Středa, 20. července 2011Tiskové zprávy
Rodiče ochrnutého dítěte nyní mohou znát jména znalců, kteří prošetřovali jejich stížnost, rozhodlo o tom Ministerstvo zdravotnictví. Už po první a druhé dávce hexavakcíny mělo dítě manželů Janečkových velké zdravotní problémy, poté, co mu byla vpíchnuta třetí dávka, ochrnulo. Stížnost rodičů na postup lékařky prověřovala znalecká komise, která rozhodla jednoznačně v její prospěch.
Janečkovy proto zajímalo, kdo za posudkem vlastně stojí, a s pomocí Ligy lidských práv podali žádost o informace. Krajský úřad Středočeského kraje se nejprve hájil ochranou osobních údajů členů komise, ale po zásahu Ministerstva zdravotnictví musel nyní jména poskytnout. Nicméně ministerstvo chce utajování znovu obnovit a uzákonit v nových zdravotnických zákonech.
Zatajování jmen členů znaleckých komisí bylo dosud běžnou praxí úřadů i ministerstva, přestože Veřejný ochránce práv i Úřad pro ochranu osobních údajů již v minulosti prohlásili, že jména členů komise nepodléhají ochraně osobních údajů a je tedy možné je poskytovat. Podle ombudsmana se pacient bez znalosti jmen posudkových lékařů nemůže vyjádřit k jejich možné podjatosti a vazbám na zdravotnické zařízení, vůči kterému stížnost směřuje. Členové komise také pracují se zdravotnickou dokumentací, proto má pacient právo vědět, komu byly jeho citlivé údaje poskytnuty. „Důležitým argumentem pro zveřejňování jmen lékařů – znalců je také jejich etická a profesní odpovědnost za posudek, který by měl být kvalitní a objektivní. Bohužel to však bývá spíše obráceně.“ upozorňuje na častý problém v praxi Zuzana Candigliota, právnička Ligy.
Také v případě Janečkových byly závěry komise podezřele jednoznačné. Přestože neurologové na základě mnohých vyšetření vylučujících ostatní příčiny a skrytá onemocnění, označili očkování jako pravděpodobnou příčinu ochrnutí chlapce, došla komise k překvapivému závěru, že „souvislost s očkováním jako příčinou tohoto postižení není žádná“. Zdravotní stav dítěte se objektivně zhoršoval s každou další dávkou hexavakcíny, chlapec opakovaně končil v nemocnici s řadou problémů včetně počínajícího ochabování svalstva. Lékařka přesto v očkování pokračovala a potřetí vpravila chlapci do těla dokonce dvě dávky zároveň. Členové komise přesto označili tento postup za „zcela správný“, není tedy divu, že by nejraději zůstali utajeni.
Změny k lepšímu se však nechystají. Do návrhu zákona o zdravotních službách, který právě v Poslanecké sněmovně prochází druhým čtením (sněmovní tisk č. 405), úředníci Ministerstva zdravotnictví vpašovali nenápadný odstavec (§ 97), ve kterém se praví, že jména a příjmení odborníků v komisi je možné sdělit třetí osobě jen s jejich souhlasem. „Návrh zákona je zpátečnický, netransparentní a nerespektuje názor ombudsmana. Prosazovat by se naopak měla větší otevřenost a komunikace s pacienty, kterou v českém zdravotnictví zoufale postrádáme.“ komentuje záměr ministerstva Candigliota.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 777 893 871
Františka Janečková, maminka chlapečka postiženého po očkování, tel. 602 191 933
Členové znalecké komise v případě Janečkových – Ivan Švach, Alice Baxová, Josef Sýkora, Jiří Zeman, Alena Štolcová, Pavel Nechanický, Daniela Vránová a Jana Vedralová
Tisková zpráva ombudsmana, která kritizuje utajování členů znaleckých komisí.
Analýza Právní systémy očkování dětí:
Liga lidských práv již dříve zpracovala analýzu očkování v evropských zemích, z které vyplývá odpovědnost řady států za nežádoucí účinky státem doporučeného očkování dětí. V ČR tato odpovědnost chybí.
Pátek, 6. května 2011Zprávy z médií
V roce 2004 byl tehdy sedmnáctiletý syn muže z jižní Moravy vyšetřen na psychiatrii, kde navrhli jeho hospitalizaci.
