Čtvrtek, 23. června 2011Tiskové zprávy
Brno – 23. června – Tento týden se dvě klientky Ligy lidských práv konečně dočkaly odškodnění za chyby soudů v řízeních o způsobilosti k právním úkonům. Za tři roky trvající boj o způsobilost přiznal Městský soud v Praze paní H. 37 tisíc korun. Druhý spor se týkal paní M., které soud odmítl způsobilost navrátit. Za to jí podle soudu přísluší odškodnění ve výši 200 tisíc.
Paní H. byla v roce 2005 na základě šikanózního návrhu ze strany města zbavena soudem způsobilosti k právním úkonům. V řízení nebyla vyslechnuta a advokátka, kterou jí přidělil soud ji vůbec nekontaktovala. Na základě jediného neaktuálního znaleckého posudku ji pak soud připravil o veškerá práva. Paní H. se odvolala a v konečném rozsudku soud potvrdil, že pro zásah do její způsobilosti neexistuje důvod. Celý soudní proces však trval skoro dva roky, v jejichž průběhu žila paní H. v nejistotě o svém postavení i budoucím životě.
O případu paní M. již Liga před časem informovala v tiskové zprávě. Na konci roku 2007 Ústavní soud uznal, že v řízení o způsobilosti k právním úkonům soudy porušily její práva, když jí bezdůvodně odmítly způsobilost k právním úkonům navrátit. Náhrady za újmy na svých právech se však dočkala až teď.
Přestože v obou případech soudy přiznaly žalobkyním nižší částky, než požadovaly, jde o velice významná rozhodnutí. Při stanovení výše finančního odškodnění, které jim za nezákonný postup v rozhodování soudy přiznaly, vycházely soudy zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v obdobných řízeních přiznává nemalé částky.
Oba případy však také dokazují, jak neochotně přistupují obecné soudy k navracení způsobilosti k právním úkonům, případně k přiznání náhrady škody za nezákonný zásah do práv člověka. Jedné z klientek byla navrácena způsobilost k právním úkonům až na základě nálezu Ústavního soudu, druhé se podařilo dosáhnout odškodnění až poté, co se k případu vyjádřil Nejvyšší soud. V obou případech trvalo více než tři roky od podání žaloby na odškodnění, než soudy vydaly konečné rozhodnutí. „Oproti minulosti se jedná o mírný posun v rozhodování soudů, který je způsoben zejména aktivitou Ústavního a Nejvyššího soudu. Obecným soudům se však důsledná ochrana práv a důstojnosti lidí s postižením zatím nedaří. Sankce v podobě náhrady vzniklé újmy vnímáme tedy jako nejlepší způsob, jak působit na státní orgány,“ komentovala rozhodnutí právnička Ligy a Centra advokacie duševně postižených (MDAC) Zuzana Durajová.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Durajová, právnička Ligy lidských práv a MDAC, tel. 773 692 282, zdurajova@mdac.info
Pondělí, 23. května 2011Zprávy z médií
Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
——————–
Češi už vědí, kde jsou nejpomalejší soudy. Ukázal to průzkum Lidových novin. Pevné nervy a dostatek času potřebují hlavně lidé na jižní Moravě. Jmenovitě v Brně. V první desítce nejpomalejších se umístila dokonce pětice místních soudců. Oni sami se ale hájí. Průzkum je prý zavádějící.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Pokud se chcete soudit v Brně, musíte počítat s tím, že na verdikt si nejspíš počkáte nejdéle z celé republiky. Podle aktuálních průzkumů tady totiž soudům leží na stole nejvíc nevyřízených civilních případů v zemi, které se táhnou i několik let a další přibývají.
Gabriela STOČKOVÁ, mluvčí brněnského městského soudu
——————–
Městský soud v Brně, obecně řečeno, nevyjadřuje nesouhlas s těmito výsledky. Nicméně je nutno si uvědomit, že to je největší soud prvního stupně v České republice, má nejvyšší nápad a poté je velmi snadné na základě těchto atributů, notabene na základě jiného kritéria ho napadat.
