Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
O svém porodu může rozhodovat jen žena, nikdo jiný. V praxi ale platí, že pokud odmítá zásahy lékařů, většinou tvrdě narazí. Braňte se tím, že budete vědět, na co máte nárok.
Nikdo si jistě nemyslí, že by chtěl nemocniční personál nastávajícím maminkám záměrně škodit. Ve srovnání s poměry, ve kterých rodila předchozí generace, jsou dnešní porodnice podstatně přátelštější. Přesto však stále dochází k tomu – a dokazují to i autentické porodní příběhy, otiskované v Děti a my – že jsou přání rodiček často opomíjena, přestože k tomu není žádný medicínský důvod.
„Píchli mi oxytocin na uspíšení porodu, i když jsem nesouhlas s jeho podáním uvedla v porodním plánu. Měla jsem dojem, že doktor to chce mít rychle za sebou, aby mohl jít zase spát,“ popisuje 35letá Monika z Prahy, maminka roční Marušky, typickou situaci z české porodnice. „Pak jsem už ale nedovolila dětské sestře, aby mi dcerku na noc odnesla. Prý vnitřní nařízení. Dokud ji neuvidí pediatrička, musí být pod dohledem. Doktorka samozřejmě v noci nepracovala. Trvala jsem na tom, že malá bude u mne. Co mohla sestra dělat. Vzít mi dítě násilím, zavolat si na pomoc spícího doktora, nebo dokonce strážníky?“
Právní zodpovědnost nenese lékař
Lékaři se často hájí tvrzením, že za průběh porodu nesou zodpovědnost, a dojde-li k poškození dítěte či matky, nemine je trest. Proto prý mají právo rozhodovat, a to i bez ohledu na přání matky. Není to pravda.
„Jakýkoliv diagnostický či léčebný zákrok je možné provést jen se souhlasem pacienta,“ říká David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv (www.llp.cz). „Jde o informovaný souhlas. To podle článku 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a také podle zákona o péči o zdraví lidu znamená, že pacient musí být s dostatečným předstihem informován o povaze navrhované léčby, důsledcích, alternativách, včetně toho, že se nebude provádět nic, a možných rizicích,“ uvádí právník. Zákrok je možný, jen když žena souhlasí. Má také právo svoje ano kdykoliv odvolat.
„Pokud je léčba podle zdravotníků nezbytná pro ochranu zdraví nebo života pacienta, je lékař povinen řádně ho poučit o důsledcích toho, co si může odmítnutím přivodit, a musí si od něj nechat podepsat negativní reverz, tedy písemné odmítnutí,“ říká David Zahumenský. Pak už nenese právní zodpovědnost a nemůže být souzen za neposkytnutí péče.
Po porodu chci domů
Hlavně prvorodičky běžně zůstávají v nemocnici až pět dnů. Pro jistotu, říkají zdravotníci. Matky by ale mnohdy první dny s miminkem trávily raději doma a ne v porodnici, která má svůj neúprosný rytmus.
„Bylo mi líto na povel budit spící miminko, svléct ho a čekat, až je prohlédne dětská lékařka. Někdy jsme čekali i hodinu. Nemluvě o tom, že vizita přišla téměř vždy v době kojení,“ stěžují si maminky. Žena se tomu podřizovat nemusí. Domů může odejít hned po porodu nebo kdykoliv. Lékaři namítají, že si na propuštění musí počkat minimálně 72 hodin. Vycházejí přitom z doporučení ministerstva zdravotnictví.
„Mnozí si ale pletou doporučení s nařízením.
Doporučení nezakládá rodičům povinnost zůstávat se zdravým novorozencem v nemocnici, či ho tam dokonce nechávat samotného. Zdravotníci jsou sice povinni rodiče poučit o rizicích spojených s brzkým odchodem domů, ale někdy toto poučování trochu přehánějí,“ popisuje Petra Sovová, předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství (www.iham.cz). Rodičům pomůže, mají-li od pediatra prohlášení, že dítě přebírá do péče. Není však povinností je předkládat a lékaři nemohou prohlášení vyžadovat.