Otec o vyšetření nevěděl a když se chtěl se zdravotním stavem svého dítěte seznámit, narazil. Lékařka a v tomto případě zároveň i matka sedmnáctiletého pacienta odmítla otci do zdravotní dokumentace byť jen nahlédnout.
Soudy případ střetu rodičů a zároveň lékařky a otce pacienta, který má odpovědět na otázku, zda má otec na zdravotní dokumentaci svého nezletilého syna právo, řeší už šest roků.
U prvního soudu se otec v roce 2005 dozvěděl, že na podobné spory je pozdě, protože syn mezitím překročil věk osmnácti let a podle práva je dospělý. O podstatě věci ale soud nerozhodl. Odvolací Krajský soud v Brně se případem nechtěl zabývat vůbec, podle něj podobné spory musí řešit Úřad na ochranu osobních údajů.
Od soudu na úřad a zpět
Kvůli tomu případ doputoval až na stůl soudců Nejvyššího soudu, kteří podobný postup odmítli. Spory o právo na informace ze zdravotnické dokumentace tak napříště budou muset soudy řešit.
Podle Nejvyššího soudu není v podobných případech ochrana osobních údajů „převažujícím zájmem“ a soudy musí hodnotit třeba i povinnosti a práva rodičů.
Podle Davida Zahumenského z Ligy lidských práv Úřad na ochranu osobních údajů spory o zdravotnickou dokumentaci řešit nechce. „Úřad se snaží zabránit zneužití nebo neoprávněnému nakládání s osobními údaji, ale spory mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními řešit odmítá,“ říká Zahumenský.
Spor rodičů dnes už čtyřiadvacetiletého syna tak znovu skončí u Krajského soudu v Brně, kterému Nejvyšší soud nařídil jejich spor rozhodnout.
Zákony pohnula kauza Hlinka
Podle zkušeností právníků z Ligy lidských práv sporů mezi pacienty nebo jejich rodiči a lékaři o zdravotnickou dokumentaci v posledních letech ubylo. Může za to novela zákona o zdraví lidu, která v roce 2008 stanovila, že pacienti mají právo do zdravotní dokumentace nejen nahlížet, ale i si z ní pořizovat kopie.
Změnu zákona rozpoutal případ Liběny Hlinkové, která se v roce 2004 po smrti svého muže, legendárního hokejisty a trenéra Ivana Hlinky, marně snažila získat z karlovarské nemocnice jeho kompletní dokumentaci.
V jejím mediálně velmi sledovaném případě nakonec musel zasáhnout tehdejší hejtman Karlovarského kraje Josef Pavel, který si na vlastní odpovědnost jako zástupce zřizovatele nemocnice dokumenty vyžádal a pak je Hlinkové předal.
Článek byl publikován dne 6. 5. 2011 na aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorkou článku je Veronika Suchá, aktualne.cz.
Čtvrtek, 28. dubna 2011Tiskové zprávy
Brno – 28. dubna – Soudkyně Městského soudu v Brně narušila dlouholetou praxi soudů, když vyhověla žádosti právníků Ligy a přizvala pana Martina na jednání o jeho nedobrovolné hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Třicetiletý IT specialista mohl, jako jeden z mála pacientů, před soudem hájit svá práva a sám popsat okolnosti své hospitalizace a následné léčby. Soudy totiž v drtivé většině případů odmítají lidi s duševním postižením předvolávat a spokojí se jen s posudky psychiatrů.
„Měsíc se mnou prakticky nikdo nemluvil. Lékaři mě nechtěli „zatěžovat“ informacemi o mém zdravotním stavu, nechtěli mi říct, které léky mi podávají a proč, soudní úřednice se mnou nepromluvila,“ popisuje pan Martin situaci v psychiatrické léčebně, jakou u nás zažívá většina nedobrovolně hospitalizovaných.
V České republice bývá soudní řízení o nedobrovolné hospitalizaci často pouze formální, vedené pod heslem „o nás bez nás“. Zástupce soudu komunikuje jen s lékařem a osoba držená na psychiatrii se o výsledku soudního řízení většinou vůbec nedozví nebo se musí spolehnout na informace, které jí sdělí lékař. Soudy pak až na výjimky potvrzují, že držení člověka v léčebně je v souladu se zákonem. Základní předpoklad pro spravedlivé soudní řízení přitom může být splněn jedině tehdy, má-li člověk, o jehož situaci se jedná, možnost aktivně se procesu účastnit.
