Neděle, 3. února 2008Zprávy z médií
Liga lidských práv žádá ústavní stížnost.
Kutná Hora – Případ smrti čtyřletého chlapce z Ovčár na Kutnohorsku uzavřela policie na konci října. Teprve tento čtvrtek začal soud rozhodovat o osudu pachatele čtrnáctiletého bratrance oběti.
Ten se stal podezřelým záhy poté, co bylo v březnu loňského roku objeveno tělo mrtvého dítěte v kaluži na poli. Sociální pracovníci chlapce odebrali rodičům.
Bezmála rok žije v ústavu sociální péče. Nyní má okresní soud v Kutné Hoře posoudit důkazy, které policie shromáždila a na základě toho rozhodnout, do jakého zařízení chlapce umístí.
Liga lidských práv (LLP), která zastupuje matku chlapce, však žádá soud, aby podala stížnost k Ústavnímu soudu.
„Šetření policie bylo protiústavní,“ míní Petr Bittner, právník z LLP. „Byl vyslýchán, aniž by u toho byl právní zástupce, či psycholog.“
Bez úmyslu
Policie vyšetřovala případ půl roku. Na konci září dospěla k závěru, že čin spáchal čtrnáctiletý P. Vzhledem k jeho nezletilosti případ odložili a předali státnímu zástupci.
„Posouzení úmyslu je velmi pofidérní,“ řekl Aktuálně.cz vyšetřovatel Jiří Slovák. „S jeho mentální úrovní o úmyslu nelze hovořit.“
To, zda policejní důkazy dostatečně svědčí o chlapcově vině, začal tento čtvrtek posuzovat okresní soud v Kutné Hoře.
„Odročila jsem to na neurčito,“ uvedla soudkyně Alena Mocková. „Chybí některé důkazy.“
Soudkyně nařídila vytvořit znalecké posudky chlapce a doplnit dokazování. Teprve poté rozhodne, zda ho umístí do ochranného zařízení pasťáku, nebo zvolí jiné řešení.
Do pasťáku ne
Proti svěření P. do pasťáku se však postavil jak ředitel ústavu, kde nyní chlapec žije, tak i Liga lidských práv.
„P. se má skvěle, je v dobré pohodě, chodí do školy, na kozí farmu. To, co se stalo si nevybavuje, má v tom chaos,“ říká ředitel zařízení Jan Souček. „S matkou je v telefonickém kontaktu.“
Podle ředitele by přesun do pasťáku jeho stav zhoršil. „S jeho mentálním postižením by mu to neprospělo,“ míní Souček. „Navrhujeme proto, aby byl svěřen do náhradní rodiny v regionu, kde bydlí jeho matka.“
„Pasťák v žádném případě,“ přitakává Bittner z LLP. „Chlapec s takovýmto postižením potřebuje péči odborníků.“
Neústavní soudnictví
V tuto chvíli však LLP především usiluje o podání ústavní stížnosti. „Tento případ dokládá celkovou neústavnost soudnictví mládeže,“ míní Bittner. „Děti a mladiství nemají na rozdíl od dospělých v rámci vyšetřování právo na advokáta.“
LLP proto podala soudkyni Mockové návrh, aby kvůli tomu, že byl P. dvakrát vyslýchán policií, aniž by měl k dispozici advokáta či psychologa, podala ústavní stížnost.
Soudkyně si dala čas na rozmyšlenou. Rozhodne poté, co budou hotovy znalecké posudky a doplněné dokazování.
Liga lidských práv poukazovala již dříve na pochybení v této kauze. Zástupcům organizace se nelíbilo, že byl chlapec odebrán rodině dávno předtím, než policie vyšetřování uzavřela.
„Předběžné opatření má sloužit k ochraně dětí, nikoliv k ochraně společnosti před dítětem, jako náhrada vazby,“ uvedl tehdy Petr Bittner. „Domnívám se, že v tomto případě bylo předběžné opatření zneužito pro potřeby policie.“
Článek vyšel dne 3.2.2008 na www.aktualne.cz, naleznete jej zde.
