Ženám, které Liga zastupuje v případech protiprávních sterilizací, svitla nová naděje. Nejvyšší soud prohlásil v případě paní Ivety z Ostravy, že nedobrovolná sterilizace nemůže být promlčena. Díky tomu mají šanci získat odškodnění. Rozhodnutí soudu je důkazem, že pouhá omluva vlády nestačí.
Brno – 23. června – Tento týden se dvě klientky Ligy lidských práv konečně dočkaly odškodnění za chyby soudů v řízeních o způsobilosti k právním úkonům. Za tři roky trvající boj o způsobilost přiznal Městský soud v Praze paní H. 37 tisíc korun. Druhý spor se týkal paní M., které soud odmítl způsobilost navrátit. Za to jí podle soudu přísluší odškodnění ve výši 200 tisíc.
Paní H. byla v roce 2005 na základě šikanózního návrhu ze strany města zbavena soudem způsobilosti k právním úkonům. V řízení nebyla vyslechnuta a advokátka, kterou jí přidělil soud ji vůbec nekontaktovala. Na základě jediného neaktuálního znaleckého posudku ji pak soud připravil o veškerá práva. Paní H. se odvolala a v konečném rozsudku soud potvrdil, že pro zásah do její způsobilosti neexistuje důvod. Celý soudní proces však trval skoro dva roky, v jejichž průběhu žila paní H. v nejistotě o svém postavení i budoucím životě.
O případu paní M. již Liga před časem informovala v tiskové zprávě. Na konci roku 2007 Ústavní soud uznal, že v řízení o způsobilosti k právním úkonům soudy porušily její práva, když jí bezdůvodně odmítly způsobilost k právním úkonům navrátit. Náhrady za újmy na svých právech se však dočkala až teď.
Přestože v obou případech soudy přiznaly žalobkyním nižší částky, než požadovaly, jde o velice významná rozhodnutí. Při stanovení výše finančního odškodnění, které jim za nezákonný postup v rozhodování soudy přiznaly, vycházely soudy zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v obdobných řízeních přiznává nemalé částky.
Oba případy však také dokazují, jak neochotně přistupují obecné soudy k navracení způsobilosti k právním úkonům, případně k přiznání náhrady škody za nezákonný zásah do práv člověka. Jedné z klientek byla navrácena způsobilost k právním úkonům až na základě nálezu Ústavního soudu, druhé se podařilo dosáhnout odškodnění až poté, co se k případu vyjádřil Nejvyšší soud. V obou případech trvalo více než tři roky od podání žaloby na odškodnění, než soudy vydaly konečné rozhodnutí. „Oproti minulosti se jedná o mírný posun v rozhodování soudů, který je způsoben zejména aktivitou Ústavního a Nejvyššího soudu. Obecným soudům se však důsledná ochrana práv a důstojnosti lidí s postižením zatím nedaří. Sankce v podobě náhrady vzniklé újmy vnímáme tedy jako nejlepší způsob, jak působit na státní orgány,“ komentovala rozhodnutí právnička Ligy a Centra advokacie duševně postižených (MDAC) Zuzana Durajová.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Durajová, právnička Ligy lidských práv a MDAC, tel. 773 692 282, zdurajova@mdac.info
Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
——————–
Češi už vědí, kde jsou nejpomalejší soudy. Ukázal to průzkum Lidových novin. Pevné nervy a dostatek času potřebují hlavně lidé na jižní Moravě. Jmenovitě v Brně. V první desítce nejpomalejších se umístila dokonce pětice místních soudců. Oni sami se ale hájí. Průzkum je prý zavádějící.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Pokud se chcete soudit v Brně, musíte počítat s tím, že na verdikt si nejspíš počkáte nejdéle z celé republiky. Podle aktuálních průzkumů tady totiž soudům leží na stole nejvíc nevyřízených civilních případů v zemi, které se táhnou i několik let a další přibývají.
Gabriela STOČKOVÁ, mluvčí brněnského městského soudu
——————–
Městský soud v Brně, obecně řečeno, nevyjadřuje nesouhlas s těmito výsledky. Nicméně je nutno si uvědomit, že to je největší soud prvního stupně v České republice, má nejvyšší nápad a poté je velmi snadné na základě těchto atributů, notabene na základě jiného kritéria ho napadat.
Kateřina ČERVENÁ, Liga lidských práv
——————–
Na nás se obrací stále čím dál více lidí, kteří si stěžují na průtahy a my jim říkáme braňte se, máte ty možnosti, žádejte odškodnění. Paradox je v tom, že i v samotném tom odškodňování vznikají průtahy.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Tady už to vidíte na mapě. Pokud se vezme v úvahu počet nevyřešených případů na jednoho soudce, nejhůře dopadlo Brno, hned za ním Ostrava, Plzeň a Most. Naopak nejrychleji se podle získaných dat soudí v jižních Čechách a v Praze 1. Ostatně čísla mluví za vše. Hned 5 soudců z první desítky s nejvyšším počtem nevyřízených případů je právě z brněnského městského soudu. Civilní spory se tady táhnou neskutečně dlouho. Soud ještě nedokázal rozlousknout hned 452 případů starších 7 let. I na to prý ale existuje vysvětlení.
