Čtvrtek, 2. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 2. 9. 2010 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
V úterý poslal Krajský soud v Brně na dva a půl roku nepodmíněně za mříže policistu Josefa Srnského za brutální útok na Vietnamce. Soudkyně uvěřila výpovědi korunní svědkyně případu, která popsala zásah policistů u ní v bytě. Vypověděla, že Srnský muže tloukl a škrtil obuškem a několikrát jej kopl do žeber. Další dva brněnští policisté tomuto násilí nečinně přihlíželi.
Ponechme stranou úvahy o tom, zda jsou dva a půl roku nepodmíněně pro násilníka a pětiletá podmínka pro jeho kolegy hodně nebo málo. Tento případ totiž ukazuje velmi důležitou věc, a sice že pokud se podaří dostat policejní násilí k soudu, je možné, aby byli pachatelé potrestáni. I zde se ovšem soudkyně při vyhlášení rozsudku vyjádřila značně kriticky k práci policejní inspekce a státního zastupitelství s tím, že by si při vyšetřování „dokázala představit lepší práci“. Na odsuzující verdikt to ale tentokrát stačilo. Uvidíme, co na to odvolací soud.
Já na bráchu, brácha na mě
Naše zkušenosti s monitoringem a zastupováním obětí policejního násilí bohužel ukazují, že většina případů, kde mohlo dojít k bití, ponižování či jinému surovému zacházení ze strany policie, se k soudu vůbec nedostane. „Stopku“ totiž vystaví Inspekce policie, která má u nás na starosti vyšetřování ve věcech, kde je podezření, že došlo ke spáchání trestného činu policistou. Česká inspekce spadá stejně jako policie pod ministerstvo vnitra a policisty tak vyšetřují jejich bývalí kolegové, kteří policií prošli a nadále si udrželi svoje policejní hodnosti. Nikdo jiný v policejní inspekci pracovat nemůže.
A jaké jsou výsledky práce inspekce? Ty ilustruje případ Pavla Kuchaře a Ondřeje Holouse, které na CzechTeku 2005 strážci zákona počastovali nejen kopanci a ránami obuškem, ale kterým také dýmovnicí zapálili auto. Pavlovi se podařilo jednoho z policistů vyfotit. Přestože na fotografii bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic jeho identifikačního čísla, inspekce případ uzavřela s tím, že totožnost policisty není možné určit. Po opakovaných stížnostech Ligy lidských práv to sice inspektoři vzali zpět, pak ale zase prohlásili, že je to „tvrzení proti tvrzení“.
Pavel s Ondřejem vytrvali a podali s pomocí Ligou zajištěného advokáta v červenci 2007 proti Ministerstvu vnitra žalobu na ochranu osobnosti. Letos v červnu se tak mohli radovat, když jim pražský vrchní soud přiznal celkové odškodnění ve výši sto tisíc korun. Navázal tak na rozsudek Městského soudu v Brně z roku 2008, podle kterého mělo ministerstvo povinnost se technařům omluvit a vyplatit jim celkem třicet tisíc.
Kudy z toho ven?
Liga lidských práv dlouhodobě volá po zřízení nezávislého orgánu, který by šetřil porušení zákona ze strany policistů a strážníků (viz Systémové doporučení č. 1). Na základě analýzy řady zahraničních systémů jsme dospěli k závěru, že je zapotřebí, aby inspekce nebyla podřazena Ministerstvu vnitra a stala se samostatným orgánem, jehož ředitel a jeho zástupce budou jmenováni Senátem či Poslaneckou sněmovnou. Zároveň se domníváme, že je užitečné, aby i nadále v inspekci pracovali bývalí policisté, ti by ale měli být doplněni o osoby, které nikdy u policie nepůsobily. Kde takové osoby vzít? Mohlo by se jednat například o mladé právníky, kteří by byli postupně vyškoleni a připraveni na tuto zodpovědnou a náročnou profesní úlohu. Do školení adeptů do nového orgánu pak doporučujeme zapojit odborníky z nezávislých vyšetřovacích orgánů ze zahraničí.
