Úterý, 12. října 2010Zprávy z médií
Zpráva byla zveřejněna dne 12. 10. 2010 na Rádiu Praha.
Česká nevládní organizace Liga lidských práv kritizovala Českou republiku ve Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen, který tento týden zahájil v Ženevě 65. zasedání. Liga vládě vytýká, že stále nevyšetřila případy nedobrovolně sterilizovaných žen a nezajistila jejich řádné odškodnění. Také upozornila, že v Česku nadále ženy nemohou svobodně rozhodovat o místě porodu. ČTK to sdělila právnička ligy Kateřina Červená, která organizaci na zasedání zastupuje. Oficiální delegace české vlády bude mít slyšení ve výboru 14. října, kde bude obhajovat kroky, které kabinet k odstranění diskriminace žen podnikl. Hlavní kritika ligy se zaměřila na to, že vláda stále nevyšetřila případy sterilizovaných žen a nezajistila jejich řádné odškodnění. Upozornila také, že ženám, které nechtějí rodit v porodnicích, není umožněno rodit doma za pomoci porodních asistentek, nebo v porodních domech. Tyto ženy jsou tak ponechány bez jakékoliv zdravotnické péče, a nuceny tudíž podstupovat zbytečné riziko, kterému by bylo možné se vyhnout, kdyby u porodu mimo porodnici mohla asistovat vyškolená porodní asistentka, uvedla Kateřina Červená.
Ze zprávy o nerovnostech mezi pohlavími ve světě Global Gender Gap Report 2010, kterou ve švýcarském Davosu zveřejnilo Světové ekonomické fórum (WEF) si Česká republika v žebříčku rovnoprávného postavení žen ve společnosti polepšila z loňského 74. místa na průměrnou 65. příčku. Nejlépe hodnocené jsou Island, Norsko, Finsko a Švédsko. Tabulku zahrnující celkem 134 zemí uzavírá Jemen. Česko patří mezi 22 států, v nichž mají ženy a muži zcela rovný přístup ke vzdělání. Hluboce podprůměrná je ČR naopak v hodnocení mzdových rozdílů mezi muži a ženami.
Středa, 28. ledna 2009Tiskové zprávy
Ve dnech 17. – 21. ledna proběhla na území Izraele, Egypta a okupovaných palestinských územích mise organizovaná Mezinárodní federací lidských práv (FIDH), Evropsko-středomořskou sítí lidských práv a Mezinárodní komisí právníků. Cílem mise bylo vyzvat strany konfliktu k okamžitému ukončení bojů, k umožnění přístupu nestátních neziskových organizací a novinářů do okupovaných palestinských území. Renomovaní ochránci lidských práv a významní aktivisté ze zemí Evropské unie a Spojených států, kteří se mise účastnili, dále vyzvali k ukončení obléhání Gazy, k vyslání mezinárodní mise pod záštitou OSN, která zdokumentuje závažná porušení lidských práv v rámci konfliktu, a k trestnímu stíhání pachatelů zločinů podle mezinárodního práva. Kromě toho se mise zaměřila na vyjádření podpory a solidarity s občanskou společností, zejména organizacemi na ochranu lidských práv v Izraeli i Palestině.
Účastníci mise, mezi nimiž byl i český zástupce Petr Uhl, vydali po návratu z Blízkého východu závěrečná stanoviska. „Jsme zděšeni hrůzami války zahájené v pásmu Gazy, významnými ztrátami na životech civilistů a velkým rozsahem ničení majetku civilistů a infrastruktury v rámci operace ‚Lité olovo‘ a rovněž selháním mezinárodního společenství, které této tragédii nezabránilo.“ Od izraelských a palestinských lidskoprávních organizací, které tento ozbrojený konflikt sledují, získala delegace informace, z nichž vyplynulo, že Izrael závažně porušil mezinárodní humanitární právo, včetně Čtvrté ženevské konvence o ochraně civilistů ve válečném období a mezinárodního obyčejového práva, kterým se řídí vedení ozbrojených konfliktů.
Některá z těchto porušení jsou zločiny podle mezinárodního práva. Zejména izraelská armáda se dopustila nevybíravých či nepřiměřených útoků a nesplnila svou právní povinnost chránit civilisty a civilní infrastrukturu před takovými útoky. Operace také závažně poškodily občanská, kulturní, hospodářská, politická a sociální práva obyvatel Gazy.