Kateřina ČERVENÁ, Liga lidských práv
——————–
Na nás se obrací stále čím dál více lidí, kteří si stěžují na průtahy a my jim říkáme braňte se, máte ty možnosti, žádejte odškodnění. Paradox je v tom, že i v samotném tom odškodňování vznikají průtahy.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Tady už to vidíte na mapě. Pokud se vezme v úvahu počet nevyřešených případů na jednoho soudce, nejhůře dopadlo Brno, hned za ním Ostrava, Plzeň a Most. Naopak nejrychleji se podle získaných dat soudí v jižních Čechách a v Praze 1. Ostatně čísla mluví za vše. Hned 5 soudců z první desítky s nejvyšším počtem nevyřízených případů je právě z brněnského městského soudu. Civilní spory se tady táhnou neskutečně dlouho. Soud ještě nedokázal rozlousknout hned 452 případů starších 7 let. I na to prý ale existuje vysvětlení.
Marcela KOMÁRKOVÁ, předsedkyně brněnského městského soudu
——————–
V těch asi 452 věcech je 240 věcí přerušených pro konkurs. S tím soudce nemůže dělat vůbec nic.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Kromě brněnského městského soudu mají podle průzkumu problém stíhat i další okresní soudy po celé jižní Moravě. Třeba v Břeclavi. Na jednoho soudce tam připadá více než stovka nevyřízených případů, které jsou starší než jeden rok. Ministerstvu spravedlnosti teď proto už došla trpělivost. Na problémové soudy na jižní Moravě si teď hodlá posvítit.
Jiří POSPÍŠIL, ministr spravedlnosti /ODS/
——————–
Ministerstvo ví o tomto problému, proto také posíláme nyní kontrolu na jižní Moravu, která má zjistit příčiny narůstajících průtahů u jednotlivých soudních kauz.
Michal JANOTKA, redaktor
——————–
Jak kontroly dopadnou, bude známo za několik týdnů. Až potom bude jasné, kde a jaké z toho ministerstvo spravedlnosti vyvodí konkrétní důsledky. Michal Janotka, televize Prima.
Reportáž byla zveřejněna dne 23. 5. 2011 na TV Prima v pořadu Zprávy TV Prima.
Čtvrtek, 14. dubna 2011Zprávy z médií
Nejvyšší soud určil novým stanoviskem přiměřenou výši odškodného za průtahy v justici a na úřadech. Za jeden rok průtahů v řízení stanovil částku v rozmezí 15 až 20 tisíci korunami. Cílem stanoviska je, aby české soudy při rozhodování o nárocích na odškodnění nevycházely z nereálných abstraktních částek. Ocenilo jej i ministerstvo spravedlnosti.
Nejvyšší soud zdůraznil, že při rozhodování o odškodnění za průtahy nebo nepřiměřenou délku řízení je vždy nutné zohlednit individuální okolnosti případu. Neexistuje žádná předem daná přiměřená doba, po jejímž překročení lze automaticky hovořit o průtazích. „Jinak je vždy nutno přihlédnout ke složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a k významu předmětu řízení pro poškozeného,“ stojí ve stanovisku.
Rozmezí pro výši odškodnění určilo ve středu občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu. Vztahuje se na průtahy v soudních i správních řízeních. Soudy podle NS musejí nadále přesně vysvětlovat, jak ke konkrétní výši odškodného dospěly.
Soud nechce trestat, ale zrychlit řízení
Důležitější než samotné odškodňování je podle Nejvyššího soudu prevence průtahů. „Zjednodušeně řečeno, centrální orgány, které posléze odškodňují, by měly vytvořit takové materiální, finanční a personální podmínky pro práci soudů či jiných správních orgánů, aby ke zbytečným průtahům vůbec nemohlo dojít,“ uvedl mluvčí soudu Petr Knötig.
Průtahy v řízení patří podle dřívější zprávy Ligy lidských práv k nejčastějším důvodům stížností, jež podávají účastníci soudních sporů. Soudy je přitom často odmítají jako nedůvodné. Například v roce 2008 Česká republika vyplatila jako odškodnění za průtahy téměř 45 milionů korun.
Stanovisko je pro soudy přínosné
Ministerstvo spravedlnosti podle své mluvčí Terezy Palečkové považuje sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu za přínos, který ocení především soudy, u nichž se problematika nároků na odškodnění objeví pouze nárazově. „Soudy s bohatší zkušeností s odškodňováním rozhodují v intencích stanoviska Nejvyššího soudu v zásadě již nyní,“ dodala Palečková. Mluvčí také uvedla, že nejen soudy, ale i ministerstvo dosud přiznávalo nárok na odškodnění v podobné výši, k jaké dospěl NS.
Článek byl publikován dne 14. 4. 2011 na ct24.cz a naleznete jej zde.