„Pokud zdravotníci uznají, že je nutné ženu či dítě hospitalizovat proti jejich vůli, musí o tom do dvou dnů informovat příslušný soud, neboť jde o vážný zásah do jejich práv,“ informuje Petra Sovová.
Dítě tady zůstane?
Neplatí ani to, že matka domů může, ale dítě ne – kvůli možnému zhoršení jeho zdraví.
„Musí se jednat o skutečné ohrožení a ne nic iluzorního nebo teoretického. Pokud očekáváte problémy, je možné se nejdříve zeptat, jestli je dítě v pořádku a až poté mluvit o odchodu. Když lékař jednou řekne, že vše je v pořádku, bude pro něj obtížnější vzápětí tvrdit, že dítě je ohroženo na životě,“ radí David Zahumenský.
„Stačí, když rodiče budou s úsměvem trvat na svém. Mohou zdravotníkům nabídnout, že podepíší negativní reverz, případně sami napíšou stručnou zprávu o tom, proč odcházejí. Případná vyšetření dítěte lze absolvovat ambulantně,“ dodává Petra Sovová.
S sebou k porodu chci…
Jak je to s doprovodem k porodu? Nemocnice si dávají podmínky. Omezují ho třeba na jednu osobu, která navíc musí projít „školením“. Žena se také může setkat s tím, že porodnice ji odmítne vybraný profesionální doprovod -soukromou porodní asistentku. A zdůvodní to tím, že by lékařům zasahovala do práce.
Petra Sovová říká, že nárok na svobodný doprovod k porodu nikde zakotven není. Soukromé porodní asistentky, pokud nepodepsaly s porodnicí smlouvu, mohou ženu doprovázet jen jako duly. Ty ale nemají žádné pravomoci. Budoucí maminka může argumentovat doporučením Světové zdravotnické organizace, podle kterého „žena by měla být při porodu doprovázena osobami, kterým důvěřuje: partnerem, přítelkyní, dulou nebo porodní asistentkou.“ Nemá však záruku, že v každé porodnici uspěje.
Pak vám dítě přineseme
„Miminko má studené ručičky, dvě hodiny si poleží na vyhřívaném lůžku a pak vám je přineseme.“
„Jste po porodu unavena, bude lepší, když nám dítě necháte a nejdříve se vyspíte.“
České porodnice rozhodně nejsou vzorem v bondingu, nerušeném kontaktu mezi matkou a dítětem. Tuto přirozenou potřebu válcuje zavedená nemocniční rutina. „Braňte se nejlépe s dítětem v náruči. Pokud by ho někdo odnesl, v krajním případě doporučuji zavolat na pomoc i policii. Vnitřní nařízení nemocnice nemohou v žádném případě nějak krátit práva pacientů a klientů!“ uvádí Petra Sovová.
Lékaři o právech žen mluví neradi. Gynekolog a porodník Michal Koucký z pražské porodnice U Apolináře byl jediný, kdo se nevymluvil na pracovní vytíženost: „Vždy záleží na personálu. Zdravotníci, které si vychovávám já, mají lidský přístup. Snažíme se vyhovět ženám prakticky ve všem, pokud ovšem jejich představy nejsou v rozporu s bezpečností vedení porodu. Podle mého názoru je u nás obecně problém hlavně v komunikaci. Pacient (nekomplikovaná rodička – ta ale není pacient) má plné právo na adekvátní informace. Toto je příčinou všech neshod mezi zdravotníky a rodičkami.“
Usilujte o efektivní komunikaci, jak se jen dá. Právo je – kupodivu většinou – na vaší straně.
