Pondělí, 2. ledna 2012Zprávy z médií
Hosťom mesiaca december k téme pacientských práv a úskalí pri ich presadzovaní je JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., ktorý od roku 2008 pôsobil ako právnik Centra advokácie duševne postihnutých (MDAC) a v Lige ľudských práv (LLP). V súčasnosti pracuje pre Londýnsku organizáciu Interights, a rovnako pre advokátsku kanceláriu, ktorá úzko spolupracuje s českou mimovládnou organizáciou Liga lidských práv. Viac sa dozviete v rozhovore.
MEDIUS: Vyštudovali ste právo na Univerzite v Olomouci, a zároveň obor sociálnej práce, sociálnej politiky a psychológie na Masarykovej univerzite. Pracovali ste pre MDAC. Čo je predmetom jej činnosti?
Mental Disability Advocacy Center (MDAC) je medzinárodná mimovládna organizácia, ktorá sa zameriava na presadzovanie systémových zmien v oblasti dodržiavania ľudských práv osôb s duševným postihnutím. Svoje ciele dosahuje metódou strategickej litigácie, teda zastupovaním strategických prípadov pred medzinárodnými súdmi a kvázisúdnymi orgánmi, ďalej presadzovaním legislatívnych reforiem, napríklad v oblasti spôsobilosti na právne úkony a vzdelávaním.
MEDIUS: Kde pôsobíte momentálne?
V súčasnosti pôsobím v Londýnskej organizácii Interights. Zároveň pôsobím v advokátskej kancelárii, ktorá veľmi úzko spolupracuje s českou mimovládnou organizáciou Liga lidských práv.
MEDIUS: Akým témam sa venujete?
Venujem sa primárne téme ochrany práv osôb so zdravotným postihnutím, ďalej právu na zdravie, zákazu mučenia, ponižujúceho a neľudského zaobchádzania a v poslednej dobe aj otázke nápravy neprimeraných zásahov do ľudských práv a slobôd na domácej úrovni. Okrem medzinárodného práva je mojou obľúbenou oblasťou trestné právo.
MEDIUS: Ako dlho sa už zaoberáte problematikou práv osôb s duševným postihnutím?
Tejto téme sa venujem od začiatku roku 2008, teda systematicky už štyri roky.
MEDIUS: Ako by ste definovali najpálčivejšie problémy, s ktorými sa pri uplatňovaní svojich práv stretávajú pacienti s duševným postihnutím?
Zásadné problémy vidím tri, tým prvým je systém systematickej ústavnej starostlivosti a úplná nedostupnosť služieb v komunite. To je na Slovensku najmä prípad sociálnych služieb a v tomto ohľade je na tom Slovensko veľmi zle. V Českej republike je situácia odlišná, tam je problém najmä inštitucionalizácia v mamutích liečebniach s viac ako tisíc lôžkami.
Tým druhým je právny status osôb s duševným postihnutím, konkrétne mám na mysli inštitúty pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. A tretím problémom je absencia inkluzívneho vzdelávania a neprimerane rozšírený systém segregovaného špeciálneho školstva.
Na tieto nadväzujú ďalšie problémy. Konkrétne môžem pomenovať systematické porušovanie práva na osobnú slobodu v prípade nedobrovoľných hospitalizácií. V praxi je tento systém extrémne formalistický, a to až do takej miery, že to hraničí s absurditou a ponúka sa otázka vôbec po zmysluplnosti celého konania. Veľmi problematické sú automatické dôsledky pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Ľudia pod opatrovníctvom automaticky prichádzajú o celé spektrum základných práv a slobôd, od viacerých aspektov práva na rodinný život, cez majetkové práva, až po práva politické. Slovenský systém je veľmi staromódny a rigidný a z právneho hľadiska jednoznačne v rozpore s medzinárodným právom.
MEDIUS: Aké sú z Vášho hľadiska najväčšie nedostatky súčasnej právnej úpravy, ktoré majú vplyv na život
duševne postihnutých osôb?
