Pondělí, 8. srpna 2011Zprávy z médií
Pro Ivetu z Ostravy to bylo druhé těhotenství. A opět musela rodit císařským řezem. V červenci 1997 se jí narodila dcera Kristýna. Jenže žena si to datum pamatuje ještě silněji kvůli jiné věci: jako den, kdy ztratila možnost mít další děti.
Zároveň s císařským řezem jí totiž doktoři provedli i podvaz vaječníků. Aniž by o tom věděla, sterilizaci přitom povolila sama Iveta. „Souhlas“ se zákrokem dala lékařům při odjezdu na operační sál. V 19 letech, pod vlivem prášků. „Ani jsem nevěděla, co to znamená. Prostě říkali, že bych to měla podepsat,“ tvrdí nyní žena.
Myslela prý, že jde jen o jakousi formu antikoncepce. Pravdu zjistila o sedm let později: chtěla otěhotnět, to se jí už ale nepodařilo. Opakovaně neuspěla ani s umělým oplodněním.
Za nezvratitelný zákrok proti její vůli chtěla Iveta po Městské nemocnici v Ostravě jeden milion korun.
Jenže Vrchní soud v Olomouci byl proti. V rozsudku z roku 2008 nařídil nemocnici, aby se ženě omluvila. Odškodné však zamítl s tím, že žaloba přišla již pozdě.
Nyní získala Iveta novou naději: aktuální verdikt Nejvyššího soudu tvrdí, že v daném případě nelze nárok na odškodné považovat za promlčený. „Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v tomto ohledu plně nevychází. Proto jej nelze pokládat za správný,“ argumentoval senát v čele s předsedou Pavlem Pavlíkem.
Přeloženo: soudy mají přihlížet, zda šlo žalobu podat dřív. Pokud ne, nemají se omezovat tříletou promlčecí dobou. „Korektiv dobrých mravů v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti,“ stojí ve verdiktu. Vedení ostravské nemocnice se nechce vyjadřovat.
„Rozhodnutí nemáme. Zjišťujeme, co obnáší. Verdikt budeme respektovat,“ vzkázal mluvčí nemocnice Jiří Maléř. O náhradu škody by tak nyní spolu s paní Ivetou mohly žádat další desítky převážně romských žen, které si na nedobrovolnou sterilizaci v minulosti stěžovaly.
Jednou z nich je například i Helena, která pochází rovněž z Ostravy. „Těsně před odjezdem na sál mi dali podepsat nějaký papír. Měla jsem stahy, nezajímala jsem se pořádně, co tam stojí,“ popsala LN žena, která svůj případ dohnala až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
„Stát už mi ale přes právníka nabídl mimosoudní vyrovnání. Činilo by zřejmě deset tisíc eur, zvažuji, že na to kývnu. Přece jen už ty tahanice trvají dlouho, od roku 2001,“ dodala paní Helena.
Lékaři jim vzali právo mít děti. Musí za to platit
Psal se rok 2004, když tehdejší ombudsman Otakar Motejl dostal první desítku stížností, které naznačovaly, že v tuzemsku existují snahy řídit porodnost. Autorkami byly ženy – převážně Romky – které v nemocnici podstoupily nedobrovolnou sterilizaci.
Stěžovatelky shodně tvrdily, že lékařům vůbec nedaly souhlas, aby zákrok znemožňující otěhotnět provedli. Potažmo jim zdravotníci dostatečně nevysvětlili, jaké důsledky bude operace mít.
Postupně se na ombudsmana obrátilo asi osm desítek převážně romských žen. Zpočátku nenápadný případ lékařského šlendriánu náhle získal rozměry skandálu, o který se začaly zajímat zahraniční lidskoprávní organizace. Kvůli nechtěným sterilizacím navštívil tehdejšího veřejného ochránce práv dokonce rada velvyslanectví USA pro politické a ekonomické záležitosti.
Po pěti letech omluva
Veřejný ochránce práv záhy do věci zaangažoval policii. A do řešení problému se zapojila i vláda. Komise ministerstva zdravotnictví začala mapovat, kolik žen zákrok nevědomě podstoupilo. Lidskoprávní sekce Úřadu vlády v roce 2007 vypracovala návrh, aby stát poškozené odškodnil.
