Úterý, 13. prosince 2005Tiskové zprávy
Nad konferencí převzali záštitu Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu České republiky a Josef Zieleniec, poslanec Evropského parlamentu, který také přednesl zahajovací řeč. Konference byla rozdělena do dvou panelů – dopoledního a odpoledního – které oba moderoval Claude Cahn z European Roma Right Center Budapešť. V prvním bloku vystoupil Atanas Politov z Public Interest Law Iniciative Budapešť, který přednesl příspěvek na téma „Komparace statu quo v Holandsku, Skotsku, Slovinsku a Maďarsku“, ve kterém shrnul to dobré a špatné z uvedených úprav tohoto typu pomoci. Po něm hovořil o rakouských zkušenostech se státem zajišťovanou právní pomoci soudce Christian Mosser reprezentující Ministerstvo spravedlnosti Rakouska. Jeho přípěvek nesl název „Realizace a změny v systému bezplatné právní pomoci v Rakousku“. Dopolední blok uzavřela Markéta Višinková s příspěvkem „Praxe poskytování BPP v oblasti práva životního prostředí“, který nabídl zkušenosti s poskytováním právní pomoci potřebným s ohledem na případy ohrožení a poškození životního prostředí v Česku. Odpolední blok zahájila advokátka Zuzana Dlugošová reprezentující slovenský Center for Environmental Public Advocacy/Centrum pre podporu miestneho aktivizmu. Její příspěvek byl nazván „Systém poskytování státem zajišťované právní pomoci na Slovensku s ohledem na novou legislativu“. Zde se účastníci konference mohli blíže seznámit se změnami, které na Slovensku vyvolala nová legislativa regulující standardy tzv. bezplatné právní pomoci. Konferenci zakončil Lukasz Bojarski z varšavské Helsinki Foundation s příspěvkem „Role neziskového sektoru v reformě systému právní pomoci v Polsku“. V něm předestřel nejen systém právní pomoci a jeho (ne)fungování v Polsku, ale také návrhy právní regulace, které mohou ovlivnit polskou legislativu směrem k pozitivnímu zakotvení právní pomoci. Celkově se konference zúčastnilo 35 účastníků z ČR, Polska, Maďarska, Rakouska a Slovenska, kteří se aktivně účastnili diskuse nad jednotlivými příspěvky a také upozornili na některé, v příspěvcích neuvedené, rysy jednotlivých úprav. Konference si podržela vysokou úroveň a jednotlivé příspěvky nabídly skvělou příležitost seznámit se se zahraničními úpravami státem zajišťované právní pomoci v zemích, které jsou v některých ohledech s Českou republikou srovnatelné.
Pondělí, 28. listopadu 2005Tiskové zprávy
Ačkoliv ještě žádné výsledky nezveřejnil, předpokládá se, že potvrdí zkušenosti mnohých dalších romských žen, jejichž práva byla poškozena podobně, jak to zaznamenalo několik českých skupin pro lidská práva a Evropské centrum romských práv. * Bohužel, problém sterilizací (bez souhlasu žen) není v této oblasti nový. Už v roce 1977, disidentská skupina Charta 77 podala zprávu o systematických snahách o nucené sterilizace, jejichž cílem byly romské ženy. Ačkoliv od roku 1989 byla drtivá většina sterilizací v České republice a na Slovensku provedena se souhlasem, ostravský případ ukazuje, že provozování sterilizací bez souhlasu s pádem komunistického režimu zcela nezaniklo. * Toto precedens vytvářející soudní rozhodnutí osvětluje několik právních bodů v jednom určitém případu. Zároveň se tu jedná o mnoho větších otázek, např. zda ke zneužití přispěl rasismus vůči Romům. Upřímně, porovnáme-li významné procento Romek mezi oběťmi sterilizace bez souhlasu s nízkým procentem Romů v české populaci, je pro mne těžké nevěřit, že rasa nehrála jistou roli. Samozřejmě, jsou