Naše doporučení byla alespoň částečně vyslyšena v návrhu zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který Poslanecké sněmovně v dubnu 2009 předložila vláda Mirka Topolánka. Tento zákon ale nakonec poslanci vůbec neprojednali. Podle jeho textu mělo dojít k oddělení inspekce od Ministerstva vnitra s tím, že by ředitele inspekce jmenovala přímo Poslanecká sněmovna. Zákon tedy měl potenciál opravdu přinést větší nezávislost při vyšetřování trestných činů spáchaných policisty, přesto ale obsahoval několik nedostatků. Neřešena zůstala možnost většího zapojení nepolicistů, pravděpodobně by tedy záviselo především na tom, jakou koncepci by zvolil nový ředitel inspekce. Dále pak inspekce sice měla řešit i pochybení celníků anebo příslušníků Vězeňské služby, bohužel se už ale neměla zabývat prací strážníků městské policie. Například návrhy pražského radního Janečka v rámci „boje proti bezdomovcům“ přitom ukazují, že nezávislá kontrola by slušela i strážníkům, kteří jsou zaměstnanci obce.
A co bude dál? Také vládní programové prohlášení ze srpna 2010 obsahuje závazek, že „vláda předloží návrh zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který zavede jejich nezávislou kontrolu.“ Právníci Ligy jsou připraveni se do diskuzí o podobě nového zákona zapojit. Nechme se tedy překvapit, co se z toho vyklube.
Více informací k tématu najdete také v ligových novinách EXTRA.
Pondělí, 30. srpna 2010Aktuality
V nových EXTRA Ligových novinách najdete zajímavé články o bolestech, kterými trpí současná česká policie nebo informace o případech, které jsme pomáhali řešit.
Prostor jsme však poskytli také druhé straně, v rozhovoru s vedoucím odboru služby pořádkové policie Radímem Daňkem se dočtete například o tom, jsou-li u policie zástupci menšin nebo proč policisté naznají právo.
Pátek, 27. srpna 2010Tiskové zprávy
Brno – 27. srpna – Vždy, když se svěřujeme do lékařské péče, existuje jisté riziko, že se náš zdravotní stav místo očekávaného zlepšení zásadně zhorší, a to i přes to, že nedojde k žádnému pochybení ze strany lékařů. I chyba, za níž není zjevně nikdo odpovědný, však může mít hluboké sociální dopady na život poškozeného pacienta i jeho blízkých. Liga lidských práv v těchto dnech vydala analýzu, která se právě problematikou odškodňování v případech, kdy za újmu pacienta nemůže lékař ani nemocnice, podrobně zabývá. Součástí analýzy jsou i návrhy, jak tento problém v České republice uspokojivě vyřešit.
Stovky případů ročně
Dlouhodobá, případně trvalá pracovní neschopnost, nebo smrt živitele rodiny v důsledku zdravotnického zákroku postihuje podle odhadů Ligy stovky pacientů ročně. Kromě případů, kdy je zřejmé, že odpovědnost nenese zdravotnické zařízení, dochází ještě častěji k situacím, kdy je odpovědnost zdravotníků za způsobenou škodu velmi sporná. Pokud se v takovém případě pacient pustí do soudního sporu, musí se připravit na nákladný a často velmi dlouhý proces s nejistým výsledkem.
„Tématu odškodňování se věnujeme dlouhodobě. V rámci poradny pro pacienty se na nás obrací spousta lidí, části z nich se však nedá za stávajících podmínek pomoci ani soudní ani žádnou jinou cestou. Zabývali jsme se tím, jak tento problém řeší v ostatních zemích, a naše poznatky prezentujeme v Systémovém doporučení č. 9. Považujeme za důležité, aby změna systému odškodňování pacientů u nás proběhla co nejdříve,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nefunkční zákon
Zákon o péči o zdraví lidu stanoví, že pacient má nárok na příspěvek od státu, dojde-li k pochybení při výkonu zdravotnické služby a pacient neuspěje v řízení o náhradu škody. Podle informací ministerstva zdravotnictví však tímto způsobem nikdy k žádnému odškodnění nedošlo. Nacházíme se tedy v situaci, kdy máme nevyužívaný zákon bez prováděcích nařízení, který většinou není znám ani odborné veřejnosti, natož laikům.
Dva způsoby jak problém řešit
Systémové doporučení Ligy by mělo být podkladem pro odbornou diskuzi o možných řešeních tohoto problému. Nabízí se varianta upravit stávající zákon do použitelné podoby, rozšířit povědomí veřejnosti o něm a uvést jej do života. Druhou možností je vytvořit systém zcela nový, postavený např. na rakouském modelu, kde existují speciální odškodňovací fondy financované z poplatků, které pacienti zaplatí za pobyt v nemocnici.
