Čtvrtek, 3. dubna 2008Zprávy z médií
Na svém zasedání 26. března tohoto roku vláda schválila podnět Rady vlády pro lidská práva k právní úpravě používání omezujících prostředků při poskytování zdravotní péče. Tento podnět Radě vlády připravil její poradní orgán – Výbor pro lidská práva a biomedicínu, jehož jsem členem. Podotýkám, že ve výboru i Radě vlády jsou přítomni zástupci ministerstva zdravotnictví a před tím, než šel podnět do vlády, prošel také připomínkovým řízením ? a to v podstatě bez připomínek (včetně ministerstva zdravotnictví). Proto jej také vláda bez problémů schválila.
Jak podnět osvětluje, v ČR dosud není používání restriktivních prostředků (poutání k lůžku, umisťování na izolační místnost, používání síťových lůžek) regulováno zákonem, ale pouze metodickým pokynem ministerstva zdravotnictví z roku 2005. Z hlediska dodržování ústavních pravidel se jedná o deficit, neboť k omezení základních práv a svobod může dojít pouze zákonem (nikoli metodickým pokynem, kterého se nikdo nedovolá). Na nedostatečnou právní úpravu poukázal také Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT) při svých návštěvách v minulých letech. Již v roce 2002 CPT uvedl, že “pravidla pro užívání opatření omezujících pohyb pacienta by měla jednoznačně stanovit, že prvotní pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů by měly být pokud možno nekontaktní (např. slovní pokyny) a že v případě nutnosti fyzického zklidnění by se v zásadě mělo jednat o zvládání pomocí rukou. Použití prostředků fyzického omezení pohybu (popruhy, svěrací kazajky apod.) bude oprávněné pouze velice zřídka a musí být buď výslovně nařízeno lékařem nebo o něm musí být lékař neprodleně informován a požádán o souhlas. Pokud prostředky fyzického omezení budou ve výjimečných případech použity, mělo by být jejich použití ukončeno co nejdříve; nikdy by neměly být používány nebo jejich použití prodlužováno, jako trest.”
Tento výbor působící při Radě Evropy již od roku 1990 dohlíží na naplňování Úmluvy o zabránění mučení (č. 9/1996 Sb.), která je v současnosti právně závazná pro všech 48 států Rady Evropy. Zlepšení praxe používání omezujících prostředků upravují obecné standardy CPT od roku 1998, naleznete je i v češtině na jeho webových stránkách . Je potřeba právě na stránkách Britských listů uvést, že již od počátku devadesátých let zástupci tohoto orgánu jmenovaní jednotlivými státy prosazují tyto standardy při pravidelných návštěvách míst omezení svobody všech států od Islandu po Kavkaz a Vladivostok. Navíc jeho členové jsou psychiatři, právníci, specialisté na vězeňství, zadržování mladistvých a další profese a jeho práce vždy reflektuje moderní trendy.
Také ministerstvo zdravotnictví se naštěstí přibližuje západní praxi, evidentně nemá se zlepšením zacházení žádný větší problém a slíbilo tuto úpravu promítnout do nově připravovaného zdravotnického zákona. Podle autora v úvodu zmíněného příspěvku je však vyžadovaná praxe údajně nesmyslná a nemožná. Skutečně je tomu tak? Jak je tedy možné, že podobné principy obsahuje od 1. 1. 2007 účinný zákon o sociálních službách? Zákon regulující sociální služby v § 89 mj. říká: “Opatření omezující pohyb osob lze použít pouze tehdy, pokud byla neúspěšně použita jiná opatření pro zabránění takového jednání osoby, které ohrožuje její zdraví a život nebo zdraví a život jiných fyzických osob. Poskytovatel sociálních služeb je proto povinen podle konkrétní situace nejdříve využít možnosti slovního zklidnění situace a jiné způsoby pro zklidnění situace, například odvrácení pozornosti, rozptýlení, aktivní naslouchání. Osoba musí být vhodným způsobem informována, že může být vůči ní použito opatření omezující její pohyb.” Samozřejmě ani systém sociální péče není bez chyb, jak v lednu ukázala britská BBC. K této kauze toho již bylo napsáno dost. Také CPT ČR opakovaně vybízí, abychom jejich používání ukončili. Já bych pouze poukázal na příspěvek Davida Kocmana, který kauzu poměrně podrobně analyzuje.
