Pondělí, 10. října 2011Zprávy z médií
Dne 1. září nabudou účinnosti novely 1 vyhlášky a. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních (dále jen „vyhláška a. 72“) a vyhlášky a. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (dále jen „vyhláška a. 73“).
Mnohem obsáhlejší novela měla původně přinést v českém školském systému změny, které by více podporovaly „proinkluzivní“ přístup, zejména při vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen „žáci s SVP“). Přinášené změny mají reagovat na nedostatky, které České republice (dále jen „ČR“) vytkl Evropský soud pro lidská práva v rozsudku D. H. a ostatní proti ČR, kterým shledal diskriminaci romských žáků v přístupu ke vzdělání. Finální znění novel prozatím neodpovídá svým rozsahem změnám, které zamýšlel předchozí resort ministerstva školství. Přesto však některé změny přináší. Tento článek neposkytuje prostor pokrýt je všechny, budu se tedy věnovat těm, které se nejvíce dotknou rozhodování ředitele školy a zároveň jsou důležité z hlediska témat, kterým se Liga lidských práv ve svém projektu Férová škola věnuje.
ZAVEDENÍ VYROVNÁVACÍCH OPATŘENÍ
První podstatnou změnou, kterou přináší vyhláška č. 73, je změna terminologie. Vzdělávání žáků s SVP bylo doposud zajišťováno tzv. podpůrnými opatřeními, která byla odlišná nebo byla těmto žákům poskytována nad rámec individuálních a organizačních opatření v běžných školách. Kromě podpůrných opatření zavádí vyhláška nově také opatření vyrovnávací, kdy jsou obě opatření určena pro vzdělávání žáků na všech typech škol, tedy ne pouze na běžných školách.
Vyrovnávací opatření jsou dle novely určena pro žáky se zdravotním a sociálním znevýhodněním tak, jak tyto skupiny rozeznává § 16 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“). Těmito opatřeními se rozumí využívání pedagogických, popř. speciálně pedagogických metod a postupů, poskytování individuální podpory v rámci výuky a přípravy na výuku, využívání poradenských služeb školy a školských poradenských zařízení, individuálního vzdělávacího plánu a služeb asistenta pedagoga.
Podpůrná opatření jsou pak určena třetí skupině žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to žákům se zdravotním postižením. Tato opatření mohou spočívat ve využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání, kompenzačních, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče, poskytování pedagogicko-psychologických služeb, zajištění služeb asistenta pedagoga, snížení počtu žáků ve třídě nebo studijní skupině či jiná úprava organizace vzdělávání.
Termín podpůrná opatření používá vyhláška také pro vzdělávání žáků mimořádně nadaných, v této části však legislativní úprava nedoznala žádných změn.
Vyhláška tak jednak zpřesnila, jednak diferencovala opatření, která je škola oprávněna použít při vzdělávání žáků s SVP. O aplikaci těchto opatření rozhoduje ředitel školy a doporučit je může školské poradenské zařízení, což však není podmínkou pro jejich použití.
ŽÁK S TĚŽKÝM ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM
Další změnou je rozšíření definice žáků s těžkým zdravotním postižením, kde přibyli k dosavadnímu výčtu také žáci s těžkým tělesným postižením a žáci se středně těžkým postižením. Praktický význam toto rozšíření příliš nemá, jelikož vyhláška s pojmem žák s těžkým zdravotním postižením dále nijak nepracuje. Pouze školský zákon stanoví možnost vzdělávat žáky se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, se souběžným postižením více vadami a s autismem, v základní škole speciální a rovněž pro ně zřizovat přípravný stupeň základní školy speciální. Připomínám však, že zde školský zákon neoperuje s pojmem žáci s těžkým zdravotním postižením, ale vybírá jen taxativně některé skupiny dětí spadající pod tento pojem. Pokud by do budoucna chtěl zákonodárce operovat s pojmem žáci s těžkým zdravotním postižením, bylo by namístě zakotvit jejich definici v samotném školském zákoně, nikoliv v jeho prováděcí vyhlášce. Nadále však platí, že těmto žákům má být poskytnuta nejvyšší míra podpůrných opatření.
SOCIÁLNĚ ZNEVÝHODNĚNÝ ŽÁK
Úplnou novinkou je zavedení definice žáka se sociálním znevýhodněním. Za takového žáka považujeme pro účely poskytování vyrovnávacích opatření zejména žáka z prostředí, kde se mu nedostává potřebné podpory k řádnému průběhu vzdělávání, včetně spolupráce zákonných zástupců se školou, a žáka znevýhodněného nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka. Výčet těchto znaků je uveden pouze pro příklad, není tedy potřeba naplnit je všechny a zároveň je tak ponechán prostor pro jejich doplnění.
