Jdi si po svejch, frajírku

Další policejní hlídka neudržela své nervy na uzdě

Mezi pasažéry, kteří nestihli první ranní metro vyjíždějící ve 4.42 ze stanice Muzeum v pražském centru, patřil předminulý pátek i sedmatřicetiletý architekt Tomáš Butkai. Jeho plán svézt se cestou z večírku dvě stanice do bytu na Vyšehradě zkřížilo setkání s policejní hlídkou. Nastávající otec skončil po zákroku uniforem v nemocnici s diagnózou nalomené žebro, otřes mozku a tržná rána na bradě. Zranění si vysloužil opakovanou nabídkou tlumočení, kterou nad ránem učinil dvěma policistům poté, co si všiml, že nejsou schopni se na peroně domluvit s cizinkou, kterou kontrolovali společně s revizory.

//
Scénář je obvyklý: policie tvrdí, že pan Butkai byl agresivní a fyzicky napadl příslušníky, zmlácený muž, svědci i lékaři trvají na opaku: policisty rozčílilo, že pan Butkai se vmísil do „úkonu“, a dali mu navzdory všem pravidlům „za vyučenou“. Není to poprvé a jistě ani naposled. U tohoto případu se ovšem objevuje několik pozoruhodných okolností. Oběť přežila policejní atak bez větší úhony a proti uniformám teď stojí sebevědomý muž, který chce mlátičky pohnat k odpovědnosti.

Kde je občanka?

„Ta cizinka byla tmavé pleti, zjevně neuměla česky, oni neuměli anglicky a nevyjadřovali se o ní zrovna vybíravě,“ vysvětluje pan Butkai, proč se nabídl jako tlumočník. Policisté však o pomoc nestáli. „Nenechal jsem se odbýt, a to je rozčílilo. Nechali ji být a začali pátrat po mojí občance,“ vzpomíná na moment, který spustil konflikt – pan Butkai totiž doklad totožnosti zapomněl doma. „Okamžitě mi nasadili pouta a řekli, že pojedeme na služebnu,“ tvrdí. Cestou do nedaleké Krakovské ulice obě obsazená auta zastavila. „Vytáhli mě ven a začali mě kopat, fackovat a bít pěstmi do obličeje,“ říká pan Butkai, kterému se dnes vybavují hlavně černé kožené rukavice jednoho z policistů, který před první ranou do jeho obličeje řádně propnul prsty.

„Asi čekali, že je budu prosit. Ale já jim chtěl dát spíš najevo, že se strašně ponižují,“ popisuje muž, který před pěti lety pomáhal jako zaměstnanec společnosti Člověk v tísni v Čečně a na Srí Lance. Hrůzné situace třeba z Čečny ho při bití držely spolehlivě v pozici, že tohle vlastně nic není.

Jde o chybu jedince, tvrdí ve všech případech policie.„Když mě přivezli na služebnu, přikázali mi, ať se svléknu. Odmítl jsem,“ pokračuje pan Butkai a dodává, že policisté reagovali na jeho neposlušnost slovy „nedělej frajera, nebo tě obviníme z napadení veřejného činitele“. Nakonec jej svlékli sami, posadili do cely a otevřeli všechna okna.

Asi po hodině jej odvezli k ošetření v nemocnici Na Bulovce, tam kvůli otřesu mozku a dalším drobným zraněním zůstal jeden den na pozorování.

Pan Butkai tady konečně mohl přes jednoho z lékařů kontaktovat svou těhotnou ženu, což policisté po celou dobu odmítali. Stejně jako poskytnutí tužky a papíru na zapsání jejich evidenčních čísel. „Nakonec jsem si dvě evidenční čísla zapamatoval, ale všechna bohužel nemám.“ V nemocničním pokoji stále hlídali dva policisté. „Jednu ruku mi připoutali pouty k čelu postele.“

„Náš lékař musel zatelefonovat nadřízenému, a až poté policisté pacienta odpoutali,“ popisuje chování policistů tiskový mluvčí nemocnice Na Bulovce Petr Mach. Policisté se bránili tím, že pacient je agresivní a tento postup je nutný. Lékaři ale byli přesně opačného názoru a zapsali, že pacient „spolupracuje, ošetření neodmítá a je orientován“. Napadený muž neodmítl ani krevní zkoušku na alkohol, která prokázala 1,1 promile alkoholu (což odpovídá asi pěti pivům).
Odpoledne konečně dorazili vyšetřovatelé z kriminálky, kteří panu Butkaiovi sdělili, že není z ničeho obviněn a může jít domů.