„Žádné porušení mezinárodního humanitárního práva ze strany palestinských bojovníků nemůže nikdy ospravedlnit podobná nebo ještě závažnější porušení ze strany Izraele,“ píše se v závěrečné zprávě. Proto členové mise odsuzují neschopnost Spojených států a Evropské unie, partnerů izraelské vlády, přijmout důrazná opatření směřující k prevenci či zastavení války. Delegace tedy žádá o spolupráci mezinárodní společenství, které by mělo vyvinout tlak na Izrael, aby upustil od obléhání Gazy a ukončil okupaci všech palestinských území. Dále požadují, aby Evropská unie a Spojené státy okamžitě a plně podpořily nezávislé vyšetřování, které by mělo být zahájeno ihned. Lidskoprávní organizace vyzvaly rovněž izraelské a egyptské úřady, aby zajistily okamžitý přístup pozorovatelů, kteří sledují dodržování lidských práv, do pásma Gazy.
Neděle, 15. června 2008Zprávy z médií
Jedním ze tří pilířů Organizace spojených národů je ochrana lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv (dále jen Deklarace), která představuje první ucelený katalog lidských práv na mezinárodní úrovni, byla přijata v roce 1948 a letos tak oslavíme její 60. výročí. Deklarace prohlásila ochranu lidských práv za společný cíl pro všechny národy světa. Občanská a politická práva v ní stojí vedle hospodářských, sociálních a kulturních práv (dále jen sociální práva) bez nějakého oddělování a rozlišování. Následující období však již tak příznivé k sociálním právům, která chrání takové základní zájmy člověka jako bydlení, zdraví, práce nebo svoboda od hladu, nebylo.
I přes bezpočet deklarací, ať již na půdě OSN či jinde, že všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná (tedy, že všechna jsou důležitá), vzájemně závislá a provázaná, jsou sociální práva fakticky právy druhé kategorie. To se odráží i ve skutečnosti, že mechanismy na jejich ochranu vytvořené na mezinárodní úrovni zdaleka nedosahují takové kvality jako u práv občanských. Oběti porušování občanských práv se mohou obracet v rámci OSN na Výbor pro lidská práva, nebo na Evropský soud pro lidská práva a na jiné orgány. V oblasti sociálních práv však žádná taková možnost pro jednotlivce neexistuje To v důsledku přispívá i k jejich mnohem menšímu dodržování. Nicméně, to se může již brzy změnit.
Učinný opční protokol
Od počátku devadesátých let se vedou diskuze o vytvoření Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ten by jednotlivcům umožnil podávat stížnosti na porušování sociálních práv k Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. I když závěry výborů při OSN nejsou striktně vzato právně závazné, požívají velké autority a jednalo by se o velmi významný krok k lepší ochraně sociálních práv.
V rámci Rady OSN pro lidská práva byla v roce 2006 vytvořena pracovní skupina, která má za úkol vypracovat návrh opčního protokolu. Pracovní skupina po dlouhých a rozsáhlých jednáních návrh přijala 4. dubna 2008 a postoupila jej Radě. Navrhovaný text je kompromisem. Na jedné straně se některé státy v čele s Velkou Británií snažily záruky protokolu co nejvíce oslabit. Prosazovaly například, že státy by si mohly při ratifikaci vybrat pouze některá práva, jejichž porušování by Výbor mohl posuzovat. Nebo bude moci posuzovat pouze závažné porušování práv. Tyto návrhy nakonec schváleny nebyly. Jako kompromis bylo ale přijato, že Výbor bude moci odmítnout posouzení stížnosti, která neprokazuje, že stěžovatel utrpěl zjevnou škodu.
I přes uspokojivý výsledek, který ocenila i koalice téměř 300 nevládních organizací z celého světa podporující vznik účinného opčního protokolu, rozhodnuto ještě zcela není. Kvalitu a vyváženost vypracovaného návrhu však dokazuje skutečnost, že byl 19. června 2008 jednomyslně přijat Radou OSN pro lidská práva, která jej postoupila Valnému shromáždění Spojených národů. Teprve po případném schválení Valným shromážděním bude opční protokol otevřen státům k podpisu a ratifikaci. V platnost by měl vstoupit po ratifikaci minimálně deseti státy. Cesta je tedy ještě dlouhá a nebude jednoduchá.