Zavedení definice reaguje na poptávku ředitelů škol po zákonném vymezení této kategorie žáků, zejména pro účely žádostí o dotace, granty či asistenty pedagoga, a doplňuje tak definici samotného sociálního znevýhodnění dle § 16 odst. 4 školského zákona. Ani tato novelizace však bohužel nepřinesla propojení tohoto institutu se zvýšeným normativem na žáka dle vyhlášky č. 492/2005 Sb., o krajských normativech. Doufejme tedy, že tato změna bude součástí komplexnějších novelizací, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy veřejně slíbilo.
PŘEDNOST INDIVIDUÁLNÍ INTEGRACE
Pravděpodobně nejvýznamnější je novelizace ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 73. Původní znění tohoto odstavce přikazovalo přednostní vzdělávání žáků se zdravotním postižením formou individuální integrace v běžné škole. Ustanovení však jedním dechem dodávalo: „Pokud to odpovídá podmínkám a možnostem školy.“ Právě tato poslední část umožňovala ředitelům škol odmítnout žáka v případě, že by zajištění jeho vzdělávání bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo škola objektivně nemohla vzdělávání žáka zabezpečit, např. při absenci bezbariérového přístupu pro žáka na vozíku. Bohužel mnohé školy toto ustanovení také zneužívaly k odmítání tzv. nepohodlných žáků.
Toto ustanovení bylo novelizací vyhlášky ve svém původním znění úplně zrušeno a nahrazeno tímto zněním: „Žák bez zdravotního postižení se nevzdělává podle vzdělávacího programu pro vzdělávání žáků se zdravotním postižením.“ Co to v praxi znamená? Mohlo by se zdát, že zákon tedy neurčuje přednost individuální integrace při vzdělávání žáka se zdravotním postižením. Výslovně již nikoliv. Tuto přednost můžeme ale dovodit výkladem ustanovení § 3 odst. 1 této vyhlášky, které stanovuje formy vzdělávání žáků se zdravotním postižením. Na první místo řadí toto ustanovení individuální integraci, z čehož lze usuzovat, že právě této formě dává zákonodárce přednost.
Podstatným je ten fakt, že od 1. září 2011 již nemůže ředitel školy odmítnout vzdělávání žáka s odvoláním na nedostatečné podmínky a možnosti školy. Bohužel novelizované znění tohoto odstavce, jak je uvedeno výše, nepřináší nic nového, ale pouze výslovně zakotvuje pravidlo, které vyplývalo již z předchozí právní úpravy. Navíc nezakazuje vzdělávání žáka bez zdravotního postižení ve škole určené pro žáky se zdravotním postižením podle programu pro žáky bez tohoto postižení, což současnou situaci v českém školství nijak neřeší.
Naše vnitrostátní právní úprava tak stále ještě nesplňuje požadavky mezinárodních dokumentů (např. Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), které zavazují ČR k aplikaci tzv. inkluzivního vzdělávání.
VYROVNÁVACÍ POBYT
Tzv. vyrovnávací pobyt je vyhláškou formulován jako výjimka z pravidla artikulovaného v § 3 odst. 4 vyhlášky. Jedná se o opatření, které umožňuje vzdělávat žáky se zdravotním či sociálním znevýhodněním ve škole, třídě či studijní skupině určené pro žáky se zdravotním postižením po nezbytně nutnou dobu. Pro žáky se zdravotním znevýhodněním pak lze tohoto institutu využít, pokud takovýto žák celkově selhává i při použití vyrovnávacích opatření podle § 1 odst. 2 vyhlášky a pokud to vyžaduje jeho zájem.
Žák se tedy po dobu nezbytně nutnou stává žákem speciální školy či třídy určené pro žáky se zdravotním postižením. Povinností školy je jedenkrát za školní rok posoudit, zda důvody pro toto opatření stále trvají. Naproti tomu situace žáka se sociálním znevýhodněním umožňuje použití tohoto opatření pouze tehdy, pokud takovýto žák dlouhodobě selhává a vyžaduje to jeho zájem. Vyrovnávací pobyt lze v tomto případě nařídit na maximální dobu pěti měsíců, přičemž žák zůstává po celou dobu žákem původní školy.
Ačkoliv je tento institut zamýšlen jako opatření, které má žákům pomoci překonat případné selhání v rámci vzdělávání v běžné škole, přesto byl naprosto oprávněně kritizován v rámci připomínkového řízení úřadem Zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Jeho odborníci kritizovali, že tato úprava zachovává faktickou situaci, kdy jsou ve speciálních školách vzděláváni žáci bez mentálního postižení. Navrhovali proto toto ustanovení úplně vypustit.
ASISTENT PEDAGOGA
Asistentovi pedagoga přibyla novelizací vyhlášky další povinnost a tou je nezbytná pomoc žákům s těžkým zdravotním postižením při sebeobsluze a pohybu během vyučování a na akcích pořádaných školou. Tato změna tak reaguje na praktické problémy, které přinášel fakt, že tzv. osobní asistent podle zákona o sociálních službách se buď potýkal s tím, že neměl přístup jako nepedagogický pracovník do budovy školy, anebo pokud již škola jeho vstup do budovy umožnila, jeho funkce spočívala pouze v pomoci žáku o přestávkách a v průběhu vyučovací hodiny byla jeho přítomnost ve škole nadbytečná. Tato změna je tedy vítána a zajišťuje, že žáci s těžkým zdravotním postižením nezůstanou v průběhu vyučování bez nutné pomoci či asistence.
