékařské komoře pro neodborné a neetické jednání lékaře, musí to udělat do 1 roku od okamžiku pochybení lékaře. Když se rozhodne podat stížnost přímo k poskytovateli zdravotních služeb dle § 93 zákona o zdravotních službách, nejsou zákonem stanoveny lhůty, do kdy je zapotřebí stížnost podat. Stížnost nicméně doporučujeme podat co nejdříve poté, co došlo k zanedbání péče.

Pokud se člověk rozhodne podat žaloby na náhradu újmy, je důležité ji soudu předložit do tří let od chvíle, kdy se dozvěděl o vzniklé újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. Po uplynutí této doby je nárok na náhradu újmy již tzv. promlčen. To znamená, že by žalovaná strana (např. nemocnice nebo lékař) mohla u soudu úspěšně namítat, že od vzniku újmy uplynulo již dost času na to, aby byla podána žaloba na náhradu újmy. Soud by proto v takovém případě žalobu zamítl.

Je důležité si pohlídat promlčecí lhůtu, která v případě nároků ze zanedbání povinné lékařské péče činí 3 roky od chvíle, kdy se pacient dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, maximálně však za 10 let od vzniku újmy.

Záleží na tom, jakým způsobem vzniklou situaci pacient řeší. Pokud se rozhodl podat stížnost, může žádat o prošetření situace, vydání potvrzení o pochybení a přijetí efektivních opatření k nápravě, aby k podobným případům již nedocházelo. Pokud se pacient, který v důsledku pochybení poskytovatele zdravotních služeb přišel k újmě, rozhodne řešit situaci soudní cestou, může požadovat například náhradu za bolest, ale také za ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a ztrátu na výdělku.

Pokud máte pacient pochybnosti o postupu lékaře při poskytování zdravotních služeb či související činnosti, může podat stížnost podle § 93 zákona o zdravotních službách. Stížnost může podat nejen samotný pacient, ale i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník či osoba zmocněná pacientem. V případě, že pacient zemřel nebo mu to zdravotní stav neumožňuje, stížnost může podat osoba blízká (například manžel/ka).

Stížnost by měla obsahova především tyto informace: 

• kdo ji podává, 
• označení poskytovatele zdravotních služeb, 
• o jakou věc jde, 
• co dotyčný navrhuje, 
• větu o tom, že chce být informován o způsobu vyřízení věci, 
• datum a podpis.

Podáním stížnosti nevzniká nárok na finanční kompenzaci.

Více o podávání stížnosti naleznete zde.

Utrpěl-li pacient v důsledku pochybení lékaře či jiného zdravotníka určitou újmu, může žaloba na její náhradu. Často jsou tyto případy spojeny také se zásahem do některého z tzv. osobnostních práv (právo na ochranu života a zdraví, soukromí, důstojnosti, celistvosti člověka apod.). Je proto možné žaloba také na ochranu osobnosti. V každém případě doporučujeme konzultovat podání žaloby s advokátem, protože vždy je potřeba postupovat individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Advokáta je možné si najít zde, případně doporučujeme využít některou z možností nabízených v letáku veřejného ochránce práv, kde mimo jiné popisuje, jak si zajistit bezplatnou právní pomoc.

V případě velmi závažného pochybení lékaře, například neposkytnutí pomoci nebo ublížení na zdraví, je možné podat trestní oznámení. Trestní oznámení může podat kdokoliv na služebně Policie České republiky nebo u státního zastupitelství. Pozor však na ochranu před zneužitím práva podat trestní oznámení – pokud by se ukázalo, že je nařknutí ze spáchání trestného činu záměrně klamavé, mohl by být dotyčný oznamovatel sám stíhán pro trestný čin křivého obvinění.