Neděle, 20. února 2011Zprávy z médií
Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.
Chtěl mě vyhodit
O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, energická tanečnice a učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z toho v Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvěděla. “Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. “Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi.
To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla “velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navrženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. “Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. “Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“
Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.
Jen žádné výhody
Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. “Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.
Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených.
Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede “naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo.
Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo “naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. “British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj.
Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. “Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. “A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“
Děkuji, nechci
Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o vlastní pohled na věc dotáhla až k vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. “Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. “Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. “Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup.
Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. “Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. “Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“
Co je normální
Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty.
Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento “proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku.
V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává povinné ve stávajícím rozsahu. “Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.
Ustupte celku
Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako “upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se “společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokončení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků.
Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato “marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku.
Otec, který svou buldočí vytrvalostí “zařídil“ v úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí “na zadní“, ovšem každopádně přibývá. “Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním.
Článek byl ublikován dne 20. 2. 2011 v časopise Respekt.
Autorem článku je Silvie Lauder, Respekt.
Pátek, 7. ledna 2011Zprávy z médií
Tenhle spor zatím jenom doutnal v tiché válce mezi lékaři a rodiči, kteří odmítali nechat své děti očkovat. Letos by se však měl rozhořet naplno a navíc na parlamentní půdě. Půjde o zásadní otázku: Zrušit povinnou vakcinaci?
Baruška se narodila v prosinci 2006 jako zdravé donošené miminko. Do čtyř měsíců probíhal její vývoj normálně, ale v průběhu pátého měsíce absolvovala očkování proti šesti nemocem rozdělené na tři vakcíny, nicméně podány v jeden den. Desátý den po očkování začala Baruška po kojení z ničeho nic modrat a škubat sebou. Diagnóza zněla: epileptické záchvaty a hypotonický syndrom. Lékaři nenašli žádnou příčinu onemocnění a ani žádné vyšetření epilepsii nepotvrdilo. Rodiče však nepochybují o tom, že její potíže vyvolala očkovací látka,“ vypráví Martina Suchánková jeden z příběhů rodičů, jejichž děti měly mít zdravotní komplikace kvůli některému z povinných očkování.
Jenom dobrovolně!
Česká republika je ve světovém měřítku očkovací velmoc. Proočkovanost populace je u nás téměř stoprocentní. Ve veřejnosti totiž víceméně vládne domněnka, že očkování je pro všechny děti povinné. Jenže loni v létě rozhodl Nejvyšší správní soud, že Gabriela a Vilém Čechovi – rodiče dalšího z dětí, které mělo po jedné z vakcín nežádoucí reakci – nebudou za to, že odmítli pokračovat v očkování, nijak pokutováni. Seznam povinných očkování totiž neurčuje zákon, ale pouze vyhláška. „Rozhodnutí soudu tak částečně uzavřelo kapitolu totalitního přístupu zákazů a příkazů a dává českým rodičům více svobody, ale také odpovědnosti při rozhodování o zdraví svých dětí,“ komentoval rozsudek předseda Ligy lidských práv, která rodiče zastupovala, David Zahumenský.
Může za to děravý zákon. Očkování je sice ze zákona povinné, nicméně seznam povinných vakcinací určuje pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví. To tedy připravuje novelu zákona, která by povinný očkovací kalendář obsahovala. Za porušení by měly následovat případné sankce. O tom však musí rozhodnout parlament. Je to diskuse na mnoha úrovních, individuální pohodlí a nárok na svobodu rozhodování tu stojí proti zdraví a bezpečí společnosti.