Tím to ale nekončí. „Pan Butkai měl dvěma našim policistům způsobit zranění v podobě oděrek a je podezřelý z napadení veřejného činitele,“ říká do telefonu nervózně tiskový mluvčí pražské policie Tomáš Hulan (policisté ze služebny v Krakovské i jejich nadřízení se k případu vyjadřují výhradně přes něj). Na otázku, kde policisté oděrky mají a jestli jsou v pracovní neschopnosti, však odpovědět neumí. „Nevím, proč vás to zajímá,“ říká odmítavě mluvčí Hulan.

Čí to je chyba?

Zajímavé je to především proto, že pan Butkai rezolutně odmítá, že by na kohokoliv z policistů fyzicky zaútočil. A předpoklad, že v metru k žádnému konfliktu směrem k uniformám nedošlo, posiluje i fakt, že jeho zaměstnanci rutinně smazali kamerové záznamy z peronu. Ty se uchovávají právě v případech, že zaznamenají nějaký konflikt. A podle tiskového mluvčího dopravního podniku se nic takového nestalo.

Tomáš Butkai podal stížnost na Inspekci ministra vnitra a zároveň podává trestní oznámení za zneužití pravomoci veřejného činitele. Děje se tak v situaci, kdy policejní funkcionáři vytrvale odmítají připustit obavu, že zbytečná agrese vůči občanům, kteří se provinili třeba tím, že nemají v kapse občanku nebo na ně sousedi žalují, že ruší noční klid, je systémový problém. Detaily nejsou k dispozici, protože policie si nevede přesné statistiky, ale můžeme připomenout, že za posledních deset let mají místní policisté ve více než dvou stovkách případů na svědomí úmyslné ublížení na zdraví. A vedení policie současně stále tvrdí, že jde jen o selhání jedince (jako tomu prý bylo například letos v lednu, kdy policisté ubili kvůli údajnému rušení nočního klidu vietnamského občana Hoang Son Lama).

Práce inspekce policie by měla skončit za měsíc. „Pokud potvrdí verzi pana Butkaie, policisté dostanou maximálně podmínku,“ tipuje výsledek právník z Ligy lidských práv Jiří Kopal.

Uvidíme, jak s výsledkem naloží policejní špičky. „Je to vždy chyba jedince,“ opakuje už teď Pavla Kopecká z policejního prezidia. Další podrobnosti jsou do skončení vyšetřování tabu.

Článek byl zveřejněn dne 31. 3. 2009 na stránkách časopisu Respekt (zde).

Zastal se cestující, tak ho policisté zmlátili

Při kontrole revizorů a policie v pražském metru se zastal cizinky tmavé pleti. Skončil v policejní cele a pak v nemocnici s otřesem mozku. Policisté ho zbili a on neví za co. Příběh tohoto muže – někdejšího humanitárního pracovníka – se stal před týdnem v Praze. Policie jeho čin šetří jako útok na veřejného činitele. A tak se ptáme – máme se obávat policejních hlídek, nebo jde o výjimečnou událost, která práci policistů devalvuje?

Inspekce ministra vnitra dostala další stížnost na chování policistů ve službě. Poslal ji architekt Tomáš Butkai. Jde o týden starou událost, ke které se odpovědní lidé nechtějí vyjadřovat s tím, že kauza je předmětem šetření. Zatímco si Tomáš Butkai stěžuje, že ho policisté zbili a on neví za co, policie jeho jednání označuje jako útok na veřejného činitele.

Vracel se z projekce festivalu o lidských právech. Bylo nad ránem a netají se tím, že měl v sobě několik piv. Vycházel z metra na stanici Muzeum a vidí, že dva revizoři a dva policisté něco říkají cizince, která jim zjevně nerozumí.

„Situace mi přišla nefér vůči turistce nebo cizince, která mohla přijít do metra bez znalosti systému, který je tady používaný. V jiných zemích metro funguje na jiném systému,“ popisuje začátek celé události architekt Tomáš Butkai.

Dřív pracoval jako humanitární pracovník pro společnost Člověk v tísni a prý ho docela rozzlobilo, že zástupci státu s cizinkou mluví dost nevybíravě a mají narážky na barvu její kůže. „Viděl jsem, že se česky nedomluví, tak jsem si myslel, že anglicky jí mohu pomoct. Samozřejmě, že jsem měl poznámky k tomu, jakým způsobem s ní jednali,“ doplnil.

