Úterý, 22. listopadu 2011Tiskové zprávy
Česká vláda pod vedením premiéra Jana Fischera se 23. listopadu 2009 omluvila ženám, které byly nedobrovolně sterilizovány. Dodnes však nebyly podniknuty žádné kroky, aby sterilizované ženy získaly také finanční odškodnění. Na to zareagovaly některé neziskové organizace, které vládu vyzvaly, aby situaci změnila.
Jednou z žen, které lékaři provedli při porodu sterilizaci bez informovaného souhlasu a tím jí zabránili mít další děti, je Elena Gorolová, členka Spolku žen postižených nedobrovolnou sterilizací. „Sterilizovali mě proti mé vůli. Jen mi dali nějaký papír k podepsání, ale nikdo mi nevysvětlil, co to je. Až později jsem zjistila, že už nemůžu mít děti. To oni mi vzali možnost mít děti,“ řekla Gorolová.
Eleně Gorolové i všem ostatním postiženým ženám se vláda za protiprávní zákrok před dvěma lety omluvila. Dosáhnout odškodnění však sterilizovaným ženám znemožňuje současná legislativa, podle níž jsou případy promlčeny. „Tisíce žen tak zůstává neodškodněno a Česká republika s tím nic nedělá. Takový přístup vlády je neakceptovatelný,“ uvedl Dezideriu Gergely, ředitel Evropského centra pro práva Romů.
Na lhostejnost vlády proto zareagovaly neziskové organizace Evropské centrum pro práva Romů, Liga lidských práv, Vzájemné soužití a Spolek žen postižených sterilizací. Ty stát vyzývají, aby jednal po vzoru Švédska, kde v minulosti sice také docházelo k neoprávněným sterilizacím, ale vláda se k této skutečnosti postavila čelem a postižené ženy odškodnila. Organizace doporučují, aby i česká vláda ustanovila nezávislou komisi, která zjistí, kolik žen bylo protiprávní sterilizací poškozeno, a následně vytvoří vhodný odškodňovací mechanismus.
Případy řeší i Evropský soud pro lidská práva
Některé případy neoprávněně sterilizovaných žen se dostaly až před Evropský soud pro lidská práva. Ten za odmítavý postoj k odškodnění neoprávněně sterilizovaných žen odsoudil například na začátku listopadu Slovensko, které muselo poškozené ženě odškodné zaplatit. Ke štrasburskému soudu se dostaly i dva případy z České republiky, které jsou tomu slovenskému velmi podobné.
Verdikt v případu případu sterilizované ženy, kterou zastupuje Liga lidských práv, vyřkl letos v létě i Nejvyšší správní soud v Brně.
„Nejvyšší soud změnil rozhodnutí olomouckého Vrchního soudu a rozhodl, že k promlčení nedošlo. Případ je ale natolik specifický, že rozsudek bohužel nemůžeme chápat jako precedent, který by otevíral dveře k odškodnění ostatním sterilizovaným ženám,“ komentovala právnička Ligy Kateřina Červená.
Bližší informace poskytnou:
Sinan Gökcen, PR manažer Evropského centra pro práva Romů, tel.: +36 30 649 1698 (anglicky)
Elena Gorolová, členka Spolku žen postižených nedobrovolnou sterilizací, tel.: 775 761 194
Kateřina Červená, právnička Ligy lidských práv, tel.: 777 701 621
Kumar Vishwanathan, ředitel Vzájemného soužití, tel.: 777 760 191
Nález Nejvyššího soudu je k dispozici zde.
Shrnující tiskovou zprávu věnovanou případům sterilizace u nás najdete zde.
Stanovisko ombudsmana k nuceným sterilizacím romských žen najdete zde.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze Slovenska najdete zde.
Liga lidských práv již dříve zpracovala publikaci „Právní protiopatření proti protiprávní sterilizaci“, která je volně k dispozici zde.
Středa, 5. října 2011Tiskové zprávy
Krajský soud v Brně v srpnu přiznal 100 tisíc korun a omluvu ženě, která byla v roce 2010 po domácím porodu zdravého dítěte nedobrovolně převezena záchrankou do nemocnice. Případ vyvolal velký rozruch v médiích a odpor mnohých lékařů. Liga lidských práv nyní zveřejňuje písemné vyhotovení rozsudku, který srozumitelně vysvětluje hranice oprávnění lékařů vynucovat u dítěte zdravotní péči. Rozsudek má velký význam pro praxi zdravotníků, kteří mají často nesprávné představy o právech pacientů.