Středa, 19. ledna 2011Zprávy z médií
Média přinesla minulý týden zprávu o tom, že Ministerstvo zdravotnictví chce dát do zákona sankce pro rodiče, kteří nechtějí respektovat stanovený očkovací plán. Diskusi vyvolal také případ paní Jasenčukové, která za neočkování dvou ze svých tří dětí dokonce stanula před trestním soudem.
Diskuse o očkování bohužel většinou zůstává u typicky českého schématu nesmiřitelného boje stoupenců a odpůrců povinného očkování. Domnívám se, že daleko více než vzájemné osočování by věci samotné prospěla věcnost. A zejména pohled do zahraničí. Kdy se konečně zbavíme jednostranného přístupu, jenž je postaven na strašení domácími autoritami (s tituly či funkcemi), bez toho, že by byly jakkoli reflektovány výsledky zahraniční diskuze?
Jak očkují v zahraničí?
S cílem podpořit takovou celospolečenskou diskusi jsme v Lize lidských práv ke konci minulého roku zpracovali analýzu toho, jak se k očkování dětí staví v šesti zemích EU. A výsledek? V Německu, Rakousku, Spojeném království i v Irsku dospěli k tomu, že povinné očkování nepotřebují. V Belgii je povinné jedno očkování, ve Francii tři. Jak je možné, že i tradičně konzervativní země střední Evropy jako Německo a Rakousko, s respektem k vyhlášeným autoritám a profesorům v oblasti medicíny, farmakologie a vakcinologie, dospěly k takovýmto zákonům? Znamená to, že i u nich zvítězila hloupost alternativy nad racionalitou preventivního lékařství? Jistě, že ne.
Ve všech šesti uvedených zemích samozřejmě usilují o ochranu veřejného zdraví a vysokou proočkovanost. Respektují ale zároveň, že cesta, která je nejjednodušší pro stát (přísně stanovený očkovací plán a postihy pro ty, kdo se od něj byť jen minimálně odchýlí) nemá mít automaticky přednost před svobodnou volbou rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.
Veřejné zdraví versus svoboda jednotlivce
Ochrana veřejného zdraví by podle ústavního pořádku měla dostat přednost před individuální volbou jednotlivce pouze tehdy, pokud je to nezbytné a pokud neexistuje méně restriktivní varianta. Jestliže ale praxe v uvedených demokratických zemích ukazuje, že veřejné zdraví lze chránit i bez povinností a represe, neznamená to, že bychom i my měli zkoumat, zda informace a pozitivní motivace nemohou fungovat i u nás? Domnívám se, že ano.
Loňské rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který prohlásil, že za stávajícího právního stavu není možné neočkujícím rodičům udělovat pokuty, přináší příležitost otevřít celospolečenskou diskusi o tom, zda potřebujeme, aby některá očkování byla v ČR povinná a jaká očkování by to případně měla být. Proč u nás s výjimkou tuberkulózy, kterou se podařilo po letech bojů vyčlenit, narůstá počet těch povinných, zatímco v jiných zemích klesá až k nule?
Z přesvědčování a udávání partnerský vztah nevybudujeme
Na straně povinného očkování je samozřejmě vysoká proočkovanost a tím i nízký výskyt nemocí. Stát se už více nemusí snažit. Zároveň s sebou ale povinné očkování přináší jevy, které pozitivní rozhodně nejsou. Například pediatři jsou často přesvědčeni o tom, že když je očkování povinné, tak jejich úkolem není vysvětlit rodičům přínosy očkování či rizika s ním spojená jako u jiných zákroků. Vzhledem k tomu, že očkování je povinné, omezí se na informace o tom, proč rodič má dítě naočkovat a co dítěti může hrozit, když naočkováno nebude. O tom, co jejich dítě riskuje, když očkování podstoupí, ani zmínka. Snaží se zkrátka rodiče přesvědčovat, nikoliv informovat, čímž porušují jejich právo na informovaný souhlas.
Nežádoucí je také „udávání“ rodičů, kteří se chtějí od očkovacího kalendáře odchýlit. Je tak porušována povinná mlčenlivost, kterou má každý zdravotník respektovat, a lékař ztrácí důvěru rodičů, bez které není možné efektivně spolupracovat.
Kdo by měl odpovídat za vedlejší účinky?
