Čtvrtek, 14. května 2009Zprávy z médií
Josef MARŠÁL, moderátor
——————–
Byť momentálně nejdiskutovanější Lisabonská smlouva není jediná, které k ratifikaci chybí prezidentův podpis, čeká na něj například i Římský statut Mezinárodního trestního soudu, který schválil parlament už vloni. Od roku 2004 pak i dodatkový protokol k Evropské sociální chartě.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Prezident jako notář nebo jako hlavní aktér ratifikace s právem veta? Nejen v boji o Lisabonskou smlouvu se ukazuje, že to záleží na úhlu pohledu. Přes 2,5 tisíce světových i českých neziskovek trvá na tom, že když parlament Římský statut Mezinárodního trestního soudu schválil, má ho prezident ratifikovat. A vyzvala ho k tomu otevřeným dopisem.
David ZÁHUMENSKÝ, právník, Liga lidských práv
——————–
Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, která dosud tento statut nepodepsala. Myslíme si, že i s ohledem na předsednictví České republiky v Evropské unii je to určitá ostuda.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Římský statut je hlavním celosvětovým nástrojem k potírání genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů, a má sjednotit jednotlivě zřizované trestní tribunály. Podle prezidentova tajemníka Ladislava Jakla je ale tato smlouva v rozporu s českou ústavou a Hrad s ratifikací počká až vláda navrhne přijatelné řešení.
Ladislav JAKL, tajemník prezidenta
——————–
Míč je teď nepochybně na straně vlády, je možné, že nová vláda se k tomu problému postaví jinak.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Podle ústavního právníka Jana Kysely ústava příliš nepočítá s tím, že by prezident odmítal ratifikaci parlamentem schválených smluv. Podle něj je hlava státu v tomto případě spíš v postavení notáře.
Jan KYSELA, ústavní právník, Právnická fakulta UK
——————–
On není nositelem politického programu, nositelem politického programu je vláda, a proto by to neměl být on, kdo řekne, jakou zahraniční politiku Česká republika má nebo nemá mít.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
Z Hradu zní názor opačný. Je jen na vlastním uvážení prezidenta, zda smlouvu ratifikuje nebo ne.
Václav KLAUS, prezident České republiky
——————–
Ústava neříká, že prezident vykoná ratifikaci po souhlasu parlamentu. Ratifikaci podle české ústavy provádí prezident, nikoliv parlament.
Tereza CHLUPOVÁ, redaktorka
Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
——————–
O Lisabonské smlouvě chce prezident rozhodnout na základě výsledků ústavní stížnosti. Osud zbývajících dvou dosud neratifikovaných mezinárodních smluv je zatím nejistý. Tereza Chlupová a Tereza Kručinská, Česká televize.
Textový záznam televizní debaty v pořadu Události na ČT 1 ze dne 14. 5. 2009.
Čtvrtek, 14. května 2009Zprávy z médií
Praha – Lisabonská smlouva zdaleka není jediný dokument, kterému k plné ratifikaci chybí už jen podpis prezidenta republiky. Ratifikační listinu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu schválil parlament v loňském roce.
Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě už u Václava Klause leží od roku 2004. Podle ústavního právníka Jana Kysely ústava příliš nepočítá s tím, že by se prezident vzpouzel ratifikaci parlamentem schválených smluv. Z Hradu ale zní opačný názor. Je jen na vlastním uvážení prezidenta, zda smlouvu ratifikuje, nebo ne.
Podle Kysely vystupuje prezident při schvalování mezinárodních smluv spíš v postavení notáře. „On není nositelem politického programu, nositelem politického programu je vláda, a proto by to neměl být on, kdo řekne, jakou zahraniční politiku Česká republika má, nebo nemá mít.“
ČR je jedinou zemí EU, která Římský statut nepodepsala
K podpisu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu už Klause v otevřeném dopise vyzvalo přes 2 a půl tisíce světových i českých neziskových organizací. Když statut schválil parlament, má ho podle nich podepsat i prezident. Římský statut je hlavním celosvětovým nástrojem k potírání genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů a má sjednotit jednotlivě zřizované trestní tribunály.
Václav Klaus:
„Ústava neříká, že prezident vykoná ratifikaci po souhlasu parlamentu. Ratifikaci podle české ústavy provádí prezident, nikoliv parlament.“
„Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, která tento statut nepodepsala. Myslíme si, že i s ohledem na předsednictví ČR v Evropské unii je to určitá ostuda,“ dodal právník z Ligy lidských práv David Záhumenský. Podle prezidentova tajemníka Ladislava Jakla je ale smlouva v rozporu s českou ústavou. Hrad proto čeká, až vláda navrhne přijatelné řešení. O Lisabonské smlouvě chce prezident rozhodnout podle výsledku ústavní stížnosti.