Příspěvek autora dále uvádí, že zásada nejméně restriktivního přístupu je v našem zdravotnictví samozřejmostí. Je pak otázkou, proč jeho autora tyto výroky vedly k napsání rozhořčeného článku plného osobních útoků. Není samozřejmě možné, aby zdravotničtí pracovníci nechali pacienty ubližovat sobě nebo někomu jinému. Připoutání k lůžku nebo umístění na izolaci je však závažným zásahem do lidské důstojnosti a je proto na místě, aby právní úprava specifikovala podmínky, za kterých k němu může dojít. A o to v podnětu Rady vlády, který vláda schválila, jde.
Co je ovšem politováníhodnější, že tento příspěvek je jen jedním z mnoha, kterým Britské listy vytváří prostor pro virtuální realitu. Například klecová lůžka jsou dokonce zvláštním tématem Britských listů. Jak vidno z letité praxe evropského CPT – působícího při mezivládní mezinárodní organizaci Rada Evropy založené evropskými státy – byla v Česku zahájena žhavá diskuse až díky výrokům jedné celebrity z anglosaské země na toto téma dosti opožděně. Jako kdyby humánní zacházení s osobami omezenými na svobodě byla nějaká novota imperialisticky prosazovaná Georgem Sorosem nebo K. D. Rowlingovou. To bohužel vypovídá o tom, jak málo je české prostředí propojeno s již letitou praxí nejen v anglosaských zemích, ale i v kontinentální Evropě na západ od nás, včetně praxe psychiatrů. Přejme Britským listům, že z toho aspoň vytěžili virtuální protiimperialistické téma. Proč tomu ovšem musí být v takové podobě, na níž upozorňoval Filip Gregor? Neplatí snad i pro téma používání restriktivních prostředků v podání Britských listů nejtrefněji tento Gregorem zmiňovaný citát, za jehož zveřejnění mu bylo vyhrožováno útočnými PR praktikami? “?měníme realitu. Rádi vyprávíme pohádky. Kolik lidí snese pravdu o tom, že král je nahý? A víte, jak často zjišťujeme, že se pohádky staly realitou? Proto, že vytváříme mýtus. A ten pak, stvořen, žije dál svým vlastním životem. My, kteří jsme mu vdechli život , pak jen zpovzdálí sledujeme, jak to dítě roste. A někdy jsme i pyšní.”
David Zahumenský
Článek vyšel dne 3.4.2008 na www.blisty.cz, naleznete jej zde.
Čtvrtek, 27. března 2008Zprávy z médií
Rozrušeným či agresivním pacientům svítá na lepší časy. Kazajka nebo popruhy budou až poslední možnost.
PRAHA Vláda se včera shodla, že používání omezujících prostředků ve zdravotní péči má být upraveno zákonem. A zároveň má být jen výjimečné.
Včerejší rozhodnutí vlády znamená, že ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS) pravidla pro užívání omezujících prostředků zapracuje do novely zákona o péči o zdraví lidu nebo do zákona o zdravotních službách.
V Julínkově zákoně by se tak měly objevit teze, s nimiž přišel vládní výbor pro lidská práva a biomedicínu. “Přikurtování, použití svěrací kazajky, umístění do síťového lůžka nebo na izolaci dnes není zákonem upraveno,” říká člen výboru a právník Ligy lidských práv David Záhumenský. “Přitom jde o velmi závažný zásah do osobní svobody.” Absenci úpravy omezujících prostředků ve zdravotnictví kritizoval i Evropský výbor pro zabránění mučení.
Vládní výbor zároveň navrhl, jak by měla vypadat správná praxe. První pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů mají být nekontaktní – třeba slovní pokyny, Pokud slova nepomohou, může nastoupit fyzické zklidnění -ale jen pomocí rukou. Popruhy nebo kazajka by se měly používat velice zřídka, vždy z nařízení nebo se souhlasem lékaře. Použití omezujících prostředků by mělo trvat co nejkratší dobu. “Nikdy by neměly být používány, nebo jejich použití prodlužováno, jako trest,” stojí v materiálu vládního výboru pro lidská práva, který předložil vládě. Každý případ by měl být zaznamenán ve zvláštní knize se jménem lékaře, který opatření nařídil.