Problematický je i nízký počet hlášení o nežádoucích účincích v souvislosti s očkováním. Pediatr sice má teoreticky povinnost hlásit všechny vedlejší účinky Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, skutečnost je ovšem mnohdy jiná. Podle české právní úpravy totiž platí, že pokud by bylo dítě poškozeno na zdraví v souvislostí s očkováním, lékař za způsobenou škodu odpovídá i v případě, že nic nezanedbal. Jde o takzvanou objektivní odpovědnost podle § 421a občanského zákoníku. Pokud tedy lékař přizná, že zdravotní komplikace, které se u dítěte objevily, mohou souviset s provedeným očkováním, fakticky se hlásí k odpovědnosti za tyto komplikace.
V řadě zemí stát přijal odpovědnost za nežádoucí účinky očkování a vytvořil mimosoudní mechanismy, s jejichž pomocí se rodiče dětí, u nichž se závažné vedlejší účinky projevily, snadněji domohou odškodnění. Zvláštní systém odškodňování následků po očkování mají dokonce i v Německu, Rakousku nebo Spojeném království, tedy v zemích, kde již očkování povinné není. Pokud bychom chtěli, aby některá očkování v ČR zůstala povinná, mělo by být přihlášení se státu k odpovědnosti a zjednodušení cesty k náhradě škody pro postižené automatickou volbou.
Ať zákon vzejde z rozumné diskuse…
Nejvyšší právní soud loni prohlásil, že pokud chce stát neočkování pokutovat, musí být rozsah očkování stanoven v zákoně. Pevně věřím, že výběru konečné varianty bude předcházet rozumná diskuse ve společnosti i v Parlamentu. Proto doufám, že bude následovat více výměn názorů, jako byla ta v sobotních Lidových novinách. Neměli bychom zároveň zapomínat, že k věci mají co říci nejen odborníci, ale také rodiče.
Článek byl publikován dne 19. 1. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Čtvrtek, 6. ledna 2011Zprávy z médií
Diskuse o povinném očkování dětí se v České republice vedou již dlouho. Očkováním se v minulosti zabýval ombudsman Otakar Motejl, loni v červenci Nejvyšší správní soud, který zrušil možnost sankcionovat rodiče, pokud odmítnou nechat očkovat své dítě. Koncem loňského roku představila podrobnou analýzu přístupu k očkování dětí v několika evropských zemích Liga lidských práv. Deník referendum shrnul podstatné okolnosti s očkováním dětí spojené.
Nechuť k povinnému očkování se u některých rodičů objevila poté, co byla lehce dosažitelná fakta publikovaná v zahraničí. Obavy rodičů podpořily jak tyto argumenty, tak skutečnost, že povinné očkování není zavedeno v mnoha evropských zemích. Roli sehrála také touha svobodně rozhodovat o zdraví svých dětí a o tom, jaké látky budou vpraveny do jejich organismu.
Rodiče se vzpouzí, vzniká odpor
Vzhledem k tomu, že podle české právní úpravy je očkování dětí povinné, stávalo se, že rodičům, kteří odmítli nechat očkovat své dítě, byla udělena správní pokuta, která může v současnosti dosáhnout výše až deset tisíc korun.
Prvním hromadným uskupením prosazujícím svobodu volby při očkování dětí bylo sdružení Paracelsus, které vzniklo v roce 2002. Skupina založila vlastní webovou stránku, obracela se na poslance, ministerstvo zdravotnictví i veřejnost s požadavkem podpořit nepovinné očkování dětí. Paracelsus se odvolával na Listinu základních práv a svobod, podklady čerpal ze zahraničních zdrojů. Jeho činnost vyvolala výraznou polemiku o problematice očkování.
Lékaři vesměs činnost sdružení odsuzovali. Argumenty odpůrců vnímali jako zkreslující, tvrdili, že rušení povinného očkování může mít fatální důsledky. V jednom z lékařských stanovisek se uvádí toto: „Typické je, že aktivisté těchto kampaní většinou zastávají názory blízké homeopatii, esoterice, reinkarnaci, alternativním metodám v medicíně, živí své děti již od kojeneckého věku makrobiotickou stravou, domnívají se, že otužováním dětí se organismus stane imunní vůči infekcím atd. Soustřeďují se především na vedlejší účinky preventivních opatření, naprosto pomíjejí jejich pozitivní efekt. V argumentaci používají neověřených faktů, se kterými dovedně manipulují.“
První zmínka o negativním vlivu kampaní proti očkování se objevila v časopise Medicína už v roce 1998. Informovala o studii zpracované americkými a britskými lékaři ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací. Lékaři srovnávali dvě skupiny zemí. V první skupině byly země, ve kterých očkovací programy fungovaly bez přerušení po několik desetiletí (Maďarsko, Polsko, bývalá NDR a USA), ve druhé ty, v nichž byly vedeny protiočkovací kampaně různé intenzity (Švédsko, Japonsko, Velká Británie, Rusko, Itálie, SRN, Irsko, Austrálie). Studie upozorňuje, že jedním z velmi aktuálních aspektů celé věci je šíření názoru, že pokles nemocnosti není důsledkem očkování, ale komplexu společenských a ekonomických faktorů, což její autoři považují za omyl. Ze závěrů studie plyne, že v zemích, kde bylo povinné očkování zrušeno, vzrostla nemocnost a objevily se epidemie už potlačených nemocí, například v Rusku záškrt.