Soudní – v tomto případě kvazisoudní – ochrana sociálních práv je stále proti mysli řady lidí. Opční protokol je snahou o prolomení této psychologické bariéry a umožnit tak efektivnější ochranu sociálních práv. Na národních úrovních můžeme po světě najít řadu dobrých příkladů soudní ochrany sociálních práv. Dokladem je Jihoafrická republika, kde má ústavní soud pravomoc rozhodovat zcela rovnocenně o právech občanských i sociálních.
V Evropě máme určitou zkušenost s kolektivními stížnostmi v rámci Evropské sociální charty. Technické problémy k přijetí opčního protokolu tedy neexistují.
Solidarita s méně šťastnými
Je na vůli jednotlivých členských států OSN, zda 60. výročí vyhlášení Deklarace oslavíme přijetím opčního protokolu. Byl by tak učiněn další významný krok k postupnému naplnění Deklarace, v níž se praví, že „vybudování světa, ve kterém lidé zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu“. Obyvatelé Česka mají to štěstí, že žijí v zemi, kde nemusí každý den řešit, zda vůbec přežijí do dalšího dne. Přesto, nebo právě proto, bychom měli prokázat solidaritu s obyvateli těch méně šťastných oblastí a zasadit se o přijetí a co nejširší následnou ratifikaci účinného opčního protokolu.
Jan Kratochvíl
Článek vyšel v časopise UN Bulletin 2’08.
Pátek, 4. ledna 2008Zprávy z médií
Výbor OSN pro práva dítěte ve svých Závěrečných doporučeních z ledna 2003 naléhal na Českou republiku, aby byla zachována současná věková hranice trestní odpovědnosti stanovená na patnáct let.
Široká diskuse ohledně trestní odpovědnosti probíhala již v souvislosti s novým zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebo ZSM). Citovaný zákon stanovil hranici trestní odpovědnosti na 15 let. Zde upravená trestní odpovědnost je koncipována jako tzv. relativní odpovědnost.
Dětská kriminalita klesá
V rozporu s uvedeným doporučením Výboru OSN pro práva dítěte věcný záměr nového trestního zákona navrhuje snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let.
Jako důvod je nejčastěji uváděno, že dnešní mládež dospívá dříve, že stejná věková hranice je platná i v okolních státech a za první republiky existovala i v tehdejším Československu. Málokdy je však argumentováno statistikami kriminality dětí mladších 15 let. Média vytvářejí dojem, že současná generace dětí je generací kriminálníků s narůstající brutalitou.
Analýza Institutu pro kriminologii a sociální prevenci či dostupné policejní statistiky a zkušenosti policistů z terénu nijak nepotvrzují to, že by se situace co do počtu i závažnosti trestných činů páchaných mládeží výrazně zhoršovala.
I zpráva Nejvyššího státního zastupitelství o činnosti z roku 2006 uvádí, že v “roce 2006 stagnovala úroveň vykázané trestné činnosti mladistvých (údaje o stíhaných i obžalovaných osobách byly v podstatě obdobné jako v roce 2005).
Pokud jde o děti mladší 15 let, zde bylo naopak zaznamenáno další, rozhodně nezanedbatelné, snížení počtu dětí, které se dopustily činu jinak trestného (oproti roku 2005 činila hodnota poklesu sice jen 9,5 %, v absolutních počtech však bylo dosaženo nejnižšího čísla za celé období od roku 1989).” Nevyšší státní zastupitelství tedy dospělo k závěru, že snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let, na němž je založen i nově vypracovávaný návrh trestního zákoníku, se jeví jako nevhodné a blíže nepodložené. Pro takové snížení věkové hranice trestní odpovědnosti nesvědčí ani poznatky z praxe při objasňování a dokazování zvlášť závažné násilné trestné činnosti.