A protože se začal vměšovat do práce policejní hlídky, jak sami policisté říkají, byl vyzván k předložení občanského průkazu. Ten ale neměl. Policisté mu nasadili pouta, vyvedli z metra, posadili do auta a odvezli směrem k nejbližší policejní služebně s tím, že policisty Tomáš Butkai údajně verbálně i fyzicky napadl. To ale Butkai odmítá. „Fyzicky jsem je nenapadl. O tom nemůže být vůbec řeč,“ prohlásil Tomáš Butkai.

Jak to doopravdy bylo a kdo si začal, to se už asi nedozvíme, záznamy z kamerových systémů v metru jsou zničeny, potvrzuje mluvčí Dopravního podniku hlavního města Prahy Ondřej Pečený. „Všechny záběry z kamer, kterými disponuje Dopravní podnik hlavního města Prahy, se uchovávají po dobu 72 hodin. Pokud nejsou nadále využity, záznamy se mažou,“ upřesnil mluvčí.

A jestli byl Butkai opilý a agresivní, bude také těžké posoudit. V lékařské zprávě, kterou máme k dispozici, stojí, že měl v sobě 1,15 promile alkoholu. Pravda, tento údaj mu naměřili lékaři až poté, co ho dvě hodiny svlečeného drželi policisté v cele a co ho ještě před tím několik policistů zmlátilo, říká Tomáš Butkai.

„Údery pěstí vestoje, potom jsem dostal kopanec do žeber. Tahle vzpomínka mi tam také probleskuje,“ přiblížil architekt. Jeho slova ale opět potvrzuje lékařská zpráva a svědectví personálu nemocnice. Mluvčí Bulovky Petr Mach: „Diagnostikovali otřes mozku a z tohoto důvodu jsme pacienta hospitalizovali.“

Policisté po celou dobu pobytu v nemocnici zadrženého muže střežili přímo u lůžka. Ten měl pouta připevněná k pelesti. „Na pravé ruce jsem měl infuzi, na levé ruce jsem měl pouta,“ vzpomíná Tomáš Butkai. Až na zákrok ošetřujícího lékaře mu po víc než hodině pouta z rukou sundali. „Především proto, že toto není v nemocnici obvyklé,“ vysvětlil mluvčí Petr Mach.

To vše se odehrálo v čase od pěti hodin ráno do devíti večer. Skončilo to, když k němu do nemocničního pokoje přišli vyšetřovatelé z kriminální policie. Ujistili ho, že žádné obvinění proti němu nevznesou a že je volný. Tomáš Butkai se rozhodl podat trestní oznámení a stížnost k Inspekci ministra vnitra.

Ležel s otřesem mozku spoutaný v nemocnici

Roste násilí v policejních řadách vůči veřejnosti? A kolik takových incidentů musí ročně řešit Inspekce ministra vnitra? Inspirací je nám týdne starý příběh někdejšího humanitárního pracovníka, který se zastal ženy tmavé pleti před xenofóbními výroky. Ty údajně pronášeli na její adresu policejní strážníci i revizoři v pražském metru.

Když jsem se pokoušeli zjistit stanovisko policistů, kteří u toho ten pátek byli, nepochodili jsme. Byli jsme odkázáni na mluvčího Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy Tomáše Hulana. Ten situaci vykládá jinak než zadržený a následně zbitý muž.

„Verbálně zasahoval do zákroku strážníků, načež ho policisté upozornili, ať upustí od tohoto jednání. Sedmatřicetiletý muž následně atakoval policejní hlídku nejprve verbálně a následně i fyzickým útokem,“ nastínil policejní verzi Tomáš Hulan.

Na místech, kde k incidentu došlo, jsou kamery. A ty pomohou odhalit, jak to vlastně všechno bylo, přesvědčuje nás mluvčí Hulan s tím, že my už ale víme, že tyto záznamy z metra neexistují. „Mohu potvrdit, že tuto událost prošetřujeme pro podezření z trestného činu útok na veřejného činitele,“ doplnil mluvčí. A s těmito záznamy počítá i Inspekce ministra vnitra, protože jak říká její mluvčí Martina Lídlová, celým případem se zabývají a do měsíce jej prošetří. Zatím je na konkrétní stanovisko brzy.