“Zásada nejméně restriktivního přístupu nebyla zdůrazňována,” těší se na změnu praxe David Záhumenský. “Zdravotníci nebyli vedeni k tomu, aby vynaložili dostatečné úsilí a bez nejdůraznějších způsobů omezení se obešli. Zákonná úprava povede k tomu, že je budou používat méně,” říká.
Článek vyšel dne 27.3.2008 v Lidových novinách.
Pondělí, 21. ledna 2008Aktuality
Liga lidských práv už více než rok úspěšně provozuje Internetovou poradnu pro pacienty. Nyní nabízí pokročilejším studentům právnických fakult možnost podílet se na chodu poradny a realizovat se tak v oblasti lidských práv ve zdravotnictví.
V současné době tedy pod odbornou supervizí koordinátorky Michaely Kopalové odpovídají na dotazy pacientů také studentky vyšších ročníků právnických fakult v Brně a Olomouci. Jsou jimi Zuzana Candigliota, Klára Snášelová a Andrea Tkáčová z Masarykovy univerzity a Regina Skokanová z Právnické fakulty Univerzity Palackého. Pro budoucí právničky je práce v poradně skvělou příležitostí, jak mohou využít svých čerstvě nabytých znalostí k bezprostřední službě občanům.
Pondělí, 26. listopadu 2007Zprávy z médií
Skončil spor, kdo v Česku vládne nad osudem dítěte
Smrt, nebo život se znetvořenou tváří – rozhodnutí, před které život postavil Petra a Martinu Bielikovy, si většina lidí nechce ani představit. Rodiče osmiletého Martina na sebe tu zodpovědnost vzali a vsadili všechno na jedinou kartu, totiž že jejich syn nejen nezemře, ale bude žít také bez hlubokých šrámů na těle. Ta volba je ale nakonec dostala až před soud a teprve teď je jasné, že šanci zvolit osud pro svého syna skutečně dostanou. Důležitý spor o to, kdo má rozhodovat o životě nemocného dítěte, tím ale nekončí.
O třicet víc
“Poslední dva roky byly ty nejtěžší v životě,” říká tiše elektro inženýr Petr Bielik (40) a dívá se na panoráma moravské metropole za oknem. Pohled na silnici klikatící se z kopce dolů má pro něj zvláštní náboj. Uplynulý rok po ní Burešovi vezli svého syna nesčetněkrát s tím, že právě tahle cesta do brněnské dětské nemocnice může být poslední. Nádor na čelisti postihující asi jedno dítě z milionu, tzv. Ewingův sarkom, znamenal ještě před pár lety téměř jistou smrt. Dnes je situace jiná, moderní léčba dává poměrně vysokou naději na přežití. Naději, kterou se ale Burešovi rozhodli v určitém momentu dobrovolně snížit. Ten zlomový okamžik přišel pro rodiče koncem loňského léta, kdy Martin, nejmladší z jejich tří dětí, absolvoval náročnou půlroční chemoterapii a operaci v obličeji. Boj s rakovinou proměnil energického chlapce v zesláblé tělíčko bez vlasů a schopnosti soustředit se na okolí, oproti původním hrozbám však testy přinesly nečekané výsledky: nádorové buňky zcela vymizely.
Nezmizelo ale smrtelné riziko – i po absolvování úspěšné léčby mluví lékařské statistiky zhruba o třicetiprocentní pravděpodobnosti, že se rakovina vrátí v ještě zhoubnější a téměř neléčitelné podobě. Učebnicová léčba proto doporučuje v terapii pokračovat a zvýšit pravděpodobnost úspěchu náročnou sérií ozařování. Tu už ale Bielikovi odmítli. “Podle lékařů jsme tím zvýšili riziko návratu rakoviny až o třicet procent, v tu chvíli měl ale Martin naději nejen na život samotný, ale i na to, že ho prožije bez všech hrozících handicapů,” říká pan Bielik. S ozařováním je totiž spojená téměř stoprocentní vyhlídka výrazné deformace tváře, hrozba špatného růstu zubů a částečné ztráty zraku. A souvisí s ním i řada dalších operací rozplánovaných prakticky po celý zbytek dospívání. “Za nejistý výsledek je to příliš vysoká cena,” vysvětluje pan Bielik svůj postoj s tím, že procentní matematika o úspěšnosti léčby by měla být jen obecnou pomůckou.