Bolestné mělo činit 200 tisíc. Ani se čtyřletým odstupem se však ženy, kterým lékaři vzali možnost mít děti, žádné satisfakce nedočkaly. Návrh totiž vláda neschválila. „Bohužel to není pro žádnou vládu priorita, nikdo to vážně neřeší,“ stěžuje si šéfka Spolku žen postižených neoprávněnou sterilizací Elena Gorolová, již lékaři sterilizovali, když jí bylo 21 let.
„Dokonce se ani doposud nepodařilo pořádně upravit legislativu tak, aby se podobné případy neopakovaly,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Stěžovatelkám se podařilo stát přimět zatím k jedinému, spíše symbolickému kroku: v listopadu 2009 se vláda premiéra Jana Fischera za protiprávní sterilizace omluvila. Nápad odškodnit ženy alespoň příspěvkem na umělé oplodnění však neprošel.
Nyní se pod křídly Rady vlády pro lidská práva rodí nový podnět. I tentokrát jeho autoři požadují, aby se zalepily díry v současné právní úpravě a nevzdávají se ani ambice navrhnout ministrům, aby přiznali obětem protiprávních sterilizací odškodnění. „Je nezbytné, aby vláda provedla důkladné šetření provádění sterilizací v rozporu s právem a zavedla účinný odškodňovací mechanismus,“ stojí v materiálu, který mají LN k dispozici.
„Mám pocit, že řada lidí je nakloněna odškodnému. Ale to nestačí: zatím se žádné usnesení v tomto smyslu nepřijalo,“ popisuje Anna Šabatová z Českého helsinského výboru.
Přesné statistiky počtu žen, které byly sterilizací poškozeny, neexistují. Stále se ale objevují nové případy. „V loňském roce se nám přihlásilo několik žen, které v období komunismu zákrok podstoupilo,“ říká Elena Gorolová.
—
Na protiprávní sterilizace si v Česku stěžovalo několik desítek převážně romských žen
Jedna z nich, Iveta z Ostravy, nyní uspěla u Nejvyššího soudu. Aktuální verdikt jí přiznává nárok na odškodnění za lékařský zákrok.
V roce 1997 lékaři z Městské nemocnice v Ostravě provedli paní Ivetě podvaz vaječníků. Žena sice podepsala souhlas se zákrokem, soud ale rozhodl, že nebyla řádně poučena o následcích.
Deset let nato ostravský krajský soud přiznal ženě půlmilionové odškodné. Vrchní soud však v roce 2008 verdikt upravil: nemocnice se musí omluvit, nárok na odškodnění však prohlásil za promlčený.
Právníci paní Ivety si proto stěžují u Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud navíc nyní vyhověl i dovolání a vrátil případ Vrchnímu soudu.
Článek byl publikován dne 8. 8. 2011 na www.tribune.cz a naleznete jej zde.
Autory článku jsou JARKA SYNÁČOVÁ, VLADIMÍR KŘIVKA Lidové noviny
Úterý, 2. srpna 2011Zprávy z médií
Zbavením svéprávnosti a pobytem v psychiatrické léčebně skončil pro ženu s iniciálami H. T. sousedský spor. Lidem v domě se nelíbilo, že doma skladovala kvanta věcí a přátelila se s bezdomovci. Stěžovali si proto na městě. Zpět získala právní způsobilost až díky pomoci brněnské Ligy lidských práv.
„Byla jsem vychovaná k šetrnosti a vadí mi, když lidé vyhazují věci, které se ještě dají použít. Mám hodně přátel, i mezi bezdomovci, kterým bych ráda pomohla, ale nemám na to. Občas mě požádali, jestli bych pro ně neměla třeba tričko nebo bundu. Když jsem něco takového v dobrém stavu našla, zanesla jsem jim to,“ popisuje žena ve středním věku, proti které sousedé sepsali petici.
Radnice se o ni začala zajímat a posílala za ní kontroly. Nakonec úředníci poslali k soudu návrh na zbavení právní způsobilosti. „Soud mi nakázal jít ke znalci na přezkoumání. Já jsem se mu jen tak mezi řečí zmínila o tom, že se zajímám o ezoteriku a že jsem věřící, a on to pak při řízení použil proti mně,“ líčí žena, kterou na základě tohoto posudku soud zbavil svéprávnosti.
Ihned poté přijela sanitka, která ji odvezla do psychiatrické léčebny, odkud ženě pomohla až Liga lidských práv. Vyslali za ní právníka, který jí poradil, jak podat odvolání. „V řízení nebyla paní H. vyslechnuta a advokátka, kterou jí přidělil soud, ji vůbec nekontaktovala,“ upozorňuje právnička Ligy lidských práv Zuzana Durajová.