zde i jiné možné faktory, které je třeba brát v úvahu: jakou roli hrála v těchto případech zneužití lékařského výkonu špatná kvalita lékařské péče či výcviku? Přispěl ke zneužití také nedostatek úcty ke svobodě jedince, přetrvávající ještě z dob totality? * Rozhodnutí ostravského soudu vítám a chválím i žalující, Helenu Ferenčíkovou, za její odvahu případ přednést. Jsem také povzbuzen očividně důkladným šetřením ombudsmana v této složité a citlivé záležitosti. * Bohužel, na sousedním Slovensku vláda tyto problémy i nadále popírá a odpovídá vyhýbavě. * V roce 2003, slovenská vláda uzavřela roční vyšetřování tvrzením, že romské ženy byly bez souhlasu sterilizovány, dokonce i po pádu komunismu. Toto šetření mělo hluboké nedostatky. Například v jednom okamžiku mluvčí Ministra pro lidská práva vyhrožovala, že kdokoliv, kdo předloží tvrzení o sterilizaci bez souhlasu bude uvězněn. Toto určitě není způsob, jak podpořit důvěru ve vyšetřování či podpořit oběti, aby promluvily. * Důležité je, že jak české, tak slovenské vyšetřování pracovalo s československým zákonem o sterilizacích z roku 1992, fungujícím předtím, než došlo k rozdělení obou zemí. České úřady chápaly zákon tak, že při sterilizaci je nutné osobu, která má být sterilizována, požádat, musí zde být důkaz o jejím souhlasu a také že osoba musí být při souhlasu důkladně informována. Což například znamená, že budoucí matce musí být řečeno, proč je onen postup nezbytný. Pokud byla někomu o proceduře dána informace nesprávná, jako v případě mnohých záležitostí, pak nebyl „informován.“ * Při výkladu toho stejného zákona však slovenské úřady tvrdily, že souhlas nemusel být „informovaný.“ V souladu s tím uzavřeli slovenští vyšetřovatelé mnohé případy, kde nebyl zjištěn informovaný souhlas, ale stále nešlo o porušení zákona z roku 1992 protože, podle jejich převrácené logiky, souhlas být informovaný nemusel! * Ve skutečnosti se zdá, že se slovenská vláda snažila řídit vyšetřování případů sterilizace takovým způsobem, který měl zakrýt rozsah problému. Vyšetřování slovenské vlády odhalilo sedm případů nezletilých Romek, které byly sterilizovány v rozporu s v té době existujícím slovenským zákonem. Ve skutečnosti, [Strana: E2415] výklad pojmu „souhlas“, jak ho podávala Vláda SR nemohl vyhovovat moderním zdravotnickým normám a musel být změněn, aby přímo vyžadoval, že souhlas je informovaný. (Tento nový zákon vešel v platnost na počátku tohoto roku.) Ve skutečnosti, mnozí mezinárodní úředníci opakovaně vyjadřovali své znepokojení ohledně postupů při sterilizacích na území Slovenské republiky a neschopnosti slovenské vlády na ně reagovat. Tento zájem byl mimo jiné vyjádřen zprávou Rady Evropského komisaře pro lidská práva z dubna 2005 o situaci Romů na území Slovenska. * Ve světle všech těchto skutečností je nanejvýš frustrující číst, že slovenští úředníci vydali v posledních měsících o tomto důležitém problému zavádějící tvrzení. Jeden úředník dokonce jasně oznámil, že „ilegální sterilizace romských žen se na Slovensku nikdy nestaly.“ * Pane předsedo, zdá-li se, že právní instituce používají jeden soubor pravidel pro většinu, a jiný pro menšinu, jde o recept na společenské nepokoje—jak víme z vlastní bolestné historie. * Chápu, že je pro jakoukoliv vládu těžkým cvičením připustit vlastní provinění nebo provinění většinové společnosti—to známe také. Ale nedůvěra Romů vůči vládě se bude pouze prohlubovat, vytrvá-li slovenská vláda popírat zlo páchané na její komunitě.
