Úterý, 8. března 2011Zprávy z médií
Myslíte si, že by vaše dítě mělo mít při styku s policií právo na zákonné zacházení? Nebo že mentální postižení je dostatečným důvodem k tomu, aby s vámi jednali slušně a bez nátlaku? Jste na omylu!
Úchvatný příklad zacházení s vyslýchaným dítětem předvedli příslušníci nejmenovaného oddělení české policie. Ačkoli je v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže zdůrazněn princip přiměřeného přístupu, tedy povinnost postupovat s „přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu a rozumové a mravní vyspělosti“, realita je někdy trochu jiná. Dítě se chce napít? Chce se mu na záchod? Necítí se bezpečně? No a co! Tady jste u policie.
Žádný trik není dost špinavý
Když není u výslechu dítěte přítomen právník, rodič, ani jiná osoba, která by doopravdy mohla hájit jeho práva, může policie jednat, jak se jí zachce. Co třeba zkusit pár manipulačních technik? Když je v místnosti jen paní učitelka (a ta ledacos raději přeslechne), dá se vyzkoušet prakticky cokoliv.
Co například metoda ohrané desky? Dokola, dokola, dokola, dokola… Až to vyslýchané dítě přestane bavit a po dvou sté na položenou otázku něco odpoví. Nebo je zde také oblíbený fígl „kamarád nám to už všechno řekl, takže teď už je to jedno… Klidně nám to všechno pověz.“ Využít je možno i pro dítě bezpochyby motivační frázi: „Jakmile nám to všechno povíš, můžeš jít domů. Tatínek už čeká venku, tak rychle!“
Kouzelné slůvko „NE“
Myslíte si, že máte právo proti sobě nevypovídat? A jste si jisti, že je tomu tak i doopravdy? A kolikrát člověk musí říct „Ne.“, „Ne, už nechci.“, „Ne, chci jít domů.“, aby to opravdu na někoho zapůsobilo? Když není přítomen právní zástupce, můžete to zopakovat milionkrát a nemusíte se obávat, že by to někoho vzrušilo. Jede se dál.
Ještě nedávno jsem si myslela, že mnohahodinový výslech byl záležitostí 50. let, pronásledování politických vězňů a praktik totalitního režimu. Divili byste se, ale není tomu tak. Když se chce, všechno jde. A tak i vaše dítě může chtě nechtě být u výslechu tak dlouho, dokud se z toho třeba nezblázní. Když to strážce zákona omrzí, mohou si s ním pro změnu vyzkoušet rekonstrukci na místě činu. Bez ohledu na to, že jim to v danou chvíli zákon nedovoluje. Ve výčtu „dobré praxe“ policie chybí pak snad už jen hra na hodného a zlého policistu, žárovka svítící do obličeje a típání cigaret o ruku. K tomu naštěstí nedošlo.
Pevná ruka zákona?
Přestože se případ ocitl před soudem, ani soudce nějaké to „selhání“ orgánů nevytrhlo z letargie všední praxe. Sám soud měl s řízením problémy, a tak bylo lepší určité věci nakonec prostě neřešit. Však se svět nezblázní… Do rozhodnutí se napíše jen to, co se „hodí“ a zbytek se vynechá. Není třeba někoho zatěžovat mnohastránkovým popisem chyb.
Možná vás napadne, že tyhle postupy by na malé sígry přece jen měly platit. Že by policie měla postupovat tvrdou rukou a dětští kriminálníci stejně směřují jen do basy. Dovedete si ale představit, že vaše dítě při běžném klukovském blbnutí před domem nechtěně někoho zraní? Může se to stát kdykoliv…
Ačkoliv zákon o soudnictví ve věcech mládeže stanoví jasná pravidla pro řízení s dětmi a mládeží, zřejmě nedochází k jejich plnění. Zásada odpovídajícího přístupu k dítěti vzhledem k jeho věku, tělesnému a duševnímu zdraví i rozumovým schopnostem stojí na prvním místě. Dokonce je v zákoně stanoveno i to, že orgány činné v trestním řízení a soud musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Jak ovšem do tohoto obrázku, jež malují naše zákony, zapadá praxe, kdy nedojde k odpovídajícímu poučení dítěte o tom, že nemusí vypovídat? Že výslech může být přerušen? Nebo že s sebou může mít právníka?