***
Porodní plán není jen kus papíru
Je porodní plán (či také porodní přání) pro zdravotníky závazný, nebo je klidně mohou ignorovat? „Termín porodní plán zatím v zákonných normách nenajdeme. Lze se ale odvolat například na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která hovoří o respektování předem vyjádřených přání. Porodní plán by měl obsahovat zejména výčet zákroků, které žena odmítá rutinně podstoupit, tato část je právně závazná. V připomínkovém řízení je nyní návrh zákona o zdravotnických službách, který dříve vyslovená přání specifikuje blíže,“ uvádí Petra Sovová z Hnutí za aktivní mateřství. Porodním plánem se zdravotníci nemusejí řídit v případě ohrožení života či zdraví ženy nebo dítěte.
Na co máte v nemocnici právo?
Informace najdete na adrese www. ferovanemocnice.cz.
Článek byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v časopise Děti a MY.
Autorkou článku je Gabriela Bachárová, časopis Děti a MY.
Pondělí, 18. dubna 2011Zprávy z médií
Přestože počet pacientů žalujících lékaře či nemocnice neustále roste, jen malá část z nich odchází od soudu jako vítěz.
ZDRAVOTNICTVÍ
Dokud v této zemi neprohraje každý týden jeden lékař soud s poškozeným pacientem, nezačnou tu zdravotníci léčit svědomitě. Pronesla žena, jíž ani po dlouhodobé hospitalizaci nebyl nikdo schopen určit diagnózu. Následky neodpovědného konání lékařského personálu nese dodnes.
Zapovídáte-li se s advokáty, kteří hájí lidi stěžující si, že vinou zdravotníků oni či jejich blízcí přišli k újmě na zdraví, nebo dokonce zemřeli, chce se vám plakat. Ne že by takových soudů bylo málo. Ale jen velmi zřídka se je daří dovést do vítězného konce, i když se na první pohled zdají jako jasná věc.
„Počet lidí, kteří se na mne obracejí, stále roste. Téměř není dne, aby mi někdo nevolal. Vyhrát je ale mimořádně těžké. Určitou naději na žalobu má sotva třetina případů. Pozitivního ortelu se dočkají jen jednotky procent,“ potvrzuje advokátka Marie Cilínková, která se touto agendou soustavně zabývá již čtyřicet let. Dodává, že se navíc v posledních letech situace spíše zhoršuje v neprospěch lidí, kteří z nemocnice odešli nemocnější, než do ní přišli.
Samozřejmě ještě existuje jedno vysvětlení: čeští lékaři jsou v porovnání s celým světem mimořádně pečliví, léčí v souladu s nejnovějšími poznatky a postupy, nikdy se nepletou a v krizové situaci se vždy rozhodnou správně. Je to ale vůbec možné?
STRACH Z BÍLÉ MAFIE
I když z medializací některých ostře sledovaných sporů by mohl vzniknout dojem, že cílem pacientů je dostat lékaře za mříže či vysoudit rekordní částky, k žalobě se uchylují spíše ze zoufalství. „Lidé se většinou nechtějí soudit. Když ale mají pocit, že nemají žádné dovolání, volí tento způsob,“ vysvětluje předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nespokojení pacienti a jejich příbuzní mají v tuzemsku možnost stěžovat si na postup lékaře či nemocnice až na osmi různých místech – od vedoucího nemocnice přes jejího zřizovatele, ombudsmana, zdravotní pojišťovnu, ministerstvo až k České lékařské komoře (ČLK). Ta se například zabývá ale jen 1200 až 1500 stížnostmi ročně. Přitom je to jediná instituce, která může řešit etická pochybení lékařů. „Naprostá většina obvinění je neoprávněná. Buď jsou už promlčená, nebo si lidé stěžují na hlouposti, jako že museli dlouho čekat před ordinací, nebo je to tvrzení proti tvrzení, kde se nedá prokázat, kdo má pravdu,“ vysvětluje předsedkyně revizní komise komory Jana Vedralová.
