Úterý, 23. listopadu 2010Zprávy z médií
Řady porodních asistentek, které mají registraci pro samostatné vedení domácích porodů, zůstanou i nadále spíše řídké.
Důvodem je úterní rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se ve sporu mezi porodní asistentkou Marií Vnoučkovou a ministerstvem zdravotnictví přiklonil na stranu ministerstva.
Každá žena má podle českýh zákonů právo porodit dítě doma. Pokud by u domácího porodu chtěla mít porodní asistentku, má jen omezené možnosti, koho si vybrat. Málokterá z českých porodních asistentek totiž splňuje podmínky, které ministerstvo zdravotnictví považuje za nutné. Netýkají se jen kvalifikace, ale také vybavení pracoviště těchto asistentek.
Marie Vnoučková se od roku 2007 snaží pro svou činnost získat registraci v plném rozsahu. Mohla by s ní tedy nejen vykonávat např. laktační poradenství, ale také vést porody v domácím prostředí bez dozoru lékaře.
Získat plnou registraci jí však brání nejnovější vyhláška ministerstva zdravotnictví, která platí od letošního září.
„Každá porodní asistentka musí mít podle vyhlášky ve svém zařízení kvůli registraci plně vybavený porodnický sál. Když ale porodní asistentky odjíždějí k domácím porodům, vybavené sály jim v domácím prostředí příliš nepomohou,“ upozornila Ivana Königsmarková, prezidentka Unie porodních asistentek.
„Marie Vnoučková jasně deklarovala svou vůli poskytovat své služby v domácím prostředí žen, tedy mimo pracoviště,“ uvedl David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv a zároveň právník, který porodní asistentku u soudu zastupoval.
I přes přísné podmínky, které stanovila nová vyhláška, se některým porodním asistentkám podařilo pro svou činnost získat plnou registraci. Ukázalo se však, že se tak stalo pouze v některých krajích.
„Tamní porodní asistentky však podmínky dané vyhláškou podobně jako Marie Vnoučková nesplnily,“ uvedl právník David Zahumenský. Důvodem udělení plné registrace bylo, že každý krajský úřad posuzoval situaci porodní asistentky rozdílně.
„Ano, krajské úřady v těchto případech nepostupovaly podle odpovídající metodiky ministerstva zdravotnictví,“ potvrdila u soudu zástupkyně ministerstva.
Narodí se doma, nebo v porodnici?
Spor o vyhlášku za sebou skrývá dlouholetý rozpor mezi zastánci a zastánkyněmi domácích porodů a těmi, kteří domácí porody považují za příliš riskantní.
Porodní asistentky považují péči v porodnicích za příliš anonymní a také zbytečně finančně náročnou pro celý systém. Navíc nepovažují za vhodné, že lékaři při porodech používají zbytečně moc medikamentů a techniky. Do přirozeného průběhu podle nich také zbytečně často zasahují.
„Rodičky do ničeho nenutíme. Ptáme se jich, zda chtějí pro usnadnění porodu nastřihnout hráz, zda chtějí epidural, v jaké poloze chtějí být. Respektujeme jejich porodní plány. Často se ovšem stane, že ženy, které přijdou s rozhodnutím rodit bez jakýchkoli zásahů, během porodu samy žádají o lékařskou pomoc, protože bolesti pro ně jsou příliš silné a ony trpí,“ řekl pro Aktuálně.cz Aleš Roztočil, primář gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Jihlavě.
Článek byl publikován dne 23. 11. 2010 na aktualne.centrum.cz a naleznete jej zde.
Pondělí, 22. listopadu 2010Tiskové zprávy
POZVÁNKA NA JEDNÁNÍ OKRESNÍHO SOUDU V NOVÉM JIČÍNĚ
VE VĚCI TRESTNÍHO STÍHÁNÍ ZA POMLUVU
24. a 25. listopadu vždy od 8.15
v budově Okresního soudu v Novém Jičíně, na Tyršově 3,
v místnosti č. 38 ve 2. poschodí
Liga lidských práv si vás dovoluje upozornit na další díl nesmyslného soudního seriálu. Manželé Ľubovi v letech 2007 a 2008 upozornili některé úřady a média na možné nepravosti, které se děly v Dětském domově v Novém Jičíně a za něž by mohl být odpovědný tamní zástupce ředitelky Michal Pokorný. Ten ovšem s takovými tvrzeními nesouhlasil a na oba manžele podal trestní oznámení pro pomluvu. To nakonec vyústilo až v trestní řízení před soudem.