O naprostou dobrovolnost v rozhodování o očkování dětí se poslední čtyři roky aktivně snaží občanské sdružení Rozalio. Jeho jméno vzniklo jako zkratka slov Rodiče Za Lepší Informovanost a svobodnou volbu Očkování. Jednou z představitelek organizace, která má necelé dvě stovky členů, je dnes sedmatřicetiletá Martina Suchánková. Dříve pracovala jako zvuková technička v Českém rozhlase a dnes je na rodičovské dovolené. „Působila jsem ve Hnutí za aktivní mateřství (HAM) a často se na nás obraceli lidé, kteří měli malé děti a hledali informace o očkování, případně právní pomoc, když jej chtěli řešit vlastní cestou, třeba posunout do vyššího věku, některé odmítnout nebo už jej odmítli. Rodičů stále přibývalo a HAM na to nemělo nejen dostatečnou kapacitu, ale téma očkování bylo velmi odchylné od jeho původního zaměření. Tak jsme se nakonec rozhodli založit Rozalio, abychom mohli rodičům přinášet informace i z druhé strany a také komunikovat s úřady,“ vysvětluje matka dvou dětí. Základním požadavkem sdružení je, aby rodiče měli možnost sami rozhodnout o očkování svého dítěte. „Podle vývoje v jiných západoevropských zemích je jasné, že se povinnost dříve či později zruší. Čím dříve, tím lépe. Je to pozůstatek totalitního režimu nařizovat lidem, co je pro ně a jejich děti nejlepší,“ říká Suchánková.
Podstatou hnutí za svobodnou volbu v očkování není jen boj za svobodu jedince. Očkování má totiž podle jeho představitelů mnoho vedlejších účinků, které prý v některých případech převažují nad případným prospěchem. Z tohoto důvodu sama lídryně Rozalia nenechala ani jedno ze svých dětí očkovat. Rodiče podle ní nejlépe znají své dítě, a tak mají oni vědět a rozhodnout, co je pro jejich děti prospěšné. „Vedlejší účinky vakcín jsou u nás velmi bagatelizovány nebo záměrně zastírány. Píší nám desítky rodičů o vedlejších příznacích po očkování, ale lékaři jim často tvrdí, že to v důsledku očkování není. Není tady vůle to vidět, zato je ze strany lékařů jasná snaha dokázat, že je vše v pořádku. Máme několik rodičů, jejichž děti dostaly po očkování epileptické záchvaty, cukrovku, ekzém nebo se jejich zdravotní stav celkově zhoršil, stejně jako máme rodiče, jejichž děti se staly v důsledku očkování autistickými. Tu nerelevantnost ve sběru dat vidíte třeba na tom, že ve VAERS, což je systém evidující nežádoucí účinky vakcinace ve Spojených státech, jsou hlášena i úmrtí související s očkováním. Jak to, že u nás ne?“ říká rozhořčeně Martina Suchánková.
„Začnete-li se o očkování více zajímat, setkáte se s mnoha nejasnostmi a začnou vám vyvstávat otázky. Mnohá argumentace se opírá o tvrzení, která nelze přesně dokázat. Ať je to tvrzení, že očkování téměř vymýtilo nemoci, proti nimž se očkuje, tak tvrzení, že ty nemoci, které považujeme za vymýcené díky očkování, by odešly tak jako tak díky celkovému zlepšení hygienických i sociálních podmínek a obrovskému zlepšení ve výživě a vůbec zlepšení celkového zdravotního stavu,“ tvrdí představitelka Rozalia.
Autistický příběh
Očkování nás provází už víc než dvě stě let. Na jeho počátku stál britský venkovský lékař Edward Jenner, který působil v oblasti Gloucestershire. Všiml si, že lidé, kteří prodělali kravské neštovice, buď neonemocněli neštovicemi pravými, nebo byl průběh jejich onemocnění velmi mírný. Čtrnáctého května 1796 se proto rozhodl udělat přelomový pokus. Záměrně naočkoval osmiletému chlapci jménem James Phipps hnis z vředu kravských neštovic. Chlapec onemocněl, a po šesti týdnech se uzdravil. Pak ho lékař nakazil dávkou pravých neštovic. Jak předpokládal, nemoc u chlapce nepropukla. Tento pokus pak úspěšně několikrát zopakoval. Proto se také očkování říká vakcinace, z latinského slova vacca – kráva.
„Princip očkování je skutečně velmi jednoduchý a zároveň velmi účinný. Lidský imunitní systém je uzpůsoben pamatovat si patogeny, s nimiž se setká, a vyvinout si proti nim velmi rychlé a účinné reakce. Problém je v tom, že při prvním kontaktu s bakterií, virem nebo infekcí tělo dlouho tápe, a než se naučí reagovat, může člověk buď umřít, nebo to odnést s trvalými následky. Proto pomocí očkování naučíme organismus včas se bránit tím, že do těla vpravíme zpravidla nějak oslabený patogen. S tím si tělo lehce poradí a naučí se bojovat pro případ, že se setká s tímto nepřítelem v plné síle,“ vysvětluje Václav Hořejší, profesor imunologie a ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. Podle něj dvě stě let očkování zachránilo stamiliony lidských životů. „Pokud bychom hlasovali o lékařský objev, který nejvíce prospěl lidstvu, očkování by se pralo o první příčku s antibiotiky,“ tvrdí imunolog.