Právna úprava je čiastková a je roztrieštená do niekoľkých predpisov. To je dedičstvo prístupu k tejto marginalizovanej skupine, ktorá stála a doposiaľ bohužiaľ stojí na okraji záujmu praktizujúcich právnikov i teoretikov. V zahraničí sú bežné komplexné právne predpisy upravujúce otázky právneho postavenia osôb so zdravotným postihnutím. Môžem spomenúť napríklad veľmi komplexný americký zákon Americans with Disabilities Act. Takže prvý nedostatok je chýbajúca právna úprava, ideálne ucelená.
A konkrétne, kde vidím nedostatky? V prvom rade je nutné reformovať systém opatrovníctva, inštitúty pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony musia nahradiť menej reštriktívne a na mieru šité opatrenia založené na myšlienke tzv. podporovaného rozhodovania. S tým súvisí otázka automatických dôsledkov pozbavenia a obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Tieto zásahy je potrebné zrušiť, ide napríklad o prekážku výkonu volebného práva, nemožnosť uzavrieť manželstvo, či vylúčenie testamentárnej spôsobilosti. V súčasnosti sa vedie diskusia, či je vhodné automatické dôsledky opatrovníctva nahradiť individualizovaným rozhodnutím súdu. Inými slovami, či napríklad automatickú prekážku výkonu volebného práva založenú na pozbavení spôsobilosti na právne úkony nahradiť možnosťou v individuálnych prípadoch rozhodnúť o nespôsobilosti voliť. Niektoré súdy prijali tento opatrný postoj, ktorý bol, ale na druhej strane ostro odmietnutý orgánmi OSN a Rady Európy. Budeme si musieť počkať na prípadné ďalšie rozhodnutie medzinárodného súdu.
Ďalej si myslím, že je vhodné legislatívne upraviť deinštitucionalizáciu, a to ako v podobe vymožiteľného práva na život v komunite, tak v podobe konkrétneho legislatívneho záväzku transformovať pobytové inštitúcie a vytvárať služby v komunite.
Otáznikom je pre mňa systém nedobrovoľných hospitalizácií. Dohovor OSN o právach osôb so zdravotným postihnutím je jasný, pozbavenie osobnej slobody založené na zdravotnom postihnutí, teda aj „duševnej poruche“, je v rozpore s článkom 14 tohto Dohovoru. Je evidentné, že bude nutné upustiť od súčasného systému nedobrovoľných hospitalizácií.
MEDIUS: Mohli by ste porovnať situáciu v Českej republike a na Slovensku?
Situácia je v mnohým ohľadoch odlišná. Začnem opatrovníctvom, najmä vďaka mimovládnym organizáciám a aktívnym sudcom, ako je napríklad pani doktorka Wagnerová, je problém zásahov do spôsobilosti na právne úkony veľmi dobre judikovaný Ústavným súdom. To je prvý obrovský rozdiel, pretože na Slovensku chýba relevantná judikatúra a toto téma je stále akoby zabudnuté.
Tiež je nutné spomenúť nový český občiansky zákonník, ktorý ruší pozbavenie spôsobilosti na právne úkony a zavádza menej reštriktívne opatrenia. Bohužiaľ, ale zostáva inštitút obmedzenia spôsobilosti na právne úkony. Na Slovensku sa nový zákon pripravuje, Ministerstvo spravodlivosti zatiaľ paragrafové znenie nezverejnilo.
Ďalší rozdiel je v politike deinštitucionalizácie sociálnych služieb. V Českej republike naplno beží pilotný projekt financovaný zo zdrojov EU, vďaka ktorému bude transformovaných niekoľko desiatok ústavov vo všetkých krajoch. Okrem toho tento projekt vytvára predpoklady a motivuje zriaďovateľov, najmä kraje, aby politiku transformácie prijali a rozvíjali vlastnými silami za podpory Ministerstva práce. Toto je príklad veľmi dobrej praxe. Bohužiaľ v Českej republike, na rozdiel od Slovenska, nedošlo k žiadnej transformácii inštitucionálnej psychiatrickej starostlivosti. Psychiatrická starostlivosť je poskytovaná v obrovských kolosoch ako sú Dobřany pri Plzni, Černovice v Brne alebo Bohnice v Prahe.
