Pondělí, 1. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 1. 11. 2010 ve Zdravotnických novinách.
Od listopadu mají začít fungovat rozhodčí soudy ve zdravotnictví. Jejich úkolem je zlepšit pozici pacienta ve sporu s poskytovatelem či plátcem zdravotní péče. Zeptali jsme se odborníků ve zdravotnictví, jak na tuto novinku pohlížejí.
Své klienty před touto alternativou důrazně varuji
JUDr. Jan Mach vedoucí právní kanceláře České lékařské komory Tato problematika je opakovaně zcela nesprávně chápána, zejména ze strany novinářů. Představa, že někdo nařídí občanovipacientovi a zdravotnickému zařízení (ať již bude ve vlastnictví soukromého subjektu, kraje nebo státu), že nemůže řešit své nároky a spory u příslušného soudu, ale musí je řešit před rozhodci, je samozřejmě úsměvná a za hranicí ústavnosti. Každý má právo řešit své spory před soudem a nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
V zásadě lze proti každému rozhodnutí státního orgánu podat žalobu u soudu. Rozhodčí soud však není soudem ve smyslu Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Rozhodci dosud podle platné legislativy ani nemají kvalifikaci, jakou musí mít soudci, nemusí mít dokonce ani právnické vzdělání. Existuje možnost „dohodnout se“, že náš případný spor nebude řešit soud, ale rozhodce nebo tzv. rozhodčí soud (což není řádný soud). V takzvaných spotřebitelských smlouvách obchodní firmy mnohdy do textu „tiše propašují“ rozhodčí doložku a zákazník se pak nemůže obracet na soud, ale jen na rozhodce, zpravidla propojeného s prodávající firmou. To je nyní předmětem kritiky EU a řešení na úrovni evropské legislativy.
Svěřit se jediné instanci je rizikové
Já sám své klienty před rozhodčími doložkami, rozhodci a rozhodčími soudy důrazně varuji a ze všech smluv rozhodčí doložky ihned vyškrtávám. Také Česká lékařská komora již důrazně varovala své členy před rozhodčími doložkami a před souhlasem řešit jakékoli spory jinak než u řádného soudu. Stejně je třeba varovat manažery nemocnic. Bez souhlasu obou stran případného sporu je řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem místo před řádným soudem nemožné. Se souhlasem je jistě možné, a to již nyní. Ten, kdo takový souhlas dává, by si však měl dobře uvědomit, že proti rozhodnutí není možné odvolání a že rozhodnutí je ihned vykonatelné – lze tedy například nařídit exekuci. To je nesmírně nebezpečné pro obě strany. Vždyť v soudních sporech často až Nejvyšší soud nebo Ústavní soud „nalézá právo“ a označuje rozhodnutí nižších soudů za nezákonné. Tím současně tvoří tolik potřebnou judikaturu pro další spory. Svěřit se jediné instanci, a to ještě nikoli řádnému soudci, opravdu nikomu nedoporučuji. A nařídit to povinně nikdo nikomu nemůže.
Nechápu mediální pozornost, která je tomuto tématu věnována. Doporučuji pozornosti spíše publikaci vydanou Ligou lidských práv „Návrhy k diskusi o mimosoudním řešení sporů ve zdravotnictví“, která je na rozdíl od „rozhodčích soudů ve zdravotnictví“ reálná a ukazuje jiné, efektivnější a ve světě obvyklejší formy řešení sporů ve zdravotnictví.
VZP tuto ideu neodmítá
MUDr. Gríša Vodička ředitel oddělení smluvní agendy VZP Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) vítá vše, co urychlí řešení sporů ve zdravotnictví, proto myšlenku zavedení rozhodčích soudů do zdravotnictví neodmítá. Předpokladem je však splnění určitých základních předpokladů. Především musí být účast v řízení dobrovolná. Dále právo být navrhovatelem či odpůrcem ve sporu musí mít všechny tři subjekty zúčastněné v institutu veřejného zdravotního pojištění, tedy pojištěnec, poskytovatel zdravotní péče a zdravotní pojišťovna. Pro VZP je také důležité, aby rozhodčí řízení bylo dobře právně zakotvené. Velmi důležitou podmínkou je, aby na místa rozhodců byli nominováni odborníci na zdravotní pojištění. Rozhodčí soudy mohou být pro zdravotnictví přínosem.
Nějaký čas potrvá, než si lidé zvyknou
Ing. Jaromír Gajdáček, Ph. D. generální ředitel ZP Ministerstva vnitra ČR Rozhodčí soudy mohou zlepšit pozici pacienta při sporu se zdravotnickým zařízením, mohou také významně urychlit celý proces. Myslím, že lidé si budou muset na tuto alternativu, která pro účastníky není bezpodmínečně povinná, teprve zvyknout a že bude nějaký čas trvat, než se využívání těchto soudů rozběhne. V podstatě tento systém podporuji a myslím, že bude úspěšně fungovat.
Potřebujeme novou legislativu, ne další instituce
prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. 3. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol Myslím, že vytváření těchto soudů nepomůže ani pacientům, ani zdravotnickým zařízením. Odpověď je ale předčasná, když zatím nejsme detailně informováni o jejich činnosti či obsazení. Proč si však myslím, že tyto soudy nepomohou?
• Již dnes má každý pacient, na kterém zdravotnické zařízení vymáhá nějakou platbu, možnost dotázat se pojišťovny na její oprávněnost.
• To, co je propláceno ze všeobecného zdravotního pojištění, určuje zákon a dosud platí „paragraf Fišerové“ (§ 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 48/1997).
