Pátek, 6. srpna 2010Aktuality
Ministerstvo spravedlnosti přiznalo naší klientce odškodnění za průtahy v soudním řízení na ochranu osobnosti. Řízení trvalo ve dvou stupních celkem 3 roky a 3 měsíce. Paní K. se žalobou domáhala omluvy a finančního zadostiučinění za protiprávní sterilizaci, která jí byla provedena bez jejího souhlasu.
I když délka řízení není na české podmínky nijak nezvykle dlouhá, případ paní K. ještě neskončil. Nadále pokračuje řízení o dovolání a byla rovněž podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ministerstvo v tomto případě spatřilo pochybení soudů v délce řízení „zejména s ohledem na nepochybný význam řízení pro žadatelku“. Právě význam řízení je jedno z kritérií v manuálu o odškodňování za průtahy, podle kterého ministerstvo posuzuje žádosti o odškodnění. Konkrétně v tomto případě se jedná o otázku zdraví žadatelky, což odůvodňuje její zájem na rychlém vyřízení věci.
Liga lidských práv pro podání žádosti o odškodnění za průtahy využila bezplatných právních služeb advokátní kanceláře Tomáš Rašovský v rámci spolupráce s Pro bono centrem.
Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti naleznete zde.
O výsledku odvolání paní K. jsme informovali zde.
Čtvrtek, 5. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 5. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pokud úkolem justice je prosazování spravedlnosti a práv jednotlivců, tak největší problém vidím v soudcích. Říká to předseda Ligy lidských práv David Zahumenský, který před časem spoluorganizoval seminář, na němž spolu se soudci a právními experty bilancoval dvacetiletí svobodné české justice.
Proč právě v soudcích?
Soudci nejsou úředníci, ale často se tak chovají. Někdy i hůř. Chybí jim odvaha rozhodovat a vykládat právo v souladu s principem spravedlnosti. Často se snaží věc takzvaně vyřídit a méně se zabývat její podstatou. Samozřejmě legislativa je v mnoha ohledech nedostatečná, ale soudce by měl umět se s tím vypořádat, vyjít z ústavy. A to často není schopen…
Čím to je?
Důkladnější analýzy chybějí. Jednou z mála je práce soudce Zdeňka Kühna, který zkoumá příčiny neuspokojivého stavu soudnictví v zemích střední a východní Evropy. Česko snad na tom bylo ještě hůř než okolní země. Společenská prestiž soudců byla podryta procesy v padesátých letech a politizací… Je to dědictví minulého režimu.
Vyřeší situaci generační výměna?
Jedním ze zásadních aspektů je systém výběru a jmenování soudců. Jenže ten je zcela nesystémový. Na semináři jsme dospěli k tomu, že výběr nových soudců je strašně neprůhledný. Bylo by například potřeba snížit vlivy psychologických posudků. Výběrová řízení na pozici soudce se dostatečně nezveřejňují. Někdy se informace objeví jen na stránkách konkrétního soudu a tak krátce, že o tom ví jen ten, kdo byl upozorněn.
Ale mladí soudci přinášejí změny. Nebo ne?
Kariérní model, kdy je absolvent vychováván stávajícími soudci, přispívá k jakémusi zapouzdření justice. Justici by prospěla větší otevřenost. Navíc věk nemusí sám o sobě tolik znamenat. Zajímavý model zavedli v Izraeli – součástí výběru soudců je týdenní pobyt s výběrovou komisí, takže její členové mohou hlouběji poznat jejich osobnosti. A jméno budoucího soudce je veřejně vyvěšeno a každý se k němu může vyjádřit… u nás nic takového ani zdaleka neexistuje.
Dá se říct, že mladý soudce je odvážnější, míň konzervativní?
Ani to nemusí úplně platit, pokud není silná osobnost, tak podlehne tlakům a přizpůsobí se. Nebo odejde jinam. Ale s generační výměnou souvisí odchod soudců a je třeba se bavit o tom, jak soudce k odchodu motivovat. Někteří soudci mohou být vyhořelí a je výhodnější je finančně motivovat k odchodu než nechat špatně rozhodovat. Což se také třeba může týkat soudců, kteří vynášeli politicky motivované rozsudky.
Co říkáte návrhům na justiční reformu současné koalice?
Je to poměrně obecné. Problémů v justici je spousta, ale důležité je, aby změny nakonec neposílily vliv moci výkonné. Podporujeme tvorbu lepšího rámce pro systémovou nezávislost soudní moci.
Držely po listopadu 1989 změny v justici krok se změnami ve společnosti?
Rychlé zásahy mohou být nebezpečné. Některé okamžiky se navíc promarnily. V době působení Otakara Motejla na ministerstvu spravedlnosti pokus o reformu ztroskotal na rozhádanosti. Od té doby navíc panuje trend, při němž ministerstvo spravedlnosti je bráno jako politicky důležitý resort a jsou tam jmenováni politici, kteří zajistí vliv. Už se neopakovalo, aby ministrem byl nezávislý odborník jako Motejl.
Hovoří se o těchto problémech dost?
Soudci – i ti, kteří chtějí změny, se málo snaží, komunikace s veřejností je slabá… Analýzy nejsou zvěřejněny, nejsou diskutovány… Soudci řeknou, že chtějí být nezávislí, ale měli by to víc vysvětlovat. Nejčastěji slyšíme stížnosti na nízké platy.