Pokud komise stížnost uzná, může lékař dostat důtku, pokutu či mu hrozí vyloučení z ČLK, což de facto znamená, že už nesmí nadále léčit. Ke krajnímu prostředku komora přistupuje jednou maximálně dvakrát ročně. „V některých případech, kdy si lidé stěžují až po promlčecí době, ale my sami cítíme určité pochybení, navrhujeme ministrovi zdravotnictví, aby ustanovil znaleckou komisi, která by se kauzou zabývala,“ dodává Vedralová.
Ti, kteří nikde jinde neuspěli, si mohou stěžovat v civilním či trestním procesu. V případě občanskoprávních sporů podávají žaloby na náhradu škody nebo ochranu osobnosti. Jenže většinou rychle narazí. „To, že lékař špatně určil diagnózu, ještě nemusí znamenat, že je žalovatelný. Občanskoprávní proces je možný v případech, kdy nastal zásah do práv pacienta a současně způsobil újmu na jeho zdraví. I když splní tyto podmínky, je nutné prokázat, že újmu způsobilo právě jednání lékaře a nic jiného,“ upozorňuje specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál.
Riskantní podnik, který sice v ojedinělých případech může skončit milionovou výhrou (viz Vzácné náhrady), není levnou záležitostí. Žalobce musí platit svého advokáta, znalečné, konzultanty, výpisy ze zdravotní dokumentace, a pokud prohraje, tak i náklady právního zastoupení protistrany. Výdaje se mohou vyšplhat až do statisíců.
Jak upozorňuje Dostál, poměrně dobře žalovatelné je pochybení zdravotníků, které nastalo u porodu, a současně má dítě následky na celý život. V těchto případech bývá totiž dobře zdokumentovaný fyziologický proces kolem dítěte, průběh porodu, vyšetření apod. Úspěchem leckdy končívají i manifestní chyby, tedy když zdravotníci například zamění pacienty či podají kontraindikovaný lék. Naopak mizerné jsou kauzy pacientů, kteří se kdysi dávno léčili s určitou chorobou, ale lékaři jim diagnózu neurčili správně, a oni teď kvůli tomu mají poškozené zdraví. Podobné je to i v případě lidí, kteří se pohybují mezi několika zdravotnickými zařízeními, a není možné jasně prokázat, kde konkrétně se stala chyba.
„Současná praxe zcela jistě diskriminuje lidi, kteří jsou hodně nemocní a nemajetní,“ zdůrazňuje Dostál.
ŽIVOT PO NEMOCI
K zdánlivé bezúhonnosti a vysoké profesionalitě tuzemských zdravotníků a nemocnic navíc přispívají často samy soudy. Poškozeným totiž dávají za pravdu, jen když prokážou stoprocentní příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a následkem na zdraví či životě. „Jenže medicína není stoprocentní disciplínou. Prokázat něco takového je téměř nemožné. U nás se ze zásady odmítá odpovědnost za chybu na zdraví,“ namítá Cilínková.
A tak většina poškozených odchází i po dlouhých letech od soudu s nepořízenou, a navíc s vysokým účtem. „Ačkoli soud může vážně poškozené pacienty, kterým se spor nepodaří vyhrát, zprostit povinnosti platit náklady advokáta protistrany, případně i náklady řízení, v poslední době toho nevyužívá. Zákonné ustanovení je založeno na mravnosti a humánnosti a navazuje na občanskoprávní zásadu, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žaloby, a ještě uložení povinnosti platit poškozeným vysoké náklady znamená ve své podstatě znemožnění přístupu poškozeným ke spravedlnosti,“ zdůrazňuje Cilínková.
K soudu tyto lidi dohnal stav, kdy v důsledku zdravotnického zákroku nejsou schopni žít jako předtím, pracovat, jsou odkázáni na celodenní péči, nebo dokonce přišli o živitele rodiny či o dítě. „Měla by se prolomit judikatura nebo změnit legislativa, protože nezohledňují pacienta jako slabší stranu ve sporu se zdravotnickým zařízením,“ souhlasí i Zahumenský.