Pracovní skupina pro očkování v rámci České pediatrické společnosti později uspořádala „Národní očkovací týden 2002“, zaměřený na laickou veřejnost. Společnost začala provozovat informativní webové stránky.
Motejl ministerstvu: Zastavte nátlak na rodiče
Situací se před lety zabýval také veřejný ochránce práv Otakar Motejl. V jeho stanovisku se praví: „Odmítnutí očkování dítěte, není-li dána zdravotní kontraindikace, bývá sankcionováno pokutou udělenou orgánem ochrany veřejného zdraví. Dle zjištění z praxe stále dochází i k tomu, že ze strany těchto orgánů je na rodiče vyvíjen nepřijatelný nátlak tvrzením, že jejich odmítání očkování může být považováno za nedostatečnou péči o dítě. Takový postup vůči rodičům považuje ochránce za nepřijatelný.“
Už v roce 2004 Otakar Motejl opakovaně apeloval na ministerstvo zdravotnictví, aby se začalo zabývat problematikou možných výjimek v případě odmítání očkování ze závažných důvodů, současně navrhoval, aby zvážilo možnost změny právní úpravy.
Anna Šabatová, která se podílela na vypracování Motejlova stanoviska, k tomu Deníku Referendum řekla, že není odpůrkyní plošného očkování, ale systém očkování v České republice považuje za nepřiměřeně rigidní a represivní.
„Systém vychází z paternalistického přístupu státu k občanům a nerespektuje základní lidská práva. Měla jsem možnost sledovat, jak tento přístup z některých maminek, které usilovaly pouze o úpravu očkovacího kalendáře a větší respekt k individualitě dítěte, doslova vypěstoval zásadní odpůrkyně očkování, opravdu zbytečně,“ uvedla někdejší zástupkyně veřejného ochránce práv a dodala: „Srovnatelných výsledků jako v České republice v předcházení nakažlivých onemocnění dosahují i vyspělé země, které nemají tak rozsáhlý očkovací kalendář a očkování není povinné a vynuceno sankcí.“
Za důležité hledisko považuje Anna Šabatová fakt, že v těchto zemích se vysoké proočkovanosti dosahuje osvětou, ne sankcemi. Navíc k ochraně veřejného zdraví podle ní není z epidemiologického hlediska stoprocentní proočkování dětí potřeba.
Petice tvrdí, že očkování brání šíření nemocí, ale zdravým škodí
V únoru loňského roku zveřejnila skupina nespokojených rodičů petici proti povinnému očkování. Petice shrnuje výhrady, které se v České republice i ve světě v souvislosti s očkováním objevují. Její autoři zdůrazňují, že o očkování dětí je třeba kriticky přemýšlet a nepodléhat povinnému očkovacímu kalendáři. Očkování podle nich sice může zamezit šíření některých nemocí, ale zároveň může poškodit dosud zdravého člověka. Proto považují rozhodování o očkování, s ohledem na všechny nejasnosti, za soukromou volbu rodičů.
Upozorňují také na skutečnost, že Česká republika, která nařizuje velký počet očkování jako povinná, nejenže nemá systém pro odškodňování poškozených, ale vůbec na sebe nepřebírá za následky očkování jakoukoli odpovědnost.
V textu petice žádají signatáři o změnu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Argumentují Úmluvou o ochraně lidských práv, podle které „jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas“.
Autoři petice píší, že platný zákon požaduje nedobrovolné plošné očkování, které nerespektuje individualitu a životní podmínky každého jednotlivce ani rodičů, kteří chtějí o svých dětech samostatně rozhodovat a cítí se zodpovědní za jejich zdraví. Poukazují na případy poškození zdraví dětí po aplikaci některé z očkovacích látek, vyvolané složením vakcín, které může u disponovaných jedinců vyvolat nepředvídatelnou imunitní reakci.