Proč se tedy proti němu zvedá taková vlna odporu po celém světě?
„Mohou za to na jedné straně skutečně vedlejší účinky a na druhé bezesporu mýty, které se na očkování v průběhu let nabalily. Je fascinující, kolik jich je,“ říká Hořejší.
Jedním z nejznámějších mýtů, který má i v Česku mnoho zastánců, včetně Rozalia, je ten, že očkování je jednou z příčin autismu. „Vinu na tom nese skupina amerických lékařů, která chtěla vydělat dost peněz na soudech s farmaceutickou firmou vyrábějící očkovací látky proti spalničkám. Šlo o takzvanou vakcínu MMR. Prokázalo se, že lékaři zmanipulovali fakta tak, aby to vypadalo, že mezi očkováním a diagnózou autismu je přímá souvislost. Problém je, že tato teorie mezitím začala žít svým životem a mnozí začali hledat jiné důkazy. Třeba, že příčinou je určité množství rtuti, které se ve vakcínách používá k zamezení bakteriálního růstu. Zjistilo se ovšem, že ta koncentrace je velmi malá a nemůže mít žádný významný vliv na zdraví,“ vysvětluje Marek Petráš, dřívější technolog a šéf výroby očkovacích vakcín ve firmě Sevak, který se podílel i na vývoji některých vakcín.
Bagatelizovat a paušálně odmítat případné vedlejší účinky by však podle imunologa Hořejšího bylo velmi nezodpovědné. „Samozřejmě že k nim dochází. V minulosti to bylo horší, protože dřívější vakcíny byly hrubé preparáty, které obsahovaly spoustu komponent z buněk, z nichž se oslabený virus produkoval, třeba slepičí proteiny. Viry se totiž množily v kuřecích zárodcích. Problém je někdy i v takzvaných adjuvans, tedy látkách, které zvyšují účinnost imunitní reakce. To všechno je dnes ovšem několikanásobně lepší. I tak ale k vedlejším účinkům dochází. Uvědomte si ovšem, že tu mluvíme o desítkách tisíc dětí, které jsou v Česku ročně naočkovány. Nějaké vážnější vedlejší účinky se objeví pouze u jednotlivců. Navíc je to v drtivé většině tak, že šlo o děti s nějakou vrozenou vadou, oslabenou imunitou nebo jinou zátěží, a očkování mohlo nějakou nemoc spíš uspíšit než vyvolat. Důsledky neočkování by byly nepochybně stokrát horší,“ vysvětluje profesor Hořejší.
Mnohem přísnější je také kontrola vakcín. „Často se tvrdí, jak jsou farmaceutické firmy mocné a neohrozitelné. Přitom historie ukazuje, jak jim státní kontrolní orgány umí zatnout tipec, když něco neodpovídá přísným požadavkům. Třeba před deseti lety musela být stažena první rotavirová vakcína. Po ročním užívání se u některých pacientů objevily střevní abnormality a vakcína se přestala vyrábět bez ohledu na to, kolik stamilionů se do jejího vývoje investovalo,“dodává Marek Petráš.
Nepříjemné vedlejší účinky byly také důvodem, proč už od října 2009 není povinné přeočkování jedenáctiletých dětí proti TBC a od loňského listopadu je nepovinné i očkování nemluvňat. Plošně se tuberkulóza začala v bývalém Československu očkovat v roce 1953 a tehdy dostali vakcínu jak novorozenci, tak starší ročníky, generace se tak rychleji „proočkovaly“. Dnes je více než 90 procent populace očkováno a výskyt této choroby se u nás snížil natolik, že občasné vedlejší účinky převážily zisk z plošného očkování. Paradoxně, vakcinologové v tomto případě naopak čelili velkému tlaku ze strany rodičů, kteří se tuberkulózy obávají.