• Dosud nebyly zkompletovány a schváleny standardy péče. Že by předmětné soudy pomohly zejména pacientům ve špatném zdravotním stavu či těm, kteří jsou ve „slabším sociálním postavení“, si nemyslím. Tito lidé těžko budou chodit k soudu či riskovat navržené poplatky, na které ani nemusí mít. Podle komentáře v ZDN by soudy měly pomoci „při konkretizaci obsahu nároku na pojištění“. Tuto konkretizaci ale každý získá pouhým dotazem u své pojišťovny. Představa, že by tyto soudy sňaly z ramen zdravotníků břímě rozhodování mezi potřebnou péčí a nedostatečnými finančními prostředky, je lichá, pokud bude platit zákon č. 20/1966, jenž říká, že poskytnutá péče má být „v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“. Tedy ne v souladu se současnými dostupnými prostředky! Závěrem chci dodat, že se domnívám, že český občan i české zdravotnictví potřebují novou legislativu, ne další instituce. Stačí uvést z praxe příklad pacientky, od níž jedna jihočeská nemocnice neoprávněně vybrala poplatek 10 000 Kč za operaci s odůvodněním, že užila zvláštní přístroj. Stačil dotaz na pojišťovnu, kde byla pojištěna, a nemocnice poplatek neprodleně vrátila… Nevím, zda některý stát EU rozhodčí soudy ve zdravotnictví má. Nebo jsme pionýři hledající novou cestu?
Nejprve definujme rozsah a objem hrazené péče
MUDr. Lubor Kinšt Sdružení praktických lékařů Snaha o posílení postavení pacienta v systému veřejného zdravotního pojištění je jistě chvályhodná a je třeba ji podporovat. Ruku v ruce s ní však musí být daleko přesněji definována i role jeho zdravotní pojišťovny, respektive nasmlouvaný a garantovaný rozsah a objem hrazené péče. Zdravotnické zařízení potom na základě své odborné způsobilosti provádí zdravotní služby v předem přesně definovaném, a tedy i ekonomicky zajištěném rozsahu. Tím se nemůže dostat do nezáviděníhodné situace, která je v současnosti prakticky vždy předmětem sporu, totiž přehnané nároky pojištěnce na poskytovanou péči a možnosti (ochota) pojišťoven tuto péči uhradit.
Proto lze říci, že rozhodčí soudy bez zásadní změny českého zdravotnictví přinejmenším předběhly dobu a v současném stavu je odmítáme. Urychlení projednání jistě velké řady stížností bez výše uvedených požadavků na jasná pravidla hry pokládáme za jednoznačně ohrožující dobré jméno většiny zdravotnických zařízení, zvláště když není možné následné přezkoumání u běžných soudů.
Každá pojišťovna má svou „pravdu“ a interpretaci
MUDr. Martin Jan Stránský ředitel Polikliniky na Národní Naše soudnictví je totálně dysfunkční. Máme nejvíce soudců na počet občanů a zároveň nejdelší soudní čekací lhůty v celé EU. Cokoli, co zkrátí čekací lhůty, by mělo být vítané. Zavedení tzv. rychlosoudů pro řešení sporů hrazení zdravotní péče má ale své sporné body.
Nejprve ty menší. Jedná se o arbitrážní proces, při kterém si každá strana vybere svého „zastánce“. Budou pacienti dostatečně informováni, kdo je jejich nejlepším zastáncem v té či oné specializaci? A i když má být rozhodnutí arbitráže definitivní, odvolání bude stále možné na základě napadení rozsudku pro formální nedostatky či podjatost. Skončíme tedy u známé frašky putování sporů k vyšším instancím a pak zpět k nižším, s nesmyslným požadavkem opět „prozkoumat“ původní rozsudek?
Pojišťovny k soudu dobrovolně chodit nebudou
A nyní vážnější body. Proces je dobrovolný pro všechny účastníky, tedy i pro pojišťovnu. I když se pojišťovny zavázaly, že k soudům „budou chodit“, co se stane, až padne první rozsudek, např. že u lege artis léčby roztroušené sklerózy je třeba indikovat interferon (cena 20 000 Kč měsíčně), a to i od asymptomatického počátku? Znáte pojišťovnu, která by dobrovolně chodila k soudu, aby rychle zbankrotovala?
Jako nejvážnější vidím fakt, že vlastně není možné rozhodovat, na co má pacient od pojišťovny nárok, dokud nebudeme mít přesnější definici standardu péče, která upřesní sporné otázky kolem složitější léčby a zákroků. Dokud se tak nestane, každá pojišťovna zůstane u vlastní interpretace (rozumí se vlastní „pravdy“), kterou může libovolně měnit dle potřeby. Její interpretaci bude možné řešit pouze prostřednictvím samostatné arbitráže pro každý jednotlivý případ. To se vlastně už děje – někteří pacienti jsou schopni bojovat s pojišťovnou a takto se „domoci“ dalšího hrazení péče, ale většina na to nemá sílu.
Vlak, který rychle vykolejí
Je pravdou, že se jedná o „pilotní projekt“, kde je třeba, jak správně řekl JUDr. Ondřej Dostál, „vychytat mouchy“. Domnívám se, že na základě uvedených bodů se tento proces rychle vykolejí tím, že vlna pacientů, kteří se přihlásí o hrazení dražší péče lege artis, bude stále větší, možné finanční výdaje budou astronomické a vše se zastaví. Nicméně proces odstartuje další tlak na to, aby se všechny strany vrátily k tomu hlavnímu – ke specifikování hrazené péče. Vlastně dle vládního programu (který jsme všichni vyjednavači společně podepsali) se tak musí stát do 1. 1. 2012.
Mimochodem, jak příjemně překvapující by bylo, kdyby pojišťovny samy prohlásily, že nedovedou fungovat dál, dokud nedostanou přesnou definici standardů od odborníků a ministerstva. (A proč by pojišťovny, které mají fungovat jako agentury pro proplácení efektivní péče, vlastně vůbec měly o tomto rozhodovat?) To bychom museli mít pojišťovnu, pardon, pojišťovny, jež by nechtěly vydělávat pro sebe a udržovat nesmyslné množství zaměstnanců, paláců a poboček v systému, který má méně občanů než Moskva.