Výhody pro všechny
Ze zkušeností Ligy vyplývá, že celá řada poškozených pacientů neusiluje primárně o to „vysoudit“ na nemocnici co nejvíce. Mnozí z nich by dali přednost vstřícnému a otevřenému jednání a v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší finanční částkou a už by se nepouštěli do nejistého, dlouhotrvajícího a nákladného soudního sporu, čímž by se výrazně ulevilo také lékařům a zdravotnickým zařízením. Zavedením systému odškodňovacích fondů je ale možné dosáhnout také úspor, zejména, pokud by se získané informace dále využily při řízení kvality péče.
Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 9 – Odškodňování pacientů v případech, kdy za způsobenou újmu zdravotnické zařízení neodpovídá, si můžete stáhnout zde.
Téma odškodňování pacientů vám přiblíží také šestnáctiminutový dokument:
1. část
2. část
Dotazy zodpoví a další informace poskytne:
David Zahumenský, odborník na medicínské právo a předseda Ligy lidských práv
tel. 608 719 535
email: dzahumensky@llp.cz
Úterý, 24. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 24. 8. 2010 v Brněnském deníku.
Dnes u Krajského soudu v Brně proběhlo závěrečné jednání případu, ve kterém obžaloba viní tři brněnské policisty z podílu na smrti mladého Vietnamce. Policisté proti muži zasahovali v lednu 2009 a jeden z nich si při tom prý neodpustil bezdůvodné kopance a údery. Na vnitřní zranění mladý muž později zemřel. Další dva policisté jsou před soudem proto, že tento čin nenahlásili, ačkoliv mu měli být přítomni.
V tuto chvíli není nejdůležitější to, zda policisté čin opravdu spáchali, a ani bych si o tom na tomto místě nedovolil spekulovat. Rád bych upozornil na jiný problém. Ať už totiž případ dopadne jakkoliv, nejde zřejmě o poslední případ násilí ze strany policistů vůči vyšetřované osobě.
Policie jako silová složka státu bude vždy kromě poctivých a svědomitých lidí, kteří chtějí skutečně pomáhat, lákat také ty, kteří touží mít moc nad druhými a kteří nemají problém překračovat své pravomoci.
I přes sebelepší psychotesty při přijímání nováčků k policii se bezdůvodnému násilí ze strany policistů nepodaří nikdy zcela zabránit. Vyhnout se dá ale tomu, aby se nežádoucí chování policistů stalo normou. K tomu je třeba takové jednání objasňovat a provinění spravedlivě postihovat. Nejen z praxe v neziskové organizace, která se kromě jiného právě nezákonným násilím policistů zabývá, vím, že násilí a nedůstojné zacházení se zadrženými osobami ze strany policistů není vůbec tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Jen se jej bohužel často nedaří objasňovat a případy jsou někdy doslova zametány pod koberec. A čím to je? V České republice chybí nezávislý orgán, který by nezákonné jednání policistů vyšetřoval. Stížnosti na nevhodné chování policistů řeší jejich nadřízený – tedy policista. Podezření na trestné činy spáchané policisty vyšetřuje Inspekce policie – složená opět z policistů. O nezávislosti tedy v tomto směru nemůže být řeč.
Neschopnost Inspekce Policie ČR se ukázala například při vyšetřování brutálního policejního zásahu na CzechTeku v roce 2005. Inspekce nikdy nevypátrala žádného konkrétního policistu, který překročil svoji pravomoc. Přitom měla v jednom z případů k dispozici mimo jiné fotografii, z níž bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic identifikačního čísla.
Z toho vyplývá, že inspektoři buď vyšetřují mizerně, nebo své kolegy kryjí. I když se napadeným účastníkům taneční oslavy nedostala satisfakce ve formě potrestání konkrétních policistů, alespoň jim ministerstvo vnitra konečně po letech muselo na základě soudního rozhodnutí vyplatit odškodné.
A jak tedy tuto neuspokojivou situaci řešit? Reforma zmíněných procedur je zatím zřejmě v nedohlednu. Můžeme však začít třeba tím, že podrobíme proces vyřizování stížností a rozhodnutí inspekce mnohem důkladnější veřejné kontrole.
A to nejen v případě, že rukou policie zemře nějaký člověk.