Úterý, 15. listopadu 2005Tiskové zprávy
Týdenní program se koná u příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách, který byl Valným shromážděním OSN vyhlášen na 25. listopad v roce 1999. V České republice se poprvé „slavil“ v roce 1995. Valné shromáždění OSN vyzvalo vlády jednotlivých zemí, mezinárodní organizace i jednotlivé neziskové organizace, aby na tento den pořádaly akce zaměřené na zvýšení povědomí o tomto problému. Pojmem „násilí na ženách“ se přitom rozumí „činy schopné způsobit fyzické, sexuální nebo psychické poškození, ať již ve veřejném nebo soukromém životě.“
Toto násilí má řadu podob – od tzv. domácího násilí, přes znásilnění, sexuální obtěžování až po ženskou obřízku či obchod se ženami. „Jeho hlavní příčinou je nerovné postavení žen a mužů ve společnosti, kde ženy stále zaujímají nižší pozice a nemají stejné příležitosti jako muži, a nerovnováha moci v jejich vzájemném soužití.“ říká Kateřina Plesková, koordinátorka kampaně Ženská práva jsou lidská práva z NESEHNUTÍ Brno a dodává „Je proto třeba mít na paměti širší souvislosti násilí na ženách a zejména jeho výraznou genderovou čili rodovou podmíněnost.“ Na základě řady výzkumů z celého světa byly stanoveny faktory, které doprovázejí násilí na ženách: sociálně-ekonomické rozdíly mezi mužem a ženou; násilné řešení mezilidských konfliktů; mužský ideál dominance, tvrdosti a cti; mužská ekonomická a rozhodovací autorita v rodině. „Násilí ohrožuje všechny ženy bez ohledu na jejich vzdělání, výši platu, etnickou či náboženskou příslušnost v různých částech světa – ve vyspělých státech i v rozvojových zemích.“ říká Jana Sobotková z brněnské skupiny Amnesty International a připomíná: „Znásilňování a týrání se stává dokonce součástí válečné strategie, znásilňování žen znamená udržování strachu a ponížení nepřítele“.
V České republice jsou aktivity věnovány zejména problému domácího násilí. Sociologický výzkum, který v roce 2004 zveřejnil Sociologický ústav AV ČR, poukazuje na celkově velkou míru násilí mužů na ženách v naší společnosti a skutečnost, že převážná většina žen zažila násilí od svých partnerů častěji než od cizích útočníků. Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 38% žen v ČR zažilo během svého života násilí ze strany svého partnera, tedy současného či bývalého manžela anebo přítele. „Stále ale jen 8 % z těchto žen ohlásí jednání pachatele na policii“, dodává Hana Langhansová, právnička Ligy lidských práv a doplňuje další problém: „Náš právní řád také stále negarantuje těmto obětem ani minimální ochranu před pachatelem. Kompetentní orgány si ve většině případů s tímto problémem nevědí rady, v této oblasti se situace zlepšuje velmi pomalu. Navíc oběti stále nemají dostatečné informace, kam se mohou obrátit.“ To je také jeden z důvodů, proč vznikla KOORDONA – Koalice organizací proti domácímu násilí (NESEHNUTÍ Brno, Liga lidských práv a o. s. Magdalenium jsou členy). Jedná se o volné sdružení třinácti neziskových organizací, jehož cílem mimo jiné lépe zkoordinovat osvětu a pomoc.
Spolupracující brněnské organizace se chtějí letos už potřetí připojit k řešení problému násilí na ženách svými informačními a vzdělávacími aktivitami, neboť právě nedostatečná informovanost je jedním ze základních důvodů, proč ve společnosti přetrvává velká tolerance vůči násilí na ženách, a v důsledku také jedním z důvodů, proč tolik žen setrvává v násilných partnerských vztazích dlouhou dobu. Důležitost takovýchto aktivit potvrzuje i Bc. Lenka Hybnerová, vedoucí zařízení s krizovými lůžky pro ženy, Helena, které provozuje o. s. Magdalenium: „Poptávka po našich službách má narůstající tendenci vlivem vyšší informovanosti žen, sledujeme i nižší toleranci vůči partnerskému násilí a zkracování období, kdy žena v násilném vztahu setrvává.“ Stejně tak Mgr. Madla Čechová, koordinátorka programu Ligy lidských práv (LLP) – Poradna pro ženy v tísni vidí jako prioritu prevence domácího násilí osvětu veřejnosti a nastolení boje s domácím násilím jako celospolečenského tématu. „V rámci města Brna byly v uplynulých letech učiněny kroky, které nám v praxi přinášejí více práce – více klientek, ale bráno do důsledku je chápeme jako pozitivní posun v myšlení lidí, zejména žen. Jedním z těchto kroků je i ustavení interdisciplinárního týmu na jaře 2005 v Brně, který sdružuje organizace a instituce přicházející s domácím násilím do styku – Policie ČR, Magistrát města Brna, nevládní neziskové organizace a další. Je naším přáním, aby podobné skupiny fungovaly i mimo Brno a přenášely tak diskusi o domácím násilí i do dalších regionů Jihomoravského kraje.“ K tomuto cíli má přispět i projekt Persefona, který LLP koordinuje a který byl podpořen ze Společného regionálního operačního programu a je založen na principu partnerství s regionálními organizacemi pracujícími přímo či nepřímo v oblasti domácího násilí.