Obávám se veřejného lynče
MUDr. Zdeněk Schwarz ředitel Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy Rozhodčí soudy byly ustaveny pro ekonomické spory. Podmínkou rozhodování rozhodčího soudu musí být tzv. rozhodčí smlouva. Výhodou rozhodčích soudů je jejich jednoinstanční průběh, který může trvat jen několik týdnů. To samozřejmě snižuje i náklady na spor, což je další výhoda rozhodčího soudu. Další výhodou je přímá návaznost na exekuci.
Uvedené výhody si lze představit rovněž ve zdravotnictví, respektive ve sporech pacientů nebo jejich příbuzných se zdravotnickými zařízeními. Pacient, kterému zdravotnické zařízení způsobilo nějakou újmu (poškodilo zdraví, nebo dokonce zanedbalo péči, a to i s následkem smrti), by se tak mohl rychleji domoci svých práv a odškodnění, což by možná vyřešilo i časovou prodlevu takovýchto sporů, kdy se poškozený mnohdy ani nedožije výsledku soudního sporu trvajícího roky. Stejně tak by pro tyto pacienty bylo výhodné, kdyby dostali odškodnění ihned, například díky urychlení exekuce.
Bez odborníků to nepůjde
Problém však vidím v tom, jak by takový systém fungoval v praxi. Pacient by nejspíše musel uzavírat se zdravotnickým zařízením rozhodčí smlouvu. To bude záležet na právní úpravě a jejím finálním znění. Problém vidím i v tom, že zdravotnictví je specifická činnost a nebude možné vypustit soudněznaleckou činnost odborníků jednotlivých oborů medicíny, na jejichž posudku a názoru bude určitě závislý i rozhodčí soud. Nedovedu si představit, že by rozhodčí soud rozhodoval bez odborníků, jen „od stolu“, na základě svých dojmů a pocitů nebo nějakých rozhodčích nálezů. Medicína není ekonomika ani průmysl. Každý případ musí být posuzován individuálně a nelze to paušalizovat. Takže předpokládané zkrácení doby se nakonec může protáhnout. Domnívám se, že rozhodčí soudy pro zdravotnictví jsou nevhodné a přinesou více škody než užitku. Obávám se rozsudků, které bych nazval lynčováním, zvláště pod tlakem veřejnosti a médií, jež mnohdy manipulují s fakty ve prospěch jedné strany.
S hodnocením je třeba vyčkat
MUDr. Luděk Fiala revizní lékař, gynekolog a sexuolog Co je třeba obecně vědět o rozhodčích soudech ve zdravotnictví?
1. Měly by fungovat obdobně jako tzv. obecné rozhodčí soudy, které působí při Hospodářské komoře ČR.
2. Měly by se věnovat především problémovým úhradám mezi pacienty a nemocnicemi a zdravotními pojišťovnami.
3. Pokud se strany dohodnou, že se jejich spor bude řešit u rozhodčího soudu, zřeknou se tím možnosti řešit spor soudní cestou.
4. Postup bude takový, že v prvním kole rozhodne rozhodce o tom, která ze stran je v právu. Následně bude možné se odvolat k příslušnému senátu, který je sestaven z více rozhodců, jejichž konečné rozhodnutí musí být známo do několika měsíců.
5. Účast v řízení však zatím není povinná, takže záleží na zdravotnických zařízeních, případně na zdravotních pojišťovnách, zda budou s účastí v řízení souhlasit.
Jaké jsou tedy výhody a případná úskalí rozhodčích soudů ve zdravotnictví?
1. Nespornou výhodou pro pacienta je, že svůj spor může vyřešit podstatně rychleji a patrně s nižšími finančními náklady než klasickou soudní cestou – a to je zřejmě nejdůležitější v celé této záležitosti.
2. Určených rozhodců zatím není definitivní počet. Až praxe ukáže, kolik jich bude třeba a v čem všem bude nutné, aby byli ještě dále vyškoleni a vzděláváni. S hodnocením je proto zatím potřeba nějakou dobu vyčkat.
3. Následná praxe také ukáže, zda dobrovolnost pro účast v řízení je nebo není překážkou celé věci – pokud se strany nedohodnou na rozhodčím řízení, bude spor stejně jako dříve řešen klasickou soudní cestou.
4. Pokud by bylo nutné ustanovit rozhodčí řízení jako povinné, muselo by dojít ke změně příslušného zákona, což také znamená určitou časovou prodlevu.
Zdravotnictví je trvalým prostorem pro kreativitu
MUDr. Lukáš Velev ředitel Nemocnice Jihlava Je s podivem, že nikoho nenapadne ustavit rozhodčí soudy ve stavebnictví nebo například ve spotřebním průmyslu. Přitom v těchto odvětvích dochází mnohem častěji ke krácení práv občanů-spotřebitelů. Zdravotnictví je zkrátka trvalým prostorem pro nejrůznější kreativitu. Místo řešení podstaty problému, jímž je nedostatek financí v systému a zčásti také jejich neefektivní využití, například na nákladnou zbytnou péči, vymýšlíme další instituce. Podle mého názoru je v tomto případě cílem odvést pozornost od skutečných problémů, s nimiž se zdravotnictví potýká. Obdobně jako snaha o zřizování nejrůznějších úřadů pro dozor nad pojišťovnami či péčí.
Práva pojištěnců nejlépe posílí transparentní systém úhrad postavený na reálných ekonomických základech a cenotvorbě. Musí být zřejmé, na co a za kolik má pojištěnec nárok, kdo a jak to provede, kdo to zaplatí. Teprve pak bude možné hledat instituce, jež budou řešit případné spory. V systému, kde mají nárok všichni na všechno a podle nejmodernějších poznatků vědy, budou z rozhodčích soudů jen tribunály – „biče“ na bezbranná zdravotnická zařízení.