Očkovat, vymýtit, přestat očkovat
Už před dvanácti lety se prestižní lékařský časopis Lancet zabýval tím, jaký dopad na společnost má přerušení plošného očkování. Jedním z nejkřiklavějších případů byla léta 1990 až 1996 na území bývalého SSSR, kde se rozpadl dosavadní systém vakcinace. V těchto letech se tady objevilo 150 tisíc případů záškrtu, zdánlivě vymýcené choroby, na kterou zemřely asi čtyři tisíce lidí.
V Japonsku v roce 1974 dvě děti zemřely po očkování proti černému kašli. Na nátlak politiků tedy japonští pediatři přestali proti černému kašli očkovat. O pět let později tu však onemocnělo černým kašlem přes třináct tisíc dětí a 41 jich zemřelo. Očkování, tentokrát s mnohem šetrnější vakcínou, na tuto nemoc v Japonsku obnovili a od té doby na ni nezemřelo žádné dítě. Podobná situace s vakcínami proti černému kašli nastala v té době i ve Švédsku. Také zde zastavili očkování s tím, že děti už není třeba očkovat, protože se zlepšila sociální situace i úroveň zdravotnictví. Na počátku osmdesátých let se tu však černým kašlem na každých sto tisíc dětí nakazily více než tři tisíce a počet vážných komplikací dosáhl úrovně rozvojových zemí.
„Z nedávné historie máme podobných případů desítky. Ukazují, kam neuvážený boj proti očkování vede. Hlavně pak tvrzení, že nemoci tak nějak vymizely samy i bez očkování, a tak není třeba v něm pokračovat,“ říká dětská lékařka a místopředsedkyně České vakcinologické společnosti Hana Cabrnochová.
Jde však o trpělivost. Podle Cabrnochové jsme totiž svědky toho, že právě v některých případech lze očkování ukončit díky pečlivému proočkování celých generací. V sedmdesátých letech mohli lékaři přestat očkovat proti pravým neštovicím, protože se díky očkování vyvolavatel tohoto onemocnění přestal celosvětově vyskytovat. „Další na řadě by brzy mohla být i dětská obrna, a to za předpokladu, že se ji podaří celosvětově úplně vymýtit. Pak bychom mohli s tímto očkováním také přestat,“ zamýšlí se Hana Cabrnochová. Upozorňuje ovšem, že takové rozhodnutí se nesmí uspěchat a že podobné principy neplatí u všech nemocí. Očekávalo se třeba, že díky očkování bude postupně klesat výskyt černého kašle. To se skutečně stalo, ale v posledních letech došlo k tomu, že stoupl počet případů tohoto onemocnění ve věku, kdy již klesá ochrana navozená očkováním.
To je také důvodem pro znovuzavedení dřívějšího přeočkování, protože po více než třiceti klidných letech v České republice za poslední čtyři roky zemřeli tři kojenci v prvních měsících života, kdy ještě nebyli očkováni. Výhody globalizovaného světa s sebou totiž nesou i odvrácenou stránku – mnohem rychlejší dovoz nákazy. Letadlem je tu infekce za několik hodin po letu v kabině, tedy ideálních podmínkách k šíření. Dovolená v Egyptě se v Česku stala běžnější než cestování do Chorvatska a nikoho ani nenapadne kvůli týdnu na pláži nechat celou rodinu očkovat. Ještě tak poslechneme doporučení vyhýbat se ledu v nápojích, ale čerstvým zeleninovým salátům? Do Evropy také přicházejí migranti z východních zemí, kteří s sebou mohou rovněž nákazu přinést a jejichž cesta rozhodně nepovede rovnou do nemocnice. Ironií osudu se volání po dobrovolnosti očkování ozývá hlasitě zrovna v době, kdy se usnadnil a zrychlil pohyb nákaz po světě.