V rozsudku nastínil soudce Michal Ryška, který se případu věnoval, celou řadu zásad pro postup lékařů v situaci, kdy rodiče nesouhlasí s nabízenou hospitalizací dítěte. Z jeho rozhodnutí vzešlo například to, že je nemyslitelné, aby docházelo k nedobrovolným transportům zdravých lidí, kteří nejeví známky poruchy zdraví. Pokud se tak stane, musí existovat možnost domoci se satisfakce za vzniklé bezpráví.
Zdraví a život dítěte je prioritou, nelze ovšem připustit, aby výjimečný zákonný prostředek, jako je právo poskytnout péči i bez souhlasu rodičů v případě bezprostředního ohrožení života a zdraví dítěte, byl nadužíván či dokonce zneužíván mimo rámec striktních zákonných podmínek a aby se stal záminkou pro alibistické a hyperprotektivní postupy zdravotníků. Někteří lékaři si podle soudce totiž často myslí, že neexistuje zcela zdravý, jen nedostatečně vyšetřený pacient.
Zásah zdravotníků musí být výjimečný a odůvodněný
Z rozsudku dále vyplývá, že prvotní a nejsilnější odpovědnost za dítě a jeho vývoj nesou rodiče. Výjimečný zásah zdravotníků do odpovědnosti rodičů musí být v zájmu dítěte legitimně podmíněn skutečně pádnými a přesvědčivými argumenty, zachycenými ve zdravotnické dokumentaci.
Pokud dítě v daný moment objektivně nejeví žádné znaky poruchy zdraví, pouhá hypotetická možnost zhoršení stavu nebo pouhá vhodnost lékařem navrhované péče k preventivní ochraně života či zdraví dítěte nepostačuje k omezení práva rodičů rozhodovat. Nástrojem, který se k přiměřenému řešení celé situace dosud nabízel, byl negativní revers učiněný za dítě zákonným zástupcem.
Lékaři nejčastěji nerespektují práva rodiček
Liga řeší porušování práv pacientů v rámci právnické poradny pro pacienty, kterou organizace vede na webových stránkách www.ferovanemocnice.cz. Z praxe vyplývá, že lékaři mají problém respektovat především práva rodičů a jejich dětí.
„Týká se to zejména takzvaných ambulantních porodů v nemocnici, kdy žena krátce po porodu žádá propuštění zdravého dítěte do domácí péče,“ uvedla právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
„V jednom z nedávných dotazů v naší poradně si jedna maminka stěžovala, že když se byla předem informovat v porodnici na ambulantní porod, lékaři jí řekli, že jí dítě na negativní revers prostě nedají,“ popsala Candigliota. Nyní mají tyto ženy jistotu, že buď jim bude vyhověno, nebo mohou požadovat nemalé odškodnění za omezování osobní svobody.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, email: zcandigliota@llp.cz, tel.: 777 893 871
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 3/2011 najdete zde.
Úterý, 6. září 2011Zprávy z médií
Rozhovor Haló novin s poslankyní Soňou Markovou (KSČM), stínovou ministryní zdravotnictví
Při projednávání návrhu zákona o zdravotních službách, který bude nyní sněmovna schvalovat, ministr Leoš Heger (TOP 09) neustále zdůrazňuje, že jeho smyslem je posílení práv pacienta. Je to pravda?
Posílení práv pacienta je zastírací zaklínací formule člověka, který za maskou dobrotivého pohádkového dědečka skrývá nehezkou tvář většině pacientů nebezpečného a zlého čaroděje. Návrhy zákonů zdravotnické reformy z pera vládní pravicové koalice ve skutečnosti zavádějí mnohem více regulací a jsou skrytě i otevřeně zaměřeny proti samotným pacientům. Zvlášť proti těm, kteří budou mít hlouběji do kapsy. Nová právní norma také vzletně hovoří o tom, že má být dosaženo úrovně poskytování zdravotních služeb s úrovní srovnatelnou v tradičních, ekonomicky vyspělejších zemích EU. Většina těchto států však dává do zdravotnictví mnohem vyšší procento HDP a zároveň poskytuje většině pacientů mnohem méně služeb při srovnatelné nebo i větší spoluúčasti.
