Zakázat pochod není řešení

Nejvyšší správní soud potvrdil, že úřady nemohou „řešit“ shromáždění oznámená problematickými skupinami tím, že jim jednoduše zakážou se setkat.

Dělnická mládež se tedy bude moci 1. máje shromáždit v parku Lužánky a následně pochodovat směrem na Mendlovo náměstí za účelem „oslavy svátku práce“. Úřad městské části Brno-střed, který původně toto shromáždění zakázal, se svou stížností neuspěl. Úřady sice mají ze zákona možnost oznámené shromáždění do tří pracovních dnů zakázat, ale jen ve výjimečných případech. Některá soudní rozhodnutí zákaz připouštějí v situaci, kdy skutečným účelem shromáždění je popírat práva příslušníků menšin, například pro jejich národnost, rasu a původ. Úředníci však musí během těchto tří dnů spolehlivým způsobem prokázat, že cílem organizátorů je potlačovat práva jiných a šíření nenávisti, a nikoliv oslavit svátek práce, což je nemožné.

Městský úřad Brno-střed musel předem vědět, že svůj zákaz neobhájí. Z rozsudku vyplývá, že se úředníci alespoň pokusili zpochybnit třídenní lhůtu a namítali, že tak krátká doba pro zákaz shromáždění je protiústavní. Soud se jim naštěstí přesvědčit nepodařilo. Je třeba si uvědomit, že tentokrát úřad brojil proti akci Dělnické mládeže, jež je velké části lidí trnem v oku, ale příště by si úředníci mohli došlápnout na kohokoliv jiného.

Rozsudek je správný a odráží široké pojetí shromažďovacího práva v souladu s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva. Právo se svobodně shromažďovat úzce souvisí se svobodou projevu, což jsou základní politická práva každého státu, který se chce označovat za demokratický. Ačkoliv úřad nemohl akci Dělnické mládeže předem zakázat, rozhodně má dostatečné prostředky proti případným extremistickým či násilným projevům, které by ji mohly provázet.

Úředníci ve spolupráci s policií a antikonfliktním týmem se mohou na akci důkladně připravit a zejména policie může zakročit proti každému účastníkovi, jenž se dopustí přestupku nebo trestného činu. V krajním případě mohou shromáždění na místě rozpustit.

Pro úředníky i policisty by bylo pochopitelně mnohem jednodušší, kdyby se akce vůbec nekonala, a nemuseli tak zasahovat vůči rozvášněnému davu, což je jistě organizačně i finančně náročné. Ale jednou máme Listinu základních práv a svobod a ta platí pro každého, i pro „dělňáky“.

Pokud političtí brněnští politici chtějí skutečně něco dělat proti extremismu, měli by raději vychovávat děti a mládež k toleranci a pochopení pro odlišnost než zakazovat komukoliv se shromažďovat.

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Podpora lidskoprávního festivalu Jeden svět, který v Brně začíná dvaadvacátého března, by mohla být prvním krokem správným směrem.


Článek byl zveřejněn dne 12. 3. 2011 v Brněnském deníku.


Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.

Extrémní řešení plodí etremisty

Strategie vlády proti extremismu je přes dobře míněné proklamace nesmírně represivní dokument. Vybíjení klínu klínem je zřejmě to jediné, co se politici při řešení bájné „romské otázky“ naučili. Věc došla tak daleko, že se i omezování shromažďovacího práva podporuje ve jménu lidských práv. Co ovšem dělat, když se probouzíme vždy až po pořádné kocovině?

My plodíme extremismus

Proto bych si dovolil učinit jiná doporučení pro příští vlády, a to na základě špatných zkušeností s letitým extremismem státní správy a samosprávy. Extrémní pasivita smíchaná s ad hoc gesty bohužel zaslouženě plodí extremismus. Ten vždy nahradí zoufale chybějící každodenní důslednost. Proto několik desítek tisíc perspektivních romských rodin emigrovalo.

To se zřejmě napravit nepodaří. I tak se dá leccos dělat. Začněte auditem na ministerstvech. Chtějte po svých podřízených, aby předložili, jaká měla jejich oddělení výsledky. Zabývala se více tím, že se aktivně inspirovala v projektech fungujících v zahraničí, nebo spíše bránila nevládním organizacím je naplňovat? Byla vůbec schopna rozdělit v minulých letech finance? Nebo až v době, kdy se blížila polovina, nebo dokonce konec toho roku, od jehož začátku měly být využity?

Výsledek, sprosté slovo?

Trvala podpora dokonce někdy déle než jeden rok? Byla schopna měřit dlouhodobě výsledky, nebo je výsledek sprosté slovo? Dosáhl někdy někdo, včetně nevládek, při práci s Romy mimo údajů o počtu schůzek a počtu poskytnutých rad nějakých inspirativních posunů? Když se tolik věcí zhoršilo, co se vlastně podařilo zlepšit? Kde, v jakém měřítku, na jak dlouho?

Nedivte se, pokud byste se vůbec nemohli něco přesnějšího dozvědět – i díky odporu řady vlivných Romů se nesbírají žádná přesná data. Podle EU i zkušeností z USA je nalévání peněz do projektů pomoci menšinám bez měřitelnosti jejich výsledků stejné jako vést firmu bez účetnictví. Bez znalosti etnických dat nemůžete ani sledovat míru diskriminace. To se hodí i blábolícím náckům.

Začínejme u dětí

Typickým příkladem letitých extrémních řešení je umisťování (převážně romských, ale to nikdo přece nezjistí a nespočítá) dětí do ústavů. Jak se nakládá s výsledky dva roky staré studie ministerstva vnitra, která jasně poukázala na to, že děti z ústavů končí převážně ve vězení? Tato studie je strategicky daleko důležitější než nový represivní cár papíru.

A co oddělování romských dětí a posílání do separátních škol a tříd? Pokud se někdy vůbec začnou důsledně podporovat opačné tendence a výsledky v této oblasti měřit, dozvíte se o úspěších až za dvacet a více let.

Kam se pohnula zoufale nehybná státní správa? Nedívejte se jen na to, jak je paní učitelka na romské děti ve škole laskavá. Ale na čísla, která vám poví, kolik Romů se ze základní školy dostalo na střední a případně vysokou školu oproti minulému období.

Pedagogicko-psychologické poradny by mohly zkoumat dopad chození do majoritní nebo oddělené školy na psychiku dětí. Pro řadu z nich to je celoživotní trauma. Proč se v jedné škole udržely, a v další ne? Proč je na tomto učilišti mlátili v šatně spolužáci skinheadi a ony po několika měsících zbité fyzicky i psychicky odešly na úřad práce, a na jiném ne?

Nepodporujte továrny vyrábějící masově speciální pedagogy, jejichž profesí je učit romské děti odděleně. (Segregační argument praví: „Proč by se s nimi měla otravovat učitelka, která na to pět let nestudovala?“)

Smíšené školy a třídy přirozeně zvyšují sociální kompetenci, když ta chybí, nahrazují ji v paralelních společnostech extrémní řešení z lenosti a ze strachu.

Nevyhýbejte se dialogu s romskými rodiči. Nebudeme-li hovořit zavčas my, nahradí nás logicky extremisté ať již z dělnických či národně odporných stran nebo sociálky s jejich vytříbenějším komunikačním stylem.

Jiří Kopal. Autor je předsedou Ligy lidských práv.

Článek byl publikován dne 6. 5. 2009 na http://hn.ihned.cz (obdobně také v deníku Hospodářské noviny), naleznete jej zde.