Středa, 5. prosince 2007Zprávy z médií
Ročně je u nás orgány sociálně-právní ochrany dětí registrováni asi 1500-2000 případů týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Odborníci odhadují, že počet odhalených případů je pouze špička ledovce.
Odhalením týrání nebo sexuálního zneužívání dítěte utrpení dítěte nekončí, To, co následuje potom, často prohlubuje psychickou deprivaci dítěte, vede k sekundární viktimizaci a mnohdy až k systémovému týrání dítěte. Tato forma týrání je způsobena systémem, který byl založen na pomoc a ochranu dětí, a kterému jsou dětské oběti vystaveny.
Příkladem systémového týrání jsou případy, kdy se dítě poprvé svěří odborníkovi s týráním či zneužíváním a jeho výpověď je zpochybněna, dítě je opakovaně vyslýcháno a tím se mu opětovně vybavují traumatické zážitky z minulosti, či je traumatizováno opakovanými lékařskými prohlídkami, které se provádějí nadbytečně. Dále může jít o případy, kdy dítě úzkostlivě prožívá opakovaný policejní výslech, či je-li prováděn výslech u soudu za přítomnosti pachatele. K sekundární viktimizace může dále docházet zveřejněním identity nebo údajů, které vedou k identifi kaci oběti v médiích, neadekvátní přístup sociálního okolí k dítěti, třeba ve škole, oddělení dítěte od rodiny a rozhodování o osudu dítěte bez objektivního zhodnocení situace, nedostatečná informovanost nebo srozumitelnost informací pro dítě ohledně procesu trestního řízení a dalších opatření, která následují po odhalení týrání.
Trápení dětí u výslechů
Sekundární viktimizace dětí jako obětí násilné trestné činnosti a jejich další poškozování v trestním řízení by mělo být eliminováno a sníženo na nejnižší možnou míru. Problém násilí na dětech spadá do kompetencí ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Důsledkem je špatná koordinace systému, nedostatek jednotných a propojených statistických údajů, nejednotný monitoring a nejednotné metodické vedení. Přestože došlo k určitému zlepšení situace, nadále dochází v mnoha případech k sekundární viktimizaci dítěte v průběhu trestního řízení.
Současná právní úprava postavení dětské oběti v trestním řízení má mnoho nedostatků z hlediska prevence sekundární viktimizace. Specifi ka výslechu osoby mladší 15 let jsou stanovena v § 101 a 102 trestního řádu. Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být dítě vyslechnuto znovu jen v nutných případech. Obligatorní při výslechu dítěte mladšího 15 let jako svědka je přibrání pedagoga nebo osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže (sociální pracovník, dětský psycholog, psychiatr).
Rodiče dítěte mohou být přibráni k výslechu, pokud to přispěje ke správnému provedení. Jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat delší dobu, může být dítě vyslechnuto v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, bez nutnosti výslech opakovat po zahájení trestního stíhání. Pokud je tedy výslech dítěte proveden kvalifi kovaně, není třeba jej v průběhu trestního řízení znovu opakovat. Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházejících do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, bohužel nejsou v praxi často splněny.
I přes výukové programy stále přetrvává nevhodné chování některých policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání.
Byť právní úprava týkající se výslechu dítěte je poměrně kvalitní a přestože je v § 102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často, standardně vypovídá až třikrát – před sdělením obvinění, během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a pak před soudcem při hlavním líčení. Velkou roli hraje i materiální vybavení policejních služeben. U výslechu dítěte má právo být přítomen obhájce i státní zástupce, kteří mohou v závěru výslechu položit dítěti otázky, dále musí být přítomen vyšetřovatel, přibraná osoba, opatrovník dítěte a v případě, že je výslech dítěte prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 158a), musí být přítomen i soudce. Množství cizích osob přítomných u výslechu může být pro dítě velmi zatěžující. Výslech dítěte by měl proto probíhat prostřednictvím jednocestného zrcadla, které odděluje dítě a vyslýchajícího od ostatních přítomných, kteří mají možnost klást otázky prostřednictvím zvukového spojení. Výslech by se měl zdokumentovat na videozáznam, což snižuje nutnost jeho opakování. Vybavenost policejních služeben jednocestnými zrcadli a audio-video nahrávacími zařízeními je však velmi nedostatečná a není zákonem stanovena povinnost provádět výslech touto formou.
Dítě bez advokáta
Postavení dítěte jako poškozeného v trestním řízení je dáno § 43 odst. 1 trestního řádu. Dochází k němu v případě, bylo-li mu trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Práva dítěte jako poškozeného v trestním řízení uplatňuje jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič. V případě, že pro střet zájmů nemůže zákonný zástupce dítě zastoupit, ustanoví se dítěti podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník, kterým je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Dítě jako poškozený v trestním řízení může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem či opatrovníkem, ale také zmocněncem, kterého je oprávněn zákonný zástupce dítěti zvolit.
Pro účinnou ochranu práv nezletilého dítěte včetně ochrany před sekundární viktimizací v průběhu řízení by bylo nanejvýš vhodné, aby jeho práva háji v trestním řízení právník, popřípadě advokát. I v případech, kdy dítě zastupuje v trestním řízení opatrovník – pracovník orgánů sociálně-právní ochrany dětí, nemusí být ochrana zájmů dítěte efektivní pro nedostatečnou znalost hmotně právní i procesně-právní úpravy. Důvodem proč děti nebývají v trestním řízení zastupovány zmocněnci, jsou náklady na finanční odměnu zmocněnce. Pokud to odůvodňují majetkové poměry poškozeného a uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na bezplatné zastoupení zmocněncem.
