Dne 1. září nabudou účinnosti novely 1 vyhlášky a. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních (dále jen „vyhláška a. 72“) a vyhlášky a. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (dále jen „vyhláška a. 73“).

Mnohem obsáhlejší novela měla původně přinést v českém školském systému změny, které by více podporovaly „proinkluzivní“ přístup, zejména při vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen „žáci s SVP“). Přinášené změny mají reagovat na nedostatky, které České republice (dále jen „ČR“) vytkl Evropský soud pro lidská práva v rozsudku D. H. a ostatní proti ČR, kterým shledal diskriminaci romských žáků v přístupu ke vzdělání. Finální znění novel prozatím neodpovídá svým rozsahem změnám, které zamýšlel předchozí resort ministerstva školství. Přesto však některé změny přináší. Tento článek neposkytuje prostor pokrýt je všechny, budu se tedy věnovat těm, které se nejvíce dotknou rozhodování ředitele školy a zároveň jsou důležité z hlediska témat, kterým se Liga lidských práv ve svém projektu Férová škola věnuje.

ZAVEDENÍ VYROVNÁVACÍCH OPATŘENÍ

První podstatnou změnou, kterou přináší vyhláška č. 73, je změna terminologie. Vzdělávání žáků s SVP bylo doposud zajišťováno tzv. podpůrnými opatřeními, která byla odlišná nebo byla těmto žákům poskytována nad rámec individuálních a organizačních opatření v běžných školách. Kromě podpůrných opatření zavádí vyhláška nově také opatření vyrovnávací, kdy jsou obě opatření určena pro vzdělávání žáků na všech typech škol, tedy ne pouze na běžných školách.

Vyrovnávací opatření jsou dle novely určena pro žáky se zdravotním a sociálním znevýhodněním tak, jak tyto skupiny rozeznává § 16 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“). Těmito opatřeními se rozumí využívání pedagogických, popř. speciálně pedagogických metod a postupů, poskytování individuální podpory v rámci výuky a přípravy na výuku, využívání poradenských služeb školy a školských poradenských zařízení, individuálního vzdělávacího plánu a služeb asistenta pedagoga.

Podpůrná opatření jsou pak určena třetí skupině žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to žákům se zdravotním postižením. Tato opatření mohou spočívat ve využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání, kompenzačních, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče, poskytování pedagogicko-psychologických služeb, zajištění služeb asistenta pedagoga, snížení počtu žáků ve třídě nebo studijní skupině či jiná úprava organizace vzdělávání.

Termín podpůrná opatření používá vyhláška také pro vzdělávání žáků mimořádně nadaných, v této části však legislativní úprava nedoznala žádných změn.

Vyhláška tak jednak zpřesnila, jednak diferencovala opatření, která je škola oprávněna použít při vzdělávání žáků s SVP. O aplikaci těchto opatření rozhoduje ředitel školy a doporučit je může školské poradenské zařízení, což však není podmínkou pro jejich použití.

ŽÁK S TĚŽKÝM ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

Další změnou je rozšíření definice žáků s těžkým zdravotním postižením, kde přibyli k dosavadnímu výčtu také žáci s těžkým tělesným postižením a žáci se středně těžkým postižením. Praktický význam toto rozšíření příliš nemá, jelikož vyhláška s pojmem žák s těžkým zdravotním postižením dále nijak nepracuje. Pouze školský zákon stanoví možnost vzdělávat žáky se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, se souběžným postižením více vadami a s autismem, v základní škole speciální a rovněž pro ně zřizovat přípravný stupeň základní školy speciální. Připomínám však, že zde školský zákon neoperuje s pojmem žáci s těžkým zdravotním postižením, ale vybírá jen taxativně některé skupiny dětí spadající pod tento pojem. Pokud by do budoucna chtěl zákonodárce operovat s pojmem žáci s těžkým zdravotním postižením, bylo by namístě zakotvit jejich definici v samotném školském zákoně, nikoliv v jeho prováděcí vyhlášce. Nadále však platí, že těmto žákům má být poskytnuta nejvyšší míra podpůrných opatření.