Z bytu odvezli všechny její věci a vyhodili je
Když se však žena do svého bytu vrátila, byl prázdný. „Všechno, včetně dokladů, památek i osobních věcí mi odvezli a vyhodili,“ vzpomíná na zoufalý okamžik. O věci přišla, přestože se odvolala, a rozsudek proto nebyl pravomocný. Krajský soud jí nakonec, po skoro tříletém boji, dal za pravdu.
Asi před měsícem získala žena za chyby soudu odškodnění 37 tisíc korun. „Jsem ráda, že jsem dokázala, že nejsem blázen. Po celé ty roky jsem ale měla šílený strach, že mě připraví o byt a já skončím na ulici. Dodnes kdykoli někdo zaklepe nebo zazvoní, bojím se, že mě chtějí vystěhovat,“ nezbavila se dosud nepříjemných vzpomínek.
Článek byl publikován dne 2. 8. 2011 na idnes.cz a naleznete jej zde.
Úterý, 2. srpna 2011Zprávy z médií
Brno – Ústavní soud (ÚS) vyhověl stížnosti Aleny Davidové, jejíž desetiletý syn strávil z rozhodnutí soudu šest měsíců v psychiatrické léčebně kvůli sporu rodičů o péči. Soud tímto rozhodnutím podle ÚS porušil práva matky i dítěte a také právo ženy na spravedlivý proces.
Krajský soud se domníval, že chlapcův pobyt v léčebně omezí vliv matky na něj a hoch bude moci najít i vztah k otci. Podle ÚS nebyla léčebna vhodným zařízením, a navíc i kdyby krajský soud sledoval legitimní cíl, postup tomu nebyl přiměřený.
Soudce zpravodaj Vladimír Kůrka dnes novinářům řekl, že pro ÚS byly z věcného hlediska podstatné dvě věci. První byla právě otázka přiměřenosti a druhou délka trvání předběžného opatření. Soud dobu, po níž měl chlapec v léčebně zůstat a odborníci tam s ním měli pracovat, nijak neurčil. „Předběžné opatření bylo nařízeno prakticky na nekonečno, dokud nebude naplněn účel, dokud dítě nezmění své chování. To je další defekt,“ uvedl Kůrka. Soud se prý navíc vůbec nezeptal na chlapcův názor, ačkoli rozhodování o jeho pobytu trvalo rok a půl.
Okresní soud v Šumperku a olomoucká pobočka Krajského soudu v Ostravě rozhodovaly o pobytu hocha dvakrát. Soud prvního stupně nejdřív návrh otce, aby byl chlapec umístěn do psychiatrické léčebny, odmítl. Změnil to odvolací soud. Chlapec strávil na psychiatrii půl roku, poté soud prvního stupně na návrh matky předběžné opatření zrušil, a hoch se tak dostal domů.
Stížnost matky směřovala proti dalšímu rozhodnutí odvolacího soudu, že se chlapec do léčebny má vrátit. Davidová ho tam měla odvézt ihned po rozhodnutí. „Z toho, co víme ze spisu, lze usuzovat, že se tak nestalo,“ uvedl Kůrka. U ÚS dnes zaznělo, že chlapec se v léčebně s otcem stýkal a neodmítal ho. Vztah však k němu nenašel. Mimo léčebnu se otec se synem nescházeli. Odvolací soud musí rozhodnout znova, má však přihlédnout k nálezu ÚS.
Podle Kůrky by soudy při nařizování podobných předběžných opatření měly volit šetrné prostředky, které neznamenají vytržení dětí z rodiny, „byť by to bylo prostředí nesené jen jedním rodičem“. Podle Kůrky rozhodnutí neznamená, že by jakákoliv ústavní péče v podobné situaci byla špatná. Odmítnout prý nelze ani psychiatrické léčebny, ale musely by být pro podobné případy zařízeny a mít vhodné odborné sekce. „O této léčebně jsme žádné takové poznatky neměli,“ řekl.
Článek byl publikován dne 2. 8. 2011 na www.ceskenoviny.cz a naleznete jej zde.
Sobota, 30. července 2011Zprávy z médií
Ženy si stěžují. U porodu s nimi může být manžel nebo blízká osoba až po absolvování povinného kurzu. Ten stojí tisíc korun.