Rozdiel je aj v politike inklúzie žiakov so zdravotným postihnutím. České Ministerstvo školstva počas vlády Mirka Topolánka vypracovalo Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, ktorý mal byť základom reformy systému segregovaného školstva. Na Slovensku sa len tieto mesiace rozbieha diskusia, ktorá konečne začína pokrývať aj osoby so zdravotným postihnutím a nie len sociálne znevýhodnené deti. Celkovo môžem povedať, že Česká republika môže byť pre Slovensko určitým vzorom, a to dobrými aj zlými príkladmi. Pre slovenské orgány je to výhodné, pretože môžu aplikovať to, čo sa osvedčilo u našich susedov a zároveň sa vyhnúť chybám, ktoré tieto reformy brzdia.
MEDIUS: Akej téme sa hodláte venovať ako hosť mesiaca a prečo?
Ako hosť mesiaca by som sa venoval dvom témam. Konkrétne sa zameriam na situáciu osôb vo výkone trestu odňatia slobody alebo výkonu väzby. A to z hľadiska absolútneho zákazu mučenia, ponižujúceho alebo neľudského zaobchádzania podľa článku 3 Európskeho dohovoru o ľudských právach.
V prvom príspevku sa budem zaoberať otázkou dostupnosti a prístupnosti zdravotnej starostlivosti. V druhom príspevku sa viac špecificky pozriem na koncept tzv. primeraných opatrení (angl. reasonable accommodation) vo vzťahu k osobám so zdravotným postihnutím pozbavených osobnej slobody. Dôvod je ten, že bohužiaľ stále dochádza k tomu, že osoby pozbavené osobnej slobody nedosiahnu na adekvátnu zdravotnú starostlivosť, resp. podmienky výkonu trestu alebo väzby nerešpektujú ich špecifické potreby vyplývajúce zo zdravotného postihnutia. V súčasnosti sa podobným prípadom z Českej republiky bude zaoberať Európsky súd pre ľudské práva a na domácej úrovni v inom prípade pripravujeme žalobu na náhradu imateriálnej ujmy proti Českej republike.
Ďakujem za rozhovor.
Spracoval: Zuzana Zoláková
Článek byl publikován dne 15.12.2011 a naleznete jej zde.
Středa, 30. listopadu 2011Zprávy z médií
Šéfka Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková si musí hledat novou práci. Odvolací pražský městský soud jí včera potvrdil zářijový rozsudek obvodních soudců z Prahy 3, podle něhož svými chybami při vedení domácího porodu v červenci 2009 způsobila závažné zdravotní následky novorozeného chlapečka.
Malý Anatol po narození nedýchal, měl těžké poškození mozku, končetin i mentální retardaci a nakonec po dvaceti měsících na následky nepovedeného porodu letos v březnu zemřel.
Pojišťovně 2,7 miliónu
Oba soudy se shodly, že se Königsmarková dopustila na dítěti těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, za což si vysloužila dvouletou podmínku s pětiletou zkušební dobou, ale především pak zákaz činnosti porodní asistentky na dobu pěti let. Navíc musí zaplatit pojišťovně 2,7 miliónu korun.
„Trest pro mě znamená, že ode dneška jdu na úřad práce, protože jsem nezaměstnaná, a nevím, co budu dělat. Asi se budu muset odstěhovat z bytu. Jistě si podám dovolání, protože jsem v šoku, co je možné v tomto právním demokratickém státě,“ reagovala rozhořčeně na zamítnuté odvolání Königsmarková.
„Odmítám svoji vinu. To, že umře dítě, se stává i v porodnicích a my jsme zapomněli v porodnictví počítat s přírodou, která není dokonalá. Někdy se může stát něco, co prostě není možné absolutně předvídat. Může se tedy stát, že při porodu zemře dítě bez jakékoli příčiny a zavinění,“ podotkla.
Do jednací síně ji přišla podpořit zástupkyně Ligy lidských práv i řada maminek, jejichž domácí porody v minulosti vedla. Její příznivci už vybrali ve sbírce pro ni přes 300 tisíc korun na uhrazení škody pojišťovně.
Její advokáti se včera při odvolání snažili svalit vinu jak na maminku dítěte kvůli tomu, že asistentce o svých komplikacích u dvou předchozích porodů nic neřekla, tak na lékařku záchranky, která dítě na místě pak resuscitovala. Podle obhájců špatně.