V socialistickém systému rozhodčí soudy nic neřeší
MUDr. Jiří Švarc, Ph. D. Psychiatrická léčebna Bohnice Cože? V České republice začnou fungovat rozhodčí soudy ve zdravotnictví? Sláva! Konečně si někdo všiml, jaký máme nedostatek soudů, soudců a zákonů.
Mají posílit postavení pojištěnce ve sporech se zdravotní pojišťovnou, která mu nechce uhradit léčbu? Ani jsem nestačil zaregistrovat, že už v Česku máme systém založený na tom, že pacient vyjednává s pojišťovnou, co mu zaplatí. Domníval jsem se, že tu ještě pořád máme ten socialistický systém, kdy pacienti pohodlně konzumují zdravotní péči a její poskytovatelé (dříve zvaní zdravotnická zařízení) se pak snaží dobýt úhradu od pojišťovny.
V takovém případě by rozhodčí soud pochopitelně nemohl usnadnit řešení sporů zdravotnických zařízení s pacienty. Byla by to jen další z mnoha cest, kterými se pojištěnec může domáhat svých práv. (Paradoxně je v Česku stále pro pacienta nejjednodušší cesta trestního řízení proti lékaři, kdy orgány činné v trestním řízení vše „bezplatně“ prošetří a připraví tak důkazy pro civilní žalobu.)
Hra, na kterou nikdo nepřistoupí
Dobrovolnost účasti u těchto soudů prakticky znamená, že na tuto hru téměř nikdo nepřistoupí, čímž je celý projekt předem odsouzen k zániku. Škoda, že se legislativci na MZ ČR nezabývají raději specializačním vzděláváním lékařů.
Ve stávajícím právním řádu bude obtížné zabezpečit, aby dobrovolní účastníci takového soudu museli respektovat jeho výsledek. Jinými slovy, spory stejně skončí u „normálních“ soudů (např. žalobou na platnost rozhodčí doložky). Pokud dojde k rozhodnutí takového „dobrovolného“ soudu, rozhodně nepůjde o žádnou autoritativní judikaturu, podle níž se někdo bude závazně řídit.
Tím se dostávám ke stále opakovanému doporučení: Dřív, než se o neuhrazenou péči začneme soudit, by měly vzniknout standardy vymezující, která péče bude hrazena z pojištění a která nikoli. Vzhledem k epidemické amnezii vládních úředníků je to třeba neustále připomínat. Ale ani takové standardy (natož rozhodčí soudy) nevyřeší problém, že jsme si začátkem 90. let implementovali do ústavního pořádku v Listině základních práv a svobod větu: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Ať již rozhodčí soudy tuto větu vyloží jakkoli, jedna ze stran bude vždy nespokojena a spory se tak budou přenášet nejen na „normální“ soudy, ale i na Ústavní soud. Někdo by se měl konečně odvážit vyslovit nahlas, že v 90. letech vznikla v ČR Ústava a Listina poplatná socialistickému myšlení a že v kapitalistickém zřízení je právo na cokoli bezplatného neudržitelné. Za všechno se platí.
Šance pacientů jsou malé
Luboš Olejár prezident Svazu pacientů ČR Existence rozhodčích soudů neposílí postavení pojištěnce a pacienta ani ve sporech s pojišťovnou, ani s poskytovatelem zdravotní péče. Pokud to říkají právníci, pak je to nepravdivě tvrzení, protože takoví právníci chtějí být rozhodčími. Aby měli dost případů, potřebují přesvědčit dostatek pojištěnců, že si mají zvolit tuto formu vyřízení sporu. Ale v případě rozhodčího řízení je výsledek dán subjektivním a bohužel i mimoprávně ovlivnitelným rozhodnutím rozhodce.
Pacient se při rozhodčím řízení předem vzdává možnosti odvolat se a také ztrácí možnost obrátit se na soud a dovolávat se tam práva, pravdy a snad i zdravého rozumu, s možností využití lékařských nebo soudněznaleckých posudků jako důkazů. A protože je ve sporu slabší stranou než poskytovatel nebo pojišťovna ve smyslu určení rozhodčího, jeho šance je malá, nedostane nejspíš nic a přijde i o 800 korun za správní poplatek. Ani lékaři nechtějí řešit své problémy s pojišťovnou rozhodčím řízením. V této dvojici jsou oni tím slabším.
Pro pojištěnce se jako vhodný jeví pokus o mimosoudní vyrovnání, a když nedojde k dohodě, je řešením (po poradě s vhodným právníkem, který zná zdravotnické právo) řádný soud. Stranu pacienta by měl hájit předpis a bude záviset hlavně na jeho kvalitě. Standardy kvality a úplnosti péče jako v Německu zatím nemáme; standardy, o kterých se mluví, nás mají naopak o část úplné péče připravit. Rozhodčí soudy pro pojištěnce nejsou přínosem a doporučujeme je odmítat.
Úterý, 21. září 2010Tiskové zprávy
Čtyřiapadesátiletý živnostník pan Vladimír podal trestní oznámení na policisty, kteří jej podle jeho tvrzení napadli prvního května tohoto roku na služebně v Aši a způsobili mu četná zranění. Přestože jde o závažné obvinění, prověřování případu karlovarskou policejní inspekcí od počátku probíhalo podezřele jednostranným způsobem. Nyní inspekce celou věc odložila s tím, že se o žádný trestný čin nejedná. Napadený muž byl navíc pokutován za to, že prokopl dveře policejní cely, a to i přes to, že jednal v sebeobraně. Poškozeného nyní v trestním řízení zastupuje Liga lidských práv, která proti odložení podala stížnost.