Pondělí, 14. ledna 2008Aktuality
Okresní soud v Jičíně v těchto dnech definitivně uzavřel kauzu paní D., která trpí psychiatrickým onemocněním. Případ se táhl od listopadu 2006, kdy soud na návrh sociálních pracovnic předběžným opatřením odebral paní D. jedno z dětí a umístil jej do ústavu, kde strávil 10 měsíců. Po tuto dobu probíhalo soud o tom, zda bude u obou dětí nařízena ústavní výchova vzhledem ke schopnosti matky své děti řádně vychovávat a pečovat o ně.
Matku zastupovala právnička Ligy v rámci projektu „Děti z ústavů!“ a podařilo se dosáhnout zrušení předběžného opatření a následně i zastavení řízení o ústavní výchově za současného stanovení dohledu. Následně však bylo soudem z vlastního podnětu zahájeno řízení o omezení způsobilosti matky k právním úkonům, které by ve výsledku znamenalo odejmutí rodičovské zodpovědnosti a tím odebrání obou dětí. I toto řízení však bylo na základě znaleckého posudku zastaveno.
Liga v současnosti vzhledem k pochybením, která spatřuje v postupu soudu, připravuje žádost o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nuceným desetiměsíčním pobytem syna paní D. v ústavu. Práce Ligy na tomto případu vychází z poznatků v zemích západní Evropy, že i psychicky nemocná matka má plnou způsobilost k výchově svých dětí. Výchova z její strany bývá nesrovnatelně lepším řešením než umístění dítěte do odlidštěného prostředí ústavu.
Středa, 21. listopadu 2007Zprávy z médií
Jedenatřicetiletá Iveta Červeňáková z Ostravy má dostat za nedobrovolnou sterilizaci, kterou jí bez jejího vědomí provedli lékaři, odškodnění ve výši půl milionu korun. Tento verdikt padl u Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek ještě není pravomocný, ovšem paní Červeňáková i její právnička doufají, že odvolací soud jej potvrdí. Šlo by tak o historicky první finanční odškodnění přiznané českou justicí ženě, kterou sterilizovali bez jejího vědomí.
Sterilizaci provedli lékaři v ostravské nemocnici paní Červeňákové po druhém porodu císařským řezem. Bohužel bez řádného poučení pacientky o jejích důsledcích. Červeňáková nebyla v době podpisu souhlasu o sterilizaci při plném vědomí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se žalobou na ostravskou nemocnici uspěla.
Kromě rozhovoru s paní Červeňákovou vám přinášíme i rozhovor s Mgr. Michaelou Kopalovou, právničkou z Ligy lidských práv, která paní Červeňákovu a kromě ní další dvě ženy v této kauze zastupuje.
* Co jste dělala po zjištění, že vás lékaři bez vašeho vědomí sterilizovali?
Dozvěděla jsem se o tom až od svého gynekologa. Navštívila jsem jej, aby mi vyjmul nitroděložní tělísko. Paradoxem je, že jsem si celou dobu myslela, že mám od porodu v děloze zavedené nitroděložní tělísko, které jsem předtím nikdy neměla. Vím, že se v té době často ženám zaváděla, několik mých známých ho má, proto mě pravda přivedla do dost šokujícího stavu. O zákroku jsem neměla ani potuchy. Tomu, že najednou patřím mezi ženy, které byly sterilizované, a nemohou tedy už mít děti, jsem nechtěla věřit. V té době jsem chodila k jinému gynekologovi a dlouho jsem nerozuměla tomu, o čem hovoří, když říká, že důvodem toho, že nemohu přijít do jiného stavu, je sterilizace. Nakonec mi odmítl nadále poskytovat zdravotní péči. Dnes chodím k jinému lékaři a nemohu si ho vynachválit. Mám za sebou dokonce i umělé oplodnění, ale bohužel neúspěšné.