Budoucnost zdravotnictví
Navzdory nesčetným averzím, které očkování v některých lidech po celém světě vyvolává, panuje mezi vědci shoda v tom, že v dalším výzkumu očkování je budoucnost zdravotnictví. „Když se nám podaří lidskou imunitu naučit s nemocí bojovat, je to nejlevnější a pro organismus mnohem šetrnější způsob než léčba. Vědci se tak snaží najít očkovací látky na vše, co se dá,“ vysvětluje primářka infekčního oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice Stanislava Šimková. Největším současným výsledkem je tak očkování proti rakovině děložního čípku, o kterém se zjistilo, že ho vyvolává virus. Nově se objevilo očkování proti meningokokům, rotavirům, pneumokokům a klíšťové meningoencefalitidě. Před uvedením na trh je v nejbližší době i vakcína proti horečce dengue. Navíc se ukazuje, že některá očkování mají i více efektů. Třeba očkování proti virové hepatitidě B má protinádorový efekt, protože je prokázána souvislost hepatitidy B s karcinomem jater.
„Velmi usilovně se pracuje na vývoji vakcín proti hepatitidě C, Ebole či viru HIV. To jsou nemoci, které buď neumíme léčit, nebo je léčba velmi složitá. A očkování je jediná cesta, jak s nimi bojovat,“ říká Stanislava Šimková.
Jiné sankce?
Dětská lékařka Hana Cabrnochová doufá, že se poslanci rozhodnou povinnost očkování zachovat. „Hlasy většiny, tedy těch, co jsou pro jeho zachování, bohužel, v hysterickém křiku odpůrců nejsou slyšet. Myslím, že bojovat proti plošnému a povinnému očkování je velká nezodpovědnost a hloupost. Vždycky si vzpomenu na jedno jednání s odpůrci očkování u ombudsmana. Tenkrát jim řekl, že jsou proti hlavně proto, že si na rozdíl od něj nepamatují umírat lidi na nemoci, před nimiž se dnes očkováním chráníme,“ vzpomíná.
Je přesvědčená, že zrušení povinného očkování by naše společnost ustála. Ovšem pouze v případě, že by existovaly nějaké nepřímé sankce pro ty, kteří by své děti očkovat nenechali, jako je to ve státech s nepovinným očkováním. Neočkované dítě třeba nemůže nastoupit do školky, do školy, rodina nesmí pobírat sociální dávky nebo dítě nemá hrazenu péči ze zdravotního pojištění.
„Je mi líto každého případu, kdy zbytečně onemocní nebo zemře dítě, dalo-li se tomu předejít. Co s tím má společného jakási svobodná volba rodičů bez ohledu na práva dítěte, tomu vážně nerozumím,“ říká pediatrička.
Kalendář povinných dětských očkování od narození proti 9 nemocem:
9. týden 1. dávka hexavakcíny Jedná se o očkování proti šesti nemocem: záškrtu, tetanu, dávivému (černému) kašli, onemocnění vyvolanému bakterií haemophilus influenzae typu B, hepatitidě B a dětské přenosné obrně.
3 měsíc 2. dávka hexavakcíny
4 měsíc 3. dávka hexavakcíny
15. měsíc 1. dávka – spalničky, zarděnky, příušnice
18. měsíc 4. dávka hexavakcíny
21.-25. měsíc 2. dávka – spalničky, zarděnky, příušnice
5. až 6. rok záškrt, tetanus, dávivý kašel – přeočkování
10. až 11. rok záškrt, tetanus, dávivý kašel, dětská přenosná obrna – přeočkování
Článel byl publikován dne 7. 1. 2011 v příloze Hospodářských novin Víkend.
Autorem článku je Leoš Kyša, Hospodářské noviny.
Čtvrtek, 23. prosince 2010Zprávy z médií
Jaký byl pro Ligu rok 2010?
Letošní rok byl opět vzrušující. Dosáhli jsme několika úspěchů, vydali nové publikace, obměnil se náš tým… Musím říct, že jsem ještě ani neměl čas si to pořádně zrekapitulovat.
Když se tedy ohlédneš zpětně za letošním rokem, co považuješ za největší úspěchy v Lize?
Úspěšně jsme letos dokončili dva velké projekty, které Ligu posunuly zase o kus dál. Jde o projekty Férová nemocnice a Férové školy v praxi. Dosáhli jsme také významných rozhodnutí u nejvyšších soudních instancí, ať už jde o povinné očkování nebo volební právo lidí s postižením. Za velký úspěch považuji i vznik filmu „Školy na férovku“.
A naopak, jakým úskalím Liga lidských práv letos čelila?