Jak již Liga informovala, manželé Ľubovi jsou stíháni za trestný čin pomluvy, který měli spáchat, když o nepřiměřeném chování Michala Pokorného vůči dětem v domově informovali úřady a později i média. A to přesto, že tak plnili svou zákonnou povinnost, neboť podle trestního zákona musí každý oznámit všechny skutky, které by mohly představovat týrání svěřené osoby.
Podle představitelů dětského domova, policie i státního zastupitelství se ale manželé sami dopustili trestného činu pomluvy, který patří mezi verbální trestné činy. Ty však v moderním trestním kodexu demokratického státu nemají co dělat. Každý, kdo má pocit, že někdo jiný pošpinil jeho jméno či pověst, se totiž může účinně bránit před civilním soudem. Trestní právo by mělo být vždy až tím nejkrajnějším řešením.
Jednání v případu se sp. zn. 4T 56/2009 proběhne 24. a 25. listopadu vždy od 8.15 hodin na Okresním soudě v Novém Jičíně, číslo dveří 38/2. poschodí.
Další informace k případu najdete zde, zde a zde.
Další informace k trestnému činu pomluvy zde.
Čtvrtek, 11. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek Petra Uhla byl publikován dne 11. 11. 2010 v deníku Právo.
„Postup realizace opatření k výkonu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České Republice“ (ponechávám i vládní pravopisnou chybu), tak se vážně nazýval bod včerejšího jednání české vlády.
V listopadu 2007 odsoudil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) Rady Evropy ve Štrasburku Českou republiku k náhradám za morální újmu a k úhradě soudních nákladů za diskriminaci romských dětí a za porušení jejich práva na vzdělání. ESPL vyšel ze zákazu rasové (spíše rasistické) diskriminace, k němuž se i ČR ratifikací evropské Úmluvy o ochraně lidských práv zavázala.
Nyní se zdá, že neprozřetelně. V roce 1999 si k ESLP stěžovalo 18 českých Romů, chodících od roku 1996 do zvláštních škol. České úřady je tam zařadily bez zákonných důvodů. Tolik ESLP.
Na žádost výboru rady ministrů Rady Evropy (RE) – a těch je 47 a jeden z nich je Karel Schwarzenberg – má česká vláda sdělit, kolik bylo dříve romských dětí ve zvláštních školách a kolik je jich dnes v praktických, jak je lstivě přejmenovala už ministryně Petra Buzková. Jde i o třídy dětí s lehkým mentálním postižením a děti se sociálním znevýhodněním. Všude je redukovaný vzdělávací program.
Vláda ovšem na rozdíl od ochrany populací evropských netopýrů nepřipustila ani projednání materiálu ministra školství Josefa Dobeše (VV), i když v něm vlastně nic není. RE na vládu přitom doráží. I jí je totiž jasné, že redukované programy potom romským žákům prakticky znemožňují studovat na velké většině středních škol.
Ve specializovaných programech jsou totiž z neromských dětí jen dvě procenta, zatímco z romských je to třicet procent. A i ty dvě jsou moc, jinde řeší hendikepy žáků pomocí jejich asistentů.
Ano, ve vládě není co projednávat. Plán začleňování sociálně znevýhodněných dětí byl, tvrdí Dobeš, schválen teprve v březnu letošního roku (proč až letos?) a jeho výsledky se projeví až kolem roku 2014, kdy už bude tato vláda pod kytkami. Je to přitom evropská ostuda kvůli zařazování dětí, nejen romských, do redukovaného, neplnohodnotného vzdělávání. I Česká školní inspekce a veřejný ochránce práv Otakar Motejl letos v dubnu diskriminaci romských dětí ve školství potvrdili.
Iniciativa 15 neziskových organizací Společně do školy – Jekhetane andre škola, v níž jsou i Český helsinský výbor, Vzájemné soužití, Liga lidských práv a Z§vůle práva vede nerovný zápas. Vede ho proti ministerstvu, kde rozhodují dvě, za Dobeše znovu oživlé pracovnice, jež tam už začátkem 90. let redukované školství upevňovaly a jež matou veřejnost paternalistickým – „je to pro dobro Romů“.
Společně do školy čelí i demagogii speciálních pedagogů, kteří nechtějí přijmout nové vzdělávací přístupy. Nejtěžší je ale překonávat předsudky a stereotypy veřejnosti. Podle nich mají romské děti – jež jsou přece, jak všichni vědí, nějak jiné, a odlišné zacházení si jistě zaslouží – chodit do jiných škol než děti neromské.
Středa, 10. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 10. 11. 2010 v Hospodářských novinách.