Snížení hranice problém nevyřeší
Většina odborníků podporuje komplexnější řešení a přiklání se k názoru, že samotné snížení věkové hranice trestní odpovědnosti problém stejně neřeší. Při stanovování hranice trestní odpovědnosti je nutné si uvědomit, že nezáleží ani tak na tom, jestli věková hranice bude 14 nebo 15 let, ale spíše na následné reakci systému na delikventní jednání nezletilého a na jeho prevenci. Je třeba zdůraznit, že současná právní úprava již teď umožňuje přijmout opatření vůči dítěti mladšímu 15 let, které se dopustilo činu jinak trestného.
V právních systémech států, kde je hranice trestní odpovědnosti stanovena v nízkém věku, jsou následná opatření vůči pachateli přijímána převážně v rámci specializované netrestní justice. Tam, kde je stanoven vyšší věk trestní odpovědnosti, je s mladistvými pachateli zacházeno podobně jako s dospělými, tresty jsou ukládány v rámci trestní justice a jsou kratší. Současná právní úprava v sobě spojuje oba tyto modely, kdy trestně odpovědným dětem starším 15 let jsou ukládána opatření (výchovná, ochranná, trestní) specializovanými soudy v trestním řízení, reflektujícím specifika mladistvých, zatímco dětem mladším 15 let, které se dopustí činu jinak trestného, je možné uložit některá opatření (dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu) včetně ochranné výchovy.
Samotné snížení hranice trestní odpovědnosti problém neřeší. Musí být doplněno odpovídajícími programy práce s mladistvými delikventy a koncepcí prevence kriminality dětí a mládeže.
Ochrana práv a zájmů dítěte
V oblasti delikvence dětí mladších 15 let máme za to, že existují zásadnější problémy, které je třeba legislativně řešit.
Třeba ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte mladšího 15 let, které je podezřelé ze spáchání činu jinak trestného, a institut předběžného opatření použitého u dítěte jako náhrada vazby.
Ustanovení § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže stanoví, že “dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné.” Řízení dle III. hlavy zákona o soudnictví ve věcech mládeže dopadající na děti mladší 15 let není pojato jako řízení trestní, ale občanské soudní řízení, vycházející z úpravy řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Řídí se podpůrně občanským soudním řádem (§ 96 ZSM). Nicméně toto řízení zahrnuje dvě fáze: druhé fázi, tj. fázi občanského soudního řízení, předchází fáze první, kterou nelze za občanské řízení považovat, neboť se zaměřuje na ujasnění toho, zda dítě mladší 15 let spáchalo čin jinak trestný. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže však vůbec neřeší ani základní otázky týkající se postupu při prověřování uvedených věcí, přičemž v případě absence úpravy je třeba vycházet z ustanovení trestního řádu.
Pokud se tedy dítě mladší 15 let dopustí činu jinak trestného, podá státní zástupce soudu pro mládež návrh na uložení opatření. Ze zákona vyplývá, že samotné řízení bude zahájeno až podáním daného návrhu (soud může řízení zahájit také bez návrhu) a až tímto okamžikem nabývá dítě práv vyplývajících ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Teprve tehdy je mu také poskytnuta ochrana ve formě opatrovníka (advokáta), který hájí zájmy dítěte.
Výše uvedený zákon přiznává zvýšenou ochranu mladistvému (osoba starší 15 let a mladší 18 let), jehož zájmy musí být obhájcem hájeny již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, a to včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných. Mladistvý musí být zastoupen obhájcem již v přípravném řízení. Obhájce má právo se zúčastnit těch úkonů, kterých je oprávněn se zúčastnit mladistvý.
Jinak je tomu ovšem ve věcech dětí mladších 15 let, kdy je řízení zahájeno až podáním návrhu na uložení opaření a jedná se de facto o řízení občanskoprávní, proto zde není přípravné řízení jako v řízení trestním. Z tohoto důvodu zde také není dána povinnost zastupovat dítě, podezřelé ze spáchání činu jinak trestného, obhájcem již během vyšetřování tohoto činu, a to před zahájením samotného řízení. Dozorující státní zástupce je sice povinen podat k soudu návrh bezodkladně poté, co se doví, že pachatelem je dítě, které nemůže být pro svůj věk trestně stíháno.