Hlavním cílem pořádaných akcí je tedy přispět k netoleranci vůči násilí na ženách a důležitý je i jejich benefiční rozměr. Zisk ze všech akcí, stejně jako z prodeje benefičních odznáčků „Stop násilí na ženách“ bude věnován stejně jako v minulých letech o. s. Magdalenium na provoz krizového zařízení Helena. „I když se v benefičních akcích jedná o menší částky, má tento typ podpory velký význam pro klientky našeho zařízení, protože ji vnímají jako signál, že násilí na ženách není české společnosti lhostejné. Za získaný výtěžek byly vždy pořízeny nezbytné drobnosti, např. hračky pro děti klientek či vybavení do společné kuchyně.“
Pátek, 11. listopadu 2005Tiskové zprávy
10. října roku 2001, porodila paní Ferenčíková ve Vítkovické nemocnici v Ostravě svoje druhé dítě, syna Jana. Syn se narodil ve 4:56 ráno, a to za pomoci císařského řezu, stejně jako v případě prvního porodu paní Ferenčíkové.
Společně s druhým porodem byla rovněž paní Ferenčíkové provedena sterilizace. Její dokumentace sice obsahuje formální tvrzení, že “pacientka žádá sterilizaci”, to ovšem není dostatečné vzhledem k zásadní skutečnosti, že sterilizace představuje velmi závažný a v drtivé většině případů také nevratný lékařský zákrok. Jak mezinárodní závazky České republiky, tak zákon požaduje, aby k takovému zákroku byl dán úplný a informovaný souhlas. Tento standard nebyl ze strany lékařů Vítkovické nemocnice splněn. Ačkoli bylo v případu paní Ferenčíkové dlouho dopředu známo, že porodí za pomoci císařského řezu, lékaři si vyžádali souhlas paní Ferenčíkové jen několik minut před provedením zákroku, v době, kdy již počínala rodit. Na základě tohoto zákroku bude paní Ferenčíková traumatizovaná a poškozená po celý život.
Ponižující zacházení, jehož obětí se paní Ferenčíková stala, představuje jen jeden z bezpočtu případů romských žen v České republice i dalších zemích střední Evropy. Nejméně ve třech předcházejících desetiletích tento pohrdavý přístup zdravotnických pracovníků k romským ženám zabraňoval činit informované rozhodnutí v záležitostech týkajících se jejich vlastního těla. Lékaři a sociální pracovníci rutinně a pravidelně nerespektovali svobodnou vůli pacientů a narušovali jejich fyzickou integritu, a to i v případech, které vedly k nezvratným následkům. Tyto praktiky vůči romským ženám jsou důsledkem převládající paternalistické kultury ve zdravotnických zařízeních, která vede k porušování základních práv osob podstupujících zákroky ze strany lékařů.
Vzhledem k její neochotě zůstat navěky bezmocným objektem takového ponížení, se paní Ferenčíková nejdříve před více než rokem přidala ke stížnostem prvních deseti žen veřejnému ochránci práv, zpracovaných Evropským centrem pro práva Romů, Ligou lidských práv a Vzájemným soužitím. V březnu tohoto roku pak podala společně s její právní zástupkyní Mgr. Michaelou Tomisovou žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě s tím, že byla porušena její základní práva na fyzickou integritu a lidskou důstojnost. Ve stejném měsíci tohoto roku byla paní Ferenčíková zvolena mluvčí neformální skupiny 25 obětí nucené sterilizace ze strany lékařů v nemocnicích v ostravském regionu.
Ostravský soud dnešním rozhodnutím poprvé v oblasti střední a východní Evropy uznal nárok oběti nucené sterilizace na spravedlnost. S písemnou verzí rozsudku budou strany seznámeny v následujících týdnech.
