JAK POMOCI PACIENTOVI, ZA JEHOŽ ÚJMU NENESE NIKDO ODPOVĚDNOST

Brno – 27. srpna – Vždy, když se svěřujeme do lékařské péče, existuje jisté riziko, že se náš zdravotní stav místo očekávaného zlepšení zásadně zhorší, a to i přes to, že nedojde k žádnému pochybení ze strany lékařů. I chyba, za níž není zjevně nikdo odpovědný, však může mít hluboké sociální dopady na život poškozeného pacienta i jeho blízkých. Liga lidských práv v těchto dnech vydala analýzu, která se právě problematikou odškodňování v případech, kdy za újmu pacienta nemůže lékař ani nemocnice, podrobně zabývá. Součástí analýzy jsou i návrhy, jak tento problém v České republice uspokojivě vyřešit.
Stovky případů ročně
Dlouhodobá, případně trvalá pracovní neschopnost, nebo smrt živitele rodiny v důsledku zdravotnického zákroku postihuje podle odhadů Ligy stovky pacientů ročně. Kromě případů, kdy je zřejmé, že odpovědnost nenese zdravotnické zařízení, dochází ještě častěji k situacím, kdy je odpovědnost zdravotníků za způsobenou škodu velmi sporná. Pokud se v takovém případě pacient pustí do soudního sporu, musí se připravit na nákladný a často velmi dlouhý proces s nejistým výsledkem.
„Tématu odškodňování se věnujeme dlouhodobě. V rámci poradny pro pacienty se na nás obrací spousta lidí, části z nich se však nedá za stávajících podmínek pomoci ani soudní ani žádnou jinou cestou. Zabývali jsme se tím, jak tento problém řeší v ostatních zemích, a naše poznatky prezentujeme v Systémovém doporučení č. 9. Považujeme za důležité, aby změna systému odškodňování pacientů u nás proběhla co nejdříve,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nefunkční zákon
Zákon o péči o zdraví lidu stanoví, že pacient má nárok na příspěvek od státu, dojde-li k pochybení při výkonu zdravotnické služby a pacient neuspěje v řízení o náhradu škody. Podle informací ministerstva zdravotnictví však tímto způsobem nikdy k žádnému odškodnění nedošlo. Nacházíme se tedy v situaci, kdy máme nevyužívaný zákon bez prováděcích nařízení, který většinou není znám ani odborné veřejnosti, natož laikům.
Dva způsoby jak problém řešit
Systémové doporučení Ligy by mělo být podkladem pro odbornou diskuzi o možných řešeních tohoto problému. Nabízí se varianta upravit stávající zákon do použitelné podoby, rozšířit povědomí veřejnosti o něm a uvést jej do života. Druhou možností je vytvořit systém zcela nový, postavený např. na rakouském modelu, kde existují speciální odškodňovací fondy financované z poplatků, které pacienti zaplatí za pobyt v nemocnici.
Výhody pro všechny
Ze zkušeností Ligy vyplývá, že celá řada poškozených pacientů neusiluje primárně o to „vysoudit“ na nemocnici co nejvíce. Mnozí z nich by dali přednost vstřícnému a otevřenému jednání a v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší finanční částkou a už by se nepouštěli do nejistého, dlouhotrvajícího a nákladného soudního sporu, čímž by se výrazně ulevilo také lékařům a zdravotnickým zařízením. Zavedením systému odškodňovacích fondů je ale možné dosáhnout také úspor, zejména, pokud by se získané informace dále využily při řízení kvality péče.

Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 9 – Odškodňování pacientů v případech, kdy za způsobenou újmu zdravotnické zařízení neodpovídá, si můžete stáhnout zde.