Děravý zákon děti nechrání
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže je sice relativně novým právním předpisem, ovšem ne zase tak novým, aby nemohly být jeho chyby za sedm let platnosti už dávno opraveny. Zejména právo na povinné zastoupení advokátem pro děti mladší 15 let, tam kde ho mládež od 15 do 18 roků má, považuji za skutečně velký nedostatek.
Takže, kdyby se nešťastnou náhodou přihodila nějaká podobná událost vám, chraňte své dítě a dopřejte mu advokáta. Člověk totiž nikdy neví, co se může stát za dveřmi policejní služebny.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na akltualne.blog.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je právnička Centra advokacie mentálně postižených a Ligy lidských práv Barbora Rittichová.
Úterý, 8. března 2011Zprávy z médií
Práce ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami se dá označit přinejlepším za zpátečnickou. Začalo to v roce 2005 kosmetickou úpravou zákona, kdy se zvláštní školy přejmenovaly na praktické či speciální. Vrcholem reformy speciálního vzdělávacího proudu tehdy bylo odstranění pejorativního pojmenování. A co dál?
Vše zůstává při starém, na školách praktických se vyučuje stejně jako kdysi na zvláštních a stále je navštěvují tisíce dětí, které tam nepatří. Dostanou se tam jednoduše. Praktické a speciální školy totiž mohou přijmout až 25 procent žáků bez jakéhokoliv postižení. A protože školy potřebují peníze a peníze přicházejí jen s žáky, představují „zvlášťky“ ideální úložiště pro děti, jež běžné školy nechtějí. Systém se nezastavuje a spokojeně dál vrtá díru do státního rozpočtu tím, že produkuje v řadě případů nezaměstnatelné absolventy.
Utvrzení neutěšené situace Současné ministerstvo se staví proti návrhu NERV na zrušení praktických škol a argumentuje nepřipraveností běžné školy vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Jestliže ale mohou podle dvou vzdělávacích programů učit pedagogové na praktických školách, tak to jistě zvládnou i učitelé na běžných základkách. A speciální pedagogové se o ztrátu práce bát nemusí, neboť najdou uplatnění v běžných ZŠ nebo jako konzultanti či asistenti učitelů.
Možná by ministerstvo školství mohlo namísto předpisového designérství konečně udělat rozhodnutí, která školní praxi pomohou. Třeba ta, o nichž nás již koncem roku 2010 ujistil odbor speciálního vzdělávání a rovných příležitostí ve školství. Tedy o podpoře učitelů běžných základních škol ve výuce znevýhodněných žáků. Navrhované znění vyhlášek týkajících se vzdělávání žáků se speciálními potřebami a nadaných žáků je spíše utvrzením stávající neutěšené situace a krokem zpět než smělým tahem vstříc otevřenému školství, které je schopné reagovat na individuální potřeby každého žáka.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na www.lidovky.cz a naleznete jej zde.
Autorkami článku jsou Katarína Krahulová a Iva Pikalová z Ligy lidských práv.
Pondělí, 7. března 2011Zprávy z médií
Jan PLACHÝ, moderátor
——————–
Začínají Události v regionech na ČT 24, hezký večer.
Okresní soud v Novém Jičíně uznal vinnými manžele Ĺubovi z toho, že křivě obvinili tamní dětský domov z týrání svěřených dětí. Před 4 lety na podzim na to upozornili ombudsmana a média. Soud jim vyměřil pětiměsíční podmíněný trest. Oba obvinění se na místě odvolali.