O případu pana Vladimíra informovala média ihned po jeho napadení (podrobný popis případu naleznete pod tiskovou zprávou). Po propuštění z policejní služebny, kde byl napaden, měl podle lékařských zpráv poraněnou hlavu, pohmožděný hrudník, podvrtnutou krční páteř a na rukou pohmožděniny od pout. O měsíc později jej pak na ulici pronásledovali kolegové násilných policistů, kteří mu vyhrožovali další újmou na zdraví a uráželi jej.
Vyšetřování případu karlovarskou policejní inspekcí od samého počátku rozhodně nelze označit za objektivní. I když pan Vladimír nahlásil čin ještě v den napadení, vyšetřovatel s výslechem policistů zcela nepochopitelně otálel tři měsíce. Policisté tedy měli dostatek času připravit si věrohodnou verzi události, i přes to jejich výpovědi obsahují závažné rozpory. Podobných nesrovnalostí nalezla právnička Ligy ve spise celou řadu.
„Spoutání poškozeného na policejní cele, se zcela jistě nemohlo odehrát tak, jak jej policisté popsali. Pan Vladimír měl být podle jejich výpovědi připoután s rukama za zády k zadní stěně cely a zároveň kopat do vstupních dveří. Jenže ty jsou podle situačního plánku, který je součástí spisu, vzdáleny asi 2,5 metru od kovového oka. Tam při své výšce zhruba 170 cm pan Vladimír opravdu dosáhnout nemohl.“ vysvětluje právnička Ligy Zuzana Candigliota, která jménem poškozeného opakovaně navrhovala provedení rekonstrukce na místě činu a vyhotovení znaleckého posudku na věrohodnost oběti. To ale inspekce jako nadbytečné odmítla.
Mezitím znalec z oboru soudního lékařství Zdeňek Šňupárek vypracoval znalecký posudek, který měl podle všeho od počátku policisty „krýt“. Znalec například vůbec neměl nezbytné podklady pro jeho zpracování – záznamy o výslechu policistů a lékařské zprávy o následném léčení poškozeného. Přesto došel k jednoznačnému závěru, že verze policistů je na rozdíl od verze poškozeného důvěryhodná, zranění si poškozený prý mohl způsobit sám a léčení by nemělo přesáhnout 7 dní. Podle policejního vyšetřovatele, kterého Liga oslovila, aby se k posudku vyjádřil, znalec použil jen selektivní údaje a nevyhodnotil rozpory ve výpovědích policistů, posudek je navíc zkreslený a neúplný. Právnička Ligy okamžitě navrhla provedení revizního znaleckého posudku a dalších důkazů. Přesto nyní inspekce usnesením rozhodla, že se vlastně žádný trestný čin nestal.
„Přístup inspekce k vyšetřování případu znovu potvrzuje, že Česká republika nemá nezávislý orgán, který by šetřil závažná pochybení policistů. Inspekce policie, která je složena pouze z bývalých policistů, se zde podle všeho nesnaží věci objasnit, ale spíše podezření z policejního násilí ututlat.“ uvádí Candigliota. Liga lidských práv se jménem poškozeného obrací na státního zástupce, aby usnesení inspekce zrušil. Zároveň se obrací na ústav soudního lékařství, aby zhotovil revizní znalecký posudek.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, mobil: +420 604 118 050
David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv, mobil: +420 608 719 535
Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem – manuál Ligy lidských práv
Liga lidských práv vydala pro občany praktický manuál – Jak si počínat v kontaktu s policistou a strážníkem. Obsahuje řadu užitečných informací o právech občanů a povinnostech policie. Publikace obsahuje i vzory stížností či trestních oznámení na policisty či strážníky.
Tématu lidských práv a policie se věnujeme i v nejnovějším čísle EXTRA Ligových novin.
Podrobné informace k případu pana Vladimíra:
Když se 1. 5. 2010 v ranních hodinách vracel pan Vladimír z baru svých přátel, nejdříve jej zastavili strážníci a chtěli po něm bez udání důvodu občanský průkaz. Ten u sebe neměl, proto se jej rozhodli odvézt na služebnu státní policie. Předvedení muže strážníci až následně zdůvodnili tím, že měl údajně močit na budovu Infocentra. To ale pan Vladimír popírá s tím, že kolem této budovy ten večer vůbec neprocházel. Následně trval na zajištění záznamů z městských kamer, které by to potvrdily. Tento jeho návrh byl odbyt s tím, že kamery byly údajně v daném čase a místě „nefunkční“.
Na služebně policisté muže nutili, aby se podrobil testu na alkohol. Pan Vladimír požadavku vyhověl, přesto se zajímal, proč to musí podstupovat a proč policisté raději nekontrolují opilce, kteří poškozují majetek. To patrně policisty podráždilo a rozhodli se jej zavřít na celu a připoutat jej ke kovovému oku, přestože je takový postup v rozporu se stanovisky veřejného ochránce práv. Připoutali jej ale bolestivým způsobem za ruce, kde měl dříve frakturu, proto začal pan Vladimír bolestí křičet a pak i kopat do dveří cely, aby mu policisté pouta sundali. Na to měl policista Jiří Bulant opakovaně reagovat tak, že muži uštědřil rány pěstí do hlavy a do zad a kopance do těla. Jednou ho měl i srazit na zem, kleknout si mu na hrudník a pěstmi ho bít do hlavy. Jeho kolegové Šustr a Poor tomu měli přihlížet a proti násilí svého kolegy nezasáhnout. Po několika hodinách na cele byl pan Vladimír propuštěn a následně vyhledal lékařskou pomoc.
Tím ovšem policejní šikana neskončila. Na základě záznamu policie s panem Vladimírem zahájila řízení přestupková komise města Aše. Ta ho vinila celkem ze tří přestupků – údajného močení na veřejnosti, poškození dveří cely a slovního urážení policistů. Nakonec byl uznán vinným z prvních dvou přestupků, proti čemuž se odvolal.
Úterý, 21. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 21. 9. 2010 v časopise Nový prostor.
