Úterý, 21. září 2010Tiskové zprávy
Čtyřiapadesátiletý živnostník pan Vladimír podal trestní oznámení na policisty, kteří jej podle jeho tvrzení napadli prvního května tohoto roku na služebně v Aši a způsobili mu četná zranění. Přestože jde o závažné obvinění, prověřování případu karlovarskou policejní inspekcí od počátku probíhalo podezřele jednostranným způsobem. Nyní inspekce celou věc odložila s tím, že se o žádný trestný čin nejedná. Napadený muž byl navíc pokutován za to, že prokopl dveře policejní cely, a to i přes to, že jednal v sebeobraně. Poškozeného nyní v trestním řízení zastupuje Liga lidských práv, která proti odložení podala stížnost.
O případu pana Vladimíra informovala média ihned po jeho napadení (podrobný popis případu naleznete pod tiskovou zprávou). Po propuštění z policejní služebny, kde byl napaden, měl podle lékařských zpráv poraněnou hlavu, pohmožděný hrudník, podvrtnutou krční páteř a na rukou pohmožděniny od pout. O měsíc později jej pak na ulici pronásledovali kolegové násilných policistů, kteří mu vyhrožovali další újmou na zdraví a uráželi jej.
Vyšetřování případu karlovarskou policejní inspekcí od samého počátku rozhodně nelze označit za objektivní. I když pan Vladimír nahlásil čin ještě v den napadení, vyšetřovatel s výslechem policistů zcela nepochopitelně otálel tři měsíce. Policisté tedy měli dostatek času připravit si věrohodnou verzi události, i přes to jejich výpovědi obsahují závažné rozpory. Podobných nesrovnalostí nalezla právnička Ligy ve spise celou řadu.
„Spoutání poškozeného na policejní cele, se zcela jistě nemohlo odehrát tak, jak jej policisté popsali. Pan Vladimír měl být podle jejich výpovědi připoután s rukama za zády k zadní stěně cely a zároveň kopat do vstupních dveří. Jenže ty jsou podle situačního plánku, který je součástí spisu, vzdáleny asi 2,5 metru od kovového oka. Tam při své výšce zhruba 170 cm pan Vladimír opravdu dosáhnout nemohl.“ vysvětluje právnička Ligy Zuzana Candigliota, která jménem poškozeného opakovaně navrhovala provedení rekonstrukce na místě činu a vyhotovení znaleckého posudku na věrohodnost oběti. To ale inspekce jako nadbytečné odmítla.
Mezitím znalec z oboru soudního lékařství Zdeňek Šňupárek vypracoval znalecký posudek, který měl podle všeho od počátku policisty „krýt“. Znalec například vůbec neměl nezbytné podklady pro jeho zpracování – záznamy o výslechu policistů a lékařské zprávy o následném léčení poškozeného. Přesto došel k jednoznačnému závěru, že verze policistů je na rozdíl od verze poškozeného důvěryhodná, zranění si poškozený prý mohl způsobit sám a léčení by nemělo přesáhnout 7 dní. Podle policejního vyšetřovatele, kterého Liga oslovila, aby se k posudku vyjádřil, znalec použil jen selektivní údaje a nevyhodnotil rozpory ve výpovědích policistů, posudek je navíc zkreslený a neúplný. Právnička Ligy okamžitě navrhla provedení revizního znaleckého posudku a dalších důkazů. Přesto nyní inspekce usnesením rozhodla, že se vlastně žádný trestný čin nestal.
„Přístup inspekce k vyšetřování případu znovu potvrzuje, že Česká republika nemá nezávislý orgán, který by šetřil závažná pochybení policistů. Inspekce policie, která je složena pouze z bývalých policistů, se zde podle všeho nesnaží věci objasnit, ale spíše podezření z policejního násilí ututlat.“ uvádí Candigliota. Liga lidských práv se jménem poškozeného obrací na státního zástupce, aby usnesení inspekce zrušil. Zároveň se obrací na ústav soudního lékařství, aby zhotovil revizní znalecký posudek.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, mobil: +420 604 118 050
David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv, mobil: +420 608 719 535
Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem – manuál Ligy lidských práv
Liga lidských práv vydala pro občany praktický manuál – Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem. Obsahuje řadu užitečných informací o právech občanů a povinnostech policie. Publikace obsahuje i vzory stížností či trestních oznámení na policisty či strážníky.