I kdyby bylo pravdivé tvrzení policistů, že je Tomáš Butkai napadl, je na základě lékařské zprávy jasné, že zákrok přehnali. Dozvěděli jsme se, že zatímco Butkai má nalomená žebra a otřes mozku, oni mají oděrky na rukou. I o tom mluvčí inspekce ví, ale vyjadřovat se k incidentu blíže nemůže a nechce jej ani na základě doloženého materiálu nijak komentovat. „Každý policista při použití donucovacích prostředků podává hlášení svému nadřízenému, takže použití donucovacích prostředků je otázka na jejich nadřízeného. Samozřejmě je to většinou nepříjemná věc a my ji řádně prošetříme,“ řekla pouze.

MP3 Flash player. Credits, license, contact examples: http://pyg.keonox.com/flashmp3player/
Stejně tak nikdo na Ministerstvu vnitra neví, kolik případů takového počínání policistů se ročně odehraje. Za posledních deset let bylo více než 230 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví. Ale nevíme přesně, co z toho byly dopravní nehody nebo zabití člověka. Inspekce takovou evidenci nevede. K těmto údajům jsme došli pouze na základě novinových rešerší.

Za brutální činy by měli policisté skončit za mřížemi

Co je a co není přiměřené zakročení proti výtržníkovi? To je otázka, kterou si lidé pokládají často v souvislosti s případy, který jsem vám dnes představili. Je chyba, že si inspekce nevede statistiku o násilí v policejních řadách vůči veřejnosti? Pomohlo by to něčemu?

Jiří Kopal z Ligy lidských práv se domnívá, že by se takovou statistikou odlišily násilné trestné činny policistů od jiných zneužití pravomoci veřejného činitele nenásilného charakteru. Veřejnost by tak měla přehled o tom, proč vůbec nějaký inspekční orgán existuje, jaké má výsledky a proč ho má ze svých daní platit. „Je potřeba, i když Liga lidských práv není příznivcem nějakých drakonických trestů, aby byl policista za brutální trestné činy občas potrestán i nepodmíněně, nikoliv pouze podmínkou nebo vůbec. To je důležitá zpráva pro další policisty, že nemají v násilí pokračovat,“ doplnil Jiří Kopal.

V případě, že má člověk pocit, že podstoupil nepřiměřený zákrok policie, měl by vyhledat právní pomoc nebo v případě nemajetné osoby obrátit se na nějakou nevládní organizaci, aby mu pomohla sepsat trestní oznámení nebo stížnost. Potom by měl podle Jiřího Kopala dále sledovat svůj případ, zda stížnost není hozena do koše, zda na ní dostal adekvátní odpověď, jestli bylo trestní oznámení řádně vyšetřováno a jestli nad celým průběhem řádně dohlížel státní zástupce. „Je potřeba být aktivní a nebát se za svá práva bojovat,“ řekl Jiří Kopal.

Každý druhý rok se stávají v České republice případy, kdy policie někoho brutálně zbije a někdy, jako v lednu tohoto roku v Brně, člověk po tomto zákroku i zemře. „I kdyby šlo o nějakého nebezpečného zločince, policie má právo pouze na základě přiměřenosti, na níž je postaven celý policejní zákon, zakročit, předat ho dalším orgánům, státní zástupce podá obžalobu, soud odsoudí, potrestá, ale ne policie. Takže už člověka, i kdyby policistům nadával, ale pouze chtěl poradit cizince a takto se mu dostane od policie odpovědi, tak je to opravdu páchání trestných činů ze strany policistů a doufám, že tento trestný čin bude potrestán,“ dodal Jiří Kopal.

Článek byl zveřejněn dne 27. 3. 2009 na stránkách ČRo 1 – Radiožurnálu, naleznete jej zde.

Dosáhnout odškodnění je pro pacienty v Rakousku snažší

Minulý týden se na ministerstvu zdravotnictví uskutečnil kulatý stůl na téma mimosoudního odškodňování pacientů. Tuto akci pořádala Liga lidských práv s cílem otevřít odbornou diskusi, která by vedla k lepší vymahatelnosti práv pacientů a zajištění spravedlivého odškodnění za zásahy do jejich důstojnosti, těla a zdraví. U kulatého stolu se sešlo téměř čtyřicet odborníků z řad advokátů, zástupců akademické obce, státní správy a nemocnic.
O mimosoudním odškodňování pacientů v Rakousku hovořila Belinda Jahn a Gerald Bachinger z rakouské organizace Patientenawaltschaft. Ta poskytuje pomoc poškozeným pacientům během mimosoudního vyjednávání o náhradě škody s lékaři a pojišťovnami, jedná-li se o újmu, která vznikla v důsledku pochybení na straně lékaře. Druhou oblastí, na niž se Patientenawaltschaft specializuje, je vedení fondu sloužícího ke kompenzování újmy, kterou nezpůsobil lékař. Taková újma může vzniknout např. v důsledku výskytu nepříznivých následků léčby, se kterými však byl pacient dopředu seznámen a s nimiž souhlasil. Příkladem posledně jmenovaného je situace, kdy tělo odmítne transplantovaný orgán.
Rakouští právníci upozornili na to, že počet pacientů, kteří se obracejí na Patientenawaltschaft rok od roku roste. Důvod však nevidí v tom, že by se zhoršovala lékařská péče, ale ve větší odvaze a sebedůvěře pacientů. Účastníci diskuse zhodnotili jako zajímavý zejména přístup a praxi rakouských nemocnic a lékařů, kteří sami odkazují pacienty na organizaci Patientenawaltschaft, pokud jim během léčby vznikla újma ať už kvůli pochybení lékaře nebo z jiných důvodů.