To, že čísla nejsou tím hlavním, nepopírali ani brněnští lékaři. “Jenže stejně tak nelze pevně stavět ani na slibném vývoji, který průběh léčby nabídne. Rakovina je nevyzpytatelná a je dobré udělat všechno pro zvýšení šancí na přežití,” vysvětluje přednosta brněnské dětské onkologie Jaroslav Štěrba, proč i v případě Bielikových trvali onkologové na mezinárodně doporučeném postupu. Přesvědčit o jeho smyslu se prý zatím nechali všichni rodiče, takže když se to nepodařilo tentokrát, rozhodla se nemocnice požádat o pomoc s přesvědčováním úřady.
Nejen v krizi
Věc dostal na stůl brněnský úřad sociální práce a už pár hodin poté zazvonil u Bieliků telefon s varováním právě sloužící pracovnice, že k odmítanému zákroku může stát rodinu přinutit třeba během jediného dne. Ano, takové případy už se v Česku staly: například před třemi lety takhle karvinský úřad nařídil podání krevní transfuze dítěti svědků Jehovových v průběhu chemoterapie, podobně dramaticky jednali sociální pracovníci i před pár týdny v Hořovicích, když zpátky do porodnice eskortovala policejní hlídka zcela zdravé miminko a jeho matku, která se jen rozhodla odejít po porodu dřív než za “stanovených” 72 hodin.
“Je to pojistka pro situaci, kdy by rodiče kvůli špatnému úsudku svoje dítě ohrozili na životě. Stát tu funguje jako krizový manažer,” vysvětluje roli úřadů ombudsman Otakar Motejl, který nezletilé dítě právě ve zmíněném karvinském případu zastupoval. Podle Motejla ale nemusí jít jen o krizi, důležitou roli mohou úřady sehrát i ve složitějších případech, kdy jde u nemocného dítěte o celkovou kvalitu života. “Měly by vlastně fungovat jako odborník na mezilidskou komunikaci. Když se objeví nějaký problém, znamená to v klidu sezvat lékaře s rodiči a třeba i další odborníky a společně hledat nejlepší řešení,” říká Motejl.
Že v brněnském sporu o ozařování jde právě o kvalitu života, se naštěstí rodičům podařilo vyjasnit brněnské sociálce během tříhodinového rozhovoru na úřadě a policisté se zabíracím dekretem nepřijeli. Následné “hledání nejlepšího řešení” pak zabralo víc než dva měsíce. Kdo by ovšem čekal vášnivé debaty s odborníky z lékařství i jiných oborů, spletl by se. Po prvním setkání rodičů s úřady nastalo ticho a prakticky jediným výraznějším momentem se stala společná návštěva úřednice a rodičů v pražské motolské nemocnici. Tamní specialisté nabídli o něco optimističtější čísla, než padla v Brně, žádné konkrétní doporučení ale nepřidali.
Po celou dobu byli přitom sociální pracovníci pod určitým časovým tlakem. Doporučená doba pro ozařování je šest týdnů po ukončení chemoterapie, pak účinek klesá. Při pohledu na práci brněnské sociálky se tak nabízí celá řada otázek – třeba o tom, co všechno úřad zkoumal, co jiného než expertní posudky lékařů mohli sociální pracovníci rodičům nabídnout nebo jak takové hledání vhodných rádců vypadá. V tom tázání přitom ani zdaleka nejde o kritiku; vzorový případ pro podobnou situaci v Česku neexistuje a každá zkušenost by se mohla hodit.