Tématu lidských práv a policie se věnujeme i v nejnovějším čísle EXTRA Ligových novin.
Podrobné informace k případu pana Vladimíra:
Když se 1. 5. 2010 v ranních hodinách vracel pan Vladimír z baru svých přátel, nejdříve jej zastavili strážníci a chtěli po něm bez udání důvodu občanský průkaz. Ten u sebe neměl, proto se jej rozhodli odvézt na služebnu státní policie. Předvedení muže strážníci až následně zdůvodnili tím, že měl údajně močit na budovu Infocentra. To ale pan Vladimír popírá s tím, že kolem této budovy ten večer vůbec neprocházel. Následně trval na zajištění záznamů z městských kamer, které by to potvrdily. Tento jeho návrh byl odbyt s tím, že kamery byly údajně v daném čase a místě „nefunkční“.
Na služebně policisté muže nutili, aby se podrobil testu na alkohol. Pan Vladimír požadavku vyhověl, přesto se zajímal, proč to musí podstupovat a proč policisté raději nekontrolují opilce, kteří poškozují majetek. To patrně policisty podráždilo a rozhodli se jej zavřít na celu a připoutat jej ke kovovému oku, přestože je takový postup v rozporu se stanovisky veřejného ochránce práv. Připoutali jej ale bolestivým způsobem za ruce, kde měl dříve frakturu, proto začal pan Vladimír bolestí křičet a pak i kopat do dveří cely, aby mu policisté pouta sundali. Na to měl policista Jiří Bulant opakovaně reagovat tak, že muži uštědřil rány pěstí do hlavy a do zad a kopance do těla. Jednou ho měl i srazit na zem, kleknout si mu na hrudník a pěstmi ho bít do hlavy. Jeho kolegové Šustr a Poor tomu měli přihlížet a proti násilí svého kolegy nezasáhnout. Po několika hodinách na cele byl pan Vladimír propuštěn a následně vyhledal lékařskou pomoc.
Tím ovšem policejní šikana neskončila. Na základě záznamu policie s panem Vladimírem zahájila řízení přestupková komise města Aše. Ta ho vinila celkem ze tří přestupků – údajného močení na veřejnosti, poškození dveří cely a slovního urážení policistů. Nakonec byl uznán vinným z prvních dvou přestupků, proti čemuž se odvolal.
Pondělí, 20. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 20. 9. 2010 v týdeníku Medical Tribune.
Nejvyšší správní soud letos v červenci v rámci jednoho soudního sporu dovodil, že nelze trestat rodiče za to, že nenechají očkovat své děti. Reálný dopad tohoto judikátu je zatím nejasný, oživil ale otázku, do jaké míry mohou a mají být rodiče za vakcinaci svých potomků odpovědni. Zainteresovaným odborníkům jsme proto položili následující otázku: Co by podle vás přinesl přechod na dobrovolné očkování a je česká veřejnost, laická i odborná, na takový krok připravena?
Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.