Liga lidských práv kritizuje novou definici odborné úrovně poskytované péče, lege artis, zejména její dovětek »s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti«. Jaké to může mít dopady pro pacienta?
Může to znamenat, že i nedostatečně vybavené a podfinancované nemocnice bez dostatečného množství kvalifikovaných lékařů a sester budou poskytovat péči na »náležité odborné úrovni«. Pokud by takovouto »péčí« byla pacientovi způsobena škoda, nedomůže se odškodnění s poukazem na to, že konkrétní podmínky a objektivní možnosti daného zdravotnického zařízení neumožňovaly poskytnout patřičně kvalitní zdravotní péči. To podle odborníků odporuje Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, kterou je ČR vázána, která kromě jiného upravuje právo poškozených osob na případnou spravedlivou náhradu.
Norma zavádí institut předem vysloveného přání a jeho pětileté časové omezení. Co přesně tato změna znamená?
Tento institut by měl umožnit pacientovi, aby se rozhodl, jaké lékařské zákroky si přeje či nepřeje do budoucna podstoupit v případě, že nebude schopen o nich sám rozhodnout. Omezení na pět let však jde proti tomuto původně dlouho očekávanému opatření. Důvodem zavedení tohoto omezení je podle předkladatelů rychlý vývoj vědy. Na tyto případy již ale pamatuje jiné ustanovení. Podle něho není takové přání třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s poskytnutím těchto služeb. Vypadá to, že se autoři sami zalekli své »pokrokovosti« a snaží se původní záměr poněkud otupit.
Ve sněmovně jste mj. kritizovala navrhovaný převod kojeneckých ústavů pod ministerstvo práce. Ministr Heger na rozdíl od vás tvrdil, že to neznamená jejich rušení…
Musím zcela otevřeně konstatovat, že se mi pana ministra podařilo naštvat už tím, že jsem od samého počátku poukazovala na jeho snahu vyřadit speciální dětská zařízení pro děti do tří let z resortu ministerstva zdravotnictví pod záminkou, že o zdravé děti v jeslích a kojeneckých ústavech nemusí pečovat odborní vyškolení zdravotníci. Za jistě »bohulibými« snahami o umístění všech dětí do náhradních rodin se skrývá jediná motivace: za každou cenu ušetřit veřejné finanční prostředky! Vůbec není respektována skutečnost, že velmi mnoho dětí je do pěstounské a adoptivní péče kvůli svému zdravotnímu a sociálnímu postižení neumístitelných. Na otázku, kde tyto děti budou žít po zrušení kojeneckých ústavů, mi pan Heger konkrétně neodpověděl. Čeká nás tedy návrat k obecním sirotčincům, anebo půjdeme ještě dále do minulosti a vezmeme si příklad ze staré Sparty, kde podle pověsti života neschopné jedince házeli ze skály? Podobně je tomu s jeslemi. Jejich počet klesl v letech 1990–2004 o více než 94 procent. Dnes je v ČR 49 jeslí jako zdravotnická zařízení, tj. jsou osvobozeny od daně, s 1587 místy. Pokud bude zákon schválen, ceny v těchto zařízeních – pro rodiny s dětmi tolik potřebných – stoupnou o více než 17 procent.
Co si myslíte o ustanovení, které znemožňuje všem nezletilým bez ohledu na věk, aby navštěvovali lékaře bez souhlasu rodičů?
To může znamenat, že i sedmnáctiletí budou moci podstupovat zákroky, jako například odběr krve či rentgen, pouze se souhlasem rodičů. Může dojít i k tak absurdní situaci, že rodič nedá svolení své sedmnáctileté dceři navštívit gynekologa a ten by měl takovou pacientku odmítnout. Řešení v podobě tzv. generálního souhlasu zákonných zástupců pro poskytování zdravotních služeb nezletilému jen administrativně zatíží lékaře a nemá v podstatě žádný smysl.
Souhlasíte se zavedením možnosti provádět očkování i bez souhlasu, či dokonce proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců? A co soudíte o dalších změnách, které norma přináší?