Na otázku Práva, jak si ale vysvětluje smrt chlapečka, Königsmarková odpověděla: „To se prostě někdy stane jenom tak.“
Podle soudů nedodržela správný postup a chybila hned několikrát. Například prý adekvátně rodičku nevyšetřila, ale především včas nezareagovala na zásadní okamžik, kdy se běžný (fyziologický) porod změnil na porod patologický.
„Od té doby už obžalovaná vůbec neměla oprávnění porod vést,“ uvedla předsedkyně odvolacího senátu Hana Hubáčková. Podle soudů měla porodní asistentka okamžitě zajistit převoz ženy do nemocnice a nepokračovat sama bez pomoci a patřičného technického zázemí v porodu. Při něm došlo k těžkému přidušení dítěte, přičemž podle znalců Königsmarková nezajistila novorozenci řádnou resuscitační péči, dýchání či udržení potřebné teploty těla. Chlapeček proto utrpěl vážná poškození a nakonec na následky nepovedeného porodu zemřel.
Policie se případu chopila na základě trestního oznámení ministerstva zdravotnictví, na kterém včera Königsmarková nenechala nit suchou.
Je to mafie, řekla
„Je to normální spolčení mafie – ministerstvo zdravotnictví, gynekologickoporodnická společnost, Poslanecká sněmovna. V zákonech, které se teď v rámci reformy zdravotnictví připravují, porodní asistentka ani neexistuje, přestože nám směrnice EU nařizuje, abychom ji zabudovali do naší legislativy. Ministerstvo se s námi nebaví, lékaři se s námi nebaví, akorát nás osočují, protože jim jde o peníze a o moc,“ nebrala si servítky.
Předseda České neonatologické společnosti Richard Plavka bere její případ jako precedentní.
„My, neonatologové, se samozřejmě obáváme porodů doma, pokud nejsou dobře personálně a kvalifikovaně zabezpečené. Je to určitý precedent pro to, aby se tato aktivita živelně nerozrůstala. Domnívám se, že pokud se tomu udělají určitá pravidla, tak je jistě možné toto v budoucnosti respektovat,“ míní Plavka.
Článek byl publikován dne 30.11. 2011 v deníku Právo.
Autorem článku je Radim Vaculík, deník Právo.
Úterý, 29. listopadu 2011Tiskové zprávy
Trestní stíhání porodní asistentky Ivany Königsmarkové za asistenci u neúspěšného porodu doma, které v odvolacím řízení pokračuje dnes v 13 h u Městského soudu v Praze, je součástí nepřátelského postoje Ministerstva zdravotnictví proti porodním alternativám. Ministerstvo dlouhodobě ignoruje jak práva žen při porodu, která jsou běžná v západních zemích, tak i výzvy mezinárodních orgánů. (Pokračování textu…)
Úterý, 29. listopadu 2011Zprávy z médií
Praha – Za chyby při vedení porodu, po němž novorozenec přišel o zdraví a nakonec i život, dostala prezidentka Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková dvouletý trest vězení podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let.
„
Rozhodl o tom v úterý Městský soud v Praze, když zamítl její odvolání a potvrdil zářijový verdikt Obvodního soudu pro Prahu 3. Žena se podle soudů dopustila ublížení na zdraví s následkem smrti z nedbalosti. Königsmarková pochybení odmítá.
Dostala i zákaz výkonu povolání porodní asistentky na pět let. Zdravotní pojišťovně musí uhradit výdaje na léčbu dítěte ve výši zhruba 2,7 milionu korun. Úterní rozhodnutí je pravomocné. Königsmarková novinářům řekla, že počítá s dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Po vyhlášení rozhodnutí zopakovala, že svou vinu odmítá. „My jsme zapomněli v porodnictví počítat s přírodou. Příroda není dokonalá. Někdy se může stát něco, co prostě absolutně není možné předvídat. Prostě někoho skolí infarkt teď hned. A zrovna tak se může stát, že třeba při porodu zemře dítě bez jakékoliv příčiny, bez jakéhokoli zavinění. To se stává i v nemocnici,“ uvedla. Z verdiktu je prý v šoku, ironicky hovořila o „právním státu“. „Každý krade, korupce na každém kroku, ale porodní asistentky, ty pronásledují,“ dodala Königsmarková.