PŘEVÁDĚNÍ ŽÁKŮ DO SPECIÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
Co se týče postupu, který musí ředitel školy dodržet při přeřazení žáka do školy, třídy či studijní skupiny zřízené pro žáky se zdravotním postižením nebo do vzdělávacího programu pro žáky se zdravotním postižením, nedošlo k významnějším změnám. Vyhláška tak pouze zpřesňuje podmínky, které platily již za úpravy před novelizací. Nově formulované podmínky tak stanovují, že pro přeřazení žáka je potřeba písemné doporučení školského poradenského zařízení, projednání tohoto postupu se zákonným zástupcem žáka či se zletilým žákem a jeho informovaný souhlas.
Příloha vyhlášky stanoví obsah srozumitelného poučení, kterého se má dostat rodiči či žáku při projednání tohoto postupu. Novinkou je také podrobný formulář pro informovaný souhlas, který musí být zpracován rovněž dle přílohy k této vyhlášce. Stále tak zůstává v platnosti pravidlo, že konečné slovo v otázce zařazení žáka do typu školy či vzdělávacího programu má jeho zákonný zástupce, bez jehož souhlasu není možné toto přeřazení provést. Obsah tohoto souhlasu je navíc standardizován, a rodič tedy musí být poučen o všech podstatných okolnostech, zejména o struktuře vzdělávacích programů, rozdílech mezi nimi a také o vlivu zařazení žáka na jeho budoucí vzdělávání a profesní uplatnění.
ZMĚNA V DOPLŇOVÁNÍ POČTU ŽÁKŮ
Poslední významnou změnou vyhlášky č. 73 je změna § 10 odst. 2, který upravuje počty žáků ve třídách či studijních skupinách. S platností od 1. 9. 2011 již nebude podle novelizovaného znění možné doplnit třídu či studijní skupinu zřízenou pro žáky se zdravotním postižením, na základě žádosti zletilého žáka či jeho zákonného zástupce, žákem bez zdravotního postižení. Nově tak bude potřeba pro tento postup získat nejen písemné doporučení školského poradenského zařízení, ale navíc lze toto doplnění provést pouze pomocí žáků s jiným typem zdravotního postižení nebo se zdravotním znevýhodněním.
VYHLÁŠKA Č. 72
V poslední části tohoto příspěvku pouze krátce zmíním nejdůležitější změny vyhlášky o poskytování poradenských služeb ve školství. Novelizace opět klade důraz na větší informování zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka. Proto musí škola či školské poradenské zařízení před poskytnutím poradenské služby jednoznačně informovat o náležitostech poskytované poradenské služby, předvídatelných důsledcích, které mohou vyplynout z poskytování poradenské služby, a také o právech a povinnostech s poskytnutím služby spojených, včetně práva žádat kdykoliv poskytnutí této služby znovu.
Stanovuje se také doba, dokdy nejpozději jsou poradna či centrum povinné začít poradenskou službu poskytovat, a to na tři měsíce od okamžiku přijetí žádosti.
Další významnou změnou je, že výsledkem psychologické či speciálně pedagogické diagnostiky je vždy zpráva z vyšetření a doporučení. Zákonný zástupce či žák musí být vždy srozumitelným způsobem informován o obsahu tohoto doporučení, což poté stvrdí svým podpisem. Při této příležitosti má také rodič či žák právo uplatnit tzv. výhrady k doporučení. Vyhláška však již bohužel neupravuje jakým způsobem a dokdy je poradenské zařízení povinno se s těmito výhradami vypořádat. Nezdá se tak, že by touto úpravou došlo k posílení postavení a práv rodiče či žáka samotného. Obecně pak platí, že zpráva a doporučení se vydávají nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení vyšetření a jejich platnost musí být stanovena na dobu určitou. Pro případy doporučení zařazení žáka do školy nebo vzdělávacího programu pro žáky se zdravotním postižením je pak tato doba platnosti doporučení stanovena na dobu jednoho roku. Poté musí být provedena rediagnostika. Obecně tato novelizace vyhlášky č. 72 přináší více povinností školským poradenským zařízením, přičemž agendu žáků se zdravotním znevýhodněním přenáší z center na poradny, kdy se pak mohou centra více věnovat žákům se zdravotním postižením a žákům s hlubokým mentálním postižením.