Pravidelně bojujeme s tím, abychom získali financování a mohli se věnovat tématům, která považujeme za důležitá. Stejně jako v loňském roce jsme se ani letos nemohli intenzivněji zabývat problémem nadměrného odebírání dětí a jejich umisťování do ústavů. Na druhou stranu i přesto jsme převzali zastupování dvou rodin a podařilo se nám to zařídit tak, že od října se tomuto tématu věnuje na část úvazku systematicky jedna z našich právniček.
Každá organizace se mění a vyvíjí. Jak se za ten jeden rok změnila Liga?
Věřím, že se nám podařilo udělat další krok v cestě k tomu, aby se Liga stala dobře fungující institucí, která bude mít v naší společnosti pevně dané místo. Abychom zajistili kontinuitu našich činností přes výpadky projektového financování, rozvinuli jsme v tomto roce klub Lidi Ligy, který by měl představovat platformu našich finančních a ideových podporovatelů. Snaha zapojit do financování naší činnosti více lidí nás postavila před nové výzvy, se kterými jsme se museli vyrovnat. Pomohlo nám v tom i to, že jsme v Lize zřídili novou pozici koordinátora dárcovství. Personálně jsme se ale změnili výrazněji. V průběhu letošního roku se náš tým obohatil celkem o šest nových tváří, takže celkem nás nyní v Lize pracuje čtrnáct.
Ať se nebavíme jen o Lize, prozraď něco o sobě. Jako právník bys určitě našel práci i mimo neziskový sektor. Proč vlastně děláš svou práci?
Od okamžiku, kdy jsem se s Ligou v roce 2003 potkal poprvé na Škole lidských práv v Brně, pro mě byla práce v ní zcela přirozenou volbou. Jsem přesvědčený o tom, že kvalita života v naší společnosti se neodvíjí jen od materiálních hledisek, ale patří k ní i respektování důstojnosti a základních práv a svobod druhých. Lidé, se kterými jsem se v Lize po mém příchodu setkal, mi pomohli utvrdit se v tomto pohledu a jsem rád, že nyní se mohu sám snažit inspirovat ostatní. Vzhledem k tomu, že demokracie je u nás přeci jen ještě poměrně mladá a ochrana lidských práv a aktivní účast ve veřejném životě nemá dosud svou tradici, je stále na čem pracovat. Krom toho mě práce, kterou dělám, opravdu baví.
A co vidíš jako svůj největší pracovní úspěch? 
Před pár lety jsem za svůj nejvýraznější pracovní úspěch považoval rozhodnutí soudu, kterým se podařilo zvrátit praxi, kdy zdravotníci odmítali pacientům poskytnout kopii zdravotnické dokumentace. Bez přístupu k informacím totiž není možné nabourat nerovný vztah mezi lékařem a pacientem. Posléze ale přišla další důležitá rozhodnutí a od doby, kdy jsem začal v Lize vést určitý tým lidí a posléze i celou organizaci, mi největší radost přinášejí úspěchy ostatních, na kterých se podílím jen nepřímo. Musím přitom říci, že díky svým skvělým kolegům se mohu radovat docela často.
Jaká budoucnost čeká po Novém roce Ligu?
V příštím roce bych se chtěl zaměřit na stabilitu organizace. Jak jsem už zmínil, obměnil a rozrostl se náš tým a potřebujeme tak zlepšit a zefektivnit některé vnitřní procesy. Vedle toho ale chceme pokračovat v úsilí o to vysvětlovat veřejnosti význam a smysl práce, kterou děláme. Proto už na jaro plánujeme další EXTRA Ligové noviny a několik akcí pro veřejnost i odborníky.
Jsou v plánu nějaké nové projekty? Kam budou pokračovat ty současné?
Velmi často vyplývají nedostatky při ochraně základních práv spíše z myšlení určitých lidí, než pouze ze špatných nebo nedokonalých zákonů. Dosáhnout změny tedy není možné ze dne na den. Proto chceme pokračovat v práci na tématech, kterým se věnujeme dlouhodobě. Vedle poradenství pro pacienty a jejich zastupování v nejzávažnějších případech bychom rádi podpořili i větší otevřenost nemocnic prostřednictvím certifikátu Férová nemocnice. Ten by mohla získat zdravotnická zařízení, která jsou vůči pacientovi pozitivně nastavena, motivují zdravotníky k lepší komunikaci a když se něco nepodaří, tak „nedělají mrtvého brouka“, ale efektivně situaci řeší. Mezi naše další plány patří také nové webové stránky pro oběti policejního násilí nebo pro ty, které stát poškodil nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tyto a další plány bychom rádi realizovali v rámci strategického plánu na příští tři roky.