Názory na zmíněnou změnu v provádění očkování se různí, osobně si myslím, že se v případě nutného očkování asi nelze spoléhat pouze na uvědomělost a vzdělanost rodičů. Problematickou se mi ale jeví snaha ministerstva bránit porodním asistentkám, aby pomáhaly u porodů mimo nemocnice, a dokonce jim za to hrozí až milionové pokuty. Nejsem příznivkyní domácích porodů, protože to může ohrozit zdraví a život matky i dítěte, ale toto je přece jen »silná káva«. Nejasnosti panují také kolem vyřizování stížností pacientů na poskytovanou péči, protože komise složená z právníků a lékařů, která bude vydávat odborné posudky, bude jednat bez výjimky neveřejně. Je třeba připomenout, že kromě pacientů bude mít zákon 80milionový dopad na státní rozpočet kvůli zavádění nových registrů, a náklady z rozpočtů krajů kvůli novým povinnostem jsou zatím nevyčísleny. S tím se ministerstvo nenamáhalo zabývat. Návrh také umožňuje lékařům ukončit jednostranně péči o pacienta, který nebude plně akceptovat navrhovanou léčbu. To může v konečném důsledku vést k popření základního práva pacienta na svobodný a informovaný souhlas. Podle Ligy lidských práv již dnes dochází k odmítání péče onkologickým pacientům, kteří nechtějí podstoupit veškerou navrhovanou léčbu. Právě toto ustanovení by tuto praxi pomohlo zlegalizovat.
Kritizovala jste také zákon o specifických zdravotních službách. Které z navrhovaných změn vám vadí nejvíce?
Jde o změnu samotné filozofie – místo péče se zavádí služba stále více placená pacientem. Základním kritériem není snaha poskytnout pacientům potřebnou kvalitní péči, ale co nejvíce ušetřit peníze jdoucí za pacientem. Ostatní důvody plýtvání nechávají tuto vládu v klidu, včetně všudypřítomné korupce. Je třeba si u tohoto zákona všimnout jedné důležité věci -poprvé po odchodu lidovců zavanul dech středověku. Ze zákona bylo vyjmuto vše, co se týkalo umělého přerušení těhotenství. Je zřejmé, že zde jsou tlaky ze strany konzervativních pravicových politiků omezit právo ženy na rozhodování se o tom, zda bude, nebo nebude mít dítě. Návrh také přináší větší finanční zátěž pro zaměstnavatele na zajištění pracovnělékařských služeb (252 mil. Kč), pro provozovatele škol na preventivní prohlídky žáků (29,7 mil. Kč), poskytovatele zdravotních služeb v souvislosti s prováděním externích auditů lékařského ozáření (42,5 mil. Kč jednou za 5 let) a státního rozpočtu na zajištění ochranného léčení (58 mil. Kč na jednu 30lůžkovou stanici).
Jedinou normou, kterou jste nenavrhovala zamítnout, byl zákon o zdravotnické záchranné službě…
KSČM od samého počátku jasně deklarovala, že si je vědoma volání pracovníků zdravotnické záchranné služby po uceleném zákonu, který by podrobně upravoval jejich nelehkou a životně důležitou práci. Škoda, že se nepodařil prosadit maximální sociální program pro záchranáře. Přesto jsme rádi aspoň za kompromis ve formě odchodného, který snad bude odhlasován jako společný pozměňující návrh a pod kterým jsem také podepsána. Další řešení by mělo následovat v rámci Zákoníku práce. Je třeba ale připomenout, že jsem na základě analýzy našich odborníků v rámci projednávání zákona upozorňovala na některé problémy, které zůstaly nevyjasněny a nevyřešeny. Jedná se o prodloužení dojezdové doby z 15 na 20 minut nebo o to, jestli i nadále budou v některých případech jezdit záchranky s pacienty od jednoho zdravotnického zařízení k druhému, a ty je budou moci i odmítat. Zůstává také paragraf, který umožňuje neposkytnutí přednemocniční neodkladné péče a vytváří se tak zákonná opora pro nezasahování u běžných dopravních nehod, epidemií, pandemií, hromadných neštěstí a katastrof.
Jde již o druhý balík zákonů, které mají reformovat zdravotnictví. Na co se mají pacienti připravit?