Bližší informace: Mgr. Michaela Tomisova (právní zástupkyně paní Ferenčíkové): 737 951 323 Helena Ferenčíkova (přes Kumara Vishwanathana, ředitele Vzájemného soužití): 777 760 191 Mgr. Robert Cholenský (právník Ligy lidských práv): 776 234 446 Claude Cahn (ředitel programů Evropského centra pro práva Romů – ERRC): ++ 36 20 98 36 445
Čtvrtek, 6. října 2005Tiskové zprávy
Tito lidé si vzhledem ke své financní situaci nemohou dovolit jiné bydlení. Město Bohumín jim nezajistilo žádné sociální byty, nebot všechny byty tohoto typu jsou dle tvrzení predstavitelu mesta obsazené. Obyvatelé ubytovny se dostali do bezvýchodné situace, pokud by opustili zmínenou ubytovnu, ocitli by se prakticky na ulici. Obrátili se proto na soud, který mel vše rozhodnout.
Soud, který se celou vecí zabývá, vydal predbežné opatrení, ve kterém urcil, že obyvatelé zmínené bohumínské ubytovny v ní mohou bydlet až do vynesení konecného rozhodnutí v celé veci. Dále také soud urcil, že obyvatelé této ubytovny jí mohou užívat za stejných podmínek, jako dríve, kdy meli uzavreny smlouvy o ubytování.
Mesto Bohumín se ovšem usnesením soudu rídit nehodlá. Najalo si soukromou bezpecnostní agenturu, která brání vstoupit do ubytovny komukoli vcetne návštev, které si pozvou její obyvatelé. Dríve za obyvateli ubytovny návštevy bežne docházely a ani po právní stránce nic nebrání tomu, aby tomu tak bylo i dále. Na to ostatne pamatuje i zmínené usnesení soudu, které stanoví, že obyvatelé ubytovny ji mohou užívat tak, jako dríve.
Stejne jako jiné návštevy nebyly do budovy v úterý vecer vpušteni predstavitelé neziskových organizací, vcetne Ligy lidských práv, a nekterých státních institucí (zástupkyne Verejného ochránce práv a zmocnence pro lidská práva), kterí se po pozvání tam ubytovaných chteli seznámit s celou situací. Teprve po podání trestních oznámeních a za asistence Policie Ceské republiky se v úterních nocních hodinách podarilo presvedcit zástupce mesta a najaté bezpecnostní agentury, aby pozvané hosty vpustili do budovy.
Mesto Bohumín ve spojení se zmínenou soukromou bezpecnostní agenturou zásadním zpusobem porušuje nejen smlouvu, kterou s ubytovanými uzavrelo a na kterou odkazuje i soudní usnesení, ale predevším svým jednáním porušuje základní lidská práva ubytovaných.
Sobota, 30. července 2005Tiskové zprávy
Policie omezila v demokratické státě zcela nepřijatelným způsobem práva zaručená občanům Listinou základních práv a svobod (pozn. 1).
- Bez právního důvodu omezovala na veřejných komunikacích svobodu pohybu osobám, které se po nich pokojně pohybovaly.
- Protiprávně a hrubým způsobem jako orgán veřejné moci narušila soukromoprávní vztah mezi pronajímatelem pozemku a organizátory taneční party. Tím zmařila účel uzavřené nájemní smlouvy a způsobila újmu oběma smluvním stranám.
- Nezákonným zatarasením přístupu na právoplatně pronajatý pozemek uměle vyhrotila situaci. Situace tak logicky musela dospět v některých případech k násilným střetům.
- Použila vzhledem k situaci naprosto neadekvátní prostředky, když během zásahu zranila několik desítek osob.
Na rozdíl od organizátorů akce, kteří si po problémech v minulém roce v dobré víře pronajali pozemek a tím prokázali snahu vyhovět požadavkům zákona, se policie z nepochopitelných a nepřijatelných důvodů rozhodla nad zákony postavit. Policie v právním státě nemůže presumovat protiprávní chování účastníků soukromé akce.
Liga lidských práv vyzývá ministra vnitra Františka Bublana, aby vzhledem k naprosto nepřiměřenému a protiprávnímu zásahu ze strany policie uznal svojí zodpovědnost a okamžitě odstoupil.
Dále požaduje potrestání všech policistů, kteří nesou za nezákonný zásah odpovědnost, a odškodnění všech jeho obětí. Liga lidských práv doporučuje všem obětem policejní brutality, aby se co nejdříve spojily s dalšími svědky, nechaly se prohlédnout lékařem a vyžádali si lékařské potvrzení. Oběti nezákonného postupu policie, které chtějí podat na její postup trestní oznámení, se mohou obracet na právníky Ligy na telefonním čísle 608 719 535 nebo e-mailu brno@llp.cz.