Petici podpořili například Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Táňa Fischerová a Olga Sommerová. Dopisem ji podpořil i prezident Václav Klaus. Napsal, že ho povinné očkování „dlouho zlobí“ a že bude i „nadále vystupovat proti automatismu povinného očkování“.
Nejvyšší správní soud zrušil sankce za odmítnutí očkování
Nejvyšší správní soud přijal loni v červenci argumentaci Ligy lidských práv, zastupující skupinu rodičů postižených sankcí za to, že odmítli nechat naočkovat své dítě.
Liga upozorňovala na fakt, že vyhláška o očkování proti infekčním nemocem odporuje článku 4 Listiny základních práv a svobod. Soud dospěl k závěru, že podle platného práva není možné sankcionovat porušení povinnosti podrobit se pravidelnému očkování. Povinnost očkování totiž není dostatečně konkrétně upravena v zákoně a fakticky ji nařizuje pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví.
Soud ovšem neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Pouze se ztotožnil s Ligou v tom, že konkrétní očkování nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví.
V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem ve shodě s právníky Ligy shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích.
V současnosti zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti nemocem určeným vyhláškou. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že skutková podstata deliktu musí být dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
A co Evropa? Přístupy se liší
Vzhledem k diskusím na téma očkování a v souvislosti s úspěchem u Nejvyššího správního soudu zpracovala Liga lidských práv podrobnou analýzu shrnující úpravu očkování dětí v Belgii, Irsku, Německu, Francii, Rakousku a ve Spojeném království. Analýzu prezentovali právníci Ligy lidských práv poprvé loni v prosinci na veřejné diskusi v Brně, které se zúčastnili zástupci z řad rodičů, lékařů i hygieniků. Ukázalo se, že rodičům vadí zejména fakt, že jim lékaři neposkytují dostatečné informace o rizicích očkování a možné komplikace často bagatelizují.
Z analýzy Ligy lidských práv, zveřejněné v prosinci loňského roku, vyplývá, že v rámci velmi podobných právních kultur existují v Evropě nejrůznější přístupy k právní regulaci očkování dětí.
Jedna z autorek analýzy, právnička Zuzana Candigliota, k závěrům analýzy říká: „Očkování je otázkou svobodné volby rodičů ve většině evropských států včetně nám kulturně blízkého Rakouska a Německa. V jiných státech je počet povinných očkování výrazně nižší než v České republice, kde stát nařizuje očkování proti celkem devíti nemocem.“
V Německu, Rakousku a Spojeném království rodičům nejenže nehrozí represe v podobě pokut, trestního stíhání, sankcí a dohledu ze strany orgánů sociálně‐právní ochrany dětí, ale dokonce rodiny nejsou ani omezeny v možnosti umístit svoje děti do kolektivních zařízení s jinými dětmi, jak je tomu v České republice.
V Belgii a ve Francii jsou některá očkování stanovena právními předpisy obdobně jako u nás. Oproti devíti povinným očkováním v České republice jsou ve Francii povinná pouze tři (záškrt, tetanus, obrna) a v Belgii jen jedno (obrna). Co se týče přístupu do kolektivních zařízení, jak ve Francii, tak v Belgii je vyžadováno provedení očkování.
V žádném ze zkoumaných států není očkování podmínkou pro přístup k povinné školní docházce ani pro přiznání a výplatu sociálních dávek. Státy, které ponechávají v otázce očkování dětí rodičům svobodu, na sebe berou odpovědnost za případné následky poškození zdraví očkováním a upravují způsob, kterým se mohou poškozené rodiny domoci náhrady škody či újmy (Německo, Rakousko, Spojené království, výjimkou je Irsko, které tento systém nemá). V Belgii odpovědnost státu za následky očkování dovodil soud i bez výslovné právní úpravy.
Analýza je inspirativním podkladem pro další debaty o podobě budoucí nezbytné právní úpravy očkování. Z veřejné diskuse o povinnosti očkování dětí a o nové právní úpravě by podle Ligy lidských práv měly být vyloučeny farmaceutické společnosti.
Článek byl publikován dne 6. 1. 2011 na www.denikreferendum.cz a nakeznete jej zde.
Autorem článku je Hana Holcnerová, deník Referendum.