Na přemrštěné poplatky, které vybírá Masarykova nemocnice za přítomnost otce či jiné blízké osoby u porodu, si stěžují ženy z Ústí. Nemocnice si účtuje tisíc korun za povinný předporodní kurz, který musí nutně absolvovat doprovod rodičky. Podle právníků však na takové nařízení nemá nemocnice právo.
Je nutné školení?
„Není možné, aby nemocnice požadovala proškolení otce, který chce být u porodu. Otcové na přítomnost u takové chvíle mají nárok i bez kurzu,“ řekla Petra Langová, odesílatelka stížnosti a iniciátorka, jež požaduje snížení tisíci korunového poplatku.
„Kurz by měl být dobrovolnou volbou pro nastávající rodiče, nikoli příkazem,“ doplňuje výčet svých požadavků. Právníci jí dávají za pravdu. Podle nich má bezpodmínečný nárok na přítomnost u nekomplikovaného porodu nejen otec, ale i jiná blízká osoba.
Právo na soukromí
„Toto právo sice není nikde výslovně upraveno, ale každá žena má právo na soukromí. Podle Evropského soudu pro lidská práva je součástí tohoto práva rozhodnutí stát se rodičem, právo zvolit si okolnosti a místo porodu a také zahrnuje volbu, s kým bude sdílet tak intimní okamžik,“ potvrdila právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Podle ní nemůže porodnice ani požadovat povinné absolvování kurzu, může ho nabízet jen jako možnou nadstandardní službu.
„Samotná přítomnost blízké osoby službou není, zpoplatněno může být poskytnutí jednorázových pomůcek, například návleků, a to v ceně odpovídající nákladům,“ dodala Candigliota.
Langová se domnívá, že tisíc korun, které nemocnice vybírá, neslouží k pokrytí těchto nutných nákladů.
Michal Pohl, právník zabývající se zdravotnickým právem, tvrdí, že nemocnice vybírat poplatky za přítomnost otce u porodu může. Ovšem stejně jako Candigliota souhlasí, že pouze ve výši s tím spojených nákladů. „Zákon o péči o zdraví lidu umožňuje, aby zdravotnická zařízení požadovala úhradu za pobyt v případech, mezi které lze zahrnout i přítomnost otce při porodu. Nicméně měla by vyúčtovat náklady a na základě nich stanovit výši platby,“ vysvětlil Pohl. Jestliže částka účtovaná nemocnicí přesahuje přiměřený zisk, může být podle něj takové jednání v rozporu s příslušnými paragrafy zákona o cenách.
Sami si nevyberou
Od letošního února k tomu Masarykova nemocnice neumožňuje, aby si předporodní kurz rodiče vybrali sami, jak tomu bylo dříve.
Nyní musí otec přípravu absolvovat jedině v nemocnici. „Já jsem se zúčastnila kurzu v centru Srdíčko, který mě stál tisíc korun, ale šlo o opravdové proškolení. V nemocnici za stejné peníze jen pustí video, které muže spíše odradí,“ sdělila ke svým zkušenostem Langová.
Nejen s ostatními rodičkami plánuje sepsat petici, která bude přístupná i v elektronické podobě.
S vybíráním tisíci korunových poplatků, kvůli kterému se podle ní nemocnice na rodičích bezdůvodně obohacuje, se nehodlá jen tak smířit. „Stížnost prošetřujeme a očekáváme vyjádření od odpovědných osob tak do deseti dnů,“ sdělila mluvčí Krajské zdravotní, jež nemocnici provozuje, Markéta Rybínová. Více se vedení Masarykovy nemocnice nevyjádřilo.
V západní Evropě je podle právničky Ligy lidských práv bezplatná přítomnost osoby blízké u porodu samozřejmostí.
Příležitost vydělat
„Několik let nazpátek nebyla přítomnost otců u porodů běžná a když se to začalo umožňovat, nemocnice vycítily, že je to příležitost jak si přivydělat,“ domnívá se Candigliota. „Přítomnost otců patrně braly jako nadstandardní podívanou pro tatínka a nikoliv jako psychickou podporu rodičky,“ dodala. V českých porodnicích se podle jejích informací poplatky vybírají všude, rozdíly jsou jen v jejich výši.
Článek byl publikován dne 30. 7. 2011 v děčínském deníku.