Téma odškodňování pacientů vám přiblíží také šestnáctiminutový dokument:
1. část
2. část
Dotazy zodpoví a další informace poskytne:
David Zahumenský, odborník na medicínské právo a předseda Ligy lidských práv
tel. 608 719 535
email: dzahumensky@llp.cz

Změna v přístupu k očkování je nezbytná

Článek byl dne 18. 8. 2010 publikován v Medical Tribune. Najdete jej zde.
Změna v přístupu k očkování je nezbytná
„Ve svém článku z 10. srpna lékař Pavel Pafko vyjadřuje názor, že dobrovolné očkování je nesmysl. Zároveň kritizuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které rozvířilo poklidné a striktní vody českého systému očkování. Některá autorova tvrzení bych ráda uvedla na pravou míru,“ píše pro Medical Tribune Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv…
Reakce na článek: Dobrovolné očkování je nesmysl
Význam rozhodnutí soudu
Rozsudek Nejvyššího správního soudu neznamená, jak se autor domnívá, že soud odmítl sankce pro rodiče odmítající vakcinaci svých dětí. Soud jen vyjádřil názor, že sankcionovat lze pouze neočkování těch nemocí, které výslovně stanoví zákon. Za situace, kdy konkrétní očkování určuje pouhá vyhláška ministerstva, tedy není možné nikoho pokutovat. Pokud by stát chtěl některá očkování i nadále nařizovat, nezbývá než připravit zákonnou úpravu očkování, která by měla být přijata Parlamentem, a to transparentně po veřejné a odborné diskuzi.
Dobrovolné očkování možné je
Je ale otázkou, zda by i případný nový zákon do budoucna nezrušil Ústavní soud pro rozpor s ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. Dobrovolné očkování totiž není až takový nesmysl, jak tvrdí Pavel Pafko, ale realita naprosté většiny vyspělých zemí, kde je respektováno právo každého rozhodovat v co největší míře o těle svém a svých dětí. V těchto zemích, mezi které se řadí například Německo a Rakousko, se rovněž daří dosahovat vysoké proočkovanosti, ale informačními kampaněmi, nikoliv represí. Ani často šířená informace o tom, že v některých zemích je očkováním podmiňována školní docházka, není zcela pravdivá. V těchto zemích totiž existují nejrůznější výjimky z očkovací povinnosti na základě náboženského či filosofického přesvědčení rodičů. Pokud tedy autor vzpomíná, že jsme v 21. století, tak právě proto bychom se měli vydat jinou cestou než používám represe vůči rodičům.
Význam očkování
Dovolím si nesouhlasit s obecným tvrzením, že medicínský pohled na očkování je jednoznačný, a to pozitivní. Především je třeba se zabývat jednotlivě každou nemocí, proti které existuje vakcína. Jistě je jiná situace například u očkování proti záškrtu a jiná u tuberkulózy. Situace v ČR je taková, že jsou nařizována i taková očkování, která jsou z pohledu odborné veřejnosti diskutabilní či dokonce odmítaná. Například zavedení plošného očkování novorozenců proti hepatitidě B bylo odbornou studií Státního zdravotního ústavu nedoporučeno, u plošného očkování proti TBC odborníci se už delší dobu bojují za jeho zrušení a snad se tak má stát v nejbližší době. Setkali jsme se s případy, kdy za neočkování byli pokutováni i rodiče s medicínským vzděláním, což popírá otázku, zda má o očkování rozhodovat rodič – laik či lékaři – odborníci.
Komplikace po očkování
Zda jsou komplikace po očkování početně zanedbatelné, to je otázkou. Je známá obrovská podhlášenost negativních účinků léků včetně vakcín, takže objektivní informace prakticky chybí. V této situace lze výhody a nevýhody očkování a neočkování jen těžko srovnávat. Někdy jsou dokonce komplikace natolik závažné, že mohou přebít případné výhody vakcíny. Jako následek očkování proti tuberkulóze jsou v ČR například doložena úmrtí nejméně 8 dětí.
Etika přikazování očkování
K otázce autora, zda je etické, aby neočkovaný ohrožoval své okolí, lze doplnit celou řadu dalších otázek. Je etické, aby stát nařizoval očkování a zároveň nepřevzal za jeho negativní důsledky odpovědnost? Je etické, aby byla nařizována očkování, s kterými nesouhlasí ani většinová odborná veřejnost? Je etické přikazovat rodičům očkování jejich dětí proti jejich nejlepšímu přesvědčení, například po předchozích špatných zkušenostech, i když to není nezbytné, neboť i tak lze dosahovat potřebné proočkovanosti?
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv

Zuzana Candigliota: Nový pohled NSS na tzv. povinné očkování

Článek byl publikován dne 17. 8. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.
Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.
Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?
Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.
Mohou být očkování nařizována vyhláškou?
V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.
V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).
A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?
Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.
Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly
K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.
Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.
Co bude následovat teď?
Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.
Autorka pracuje v Lize lidských práv

Pětadvacet tisíc Čechů nesmí volit. Ústavní soud jim dal šanci

Článek byl publikován dne 11. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pětadvacet tisíc Čechů nemůže volit, protože jsou zbaveni svéprávnosti. Jako kdyby k urnám nesmělo celé jedno okresní město. Situace se ale možná změní. Podle Ústavního soudu je volební právo natolik posvátné, že se na něj při zbavování svéprávnosti musí klást zvláštní důraz.
Vítězství pro duševně nemocné lidi vybojoval už před několika týdny Jiří Soldán z Brna, jenž se nemohl zúčastnit voleb do Senátu v roce 2008. Podle jeho právníka Maroše Matiaška z Ligy lidských práv je to protiústavní, a proto žádal zrušení sporného ustanovení ve volebním zákoně.

A Ústavní soud mu dal částečně za pravdu. Zákon sice nezrušil, ale v rámci nálezu vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. Případ Jiřího Soldána totiž ukázal na obecný problém.

„Je to vzkaz nižším soudům, aby se volebním právem speciálně zabývaly. Pokud tedy soudce rozhodne, že člověk není schopný volit, musí svůj závěr odůvodnit a explicitně napsat proč,“ vysvětlil Matiaško.

V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.

Ústavní soudci také velmi konkrétně ukázali na viníka současného stavu. Jsou jím nižší soudy. „V důsledku stávající praxe obecných soudů reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav, spočívající v tom, že způsobilosti k právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva,“ konstatuje soud. Tisíce nesvéprávných

Počty lidí, kteří nemohou volit, pak ústavní soudci považují za alarmující. K říjnu 2009 bylo v Česku 25 386 lidí zbavených způsobilosti k právním úkonům. Podle odborníků jde o pozůstatek přetrvávajícího trendu už z doby před rokem 1989, kdy byla lidská práva zcela ignorována.

„Soudy nikdy nezkoumaly a ani dnes nezkoumají schopnost volit,“ řekl iDNES.cz Matiaško. Ten je sice s výrokem částečně spokojen, vidí v něm ale další problém. Jak budou soudy posuzovat schopnost člověka volit? Jste schopný volit?

Podle Matiaška tento problém Ústavní soud neřeší a nenabízí ani metodu, jak to zjistit. „Podle čeho to stanovíme? Podle IQ, podle nějakého dotazníku?“ ptá se právník.

Matiaško by proto právo volit nechal všem lidem. „Pokud je někdo postižen opravdu těžce, tak svého práva prostě nevyužije, ale měl by ho mít,“ tvrdí.

Místopředseda Městského soudu v Praze Jaromír Jirsa ale v posuzování způsobilosti nevidí problém. „Já bych si pozval dotyčného člověka, další svědky, příbuzné a zajímal bych se, co o volbách, stranách a politickém systému ví, jak se orientuje. Pokud bych viděl, že chápe princip voleb a má svoje politické preference, tak ať samozřejmě má právo svůj lístek do urny vhodit,“ řekl Jirsa.

„Někteří občané zcela zbavení způsobilosti k právním úkonům by zcela jistě zvládli realizaci svého základního práva,“ myslí si soudce.