Nejvyšší správní soud vyjasnil vztah mezi cestujícím a revizorem. Revizor může pasažéra fyzicky donutit, aby s ním počkal na policii.
Loni v únoru chytila dvojice revizorů v plzeňském trolejbuse černého pasažéra. Neměl platnou jízdenku a pokoušel se před revizory utéct. Situace se zvrhla v potyčku, kdy měl jeden z revizorů natlačit pasažéra na plot a pohmoždit mu páteř. Revizor za to dostal od přestupové komise pokutu. To se mu ale nelíbilo a šel se soudit.
Věc dospěla až k Nejvyššímu správnímu soudu, který včera vydal zásadní rozhodnutí. Stanovil jasná pravidla, kam až může revizor při kontrole zajít: revizor má podle soudu právo zadržet člověka, který cestoval hromadnou dopravou bez jízdenky, a může ho fyzicky donutit počkat na policisty, pokud pasažér odmítne ukázat své doklady. Podle verdiktu se revizor také smí ptát na totožnost člověka bez jízdenky, ale nesmí ho nutit doklady ukázat.
Počkáte i proti své vůli
Až dosud se revizoři většinou řídili závěrem vyplývajícím z drážního zákona, tedy že vše záleží na dobrovolnosti cestujícího. To by ale podle verdiktu Nejvyššího soudu udělalo z drážního zákona nevynutitelnou normu. „Sankce vůči černým pasažérům by šly použít jen vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně,“ píše v odůvodnění soudce Zdeněk Kühn, který případ rozhodoval. Kühn patří k nejuznávanějším českým soudcům a je například úzce spjatý s proslulými právnickými fakultami v USA.
„Až dosud platilo, že když pasažér začal od revizorů prostě odcházet pryč, nezbylo jim nic jiného než ho pustit nebo před ním začít kličkovat,“ říká mluvčí pražského dopravního podniku Ilona Vysoudilová. „Teď nově bude moci takového pasažéra chytit třeba za rukáv nebo ho nějakým jiným přiměřeným způsobem přimět, aby počkal na policisty,“ dodává Vysoudilová. Dopravní podnik bude prý nyní revizory proškolovat v tom, co to znamená „přiměřeným způsobem“.
Za rukáv ano, víc ale ne
Právě adekvátnost zákroku, který donutí pasažéra vyčkat, leží na srdci i lidskoprávním organizacím. „Jak to bude fungovat v praxi? Za přestupek může člověka zadržet policista, ten na to ale má průpravu. Není zaručeno, že revizor situaci vždy zvládne,“ myslí si právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Soudce Kühn říká, že revizor „nesmí volit takové prostředky, které povedou k újmě na zdraví černého pasažéra nebo jakékoliv jiné osoby. Revizor se ani nesmí bez dalšího vrhnout na cestujícího, ale musí mu dát šanci svou povinnost dle zákona splnit dobrovolně“. „Může mu třeba položit ruku na rameno, ale nesmí mu například stahovat z rukou hodinky,“ doplňuje Kühn. Včerejší verdikt se týká všech případů, kdy někdo chrání svůj majetek. Třeba i když hospodský brání hostu odejít bez placení.
Pondělí, 8. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 8. 11. 2010 v časopise Tempus Medicorum a naleznete jej zde.
V uplynulých dnech jsem dokončil knihu „Lékař a právo“, která by měla být praktickou příručkou pro lékaře a zdravotníky. Snažíme se, aby publikace vydaná ve spolupráci České lékařské komory a nakladatelství Grada byla k dispozici již delegátům letošního sjezdu ČLK. V této souvislosti jsem se nutně musel zamýšlet nad právním postavením českého lékaře.
Necítím se sice kompetentní k tomu, abych hodnotil společenské, ekonomické či jiné postavení českých lékařů. Podle všech průzkumů veřejného mínění stojí lékaři vždy na úplné špičce povolání, kterých si lidé nejvíce váží, což znamená, že společenské ocenění českého lékaře je vysoké. Na druhé straně ekonomické ohodnocení jeho práce tomuto vysokému společenskému ocenění naprosto neodpovídá. Zatímco země Evropského společenství vedou diskusi, zda průměrný lékař v jejich zemi má za svou práci odměnu ve výši pětinásobku, nebo „pouze“ trojnásobku průměrné odměny občana za práci v příslušné zemi, v České republice zůstává situace žalostná. Mzda absolventa lékařské fakulty bez praxe zůstává přibližně o 10 tisíc korun nižší než průměrná mzda v zemi. Mzda plně kvalifikovaného lékaře se specializovanou způsobilostí, nebereme-li v úvahu odměnu za ústavní pohotovostní služby a osobní ohodnocení, které je nenárokovou složkou mzdy, odpovídá přibližně průměrné mzdě. Již dvacet let lékaři čekají, kdy se toto konečně změní.