ZÁVĚREM
Původní záměr novelizace obou vyhlášek přiblížit více systém českého školství k inkluzivnímu systému vzdělávání, a reagovat tak na rozsudek štrasburského tribunálu nebyl zcela naplněn. Přijaté změny jsou často polovičaté a ustanovení o vyrovnávacím pobytu je dle mého názoru dokonce krokem zpět. I přesto, že legislativa není v tomto směru stále dostatečná, existují v ČR školy, které svým přístupem dokazují, že inkluzivní vzdělávání lze provádět i za stávajících podmínek. Školy se také mohou obracet o pomoc s touto problematikou na nejrůznější organizace, které mají projekty zaměřené na podporu inkluzivního školství.
Výjimkou v tomto směru není ani projekt Férové školy – Férové vzdělávání Ligy lidských práv, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Rovněž je nutné zdůraznit, že dostatečná zákonná úprava je pouze jedním, nikoliv jediným z předpokladů kvalitního školství. Zbytek záleží v podstatné míře na školách samotných.
Článek byl publikován dne 10.10.2011 v časopise Řízení školy.
Autorkou článku je právnička Ligy lidských práv Iva Pikalová.
Středa, 5. října 2011Tiskové zprávy
Krajský soud v Brně v srpnu přiznal 100 tisíc korun a omluvu ženě, která byla v roce 2010 po domácím porodu zdravého dítěte nedobrovolně převezena záchrankou do nemocnice. Případ vyvolal velký rozruch v médiích a odpor mnohých lékařů. Liga lidských práv nyní zveřejňuje písemné vyhotovení rozsudku, který srozumitelně vysvětluje hranice oprávnění lékařů vynucovat u dítěte zdravotní péči. Rozsudek má velký význam pro praxi zdravotníků, kteří mají často nesprávné představy o právech pacientů.
V rozsudku nastínil soudce Michal Ryška, který se případu věnoval, celou řadu zásad pro postup lékařů v situaci, kdy rodiče nesouhlasí s nabízenou hospitalizací dítěte. Z jeho rozhodnutí vzešlo například to, že je nemyslitelné, aby docházelo k nedobrovolným transportům zdravých lidí, kteří nejeví známky poruchy zdraví. Pokud se tak stane, musí existovat možnost domoci se satisfakce za vzniklé bezpráví.
Zdraví a život dítěte je prioritou, nelze ovšem připustit, aby výjimečný zákonný prostředek, jako je právo poskytnout péči i bez souhlasu rodičů v případě bezprostředního ohrožení života a zdraví dítěte, byl nadužíván či dokonce zneužíván mimo rámec striktních zákonných podmínek a aby se stal záminkou pro alibistické a hyperprotektivní postupy zdravotníků. Někteří lékaři si podle soudce totiž často myslí, že neexistuje zcela zdravý, jen nedostatečně vyšetřený pacient.
Zásah zdravotníků musí být výjimečný a odůvodněný
Z rozsudku dále vyplývá, že prvotní a nejsilnější odpovědnost za dítě a jeho vývoj nesou rodiče. Výjimečný zásah zdravotníků do odpovědnosti rodičů musí být v zájmu dítěte legitimně podmíněn skutečně pádnými a přesvědčivými argumenty, zachycenými ve zdravotnické dokumentaci.
Pokud dítě v daný moment objektivně nejeví žádné znaky poruchy zdraví, pouhá hypotetická možnost zhoršení stavu nebo pouhá vhodnost lékařem navrhované péče k preventivní ochraně života či zdraví dítěte nepostačuje k omezení práva rodičů rozhodovat. Nástrojem, který se k přiměřenému řešení celé situace dosud nabízel, byl negativní revers učiněný za dítě zákonným zástupcem.
Lékaři nejčastěji nerespektují práva rodiček
Liga řeší porušování práv pacientů v rámci právnické poradny pro pacienty, kterou organizace vede na webových stránkách www.ferovanemocnice.cz. Z praxe vyplývá, že lékaři mají problém respektovat především práva rodičů a jejich dětí.
„Týká se to zejména takzvaných ambulantních porodů v nemocnici, kdy žena krátce po porodu žádá propuštění zdravého dítěte do domácí péče,“ uvedla právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
„V jednom z nedávných dotazů v naší poradně si jedna maminka stěžovala, že když se byla předem informovat v porodnici na ambulantní porod, lékaři jí řekli, že jí dítě na negativní revers prostě nedají,“ popsala Candigliota. Nyní mají tyto ženy jistotu, že buď jim bude vyhověno, nebo mohou požadovat nemalé odškodnění za omezování osobní svobody.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, email: zcandigliota@llp.cz, tel.: 777 893 871
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 3/2011 najdete zde.
Úterý, 6. září 2011Zprávy z médií
Rozhovor Haló novin s poslankyní Soňou Markovou (KSČM), stínovou ministryní zdravotnictví
Při projednávání návrhu zákona o zdravotních službách, který bude nyní sněmovna schvalovat, ministr Leoš Heger (TOP 09) neustále zdůrazňuje, že jeho smyslem je posílení práv pacienta. Je to pravda?