Největším problémem justice jsou soudci, říká David Zahumenský

Článek byl publikován dne 5. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pokud úkolem justice je prosazování spravedlnosti a práv jednotlivců, tak největší problém vidím v soudcích. Říká to předseda Ligy lidských práv David Zahumenský, který před časem spoluorganizoval seminář, na němž spolu se soudci a právními experty bilancoval dvacetiletí svobodné české justice.
Proč právě v soudcích?

Soudci nejsou úředníci, ale často se tak chovají. Někdy i hůř. Chybí jim odvaha rozhodovat a vykládat právo v souladu s principem spravedlnosti. Často se snaží věc takzvaně vyřídit a méně se zabývat její podstatou. Samozřejmě legislativa je v mnoha ohledech nedostatečná, ale soudce by měl umět se s tím vypořádat, vyjít z ústavy. A to často není schopen…

Čím to je?

Důkladnější analýzy chybějí. Jednou z mála je práce soudce Zdeňka Kühna, který zkoumá příčiny neuspokojivého stavu soudnictví v zemích střední a východní Evropy. Česko snad na tom bylo ještě hůř než okolní země. Společenská prestiž soudců byla podryta procesy v padesátých letech a politizací… Je to dědictví minulého režimu.

Vyřeší situaci generační výměna?

Jedním ze zásadních aspektů je systém výběru a jmenování soudců. Jenže ten je zcela nesystémový. Na semináři jsme dospěli k tomu, že výběr nových soudců je strašně neprůhledný. Bylo by například potřeba snížit vlivy psychologických posudků. Výběrová řízení na pozici soudce se dostatečně nezveřejňují. Někdy se informace objeví jen na stránkách konkrétního soudu a tak krátce, že o tom ví jen ten, kdo byl upozorněn.

Ale mladí soudci přinášejí změny. Nebo ne?

Kariérní model, kdy je absolvent vychováván stávajícími soudci, přispívá k jakémusi zapouzdření justice. Justici by prospěla větší otevřenost. Navíc věk nemusí sám o sobě tolik znamenat. Zajímavý model zavedli v Izraeli – součástí výběru soudců je týdenní pobyt s výběrovou komisí, takže její členové mohou hlouběji poznat jejich osobnosti. A jméno budoucího soudce je veřejně vyvěšeno a každý se k němu může vyjádřit… u nás nic takového ani zdaleka neexistuje.

Dá se říct, že mladý soudce je odvážnější, míň konzervativní?

Ani to nemusí úplně platit, pokud není silná osobnost, tak podlehne tlakům a přizpůsobí se. Nebo odejde jinam. Ale s generační výměnou souvisí odchod soudců a je třeba se bavit o tom, jak soudce k odchodu motivovat. Někteří soudci mohou být vyhořelí a je výhodnější je finančně motivovat k odchodu než nechat špatně rozhodovat. Což se také třeba může týkat soudců, kteří vynášeli politicky motivované rozsudky.

Co říkáte návrhům na justiční reformu současné koalice?

Je to poměrně obecné. Problémů v justici je spousta, ale důležité je, aby změny nakonec neposílily vliv moci výkonné. Podporujeme tvorbu lepšího rámce pro systémovou nezávislost soudní moci.

Držely po listopadu 1989 změny v justici krok se změnami ve společnosti?

Rychlé zásahy mohou být nebezpečné. Některé okamžiky se navíc promarnily. V době působení Otakara Motejla na ministerstvu spravedlnosti pokus o reformu ztroskotal na rozhádanosti. Od té doby navíc panuje trend, při němž ministerstvo spravedlnosti je bráno jako politicky důležitý resort a jsou tam jmenováni politici, kteří zajistí vliv. Už se neopakovalo, aby ministrem byl nezávislý odborník jako Motejl.

Hovoří se o těchto problémech dost?

Soudci – i ti, kteří chtějí změny, se málo snaží, komunikace s veřejností je slabá… Analýzy nejsou zvěřejněny, nejsou diskutovány… Soudci řeknou, že chtějí být nezávislí, ale měli by to víc vysvětlovat. Nejčastěji slyšíme stížnosti na nízké platy.