Lukáš Křivka
student Právnické fakulty MU
Čtvrtek, 19. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl dne 18. 8. 2010 publikován v Medical Tribune. Najdete jej zde.
Změna v přístupu k očkování je nezbytná
„Ve svém článku z 10. srpna lékař Pavel Pafko vyjadřuje názor, že dobrovolné očkování je nesmysl. Zároveň kritizuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které rozvířilo poklidné a striktní vody českého systému očkování. Některá autorova tvrzení bych ráda uvedla na pravou míru,“ píše pro Medical Tribune Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv…
Reakce na článek: Dobrovolné očkování je nesmysl
Význam rozhodnutí soudu
Rozsudek Nejvyššího správního soudu neznamená, jak se autor domnívá, že soud odmítl sankce pro rodiče odmítající vakcinaci svých dětí. Soud jen vyjádřil názor, že sankcionovat lze pouze neočkování těch nemocí, které výslovně stanoví zákon. Za situace, kdy konkrétní očkování určuje pouhá vyhláška ministerstva, tedy není možné nikoho pokutovat. Pokud by stát chtěl některá očkování i nadále nařizovat, nezbývá než připravit zákonnou úpravu očkování, která by měla být přijata Parlamentem, a to transparentně po veřejné a odborné diskuzi.
Dobrovolné očkování možné je
Je ale otázkou, zda by i případný nový zákon do budoucna nezrušil Ústavní soud pro rozpor s ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. Dobrovolné očkování totiž není až takový nesmysl, jak tvrdí Pavel Pafko, ale realita naprosté většiny vyspělých zemí, kde je respektováno právo každého rozhodovat v co největší míře o těle svém a svých dětí. V těchto zemích, mezi které se řadí například Německo a Rakousko, se rovněž daří dosahovat vysoké proočkovanosti, ale informačními kampaněmi, nikoliv represí. Ani často šířená informace o tom, že v některých zemích je očkováním podmiňována školní docházka, není zcela pravdivá. V těchto zemích totiž existují nejrůznější výjimky z očkovací povinnosti na základě náboženského či filosofického přesvědčení rodičů. Pokud tedy autor vzpomíná, že jsme v 21. století, tak právě proto bychom se měli vydat jinou cestou než používám represe vůči rodičům.
Význam očkování
Dovolím si nesouhlasit s obecným tvrzením, že medicínský pohled na očkování je jednoznačný, a to pozitivní. Především je třeba se zabývat jednotlivě každou nemocí, proti které existuje vakcína. Jistě je jiná situace například u očkování proti záškrtu a jiná u tuberkulózy. Situace v ČR je taková, že jsou nařizována i taková očkování, která jsou z pohledu odborné veřejnosti diskutabilní či dokonce odmítaná. Například zavedení plošného očkování novorozenců proti hepatitidě B bylo odbornou studií Státního zdravotního ústavu nedoporučeno, u plošného očkování proti TBC odborníci se už delší dobu bojují za jeho zrušení a snad se tak má stát v nejbližší době. Setkali jsme se s případy, kdy za neočkování byli pokutováni i rodiče s medicínským vzděláním, což popírá otázku, zda má o očkování rozhodovat rodič – laik či lékaři – odborníci.
Komplikace po očkování
Zda jsou komplikace po očkování početně zanedbatelné, to je otázkou. Je známá obrovská podhlášenost negativních účinků léků včetně vakcín, takže objektivní informace prakticky chybí. V této situace lze výhody a nevýhody očkování a neočkování jen těžko srovnávat. Někdy jsou dokonce komplikace natolik závažné, že mohou přebít případné výhody vakcíny. Jako následek očkování proti tuberkulóze jsou v ČR například doložena úmrtí nejméně 8 dětí.
Etika přikazování očkování
K otázce autora, zda je etické, aby neočkovaný ohrožoval své okolí, lze doplnit celou řadu dalších otázek. Je etické, aby stát nařizoval očkování a zároveň nepřevzal za jeho negativní důsledky odpovědnost? Je etické, aby byla nařizována očkování, s kterými nesouhlasí ani většinová odborná veřejnost? Je etické přikazovat rodičům očkování jejich dětí proti jejich nejlepšímu přesvědčení, například po předchozích špatných zkušenostech, i když to není nezbytné, neboť i tak lze dosahovat potřebné proočkovanosti?
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Středa, 18. srpna 2010Aktuality
Článek byl publikován dne 17. 8. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.
Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?
Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.
Mohou být očkování nařizována vyhláškou?
V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.
V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).
A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?
Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.
Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly
K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.
Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.
Co bude následovat teď?
Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.
Autorka pracuje v Lize lidských práv
Středa, 11. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 11. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pětadvacet tisíc Čechů nemůže volit, protože jsou zbaveni svéprávnosti. Jako kdyby k urnám nesmělo celé jedno okresní město. Situace se ale možná změní. Podle Ústavního soudu je volební právo natolik posvátné, že se na něj při zbavování svéprávnosti musí klást zvláštní důraz.
Vítězství pro duševně nemocné lidi vybojoval už před několika týdny Jiří Soldán z Brna, jenž se nemohl zúčastnit voleb do Senátu v roce 2008. Podle jeho právníka Maroše Matiaška z Ligy lidských práv je to protiústavní, a proto žádal zrušení sporného ustanovení ve volebním zákoně.
A Ústavní soud mu dal částečně za pravdu. Zákon sice nezrušil, ale v rámci nálezu vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. Případ Jiřího Soldána totiž ukázal na obecný problém.
„Je to vzkaz nižším soudům, aby se volebním právem speciálně zabývaly. Pokud tedy soudce rozhodne, že člověk není schopný volit, musí svůj závěr odůvodnit a explicitně napsat proč,“ vysvětlil Matiaško.
V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.
Ústavní soudci také velmi konkrétně ukázali na viníka současného stavu. Jsou jím nižší soudy. „V důsledku stávající praxe obecných soudů reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav, spočívající v tom, že způsobilosti k právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva,“ konstatuje soud. Tisíce nesvéprávných
Počty lidí, kteří nemohou volit, pak ústavní soudci považují za alarmující. K říjnu 2009 bylo v Česku 25 386 lidí zbavených způsobilosti k právním úkonům. Podle odborníků jde o pozůstatek přetrvávajícího trendu už z doby před rokem 1989, kdy byla lidská práva zcela ignorována.
„Soudy nikdy nezkoumaly a ani dnes nezkoumají schopnost volit,“ řekl iDNES.cz Matiaško. Ten je sice s výrokem částečně spokojen, vidí v něm ale další problém. Jak budou soudy posuzovat schopnost člověka volit? Jste schopný volit?
Podle Matiaška tento problém Ústavní soud neřeší a nenabízí ani metodu, jak to zjistit. „Podle čeho to stanovíme? Podle IQ, podle nějakého dotazníku?“ ptá se právník.
Matiaško by proto právo volit nechal všem lidem. „Pokud je někdo postižen opravdu těžce, tak svého práva prostě nevyužije, ale měl by ho mít,“ tvrdí.
Místopředseda Městského soudu v Praze Jaromír Jirsa ale v posuzování způsobilosti nevidí problém. „Já bych si pozval dotyčného člověka, další svědky, příbuzné a zajímal bych se, co o volbách, stranách a politickém systému ví, jak se orientuje. Pokud bych viděl, že chápe princip voleb a má svoje politické preference, tak ať samozřejmě má právo svůj lístek do urny vhodit,“ řekl Jirsa.
„Někteří občané zcela zbavení způsobilosti k právním úkonům by zcela jistě zvládli realizaci svého základního práva,“ myslí si soudce.
Pátek, 6. srpna 2010Aktuality
Ministerstvo spravedlnosti přiznalo naší klientce odškodnění za průtahy v soudním řízení na ochranu osobnosti. Řízení trvalo ve dvou stupních celkem 3 roky a 3 měsíce. Paní K. se žalobou domáhala omluvy a finančního zadostiučinění za protiprávní sterilizaci, která jí byla provedena bez jejího souhlasu.
I když délka řízení není na české podmínky nijak nezvykle dlouhá, případ paní K. ještě neskončil. Nadále pokračuje řízení o dovolání a byla rovněž podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ministerstvo v tomto případě spatřilo pochybení soudů v délce řízení „zejména s ohledem na nepochybný význam řízení pro žadatelku“. Právě význam řízení je jedno z kritérií v manuálu o odškodňování za průtahy, podle kterého ministerstvo posuzuje žádosti o odškodnění. Konkrétně v tomto případě se jedná o otázku zdraví žadatelky, což odůvodňuje její zájem na rychlém vyřízení věci.