Pozn. 1: Demokratický právní stát, stejně jako text české Listina základních práv a svobod, stojí na primátu občana nad státem. Podle názoru Ligy lidských práv došlo ze strany policie k porušení následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod: Čl. 2 odst. 2 stanoví, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Čl. 2 odst. 3 uvádí, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Podle čl. 3 odst. 3 „nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“ Podle čl. 7 odst. 1 je „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem“, čl. 7 odst. 2 stanoví, že „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Čl. 10 odst. 2 „každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého … života.“ Podle čl. 11 odst. 4 „…nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ (splněny musí být všechny tři uvedené podmínky – veřejný zájem, opora v zákoně a přiznání náhrady) a podle čl.14 odst. 1 „svoboda pohybu … je zaručena“.
Pátek, 20. května 2005Tiskové zprávy
Dnešní rozsudek je významným krokem pro účinnější ochranu obětí rasového násilí. Je jednoznačným potvrzením, že rasový útok podstatným způsobem narušuje lidskou důstojnost a bez ohledu na případné trestní odsouzení pachatelů se tak oběti mohou domáhat přiměřeného zadostiučinění u civilního soudu.
Žaloba se opírala o skutečnosti, které se odehrály v říjnu 2002, kdy v nočních hodinách M.P., který je romského původu, byl v Praze na Palmovce brutálně napaden čtyřmi mladíky. Tito mu při útoku vyhrožovali, že ho zabijí. Jediným motivem útočníků bylo, že M.P. je osoba romského původu, což dávali i při útoku najevo slovy: “Cikáne, chcípni!” apod. Útok byl přerušen náhodně projíždějící hlídkou policie, která zajistila všechny útočníky. Všichni čtyři mladíci byli v následně proběhlém trestním řízení odsouzeni Obvodním soudem pro Prahu 8 k podmíněným trestům za trestný čin pokusu o těžké ublížení na zdraví s rasovým motivem.
V dnešním rozsudku se Městský soud v Praze vyjádřil k námitce žalovaných, že již byli jednou pravomocně odsouzeni a že zaplatili žalobci i náhradu škody na zdraví a proto další nárok žalobce není na místě. Soud však podotkl, že trestní odsouzení, či případná náhrada škody jsou věci zcela odlišné od zásahu do osobnostních práv. Soud shledal, že rasový útok značným způsobem zasáhl do osobnostních práv žalobce a proto je na místě, vedle omluvy, přiznat i náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Žalování mají právo ve lhůtě 15 dnů proti němu podat odvolání.
Bližší informace: Mgr. Jan Kratochvíl, právník Ligy lidských práv, email: jkratochvil@llp.cz
Středa, 11. května 2005Tiskové zprávy
Více než 17 000 dospělých i dětí s mentálním postižením žije v českých ústavech sociální péče. Tyto ústavy nejsou zdravotnickými zařízeními, a žádné z nich nezaměstnává lékaře na plný úvazek. Jde o instituce, kde lidé často stráví celý svůj život, vyloučeni ze zbytku společnosti. Tito občané nyní budou vystaveni legálnímu používání prostředků omezujících jejich osobní svobodu, jako např. klecových lůžek a kožených řemenů, bez odpovídajících záruk proti jejich zneužití.
Nový čl. 89a zákona č. 100/1998 Sb. chce upravit používání prostředků omezujících pohyb osob ve všech sociálních institucích. Zákon však používání omezujících prostředků reguluje nedostatečně, čímž porušuje mezinárodní lidskoprávní normy. Zákon:
- umožňuje použití jakéhokoli omezujícího prostředku
- dovoluje, aby o použití omezujících prostředků místo lékařů rozhodovali neškolení zaměstnanci ústavů sociální péče
- neukládá zaměstnancům povinnost použít méně restriktivní opatření před použitím ostatních omezení
- neobsahuje mechanismus, na základě kterého by si oběti mohly stěžovat na porušení svých lidských práv
- nezřizuje systém nezávislé kontroly používání omezujících prostředků, který by mohl porušením předcházet
V posledních letech je Česká republika ostře kritizována za zneužívání prostředků omezujících pohyb osob. Zatímco ostatní středoevropské země, jako např. Slovinsko, Maďarsko a Slovensko, reagovaly na doporučení mezinárodního společenství a zakázaly používání klecových lůžek v zařízeních sociální péče, Česká republika odmítla tyto středověké nástroje z ústavů odstranit. V nedávno zveřejněné odpovědi na zprávu evropského Výboru pro zabránění mučení (CPT) z jeho návštěvy ČR v roce 2002 české orgány ignorují požadavek CPT, aby byla klecová lůžka ze sociálních institucí odstraněna.