Mluvit nebudeme
Na adrese brněnských “odborníků na mezilidskou komunikaci” čeká na příchozího zprvu jen síť studených chodeb s dřevěnými sedačkami po stranách. Návštěva si musí počkat hodinu na to, než se na místo dostaví tisková mluvčí, bez které prý rozhovor není možný. Ředitelka sociálního odboru Soňa Střechovská se ale o Martinově příběhu nechce bavit ani pak. “Je to osobní a nesmírně citlivá záležitost, která na veřejnost nepatří. Vždyť by si na ně mohli sousedé ukazovat prstem,” říká hned na úvod a snaha dozvědět se něco o logice úředních kroků v otázce dětského života či smrti končí dřív, než mohla začít. “Já se můžu vyjadřovat jenom v obecné rovině a vzhledem k tomu, že žádný podobný případ jsme tu neměli, neřeknu vám ani nic obecného,” opakuje paní ředitelka. Jedinou informací tak zůstává fakt, že po třech měsících předal její úřad Martinův osud do rukou okresního soudu s podnětem na omezení rodičovských pravomocí. Tedy s doporučením – ať o dítěti rozhodnou lékaři.
Soud ale nakonec vydal právě opačný verdikt: Martinova další terapie se bude dál odvíjet podle přání jeho rodičů. V rozhodnutí, které dostali manželé Bielikovi do rukou teprve před pár dny, nakonec sehrály zásadní roli posudky objednané u dalších specialistů. Ti totiž nemluvili o nutnosti ozařování zdaleka tak jasně jako lékaři z Brna. Výraznou roli tu hrál i čas – od zlomového okamžiku ubíhaly další měsíce, a byť by záporné stránky ozařování zůstaly v plné síle, jeho kladný efekt by byl už výrazně menší. Soudkyně Ivana Losová se přitom odvolala i na expertizu vypracovanou Ligou lidských práv, podle níž náleží rodičům výsostné postavení ve všech případech, kdy “nejde o akutní ohrožení života a lékařské závěry nejsou zcela jednoznačné”.
Rozhodování nad stejně komplikovanou otázkou, jakou si v počátku kladli manželé Bielikovi, trvalo soudu téměř osm měsíců. O dalších podrobnostech toho, jak soudkyně Ivana Losová o smrti a životě se znetvořením uvažovala, nechce bohužel ona sama mluvit. “Je to osobní záležitost rodiny a na veřejnost nepatří,” odbývá novináře podobně, jako to udělal sociální úřad. Je to přitom škoda, tahle “osobní záležitost” je podle odborníků skutečně důležitým případem sporu, nad kterým se v akademických kruzích vedou dlouhé debaty. Jde o míru, do které má být rodičům ponechána skutečně “volná ruka” a kdy už je zásah státu na místě. Právě takové otázky patří v naší zemi, kritizované za bezpříkladné omezování práv rodiny v podobě odebírání dětí chudým, k nejcitlivějším.
Nabídnout co nejvíc
Co si tedy z brněnského verdiktu vzít? Zmiňovaný karvinský případ svědků Jehovových dnes funguje jako důležitý precedent. Je tedy možné, že podobnou roli sehraje v “neakutních” rozhodnutích i příběh malého Martina – tentokrát s opačným výsledkem? Podle prezidenta Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy nespočívá jeho “vzorovost” v samotném výsledku. “Jde spíše o roli soudu ve fatálních sporech o zdraví, kterou tento případ nabízí,” říká Jirsa a odborníci na lékařské právo s ním souhlasí. Spory mezi lékaři a rodiči se podle expertů stávají běžnou součástí praxe, podobně jako přibývá žalob dospělých pacientů. “Dnes vnímají pacienti medicínu mnohem více jako dialog, ne jen přijímání striktních postupů. To platí pro dospělého člověka, stejně tak pro rodiče nemocného dítěte,” myslí si odborník na zdravotnické právo Ondřej Dostál z Univerzity Karlovy. A jeden z předních českých onkologů Pavel Klener dodává. “V medicíně, a onkologii obzvlášť, jedno správné řešení neexistuje, měli bychom být schopní nabídnout co nejvíce různých pohledů, ať už čistě medicínských nebo třeba etických.”