Marcela KOMÁRKOVÁ, předsedkyně brněnského městského soudu
——————–
V těch asi 452 věcech je 240 věcí přerušených pro konkurs. S tím soudce nemůže dělat vůbec nic.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Kromě brněnského městského soudu mají podle průzkumu problém stíhat i další okresní soudy po celé jižní Moravě. Třeba v Břeclavi. Na jednoho soudce tam připadá více než stovka nevyřízených případů, které jsou starší než jeden rok. Ministerstvu spravedlnosti teď proto už došla trpělivost. Na problémové soudy na jižní Moravě si teď hodlá posvítit.
Jiří POSPÍŠIL, ministr spravedlnosti /ODS/
——————–
Ministerstvo ví o tomto problému, proto také posíláme nyní kontrolu na jižní Moravu, která má zjistit příčiny narůstajících průtahů u jednotlivých soudních kauz.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Jak kontroly dopadnou, bude známo za několik týdnů. Až potom bude jasné, kde a jaké z toho ministerstvo spravedlnosti vyvodí konkrétní důsledky. Michal Janotka, televize Prima.
Reportáž byla zveřejněna dne 23. 5. 2011 na TV Prima v pořadu Zprávy TV Prima.
Nejvyšší soud určil novým stanoviskem přiměřenou výši odškodného za průtahy v justici a na úřadech. Za jeden rok průtahů v řízení stanovil částku v rozmezí 15 až 20 tisíci korunami. Cílem stanoviska je, aby české soudy při rozhodování o nárocích na odškodnění nevycházely z nereálných abstraktních částek. Ocenilo jej i ministerstvo spravedlnosti.
Nejvyšší soud zdůraznil, že při rozhodování o odškodnění za průtahy nebo nepřiměřenou délku řízení je vždy nutné zohlednit individuální okolnosti případu. Neexistuje žádná předem daná přiměřená doba, po jejímž překročení lze automaticky hovořit o průtazích. „Jinak je vždy nutno přihlédnout ke složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a k významu předmětu řízení pro poškozeného,“ stojí ve stanovisku.
Rozmezí pro výši odškodnění určilo ve středu občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu. Vztahuje se na průtahy v soudních i správních řízeních. Soudy podle NS musejí nadále přesně vysvětlovat, jak ke konkrétní výši odškodného dospěly.
Soud nechce trestat, ale zrychlit řízení
Důležitější než samotné odškodňování je podle Nejvyššího soudu prevence průtahů. „Zjednodušeně řečeno, centrální orgány, které posléze odškodňují, by měly vytvořit takové materiální, finanční a personální podmínky pro práci soudů či jiných správních orgánů, aby ke zbytečným průtahům vůbec nemohlo dojít,“ uvedl mluvčí soudu Petr Knötig.
Průtahy v řízení patří podle dřívější zprávy Ligy lidských práv k nejčastějším důvodům stížností, jež podávají účastníci soudních sporů. Soudy je přitom často odmítají jako nedůvodné. Například v roce 2008 Česká republika vyplatila jako odškodnění za průtahy téměř 45 milionů korun.
Stanovisko je pro soudy přínosné
Ministerstvo spravedlnosti podle své mluvčí Terezy Palečkové považuje sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu za přínos, který ocení především soudy, u nichž se problematika nároků na odškodnění objeví pouze nárazově. „Soudy s bohatší zkušeností s odškodňováním rozhodují v intencích stanoviska Nejvyššího soudu v zásadě již nyní,“ dodala Palečková. Mluvčí také uvedla, že nejen soudy, ale i ministerstvo dosud přiznávalo nárok na odškodnění v podobné výši, k jaké dospěl NS.
Článek byl publikován dne 14. 4. 2011 na ct24.cz a naleznete jej zde.
Média přinesla minulý týden zprávu o tom, že Ministerstvo zdravotnictví chce dát do zákona sankce pro rodiče, kteří nechtějí respektovat stanovený očkovací plán. Diskusi vyvolal také případ paní Jasenčukové, která za neočkování dvou ze svých tří dětí dokonce stanula před trestním soudem.
Diskuse o očkování bohužel většinou zůstává u typicky českého schématu nesmiřitelného boje stoupenců a odpůrců povinného očkování. Domnívám se, že daleko více než vzájemné osočování by věci samotné prospěla věcnost. A zejména pohled do zahraničí. Kdy se konečně zbavíme jednostranného přístupu, jenž je postaven na strašení domácími autoritami (s tituly či funkcemi), bez toho, že by byly jakkoli reflektovány výsledky zahraniční diskuze?
Jak očkují v zahraničí?