Pro účastníky kulatého stolu byly přínosné také výstupy českých přednášejících advokáta a mediátora Roberta Cholenského a zkušené advokátky Marie Cilínkové, kteří se podělili o zkušenosti s mimosoudním odškodňováním v českém prostředí. Diskutující se shodli na tom, že tento způsob řešení sporu mezi pacientem a zdravotnickým zařízením u nás bohužel není příliš rozšířen. Odborníci vidí problém zejména na straně pojišťoven, které svým přístupen znemožňují mimosoudní řešení. Pojišťovny odmítají proplácet náhrady za újmu, které vyjednají pacienti s nemocnicemi sami. Pacienti jsou tak nuceni obrátit se na soud, který může trvat i několik let.

Přibývá rodičů, kteří odmítají očkování dětí. Hrozí jim zásah policie

Odmítnutí povinného očkování může ohrozit zdraví dítěte. Na to pamatuje v Česku i příslušný zákon. Rodiče, kteří to nerespektují, nevyjdou možná z překvapení, když jim kvůli tomu zazvoní u dveří policie. To byl nakonec nedávný případ mladých manželů z Brna, kteří odložili očkování svého sotva půlročního dítěte takzvanou hexavakcínou, protože dítě špatně reagovalo na první ze tří dávek.
Po zásahu Ligy lidských práv bylo vyšetřování rodičů sice nakonec zastaveno, případ však upozornil na znepokojující vývoj. Neočkovaných dětí je kvůli postojům rodičů daleko víc.
Některé hygienické stanice sice mluví o jedincích, ale například podle krajské hygieničky v Brně Renaty Vaverkové jsou to ročně jen na jižní Moravě desítky.
„Nevím, o koho se může jednat, jsou to lidé, kteří se nějak sdružují, navzájem informují, používají stejný slovník. Co je k tomu vede, těžko říci,“ nechce krajská epidemioložka spekulovat. Ví, že tato skupina rodičů má načteny vědomosti z internetu, nejsou však v korelaci s nejnovějšími odbornými poznatky.
„Nejedná se o extrémní nárůst, ale vzestupný trend jsme zaznamenali. Jejich postoje většinou ovlivňují nejrůznější antivakcinační aktivity, působící nejen u nás, ale celosvětově,“ potvrdil vedoucí protiepidemického odboru Krajské hygienické stanice v Hradci Králové Jozef Dlhý.
Ohrožují i ostatní děti
„Jde většinou o rodiny vyznávající alternativní způsob života, a ty odmítají prakticky veškerou léčbu i očkování. Takové případy se řeší v přestupkovém řízení anebo končí u soudu. Bohužel si tito lidé neuvědomují, že tím ohrožují i jiné děti než jenom ty vlastní,“ vysvětlila krajská epidemioložka v Liberci Jana Prattingerová a potvrdila, že rodiny, které nedávají děti očkovat, tvoří komunitu a mezi sebou se radí, jak vyzrát na úřady.
„Mluvíme s nimi, ale neposlouchají, zdá se, že jsou někým ovlivňováni. Při jejich argumentaci totiž padají odkazy na instituce, které jsou proti očkování dětí. Říkám si, zda by ty osoby při úmrtí malého pacienta, kterého mohlo očkování zachránit, vzaly odpovědnost na sebe,“ míní ředitel Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem Josef Trmal.
Problematická legislativa
Jasno zřejmě není ani v legislativě. „Bohužel, vyhlášky nemyslí na to, do kdy má být vakcína naočkována, takže jsme ani nepokutovali,“ potvrdila Radka Štěpánková, asistentka z epidemiologie jihlavské krajské hygienické stanice. Naopak František Kotrba z Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje upozornil na paragraf 46 zákona 258/2000 Sb., O ochraně veřejného zdraví, který definuje povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování.
Právník Ligy pro lidská práva David Zahumenský obhajuje klasifikovat odmítnuté očkování dítěte jako pouhý přestupek tím, že společenská nebezpečnost takového jednání není vysoká. „Lze argumentovat i stanoviskem ochránce lidských práv Otakara Motejla, který opakovaně označil tyto případy jako s nízkou společenskou nebezpečností,“ řekl Zahumenský.
Naopak brněnská hygienička Vaverková toto odmítá jako rozbíjení dobře zavedeného a osvědčeného systému povinného očkování. „Jestliže dosáhneme proočkování zhruba 95 procent populace, nemohou se tyto nemoci epidemicky šířit,“ říká Vaverková.
Rodičům vadí výraz povinné očkování
Podle epidemioložky Krajské hygienické stanice Zlínského kraje Hany Tkadlecové rodiče odmítající očkování dětí mnohdy přeceňují jednostranně podané informace získané na internetu. Často jde o neověřená a nepodložená fakta.
„Někdy mám pocit, že rodičům vadí, že je očkování povinné, a argumentují tím, že na západ od nás tomu tak není. To je ovšem jen zdánlivé,“ poznamenala Tkadlecová. Většina vyspělých zemí má podle ní doporučená očkovací schémata, jimiž se lékaři i rodiče řídí. „Pokud pak dětem některá očkování chybí, jsou omezovány například ve výběru střední či vysoké školy, kde je po nich doklad o očkování požadován. To už na sobě jistě pocítili i mnozí naši studenti, kteří chtěli v zahraničí studovat,“ doplnila epidemioložka.
Hlavní hygienik republiky Michael Vít Právu řekl, že odmítačům povinného očkování se lékaři i hygienici snaží význam očkování vysvětlit. „Když pak rodiče zjistí, jaké důsledky by neočkování mohlo pro jejich potomka mít, většinou dítě očkovat dají,“ uvedl Vít. Pokud přesto odmítnou dát dítě očkovat, hrozí jim pokuta až do výše 10 tisíc korun.