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, kterou ratifikovala i Česká republika, stanovuje v článku 13 právo každého člověka na spravedlivé soudní řízení. To samozřejmě také znamená možnost se na řízení aktivně a osobně podílet. „Je na čase, aby české soudy uvízlé v letitých stereotypních postupech začaly reflektovat nové přístupy k lidem s duševním postižením. Pozitivní jednání brněnské soudkyně by nemělo zůstat ojedinělým případem, také ostatní soudy by měly začít v praxi naplňovat cíle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.“ Komentuje problém právnička Ligy a MDAC Barbora Rittichová, která pana Martina v detenčním řízení zastupovala.
Bližší informace poskytne:
Barbora Rittichová, právnička Ligy lidských práv a MDAC, tel. 773 621 228, email: brittichova@mdac.info
Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
„Lékař nebo porodní asistentka mají povinnost poskytnout tu nejlepší péči, ale jen v mantinelech, které jim rodička stanoví svým souhlasem,“ říká David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv.
Lékaři tvrdí, že rodičky je musí poslouchat, ženy namítají, že mají právo svobodně o sobě rozhodovat.
Domnívám se, že konflikt, který je typický nejen pro porodnictví, ale i pro další oblasti zdravotnictví, vyvěrá především z paternalismu zdravotníků. Ti jsou často přesvědčeni o tom, že díky svému vzdělání a zkušenostem ví lépe než my pacienti, co je pro nás nejlepší. Tak to ale není, ledaže se sami rozhodneme, že rozhodnutí přenecháme na odborníkovi. S určitým zjednodušením je to možné přirovnat k jiným službám. Pokud si jdu koupit auto, nechám si od prodejce vysvětlit výhody jednotlivých vozů, zajímá mě cena a řada dalších věcí. Budu to ale já, kdo rozhoduje, a když se rozhodnu špatně, například si koupím auto, které vzhledem ke svým příjmům nejsem schopen splácet, nebo které mi jinak nevyhovuje, ponesu následky. Je to samozřejmě zjednodušení, ale princip je stejný. Jsem to já, kdo rozhoduje o svém zdraví. Zdravotníci mají samozřejmě určité povinnosti, ale s výjimkou striktně stanovených výjimek, zejména situace, kdy někdo pod vlivem duševní choroby či drog ohrožuje sebe nebo jiné, jsou povinni mé rozhodnutí respektovat.
Na co se odvolávají lékaři, když nesprávně tvrdí, že za porod jsou právně zodpovědní?
Zdravotníci jsou povinni zdravotní péči vykonávat lege artis, to znamená v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Ukládá jim to paragraf 11 zákona o péči o zdraví lidu. Pokud zdravotníci pochybí a neposkytnou tu nejlepší péči, jsou odpovědní za negativní následky, které nastanou. Stále má ale přednost zásada, že léčit je možné jen se souhlasem pacienta. Lékař nebo porodní asistentka má povinnost poskytnout tu nejlepší péči, ale jen v mantinelech, které jim rodička stanoví svým souhlasem. Platí, že plod je součástí matčina těla a nikdo jiný o něm nemůže rozhodovat? Právní subjektivitu získáváme až narozením. Občanský zákoník sice říká, že dítě může být subjektem některých práv i před narozením, to ale není možné vykládat tak, že by se jednalo o samostatný subjekt.
Pokud se zdravotníci dopustí zákroku, se kterým žena nesouhlasí, jak má dále postupovat?
Ženy by měly vždy dát zdravotníkům zpětnou vazbu. Může se jednat o pochvalu či stížnost vedení nemocnice, vyplnění dotazníku při propuštění nebo někdy i žalobu. V Lize lidských práv se nám například podařilo dosáhnout odškodnění 200 000 korun pro ženu, kterou lékaři při porodu císařským řezem bez jejího souhlasu sterilizovali. Rozhodnutí, kdy za porušení práva na informovaný souhlas musí porodnice zaplatit odškodnění, přibývají. Lidé by měli být aktivní, a pokud se jim něco nelíbí, dát to vědět. Jinak se nic nezmění.
Jaká je největší právní bolest českého porodnictví?
Za velké bolavé místo považuji špatné postavení porodních asistentek. Ty jsou v některých porodnicích stále brány spíše jako pomocný personál, než jako ten nejkvalifikovanější odborník, který má ženě pomoci u porodu. Stát bohužel vytváří obstrukce, aby porodní asistentky mohly své povolání vykonávat samostatně mimo porodnici. Loni podobnou praxi v Maďarsku kritizoval Evropský soud pro lidská práva, něco se tedy pravděpodobně bude muset změnit.