Článek byl zveřejněn dne 14. 5. 2009 na stránkách ČT24, naleznete jej zde.
Středa, 6. května 2009Zprávy z médií
Strategie vlády proti extremismu je přes dobře míněné proklamace nesmírně represivní dokument. Vybíjení klínu klínem je zřejmě to jediné, co se politici při řešení bájné „romské otázky“ naučili. Věc došla tak daleko, že se i omezování shromažďovacího práva podporuje ve jménu lidských práv. Co ovšem dělat, když se probouzíme vždy až po pořádné kocovině?
My plodíme extremismus
Proto bych si dovolil učinit jiná doporučení pro příští vlády, a to na základě špatných zkušeností s letitým extremismem státní správy a samosprávy. Extrémní pasivita smíchaná s ad hoc gesty bohužel zaslouženě plodí extremismus. Ten vždy nahradí zoufale chybějící každodenní důslednost. Proto několik desítek tisíc perspektivních romských rodin emigrovalo.
To se zřejmě napravit nepodaří. I tak se dá leccos dělat. Začněte auditem na ministerstvech. Chtějte po svých podřízených, aby předložili, jaká měla jejich oddělení výsledky. Zabývala se více tím, že se aktivně inspirovala v projektech fungujících v zahraničí, nebo spíše bránila nevládním organizacím je naplňovat? Byla vůbec schopna rozdělit v minulých letech finance? Nebo až v době, kdy se blížila polovina, nebo dokonce konec toho roku, od jehož začátku měly být využity?
Výsledek, sprosté slovo?
Trvala podpora dokonce někdy déle než jeden rok? Byla schopna měřit dlouhodobě výsledky, nebo je výsledek sprosté slovo? Dosáhl někdy někdo, včetně nevládek, při práci s Romy mimo údajů o počtu schůzek a počtu poskytnutých rad nějakých inspirativních posunů? Když se tolik věcí zhoršilo, co se vlastně podařilo zlepšit? Kde, v jakém měřítku, na jak dlouho?
Nedivte se, pokud byste se vůbec nemohli něco přesnějšího dozvědět – i díky odporu řady vlivných Romů se nesbírají žádná přesná data. Podle EU i zkušeností z USA je nalévání peněz do projektů pomoci menšinám bez měřitelnosti jejich výsledků stejné jako vést firmu bez účetnictví. Bez znalosti etnických dat nemůžete ani sledovat míru diskriminace. To se hodí i blábolícím náckům.
Začínejme u dětí
Typickým příkladem letitých extrémních řešení je umisťování (převážně romských, ale to nikdo přece nezjistí a nespočítá) dětí do ústavů. Jak se nakládá s výsledky dva roky staré studie ministerstva vnitra, která jasně poukázala na to, že děti z ústavů končí převážně ve vězení? Tato studie je strategicky daleko důležitější než nový represivní cár papíru.
A co oddělování romských dětí a posílání do separátních škol a tříd? Pokud se někdy vůbec začnou důsledně podporovat opačné tendence a výsledky v této oblasti měřit, dozvíte se o úspěších až za dvacet a více let.
Kam se pohnula zoufale nehybná státní správa? Nedívejte se jen na to, jak je paní učitelka na romské děti ve škole laskavá. Ale na čísla, která vám poví, kolik Romů se ze základní školy dostalo na střední a případně vysokou školu oproti minulému období.
Pedagogicko-psychologické poradny by mohly zkoumat dopad chození do majoritní nebo oddělené školy na psychiku dětí. Pro řadu z nich to je celoživotní trauma. Proč se v jedné škole udržely, a v další ne? Proč je na tomto učilišti mlátili v šatně spolužáci skinheadi a ony po několika měsících zbité fyzicky i psychicky odešly na úřad práce, a na jiném ne?
Nepodporujte továrny vyrábějící masově speciální pedagogy, jejichž profesí je učit romské děti odděleně. (Segregační argument praví: „Proč by se s nimi měla otravovat učitelka, která na to pět let nestudovala?“)
Smíšené školy a třídy přirozeně zvyšují sociální kompetenci, když ta chybí, nahrazují ji v paralelních společnostech extrémní řešení z lenosti a ze strachu.
Nevyhýbejte se dialogu s romskými rodiči. Nebudeme-li hovořit zavčas my, nahradí nás logicky extremisté ať již z dělnických či národně odporných stran nebo sociálky s jejich vytříbenějším komunikačním stylem.
Jiří Kopal. Autor je předsedou Ligy lidských práv.
Článek byl publikován dne 6. 5. 2009 na http://hn.ihned.cz (obdobně také v deníku Hospodářské noviny), naleznete jej zde.