Takový výnos už ale existuje. V roce 2008 Ústavní soud konstatoval, že prokázat stoprocentní příčinnou souvislost je „nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné“. „I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je obtížné, ba vyloučené stanovit, zda postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to těžší je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného,“ praví dále ústavní soudci ve svém usnesení.
Českou soudní praxi kritizovali i právní odborníci z Izraele, Velké Británie či Švýcarska na nedávné mezinárodní konferenci pořádané Justiční akademií. Přísný požadavek na prokázání příčinné souvislosti jde dle jejich názoru k tíži pacientů. „I když stanovení příčinné souvislosti bývá někdy složité, švýcarský specialista na tyto otázky to vidí jednoduše: zavinil-li někdo poškození zdraví pacienta z deseti procent, mělo by se poškozenému dostat náhrady ve stejném rozsahu, tj. deset procent,“ uvádí Cilínková, která se této konference účastnila.
ROZPAČITÍ ODBORNÍCI
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci. Medicínské otázky soudci nemohou sami rozhodovat, a tak se musejí spolehnout na odborné znalosti – lékařské posudky. „Tam je zakopaný pes. Jsou to totiž aktivní lékaři, takže většinou drží spolu, kryjí si vzájemně záda, zamlžují chyby. Pak vydávají tyto typy závěrů: jednání lékaře není v příčinné souvislosti s následkem, lékař nepochybil, lékař sice pochybil, ale nebyla prokázána příčinná souvislost s újmou, situaci nelze posoudit. Poškozený neunese důkazní břemeno a prohrává. Soudci však mohou dát poškozenému pacientovi prostor, aby prokázal svá tvrzení, která samozřejmě nejsou obsažena ve zdravotní dokumentaci. Bohužel zejména v poslední době neumožní tato dokazování v potřebném rozsahu, předčasně jmenují znalce a rozhodují i na základě jejich neúplných a rozpačitých odborných závěrů. Ve zdravotní dokumentaci se zpravidla chyby lékaře nezapisují. Když posudky nezní jednoznačně ve prospěch pacientů, soudci žalobu zamítnou,“ popisuje na základě své praxe advokátka Cilínková. Přestože tyto případy podle její zkušenosti svědčí o nedostatku zodpovědnosti, profesionality a nedbalém přístupu zdravotníků k pacientům.
„Zákon o soudních znalcích je zastaralý a skoupý. Znalci nejsou vhodně vybíráni, jsou těžko odvolatelní či někdy nejsou dostatečně erudovaní. Navíc mají velké tendence ke stavovské kolegialitě,“ potvrzuje Zahumenský z Ligy lidských práv.
Tristní stav v této oblasti si uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti, které s uvedenými výtkami víceméně souhlasí. Proto připravilo novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, kterou počátkem dubna schválila vláda a jež pravidla pro jejich působení zpřísňuje. „Hlavními důvody pro vytvoření novely jsou nekvalitní činnost některých znalců a tlumočníků (zjevné vady v posudcích a překladech), nedostatečná úprava státního dohledu, opožděné podávání znaleckých posudků a odborných překladů či porušování povinnosti mlčenlivosti znalcem nebo tlumočníkem. Navrhovaná účinnost novely je leden 2012,“ vysvětluje mluvčí resortu Tereza Palečková. Úprava paragrafů řeší ale současný stav jen částečně, ministerstvo proto současně připravuje zcela nový zákon o znalcích, jehož paragrafované znění předloží do konce letošního roku.
ZTRÁTA OČEKÁVÁNÍ
I když zpřísnění pravidel pro znalce bude určitým krokem vpřed, nebude všespasitelným. Na tahu jsou i soudci. Ústavní soud v citovaném usnesení nabádá, aby soudy spíše hodnotily tzv. ztrátu šancí či ztrátu očekávání. Odškodnění by měl soud navrhovat poté, co zhodnotí, jaké by v případě lékařského postupu lege artis (tedy za použití nejvyššího dosaženého vědeckého poznání) měl pacient statisticky šance na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života o určitou dobu.
„Nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek stoprocentně prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad způsobení škody, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení se více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař–pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, především znalostních, převahu moci právě lékař,“ vysvětluje Ústavní soud.
Bohužel se soudci zatím této rady příliš nedrží. Žaloby by přitom měly být krajním řešením. Jen málokdo chce lékaře pranýřovat. Zvlášť když častěji vina padá na institucionální selhání. Ve vyspělých zemích se nemocnice spíše snaží s pacienty dohodnout mimosoudně. To je ale v našich podmínkách většinou z říše snů. Na vině je nejenom málo judikovaných kauz, z nichž by mohli právníci odhadnout, jak by se případný soudní spor vyvíjel. O mimosoudní dohody nestojí totiž ani komerční pojišťovny, u nichž si nemocnice a lékaři povinně sjednávají pojistku profesní odpovědnosti. Odhalil to například v únoru medializovaný případ novorozené holčičky, která v inkubátoru hradecké fakultní nemocnice chytila infekci, v jejímž důsledku trvale ochrnula. Vedení nemocnice pochybení přiznalo a rodičům navrhlo jako kompenzaci dva miliony korun bez toho, že by se museli soudit. O částce byl management ochoten s rodinou dále jednat. Dohodě ovšem zabránila pojišťovna, která požadovala pravomocný rozsudek.
„V případech medicínských odškodnění trvá absolutní neochota k pozitivnímu vyřešení věci mimosoudně. V severských zemích, zejména v Norsku, Švédsku, Finsku, se naopak většina případů takto vyřeší. V Belgii loni povinnost vyřešit vážná medicínská poškození mimosoudně ustanovili přímo zákonem,“ připomíná Cilínková a vyjadřuje přání postupovat tímto způsobem i u nás. Rozhodně je to levnější než soudní procesy. Mimosoudní řešení zároveň navrací důvěru v práci lékařů.
„Řada poškozených pacientů by dala přednost vstřícnému a otevřenému jednání. A v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší částkou, než aby se pouštěli do nereport jistého a nákladného sporu,“ zdůrazňuje předseda Ligy lidských práv. Ta proto navrhuje, aby v tuzemsku byly zřízeny tzv. odškodňovací fondy, podobně jako je tomu v Rakousku či severských zemích. Peníze by do nich mohly plynout z vybíraných regulačních poplatků za pobyt v nemocnici. K určitému odškodnění by se pak mohli dostat i lidé, kteří nejsou schopni prokázat zavinění zdravotníků.
***
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci.
Dosud nejvyšší přiznané odškodné za způsobenou citovou újmu přiznal brněnský krajský soud v lednu 2009 rodinám dětí zaměněných v třebíčské porodnici.
Helena Ferenčíková žádala po Vítkovické nemocnici omluvu a milion korun za nechtěnou sterilizaci. I když jí dal ostravský krajský soud za pravdu, že k zákroku nedala platný souhlas, nárok na finanční odškodnění zamítl.
Článek byl zveřejněn 18. 4. 2011 v týdeníku EURO.
Autorkou článku je MARCELA ALFÖLDI ŠPERKEROVÁ, týdeník EURO.
Pondělí, 28. března 2011Zprávy z médií
Byl zásah policie 12. 3. 2011 proti demonstrantům v Novém Bydžově v souladu s českou legislativou? A byla použitá síla přiměřená?
Je mi jasné, že policie bude jako vždy tvrdit, že zákrok vůči demonstrantům byl v souladu se zákonem a nikdo z policistů nepochybil. To ostatně tvrdila mnohokrát v minulosti po bezdůvodných brutálních útocích policistů, tak proč to nezopakovat i tentokrát? Aby policie svůj razantní zákrok v médiích ještě více legitimizovala, neváhala dokonce nazvat aktivní občany, kteří se postavili na odpor neonacistům, za levicové extremisty!
