Soud: ředitel výchovného ústavu musí zajistit dostatečnou podporu odcházejícímu mladému člověku

Krajský soud v Praze v jednom z našich případů minulý týden rozhodl, že ředitel výchovného ústavu se dopustil nezákonného zásahu tím, když nezajistil mladému člověku podporu při odchodu z ústavu do samostatného života. Podle krajského soudu má mladý člověk při odchodu z ústavu soudně vymahatelné veřejné subjektivní právo nejen na věcnou pomoc a jednorázový peněžitý příspěvek (až do výše 25 tis. Kč), ale také na zajištění poradenské pomoci při vyřizování bydlení, práce i řešení jiných tíživých životních situací. Pokud ředitel ústavu nechá dítě odejít bez zajištění této základní podpory, jedná podle soudu nezákonně.

Případ se týkal chlapce, který měl odcházet z výchovného ústavu z důvodu blížící se zletilosti. Personál výchovného ústavu přechod chlapce do samostatného života s odkazem na to, že chlapec má matku, která by se o něj měla postarat. S tou však chlapec neměl kontakt. Ačkoli se snažil zajistit si bydlení v domě na půli cesty, nikde se to nepodařilo. Ústav tak opouštěl v situaci, kdy neměl zajištěno bydlení ani práci a jednou dávkou, kterou pobíral byl přídavek na dítě ve výši 700 Kč. Od ústavu mu byla přiznáno odchodné ve výši 2000 Kč a během dvou měsíců  získal ještě mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 3 000 Kč. Částky dohromady však v žádném případě nemohly stačit ani na zaplacení kauce k nájemnímu bytu a chlapec tak byl zcela odkázán na pomoc známých.

Nedostatečná podpora mladým dospělým odcházejícím z ústavů, jejichž zranitelnost je zvyšována návykem na ústavní prostředí, které často nevede ke skutečné samostatnosti, není ojedinělým problémem. Mladí dospělí opouštějící ústavní péči tak jsou jednou z skupin nejvíce ohroženou sociálními jevy jako je bezdomovectví či závislost na návykových látkách.
Liga lidských práv snaží upozorňovat vládu a Ministerstvo práce a sociálních věcí, že zde chybí koordinace poskytované podpory a kontrola, zda je podpora skutečně poskytována způsobem odpovídajícím potřebám mladých lidí.

Ústavní výchova se nesmí zvrhnout v nápravný režim svého druhu

Liga lidských práv ve spolupráci a AK Matiaško pomáhá šestnáctiletému chlapci domoci se odškodnění za podmínky, kterým byl vystaven ve Výchovném ústavu. Z důvodů problémů v rodině byla chlapci nařízena ústavní výchova. Nejdříve byl umístěn do dětského domova se školou. Poté, co posprejoval zastávku, byl však přemístěn do výchovného ústavu. A tím se měl jeho život zcela zásadním způsobem změnit.

Převýchova a trest

Ve výchovném ústavu totiž panovala velmi přísná pravidla. Chlapci byli rozřazeni podle plnění povinností do tzv. „kategorií výhod“ podle chování. Od kategorie výhod, do které byl chlapec zařazen, se poté odvíjel např. rozsah vycházek. Mimo povolené vycházky mohli chlapci výchovný ústav opustit pouze v doprovodu vychovatele, a to i když šli třeba jen do protějšího obchodu. Průběh dne byl přesně organizovaný ve vnitřním řádu, téměř všechny aktivity byly realizovány uvnitř ústavu. Chlapci vyfasovali ústavní oblečení, které se jednou za dva týdny organizovaně měnilo.

„Největší problém podle nás spočívá v tom, že výchovný ústav si jako cíl poskytování péče ve svém vnitřním řádu vymezil reedukaci, tedy převýchovu, a resocializaci chlapců. To však hrubě odporuje zákonnému smyslu a účelu ústavní výchovy, která není a nesmí být žádnou formou sankce za „špatné“ chování dítěte, ale pouze náhradou rodinného prostředí dítěte, které zde buď vůbec není, anebo selhává takovým způsobem, že nepřiměřeně ohrožuje vývoj dítěte,“ uvedla Anna Hofschneiderová, právnička Ligy lidských práv a AK Matiaško.

Ústavní výchova není vězení

Od nezákonného definování účelu poskytování péče se poté odvíjela všechna další pochybení výchovného ústavu, ztělesněná ve velmi přísném, až kázeňském režimu. Výchovný ústav se nastavením podmínek poskytování péče pasoval do role nápravného zařízení svého druhu, která mu však ve vztahu dětem s nařízenou ústavní výchovou nepřísluší. Nápravný režim je dobře patrný např. na režimu vycházek. Výchovný ústav používal vycházky v podstatě jako motivační faktor v tom smyslu, že pokud se bude chlapec dobře chovat, bude mít šanci na přeřazení do vyšší kategorie výhod a tím i větší hodinovou dotaci samostatných vycházek. Děti s nařízenou ústavní výchovou přitom mají ze zákona na samostatné vycházky právo a podobný povolovací režim je tak nepřípustný. Pokud lze samostatné vycházky u těchto dětí omezovat, tak pouze v případě, že dítěti bylo uloženo tzv. „opatření ve výchově“, anebo pokud by pro dítě znamenaly nepřiměřené riziko. K takovému závěru lze však dospět jedině na základě individuálního vyhodnocení rizika u konkrétního dítěte, nikoli plošně podle jeho zařazení do příslušné kategorie.

Smysl ústavní výchovy je sociální

„V uplatněném nároku se snažíme poukazovat na to, že i když v současnosti ústavy, kde je realizována ústavní výchova, spadají pod ministerstvo školství, smysl a účel ústavní výchovy není pedagogický, ale především sociální. Dětské domovy, ale i výchovné ústavy, pokud se v nich stále nacházejí děti s nařízenou ústavní výchovou, by tak měly mít blíže k zařízení sociálních služeb, než k věznicím. Tento případ však dobře ukazuje, že realita je často zcela odlišná. Takový stav však není z pohledu práva dlouhodobě udržitelný,“ dodala Hofschneiderová.

Za nezákonné zbavení osobní svobody, zásah do důstojnosti, práva na ochranu rodinného a soukromého života, a za vystavení špatnému zacházení požadujeme pro chlapce odškodnění ve výši 3 000,- Kč za každý den, který byl nucen ve výchovném ústavu strávit.

Zastupování tohoto případu bylo financováno z projektu “Vím, jak z toho ven” programu Fondu pro nestátní neziskové organizace.

loga-fondnno-nros-partnestvi-eeagrants-mala-rgb-1024x116