ředitel Centra očkování a cestovní medicíny, Hradec Králové
Přechod na „dobrovolné“ očkování je nutností a do budoucna se mu nevyhneme. Až na pár výjimek je pravidelné očkování dětí povinné všude na světě, včetně vyspělých demokracií. U nás jsme dosud používali „přímou“ povinnost nechat očkovat dítě a ta byla při nesplnění sankcionována. Ve světě se používá „nepřímá“ povinnost, která spočívá v tom, že neočkované dítě není vpuštěno do kolektivních zařízení (jesle, školka, škola), a pokud např. nesplňuje docházku do školy, dopadá na rodinu sankce. Pro úspěšný přechod od přímé povinnosti k nepřímé je třeba udělat několik kroků: 1. Zavést a legislativně ukotvit tzv. Národní imunizační program, garantovaný státem prostřednictvím ministerstva zdravotnictví. V jeho rámci by byly státem garantovány informace a doporučení o všech dostupných očkováních a postupech, a to nejen pro děti, ale i adolescenty, mladé lidi, dospělé osoby, seniory, těhotné ženy, osoby po transplantaci a další. 2. Stát musí zákonem stanovit standard očkování – tedy nepodkročitelné minimum typů očkování, jednotlivých dávek a termínů vzhledem k věku dítěte, dokdy má být očkování dokončeno. 3. I nformační kampaň o očkování musí být stejně jako např. informace o kojení zahájena již v porodnici a musí se v ní pokračovat na individuální úrovni až do doby první vakcinace dítěte. Informace musejí přenášet na rodiče vyškolené zdravotní sestry. Edukaci o očkování prostřednictvím zdravotních sester musí garantovat a proplácet stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Lékař pediatr pak bude řešit jen otázky ze špičky ledovce. 4. Stát by ani neměl vakcíny nakupovat a distribuovat, proplácení očkování by mělo být plně v kompetenci zdravotních pojišťoven.
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Není důvod si myslet, že by přechodem na dobrovolné očkování bylo ohroženo veřejné zdraví. Důkazem toho jsou fungující systémy dobrovolného očkování v celé řadě evropských států, kde nikdy očkování povinné nebylo anebo se ze systému povinného očkování přešlo na dobrovolné. Naprostá většina lidí totiž nechá svoje děti očkovat prostě proto, že jsou přesvědčeni o prospěšnosti očkování, nebo protože jim to lékař doporučí. A ke zbylé menšině by museli lékaři a hygienické stanice začít přistupovat jinak. Místo vyhrožování pokutami by museli začít vysvětlovat, k čemu je to které očkování dobré. Profesionálně by se museli vypořádat také s dotazy rodičů třeba ohledně rizik vakcín. Pozitivní efekt by taková změna měla jistě i na lékaře, kteří by byli nuceni se v problematice očkování více vzdělávat. Dnes se bohužel poučení rodičů o očkování ze strany lékaře často omezuje jen na sdělení, že je povinné a kdy se mají s dítětem dostavit. Přitom už nyní mají lékaři povinnost rodiče dostatečně informovat o očkování i možných nežádoucích účincích očkovacích látek. Zavedení systému dobrovolného očkování by však především posílilo důvěru mezi lékařem a rodiči. V současnosti se totiž lékaři dostávají do konfliktu svědomí, setkají-li se s rodiči, kteří mají na očkovací kalendář trochu jiný názor. Ti přitom nemusejí vyloženě odmítat všechna očkování, někdy chtějí jen očkování odložit do pozdějšího věku nebo chtějí očkovat jinou vakcínou. Lékař pak na jednu stranu chce vyjít vstříc rodičům, na druhou stranu má strach z kontroly a postihu hygienické stanice. Často pak dochází k tomu, že lékaři rodiny hygienické stanici „udávají“, čímž nenávratně naruší důvěru rodičů. Zároveň tím porušují lékařskou mlčenlivost, protože současná právní úprava jim neumožňuje, aby sami z vlastní iniciativy poskytovali osobní údaje dítěte hygieně. Zavedení dobrovolného očkování by tedy přineslo spíše pozitiva. Spolu s rostoucí informovaností o očkování by vzrostla také důvěra a respekt mezi dětským lékařem a rodinou, bez ohledu na to, jaký názor na očkování rodiče mají.