SOCIÁLNĚ ZNEVÝHODNĚNÝ ŽÁK

Úplnou novinkou je zavedení definice žáka se sociálním znevýhodněním. Za takového žáka považujeme pro účely poskytování vyrovnávacích opatření zejména žáka z prostředí, kde se mu nedostává potřebné podpory k řádnému průběhu vzdělávání, včetně spolupráce zákonných zástupců se školou, a žáka znevýhodněného nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka. Výčet těchto znaků je uveden pouze pro příklad, není tedy potřeba naplnit je všechny a zároveň je tak ponechán prostor pro jejich doplnění.

Zavedení definice reaguje na poptávku ředitelů škol po zákonném vymezení této kategorie žáků, zejména pro účely žádostí o dotace, granty či asistenty pedagoga, a doplňuje tak definici samotného sociálního znevýhodnění dle § 16 odst. 4 školského zákona. Ani tato novelizace však bohužel nepřinesla propojení tohoto institutu se zvýšeným normativem na žáka dle vyhlášky č. 492/2005 Sb., o krajských normativech. Doufejme tedy, že tato změna bude součástí komplexnějších novelizací, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy veřejně slíbilo.

PŘEDNOST INDIVIDUÁLNÍ INTEGRACE

Pravděpodobně nejvýznamnější je novelizace ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 73. Původní znění tohoto odstavce přikazovalo přednostní vzdělávání žáků se zdravotním postižením formou individuální integrace v běžné škole. Ustanovení však jedním dechem dodávalo: „Pokud to odpovídá podmínkám a možnostem školy.“ Právě tato poslední část umožňovala ředitelům škol odmítnout žáka v případě, že by zajištění jeho vzdělávání bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo škola objektivně nemohla vzdělávání žáka zabezpečit, např. při absenci bezbariérového přístupu pro žáka na vozíku. Bohužel mnohé školy toto ustanovení také zneužívaly k odmítání tzv. nepohodlných žáků.

Toto ustanovení bylo novelizací vyhlášky ve svém původním znění úplně zrušeno a nahrazeno tímto zněním: „Žák bez zdravotního postižení se nevzdělává podle vzdělávacího programu pro vzdělávání žáků se zdravotním postižením.“ Co to v praxi znamená? Mohlo by se zdát, že zákon tedy neurčuje přednost individuální integrace při vzdělávání žáka se zdravotním postižením. Výslovně již nikoliv. Tuto přednost můžeme ale dovodit výkladem ustanovení § 3 odst. 1 této vyhlášky, které stanovuje formy vzdělávání žáků se zdravotním postižením. Na první místo řadí toto ustanovení individuální integraci, z čehož lze usuzovat, že právě této formě dává zákonodárce přednost.

Podstatným je ten fakt, že od 1. září 2011 již nemůže ředitel školy odmítnout vzdělávání žáka s odvoláním na nedostatečné podmínky a možnosti školy. Bohužel novelizované znění tohoto odstavce, jak je uvedeno výše, nepřináší nic nového, ale pouze výslovně zakotvuje pravidlo, které vyplývalo již z předchozí právní úpravy. Navíc nezakazuje vzdělávání žáka bez zdravotního postižení ve škole určené pro žáky se zdravotním postižením podle programu pro žáky bez tohoto postižení, což současnou situaci v českém školství nijak neřeší.
Naše vnitrostátní právní úprava tak stále ještě nesplňuje požadavky mezinárodních dokumentů (např. Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), které zavazují ČR k aplikaci tzv. inkluzivního vzdělávání.