Posílení práv pacienta je zastírací zaklínací formule člověka, který za maskou dobrotivého pohádkového dědečka skrývá nehezkou tvář většině pacientů nebezpečného a zlého čaroděje. Návrhy zákonů zdravotnické reformy z pera vládní pravicové koalice ve skutečnosti zavádějí mnohem více regulací a jsou skrytě i otevřeně zaměřeny proti samotným pacientům. Zvlášť proti těm, kteří budou mít hlouběji do kapsy. Nová právní norma také vzletně hovoří o tom, že má být dosaženo úrovně poskytování zdravotních služeb s úrovní srovnatelnou v tradičních, ekonomicky vyspělejších zemích EU. Většina těchto států však dává do zdravotnictví mnohem vyšší procento HDP a zároveň poskytuje většině pacientů mnohem méně služeb při srovnatelné nebo i větší spoluúčasti.
Liga lidských práv kritizuje novou definici odborné úrovně poskytované péče, lege artis, zejména její dovětek »s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti«. Jaké to může mít dopady pro pacienta?
Může to znamenat, že i nedostatečně vybavené a podfinancované nemocnice bez dostatečného množství kvalifikovaných lékařů a sester budou poskytovat péči na »náležité odborné úrovni«. Pokud by takovouto »péčí« byla pacientovi způsobena škoda, nedomůže se odškodnění s poukazem na to, že konkrétní podmínky a objektivní možnosti daného zdravotnického zařízení neumožňovaly poskytnout patřičně kvalitní zdravotní péči. To podle odborníků odporuje Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, kterou je ČR vázána, která kromě jiného upravuje právo poškozených osob na případnou spravedlivou náhradu.
Norma zavádí institut předem vysloveného přání a jeho pětileté časové omezení. Co přesně tato změna znamená?
Tento institut by měl umožnit pacientovi, aby se rozhodl, jaké lékařské zákroky si přeje či nepřeje do budoucna podstoupit v případě, že nebude schopen o nich sám rozhodnout. Omezení na pět let však jde proti tomuto původně dlouho očekávanému opatření. Důvodem zavedení tohoto omezení je podle předkladatelů rychlý vývoj vědy. Na tyto případy již ale pamatuje jiné ustanovení. Podle něho není takové přání třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s poskytnutím těchto služeb. Vypadá to, že se autoři sami zalekli své »pokrokovosti« a snaží se původní záměr poněkud otupit.
Ve sněmovně jste mj. kritizovala navrhovaný převod kojeneckých ústavů pod ministerstvo práce. Ministr Heger na rozdíl od vás tvrdil, že to neznamená jejich rušení…
Musím zcela otevřeně konstatovat, že se mi pana ministra podařilo naštvat už tím, že jsem od samého počátku poukazovala na jeho snahu vyřadit speciální dětská zařízení pro děti do tří let z resortu ministerstva zdravotnictví pod záminkou, že o zdravé děti v jeslích a kojeneckých ústavech nemusí pečovat odborní vyškolení zdravotníci. Za jistě »bohulibými« snahami o umístění všech dětí do náhradních rodin se skrývá jediná motivace: za každou cenu ušetřit veřejné finanční prostředky! Vůbec není respektována skutečnost, že velmi mnoho dětí je do pěstounské a adoptivní péče kvůli svému zdravotnímu a sociálnímu postižení neumístitelných. Na otázku, kde tyto děti budou žít po zrušení kojeneckých ústavů, mi pan Heger konkrétně neodpověděl. Čeká nás tedy návrat k obecním sirotčincům, anebo půjdeme ještě dále do minulosti a vezmeme si příklad ze staré Sparty, kde podle pověsti života neschopné jedince házeli ze skály? Podobně je tomu s jeslemi. Jejich počet klesl v letech 1990–2004 o více než 94 procent. Dnes je v ČR 49 jeslí jako zdravotnická zařízení, tj. jsou osvobozeny od daně, s 1587 místy. Pokud bude zákon schválen, ceny v těchto zařízeních – pro rodiny s dětmi tolik potřebných – stoupnou o více než 17 procent.
Co si myslíte o ustanovení, které znemožňuje všem nezletilým bez ohledu na věk, aby navštěvovali lékaře bez souhlasu rodičů?
To může znamenat, že i sedmnáctiletí budou moci podstupovat zákroky, jako například odběr krve či rentgen, pouze se souhlasem rodičů. Může dojít i k tak absurdní situaci, že rodič nedá svolení své sedmnáctileté dceři navštívit gynekologa a ten by měl takovou pacientku odmítnout. Řešení v podobě tzv. generálního souhlasu zákonných zástupců pro poskytování zdravotních služeb nezletilému jen administrativně zatíží lékaře a nemá v podstatě žádný smysl.
Souhlasíte se zavedením možnosti provádět očkování i bez souhlasu, či dokonce proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců? A co soudíte o dalších změnách, které norma přináší?