* Měla jste po zákroku zdravotní a psychické problémy či komplikace?
Od sterilizace uběhlo již deset let a od té doby jsem opravdu nezaregistrovala vůbec žádné zdravotní problémy. Tudíž ani nic nenasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Kromě toho podstatného, děťátko už mít asi bohužel nebudu.
* A skutečně jste toužila mít po druhém porodu ještě další dítě?
Hned po porodu ne. V té době jsem byla matkou na plný úvazek, zaměstnávalo mě jak samotné miminko, tak domácnost a přicházející starosti. A když říkám starosti, tak myslím velké starosti. V době těsně po porodu byla má rodina obětí ničivých záplav. S manželem jsme byli nuceni řešit spíše existenční problémy, kam se z vyplaveného domu přestěhovat. V takové chvíli musí člověk řešit spíš než početí dalšího dítěte otázky existenční. I to pravděpodobně ovlivnilo to, proč jsem se o sterilizaci dozvěděla až později. Automaticky přehodnotíte žebříček hodnot, tedy toho, co je v dané chvíli důležité. Miminko muselo počkat na příznivější dobu, a když se po šesti, sedmi letech tahle doba nabízela a s manželem jsme zatoužili po dalším dítěti, přišel šok v podobě náhlého zjištění o zákroku nechtěné sterilizace.
* Nakolik vás vámi nechtěný zákrok ovlivnil? Jak budete v budoucnu řešit svou situaci?
Teď vůbec nevím, co bude dál, mám sama v sobě zmatek. Tahle událost mě opravdu zasáhla. Vím, že si někdo myslí, že když jsem vysoudila odškodné, tak můžu být ráda, ale já říkám, že si za to život nekoupím. Prostě nemohu přeci zajít do prodejny hraček a tam si vybrat jednu z panenek na hraní. Mám pocit, jako by mi nikdo krom mých blízkých nerozuměl. Každá žena ví, že žádné peníze na světě nemohou nahradit ten dar mít vlastní dítě. Proto jsem se rozhodla v budoucnu podstoupit operaci, která je velmi náročná a měla by, alespoň o pár procent, zvýšit úspěch porodit vlastní děti. Bohužel vám úspěšnost zákroku nikdo nezaručí. Začali jsme s manželem uvažovat i o adopci dítěte z dětského domova.
* Proč jste se rozhodla řešit váš případ u soudu? Čekala jste, že uspějete? Byla jste již tehdy připravená na reakce veřejnosti a zájem médií?
Byla jsem tehdy opravdu naštvaná a mrzelo mě, že se i v dnešní době dějí takové věci. Mám jednu velmi dobrou známou, která mé trápení vyslechla a poradila mi, abych se obrátila na soud. Byla to ona, kdo mi dodal sílu bojovat. Nikdy předtím jsem na soudě nebo policii nebyla. Vše mě dost zaskočilo, přesto jsem do toho šla, abych dala najevo, že takhle to dál nejde. Nikdo nemá právo o někom rozhodovat. Nikdo z nás nemá právo brát někomu šanci mít vlastní děti. Mně ji bohužel vzali v ostravské městské nemocnici.
* Jste první žena romského původu v Evropě, která vysoudila odškodné ve výši 500 000 Kč za nechtěný zákrok. Myslíte, že se díky vám i jiné ženy odváží učinit podobný krok?
Vůbec se mi nechce věřit, že jsem dokázala vyhrát. Samozřejmě, že se žalovaná nemocnice hodlá proti rozsudku odvolat, ale i tak se cítím dobře. Některým ženám to může dodat odvahu, opravdu to záleží na samotné ženě, a pokud jí to odvahu dodalo, tak budu jedině ráda. Jak sama víte, mám dvě dcery, jedné je deset a druhé čtrnáct let, teď už jsem si jistá, že se o ně nemusím bát, protože se snad už nic takového nebude dít.