Doc. MUDr. Roman Chlíbek, Ph. D.
vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP
Přechod na dobrovolné očkování je logický krok, který nás s rozvojem demokracie čeká. Nejsem si však zcela jist, zda je na něj česká populace již dostatečně vyzrálá. Ta nevyzrálost je dána nedostatkem srozumitelných a objektivních informací o významu očkování. Přitom v případě očkování jde o víc než o ochranu zdraví v rámci rodiny. Jde také o prevenci vůči okolí, sousedům, spolupracovníkům, ostatním dětem v kolektivních zařízeních. Ne každý si uvědomuje, že když nechá očkovat své dítě, nepřímo tak chrání před infekčním onemocněním i děti v jeho okolí, které nemohly být očkovány např. z důvodu nemoci či alergie. A je otázkou, do jaké míry jsme schopni přijmout zodpovědnost za své zdraví a za zdraví celé společnosti. Pokud se česká populace začne dívat na očkování jako na nástroj snižující riziko vzniku nemoci u jednotlivce a také jako nástroj zabraňující dalšímu přenosu infekcí mezi námi všemi, pak je možné přejít na dobrovolnost. V tu chvíli je však na nás, lékařích, abychom rodičům dostatečně vysvětlili smysl očkování, výhody či nevýhody očkovacích látek. Na základě toho se rodiče sami rozhodnou, čím a kdy nechají své dítě očkovat. Rodiče by neměli odpírat dítěti právo na dosažení co nejlepší zdravotní péče. Jak k tomu přijde např. dívka, již rodiče odmítnou nechat očkovat proti zarděnkám, a ona pak kvůli tomu v dospělosti během těhotenství onemocní a vážně poškodí své očekávané miminko. Musíme bohužel překonat i takové názory, že co je dobrovolné, nebude asi tak důležité. Myslím si, že než pokuty má větší význam vysvětlení odmítajícím rodičům, jak ohrožují své dítě a jak nebude moci být zařazeno do dětských kolektivů, což je složitější, ale určitě účinnější.
MUDr. Jitka Škovránková
Očkovací ambulance FN v Motole
Prosazovala bych povinné očkování v kojeneckém věku pro tetanus, záškrt, černý kašel a hemofilus, tedy pro ta onemocnění, která ohrožují nejvíce právě malé kojence těžkým průběhem a také větší úmrtností. Pokud jde o ostatní očkování, polio (dětská obrna) doočkovat do tří let věku, než jdou děti do kolektivu, protože touto nemocí nejsou již kojenci ohroženi; žloutenka typu B by se mohla očkovat i později, do 12 let; z očkování živou vakcínou nebo vakcínami povinně spalničky (do zhruba dvou let věku, kdy je již imunitní systém dobře vyzrálý), které ohrožují jak kojence, tak i starší děti závažným průběhem. Není však k dispozici monovakcína, po světě se očkují pouze v trojkombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Tyto vakcíny velice dobře napodobují imunitní odpověď na přirozené nemoci, jsou bezpečné a závažné komplikace vznikají vlastně jen při defektu imunity, který se do dvou let již projeví i jinak. Nepotvrdila se podezření ze souvislosti mezi očkováním touto vakcínou a vznikem autismu. Vakcinace proti TBC a pneumokoku by byly dobrovolné. Pokud rodiče odmítnou dítě očkovat, je třeba poučit je o riziku jak pro ně samé, tak i pro další, např. těžce nemocné děti; při eventuálním onemocnění neočkovaného dítěte zavést možnost žádat o úhradu za léčbu. Souhrnně řečeno, jako povinná doporučuji provádět téměř všechna očkování, před nástupem do kolektivu, tedy tří let, vše kromě žloutenky B a pneumokoků.
Pondělí, 13. září 2010Zprávy z médií
Řešíte soudní spor ve zdravotnictví? Uvažujete o tom, že využijete služeb mediátora – tedy člověka, který vám pomůže vyřešit konflikt i třeba mimosoudní cestou?
Musíte naslouchat nejen tomu, co bylo řečeno, ale také tomu, co vyřčeno nebylo, což bývá často důležitější než to, co lidé říkají – tak zní jeden z výroků Kofiho Annana. Docela dobře vystihuje podstatu činnosti mediátora.