Názory na zmíněnou změnu v provádění očkování se různí, osobně si myslím, že se v případě nutného očkování asi nelze spoléhat pouze na uvědomělost a vzdělanost rodičů. Problematickou se mi ale jeví snaha ministerstva bránit porodním asistentkám, aby pomáhaly u porodů mimo nemocnice, a dokonce jim za to hrozí až milionové pokuty. Nejsem příznivkyní domácích porodů, protože to může ohrozit zdraví a život matky i dítěte, ale toto je přece jen »silná káva«. Nejasnosti panují také kolem vyřizování stížností pacientů na poskytovanou péči, protože komise složená z právníků a lékařů, která bude vydávat odborné posudky, bude jednat bez výjimky neveřejně. Je třeba připomenout, že kromě pacientů bude mít zákon 80milionový dopad na státní rozpočet kvůli zavádění nových registrů, a náklady z rozpočtů krajů kvůli novým povinnostem jsou zatím nevyčísleny. S tím se ministerstvo nenamáhalo zabývat. Návrh také umožňuje lékařům ukončit jednostranně péči o pacienta, který nebude plně akceptovat navrhovanou léčbu. To může v konečném důsledku vést k popření základního práva pacienta na svobodný a informovaný souhlas. Podle Ligy lidských práv již dnes dochází k odmítání péče onkologickým pacientům, kteří nechtějí podstoupit veškerou navrhovanou léčbu. Právě toto ustanovení by tuto praxi pomohlo zlegalizovat.
Kritizovala jste také zákon o specifických zdravotních službách. Které z navrhovaných změn vám vadí nejvíce?
Jde o změnu samotné filozofie – místo péče se zavádí služba stále více placená pacientem. Základním kritériem není snaha poskytnout pacientům potřebnou kvalitní péči, ale co nejvíce ušetřit peníze jdoucí za pacientem. Ostatní důvody plýtvání nechávají tuto vládu v klidu, včetně všudypřítomné korupce. Je třeba si u tohoto zákona všimnout jedné důležité věci -poprvé po odchodu lidovců zavanul dech středověku. Ze zákona bylo vyjmuto vše, co se týkalo umělého přerušení těhotenství. Je zřejmé, že zde jsou tlaky ze strany konzervativních pravicových politiků omezit právo ženy na rozhodování se o tom, zda bude, nebo nebude mít dítě. Návrh také přináší větší finanční zátěž pro zaměstnavatele na zajištění pracovnělékařských služeb (252 mil. Kč), pro provozovatele škol na preventivní prohlídky žáků (29,7 mil. Kč), poskytovatele zdravotních služeb v souvislosti s prováděním externích auditů lékařského ozáření (42,5 mil. Kč jednou za 5 let) a státního rozpočtu na zajištění ochranného léčení (58 mil. Kč na jednu 30lůžkovou stanici).
Jedinou normou, kterou jste nenavrhovala zamítnout, byl zákon o zdravotnické záchranné službě…
KSČM od samého počátku jasně deklarovala, že si je vědoma volání pracovníků zdravotnické záchranné služby po uceleném zákonu, který by podrobně upravoval jejich nelehkou a životně důležitou práci. Škoda, že se nepodařil prosadit maximální sociální program pro záchranáře. Přesto jsme rádi aspoň za kompromis ve formě odchodného, který snad bude odhlasován jako společný pozměňující návrh a pod kterým jsem také podepsána. Další řešení by mělo následovat v rámci Zákoníku práce. Je třeba ale připomenout, že jsem na základě analýzy našich odborníků v rámci projednávání zákona upozorňovala na některé problémy, které zůstaly nevyjasněny a nevyřešeny. Jedná se o prodloužení dojezdové doby z 15 na 20 minut nebo o to, jestli i nadále budou v některých případech jezdit záchranky s pacienty od jednoho zdravotnického zařízení k druhému, a ty je budou moci i odmítat. Zůstává také paragraf, který umožňuje neposkytnutí přednemocniční neodkladné péče a vytváří se tak zákonná opora pro nezasahování u běžných dopravních nehod, epidemií, pandemií, hromadných neštěstí a katastrof.
Jde již o druhý balík zákonů, které mají reformovat zdravotnictví. Na co se mají pacienti připravit?
Co ve skutečnosti pacienty čeká, dnes nikdo vlastně neví. Návrhy byly špatně připravené, neprodiskutované s odbornou veřejností nebo na jejich připomínky nebyl brán zřetel. Do sněmovny tak doputovaly právní i věcné paskvily. Projednávání ve zdravotnickém výboru a na plénu sněmovny pak bylo doslova plivnutím do tváře nejen nám zákonodárcům, ale především občanům ČR. Stovky stran návrhů zákonů a následně i pozměňovacích návrhů nemohly být ve zkrácených lhůtách, vládní koalicí arogantně přidělených, dostatečně prostudovány. Opravdu mě překvapilo, že i velmi inteligentní a vzdělaní lidé, renomovaní lékaři a uznávaní odborníci v řadách poslanců vládní koalice přistupují na pouhé odkývání toho, co jim jejich šéfové nařídí, a ještě se pod to ochotně podepisují. Zdravotnická reforma tedy přináší zásadní změny do českého zdravotnictví v podobě snižování solidarity, zavedení dvojí zdravotní péče – pro bohaté a pro ty, kteří si zákonem nedefinovaný nadstandard nebudou moci zaplatit. Podobu zdravotní péče těmto pacientům bude určovat jejich zdravotní pojišťovna, nikoliv jejich zdravotní stav.