Právní úprava přijatá dnes Senátem je krokem zpět a nesplňuje ani základní požadavky mezinárodního práva na používání omezujících prostředků. Zákon vyvolává vážné pochybnosti o tom, zda Česká republika plní očekávání Evropské unie. 29. dubna 2005 prohlásil Markos Kyprianou, komisař EU pro zdraví a ochranu spotřebitele, že „návrh a jeho důsledky budou pozorně zhodnoceny ve světle komunitárního práva a mezinárodního právního rámce.“ Komisař dále uvedl, že Komise poskytne politickou podporu zemím, které se rozhodly klecová lůžka zakázat.
Návrh se, brzy po tom co bude podepsán prezidentem Václavem Klausem, stane součástí českého právního řádu. Jeho vyhlášení bude znamenat uzákonění pokračujícího nelidského a ponižujícího zacházení v České republice.
Poznámky pro editory
Společně s dalšími českými nestátními neziskovými organizacemi MDAC a Liga vyjádřili ve všech stádiích legislativního procesu své znepokojení týkající se návrhu. Sedm nevládních neziskových organizací podepsalo výzvu členům Poslanecké sněmovny, kteří text návrhu přesto 30. dubna 2005 přijali. Novela byla rovněž zástupci veřejnosti kritizována během zasedání senátního Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku a všem senátorům byl 28. dubna zaslán dopis, který je vyzýval, aby § 89a z novely vypustili.
Během včerejší rozpravy v Senátu Zdeněk Škromach, Ministr práce a sociálních věcí, doporučil senátorům, aby návrh schválili, protože „je v souladu s potřebami našich zařízení“. MDAC a Liga zůstávají znepokojeni tím, že česká vláda podporuje reformu práva, která upřednostňuje zájem státních institucí před ochranou jednotlivců, kteří v těchto institucích pobývají
Klecová lůžka jsou lůžka, která jsou shora opatřena zamřížovanou konstrukcí, aby je lidé, kteří jsou v nich zavřeni, nemohli opustit. Někdy se rozlišuje mezi klecovými lůžky, která jsou opatřena železnými mřížemi, a síťovými lůžky sestávajícími z železné konstrukce a sítě. Mezinárodní instituce jako Výbor pro zabránění mučení i MDAC pro oba typy používají označení klecová lůžka.
Centrum advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC ) je mezinárodní nevládní organizace sídlící v Budapešti. Chrání práva duševně nemocných osob lidí s duševním postižením ve střední i východní Evropě a ve střední Asii.
Bližší informace:
Diana Hoover , ředitelka MDAC : (+36) 30-680-8593
Jan Kratochvíl, právník Ligy lidských práv: 608 021 038
David Zahumenský , zástupce MDAC v České republice: 777 306 906
Mental Disability Advocacy Center
Erzsebet krt. 52, III.em 18 H-1273 Budapest Hungary Web: www.mdac.info Email: info@mdac.info Tel: +361 413 2730 Fax: +361 413 2739
Liga lidských práv
Bratislavská 31 602 00 Brno Česká republika Web: www.llp.cz Email: brno@llp.cz Tel: 545 210 446 Fax: 545 240 012
Čtvrtek, 5. května 2005Tiskové zprávy
V pondělí 31. ledna 2005 po více než ročním procesu vynesl Okresní soud v Jičíně rozsudek ve věci obžalovaných Marka Vraštila a Karla Berouska. Tito dva bývalí policisté byli shledáni vinnými, že v noci z 12. na 13. května 2003 si násilím vynutili vstup do bytu Danišových v Popovicích u Jičína. Zde napadli, jak fyzicky tak slovně dvě romské ženy a jednoho chlapce. Marek Vraštil byl podmíněně odsouzen za trestný čin porušování domovní svobody k dvaceti měsícům odnětí svobody, Karel Berousek za stejný trestný čin rovněž podmíněně k jednomu roku. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali jak obžalovaní, tak státní zástupce.