Na adresu magistrátu padla v létě obvinění – tentokrát ale ne z finančních machinací. Byla ještě závažnější. Magistrát prý chce vyhnat pržské bezdomovce do něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná koncentrační tábor. Přehnaná tvrzení? Pokud ano, pak jen trochu.
Je červencové ráno a do magistrátní zasedačky, v níž za chvíli začne jednání rady hlavního města Prahy, vbíhají tři lidé. Zejména dvě drobnější dívky převlečené do klaunského dávají jasnou odpověď na otázku, jíž lze vyčíst z pobouřených tváří členů nejvyššího orgánu města – kdo se to sem opovážil vpadnout? A proč? V rukou totiž třímají pikety, které reagují na výroky některých radních na adresu pražských bezdomovců: „Bezdomovec je a) obtížný hmyz b) člověk c) nerost,“ píše se na jednom z nich.
Třem demonstrantům zastupuje cestu radní pro sociální záležitosti Jiří Janeček, který s nimi chvíli diskutuje. „Chcete bezdomovce zahnat do jakéhosi tábora,“ vytýká radnímu jedna demonstrantka. „Ale to pro ně bude oáza, tam si budou moct žít svým bezdomoveckým životem,“ odpovídá Janeček a výraz zachránce bezdomovců by mu v tu chvíli snad i leckdo věřil. Trojici ovšem přiměje k odchodu až slib, že probírání dokumentu o bezdomovcích se tentokrát odkládá – sesuvy půdy na trase tunelu Blanka mají přednost. Už na dalším zasedání Rady 17. srpna ale dokument, jehož schválení se loudá více než dva roky, dostal zelenou. Radní Janeček si mohl zapózovat jako nesmlouvavý bojovník proti bezdomovcům. Většině médií už totiž neměl zapotřebí vysvětlovat, že plánovaný tábor pro bezdomovce nebude žádná „oáza“. Pro Pražany se rozhodl být tvrdým hochem. A narychlo před volbami oživený Akční plán pro problematiku bezdomovectví mu v tom měl pomoct.
ALOU DO DATABÁZE…
Poprvé vyvolal akční plán bouřlivé diskuse v létě 2008. Už tehdy totiž četba vcelku krátkého dokumentu psaného byrokratickou češtinou prozrazovala, oč jde. Na jedné straně vytlačit z metropole co nejvíc bezdomovců a různými formami šikany jim pobyt v hlavním městě znesnesitelnit. A na straně druhé přeměnit práci s bezdomovci v dobře namazaný stroj, v němž už nezbyde příliš prostoru pro iniciativu nevládek, protože o zdroje z veřejných rozpočtů se nebude soutěžit na základě projektů, ale výběrových řízení. Ta nejen umožní úředníkům úkolovat pomáhající neziskové organizace, ale navíc otevře sféru pomoci bezdomovcům i pro soukromé firmy. Na všem se totiž dá vydělat, zvlášť když se vhodně vypíše výběrové řízení…
Soukolí akčního plánu propojovalo sociální práci s policejní – sociální práce tak byla naprosto proti svým principům zapojována do represe. A aby nebylo pochyb, že jde opravdu o znepříjemňování života, je součástí akčního plánu i hotline – telefonní linka, na které si každý Pražan může udat svého bezdomovce. Propojení všeho – města, policie, nevládek i sociální práce – má získat nástroj v „jednotné evidenci sociálně slabých osob“, do níž má podle představ města ukládat osobní data svých klientů každá organizace pomáhající bezdomovcům. Každý poskytovatel sociálních služeb by měl od magistrátu za povinnost získat od „svých“ bezdomovců souhlas. Patrně by tedy jeho „dobrovolnost“ souvisela s poskytnutím služeb, které přitom bezdomovci potřebují. Zařazení do databáze může být stigmatizující a může komplikovat lidem bez domova návrat z ulice. Kdo totiž ví, kdy na ně kdo bude moct použít jejich digitální bezdomovecký cejch? Toto shromažďování údajů se sice pohybuje na hranici zákona, nelegální ovšem není.
„To, že stát shromažďuje osobní údaje v souvislosti s poskytováním sociálních služeb nebo dávek, je běžné,“ krčí rameny právnička Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. „Problematický ale může být rozsah zpracovávání osobních údajů a doba jejich uchovávání. Zákon umožňuje jen nezbytný rozsah na nezbytnou dobu a právě zde hrozí zneužití. Před podepsáním souhlasu se musí každý dozvědět, že má například právo požádat o vymazání z databáze, pokud jsou osobní údaje zpracovávány v rozporu s ochranou jeho soukromého života. To může nastat, pokud už osoba není uživatelem služeb a nepřeje si být nadále evidována.“
… A ŠUP DO TÁBORA
Mezi létem 2008, kdy se o akčním plánu proti bezdomovcům poprvé diskutovalo, a letošním létem, kdy byl schválen, přibyla nejpodstatnější změna. Je to onen proslulý „tábor pro bezdomovce“, s nímž radní Janeček pózuje jako princezna koloběžka, slibující tvrdě zatočit s bezdomovci a zároveň jim dát „oázu“. Jak konkrétně má vypadat ono zařízení, pro nějž se už vybírá lokalita, příznačně nejspíš někde v okolí malešické spalovny?