Pojďme však zjistit, co předcházelo zásahu policie proti těm, kteří zatarasili cestu pochodu neonacistům. Nejdříve proběhlo shromáždění Dělnické strany sociální spravedlnosti, na kterém zazněly projevy, které byly klasickým příkladem „hate speech“. Příslušníci menšin byli nazýváni parazity a asociály, imigranti divnými rákosníky či opičáky. Řečníci vyzývali k „ráznému, radikálnímu a účinnému řešení“ za souhlasných výkřiků davu. Čím jiným takové řeči mohly být než výzvou k popírání práv a rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z důvodu národnosti? Určitě se ale minimálně jednalo o hrubou neslušnost. A to vše jsou zákonné důvody pro okamžité rozpuštění shromáždění na místě. Jenže zástupci obce sympatizující s neonacistickou akcí a policie byli nečinní, nenávistnému shromáždění jen přihlíželi a nesplnili svoji povinnost jej rozpustit. To, že k zásahu evidentně byl důvod, dokládá případ rozpuštěného shromáždění Národní strany v Praze v roce 2008, které podle soudu bylo ukončeno po právu, přestože intenzita nenávistného úvodního projevu ani v nejmenším nedosahovala projevů v Novém Bydžově.
A teď se dostáváme k samotnému shromáždění osob, které se postavily pochodu neonacistů na odpor. Podle policie byla tato blokáda nezákonná a bránila oznámenému pochodu. Ale Listina základních práv a svobod zakotvuje občanům právo na odpor v případě, že jsou ohrožena lidská práva a demokratický řád a kdy je stát nečinný. Je tedy možné dovodit, že v případě nečinnosti policie proti shromáždění, které šíří nenávist vůči menšinám a které chce svým pochodem romskou lokalitou zjevně zastrašovat Romy, mohlo občanům vzniknout toto právo na občanskou neposlušnost a pasivní odpor. Pak by logicky jakýkoliv zásah policie vůči těmto lidem nemohl být legitimní a ani v souladu se zákonem.
Co se týče přiměřenosti zásahu policie proti těmto občanům, pak podle dikce zákona musí policisté při použití donucovacích prostředků dbát na to, aby nezpůsobili lidem nepřiměřenou újmu vzhledem k povaze a nebezpečnosti jejich protiprávního jednání. „Nebezpečnost“ poklidného a nenásilného shromáždění asi musela být enormní, když se policie rozhodla do něj prudce najet koňmi a obušky mlátit lidi, kteří před ranami neměli kam uhnout. Policie ani nedodržela slib antikonfliktního týmu, že lidem, kteří zůstanou na chodníku, se nic nestane.
Přístup policie nebyl nestranný – vůči příznivcům pravicových extrémistů byl „extrémně“ benevolentní, a vůči občanské společnosti „extrémně“ razantní. Takže kdo je tady extremista? Bohužel policie tímto již tak dost rasistické české společnosti dala najevo, že její heslo „pomáhat a chránit“ platí jen pro vyholené lebky.
***
Redakce časopisu Romano voďi pozvala opakovaně do rubriky Dva pohledy zástupce ministerstva vnitra. Neúspěšně. Jakkoli ministerstvo ofi ciálně tvrdí, že byl zákrok policejních složek v pořádku, konkrétní argumenty pro sílu zásahu dát nechce.
Článek byl zveřejněn 28. 3. 2011 v časopise Romano voďi.
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.
Čtvrtek, 24. března 2011Aktuality
V polovině března zahájily právničky Ligy lidských práv první přednášku nového předmětu věnovaného zdravotnickému právu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Praktický kurz s názvem Klinika práv pacientů vedou společně s odborníky tamní lékařské fakulty. V kurzu se setkávají studenti práv i medicíny a společnými silami řeší případové studie, diskutují mezi sebou a přemýšlejí nad nejrůznějšími modelovými situacemi, které mohou nastat v každodenní praxi z pohledu pacienta.