Výhled samotného Martina je dnes stále nejistý, riziko návratu rakoviny pomine až za dalších několik let. Poslední testy nepotvrdily žádné změny zdravotního stavu, od okamžiku, kdy vstřebal poslední dávku chemoterapeutických látek, se přitom změnil k nepoznání – začal znovu chodit do školy a vrátil se mezi kamarády do skautu. “Ať už to dopadne jakkoli, s důsledky toho rozhodnutí se budeme muset vyrovnat sami,” říká Petr Bielik. “Po posledním roce jsme ale ještě přesvědčenější, že bylo správné.” Q
Tomáš Sachr
Článek vyšel v časopisu Respekt dne 26. 11. 2007 (str. 24, rubrika Česko)
Středa, 21. listopadu 2007Zprávy z médií
Jedenatřicetiletá Iveta Červeňáková z Ostravy má dostat za nedobrovolnou sterilizaci, kterou jí bez jejího vědomí provedli lékaři, odškodnění ve výši půl milionu korun. Tento verdikt padl u Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek ještě není pravomocný, ovšem paní Červeňáková i její právnička doufají, že odvolací soud jej potvrdí. Šlo by tak o historicky první finanční odškodnění přiznané českou justicí ženě, kterou sterilizovali bez jejího vědomí.
Sterilizaci provedli lékaři v ostravské nemocnici paní Červeňákové po druhém porodu císařským řezem. Bohužel bez řádného poučení pacientky o jejích důsledcích. Červeňáková nebyla v době podpisu souhlasu o sterilizaci při plném vědomí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se žalobou na ostravskou nemocnici uspěla.
Kromě rozhovoru s paní Červeňákovou vám přinášíme i rozhovor s Mgr. Michaelou Kopalovou, právničkou z Ligy lidských práv, která paní Červeňákovu a kromě ní další dvě ženy v této kauze zastupuje.
* Co jste dělala po zjištění, že vás lékaři bez vašeho vědomí sterilizovali?
Dozvěděla jsem se o tom až od svého gynekologa. Navštívila jsem jej, aby mi vyjmul nitroděložní tělísko. Paradoxem je, že jsem si celou dobu myslela, že mám od porodu v děloze zavedené nitroděložní tělísko, které jsem předtím nikdy neměla. Vím, že se v té době často ženám zaváděla, několik mých známých ho má, proto mě pravda přivedla do dost šokujícího stavu. O zákroku jsem neměla ani potuchy. Tomu, že najednou patřím mezi ženy, které byly sterilizované, a nemohou tedy už mít děti, jsem nechtěla věřit. V té době jsem chodila k jinému gynekologovi a dlouho jsem nerozuměla tomu, o čem hovoří, když říká, že důvodem toho, že nemohu přijít do jiného stavu, je sterilizace. Nakonec mi odmítl nadále poskytovat zdravotní péči. Dnes chodím k jinému lékaři a nemohu si ho vynachválit. Mám za sebou dokonce i umělé oplodnění, ale bohužel neúspěšné.
* Měla jste po zákroku zdravotní a psychické problémy či komplikace?
Od sterilizace uběhlo již deset let a od té doby jsem opravdu nezaregistrovala vůbec žádné zdravotní problémy. Tudíž ani nic nenasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Kromě toho podstatného, děťátko už mít asi bohužel nebudu.
* A skutečně jste toužila mít po druhém porodu ještě další dítě?
Hned po porodu ne. V té době jsem byla matkou na plný úvazek, zaměstnávalo mě jak samotné miminko, tak domácnost a přicházející starosti. A když říkám starosti, tak myslím velké starosti. V době těsně po porodu byla má rodina obětí ničivých záplav. S manželem jsme byli nuceni řešit spíše existenční problémy, kam se z vyplaveného domu přestěhovat. V takové chvíli musí člověk řešit spíš než početí dalšího dítěte otázky existenční. I to pravděpodobně ovlivnilo to, proč jsem se o sterilizaci dozvěděla až později. Automaticky přehodnotíte žebříček hodnot, tedy toho, co je v dané chvíli důležité. Miminko muselo počkat na příznivější dobu, a když se po šesti, sedmi letech tahle doba nabízela a s manželem jsme zatoužili po dalším dítěti, přišel šok v podobě náhlého zjištění o zákroku nechtěné sterilizace.