Z logiky věci však podání tohoto návrhu předpokládá vést dokazování k prokázání rozhodných okolností nasvědčujících tomu, že dítě podezřelé ze spáchání činu jinak trestného se tohoto činu skutečně dopustilo. Proto by již při těchto úkonech, jak je tomu i v případě mladistvých, mělo být dítě povinně zastoupeno obhájcem, který by přispěl ke zvýšené ochraně jeho práv a oprávněných zájmů.
Dítě v náhradní vazbě
Dalším problémem je skutečnost, že ačkoli v případě dětí mladších 15 let není vazba dle zákona možná (ta je specificky upravena jen ve věcech mladistvých), došlo k tomu, že dítě bylo umístěno pro podezření ze spáchání činu jinak trestného do zařízení ústavní péče, a to na základě předběžného opatření nařízeného soudem dle § 76a OSŘ na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Přitom jediným důvodem uvedeným v usnesení soudu byl ten, že nezletilý je vyslýchán k nejasnému úmrtí jiné osoby, a v tomto řízení byl a stále je veden jako hlavní podezřelý.
Institut předběžného opatření podle §76a OSŘ však slouží výhradně k ochraně dětí samotných, nikoli k ochraně společnosti před těmito dětmi. Nejenže takové rozhodnutí nebylo slučitelné se samotnou podstatou tohoto institutu, ale i výše uvedený důvod pro nařízení předběžného opatření nenaplňoval důvody stanovené v ustanovení §76a odst. 1 OSŘ. Toto předběžné opatření by se mělo vydávat zejména v případě, kdy je dítě použito ke spáchání trestného činu ze strany rodičů. V takové situaci lze totiž konstatovat, že další pobyt dítěte u jeho rodičů není v jeho zájmu. Ve výše zmiňovaném případě však tato situace nenastala. Je třeba apelovat na to, aby byla respektována presumpce neviny a na nezletilého bylo do pravomocného rozhodnutí soudu pohlíženo jako na nevinného. Vydáním a vykonáním výše uvedeného opatření tak patrně došlo k neoprávněnému zásahu do osobní svobody nezletilého.
Také Nejvyšší státní zastupitelství považuje za vhodnější jiné změny právní úpravy v oblasti delikvence dětí mladších 15 let než snížení hranice trestní odpovědnosti, “a to jednak změnou ustanovení § 90 zákona č. 218/2003 Sb. (nahrazení obligatorních návrhů na uložení opatření prostorem pro uvážení státního zástupce při fakultativním podávání návrhu), jednak vhodným doplněním druhů opatření, která by bylo možno ukládat podle § 93 zákona č. 218/2003 Sb., jednak zajištěním rychlé vykonatelnosti takto uložených opatření, a s tím spojené zkvalitnění právní úpravy režimu výkonu ochranné výchovy, popř. úprava zabezpečovací detence.” Právní úprava možných opatření je u dětí mladších 15 let ve svém důsledku paradoxně přísnější než u mladistvých, neboť škála možných opatření u dětí mladších 15 let je mnohem užší. Prakticky neexistují vhodné probační programy, soud tak může uložit pouze jeden ze dvou druhů opatření, přičemž mnohdy by vzhledem k okolnostem činu bylo třeba dítěti např. udělit napomenutí, uložit ústavní výchovu či jiné výchovné omezení nebo povinnost; tento názor dokladuje i vysoké procento upuštění od uložení opatření.
Diskuse by tedy spíše než o snížení hranice trestní odpovědnosti měla být vedena o efektivitě opatření přijímaných jako reakce na deliktní jednání dětí mladších 15 let a úspěšnosti těchto opatření při resocializaci dítěte. Snižování hranice trestní odpovědnosti povede ke zbytečné kriminalizaci dětí a zneužívání stále mladších dětí k páchání trestné činnosti.