S cílem podpořit takovou celospolečenskou diskusi jsme v Lize lidských práv ke konci minulého roku zpracovali analýzu toho, jak se k očkování dětí staví v šesti zemích EU. A výsledek? V Německu, Rakousku, Spojeném království i v Irsku dospěli k tomu, že povinné očkování nepotřebují. V Belgii je povinné jedno očkování, ve Francii tři. Jak je možné, že i tradičně konzervativní země střední Evropy jako Německo a Rakousko, s respektem k vyhlášeným autoritám a profesorům v oblasti medicíny, farmakologie a vakcinologie, dospěly k takovýmto zákonům? Znamená to, že i u nich zvítězila hloupost alternativy nad racionalitou preventivního lékařství? Jistě, že ne.
Ve všech šesti uvedených zemích samozřejmě usilují o ochranu veřejného zdraví a vysokou proočkovanost. Respektují ale zároveň, že cesta, která je nejjednodušší pro stát (přísně stanovený očkovací plán a postihy pro ty, kdo se od něj byť jen minimálně odchýlí) nemá mít automaticky přednost před svobodnou volbou rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.
Veřejné zdraví versus svoboda jednotlivce
Ochrana veřejného zdraví by podle ústavního pořádku měla dostat přednost před individuální volbou jednotlivce pouze tehdy, pokud je to nezbytné a pokud neexistuje méně restriktivní varianta. Jestliže ale praxe v uvedených demokratických zemích ukazuje, že veřejné zdraví lze chránit i bez povinností a represe, neznamená to, že bychom i my měli zkoumat, zda informace a pozitivní motivace nemohou fungovat i u nás? Domnívám se, že ano.
Loňské rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který prohlásil, že za stávajícího právního stavu není možné neočkujícím rodičům udělovat pokuty, přináší příležitost otevřít celospolečenskou diskusi o tom, zda potřebujeme, aby některá očkování byla v ČR povinná a jaká očkování by to případně měla být. Proč u nás s výjimkou tuberkulózy, kterou se podařilo po letech bojů vyčlenit, narůstá počet těch povinných, zatímco v jiných zemích klesá až k nule?
Z přesvědčování a udávání partnerský vztah nevybudujeme
Na straně povinného očkování je samozřejmě vysoká proočkovanost a tím i nízký výskyt nemocí. Stát se už více nemusí snažit. Zároveň s sebou ale povinné očkování přináší jevy, které pozitivní rozhodně nejsou. Například pediatři jsou často přesvědčeni o tom, že když je očkování povinné, tak jejich úkolem není vysvětlit rodičům přínosy očkování či rizika s ním spojená jako u jiných zákroků. Vzhledem k tomu, že očkování je povinné, omezí se na informace o tom, proč rodič má dítě naočkovat a co dítěti může hrozit, když naočkováno nebude. O tom, co jejich dítě riskuje, když očkování podstoupí, ani zmínka. Snaží se zkrátka rodiče přesvědčovat, nikoliv informovat, čímž porušují jejich právo na informovaný souhlas.
Nežádoucí je také „udávání“ rodičů, kteří se chtějí od očkovacího kalendáře odchýlit. Je tak porušována povinná mlčenlivost, kterou má každý zdravotník respektovat, a lékař ztrácí důvěru rodičů, bez které není možné efektivně spolupracovat.
Kdo by měl odpovídat za vedlejší účinky?
Problematický je i nízký počet hlášení o nežádoucích účincích v souvislosti s očkováním. Pediatr sice má teoreticky povinnost hlásit všechny vedlejší účinky Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, skutečnost je ovšem mnohdy jiná. Podle české právní úpravy totiž platí, že pokud by bylo dítě poškozeno na zdraví v souvislostí s očkováním, lékař za způsobenou škodu odpovídá i v případě, že nic nezanedbal. Jde o takzvanou objektivní odpovědnost podle § 421a občanského zákoníku. Pokud tedy lékař přizná, že zdravotní komplikace, které se u dítěte objevily, mohou souviset s provedeným očkováním, fakticky se hlásí k odpovědnosti za tyto komplikace.
V řadě zemí stát přijal odpovědnost za nežádoucí účinky očkování a vytvořil mimosoudní mechanismy, s jejichž pomocí se rodiče dětí, u nichž se závažné vedlejší účinky projevily, snadněji domohou odškodnění. Zvláštní systém odškodňování následků po očkování mají dokonce i v Německu, Rakousku nebo Spojeném království, tedy v zemích, kde již očkování povinné není. Pokud bychom chtěli, aby některá očkování v ČR zůstala povinná, mělo by být přihlášení se státu k odpovědnosti a zjednodušení cesty k náhradě škody pro postižené automatickou volbou.
Ať zákon vzejde z rozumné diskuse…
Nejvyšší právní soud loni prohlásil, že pokud chce stát neočkování pokutovat, musí být rozsah očkování stanoven v zákoně. Pevně věřím, že výběru konečné varianty bude předcházet rozumná diskuse ve společnosti i v Parlamentu. Proto doufám, že bude následovat více výměn názorů, jako byla ta v sobotních Lidových novinách. Neměli bychom zároveň zapomínat, že k věci mají co říci nejen odborníci, ale také rodiče.
Článek byl publikován dne 19. 1. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.