V souvislosti s vydáním praktické příručky „Lékař a právo“ si dovolím zamyslet se zde pouze nad právním postavením českého lékaře, přičemž pochopitelně toto zamyšlení nemůže být komplexní a nemůže postihnout zdaleka všechny aspekty. Uvedu tedy pouze ty, které považuji za nejzávažnější.
Kriminalizace lékařů
Není týden, aby se na právní kancelář České lékařské komory, nebo i na mou advokátní kancelář, neobrátil alespoň jeden lékař, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pozor, nemám na mysli, že na něho bylo podáno trestní oznámení. Trestních oznámení je podáváno mnoho a nejen na lékaře. Mám na mysli situaci, kdy lékař je policejním orgánem obviněn ze spáchání trestného činu, zpravidla ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti, a je proti němu již vedeno trestní stíhání. Kriminalizace lékařů v Čechách má podle mého odhadu stále vzrůstající trend. V zemích západní Evropy a ve Spojených státech amerických je patrně mnohem více žalob na lékaře a zdravotnická zařízení, ale tendence ke kriminalizaci lékařů zde není, byť případy trestního stíhání lékařů zde pochopitelně také existují, ale podle mých poznatků v podstatně menší míře než u nás. Proč český občan dává přednost trestnímu oznámení před „civilní žalobou“?
Odpověď je podle mého názoru jednoduchá – je to mnohem levnější. S podáním žaloby je spojena odměna advokátovi, riziko, že v případě neúspěšné žaloby bude žalobce hradit nejen soudní poplatek, ale i náklady znaleckých posudků a právního zastoupení protistrany. V trestním řízení toto nehrozí. Expertní posouzení případu je provedeno na náklady státu, a pokud výsledky nasvědčují, že by žaloba o náhradu škody mohla být úspěšná, může být vždy na základě výsledků trestního řízení uplatněna. Proč tedy riskovat prohru u soudu a úhradu nákladů? Pochopitelně v některých případech je příčina složitější a spočívá spíše v psychologických důvodech. Tomu, kdo podává trestní oznámení, nejde ani tak o peníze, jako o „skalp lékaře“, o kterém je přesvědčen, že zavinil jeho neštěstí.
Na počátku každého případu trestního stíhání lékaře bývá zpravidla znalecký posudek jeho kolegy, který zhodnotil jeho práci tak, že to vedlo policii k rozhodnutí lékaře trestně stíhat. Nejde mi samozřejmě o to, aby soudní znalci nebo zpracovatelé ústavních znaleckých posudků za každou cenu psali posudek ve prospěch lékaře. Znalecký posudek nesmí být nepravdivý. Na druhé straně je s podivem, když posléze z dalších znaleckých posudků vyplyne, že posouzení původního soudního znalce, které vedlo k trestnímu stíhání lékaře, bylo nekompetentní, neobjektivní a nesprávné. Já sám bych takových případů mohl dokumentovat desítky, možná i stovky. Mnohdy znalci a členové znaleckých komisí neznají ani stanovisko samotného lékaře, jehož práci posuzují, ani nevědí nic o podmínkách, ve kterých pracoval -stačí jim zdravotnická dokumentace, někdy dokonce jen její torzo, a zcela suverénně sepíšou znalecký posudek, který automaticky vede k trestnímu stíhání jejich kolegy. Někdy k tomu přispívá i současná, ne zcela šťastná, definice pojmu lege artis, podle které jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní péči na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy.
…
V poslední době se projevuje snaha řešit případné spory s pacienty o náhradu škody nebo ochranu osobnosti jinou cestou než soudní, zejména tzv. mediací nebo tzv. rozhodčím soudem pro zdravotnictví. Jakákoli rozhodčí řízení a rozhodčí soudy nebo rozhodčí doložky doporučujeme rozhodně odmítnout. Na druhé straně v případech, kdy zdravotnické zařízení uznává svou odpovědnost, je možnost mediace tak, jak ji například navrhuje Liga lidských práv, zcela namístě. Případ se pak může vyřešit bez soudu, bez kriminalizace a také bez zbytečné medializace ve sdělovacích prostředcích. Pokud ovšem zdravotnické zařízení odpovědnost (případně chybu) neuznává, tato cesta možná není.