Michal POLÁŠEK, redaktor
——————–
Impulsem ke kauze se stal incident z podzimu roku 2007, kdy pes zástupce ředitelky domova Michala Pokorného zranil v obličeji šestiletou dívku. Na případ tehdy jako první upozornila Česká televize. Tehdejší vychovatelka domova Radmila Ĺubová pak s manželem rozeslala několik dopisů úřadům, ve kterých popisovala údajné týrání dvou dětí ze strany Pokorného.
Jan MIKA, bývalý svěřenec domova /natočeno 27. 4. 2008/
——————–
Mě bil, já jsem se bránil rukama a on prostě do mě kopal, fackoval mě.
Michal POLÁŠEK, redaktor
——————–
Podle policie si ale děti týrání za zdmi domova vymyslely a případ se tak k soudu vůbec nedostal. Naopak se na lavici obžalovaných ocitli samotní Ĺubovi. Vedení dětského domova je zažalovalo pro pomluvu. Líčení se kvůli častým absencím svědků protáhlo na téměř dva roky. Soudce nakonec uznal oba manžele vinnými z toho, že o domově a zástupci ředitelky Pokorném šířili nepravdivé informace s cílem jejich práci zdiskreditovat. Odsoudil je k podmíněnému pětiměsíčnímu trestu.
Miroslav ĽUBA, obžalovaný
——————–
Určitě naším zájmem nebylo nikoho poškodit, my jsme jednali vždycky v zájmu dětí a v tomto okamžiku si dovolím tvrdit, že soud nerozhodl dobře.
Michal POKORNÝ, zástupce ředitelky Dětského domova Nový Jičín
——————–
Souhlasím především s tím, že nešlo o zájem dětí, ale šlo tady o něco úplně jiného, což tuto kauzu, si myslím, dává do světla, které nepatří do prostředí dětských domovů.
Michal POLÁŠEK, redaktor
——————–
Rozsudek naopak kritizuje Liga lidských práv. Ta poukazuje na to, že jsou trestní oznámení pro pomluvu zneužívána pro umlčení nepohodlných lidí.
Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Manželé Ľubovi byli jediní, kdo v této kauze bojoval za práva těch dětí a za to, aby se vyšetřilo podezření z jejich týrání a naopak byli zároveň jediní, kdo byli za to potrestáni.
Jiří HANZELKA, předseda soudu Nový Jičín
——————–
Brzy se to …, nějak ten zájem ustoupil, alespoň mně, já jsem to tak vyhodnotil, ustoupil do pozadí a převládaly tam spíš ty osobní věci.
Michal POLÁŠEK, redaktor
——————–
Případ ještě nekončí, manželé Ľubovi se hned v soudní síni odvolali. Michal Polášek, Česká televize, Nový Jičín.
Reportáž byla zveřejněna dne 7. 3. 2011 na ČT 24 v pořadu Události v regionech.
Pondělí, 7. března 2011Tiskové zprávy
Okresní soud v Novém Jičíně dne 7. 3. 2011 vynesl absurdní rozhodnutí v kauze manželů obviněných z pomluvy. Manželé Ľubovi mají být vinni tím, že oznámili úřadům a později i médiím nepravosti, které se děly v dětském domově v Novém Jičíně. Po čtyřech letech je za to soud potrestal 5 měsíci odnětí svobody s odkladem na 14 měsíců. Manželé se na místě odvolali.
Soud neprokázal, že by cokoliv z jejich tvrzení byla nepravda. Soudce svoje rozhodnutí zdůvodnil tím, že manželé údajně sdělovali nepodložené informace, při oznamování svých podezření vystupovali pod anonymní identitou, celou záležitost medializovali a slibovali nezletilým za jejich svědectví odměny a výhody. Jenže v případě podezření z trestného činu týrání svěřené osoby zákon nevyžaduje, aby si oznamovatel svoje podezření ověřoval, postačí když se o spáchání činu „hodnověrným způsobem dozví“.
