Úterý, 3. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Nejvyšší správní soud dal minulý týden poprvé za pravdu rodičům, kteří odmítají povinné očkování pro své děti. Soud rozhodl, že stát nemůže rodiče trestat, protože povinnost děti očkovat je pouze ve vyhlášce. „Pokud si chce stát tu povinnost vynucovat, musí to být upraveno na úrovni zákona,“ řekl soudce NSS Jaroslav Vlašín.
Verdikt soudu je po mnoha podobných sporech prvním, který se přiklonil na stranu rodičů odmítajících očkování svých dětí. Nejvyšší správní soud ministerstvu zdravotnictví vzkázal, že povinnost očkování musí přejít z vyhlášky do zákona, jinak nemá stát na udělování pokut právo. Informaci přinesly Lidové noviny.
„Za porušení takového zákona pak může stát sankcionovat. Musí se ale smířit s tím, že pokud by se prováděla změna, bude to obtížnější,“ řekl pro LN Jaroslav Vlašín, předseda senátu Nejvyššího správního soudu, jenž měl případ na starosti.
Ulevit se tak může rodině Čechových. Gabriela a Vilém Čechovi odmítli očkování svých dětí a za to si před dvěma lety „vysloužili“ od hygienické stanice pokutu ve výši 8 tisíc korun. Proti té se bránili u Městského soudu v Praze, ten však jejich žalobu proti ministerstvu zdravotnictví zamítl.
Případ se teď vrátí zpět k pražskému soudu, který se musí ve svém novém rozhodnutí řídit verdiktem Nejvyššího správního soudu. Ministerstvo zdravotnictví situaci zatím odmítá komentovat. „Nejdříve to musí probrat naši právníci,“ řekl Lidovým novinám ministerský mluvčí Vlastimil Sršeň.
„Vyhláška odporuje Listině základních práv a svobod“
U soudu pomáhala Čechovým Liga lidských práv. Ta argumentovala upozorněním, že ministerská vyhláška o povinnosti očkovat děti odporuje čtvrtému článku Listiny základních práv a svobod. Ten jasně určuje, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona.
„Pomáháme nejen Čechovým, ale také dalším rodinám. Současná právní úprava totiž podle našeho názoru nerespektuje lidská práva. Tento systém represí neplatí nikde v západních zemích. Ty by nám měly být vzorem,“ řekla iDNES.cz právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Zároveň dodala, že verdikt Nejvyššího správního soudu ukončí současný přístup hygienických stanic, které pokuty za neočkování často rozdávají. „Tuto pokutu můžete dostat i jako dospělý, pokud nepodstoupíte povinné očkování,“ upozornila Candigliota na fakt, že povinné očkování se netýká jen dětí.
Bez očkování děti do školky nesmí
Čechovi ale mají další problém – jejich děti nemohou chodit do školky, protože ta je odmítá přijmout právě z důvodu chybějícího očkování. Právnička ligy lidských práv upozornila na zajímavý paradox: „I kdyby těm dětem chybělo jedno jediné očkování, například proti tolik diskutované tuberkulóze, do školky je nevezmou.“
V západních zemích je prý jiná situace. „Například na severu Itálie neočkované děti klidně do školky mohou, zákaz přichází až v momentě rozšíření nějakého epidemiologického onemocnění,“ vysvětlila iDNES.cz Candigliota.
Situace je podle ní v České republice taková, že děti jsou za neočkování zbytečně trestány. „Vždyť se mohou stýkat s jinými dětmi venku, v odpoledních kroužcích a kdekoliv jinde. Proto nechápu, proč by nemohly neočkované děti do školky,“ nechápe zástupkyně Ligy lidských práv.
Očkování jen s informovaným souhlasem
Situace se možná změní zanesením povinnosti očkování do zákona. Liga lidských práv to však odmítá. „Nikdo by neměl být trestán za to, že očkování odmítne. Je to otázkou široké diskuse, nicméně si myslíme, že lékaři by měli očkovat děti na základě souhlasu jeijch rodičů. Ti by však měli být doktorem předem informováni o všech rizicích,“ upozornila Candigliota.
Problémy s očkováním nejsou časté, ale přesto se vyskytují. „Jsme v kontaktu s rodinou, kde po aplikaci dávky hexavakcíny ochrnulo do té doby úplně zdravé dítě,“ uvedla právnička. Rodina prý zvažuje právní kroky, ale neví, proti komu.
„Stát za očkování dětí nepřevzal žádnou zodpovědnost. Převzal ji pouze v případě prasečí chřipky, kdy chtěl lidi přesvědčit, aby se nechali očkovat. Teď je za následky očkování zodpovědný pouze lékař. To je ale nespravedlivé, protože on nemá na výběr – očkovat musí,“ vysvětlila nesnadnou situaci právnička.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 30. 7. 2010 na www.ct24.cz a naleznete jej zde.