Zalistování na příslušnou stránku akčního plánu přináší zklamání. Zatímco jiné návrhy jsou v textu vcelku podrobně zpracovány, zřízení „centra pro nepřizpůsobivé občany“ působí jako narychlo dopsaný bod, čemuž odpovídá naprosto nekonkrétní stylizace i nereálně odhadnuté náklady (podle mínění odborníků by byly několikanásobně vyšší než dvoumilionová počáteční investice a dva miliony na provoz, viz anketa na s. 11). O chystaném táboře se mnoho nedozvíme, snad jen to, že když Janeček nastiňuje ve svých mediálních promluvách velkolepé vize jeho fungování, nevaří z dobře připravených podkladů, ale z vody. Proč s tak nedotaženým návrhem vůbec vystoupil? Dobře informovaný zdroj z pražského magistrátu se usmívá. „Janeček je především politik. Akční plán neakční plán, nejde o to, že by se navržená opatření uskutečnila. Spíš je to promyšlený manévr s cílem dostat opozici do role zastánců bezdomovců,“ říká. Mělo by to svou logiku. Jak se ostatně uvádí i v akčním plánu, většina Pražanů má k bezdomovcům negativní vztah. „Čím víc o tom budete psát, tím víc Janečkovi pomůžete,“ směje se nám v závěru rozmluvy náš zdroj.
Pochybnosti ovšem zůstávají. To, že se akční plán stal součástí politických her, neznamená, že se neuskuteční. Radní dlouhodobě dávají najevo, že chtějí bezdomovce vytlačit z centra. Navíc nějaké zařízení pro ty bezdomovce, kteří vypadli z ostatních možných záchytných sítí, by nejspíš opravdu bylo potřeba. Jenže jako síť otevřených a nízkoprahových zařízení tam, kde bezdomovci reálně pobývají, a s individualizovanou péčí. Janečkovo pojetí „nízkoprahovosti“ jako sběrného místa za Prahou, kde bude na bezdomovce dohlížet soukromá ochranka, je přesně opačné. Rozdíly nejjasněji vytanuly, když radní načrtnul, jak to bude s dobrovolností pobytu v táboře: „Těžko jim mohu nařídit, aby se tu zdržovali, ale oni pochopí, že jim jinde pšenka nepokvete. Chci jim nabídnout možnost, kde mohou být. Počítám s tím, že stejně budou jezdit do centra, ovšem tam na ně bude tlačit městská policie. Bezdomovci si pak uvědomí, že toto místo je pro ně nejlepší,“ uvedl pro iDnes.cz.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv připomíná, že smyslem zákonných kontrol není někoho opakovaně šikanovat a vyhánět ho tak z veřejného prostranství. „Člověk bez domova stejně jako kdokoli jiný má právo se svobodně pohybovat,“ říká. Jedním dechem ale připouští: „Je pravda, že některé přestupky mají natolik gumový základ, že je k šikaně snadno používat lze.“ Vize každopádně byla představena – policie vyklízí bezdomovce kamsi za město, kde je „v jejich vlastním zájmu“ hlídá ochranka, -nejspíš ABL, neblaze proslulá nejen politickým angažmá svého dosavadního šéfa Víta Bárty a podílem na „hlídkách“ Věcí veřejných, ale také tvrdostí vůči bezdomovcům tam, kde si ji městské části najaly na pořádkové služby. Problém se tím sice nevyřeší, ale je to snazší než prevence bezdomovectví investicemi do sociální práce a sociálního bydlení. Lépe se přitom pózuje v médiích a soupeří o hlasy s těmi, kdo hlásají „nulovou toleranci“ vůči lidem na okraji společnosti. A také se přitom snáz posílají peníze z veřejných rozpočtů na ty správné účty.
Pondělí, 20. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 20. 9. 2010 v týdeníku Medical Tribune.
Nejvyšší správní soud letos v červenci v rámci jednoho soudního sporu dovodil, že nelze trestat rodiče za to, že nenechají očkovat své děti. Reálný dopad tohoto judikátu je zatím nejasný, oživil ale otázku, do jaké míry mohou a mají být rodiče za vakcinaci svých potomků odpovědni. Zainteresovaným odborníkům jsme proto položili následující otázku: Co by podle vás přinesl přechod na dobrovolné očkování a je česká veřejnost, laická i odborná, na takový krok připravena?
Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.
ředitel Centra očkování a cestovní medicíny, Hradec Králové
Přechod na „dobrovolné“ očkování je nutností a do budoucna se mu nevyhneme. Až na pár výjimek je pravidelné očkování dětí povinné všude na světě, včetně vyspělých demokracií. U nás jsme dosud používali „přímou“ povinnost nechat očkovat dítě a ta byla při nesplnění sankcionována. Ve světě se používá „nepřímá“ povinnost, která spočívá v tom, že neočkované dítě není vpuštěno do kolektivních zařízení (jesle, školka, škola), a pokud např. nesplňuje docházku do školy, dopadá na rodinu sankce. Pro úspěšný přechod od přímé povinnosti k nepřímé je třeba udělat několik kroků: 1. Zavést a legislativně ukotvit tzv. Národní imunizační program, garantovaný státem prostřednictvím ministerstva zdravotnictví. V jeho rámci by byly státem garantovány informace a doporučení o všech dostupných očkováních a postupech, a to nejen pro děti, ale i adolescenty, mladé lidi, dospělé osoby, seniory, těhotné ženy, osoby po transplantaci a další. 2. Stát musí zákonem stanovit standard očkování – tedy nepodkročitelné minimum typů očkování, jednotlivých dávek a termínů vzhledem k věku dítěte, dokdy má být očkování dokončeno. 3. I nformační kampaň o očkování musí být stejně jako např. informace o kojení zahájena již v porodnici a musí se v ní pokračovat na individuální úrovni až do doby první vakcinace dítěte. Informace musejí přenášet na rodiče vyškolené zdravotní sestry. Edukaci o očkování prostřednictvím zdravotních sester musí garantovat a proplácet stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Lékař pediatr pak bude řešit jen otázky ze špičky ledovce. 4. Stát by ani neměl vakcíny nakupovat a distribuovat, proplácení očkování by mělo být plně v kompetenci zdravotních pojišťoven.