Rozhovor s předsedou Ligy lidských práv Davidem Zahumenským byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v časopise Děti a MY.
Autorkou článku je Gabriela Bachárová, časopis Děti a MY.
Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
O svém porodu může rozhodovat jen žena, nikdo jiný. V praxi ale platí, že pokud odmítá zásahy lékařů, většinou tvrdě narazí. Braňte se tím, že budete vědět, na co máte nárok.
Nikdo si jistě nemyslí, že by chtěl nemocniční personál nastávajícím maminkám záměrně škodit. Ve srovnání s poměry, ve kterých rodila předchozí generace, jsou dnešní porodnice podstatně přátelštější. Přesto však stále dochází k tomu – a dokazují to i autentické porodní příběhy, otiskované v Děti a my – že jsou přání rodiček často opomíjena, přestože k tomu není žádný medicínský důvod.
„Píchli mi oxytocin na uspíšení porodu, i když jsem nesouhlas s jeho podáním uvedla v porodním plánu. Měla jsem dojem, že doktor to chce mít rychle za sebou, aby mohl jít zase spát,“ popisuje 35letá Monika z Prahy, maminka roční Marušky, typickou situaci z české porodnice. „Pak jsem už ale nedovolila dětské sestře, aby mi dcerku na noc odnesla. Prý vnitřní nařízení. Dokud ji neuvidí pediatrička, musí být pod dohledem. Doktorka samozřejmě v noci nepracovala. Trvala jsem na tom, že malá bude u mne. Co mohla sestra dělat. Vzít mi dítě násilím, zavolat si na pomoc spícího doktora, nebo dokonce strážníky?“
Právní zodpovědnost nenese lékař
Lékaři se často hájí tvrzením, že za průběh porodu nesou zodpovědnost, a dojde-li k poškození dítěte či matky, nemine je trest. Proto prý mají právo rozhodovat, a to i bez ohledu na přání matky. Není to pravda.
„Jakýkoliv diagnostický či léčebný zákrok je možné provést jen se souhlasem pacienta,“ říká David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv (www.llp.cz). „Jde o informovaný souhlas. To podle článku 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a také podle zákona o péči o zdraví lidu znamená, že pacient musí být s dostatečným předstihem informován o povaze navrhované léčby, důsledcích, alternativách, včetně toho, že se nebude provádět nic, a možných rizicích,“ uvádí právník. Zákrok je možný, jen když žena souhlasí. Má také právo svoje ano kdykoliv odvolat.
„Pokud je léčba podle zdravotníků nezbytná pro ochranu zdraví nebo života pacienta, je lékař povinen řádně ho poučit o důsledcích toho, co si může odmítnutím přivodit, a musí si od něj nechat podepsat negativní reverz, tedy písemné odmítnutí,“ říká David Zahumenský. Pak už nenese právní zodpovědnost a nemůže být souzen za neposkytnutí péče.
Po porodu chci domů
Hlavně prvorodičky běžně zůstávají v nemocnici až pět dnů. Pro jistotu, říkají zdravotníci. Matky by ale mnohdy první dny s miminkem trávily raději doma a ne v porodnici, která má svůj neúprosný rytmus.
„Bylo mi líto na povel budit spící miminko, svléct ho a čekat, až je prohlédne dětská lékařka. Někdy jsme čekali i hodinu. Nemluvě o tom, že vizita přišla téměř vždy v době kojení,“ stěžují si maminky. Žena se tomu podřizovat nemusí. Domů může odejít hned po porodu nebo kdykoliv. Lékaři namítají, že si na propuštění musí počkat minimálně 72 hodin. Vycházejí přitom z doporučení ministerstva zdravotnictví.
„Mnozí si ale pletou doporučení s nařízením.
Doporučení nezakládá rodičům povinnost zůstávat se zdravým novorozencem v nemocnici, či ho tam dokonce nechávat samotného. Zdravotníci jsou sice povinni rodiče poučit o rizicích spojených s brzkým odchodem domů, ale někdy toto poučování trochu přehánějí,“ popisuje Petra Sovová, předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství (www.iham.cz). Rodičům pomůže, mají-li od pediatra prohlášení, že dítě přebírá do péče. Není však povinností je předkládat a lékaři nemohou prohlášení vyžadovat.