Praha – Stát už nesmí trestat rodiče pokutami, když odmítnou povinnou vakcínu pro dítě. Pokud by je chtěl přesto pokutovat, musí se změnit současná pravidla. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS), který takto minulý týden rozhodl případ rodičů z Moravy, to uvedly dnešní Lidové noviny (LN).
Rozhodnutí podle soudců NSS vysvětluje, že stát nemá na trestání právo, protože povinnost očkovat určuje podrobně pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví (MZ). A to je dle soudců málo na to, aby stát za její porušení mohl trestat. Proti povinnému očkování bojují i některá občanská sdružení. Rozsudek je pravomocný, hygienici už tak další pokuty za odmítnuté očkování ukládat nemohou.
Liga lidských práv zastupovala ve sporu rodiče, jejichž dítě mělo po očkování hexavakcínou vedlejší reakce. V dalším očkování proto Gabriela a Vilém Čechovi s výjimkou tetanu odmítli pokračovat a od hygieniků dostali pokutu 8 tisíc korun. Podle soudu ale takový krok odporuje Listině základních práv a svobod. Stát tak musí rodičům pokutu vrátit. Jiní rodiče zaplatili za odmítnuté očkování dokonce i 20 tisíc. „Pokud si chce stát tuto povinnost vynucovat, tak to musí být upraveno na úrovni zákona,“ uvedl předseda senátu NSS Jaroslav Vlašín, který případ rozhodoval.
Případ Čechových se teď vrací Městskému soudu v Praze, který je pro své další rozhodnutí názorem NSS vázán. MZ tak bude muset vymyslet, jak si s pravidly dále poradí. „Zatím to nemůžeme komentovat. Nejdříve to musí probrat naši právníci,“ sdělil mluvčí úřadu Vlastimil Sršeň. Předseda České vakcinologické společnosti Roman Prymula je rozhodnutím soudu překvapen. Bude podle něj muset dojít k úpravě zákona: „Řešení tohoto problému by mohlo být v tom, že bychom základní očkování dali do zákona a vyhláška by naopak upravovala jenom doplňková očkování nebo ta, která nejsou tak podstatná.“ Povinnost by stále platila, jen by se za její porušování nesmělo trestat.
Očkovací kalendář a další povinnosti určovala až dosud vyhláška právě proto, že má proti zákonu několik výhod, její změna je poměrně snadná a rychlá. Zákon naopak musí projít legislativním procesem. Jedním z možných řešení je přejít na model ze zahraničí. V některých evropských státech totiž podle Prymuly dítě nesmí nastoupit do školy, když není očkované. „Rodiče nejsou sankcionováni za to, že nenechali dítě očkovat, ale za to, že nejdou do školy,“ dodal.
Čtvrtek, 29. července 2010Aktuality
Článek byl publikován dne 29. 7. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Letošní rok je mnohými označován za supervolební rok. Široká mediální pozornost byla věnovaná nejen parlamentním volbám v Česku, ale také volbám ve Velké Británii a u našich jižních sousedů – v Maďarsku a na Slovensku, kde volby také přinesly překvapivé výsledky. Do kontextu supervolebního roku skvěle zapadla dvě přelomová rozhodnutí soudů v otázce souvislosti způsobilosti k právním úkonům s výkonem volebního práva. Konkrétně šlo o květnový rozsudek ESLP Alajos Kiss proti Maďarsku a červencový nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3102/08. Obě stížnosti vzešly z iniciativy Centra advokacie duševně postižených (MDAC), organizace, která se dlouhodobě věnuje ochraně lidí s duševním postižením.
I když se oba případy zaobíraly toutéž otázkou, a to jestli stát má právo omezovat volební práva lidí s částečně nebo úplně omezenou způsobilostí k právním úkonům, rozhodnutí v nich se lišila. V případě pana Kisse ESLP rozhodoval o tom, zda ustanovení maďarské ústavy, které odepírá volební právo lidem zbaveným nebo omezeným ve způsobilosti k právním úkonům, je v souladu se zněním čl. 3 Dodatkového protokolu k EÚLP. ESLP ve svém odůvodnění navázal na svou předchozí judikaturu týkající se článku 3, ve které opakovaně zdůrazňuje význam volebního práva v demokratické společnosti. I když státy mají určitý prostor pro uvážení a můžou volební právo zákonem omezit, omezení musí být proporcionální[1] a nesmí narušit všeobecnost voleb. Například automatická ztráta volebního práva u všech lidí ve výkonu trestu odnětí svobody proporcionální není a do prostoru pro uvážení státu nespadá. Právě z případu Hirst proti Velké Británií, ze kterého pochází závěr uvedený v předchozí větě, vycházel ESLP ve své argumentaci v případě pana Kisse. Podobně jako u Hirsta, i u Kisse rozhodnutí soudu založilo automatickou ztrátu volebního práva, v tomto případě šlo o soudní omezení způsobilosti k právním úkonům. U Kisse pak ESLP ještě zdůraznil, že přetrvávající přístup států k lidem s mentálním či duševním postižením, kdy jsou všichni „házeni do jednoho pytle“, je značně sporný, naopak je povinností států dbát na to, aby při rozhodování o základních právech byla respektována individualita každého člověka.