* Chtěla byste ženám, které jsou stejně jako vy poškozeny nechtěnou sterilizací, něco vzkázat?
Jedině aby byly silné, protože to je to nejdůležitější. Ony samy vědí, jestli mají případ své sterilizace medializovat či žalovat.
* Kdy jste se začala zabývat případy sterilizací romských žen?
V červnu 2004 jsem navštívila prvních 10 žen, které měly zájem podat stížnost k veřejnému ochránci práv. Mezi těmito ženami byly i paní Helena Ferenčíková a paní Iveta Holubová, nyní Červeňáková.
* Kolika případy sterilizovaných žen jste se již zabývala a co pro vás vůbec znamená úspěch v podobě půlmilionového odškodného pro poškozenou paní Červeňákovou?
Jako právní zástupkyně dotčených žen jsem podala asi 40 stížností k veřejnému ochránci práv a před občanskoprávními soudy zastupuji tři ženy. Rozhodnutí o půlmilionovém odškodném zatím není pravomocné, tudíž je ještě předčasné považovat ho za úspěch. Každopádně však věřím, že odvolací soud rozsudek potvrdí a že i v dalších dvou případech soudy přiznají náhradu nemajetkové újmy v podobné výši. Pak pro mě bude určitě osobním zadostiučiněním, že spravedlnost a zdravý rozum mohou zvítězit. Zatím toto rozhodnutí a částečně také rozhodnutí ve věci paní Ferenčíkové zvýšilo mou důvěru v české soudy.
* Co může rozhodnutí ve prospěch paní Červeňákové znamenat pro vývoj podobných případů v České republice a Evropě? Myslíte si, že toto rozhodnutí bude mít vliv na rozhodování v dalších případech?
Každý případ je posuzován podle konkrétních skutečností, které musí být spolehlivě prokázány prostřednictvím dostatečných důkazů. Pokud se případ s podobnými skutečnostmi a důkazy dostane před český soud, dá se předpokládat, že taková žena také ve sporu zvítězí. Úspěšnost jakéhokoli sporu týkajícího se sterilizace nemohu takto obecně presumovat.
* Zabýváte se i dalšími případy? Jakou úspěšnost vidíte u nich?
Kromě paní Ivety Červeňákové zastupuji další dva případy, z nichž jedním je případ paní Heleny Ferenčíkové. V tomto případě soud prvostupňový i odvolací konstatovaly porušení osobnostních práv žalobkyně, ale zamítly náhradu nemajetkové újmy z důvodu promlčení. Nyní však již existuje konstantní judikatura, podle níž se právo na tuto náhradu nepromlčuje, a vzhledem k tomu, že paní Ferenčíková podala dovolání k Nejvyššímu soudu, očekáváme, že bude také odškodněna, jen co její případ Nejvyšší soud rozhodne a vrátí obecným soudům. Třetí případ máme teprve před sebou, první jednání bude v listopadu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pevně věřím, že i tento případ vyhrajeme.
* Jak reagovalo vaše okolí po zjištění, že se zabýváte případy nechtěné sterilizace žen?
No, vím, že mnoho lidí na mě dost nadává, říkají, že “si na těch případech dělám kariéru”. Co mě však potěšilo, byl zážitek z třídního srazu, kterého jsem se zúčastnila letos na jaře. Několik spolužáků se mě zeptalo, jak je to s “těma sterilizovanýma cikánkama”. Že se o mně říkají v rodné Ostravě strašné věci. Pokusila jsem se jim vysvětlit svůj názor a jeden z mých spolužáků mi řekl: “Já jsem to otci říkal, když na tebe nadával, že když to dělá Míša Tomisová (příjmení za svobodna), tak na tom asi něco bude.” Byla jsem vždycky člověk principů a lidé, kteří mě znají, mě nakonec pochopili. Mám však také štěstí, že mou práci velice podporuje nejbližší rodina, a to zejména můj manžel a má matka.