* Nakolik vás vámi nechtěný zákrok ovlivnil? Jak budete v budoucnu řešit svou situaci?
Teď vůbec nevím, co bude dál, mám sama v sobě zmatek. Tahle událost mě opravdu zasáhla. Vím, že si někdo myslí, že když jsem vysoudila odškodné, tak můžu být ráda, ale já říkám, že si za to život nekoupím. Prostě nemohu přeci zajít do prodejny hraček a tam si vybrat jednu z panenek na hraní. Mám pocit, jako by mi nikdo krom mých blízkých nerozuměl. Každá žena ví, že žádné peníze na světě nemohou nahradit ten dar mít vlastní dítě. Proto jsem se rozhodla v budoucnu podstoupit operaci, která je velmi náročná a měla by, alespoň o pár procent, zvýšit úspěch porodit vlastní děti. Bohužel vám úspěšnost zákroku nikdo nezaručí. Začali jsme s manželem uvažovat i o adopci dítěte z dětského domova.
* Proč jste se rozhodla řešit váš případ u soudu? Čekala jste, že uspějete? Byla jste již tehdy připravená na reakce veřejnosti a zájem médií?
Byla jsem tehdy opravdu naštvaná a mrzelo mě, že se i v dnešní době dějí takové věci. Mám jednu velmi dobrou známou, která mé trápení vyslechla a poradila mi, abych se obrátila na soud. Byla to ona, kdo mi dodal sílu bojovat. Nikdy předtím jsem na soudě nebo policii nebyla. Vše mě dost zaskočilo, přesto jsem do toho šla, abych dala najevo, že takhle to dál nejde. Nikdo nemá právo o někom rozhodovat. Nikdo z nás nemá právo brát někomu šanci mít vlastní děti. Mně ji bohužel vzali v ostravské městské nemocnici.
* Jste první žena romského původu v Evropě, která vysoudila odškodné ve výši 500 000 Kč za nechtěný zákrok. Myslíte, že se díky vám i jiné ženy odváží učinit podobný krok?
Vůbec se mi nechce věřit, že jsem dokázala vyhrát. Samozřejmě, že se žalovaná nemocnice hodlá proti rozsudku odvolat, ale i tak se cítím dobře. Některým ženám to může dodat odvahu, opravdu to záleží na samotné ženě, a pokud jí to odvahu dodalo, tak budu jedině ráda. Jak sama víte, mám dvě dcery, jedné je deset a druhé čtrnáct let, teď už jsem si jistá, že se o ně nemusím bát, protože se snad už nic takového nebude dít.
* Chtěla byste ženám, které jsou stejně jako vy poškozeny nechtěnou sterilizací, něco vzkázat?
Jedině aby byly silné, protože to je to nejdůležitější. Ony samy vědí, jestli mají případ své sterilizace medializovat či žalovat.
* Kdy jste se začala zabývat případy sterilizací romských žen?
V červnu 2004 jsem navštívila prvních 10 žen, které měly zájem podat stížnost k veřejnému ochránci práv. Mezi těmito ženami byly i paní Helena Ferenčíková a paní Iveta Holubová, nyní Červeňáková.
* Kolika případy sterilizovaných žen jste se již zabývala a co pro vás vůbec znamená úspěch v podobě půlmilionového odškodného pro poškozenou paní Červeňákovou?
Jako právní zástupkyně dotčených žen jsem podala asi 40 stížností k veřejnému ochránci práv a před občanskoprávními soudy zastupuji tři ženy. Rozhodnutí o půlmilionovém odškodném zatím není pravomocné, tudíž je ještě předčasné považovat ho za úspěch. Každopádně však věřím, že odvolací soud rozsudek potvrdí a že i v dalších dvou případech soudy přiznají náhradu nemajetkové újmy v podobné výši. Pak pro mě bude určitě osobním zadostiučiněním, že spravedlnost a zdravý rozum mohou zvítězit. Zatím toto rozhodnutí a částečně také rozhodnutí ve věci paní Ferenčíkové zvýšilo mou důvěru v české soudy.
* Co může rozhodnutí ve prospěch paní Červeňákové znamenat pro vývoj podobných případů v České republice a Evropě? Myslíte si, že toto rozhodnutí bude mít vliv na rozhodování v dalších případech?