Případ pana J.S. se rovněž týkal omezení volebního práva v důsledku soudního zásahu do způsobilosti k právním úkonům. Na rozdíl od Maďarska však v České republice nezakládá toto omezení přímo ústava, ale § 2 písm. b) volebního zákona, které stanoví, že zbavení způsobilosti (tedy nikoliv již omezení jako v Maďarsku) k právním úkonům je překážkou výkonu volebního práva. ÚS se také zabýval proporcionalitou napadeného ustanovení. Dovodil ovšem, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, nýbrž že problémem je špatná praxe obecných soudů v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Podle názoru ÚS totiž soudy při svém rozhodovaní vůbec neberou v potaz veřejnoprávní důsledky zbavení způsobilosti k právním úkonům, konkrétně vznik překážky výkonu volebního práva. V rámci nálezu pak ÚS vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy k tomu, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.
Zajímavostí v rozhodnutí ESLP je také, že soud ve svém odůvodnění odkázal přímo na ustanovení Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, mezinárodního instrumentu, který si klade za cíl odstranit přetrvávající diskriminaci lidí s postižením ve světě. Článek 29 Úmluvy přímo zavazuje státy k tomu, aby zaručily osobám se zdravotním postižením politická práva včetně aktivního i pasivního volebního práva, bez omezení postaveném výlučně na existenci postižení. Ačkoli Úmluvu loni ratifikovala i Česká republika a odkázal na ni i J.S. ve své stížnosti, ÚS se s nesouladem zákonného ustanovení s článkem 29 Úmluvy vůbec nevypořádal.
Oba soudy se ovšem shodly na tom, že skupina lidí s duševním či mentálním postižením byla v minulosti značně diskriminována a v některých státech Evropy tato diskriminace stále pokračuje v důsledku dosud platných socialistických předpisů. Podle názoru ESLP se právě z popsaných historických důvodů prostor pro uvážení v takových případech podstatně zužuje a o to striktněji musí být posuzovány podmínky jakéhokoliv odlišného zacházení postaveného na základě postižení. Naopak ÚS chápe prostor pro uvážení státu dostatečně široce k tomu, aby mohl zahrnovat i omezení výkonu volebního práva u celé skupiny lidí, pokud to sleduje „legitimní cíl, jímž je zajistit, aby se elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb“. Podle obou soudů je však nutné při rozhodování o právní ochraně lidí s duševním postižením věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby ukládané omezení naplňovalo všechny podmínky proporcionality a respektovalo princip inkluze.
I když ÚS svým interpretativním výrokem zavázal soudy k tomu, aby posuzovaly způsobilost k výkonu všech konkrétních práv včetně volebního práva osob zbavovaných způsobilosti k právním úkonům či na ni omezovaných, otázkou zůstává, jak efektivní bude toto posuzování v praxi. Obecné soudy v ČR i přes několikanásobnou kritiku Ústavního soudu (například v nálezech pod sp. zn. IV. ÚS 412/04 a I. US 557/09) pořád přistupují k řízení o způsobilosti k právním úkonům formalisticky, nekriticky přebírají (často velice subjektivní) názory soudních znalců a řízení dostatečně neindividualizují. V praxi neexistuje žádný nástroj k posouzení způsobilosti k výkonu volebního práva a bude zřejmě obtížné takový test vytvořit. Navíc, vzhledem k tomu, že ÚS výrokem ukládá další povinnost již tak vytíženým soudům, hrozí, že nález ÚS se v praxi uplatní jenom jako doplňující formální větička nebo paragraf v odůvodnění, podle nichž neschopnost volit bude vyplývat již ze samotné diagnózy člověka s duševním či mentálním postižením. Na druhou stranu ovšem precendenční výrok poskytuje novou možnost lidem zbaveným způsobilosti k právním úkonům, aby podali návrh na navrácení způsobilosti třeba i jen z důvodu, že jsou schopni volit, případně napadnout rozhodnutí o zbavení způsobilosti z důvodu, že soud odebrání jejich možnosti volit dostatečně neodůvodnil. V případě, že soud uzná schopnost člověka účastnit se voleb, nemůže ho pak zbavit způsobilosti k právním úkonům zcela, maximálně mu ji může omezit.
Čtvrtek, 22. července 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 22. 7. 2010 v Hospodářských novinách.