Krom právniček Ligy Kateřiny Červené a Michaely Kopalové utváří program kurzu i další vyučující. Například odborníci na mediaci studentům představí cestu, jak předcházet sporům či je případně řešit mimosoudně. A co říkají na první přednášku samotné vyučující? „Studenti živě diskutovali o tom, kdy a proč dochází k problémům při komunikaci mezi pacienty a lékaři,“ uvedla Kateřina Červená a dodala: „Doufám, že díky předmětu budou studenti zasvěceni do zdravotnického práva a zároveň obohaceni mezioborovou spoluprácí. Jak studenti práv, tak medici proniknou do světů, které jim zatím zůstávaly skryty.“
Sobota, 12. března 2011Zprávy z médií
Nejvyšší správní soud potvrdil, že úřady nemohou „řešit“ shromáždění oznámená problematickými skupinami tím, že jim jednoduše zakážou se setkat.
Dělnická mládež se tedy bude moci 1. máje shromáždit v parku Lužánky a následně pochodovat směrem na Mendlovo náměstí za účelem „oslavy svátku práce“. Úřad městské části Brno-střed, který původně toto shromáždění zakázal, se svou stížností neuspěl. Úřady sice mají ze zákona možnost oznámené shromáždění do tří pracovních dnů zakázat, ale jen ve výjimečných případech. Některá soudní rozhodnutí zákaz připouštějí v situaci, kdy skutečným účelem shromáždění je popírat práva příslušníků menšin, například pro jejich národnost, rasu a původ. Úředníci však musí během těchto tří dnů spolehlivým způsobem prokázat, že cílem organizátorů je potlačovat práva jiných a šíření nenávisti, a nikoliv oslavit svátek práce, což je nemožné.
Městský úřad Brno-střed musel předem vědět, že svůj zákaz neobhájí. Z rozsudku vyplývá, že se úředníci alespoň pokusili zpochybnit třídenní lhůtu a namítali, že tak krátká doba pro zákaz shromáždění je protiústavní. Soud se jim naštěstí přesvědčit nepodařilo. Je třeba si uvědomit, že tentokrát úřad brojil proti akci Dělnické mládeže, jež je velké části lidí trnem v oku, ale příště by si úředníci mohli došlápnout na kohokoliv jiného.
Rozsudek je správný a odráží široké pojetí shromažďovacího práva v souladu s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva. Právo se svobodně shromažďovat úzce souvisí se svobodou projevu, což jsou základní politická práva každého státu, který se chce označovat za demokratický. Ačkoliv úřad nemohl akci Dělnické mládeže předem zakázat, rozhodně má dostatečné prostředky proti případným extremistickým či násilným projevům, které by ji mohly provázet.
Úředníci ve spolupráci s policií a antikonfliktním týmem se mohou na akci důkladně připravit a zejména policie může zakročit proti každému účastníkovi, jenž se dopustí přestupku nebo trestného činu. V krajním případě mohou shromáždění na místě rozpustit.
Pro úředníky i policisty by bylo pochopitelně mnohem jednodušší, kdyby se akce vůbec nekonala, a nemuseli tak zasahovat vůči rozvášněnému davu, což je jistě organizačně i finančně náročné. Ale jednou máme Listinu základních práv a svobod a ta platí pro každého, i pro „dělňáky“.
Pokud političtí brněnští politici chtějí skutečně něco dělat proti extremismu, měli by raději vychovávat děti a mládež k toleranci a pochopení pro odlišnost než zakazovat komukoliv se shromažďovat.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Podpora lidskoprávního festivalu Jeden svět, který v Brně začíná dvaadvacátého března, by mohla být prvním krokem správným směrem.
Článek byl zveřejněn dne 12. 3. 2011 v Brněnském deníku.
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.