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Není důvod si myslet, že by přechodem na dobrovolné očkování bylo ohroženo veřejné zdraví. Důkazem toho jsou fungující systémy dobrovolného očkování v celé řadě evropských států, kde nikdy očkování povinné nebylo anebo se ze systému povinného očkování přešlo na dobrovolné. Naprostá většina lidí totiž nechá svoje děti očkovat prostě proto, že jsou přesvědčeni o prospěšnosti očkování, nebo protože jim to lékař doporučí. A ke zbylé menšině by museli lékaři a hygienické stanice začít přistupovat jinak. Místo vyhrožování pokutami by museli začít vysvětlovat, k čemu je to které očkování dobré. Profesionálně by se museli vypořádat také s dotazy rodičů třeba ohledně rizik vakcín. Pozitivní efekt by taková změna měla jistě i na lékaře, kteří by byli nuceni se v problematice očkování více vzdělávat. Dnes se bohužel poučení rodičů o očkování ze strany lékaře často omezuje jen na sdělení, že je povinné a kdy se mají s dítětem dostavit. Přitom už nyní mají lékaři povinnost rodiče dostatečně informovat o očkování i možných nežádoucích účincích očkovacích látek. Zavedení systému dobrovolného očkování by však především posílilo důvěru mezi lékařem a rodiči. V současnosti se totiž lékaři dostávají do konfliktu svědomí, setkají-li se s rodiči, kteří mají na očkovací kalendář trochu jiný názor. Ti přitom nemusejí vyloženě odmítat všechna očkování, někdy chtějí jen očkování odložit do pozdějšího věku nebo chtějí očkovat jinou vakcínou. Lékař pak na jednu stranu chce vyjít vstříc rodičům, na druhou stranu má strach z kontroly a postihu hygienické stanice. Často pak dochází k tomu, že lékaři rodiny hygienické stanici „udávají“, čímž nenávratně naruší důvěru rodičů. Zároveň tím porušují lékařskou mlčenlivost, protože současná právní úprava jim neumožňuje, aby sami z vlastní iniciativy poskytovali osobní údaje dítěte hygieně. Zavedení dobrovolného očkování by tedy přineslo spíše pozitiva. Spolu s rostoucí informovaností o očkování by vzrostla také důvěra a respekt mezi dětským lékařem a rodinou, bez ohledu na to, jaký názor na očkování rodiče mají.
Doc. MUDr. Roman Chlíbek, Ph. D.
vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP
Přechod na dobrovolné očkování je logický krok, který nás s rozvojem demokracie čeká. Nejsem si však zcela jist, zda je na něj česká populace již dostatečně vyzrálá. Ta nevyzrálost je dána nedostatkem srozumitelných a objektivních informací o významu očkování. Přitom v případě očkování jde o víc než o ochranu zdraví v rámci rodiny. Jde také o prevenci vůči okolí, sousedům, spolupracovníkům, ostatním dětem v kolektivních zařízeních. Ne každý si uvědomuje, že když nechá očkovat své dítě, nepřímo tak chrání před infekčním onemocněním i děti v jeho okolí, které nemohly být očkovány např. z důvodu nemoci či alergie. A je otázkou, do jaké míry jsme schopni přijmout zodpovědnost za své zdraví a za zdraví celé společnosti. Pokud se česká populace začne dívat na očkování jako na nástroj snižující riziko vzniku nemoci u jednotlivce a také jako nástroj zabraňující dalšímu přenosu infekcí mezi námi všemi, pak je možné přejít na dobrovolnost. V tu chvíli je však na nás, lékařích, abychom rodičům dostatečně vysvětlili smysl očkování, výhody či nevýhody očkovacích látek. Na základě toho se rodiče sami rozhodnou, čím a kdy nechají své dítě očkovat. Rodiče by neměli odpírat dítěti právo na dosažení co nejlepší zdravotní péče. Jak k tomu přijde např. dívka, již rodiče odmítnou nechat očkovat proti zarděnkám, a ona pak kvůli tomu v dospělosti během těhotenství onemocní a vážně poškodí své očekávané miminko. Musíme bohužel překonat i takové názory, že co je dobrovolné, nebude asi tak důležité. Myslím si, že než pokuty má větší význam vysvětlení odmítajícím rodičům, jak ohrožují své dítě a jak nebude moci být zařazeno do dětských kolektivů, což je složitější, ale určitě účinnější.
MUDr. Jitka Škovránková
Očkovací ambulance FN v Motole
Prosazovala bych povinné očkování v kojeneckém věku pro tetanus, záškrt, černý kašel a hemofilus, tedy pro ta onemocnění, která ohrožují nejvíce právě malé kojence těžkým průběhem a také větší úmrtností. Pokud jde o ostatní očkování, polio (dětská obrna) doočkovat do tří let věku, než jdou děti do kolektivu, protože touto nemocí nejsou již kojenci ohroženi; žloutenka typu B by se mohla očkovat i později, do 12 let; z očkování živou vakcínou nebo vakcínami povinně spalničky (do zhruba dvou let věku, kdy je již imunitní systém dobře vyzrálý), které ohrožují jak kojence, tak i starší děti závažným průběhem. Není však k dispozici monovakcína, po světě se očkují pouze v trojkombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Tyto vakcíny velice dobře napodobují imunitní odpověď na přirozené nemoci, jsou bezpečné a závažné komplikace vznikají vlastně jen při defektu imunity, který se do dvou let již projeví i jinak. Nepotvrdila se podezření ze souvislosti mezi očkováním touto vakcínou a vznikem autismu. Vakcinace proti TBC a pneumokoku by byly dobrovolné. Pokud rodiče odmítnou dítě očkovat, je třeba poučit je o riziku jak pro ně samé, tak i pro další, např. těžce nemocné děti; při eventuálním onemocnění neočkovaného dítěte zavést možnost žádat o úhradu za léčbu. Souhrnně řečeno, jako povinná doporučuji provádět téměř všechna očkování, před nástupem do kolektivu, tedy tří let, vše kromě žloutenky B a pneumokoků.
V nových