STATISTICKÝ PŘEHLED KRIMINALITY MLÁDEŽE
a) kriminalita nezletilí (mladiství)
b) kriminalita mladiství
2001 2002 2003 2004 2005 2006
a) celková 9926 5541 4692 3319 3086 3090
b) celková 12913 10901 9779 7886 7614 7605
z toho:
a) vraždy 3 0 0 4 1 1
b) vraždy 8 5 5 12 2 4
a) násilná 1285 982 873 705 581 544
b) násilná 1141 1241 1235 1341 1149 990
a) mravnostní 141 119 120 92 104 74
b) mravnostní 181 229 194 161 190 175
a) majetková 7214 3419 2731 1953 1786 1180
b) majetková 9650 7294 6229 4701 4643 4159
a) hospodářská 70 94 120 110 100 101
b) hospodářská 253 320 260 221 248 280
Zdroj: Policejní prezidium ČR
Samotné snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let problém kriminality dětí neřeší. Musí být doplněno odpovídajícími programy práce s mladistvými delikventy a koncepcí prevence kriminality dětí a mládeže.
Jana Havigerová, Veronika Kristková
Článek vyšel v měsíčníku Parlamentní zpravodaj dne 4.1.2008.
Pondělí, 26. března 2007Tiskové zprávy
Rok 2006 se zapíše do historie jako rok, kdy byla zavražděna novinářka deníku Novaya Gazetta a ruská lidskoprávní aktivistka Anna Politkovskaja. Právě když dokončovala sérii článků o zvěrstvech, které ruské jednotky napáchaly v Čečensku, někdo ji ve výtahu jejího domu zastřelil. Dodnes nebyla novinářčina smrt řádně prošetřena a svět už se nejspíš nikdy nedoví, proč a na čí žádost byla Anna Politkovskaja zavražděna.
Příběh ruské novinářky obletěl celý svět, větší je ale počet těch obhájců lidských práv, kteří byli sprovozeni ze světa bez zájmu médií – na Filipínách byl v červnu dvěma neznámými muži zavražděn obránce práv drobných rolníků M. W.Cornea, v Iráku bylo v dubnu nalezeno tělo umučeného odborového předáka Husseina Aliho a v neposlední řadě v byl v září zavražděn člen kolumbijského Výboru na obranu lidských práv G. I. Melendez.
Represe vůči těm, kteří vytrvale poukazují na porušování lidských práv ze strany svých vlád nabývá i sofistikovanějších podob než je zabití a fyzické napadení. Od útoků 11. září 2001 zprávy vykazují jednoznačný trend: státy začaly citelně omezovat svobodu shromažďování a sdružování – Bělorusko, Rusko nebo Uzbekistán přijali právní úpravu, která ztěžuje registraci občanských sdružení a umožňuje zásahy státu do jejich vnitřního chodu. „Antiteroristická“ legislativa v Bahrajnu, Jordánsku a Tunisu a ruské, běloruské a filipínské „antiextrémistické“ zákony přímo ohrožují svobodu sdružování a svobodu slova. Podle zprávy výrazně vzrostl počet svévolných zadržení a zmanipulovaných soudních procesů a vyšetřování.
Přitom bývalý generální tajemník OSN, Kofi Annan, ve své předmluvě ke zprávě varuje před zásahy do sdružovacího práva a oslabováním angažovaného společenského života. V silné a strukturované občanské společnosti vidí jedinou šanci jak ochránit jednotlivce před porušováním jeho základních lidských práv a svobod ze strany státu, ale třeba i nadnárodních korporací. Mezinárodní ochranný mechanismus, který OSN zajišťuje, může účinně zasáhnout v případech masivního porušování lidských práv, nemůže však ochránit každého jednotlivce v každé situaci. Na této úrovni proto musí existovat hustá síť organizací a sdružení bránící lidská práva, jen ta jsou podle Annana schopna včas a přiměřeně porušování práv zabránit. Omezující zásahy států do života občanské společnosti je proto vždy třeba hodnotit kriticky.
Stručné informace o zprávě naleznete na této adrese: http://www.fidh.org/IMG/pdf/dp-pages-GB.pdf
Plná verze zprávy v angličtině je dostupná z adresy: http://www.fidh.org/article.php3?id_article=4108
Liga lidských práv je členem Mezinárodní federace lidských práv (FIDH) založené v roce 1922 v Paříži.
Bližší informace poskytne:
Předseda Ligy lidských práv Jiří Kopal, email jkopal@llp.cz, a Jana Koláčková email jkolackova@llp.cz, tel. 608 719 535
Liga lidských práv
Bratislavská 31, 602 00 Brno, Czech Republic
tel.: +420 545 210 446, fax: +420 545 240 012
e-mail: brno@llp.cz