Úterý, 5. května 2009Zprávy z médií
Ministerstvo spravedlnosti má zaplatit 36 000 korun ženě, která musela strávit 60 dní v pražské Psychiatrické léčebně v Bohnicích, přestože s tím nesouhlasila. S odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 to včera sdělil právník Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv Maroš Matiaško.
Verdikt není pravomocný, ministerstvo se proti rozhodnutí odvolalo. Podle právníka začala žena před několika lety sbírat u popelnic oblečení, knížky a jiné věci a nosit si je domů. Její sousedé si kvůli tomu na ni opakovaně stěžovali. Úředníci městské části nakonec podle Matiaška vnikli do jejího bytu, věci odnesli a zavolali záchrannou službu, která obyvatelku převezla do léčebny.
„Vzhledem k tomu, že žena nikdy se svou hospitalizací nesouhlasila, oznámila léčebna tuto skutečnost soudu,“ uvedl právník. Prvoinstanční soud rozhodl, že její pobyt ve zdravotnickém zařízení je zákonný. Odvolací senát pražského městského soudu však jeho verdikt zrušil a hospitalizaci prohlásil za nelegální.
Článek byl zveřejněn dne 5. 5. 2009 v deníku Právo a také na stránkách www.novinky.cz, naleznete jej zde.
Pondělí, 4. května 2009Tiskové zprávy
Praha – 4. května 2009 – Šest set korun za každý den nezákonné hospitalizace v psychiatrické léčebně musí podle rozhodnutí soudu zaplatit Česká republika klientce Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv. Rozhodl tak Obvodní soud pro Prahu 2. Jako odškodnění za šedesát dní nezákonné hospitalizace musí stát paní Horové vyplatit celkem třicet šest tisíc korun.
Před několika lety začala paní Horová sbírat oblečení, knížky a jiné věci, které lidé nechávali u popelnic. Toto počínání se nelíbilo jejím sousedům, kteří si na ni opakovaně stěžovali. Pražská městská část se proto rozhodla pro nekompromisní řešení. Úředníci Městské části vnikli za asistence policie násilím do jejího bytu, aby odstranili všechny „hygienicky závadné“ věci. Současně na paní Horovou zavolali záchranku, která ji za spolupráce policie odvezla do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Z jejího bytu pak pracovníci Městské části vynesli všechno včetně osobních věcí.
Při převozu byla paní Horová připoutána k lůžku tak, aby se nemohla hýbat. V léčebně pak byla zřízencem sprchována střídavě teplou a studenou vodou a proti své vůli dostávala nitrožilně léky. Vzhledem k tomu, že paní Horová nikdy se svou hospitalizací nesouhlasila, oznámila léčebna tuto skutečnost soudu. Ten rozhodl, že její hospitalizace je v souladu se zákonem. Paní Horová se proto za pomoci právníka MDAC a Ligy odvolala k Městskému soudu v Praze. Ten usnesení obvodního soudu změnil a nedobrovolnou hospitalizaci paní Horové prohlásil za nezákonnou.
„S případy nedobrovolné hospitalizace, která není v souladu se zákonem, se setkáváme poměrně často. Zejména soudy prvního stupně jsou při posuzování jejich zákonnosti velmi povrchní,“ komentuje situaci v České republice právnička MDAC a Ligy Jana Marečková. Fakt, že přezkoumávání nedobrovolných hospitalizací je u nás pouze formální záležitostí a zdaleka nenaplňuje standardy Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, dokazují také soudní statistiky. „Je zarážející, že okresní soudy v obvodech, kde se nachází psychiatrická léčebna, posuzovaly více než čtrnáct tisíc případů za rok a pouze v jednadvaceti z nich rozhodly, že nedobrovolná hospitalizace nebyla v souladu se zákonem. Tato čísla signalizují, že v systému není něco v pořádku.“ Upozorňuje Maroš Matiaško, právník MDAC a Ligy.
Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze o nezákonnosti nedobrovolné hospitalizace paní Horové se právní zástupce obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o odškodnění za imateriální újmu, která byla paní Horové nezákonnou hospitalizací způsobena. Ministerstvo spravedlnosti však tuto žádost vyhodnotilo jako nedůvodnou. Právník se proto obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 a zažaloval Českou republiku o odškodnění. Obvodní soud rozhodl, že Česká republika je povinna paní Horovou za způsobenou újmu odškodnit ve výši 36 000 Kč. Ministerstvo spravedlnosti se proti tomuto rozhodnutí odvolalo. „Je mi líto, že se Ministerstvo spravedlnosti odvolalo, jakékoliv finanční odškodnění je v takovýchto případech málo.“ uzavírá Matiaško.
Bližší informace o případu poskytne:
Maroš Matiaško, právník MDAC a Ligy, tel.: 545 210 446; 773 621 228, e-mail: mmatiasko@mdac.info