VYROVNÁVACÍ POBYT

Tzv. vyrovnávací pobyt je vyhláškou formulován jako výjimka z pravidla artikulovaného v § 3 odst. 4 vyhlášky. Jedná se o opatření, které umožňuje vzdělávat žáky se zdravotním či sociálním znevýhodněním ve škole, třídě či studijní skupině určené pro žáky se zdravotním postižením po nezbytně nutnou dobu. Pro žáky se zdravotním znevýhodněním pak lze tohoto institutu využít, pokud takovýto žák celkově selhává i při použití vyrovnávacích opatření podle § 1 odst. 2 vyhlášky a pokud to vyžaduje jeho zájem.

Žák se tedy po dobu nezbytně nutnou stává žákem speciální školy či třídy určené pro žáky se zdravotním postižením. Povinností školy je jedenkrát za školní rok posoudit, zda důvody pro toto opatření stále trvají. Naproti tomu situace žáka se sociálním znevýhodněním umožňuje použití tohoto opatření pouze tehdy, pokud takovýto žák dlouhodobě selhává a vyžaduje to jeho zájem. Vyrovnávací pobyt lze v tomto případě nařídit na maximální dobu pěti měsíců, přičemž žák zůstává po celou dobu žákem původní školy.

Ačkoliv je tento institut zamýšlen jako opatření, které má žákům pomoci překonat případné selhání v rámci vzdělávání v běžné škole, přesto byl naprosto oprávněně kritizován v rámci připomínkového řízení úřadem Zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Jeho odborníci kritizovali, že tato úprava zachovává faktickou situaci, kdy jsou ve speciálních školách vzděláváni žáci bez mentálního postižení. Navrhovali proto toto ustanovení úplně vypustit.

ASISTENT PEDAGOGA

Asistentovi pedagoga přibyla novelizací vyhlášky další povinnost a tou je nezbytná pomoc žákům s těžkým zdravotním postižením při sebeobsluze a pohybu během vyučování a na akcích pořádaných školou. Tato změna tak reaguje na praktické problémy, které přinášel fakt, že tzv. osobní asistent podle zákona o sociálních službách se buď potýkal s tím, že neměl přístup jako nepedagogický pracovník do budovy školy, anebo pokud již škola jeho vstup do budovy umožnila, jeho funkce spočívala pouze v pomoci žáku o přestávkách a v průběhu vyučovací hodiny byla jeho přítomnost ve škole nadbytečná. Tato změna je tedy vítána a zajišťuje, že žáci s těžkým zdravotním postižením nezůstanou v průběhu vyučování bez nutné pomoci či asistence.

PŘEVÁDĚNÍ ŽÁKŮ DO SPECIÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Co se týče postupu, který musí ředitel školy dodržet při přeřazení žáka do školy, třídy či studijní skupiny zřízené pro žáky se zdravotním postižením nebo do vzdělávacího programu pro žáky se zdravotním postižením, nedošlo k významnějším změnám. Vyhláška tak pouze zpřesňuje podmínky, které platily již za úpravy před novelizací. Nově formulované podmínky tak stanovují, že pro přeřazení žáka je potřeba písemné doporučení školského poradenského zařízení, projednání tohoto postupu se zákonným zástupcem žáka či se zletilým žákem a jeho informovaný souhlas.

Příloha vyhlášky stanoví obsah srozumitelného poučení, kterého se má dostat rodiči či žáku při projednání tohoto postupu. Novinkou je také podrobný formulář pro informovaný souhlas, který musí být zpracován rovněž dle přílohy k této vyhlášce. Stále tak zůstává v platnosti pravidlo, že konečné slovo v otázce zařazení žáka do typu školy či vzdělávacího programu má jeho zákonný zástupce, bez jehož souhlasu není možné toto přeřazení provést. Obsah tohoto souhlasu je navíc standardizován, a rodič tedy musí být poučen o všech podstatných okolnostech, zejména o struktuře vzdělávacích programů, rozdílech mezi nimi a také o vlivu zařazení žáka na jeho budoucí vzdělávání a profesní uplatnění.