Jeho služeb v České republice využívá postupně stále více lidí a firem v různých oblastech sporů. Nejčastěji je mediace využívána při řešení konfliktů v rodinných vztazích, dále například v oblasti obchodních, zaměstnaneckých nebo sousedských sporů. V případě zdravotnictví a jednání mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními se však této služby využívá velice zřídka. Mimo jiné i proto vydala počátkem tohoto roku Liga lidských práv v edici Manuály publikaci Jak se dohodnout bez soudu – mediace jako prostředek řešení sporů ve zdravotnictví.
Tento manuál byl vytvořen v rámci projektu Férová nemocnice Ligy lidských práv, která se stejně jako autoři této publikace Michaela Kopalová a David Zahumenský dlouhodobě věnuje medicínskému právu, a to nejen poradenství pacientům, ale také komunikaci se zdravotnickými zařízeními a školení jejich pracovníků.
Manuál je dostupný zde. Manuál se, jak napovídá jeho název, zabývá mediací a využitím služeb mediátora, tedy nezávislého, neutrálního a profesionálního prostředníka při sporech mezi pacientem a zdravotnickým zařízením. Mediátor jednání moderuje a pomáhá účastníkům nalézt přijatelné řešení jejich situace bez účasti soudu.
Podle Společnosti pro řešení sporů mediací je to tedy asistovaná komunikace za účelem dosažení dohody. Jak jeden ze dvojice autorů David Zahumenský uvádí v úvodu manuálu, je určen především zdravotnickým zařízením, protože ta mají často při volbě způsobu řešení těchto sporů silnější postavení než pacienti. Přesto by tato brožura neměla uniknout nikomu, kdo se chce jednoduchou formou seznámit s daným tématem.
Manuál srozumitelně, stručně a velice přehledně vysvětluje, co to vlastně mediace je, jaké jsou výhody mimosoudního řešení sporů za účasti mediátora oproti soudnímu řízení, jak takové jednání vypadá a probíhá. Pro čtenářovo lepší pochopení je problematika vysvětlena v několika kapitolách nejdříve obecně a poté na konkrétním fiktivním případu paní Pelikánové. U této ženy došlo po laparoskopickém zákroku k perforaci střev a dalším následným zdravotním komplikacím. Po konzultaci se svým advokátem a na základě vypracovaného znaleckého posudku se tedy obrátila na vedení zdravotnického zařízení a požadovala vyplacení částky navržené znalcem, a to do tří měsíců, nebo podá žalobu u příslušného soudu. Zdravotnické zařízení se rozhodlo pokusit se celou věc vyřešit smírně a požádalo o pomoc mediátora. Následně je popsáno pět schůzek všech zúčastněných stran a v těchto pěti podkapitolách podrobně ukázáno, jak takové jednání může vypadat od stanovení základních podmínek a pravidel schůzek přes vlastní jednání od počátku do konce až po konečný výsledek.
Podle mého názoru je přečtení této publikace rozhodně přínosem, a to nejen proto, že danému tématu se v České republice jiný podobný manuál nevěnuje. Obsahuje v kostce všechny důležité informace o mediaci ve zdravotnictví a zpracovává je velice přívětivou a srozumitelnou formou. Manuál je také možné objednat nebo volně stáhnout na internetových stránkách Ligy lidských práv.
Petr Hanslian
student Právnické fakulty MU
Sobota, 11. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 11. 9. 2010 v Mladé frontě DNES.
Jediná škola v kraji je „férová“, základní škola ve Mšeně na Mělnicku. Další tři středočeské školy chtějí titul Ligy lidských práv získat. I do nich chodí děti handicapované a učí se spolu s ostatními žáky.
Do jedné třídy chodí děti různých národností, žáci zdraví i školáci s různým postižením. To je základní škola ve Mšeně na Mělnicku. Zatím jediná Férová škola ve středních Čechách.
Liga lidských práv tímto titulem oceňuje školy za spravedlivý přístup k dětem bez ohledu na jakékoliv jejich handicapy. Titul má zatím jen deset škol v Česku, od června k nim patří i ta ve Mšeně.
„S dětmi tu pracuje vynikající pedagogický kolektiv, který spolupracuje s rodinami i veřejností,“ vysvětluje komisařka Olga Kusá.