Liga lidských práv pro podání žádosti o odškodnění za průtahy využila bezplatných právních služeb advokátní kanceláře Tomáš Rašovský v rámci spolupráce s Pro bono centrem.
Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti naleznete zde.
O výsledku odvolání paní K. jsme informovali zde.
Čtvrtek, 5. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 5. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pokud úkolem justice je prosazování spravedlnosti a práv jednotlivců, tak největší problém vidím v soudcích. Říká to předseda Ligy lidských práv David Zahumenský, který před časem spoluorganizoval seminář, na němž spolu se soudci a právními experty bilancoval dvacetiletí svobodné české justice.
Proč právě v soudcích?
Soudci nejsou úředníci, ale často se tak chovají. Někdy i hůř. Chybí jim odvaha rozhodovat a vykládat právo v souladu s principem spravedlnosti. Často se snaží věc takzvaně vyřídit a méně se zabývat její podstatou. Samozřejmě legislativa je v mnoha ohledech nedostatečná, ale soudce by měl umět se s tím vypořádat, vyjít z ústavy. A to často není schopen…
Čím to je?
Důkladnější analýzy chybějí. Jednou z mála je práce soudce Zdeňka Kühna, který zkoumá příčiny neuspokojivého stavu soudnictví v zemích střední a východní Evropy. Česko snad na tom bylo ještě hůř než okolní země. Společenská prestiž soudců byla podryta procesy v padesátých letech a politizací… Je to dědictví minulého režimu.
Vyřeší situaci generační výměna?
Jedním ze zásadních aspektů je systém výběru a jmenování soudců. Jenže ten je zcela nesystémový. Na semináři jsme dospěli k tomu, že výběr nových soudců je strašně neprůhledný. Bylo by například potřeba snížit vlivy psychologických posudků. Výběrová řízení na pozici soudce se dostatečně nezveřejňují. Někdy se informace objeví jen na stránkách konkrétního soudu a tak krátce, že o tom ví jen ten, kdo byl upozorněn.
Ale mladí soudci přinášejí změny. Nebo ne?
Kariérní model, kdy je absolvent vychováván stávajícími soudci, přispívá k jakémusi zapouzdření justice. Justici by prospěla větší otevřenost. Navíc věk nemusí sám o sobě tolik znamenat. Zajímavý model zavedli v Izraeli – součástí výběru soudců je týdenní pobyt s výběrovou komisí, takže její členové mohou hlouběji poznat jejich osobnosti. A jméno budoucího soudce je veřejně vyvěšeno a každý se k němu může vyjádřit… u nás nic takového ani zdaleka neexistuje.
Dá se říct, že mladý soudce je odvážnější, míň konzervativní?
Ani to nemusí úplně platit, pokud není silná osobnost, tak podlehne tlakům a přizpůsobí se. Nebo odejde jinam. Ale s generační výměnou souvisí odchod soudců a je třeba se bavit o tom, jak soudce k odchodu motivovat. Někteří soudci mohou být vyhořelí a je výhodnější je finančně motivovat k odchodu než nechat špatně rozhodovat. Což se také třeba může týkat soudců, kteří vynášeli politicky motivované rozsudky.
Co říkáte návrhům na justiční reformu současné koalice?
Je to poměrně obecné. Problémů v justici je spousta, ale důležité je, aby změny nakonec neposílily vliv moci výkonné. Podporujeme tvorbu lepšího rámce pro systémovou nezávislost soudní moci.
Držely po listopadu 1989 změny v justici krok se změnami ve společnosti?
Rychlé zásahy mohou být nebezpečné. Některé okamžiky se navíc promarnily. V době působení Otakara Motejla na ministerstvu spravedlnosti pokus o reformu ztroskotal na rozhádanosti. Od té doby navíc panuje trend, při němž ministerstvo spravedlnosti je bráno jako politicky důležitý resort a jsou tam jmenováni politici, kteří zajistí vliv. Už se neopakovalo, aby ministrem byl nezávislý odborník jako Motejl.
Hovoří se o těchto problémech dost?
Soudci – i ti, kteří chtějí změny, se málo snaží, komunikace s veřejností je slabá… Analýzy nejsou zvěřejněny, nejsou diskutovány… Soudci řeknou, že chtějí být nezávislí, ale měli by to víc vysvětlovat. Nejčastěji slyšíme stížnosti na nízké platy.
Úterý, 3. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
V nových