Článek byl publikován dne 6.9.2011 v deníku Haló noviny.
Pondělí, 5. září 2011Zprávy z médií
Ústecká nemocnice odpověděla na stížnost. Rodička je připravena i na mezinárodní soud
Ústí nad Labem – Pokud se vám něco nelíbí, běžte rodit jinam. V podstatě takto by se dala shrnout odpověď vedení Masarykovy nemocnice Ústečance Petře Langové. Ta se na něj obrátila se stížností na tisícikorunový poplatek za přítomnost otce u porodu. Nelíbí se jí přehnaná částka ani vyžadování povinného kurzu.
„Pokud chce rodička u porodu otce, musí kurzem projít. Jestliže nesouhlasí, může si vybrat porodnici, kde povolují přítomnost otce u porodu bez kurzu. Moc jich nebude,“ stojí v odpovědi podepsané ředitelem Krajské zdravotní Eduardem Reicheltem.
V Teplicích jen 300
Přitom hned v teplické porodnici kurz nevyžadují a za přítomnost otce chtějí jen 300 korun na nutné náklady. „Proti tomu bych nic nenamítala,“řekla Langová.
Teplická nemocnice, stejně jako ta ústecká, patří pod křídla společnosti Krajská zdravotní. Rozporuplné jsou podle Langové i další závěry Krajské zdravotní.
„Dozvěděla jsem se jen to, že pětistovka z té tisícikoruny je za kurz a druhá za přítomnost otce na sále,“ uvedla Langová. Taková informace jí však nestačí. „Požadovala jsem přesné rozepsání celé částky a vysvětlení, jak mohou kurz vyžadovat jako povinný,“řekla.
„Žádné povinné absolvování kurzu nemůže porodnice chtít,“ potvrdila už dříve právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Vedení nemocnice v tom podle dopisu nemá jasno. Nejdřív uvedlo, že na proškolení otce trvají, protože neinformovaný a stresovaný partner ztěžuje práci na porodním sále.
Dále v textu však stojí:„Kurz nikomu nenutíme, každá matka má právo vybrat porodnici, i kde kurz absolvuje. A u nás platit jen za přítomnost blízké osoby.“
Za co? Za mundúr
Langová této verzi však nevěří. „Navíc pět set korun jen za přítomnost je stále dost, když si uvědomím, že manžel nemocnici stál jen jednorázový mundúr a nic víc,“zdůraznila.
Připravuje kroky, které podle ní mohou vést až k mezi národní žalobě. „V naší legislativě se musí něco změnit, aby se nemocnice na rodičích bezdůvodně neobohacovaly a nedělaly z porodů byznys. Připravuji petici, tohle nevzdám,“ rozčilovala se Langová. „Věřím, že se to nelíbí převážné většině žen. Od toho, aby proti tomu vystoupily, je ale odrazuje řada věcí.
Do nemocnice totiž třeba půjdou rodit znovu a nechtějí konflikty se zdravotníky,“ doplnila právnička Candigliota.
Článek byl publikován dne 5.9.2011 na www.denik.cz.
Autorkou článku je Veronika Udatná, www.denik.cz.
Pondělí, 5. září 2011Zprávy z médií
Rozhovor Haló novin s Davidem Zahumenským, předsedou Ligy lidských práv
Naposledy jsme spolu hovořili v lednu 2010. Jaké bylo toto období, co považujete za největší úspěchy?
Jednou z nejzranitelnějších skupin naší společnosti jsou lidé s postižením. Mám proto radost, že v několika případech se nám podařilo alespoň dílčím způsobem přispět ke zlepšení životní situace těchto klientů. Před rokem Ústavní soud v naší věci prohlásil, že masivní a automatické zbavování volebního práva u každého, kdo je zbaven způsobilosti k právním úkonům, je neudržitelné. Soud sice nezrušil zákonnou volební překážku, prohlásil ale, že by se mělo v každém individuálním případě posuzovat, zda je daný člověk s postižením schopný volit, nebo není.
Letos jsme po několika letech završili také případ klientky, která byla zcela zbytečně zbavena způsobilosti k právním úkonům. Již dříve jsme dosáhli částečného navrácení »svéprávnosti«, nedávno pak soudy vydaly verdikt, podle kterého má stát za vlastní pochybení v tomto případě klientku odškodnit částkou 200 tisíc korun.