Úterý, 3. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Reportáž byla odvysílána dne 30. 7. 2010 na ČT1 v pořadu Události.
Průlomové rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, rodičům, kteří nechtějí své děti očkovat, už nehrozí pokuta. Jako první o tom informovaly Lidové noviny. Na soud se obrátili rodiče, kteří povinné očkování odmítli a museli pokutu zaplatit. Soud ale akceptoval jejich argumentaci, že vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním nemocím odporuje Listině základních práv a svobod.
Josef MARŠÁL, moderátor
——————–
Průlomové rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, rodičům, kteří nechtějí své děti očkovat, už nehrozí pokuta. Jako první o tom informovaly Lidové noviny. Na soud se obrátili rodiče, kteří povinné očkování odmítli a museli pokutu zaplatit. Soud ale akceptoval jejich argumentaci, že vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním nemocím odporuje Listině základních práv a svobod.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Za odmítnutí očkovat dítě takzvanou hexavakcínou kvůli vedlejším účinkům dostali rodiče pokutu 8 tisíc od hygieniků. S pomocí Ligy lidských práv se obrátili na Nejvyšší správní soud a vyhráli.
František EMMERT, mluvčí, Nejvyšší správní soud
——————–
Stát nemůže udělovat sankci za povinnost, kterou ukládá pouze ve vyhlášce, a nikoliv v zákonu.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Stát teď musí pokutu 8 tisíc korun žalujícím rodičům vrátit. Jiní zaplatili i 20 tisíc. Verdikt ale probíhající debatu o povinném očkování neukončil.
Roman PRYMULA, lékař, předseda České vakcinologické společnosti
——————–
Řešení tohoto problému by mohlo být v tom, že bychom ta základní očkování dali do zákona a vyhláška by naopak upravovala jenom ta doplňková očkování nebo ta, která nejsou tak podstatná.
Zuzana CANDIGLIOTA, advokátka, Liga lidských práv, zástupkyně žalujících rodičů
——————–
Očkování by mělo být založeno na dobrovolném souhlasu těch rodičů a informovaném, takže ten lékař by měl v ideálním případě rodičům vysvětlit, v čem je to očkování dobré a vysvětlit i ty rizika.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Odborníci soudí, že po zlomovém verdiktu by se měl změnit zákon a celý systém vakcinace. V některých západních zemích například nevezmou do školy dítě, pokud není očkované proti některým nemocem. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v každém případě pravomocné a hygienici další pokuty za odmítnutí očkování ukládat nemohou. Eliška Bučinová a Vlastimil Weiner, Česká televize.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 na www.ct24.cz a naleznete jej zde.
Praha – Stát už nesmí trestat rodiče pokutami, když odmítnou povinnou vakcínu pro dítě. Pokud by je chtěl přesto pokutovat, musí se změnit současná pravidla. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS), který takto minulý týden rozhodl případ rodičů z Moravy, to uvedly dnešní Lidové noviny (LN).
Rozhodnutí podle soudců NSS vysvětluje, že stát nemá na trestání právo, protože povinnost očkovat určuje podrobně pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví (MZ). A to je dle soudců málo na to, aby stát za její porušení mohl trestat. Proti povinnému očkování bojují i některá občanská sdružení. Rozsudek je pravomocný, hygienici už tak další pokuty za odmítnuté očkování ukládat nemohou.
Liga lidských práv zastupovala ve sporu rodiče, jejichž dítě mělo po očkování hexavakcínou vedlejší reakce. V dalším očkování proto Gabriela a Vilém Čechovi s výjimkou tetanu odmítli pokračovat a od hygieniků dostali pokutu 8 tisíc korun. Podle soudu ale takový krok odporuje Listině základních práv a svobod. Stát tak musí rodičům pokutu vrátit. Jiní rodiče zaplatili za odmítnuté očkování dokonce i 20 tisíc. „Pokud si chce stát tuto povinnost vynucovat, tak to musí být upraveno na úrovni zákona,“ uvedl předseda senátu NSS Jaroslav Vlašín, který případ rozhodoval.
Případ Čechových se teď vrací Městskému soudu v Praze, který je pro své další rozhodnutí názorem NSS vázán. MZ tak bude muset vymyslet, jak si s pravidly dále poradí. „Zatím to nemůžeme komentovat. Nejdříve to musí probrat naši právníci,“ sdělil mluvčí úřadu Vlastimil Sršeň. Předseda České vakcinologické společnosti Roman Prymula je rozhodnutím soudu překvapen. Bude podle něj muset dojít k úpravě zákona: „Řešení tohoto problému by mohlo být v tom, že bychom základní očkování dali do zákona a vyhláška by naopak upravovala jenom doplňková očkování nebo ta, která nejsou tak podstatná.“ Povinnost by stále platila, jen by se za její porušování nesmělo trestat.
Očkovací kalendář a další povinnosti určovala až dosud vyhláška právě proto, že má proti zákonu několik výhod, její změna je poměrně snadná a rychlá. Zákon naopak musí projít legislativním procesem. Jedním z možných řešení je přejít na model ze zahraničí. V některých evropských státech totiž podle Prymuly dítě nesmí nastoupit do školy, když není očkované. „Rodiče nejsou sankcionováni za to, že nenechali dítě očkovat, ale za to, že nejdou do školy,“ dodal.