Co ve skutečnosti pacienty čeká, dnes nikdo vlastně neví. Návrhy byly špatně připravené, neprodiskutované s odbornou veřejností nebo na jejich připomínky nebyl brán zřetel. Do sněmovny tak doputovaly právní i věcné paskvily. Projednávání ve zdravotnickém výboru a na plénu sněmovny pak bylo doslova plivnutím do tváře nejen nám zákonodárcům, ale především občanům ČR. Stovky stran návrhů zákonů a následně i pozměňovacích návrhů nemohly být ve zkrácených lhůtách, vládní koalicí arogantně přidělených, dostatečně prostudovány. Opravdu mě překvapilo, že i velmi inteligentní a vzdělaní lidé, renomovaní lékaři a uznávaní odborníci v řadách poslanců vládní koalice přistupují na pouhé odkývání toho, co jim jejich šéfové nařídí, a ještě se pod to ochotně podepisují. Zdravotnická reforma tedy přináší zásadní změny do českého zdravotnictví v podobě snižování solidarity, zavedení dvojí zdravotní péče – pro bohaté a pro ty, kteří si zákonem nedefinovaný nadstandard nebudou moci zaplatit. Podobu zdravotní péče těmto pacientům bude určovat jejich zdravotní pojišťovna, nikoliv jejich zdravotní stav.
Článek byl publikován dne 6.9.2011 v deníku Haló noviny.
Úterý, 23. srpna 2011Zprávy z médií
Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv a zmocněnkyně maminky, která vysoudila omluvu a odškodnění. Článek byl publikován dne 22. 8. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Většina lidí nechápe, jak mohli brněnští záchranáři prohrát soud s rodičkou po překotném porodu doma. Vždyť převozem do nemocnice proti její vůli zachránili dítě! Kdyby ho neodvezli za asistence policie, mohli být naopak žalováni pro neposkytnutí péče. Pokud rodiče záchranku zavolali, pak se přece museli podřídit rozhodnutí lékaře. Jinak by nemělo smysl ji volat! Soudce se musel zbláznit, protože tímto precedentem dal návod dalším pacientům, aby vytřískali ze státu peníze, přestože nedošlo k žádné škodě na zdraví. Jak je to ale ve skutečnosti?
Zákon přesně upravuje situaci, kdy mohou zdravotníci poskytovat péči dítěti bez souhlasu rodičů a dokonce si za tím účelem přivolat pomoc policie. Jde o případy, kdy je poskytnutí neodkladné péče „nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte“. V brněnském případě lékař záchranné služby dítě prohlédl, ale nezjistil žádnou patologii. Naopak ve zprávě ohodnotil dítě jako maximálně zdravé, což vyjádřil ohodnocením Apgar skóre 10. Z logiky věci proto nelze zachraňovat život nebo zdraví naprosto zdravého jedince. Ze zákona nevyplývá žádná výjimka ani pro novorozence – i v jejich případě musí být zjištěna nějaká známka poruchy zdraví, aby bylo možné zasahovat proti vůli rodičů, nikoliv jen riziko či hypotetická možnost zhoršení zdraví.
Zdravotníci měli rodiče spíše poučit
Co tedy měli záchranáři dělat, když se poprvé setkali s nestandardní situací, kdy rodiče zdravého dítěte po porodu doma odmítli převoz do nemocnice? Po vyšetření dítěte měli zdravotníci povinnost rodiče poučit o možných rizicích odmítnutí převozu a případně o nutnosti dostavit se co nejdříve k pediatrovi a následně si od nich nechat podepsat negativní revers (informovaný nesouhlas s poskytnutím péče). Ten s sebou záchranka běžně vozí a neexistuje důvod ho nepoužít v případě, kdy je sice vhodné dítěti poskytnout určitou péči, ale není to nezbytné a neodkladné – tudíž kdy není možné péči poskytnout proti vůli rodičů. Negativní revers spojený s náležitým poučením rodičů zbavuje zdravotníky odpovědnosti pro případ, že by došlo k újmě na zdraví.