Článek byl publikován dne 26. 1. 2009 na www.novinky.cz (obdobně také v deníku Právo), naleznete jej zde.

Rodičům váhajícím s povinným očkováním hrozí i trestní postih

Praha – V některých případech, kdy se rodiče dítěte rozhodnou odložit či odmítnout povinné očkování, mohou na sebe nakonec přivodit legislativní postih. Úředníci totiž mohou zhodnotit takové jednání jako zanedbání povinné péče a výživy a postupovat podle předpisů pro tyto případy. Byť tedy rodiče sledují dobro své ratolesti, mohou za to být potrestáni.

Manželé z Brna, kteří vzhledem k pokračujícímu vyšetřování jejich případu zůstávají v anonymitě, přišli se svým synem k lékaři na povinné očkování tzv. hexavakcínou. Ta má chránit třeba před záškrtem nebo dávivým kašlem. Po očkování dítě reagovalo pláčem a podrážděností. Rodiče se po zvážení rozhodli další dávku odmítnout s tím, že rok počkají. To však nakonec vedlo překvapivě k trestnímu stíhání za zanedbání povinné výživy a uvalení opatrovníka na syna.

Právník z Ligy lidských práv David Záhumenský soudí, že v tomto případě reagovaly české úřady nepřiměřeně. I přesto, že rodiče podepsali prohlášení o odmítnutí, žádali ve skutečnosti odklad očkování o rok. Záhumenský říká, že český systém je rigidní a neumožňuje rodičům takové rozhodnutí. Tento případ je podle něj bezprecedentní a hraničí s šikanou ze strany policie a úřadů.

Předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví David Marx říká, že jde vždy především o záležitost komunikace mezi praktickým lékařem a rodiči. „Jedním ze zásadních problémů dnešního zdravotnictví je absence partnerské komunikace mezi lékařem a pacientem vůbec,“ dodává David Marx. Zdůrazňuje, že první článek úmluvy o lidských právech a biomedicíně konstatuje, že zájmy jedince jsou nadřazeny zájmům společnosti a vědy. Pacient by tedy v ideálním případě měl rozhodovat, co se s jeho tělem bude dít.

Článek byl publikován dne 13. 1. 2009 na www.ct24.cz, naleznete jej zde.