* Jak se jako žena, která jednou bude chtít mít děti, díváte na ženy, kterým nedobrovolný zákrok omezil právo mít další děti?
Musím se přiznat, že když jsem se začala případy zabývat, bylo mi 25 let a byla jsem na začátku své profesní dráhy. Vnímala jsem tyto případy víc racionálně než emočně. Nedokázala jsem si příliš představit, jak se cítí žena, která byla sterilizována bez svého souhlasu, i když rozumově jsem chápala, že to musí být velké utrpení. Během práce na případech jsem dozrála jako právník i jako žena a výpověď paní Červeňákové před soudem, kdy popisovala své pocity, mi vehnala slzy do očí. Jsem proto moc ráda, že podruhé jsem měla slzy v očích při vynášení rozsudku. Bylo krásné vědět, že jsem mohla své klientce alespoň takto pomoci, i když teď cítím, že hodnota ženské plodnosti je mnohem vyšší než půl milionu.
Rena Horvátová a Jarmila Balážová
***
STERILIZACE – zbavení reprodukční schopnosti jedince
Iveta Červeňáková
Narozena v roce 1976. Má základní vzdělání a v současné době je nezaměstnaná, žije v Ostravě. Vdaná, má dvě dcery. .
Mgr. Michaela Kopalová
Narodila se v roce 1979 v Brně. Je vdaná. Po promoci na Právnické fakultě MU, kde pokračuje v doktorském studiu mezinárodního práva, pracovala dva roky jako právnička v brněnské organizaci IQ Roma servis. Od roku 2006 pracuje v brněnské Lize lidských práv. V roce 2007 absolvovala vědecký pobyt na Institutu pro evropské, mezinárodní a srovnávací právo Právnické fakulty Univerzity ve Vídni.
Článek vyšel v Romano voďi, 21.11.2007 (str. 4, rubrika Ptáme se za vás)
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=510780
Pondělí, 12. listopadu 2007Zprávy z médií
Čerstvá maminka Eva Hanzelková má pár týdnů po porodu docela jiné starosti, než by se dalo očekávat. Soudí se se státem kvůli rozhodnutí Okresního soudu v Berouně, který na základě žádosti nemocnice nařídil sociálním pracovnicím, aby jí v doprovodu policie dítě odebraly, pokud se s nimi odmítne vrátit zpět do porodnice.
Eva Hanzelková chtěla v porodnici strávit co nejméně času, o čemž informovala i lékaře. Porod byl bezproblémový, narodil se jí zdravý syn Miroslav. Tři hodiny po porodu se rozhodla, že odejde se svým synem domů, což o hodinu později také udělala. Lékaři se jí v tom snažili zabránit, jelikož bylo podle nich příliš riskantní opustit nemocnici tak brzy. Matka chtěla podepsat revers, ve kterém by převzala odpovědnost na sebe, to jí však nebylo umožněno. Odešla tedy bez reversu s tím, že lékařskou péči má zajištěnou prostřednictvím své dětské lékařky. Věci se daly do pohybu poté, co nemocnice zjistila, že tato lékařka je na dovolené. Soud vydal rozhodnutí a Evě Hanzelkové zaklepaly na dveře sociální pracovnice s policií.