Chtěl bys ještě něco dodat na závěr?
Chci moc poděkovat všem, kdo Ligu v minulém roce podpořili, ať už finančně, nápadem nebo dobře odvedenou prací. Bez spolupráce s ostatními bychom se nepohnuli z místa. A samozřejmě všem přeji pěkné svátky a úspěšné vkročení do nového roku.
Středa, 8. prosince 2010Zprávy z médií
KDY A JAK JE MOŽNÁ ZMĚNA LÉKAŘE
Důvody pro a proti.
Nepohodli jste se s doktorem? Je k vám hrubý, odbyl vaši předoperační prohlídku nebo vám vnucuje něco, co nechcete? Najděte si jiného. „Často je to ten nejlepší způsob, jak zdravotníkům ukázat, že něco nedělají správně,“ říká právník Ligy lidských práv Mgr. David Záhumenský a dodává: „§ 11 zákona o veřejném zdravotním pojištění vám zaručuje právo změnit lékaře jednou za tři měsíce.
Nově zvolený praktický lékař, stomatolog nebo třeba pediatr vás přitom nemůže jen tak nepřijmout. Má-li smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou, je hlavním důvodem, pro který vás může odmítnout, jeho pracovní přetížení (má tolik pacientů, že je sotva zvládá).
Lékař může dále odmítnout přijetí také z důvodů přílišné vzdálenosti místa pobytu pojištěnce pro výkon návštěvní služby. Jako pacient máte v ruce důležitou zbraň. Pokud vás nový lékař nechce vzít do péče, je ze zákona povinen písemně vám to potvrdit. Často než aby vám něco podepisoval, raději změní názor,“ radí právník David Záhumenský.
Naopak, pokud jste se svým lékařem spokojeni, ale k přeregistraci vás přemlouvají v náborové akci, dejte na svůj zdravý rozum a vlastní zkušenosti. K osvědčenému lékaři byste se třeba už jen tak nedostali.
Odpověď na dotaz byla publikována dne 8. 12. 2010 v časopise Tina.
Pondělí, 8. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 8. 11. 2010 v časopise Tempus Medicorum a naleznete jej zde.
V uplynulých dnech jsem dokončil knihu „Lékař a právo“, která by měla být praktickou příručkou pro lékaře a zdravotníky. Snažíme se, aby publikace vydaná ve spolupráci České lékařské komory a nakladatelství Grada byla k dispozici již delegátům letošního sjezdu ČLK. V této souvislosti jsem se nutně musel zamýšlet nad právním postavením českého lékaře.
Necítím se sice kompetentní k tomu, abych hodnotil společenské, ekonomické či jiné postavení českých lékařů. Podle všech průzkumů veřejného mínění stojí lékaři vždy na úplné špičce povolání, kterých si lidé nejvíce váží, což znamená, že společenské ocenění českého lékaře je vysoké. Na druhé straně ekonomické ohodnocení jeho práce tomuto vysokému společenskému ocenění naprosto neodpovídá. Zatímco země Evropského společenství vedou diskusi, zda průměrný lékař v jejich zemi má za svou práci odměnu ve výši pětinásobku, nebo „pouze“ trojnásobku průměrné odměny občana za práci v příslušné zemi, v České republice zůstává situace žalostná. Mzda absolventa lékařské fakulty bez praxe zůstává přibližně o 10 tisíc korun nižší než průměrná mzda v zemi. Mzda plně kvalifikovaného lékaře se specializovanou způsobilostí, nebereme-li v úvahu odměnu za ústavní pohotovostní služby a osobní ohodnocení, které je nenárokovou složkou mzdy, odpovídá přibližně průměrné mzdě. Již dvacet let lékaři čekají, kdy se toto konečně změní.