„Pokud zdravotníci uznají, že je nutné ženu či dítě hospitalizovat proti jejich vůli, musí o tom do dvou dnů informovat příslušný soud, neboť jde o vážný zásah do jejich práv,“ informuje Petra Sovová.
Dítě tady zůstane?
Neplatí ani to, že matka domů může, ale dítě ne – kvůli možnému zhoršení jeho zdraví.
„Musí se jednat o skutečné ohrožení a ne nic iluzorního nebo teoretického. Pokud očekáváte problémy, je možné se nejdříve zeptat, jestli je dítě v pořádku a až poté mluvit o odchodu. Když lékař jednou řekne, že vše je v pořádku, bude pro něj obtížnější vzápětí tvrdit, že dítě je ohroženo na životě,“ radí David Zahumenský.
„Stačí, když rodiče budou s úsměvem trvat na svém. Mohou zdravotníkům nabídnout, že podepíší negativní reverz, případně sami napíšou stručnou zprávu o tom, proč odcházejí. Případná vyšetření dítěte lze absolvovat ambulantně,“ dodává Petra Sovová.
S sebou k porodu chci…
Jak je to s doprovodem k porodu? Nemocnice si dávají podmínky. Omezují ho třeba na jednu osobu, která navíc musí projít „školením“. Žena se také může setkat s tím, že porodnice ji odmítne vybraný profesionální doprovod -soukromou porodní asistentku. A zdůvodní to tím, že by lékařům zasahovala do práce.
Petra Sovová říká, že nárok na svobodný doprovod k porodu nikde zakotven není. Soukromé porodní asistentky, pokud nepodepsaly s porodnicí smlouvu, mohou ženu doprovázet jen jako duly. Ty ale nemají žádné pravomoci. Budoucí maminka může argumentovat doporučením Světové zdravotnické organizace, podle kterého „žena by měla být při porodu doprovázena osobami, kterým důvěřuje: partnerem, přítelkyní, dulou nebo porodní asistentkou.“ Nemá však záruku, že v každé porodnici uspěje.
Pak vám dítě přineseme
„Miminko má studené ručičky, dvě hodiny si poleží na vyhřívaném lůžku a pak vám je přineseme.“
„Jste po porodu unavena, bude lepší, když nám dítě necháte a nejdříve se vyspíte.“
České porodnice rozhodně nejsou vzorem v bondingu, nerušeném kontaktu mezi matkou a dítětem. Tuto přirozenou potřebu válcuje zavedená nemocniční rutina. „Braňte se nejlépe s dítětem v náruči. Pokud by ho někdo odnesl, v krajním případě doporučuji zavolat na pomoc i policii. Vnitřní nařízení nemocnice nemohou v žádném případě nějak krátit práva pacientů a klientů!“ uvádí Petra Sovová.
Lékaři o právech žen mluví neradi. Gynekolog a porodník Michal Koucký z pražské porodnice U Apolináře byl jediný, kdo se nevymluvil na pracovní vytíženost: „Vždy záleží na personálu. Zdravotníci, které si vychovávám já, mají lidský přístup. Snažíme se vyhovět ženám prakticky ve všem, pokud ovšem jejich představy nejsou v rozporu s bezpečností vedení porodu. Podle mého názoru je u nás obecně problém hlavně v komunikaci. Pacient (nekomplikovaná rodička – ta ale není pacient) má plné právo na adekvátní informace. Toto je příčinou všech neshod mezi zdravotníky a rodičkami.“
Usilujte o efektivní komunikaci, jak se jen dá. Právo je – kupodivu většinou – na vaší straně.
***
Porodní plán není jen kus papíru
Je porodní plán (či také porodní přání) pro zdravotníky závazný, nebo je klidně mohou ignorovat? „Termín porodní plán zatím v zákonných normách nenajdeme. Lze se ale odvolat například na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která hovoří o respektování předem vyjádřených přání. Porodní plán by měl obsahovat zejména výčet zákroků, které žena odmítá rutinně podstoupit, tato část je právně závazná. V připomínkovém řízení je nyní návrh zákona o zdravotnických službách, který dříve vyslovená přání specifikuje blíže,“ uvádí Petra Sovová z Hnutí za aktivní mateřství. Porodním plánem se zdravotníci nemusejí řídit v případě ohrožení života či zdraví ženy nebo dítěte.
Na co máte v nemocnici právo?
Informace najdete na adrese www. ferovanemocnice.cz.
Článek byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v časopise Děti a MY.
Autorkou článku je Gabriela Bachárová, časopis Děti a MY.