Její obhájkyně v úterý při zhruba dvouhodinovém přednesu odvolání uvedla, že prvoinstanční rozsudek byl nesprávný a soud dospěl k špatným zjištěním. Porušil prý právo Königsmarkové na spravedlivý proces a právo na obhajobu, když zamítl velkou část jejích návrhů na doplnění důkazů. Ty, které provedl, navíc podle advokátky nesprávně hodnotil, nesvědčí prý o ženině vině. Obhájci tak odvolacímu soudu navrhli, aby porodní asistentku obžaloby zprostil.
Státní zástupce odvolání navrhl zamítnout jako nedůvodné. Odvolací senát mu vyhověl. Rozsudek, uložené tresty i povinnost nahradit škodu označil za správné. Klíčovým důkazem byl podle předsedkyně odvolacího senátu znalecký posudek, podle něhož Königsmarková při porodu nepoznala, že ho již dál nemůže vést porodní asistentka, ale je nutný zásah lékaře.
Königsmarková podle soudů v červenci 2009 v Praze 3 neoprávněně vedla komplikovaný domácí porod. Dostatečně se neinformovala o předchozích porodech rodičky, při kterých se objevily komplikace. Sama pak přehlížela problémy, které žena před porodem i při něm měla, a neposlala ji do nemocnice. Zároveň podle verdiktu neměla dostatečné zázemí na to, aby sama komplikovaný porod provedla. Dítě se při něm začalo dusit a vdechlo zkalenou plodovou vodu. Žena poté podle soudů neprovedla řádnou resuscitaci. Novorozenec skončil s těžce poškozeným mozkem. Dítě přežívalo na přístrojích 20 měsíců, letos v březnu zemřelo.
Měla pouze vyšší tlak, tvrdí asistentka
Königsmarková je přesvědčena o tom, že při porodu nechybovala. Do chvíle, kdy se dítě narodilo, prý nic nenasvědčovalo tomu, že nastanou komplikace. U ženy při prohlídkách zaznamenala pouze vyšší tlak. Advokát Königsmrakové dříve uvedl, že jeho klientka bere vždy jen nerizikové rodičky. Matka chlapce jí prý ale o svých předchozích problémech neřekla.
Částečnou vinu rodičky připustila v září i soudkyně obvodního soudu. Žena podle ní věděla, že její první porod museli lékaři urychlovat, při druhém se dítě na chvíli dusilo. Navíc navštěvovala školu pro porodní asistentky, a věděla tedy o porodech víc než ostatní. Nejela však do nemocnice, i když porod trval téměř 43 hodin. Záchranáře spolu s manželem a Königsmarkovou zavolali až poté, co se chlapec narodil a nedýchal.
Soudkyně obvodního soudu také připustila, že gynekologická a porodnická společnost, ministerstvo zdravotnictví a nemocnice nemají příliš vůle s porodními asistentkami spolupracovat a práci jim neulehčují. Nejsou schopni s nimi najít ohledně domácích porodů kompromisní řešení.
Königsmarkové se v této souvislosti zastala například Liga lidských práv, která spojila její stíhání s „nepřátelským postojem ministerstva zdravotnictví k porodním alternativám“. „Ministerstvo dlouhodobě ignoruje jak práva žen při porodu, která jsou běžná v západních zemích, tak i výzvy mezinárodních orgánů. Místo toho se snaží kriminalizovat neštěstí, které se může stát jak u porodu doma, tak i v porodnici,“ uvedla nevládní organizace ve svém prohlášení.“
Článek byl publikován dne 29.11.2011 na www.denik.cz.
Středa, 19. října 2011Tiskové zprávy
Veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský vydal minulý týden průlomovou zprávu z oblasti sociálních služeb: Osoby zbavené či omezené ve způsobilosti k právním úkonům již nemohou být umísťovány do ústavů pouze na základě souhlasu opatrovníka. Od teď je potřeba rozhodnutí soudu.