Ke slovním výpadům dochází, ale ne moc často
„V osmé třídě máme žáka zrakově postiženého, ačkoli by měl nárok na školu pro žáky se zrakovým postižením. Děti se s ním už sžily, všichni jsou v pubertě a podle toho se k sobě chovají,“ říká s úsměvem ředitelka školy Jiřina Trunková.
Připouští však, že ne vždy jsou vztahy mezi zdravými dětmi a těmi handicapovanými bezproblémové. „Neříkám, že nedochází ke slovním výpadům. Dochází. Ale v únosné míře, děti se znají od první třídy a poznávají, že ne všichni jsou stejní,“ dodává.
V mšenské škole jsou postižení žáci integrováni mezi ty zdravé, stejně jako romské děti. Náročnější je to především pro učitele, kteří se musí na hodiny důkladněji připravit a zaměstnávat průběžně všechny skupiny žáků. Jsou však aktivity, které zvládnou všichni společně, třeba čtení nebo vyprávění. „Do klasické třídy chodí ti, kteří na to mají, jde o individuální integraci. U ostatních využíváme skupinovou integraci, kde mají žáci lehčí učivo než na klasické základní škole,“ popisuje Trunková.
Titul by chtěly další tři školy
V letošním školním roce o titul Férová škola usilují další tři středočeské školy – Základní škola a Mateřská škola Klobuky na Kladensku, Základní škola Libčice nad Vltavou v okrese Praha-západ a Základní škola a mateřská škola Chotýšany na Benešovsku.
„Máme tu čtyřicet dětí a pět z nich má řečový handicap, vývojovou dysfázii,“ říká Darina Lebenská ze školy v Chotýšanech, kam chodí děti jen do páté třídy. „Jedna žačka vůbec nemluví a domlouvá se znakovou řečí. Děti se ji tak učí, třeba když jim „čte“ svůj deníček pomocí znaků,“ podotýká Lebenská.
V Chotýšanech nemají ani jedno romské dítě, zato sem chodí tři děti příznivců hnutí Hare Krišna.
„Ve škole se to promítá spíš při stravování, mají upravený jídelníček. Také jim umožňujeme absenci, když jezdí s rodiči do Indie při příležitosti různých svátků nebo setkání. Jednou jsme dělali projekt o Indii a vyvrcholením byla veřejná beseda, kde žáci promítali své diapozitivy,“ dodává Lebenská.
Pátek, 3. září 2010Aktuality
Cílem společné kampaně Ekologického právního servisu, Amnesty International a Společnosti pro Fair Trade je přesvědčit českou vládu a Evropskou unii, aby přijaly zákony, díky kterým by byly firmy odpovědné za porušování lidských práv. Jednoduše řečeno – chceš-li být na trhu Evropské unie, nesmíš vydělávat na porušování lidských práv, ať již k němu došlo v Barmě, Kolumbii nebo na Ostravsku. A naopak – byla-li tvá práva porušena firmou působící v EU, budeš mít přístup k soudům v Evropě.
Proč nyní? Na přelomu roku 2010 a 2011 budou totiž naši politici v Bruselu rozhodovat o tom, zda tyto návrhy přijmou. Velký pokrok představuje už to, že se podařilo dostat otázku odpovědnosti korporací na jednací stůl. To by před 5 lety bylo nemyslitelné. Už v roce 2007 ale byla přijata rezoluce Evropského parlamentu, který vyzýval Evropskou unii k řešení této otázky. Pak následovala jednání s evropskými komisaři Güntherem Verheugenem a Vladimírem Špidlou, kteří v roce 2009 oznámili, že Evropská unie se bude otázkou korporátní odpovědnosti oficiálně zabývat.
Celý tento vývoj ale může spadnout pod stůl, pokud se za něj nepostaví politici z jednotlivých členských států EU. A ti se za něj postaví tehdy, když od svých voličů uslyší jasnou výzvu. Pomožte zaslat českému premiérovi 10.000 vzkazů, aby Česká republika podpořila celoevropské řešení.
