Tradiční přístup pedagogiky

a speciální pedagogiky

Přístup inkluzivní pedagogiky

Lidé jsou vnímáni jako zdraví nebo „vadní“. Dochází k redukci člověka pouze na jeho vadu, následuje třídění a přidělení do odpovídajících pedagogických zařízení. Tato vada – postižení – stojí v centru pedagogické činnosti.

Každý člověk je jednotou biologických, psychických a sociálních faktorů a je přijímán jako individuum – jsem takový, jaký jsem. Proto je potřeba pedagogický systém, který zohlední všechny aspekty, které tvoří člověka.

Školní systém vychází z toho, že stejně staré děti vytváří skupiny podle nadání, inteligence, stupně vývoje a volní úrovně. Proto se zdá, že výuka v klasických třídách vede k naplnění pedagogického cíle.

Děti v jedné učební skupině se od sebe liší svými kompetencemi, schopnostmi, dovednostmi, zájmy a potřebami. Rozmanité interakce jednotlivých členů skupiny vytváří rozhodující stimul osvojit si schopnosti jiných a získat tak nové dovednosti.

Tradiční školní systém spočívá v principu selekce podle výkonnostních kritérií. Má se za to, že tato kritéria jsou dána cíli národního kurikula. Princip selekce vede k tomu, že všechny typy škol jsou „zvláštní školy“.

Prostřednictvím: „Redukovaných a rozkouskovaných vzdělávacích obsahů“

Tradiční školní systém vychází z toho, že pro určité děti jsou vhodné pouze určité obsahy. Tím jsou všem dětem – i vysoce nadaným – odpírány určité obsahy výuky.

„Segregace“ vnější diferenciací

Pokud dítě nesplňuje normu výkonnostních kritérií pro určitý typ školy, bývá vyloučeno (segregováno) a přiřazeno jiné pedagogické instituci s jinými kritérii. Také v tomto typu školy jsou děti rozděleny podle principu homogenity do zdánlivě homogenních učebních skupin.

Prostřednictvím: „kurikul vztahujících se k typu školy“

Každý typ školy má vlastní kurikulum (učební plán). Výukové cíle jsou napasovány na zdánlivě specifickou skupinu žáků. Nenaplnění učebních cílů může vést k vyloučení z daného typu školy.

V inkluzivním školním systému stojí v centru pedagogické činnosti kooperace všech dětí. Děti v jedné třídě pracují spolu na společné věci; každé dítě na své úrovni vývoje a pomocí aktuálních kompetencí v oblasti myšlení a jednání.

Prostřednictvím: „Učení se společnému předmětu“

Neexistuje žádné zúžení vzdělávacích obsahů. Společný předmět výuky se rozvětvuje do celé své šíře a pojednává se komplexně. K možné úpravě vzdělávacího obsahu dochází pouze na individualizované rovině směrem k potřebám daného žáka.

„Vnitřní diferenciace a individualizace“

Každé dítě má v rámci učební skupiny možnost, rozvíjet se svým vlastním způsobem (individuálně) od jedné úrovně svých kompetencí k další nejbližší vyšší úrovni. Individualizace vyučování probíhá formou vnitřní diferenciace. Z toho vyplývá nutnost diferenciace učebních cílů, obsahů, metod a hodnocení výkonu.

Prostřednictvím: „individualizace společného kurikula“

Jedno společné kurikulum má všem dětem nabízet obsahy relevantní pro život tak, že mohou objevovat svět – nejprve od základů, potom logicko-abstraktně. Individualita dětí je rozhodující pro to, jakými obsahy se dítě zabývá.