Liga lidských práv se domnívá, že trest nedostatečně odráží stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, s ohledem na rasové okolnosti činu. Marek Vraštil s Karlem Berouskem a třetím nezjištěným policistou si v noci násilím vynutili vstup do bytu romské rodiny Danišových a zde napadli paní Danišovou, jejího syna a dceru v 9. měsíci těhotenství. Při tom Marek Vraštil vyslovoval rasistické výroky, jako například: „Cikáni, vás by bylo nejlíp vystřílet!“
Bližší informace: Mgr. Jan Kratochvíl, právník Ligy lidských práv
Pátek, 8. dubna 2005Tiskové zprávy
Již na počátku roku 2005 utvořilo 25 žen ze severní Moravy neformální uskupení nazvané “Spolek žen poškozených sterilizací” za účelem požadování spravedlnosti od státních orgánů. Při příležitosti založení této skupiny její mluvčí Helena Ferenčíková uvedla: “Trváme na tom, že si od státních orgánů zasloužíme veřejné přiznání ohledně utrpení, které je spojeno s nucenou sterilizací. Máme právo na odškodnění, protože naše základní práva byla systematicky porušována českými lékaři a dalšími osobami ve službách státu. Rozhodli jsme se, že už nebudeme a nemůžeme déle mlčet.”
Nově uveřejněné fotografie některých ze členek Spolku žen poškozených sterilizací naleznete na webové stránce Evropského centra pro práva Romů* . Zde se několik romských žen nechalo vyfotografovat jako součást svědectví pro mezinárodní organizace a instituce, které přístup k řešení problému v České republice se zájmem sledují.
V současné době sedmdesát šest obětí nucené sterilizace, jimiž jsou v drtivé a naprosto ohromující většině Romky, podalo svoje stížnosti veřejnému ochránci práv. Ministerstvo zdravotnictví utvořilo komisi pro prozkoumání zdravotnické dokumentace stěžovatelek, aby mohlo odpovědět na otázky položené veřejným ochráncem práv. Ačkoli se až dosud tato komise sešla třikrát, nezveřejnila svoje závěry, ani jména členů, kteří se jednotlivých zasedání účastní, veřejnosti. Zatím žádný z případů nebyl uzavřen.
Již v září a listopadu 2004 odeslaly organizace podporující nápravu pro oběti sterilizace ministerstvu zdravotnictví zdvořilé dopisy, které požadovaly, aby byly v rámci komise ministerstva zahrnuti nezávislí experti na problematiku informovaného souhlasu. Ministerstvo samozřejmě neodpovědělo ani na jeden z těchto dopisů.
4. března 2005 byla podána první žaloba na ochranu osobnosti ze strany právničky IQ Roma servis Michaely Tomisové, která zastupuje v tomto případě Helenu Ferenčíkovou. Ta byla v roce 2001 ve svých 19 letech nuceně sterilizována v nemocnici Ostrava – Vítkovice. Michaela Tomisová k tomu dodává, že podání žaloby za paní Ferenčíkovou je pouze prvním z právních kroků.
Česká vláda by měla oficiálně přiznat, že problém nucených sterilizací existoval v České republice v době komunismu i po jeho pádu, a že zde žije mnoho obětí oprávněně očekávajících odškodnění. Měla by ustavit takové procedury, které zaručí s ohledem na zajištění náležitého soukromí, aby všechny oběti mohly uplatnit jejich nároky a nebyla ponižována jejich důstojnost. České státní orgány by rovněž měly provést úplné veřejné vysvětlení celé dimenze tohoto problému, včetně odůvodnění skutečnosti, proč tak ohromující počet případů představují romské ženy.
Bližší informace:
Michaela Tomisová (IQ Roma servis): 737 951 323 Helenu Ferenčíkovou, mluvčí Spolku žen poškozených sterilizací lze kontaktovat s pomocí Kumara Vishwanathana, ředitele Vzájemného soužití: 777 760 191 Jiří Kopal (Liga lidských práv): 608 719 535 Claude Cahn (Evropské centrum pro práva Romů): ++36 209 836 445
*Všechny fotografie vystavené na webové stránce – – jsou společným vlastnictvím fotografky Andrey Anca-Strauss a Evropského centra pro práva Romů. Pokud chcete uvedené fotografie legálně publikovat, prosím kontaktujte Andreu Anca-Strauss na: , nebo telefonu ++36 304 939 542.