„S tím, že jej zástupce ředitelky dětského domova Michal Pokorný bil a kopal do něj, se svěřil paní Ľubové sám chlapec, který měl být tímto způsobem týrán. Není tedy pochyb, že podezření z trestného činu bylo z její strany oprávněné,“ komentuje rozsudek právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota. „Je třeba si také uvědomit, že anonymní oznámení má své opodstatnění tam, kde se zaměstnanci bojí o své místo, jinak by páchání této závažné trestné činnosti nemuselo nikdy vyjít najevo. Informování médií je zase prostředkem k objasnění věci tam, kde jsou odpovědné úřady nečinné.“
Celý případ začal v letech 2007 a 2008, když se manželé Radka a Miroslav Ľubovi zastali dětí, jež si stěžovaly na údajné agresivní chování Pokorného. Zástupce ředitelky měl dvě děti bít a kopat a jeho ohař opakovaně děti napadl. V posledním případě pokousal do tváře 5letou holčičku, což si vyžádalo její hospitalizaci. Za neuhlídání psa dostal Pokorný směšnou pokutu 1 000 Kč, avšak trestně stíháni byli nakonec manželé Ľubovi, a to za pomluvu.
Trestný činu pomluvy, který patří mezi verbální trestné činy, nemá v moderním trestním kodexu demokratického státu co dělat. Každý, kdo má pocit, že někdo jiný pošpinil jeho jméno či pověst, se totiž může účinně bránit před civilním soudem. Trestní právo by mělo být vždy až tím nejkrajnějším řešením. Přesto bývá právě tato skutková podstata často zneužívána proti nepohodlným osobám.
Bližší informace poskytne:
Lucie Koupilová, advokátka manželů Ľubových, tel. 608 877 671
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 604 118 050
Tiskovou zprávu věnovanou loňskému případu najdete zde.
Další informace k trestnému činu pomluvy najdete zde.
Sobota, 5. března 2011Aktuality
Okresní soud zamítl návrh státního zástupce na uložení ochranné výchovy mentálně těžce postiženému chlapci mladšímu patnácti let, který v průběhu hry vážně ublížil svému kamarádovi. Soud byl totiž povinen po výroku Krajského soudu v Praze řešit i hochův duševní stav v době, kdy se incident odehrál. Tento aspekt pak zásadně ovlivnil konečné rozhodnutí soudu.
V původním řízení okresní soud vůbec nezohlednil mentální postižení údajného „pachatele“, ani další do očí bijící pochybení policejního orgánu. Až výrok odvolacího soudu zdůraznil povinnost zabývat se psychickým rozpoložením dítěte mladšího patnácti let v době, kdy se událost odehrála a věc se tak vrátila zpátky před Okresní soud. A výsledek? Po dalším dokazování okresní soud uznal, že závažné mentální postižení chlapce mělo za důsledek, že nebyl schopen porozumět následkům svého jednání, natož závažnosti celé situace. Na základě těchto zjištění soud nakonec uvedl, že na hocha nelze nahlížet jako na „odpovědného“ a návrh státního zástupce zamítl.
Během celého řízení došlo k mnoha pochybením. Právníci Ligy a MDAC zastupující matku údajného „pachatele“ upozorňovali zejména na absolutně nepřijatelné postupy při výslechu chlapce, nedostatečnou právní úpravu a chybějící právní pomoc v předsoudní fázi řízení. Nicméně okresní soud se vyhnul posouzení těchto nedostatků a zaměřil se ve stručném odůvodnění na otázku „odpovědnosti“ chlapce.
Úspěšný případ zároveň odhaluje slabiny právní ochrany dětí mladších patnácti let v řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Nedostatky nebyly bohužel odstraněny ani přijetím nového trestního zákoníku a je tak zakonzervován stav, kdy děti do patnácti let mají fakticky v řízení před policejním orgánem a posléze soudem pro mládež slabší postavení než mladiství pachatelé, kteří jsou rozumově a mravně mnohem vyspělejší. Liga a MDAC se nadále budou snažit o prosazení rovných procesních práv všech dětí ve všech řízeních před státními orgány.