Za velký úspěch považuji i natočení filmu »Školy na férovku«. Na příkladech z praxe se divák může přesvědčit o tom, že je možné poskytnout kvalitní vzdělání i dětem, které se od většiny odlišují barvou pleti nebo jiným handicapem.
A naopak, jakým úskalím Liga lidských práv čelila?
Jako většina neziskových organizací i my pravidelně bojujeme s tím, abychom získali finance a mohli se věnovat tématům, která považujeme za důležitá. Více než dva roky se nám nedařilo intenzivněji se zaměřit na problém nedostatečné podpory rodin v nouzi a nadměrné umisťování dětí do ústavů. Z důvodu ekonomické krize a úsporných opatření se přitom může jednat o stále více rodin. Na druhou stranu se nám přece jenom podařilo převzít zastupování několika případů a v několika již slavíme úspěchy. Od října minulého roku se tomuto tématu jedna z našich právniček věnuje systematicky alespoň na část úvazku.
Každá organizace se mění a vyvíjí. Jak se za dobu vašeho působení změnila Liga?
Věřím, že se nám stále více daří bořit mýtus o tom, že v neziskovém sektoru nejde o výsledky. Třítýdenní stipendijní pobyt v USA, kde jsem díky prestižnímu IVLP programu mohl poznat, jak neziskové organizace fungují za oceánem, mě utvrdil v pohledu, že zaměření na efektivitu je zásadní. Těší mě samozřejmě nadstandardní vztahy, které v našem kolektivu máme, zároveň ale pracujeme na zlepšování vnitřních procesů a vůbec na tom, abychom fungovali více jako firma.
Zároveň věřím, že se nám podařilo udělat další krok v cestě k tomu, aby se Liga stala dobře fungující institucí, která bude mít v naší společnosti své pevně dané místo. S cílem zajistit kontinuitu našich činností, přes výpadky projektového financování, jsme rozvinuli klub »Lidi Ligy«, který představuje platformu našich finančních a ideových podporovatelů. Díky tomu, že se více obracíme na běžné lidi, musíme být přirozeně také transparentnější a srozumitelnější. A to jsou výzvy, kterým stojí za to se postavit.
Jsou v plánu nějaké nové projekty? Jak budou pokračovat ty současné?
Velmi často vyplývají nedostatky při ochraně základních práv spíše z myšlení lidí než pouze ze špatných zákonů. Změny myšlení ale není možné dosáhnout ze dne na den. Proto chceme pokračovat v práci na tématech, kterým se věnujeme dlouhodobě. Vedle poradenství pro pacienty a jejich zastupování v nejzávažnějších případech se chceme zaměřit i na kontrolu činnosti farmaceutických korporací, které mají mnohdy dost prostředků na to, aby si právo ohýbaly, jak se jim to právě hodí. Na podzim bychom chtěli spustit nové webové stránky pro oběti policejní svévole a také pro ty, kteří se potýkají s průtahy v soudních řízeních nebo jiným nesprávným úředním postupem.
Osobně se specializujete na lidská práva ve zdravotnictví. Jakých úspěchů se už dosáhlo?
V Lize jsme dosáhli celé řady soudních rozhodnutí, která nabourávají zažitou nerovnováhu ve vztahu mezi pacientem a lékařem. Ještě před pěti lety nebylo úplně běžné, aby si pacient vyžádal kopii své zdravotní karty, po našem precedentu z roku 2006 a následné změně legislativy je to již norma. Na druhou stranu zdravotnictví je právě tou oblastí, kde změna zákonů nestačí. Během školení v komunikaci, kterých jsme v minulém roce pro zdravotníky několik zorganizovali, se ukazuje, že lékaři jsou sice odborníci ve své specializaci, někteří se ale brání tomu, že by měli každému pacientovi na úvod podat ruku. Těžko se pak můžeme divit, že takoví lékaři chtějí sami rozhodovat o tom, co je pro nás jako pacienty nejlepší a nechtějí nás do takového rozhodování zapojit.
Jste právník, proč jste si vybral práci právě v neziskovém sektoru?
Od okamžiku, kdy jsem se s Ligou lidských práv v roce 2003 potkal poprvé ještě jako student na letní Škole lidských práv v Brně, pro mě byla práce v Lize zcela přirozenou volbou. Jsem přesvědčený o tom, že kvalita života se neodvíjí jen od materiálních hledisek, ale že k ní patří i respektování důstojnosti a základních práv a svobod druhých. Lidé, se kterými jsem se v Lize po mém příchodu setkal, mi pomohli utvrdit se v tomto pohledu a jsem rád, že nyní se mohu jako předseda snažit sám inspirovat ostatní. Vzhledem k tomu, že demokracie je u nás přece jen ještě poměrně mladá a ochrana lidských práv a aktivní účast ve veřejném životě nemá dosud svou tradici, je stále na čem pracovat. Krom toho mě práce, kterou dělám, opravdu baví.
Článek byl publikován dne 5.9.2011 v deníku Haló noviny.
Autorem článku je Zbyšek Kupský, Haló noviny.