“Pod nátlakem, že mi dítě odeberou, mě přinutili se do porodnice vrátit,” říká Hanzelková. Právníci to kritizují. “Případ je skandální a zcela nezákonný,” říká právník Zbyněk Valenta. “Jedná se o omezení práv občana,” shoduje se s ním prezident Svazu pacientů Luboš Olejár. Podle něj však není vinna nemocnice, nýbrž soud. Eva Hanzelková ve sporu nezůstala sama. Obrátila se na Ligu lidských práv, která se rozhodla jí pomoci. “Podáme odvolání proti rozhodnutí soudu a pak i žalobu proti státu za újmu, kterou jí soud způsobil,” říká zástupkyně ligy Michaela Kopalová. K případu se vyjádřila také ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková. “Postup lékařů byl v tomto případě protiprávní, protože porušil ústavně zaručená práva na svobodu, soukromí a rodinný život i mezinárodní úmluvy,” říká Stehlíková. Důvodem k takto zásadnímu zásahu do práv osobní svobody a práv rodičů může být podle Stehlíkové pouze “akutní potřeba provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytného k záchraně života nebo zdraví dítěte v případě, kdy rodiče odpírají souhlas k jeho provedení.”
***
Podle Evy Hanzelkové byl před čtyřmi hodinami narozený Mireček v pořádku, a proto si ho odvezla domů
“Pod nátlakem, že mi dítě odeberou, mě přinutili vrátit se do porodnice,” říká matka dítěte, Eva Hanzelková. “Zůstat v porodnici po porodu je právo matky, nikoliv povinnost,” prohlásila ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková. “Jednání nemocnice nemá v legislativě oporu,” uvedl mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. “Případ je skandální a zcela nezákonný,” míní právník Zbyněk Valenta. S tím souhlasí i Luboš Olejár, prezident Svazu pacientů.
Názor redakce: v neobvyklé situaci se nějaké chyby dopustili všichni
Eva Hanzelková jistě má právo o svém dítěti rozhodovat, pokud není v přímém ohrožení života, což po porodu nebylo. Soud nicméně jednal v časovém presu na základě informace z nemocnice, která mluvila o ohrožení dítěte. Je ale také pravda, že bylo od matky trochu nezodpovědné opouštět takto brzy nemocnici, když věděla, že její pediatrička je na dovolené. V případě náhlé zdravotní komplikace je ale nemocnice vzdálená zhruba stejně jako ordinace dětské lékařky. V době, kdy stále více žen rodí přímo doma, lze tedy o vážném ohrožení mluvit jen stěží.
Článek vyšel v Rodina & zdraví (str. 60, rubrika Kdo z koho)
Čtvrtek, 11. října 2007Zprávy z médií
Zeptejte se laiků, zda by měli o riskantní léčbě dítěte rozhodnout jeho rodiče, nebo lékaři. To dá rozum, že rodiče! Ale zeptejte se, zda má přednost právo dítěte na nejlepší možnou léčbu, nebo právo rodičů svobodně o ní rozhodnout. A laik znejistí.
Případ z brněnské dětské onkologie, o němž minulý čtvrtek psaly HN, by se hodil do amerického seriálu Dr. House. Televizní karikatura arogantního diagnostického génia by prostě rodičům vnutila svou vůli. Onkologové z Fakultní nemocnice Brno mají větší úctu před pravidly a obracejí se na soud.
Vždyť vypadá zdravý
Osmiletý chlapec měl v horní čelisti Ewingův sarkom. To je kostní nádor napadající hlavně děti mezi 5. a 15. rokem, ročně jednoho člověka z milionu. Hodně to bolí. Dřív se na něj umíralo během dvou let. Teď je šance na přežití vysoká, 60 – 65 procent (u malých dětí a malých nádorů ještě víc). Nasazuje se chemoterapie, pak se nádor vyřízne, a pokud si lékaři nejsou jisti dokonalým odstraněním, napadené místo se ještě ozařuje. O tu poslední fázi – radioterapii – tady jde. Odebrané vzorky tkání vypadají čisté, ale lékaři se obávají, aby se nádor nevrátil. Pak bývá smrt téměř jistá. Zato po radioterapii je šance na doléčení 70 – 90 %. Jenže ozáření má vedlejší důsledky. Může způsobit šedý zákal, ovlivnit růst zubů… Pokud je hoch zdravý a bude ozářen, prožije zbytek života se zdeformovaným obličejem. Pokud je hoch nemocný a nebude ozářen, umře.