Ombudsman tak rozhodl na základě případu Jaroslava Červenky z Prahy. Toho nechal jeho opatrovník v únoru tohoto roku převézt do uzavřeného domova se zvláštním režimem pod záminkou rehabilitace a následně uzavřel smlouvu o jeho pobytu s ředitelem ústavu. Červenka o jednání nevěděl a nezúčastnil se ho, přestože je schopen plně chápat smysl smlouvy. Jedinými důvody Červenkova nuceného pobytu v ústavu byla domněnka opatrovníka, že muž není schopen žít sám ve svém bytě, a skutečnost, že ho soud zbavil způsobilosti k právním úkonům.
S umístěním do ústavu Červenka nesouhlasil a informoval proto policii i opatrovnický soud. Všechna jeho podání ale příslušné orgány ignorovaly.
„Byl jsem zbaven způsobilosti a to mě provází dodnes. O tom, že mám jít do ústavu, se rozhodlo za mými zády. Hledal jsem pomoc všude, ale všichni mě ignorovali. Lidé si myslí, že člověk bez způsobilosti je neschopný a nemá právo se rozhodnout o tom, jestli chce nebo nechce žít v ústavu,“ uvedl Červenka.
Kvůli ignoraci úřadů i ústavu se muž nemohl úspěšně bránit
„Umístění do pobytového zařízení sociálních služeb, kde jsou uplatňována režimová opatření, představuje zásah do práva svobody pobytu a pohybu garantovaného Listinou základních práv a svobod,“ komentoval ombudsman Pavel Varvařovský. „Ještě předtím, než dojde k uzavření smlouvy mezi zařízením a opatrovníkem, musí proto takové umístění schválit soud. Považuji přitom za samozřejmé, že se soud seznámí s důvody, proč je umístění do zařízení navrhováno, a zjistí i názor opatrovance,“ vysvětlil ombudsman správný postup.
Nakonec se Červenka se svým problémem obrátil na kancelář Veřejného ochránce práv a na Ligu lidských práv, která začala jeho problém aktivně řešit.
„Režim, kterému byl pan Červenka v ústavu podroben, bez možnosti vycházek, se téměř podobal vězení. Vzhledem k jeho statutu osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům měl prakticky odejmut přístup ke spravedlnosti,“ popsala situaci právnička Ligy lidských práv
a Centra advokacie duševně postižených (MDAC) Barbora Rittichová a uvedla, že orgány, které byly povinny se tímto případem zabývat, tak nečinily, díky čemuž neměl Červenka možnost proti svému nucenému pobytu v ústavu úspěšně bojovat. „Docházelo tak k zamezení přístupu ke spravedlnosti a tedy i práva svobodně žít,“ dodala Rittichová.
Po přešetření celé věci vydal ombudsman průlomové stanovisko, ve kterém uvedl, že osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům může být umístěna do domova se zvláštním režimem pouze po předchozím schválení soudem. Pokud však někdy po svém přijetí nebude člověk se svým pobytem souhlasit a nebude možné jej ze zařízení propustit, je třeba iniciovat řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče.
Ombudsman se přiklonil ke stanovisku, které již funguje v zahraničí
Tímto rozhodnutím se tak výrazně mění praxe v oblasti umisťování lidí do ústavů poskytujících sociální služby. V České republice totiž dosud nebyly speciálním řízením upraveny situace, kdy může být osoba omezená nebo zbavená způsobilosti k právním úkonům držena v takovém ústavu proti své vůli.
Na Slovensku však řešení, které přijal také český ombudsman, funguje už několik let. Tamní Ústavní soud již v roce 2000 rozhodl, že takové omezení lidských práv vyžaduje soudní přezkum, neboť není možné, aby důvodem omezení svobody člověka byl nedostatečný právní mechanismus. Soud při tom doporučil použít institut takzvaného detenčního řízení, který je jak ve slovenském, tak v českém právním řádu již dlouhou dobu zakotven.
Problematika osob zbavených a omezených ve způsobilosti k právním úkonům je v současné době velmi aktuální, a to nejen vzhledem k současným právním trendům ve světě, ale i vzhledem k návrhu nového občanského zákoníku.
Bližší informace poskytne:
Barbora Rittichová, právnička Ligy lidských práv a MDAC, mail: brittichova@mdac.info,
tel.: 773 621 228
Maroš Matiaško, právník Ligy lidských práv a MDAC, mail: mmatiasko@llp.cz,
tel.: 777 701 621