ZMĚNA V DOPLŇOVÁNÍ POČTU ŽÁKŮ

Poslední významnou změnou vyhlášky č. 73 je změna § 10 odst. 2, který upravuje počty žáků ve třídách či studijních skupinách. S platností od 1. 9. 2011 již nebude podle novelizovaného znění možné doplnit třídu či studijní skupinu zřízenou pro žáky se zdravotním postižením, na základě žádosti zletilého žáka či jeho zákonného zástupce, žákem bez zdravotního postižení. Nově tak bude potřeba pro tento postup získat nejen písemné doporučení školského poradenského zařízení, ale navíc lze toto doplnění provést pouze pomocí žáků s jiným typem zdravotního postižení nebo se zdravotním znevýhodněním.

VYHLÁŠKA Č. 72

V poslední části tohoto příspěvku pouze krátce zmíním nejdůležitější změny vyhlášky o poskytování poradenských služeb ve školství. Novelizace opět klade důraz na větší informování zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka. Proto musí škola či školské poradenské zařízení před poskytnutím poradenské služby jednoznačně informovat o náležitostech poskytované poradenské služby, předvídatelných důsledcích, které mohou vyplynout z poskytování poradenské služby, a také o právech a povinnostech s poskytnutím služby spojených, včetně práva žádat kdykoliv poskytnutí této služby znovu.

Stanovuje se také doba, dokdy nejpozději jsou poradna či centrum povinné začít poradenskou službu poskytovat, a to na tři měsíce od okamžiku přijetí žádosti.

Další významnou změnou je, že výsledkem psychologické či speciálně pedagogické diagnostiky je vždy zpráva z vyšetření a doporučení. Zákonný zástupce či žák musí být vždy srozumitelným způsobem informován o obsahu tohoto doporučení, což poté stvrdí svým podpisem. Při této příležitosti má také rodič či žák právo uplatnit tzv. výhrady k doporučení. Vyhláška však již bohužel neupravuje jakým způsobem a dokdy je poradenské zařízení povinno se s těmito výhradami vypořádat. Nezdá se tak, že by touto úpravou došlo k posílení postavení a práv rodiče či žáka samotného. Obecně pak platí, že zpráva a doporučení se vydávají nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení vyšetření a jejich platnost musí být stanovena na dobu určitou. Pro případy doporučení zařazení žáka do školy nebo vzdělávacího programu pro žáky se zdravotním postižením je pak tato doba platnosti doporučení stanovena na dobu jednoho roku. Poté musí být provedena rediagnostika. Obecně tato novelizace vyhlášky č. 72 přináší více povinností školským poradenským zařízením, přičemž agendu žáků se zdravotním znevýhodněním přenáší z center na poradny, kdy se pak mohou centra více věnovat žákům se zdravotním postižením a žákům s hlubokým mentálním postižením.

ZÁVĚREM

Původní záměr novelizace obou vyhlášek přiblížit více systém českého školství k inkluzivnímu systému vzdělávání, a reagovat tak na rozsudek štrasburského tribunálu nebyl zcela naplněn. Přijaté změny jsou často polovičaté a ustanovení o vyrovnávacím pobytu je dle mého názoru dokonce krokem zpět. I přesto, že legislativa není v tomto směru stále dostatečná, existují v ČR školy, které svým přístupem dokazují, že inkluzivní vzdělávání lze provádět i za stávajících podmínek. Školy se také mohou obracet o pomoc s touto problematikou na nejrůznější organizace, které mají projekty zaměřené na podporu inkluzivního školství.

Výjimkou v tomto směru není ani projekt Férové školy – Férové vzdělávání Ligy lidských práv, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Rovněž je nutné zdůraznit, že dostatečná zákonná úprava je pouze jedním, nikoliv jediným z předpokladů kvalitního školství. Zbytek záleží v podstatné míře na školách samotných.

Článek byl publikován dne 10.10.2011 v časopise Řízení školy.

Autorkou článku je právnička Ligy lidských práv Iva Pikalová.

inkluzivní vzdělávání, postižení, právo, školství, soud, vzdělávání, žáci, zákon