Rodiče jsou vysokoškoláci (inženýři) a nejmladší ze svých tří dětí už nechtějí vystavit riziku. Vždyť se zdá zdravé. »Postupují velice uvážlivě, znám je osobně, jedná se o velice vzdělanou a harmonickou rodinu,« říká právnička Michaela Kopalová z Ligy lidských práv, která případ zveřejnila jako první. Lékaři však namítají, že je to sázka jak v ruské ruletě. Radioterapii schválili i pražští onkologové, přizvaní jako oponentní názor. Proto lékaři předali případ sociálce, a ta jej dává k soudu.
Zdržte se cizí krve
Operace byla loni, ale na ozáření by ještě pozdě nebylo. To bude až zhruba po čtyřech letech od diagnózy, v lednu 2010. A tou dobou už bude také víceméně jasno, zda se nádor vrátil, nebo nevrátil. Matka chlapce se opírá o svůj instinkt (to je řečeno bez ironie: matky mají někdy skvělou intuici ohledně zdraví svých dětí). Lékaři zase o studie, které počítají s průměrnou pravděpodobností (i to je bez ironie: nic lepšího než statistika není k mání). Třeba je tento konkrétní chlapec tak silný, že by se jeho tělo s tímto konkrétním nádorem vypořádalo. Třeba by ale neunesl život s poškozeným obličejem. Kdo tak těžké dilema rozhodne? Jeden český precedens existuje, ale je až příliš odlišný. Jde v něm o Svědky Jehovovy, jimž víra zakazuje krevní transfúze. Stal se na téže brněnské dětské onkologii.
V létě 2003 léčili malého chlapce z Karvinska a v rámci chemoterapie mu podali krevní transfuze. Jeho rodiče, jehovisté, chtěli tuto jedinou možnou léčbu přerušit a nasadit jen léky na tišení bolesti při umírání (jehovisté se opírají o svůj překlad bible, kde se ve Skutcích apoštolů vyzývá, »abyste se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve«). Postup lékařů však schválily dva soudy, ombudsman a v srpnu 2004 Ústavní soud. Léčba byla marná, hoch loni v lednu zemřel. Bylo mu sedm let.
Za smrt odpovídáte vy
Tehdy šlo o akutní a jasný zákrok. Ale teď? Právníci radí lékařům: Neberte na sebe větší břemeno, než unesete. »Lékař neodpovídá za “vyléčení”, ale za profesně standardní provedení těch zákroků, které mu byly pacientem nebo zákonnými zástupci povoleny. Odpovědnost je pak na nich, lékař neodpovídá ani za případnou smrt,« říká expert na medicínské právo Ondřej Dostál z 3. lékařské fakulty. Ale řekněte to lékaři, který přísahal, že bude zachraňovat život. Zvlášť prostředí dětské onkologie takové otrlosti poněkud brání. Dr. House, smyšlené monstrum z lehce přihlouplého, monotónního seriálu raději plivne na skalpel, aby ho kontaminoval a tím odsunul operaci, s níž nesouhlasí.
Michaela Kopalová z Ligy lidských práv cituje britský soud v obdobném případu: »Soud nemá kapacitu k tomu, aby kontroloval křehké a složité mezilidské vztahy mezi dítětem a rodičem. Nemá ani zdroje, ani dostatečnou citlivost, aby reagoval na narůstající a neustále se měnící potřeby dítěte.« Rozumný český soud řekne totéž.
(Autor diáře jen dodává, že kdyby šlo o jeho děti, věřil by dr. Housovi. Byť je občas nesnesitelný.)
Matka chlapce se opírá o svůj instinkt, lékaři o statistiky. Kdo ten spor rozhodne?
O autorovi| Tomáš Němeček, www.ihned.cz/nemecekt, tomas.nemecek@economia.cz