Každý případ je posuzován podle konkrétních skutečností, které musí být spolehlivě prokázány prostřednictvím dostatečných důkazů. Pokud se případ s podobnými skutečnostmi a důkazy dostane před český soud, dá se předpokládat, že taková žena také ve sporu zvítězí. Úspěšnost jakéhokoli sporu týkajícího se sterilizace nemohu takto obecně presumovat.
* Zabýváte se i dalšími případy? Jakou úspěšnost vidíte u nich?
Kromě paní Ivety Červeňákové zastupuji další dva případy, z nichž jedním je případ paní Heleny Ferenčíkové. V tomto případě soud prvostupňový i odvolací konstatovaly porušení osobnostních práv žalobkyně, ale zamítly náhradu nemajetkové újmy z důvodu promlčení. Nyní však již existuje konstantní judikatura, podle níž se právo na tuto náhradu nepromlčuje, a vzhledem k tomu, že paní Ferenčíková podala dovolání k Nejvyššímu soudu, očekáváme, že bude také odškodněna, jen co její případ Nejvyšší soud rozhodne a vrátí obecným soudům. Třetí případ máme teprve před sebou, první jednání bude v listopadu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pevně věřím, že i tento případ vyhrajeme.
* Jak reagovalo vaše okolí po zjištění, že se zabýváte případy nechtěné sterilizace žen?
No, vím, že mnoho lidí na mě dost nadává, říkají, že “si na těch případech dělám kariéru”. Co mě však potěšilo, byl zážitek z třídního srazu, kterého jsem se zúčastnila letos na jaře. Několik spolužáků se mě zeptalo, jak je to s “těma sterilizovanýma cikánkama”. Že se o mně říkají v rodné Ostravě strašné věci. Pokusila jsem se jim vysvětlit svůj názor a jeden z mých spolužáků mi řekl: “Já jsem to otci říkal, když na tebe nadával, že když to dělá Míša Tomisová (příjmení za svobodna), tak na tom asi něco bude.” Byla jsem vždycky člověk principů a lidé, kteří mě znají, mě nakonec pochopili. Mám však také štěstí, že mou práci velice podporuje nejbližší rodina, a to zejména můj manžel a má matka.
* Jak se jako žena, která jednou bude chtít mít děti, díváte na ženy, kterým nedobrovolný zákrok omezil právo mít další děti?
Musím se přiznat, že když jsem se začala případy zabývat, bylo mi 25 let a byla jsem na začátku své profesní dráhy. Vnímala jsem tyto případy víc racionálně než emočně. Nedokázala jsem si příliš představit, jak se cítí žena, která byla sterilizována bez svého souhlasu, i když rozumově jsem chápala, že to musí být velké utrpení. Během práce na případech jsem dozrála jako právník i jako žena a výpověď paní Červeňákové před soudem, kdy popisovala své pocity, mi vehnala slzy do očí. Jsem proto moc ráda, že podruhé jsem měla slzy v očích při vynášení rozsudku. Bylo krásné vědět, že jsem mohla své klientce alespoň takto pomoci, i když teď cítím, že hodnota ženské plodnosti je mnohem vyšší než půl milionu.
Rena Horvátová a Jarmila Balážová
***
STERILIZACE – zbavení reprodukční schopnosti jedince
Iveta Červeňáková
Narozena v roce 1976. Má základní vzdělání a v současné době je nezaměstnaná, žije v Ostravě. Vdaná, má dvě dcery. .
Mgr. Michaela Kopalová
Narodila se v roce 1979 v Brně. Je vdaná. Po promoci na Právnické fakultě MU, kde pokračuje v doktorském studiu mezinárodního práva, pracovala dva roky jako právnička v brněnské organizaci IQ Roma servis. Od roku 2006 pracuje v brněnské Lize lidských práv. V roce 2007 absolvovala vědecký pobyt na Institutu pro evropské, mezinárodní a srovnávací právo Právnické fakulty Univerzity ve Vídni.
Článek vyšel v Romano voďi, 21.11.2007 (str. 4, rubrika Ptáme se za vás)
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=510780