Podle Evropského soudu pro lidská práva má každá žena právo si svobodně zvolit místo porodu a stát je povinen zajistit, aby tuto volbu mohla uskutečnit, tedy aby měla přístup ke zdravotní péči i u porodu doma. Vzhledem k tomu, že v České republice systém zdravotní péče u domácího porodu nenabízí jinou alternativu než si zavolat záchrannou službu, mají ženy plné právo tak učinit. Rozhodně ale nemají povinnost se podrobit nuceným převozům do nemocnice, pokud je zjištěno, že se narodilo zdravé dítě. Nejde o žádné zneužití drahé záchranné služby, ale o jedinou možnost, jak zajistit vyšetření dítěte po porodu doma v nočních hodinách. Standardní péče o ženy a děti v porodnici je též nákladná a rovněž to není argument pro neposkytnutí této péče.
Kritika směřující na soudce Ryšku, který v případu rozhodl ve prospěch rodičky, je nemístná. Jde o jednoho ze zkušených a vzdělaných soudců, kteří svými rozsudky vnáší do praxe filozofii, na níž je postaveno medicínské právo v západních zemích – respekt k pacientovi a jeho právo na sebeurčení. Tuto filozofii zatím post-totalitní zdravotnictví není schopno plně vstřebat, ale bude si na ni muset zvykat. Česká republika je vázána mezinárodními úmluvami, které upravují práva pacientů, proto soudy nesmí tolerovat nedobrovolné hospitalizace zdravých jedinců za asistence policie. Pokud by soudce Ryška rozhodl opačně, prakticky by to znamenalo zákaz porodů a péče o dítě doma, což by odporovalo postoji Evropského soudu pro lidská práva.
Řešení: Vzdát se předsudků a lépe se připravit
A co říci k tomu, že odškodnění za poskytnutí „svědomité“ péče je nemorální a nepřijatelné? Taková péče, pokud je poskytnuta nedobrovolně a v rozporu s podmínkami zákona, je zásahem do osobní svobody i rodičovských práv. Pokud pan Rath dostal za facku sto tisíc korun, pak stejná částka je zcela přiměřená i pro ženu, která byla v období těsně po porodu vystavena bezdůvodnému a necitlivému zásahu zdravotníků a policie namísto toho, aby se v klidu a soukromí věnovala kojení svého zdravého dítěte a prožívala klidné okamžiky v jeho blízkosti. Podobnou situaci by jistě nikdo nechtěl prožít a vysouzená částka motivuje zdravotníky, aby se k podobným praktikám příště neuchylovali.
Co vyplývá z brněnského rozsudku?
1) Zdravotníci jsou zoufale nepřipraveni na situace, kdy se pacienti nechtějí podrobit standardním postupům. Zdravotnická zařízení by měla své zaměstnance proškolit v oblasti práv pacientů, psychologie a komunikace. Také by měla mít zpracovány standardní postupy, aby zdravotníci nebyli v nejistotě jak postupovat.
2) Zdravotnická zařízení by měla být při poskytování nedobrovolné péče velmi zdrženlivá. Ano, zdravotníci se mohou mýlit a myslet si, že jde o ohrožení života dítěte. Pokud se ale následně jejich omyl prokáže, vzniká odpovědnost za zásah do osobní svobody a rodičovských práv.
3) Zdravotníci by se měli vzdát svých předsudků vůči „alternativcům“, ale zaměřit se výhradně na poskytování péče současně s respektováním práv pacientů. Jak uvedl soudce, v tomto případě byl diagnózou „porod doma“, nikoliv objektivní ohrožení dítěte.
4) Zdravotnická zařízení měla být v případě svého pochybení připravena k mimosoudnímu řešení. Právě arogance a neschopnost přiznat chybu a omluvit se vedla v tomto případě k podání žaloby k soudu a k požadavku na finanční zadostiučinění. Původně přitom rodičce stačila pouhá omluva!
5) Rozsudek má obrovský význam pro svobodu rodičů při rozhodování v otázkách zdraví svých dětí. Rodiče dostávají větší jistotu a sebevědomí, že mohou o své dítě pečovat podle svého nejlepšího přesvědčení, pokud dítě není přímo ohroženo na zdraví.
Pondělí, 8. srpna 2011Aktuality
Ženám, které Liga zastupuje v případech protiprávních sterilizací, svitla nová naděje. Nejvyšší soud prohlásil v případě paní Ivety z Ostravy, že nedobrovolná sterilizace nemůže být promlčena. Díky tomu mají šanci získat odškodnění. Rozhodnutí soudu je důkazem, že pouhá omluva vlády nestačí.