V souvislosti s vydáním praktické příručky „Lékař a právo“ si dovolím zamyslet se zde pouze nad právním postavením českého lékaře, přičemž pochopitelně toto zamyšlení nemůže být komplexní a nemůže postihnout zdaleka všechny aspekty. Uvedu tedy pouze ty, které považuji za nejzávažnější.
Kriminalizace lékařů
Není týden, aby se na právní kancelář České lékařské komory, nebo i na mou advokátní kancelář, neobrátil alespoň jeden lékař, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pozor, nemám na mysli, že na něho bylo podáno trestní oznámení. Trestních oznámení je podáváno mnoho a nejen na lékaře. Mám na mysli situaci, kdy lékař je policejním orgánem obviněn ze spáchání trestného činu, zpravidla ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti, a je proti němu již vedeno trestní stíhání. Kriminalizace lékařů v Čechách má podle mého odhadu stále vzrůstající trend. V zemích západní Evropy a ve Spojených státech amerických je patrně mnohem více žalob na lékaře a zdravotnická zařízení, ale tendence ke kriminalizaci lékařů zde není, byť případy trestního stíhání lékařů zde pochopitelně také existují, ale podle mých poznatků v podstatně menší míře než u nás. Proč český občan dává přednost trestnímu oznámení před „civilní žalobou“?
Odpověď je podle mého názoru jednoduchá – je to mnohem levnější. S podáním žaloby je spojena odměna advokátovi, riziko, že v případě neúspěšné žaloby bude žalobce hradit nejen soudní poplatek, ale i náklady znaleckých posudků a právního zastoupení protistrany. V trestním řízení toto nehrozí. Expertní posouzení případu je provedeno na náklady státu, a pokud výsledky nasvědčují, že by žaloba o náhradu škody mohla být úspěšná, může být vždy na základě výsledků trestního řízení uplatněna. Proč tedy riskovat prohru u soudu a úhradu nákladů? Pochopitelně v některých případech je příčina složitější a spočívá spíše v psychologických důvodech. Tomu, kdo podává trestní oznámení, nejde ani tak o peníze, jako o „skalp lékaře“, o kterém je přesvědčen, že zavinil jeho neštěstí.
Na počátku každého případu trestního stíhání lékaře bývá zpravidla znalecký posudek jeho kolegy, který zhodnotil jeho práci tak, že to vedlo policii k rozhodnutí lékaře trestně stíhat. Nejde mi samozřejmě o to, aby soudní znalci nebo zpracovatelé ústavních znaleckých posudků za každou cenu psali posudek ve prospěch lékaře. Znalecký posudek nesmí být nepravdivý. Na druhé straně je s podivem, když posléze z dalších znaleckých posudků vyplyne, že posouzení původního soudního znalce, které vedlo k trestnímu stíhání lékaře, bylo nekompetentní, neobjektivní a nesprávné. Já sám bych takových případů mohl dokumentovat desítky, možná i stovky. Mnohdy znalci a členové znaleckých komisí neznají ani stanovisko samotného lékaře, jehož práci posuzují, ani nevědí nic o podmínkách, ve kterých pracoval -stačí jim zdravotnická dokumentace, někdy dokonce jen její torzo, a zcela suverénně sepíšou znalecký posudek, který automaticky vede k trestnímu stíhání jejich kolegy. Někdy k tomu přispívá i současná, ne zcela šťastná, definice pojmu lege artis, podle které jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní péči na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy.
…
V poslední době se projevuje snaha řešit případné spory s pacienty o náhradu škody nebo ochranu osobnosti jinou cestou než soudní, zejména tzv. mediací nebo tzv. rozhodčím soudem pro zdravotnictví. Jakákoli rozhodčí řízení a rozhodčí soudy nebo rozhodčí doložky doporučujeme rozhodně odmítnout. Na druhé straně v případech, kdy zdravotnické zařízení uznává svou odpovědnost, je možnost mediace tak, jak ji například navrhuje Liga lidských práv, zcela namístě. Případ se pak může vyřešit bez soudu, bez kriminalizace a také bez zbytečné medializace ve sdělovacích prostředcích. Pokud ovšem zdravotnické zařízení odpovědnost (případně chybu) neuznává, tato cesta možná není.
Jaký byl pro Ligu rok 2010? 