Ústavní soud se zastal muže, který nesměl volit kvůli psychické poruše Soudy musí nově řešit i to, jak se nesvéprávný orientuje v politice.
Jiří Soldán z Brna trpí psychickým onemocněním, kvůli kterému má v občance od roku 2006 tuto poznámku: zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Muž nesmí uzavírat žádné smlouvy ani disponovat penězi – vše za něj musí vyřizovat soudem určený opatrovník. Soldánovi se však nelíbilo, že jej poznámka v občance automaticky vyřazuje i z možnosti jít volit. Obrátil se proto na Ústavní soud, který se ho včera zastal.
Soldán chtěl jít v roce 2008 k senátním volbám, úřady mu to však neumožnily s odkazem na jeho nesvéprávnost. Podle ústavního soudce Miloslava Výborného to byla chyba – to, že někdo nesmí zacházet s penězi ještě neznamená, že není schopen i zodpovědně odvolit.
Jaké znáte politiky?
Soudům tak přibude nový úkol. Pokud budou řešit, zda někoho úplně zbavit právní způsobilosti, musí k tomu zadat ještě speciální posudek. Ten řekne, jestli je zkoumaná osoba schopna dohlédnout důležitost voleb a jestli se orientuje v politice.
Tyto posudky by vypracovávali psychologové a psychiatři. Pokud dojdou k závěru, že posuzovaný člověk k volbám jít může, v občance pak bude mít napsáno, že je jeho způsobilost k právním úkonům pouze omezená – nikoliv zcela zrušená. Volební komise pak těmto lidem nesmí klást žádné překážky.
„Problém je, že v této věci neexistuje žádná metodologie – ani právní, ani psychologická, ani psychiatrická. Soudy tak v rukou nemají žádný nástroj, jak schopnost lidí jít volit posuzovat. V praxi to bude hodně záležet na znalcích, kteří budou rozhodovat čistě subjektivně,“ říká Maroš Matiaško, právník ze sdružení Liga lidských práv, které Soldána zastupovalo. Podle Matiaška v Česku žije asi 25 tisíc lidí zbavených právní způsobilosti. Ti všichni teď na základě nálezu Ústavního soudu mohou teoreticky žádat o přezkum toho, jestli jsou i přes svou nesvéprávnost schopni jít k volbám. Na Západě už to nemají Podle právníka Ladislava Proška však soudy mají posuzovat schopnost jít volit už teď. Jenže to nedělají. „Zbavení způsobilosti k právním úkonům se posuzuje hlavně na základě materiálních hledisek, jako jestli je dotyčný schopen zacházet s penězi a podobně. Právo jít k volbám do toho soudci obvykle nezahrnují,“ řekl Prošek. „Nález Ústavního soudu beru spíše jako připomenutí obecným soudům, aby se tím začaly zabývat,“ řekl Prošek. Verdikt Ústavního soudu chápe jako „rozhodnutí důležité pro demokratický stát“.
V mnoha západoevropských zemích se už lidé právní způsobilosti nezbavují – pokud je to nutné, je jim v některých věcech pouze omezena. Takoví občané třeba nesmějí podepisovat smlouvy, ale mohou disponovat určitou peněžní částkou – třeba na běžné nákupy, aby je za ně nemusel vyřizovat opatrovník. „Od úplného zbavení právní způsobilosti v 90. letech ustoupili v Německu, Rakousku a ve Švédsku, v posledních letech v Británii a ve Francii. Ten trend je naprosto jasný,“ řekl Matiaško z Ligy lidských práv.
S tím, že už nebude možné lidi činit zcela nesvéprávnými, počítala i novela občanského zákoníku připravená vládou Mirka Topolánka. Poté, co jeho kabinet v březnu 2009 uprostřed předsednictví EU padl, se však už zákon projednat nestihl.
Kdo může být prohlášen za nezpůsobilého k právním úkonům
Posuzuje to vždy soud
Způsobilost k právním úkonům vzniká v den 18. narozenin. Soudy ji člověku mohou omezit nebo úplně zrušit. Nejčastějšími důvody jsou psychická onemocnění, mentální retardace nebo různé závislosti.
Úplné versus částečné
Pokud je někdo zcela zbaven právní způsobilosti, nesmí podepisovat smlouvy ani nakládat s penězi. Vše mu musí zařizovat opatrovník.
Plně nesvéprávný dosud nesměl automaticky ani volit. Opatrovníka dostávají i lidé s částečně omezenou právní způsobilostí. Mohou však disponovat určitou peněžní částkou nebo jít k volbám.
Co budou soudy řešit
Soudy budou nově posuzovat i to, jestli je nesvéprávný schopen dohlédnout důležitost voleb a jestli se orientuje v politice. Ústavní soud totiž řekl, že když někdo nesmí nakládat s penězi, neznamená to ještě, že není schopen jít zodpovědně odvolit.