V případech, o kterých pojednáváme níže, kdy vznikla pouze morální újma, kterou není možné odškodnit, však nelze o bezplatné ustanovení zmocněnce žádat.
Z hlediska de lege ferenda by bylo vhodné zakotvit automatické právo na bezplatné zastoupení zmocněncem minimálně ve všech případech, kdy poškozeným je dítě a jedná se o násilný trestný čin. Zastoupení advokátem může mít zásadní význam při ochraně dítěte před sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení, například v případě výslechu dítěte mladšího 15 let nemusí být umožněna ani přítomnost rodičům dítěte.
Dalším vážným nedostatkem současné právní úpravy je nemožnost odškodnění nemateriální újmy (morální škody) v rámci adhezního řízení. Morální újma je v mnoha případech jediná újma způsobená týraným a zneužívaným dětem, která je však mnohem závažnější než újma fyzická. Nemateriální újmu je možné odškodnit pouze v občanském řízení s využitím institutu ochrany osobnosti. Toho se v praxi téměř nevyužívá, neboť s sebou nese značné finanční náklady a riziko dalšího znaleckého zkoumání a traumatizace dítěte.
Ochrana soukromí
Informování médií o kauze Kuřim jasně ukázalo i nezasvěceným, jak nedostatečná je ochrana soukromí obětí trestných činů v trestním řízení. V českém prostředí je poskytování informací o trestním řízení médiím upraveno § 8a trestního řádu.
Dotčené ustanovení neklade patřičný důraz na oprávněné zájmy poškozených, svědků a pozůstalých. Z jeho dikce nelze dovodit úplný zákaz poskytnutí jejich osobních údajů. Stávající ustanovení by proto mělo být novelizováno tak, aby byl výslovně zaveden zákaz zveřejňování informací vedoucích k odhalení identity poškozeného, svědka nebo pozůstalých, a to nejen v případě dětských obětí. Možnost orgánu činného v trestním řízení odepřít poskytnutí informace o poškozeném, svědkovi nebo pozůstalém po oběti nemusí vždy zajistit, že tyto osoby budou ušetřeny nechtěného zájmu médií. Jedinou ochranou, kterou právní řád v této situaci jednotlivci poskytuje, je soudní ochrana osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, ke které lze přistoupit až po té, co byly citlivé údaje zveřejněny. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá předložení samostatné novely trestního řádu do parlamentu, která bude obsahovat zákaz zveřejňování informací umožňující identifikování dětské oběti a také stanovení tohoto zákazu v občanskoprávním řízením, pokud toto řízení souvisí s řízením trestním. Úprava má odpovídat úpravě zákazu zveřejňování informací o mladistvém v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Sankci za porušení tohoto zákazu, pokutu, stanoví přestupkový zákon. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňování informací vedoucích k identifikaci poškozeného by se měl vztahovat nejen na děti, ale i na další skupiny obětí trestných činů, minimálně těch zvláště ohrožených sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení (jako např. oběti sexuálních deliktů, ublížení na zdraví, rasových útoků, obchodování s lidmi apod.).
Rehabilitace a reintegrace dítěte
Velké nedostatky lze shledat i v otázce terapie (rodiny i dítěte-oběti) a rehabilitace dítěte – v tomto směru státní sektor stále selhává. Pokud jsou tyto činnosti zajišťovány, tak především neziskovým sektorem, tedy nutně jen ve velmi omezeném rozsahu. Ze strany státu zůstává stále převládající reakcí na násilí vůči dítěti jeho umístění do ústavního zařízení, kde se dále prohlubuje jeho deprivace, a to i v případě, kdy vztah jednoho z rodičů k dítěti je dobrý. Tato praxe je poměrně běžná, do povědomí veřejnosti se opět dostala až díky medializované kauze Kuřim a marného boje otce o předběžné svěření dětí do jeho péče. Umístěním dítěte do ústavního zařízení je v těchto případech porušována Úmluva o právech dítěte, která stanoví, že dítě nesmí být odděleno od rodičů proti jejich vůli. Úmluva umožňuje výslovně omezení nebo zákaz styku s rodičem v případě ohrožení zdravého vývoje dítěte, třeba v případech zneužívání či zanedbání, to se právě ale nevztahuje na nezneužívajícího rodiče nebo širší rodinu (např. prarodiče či jiné bližší příbuzné), kteří jsou schopni poskytnout dětem rodinné zázemí. Úmluva také zaručuje právo na kontakt s rodiči a blízkými osobami, v případě, že je od nich odtrženo. Dále je třeba zdůraznit, že neexistují specializovaná dětská zařízení pro děti se syndromem CAN a stávající ústavní zařízení nejsou schopna dětem poskytnout potřebnou terapeutickou péči.
Systém zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání, který by byl garantovaný a financovaný státem, v České republice stále neexistuje. Propojený systém služeb, který by umožňoval rychlou a efektivní reakci na jednotlivé případy a umožnil by tak systematické a komplexní zpracování dat nutných pro monitorování a analýzu, chybí. V případech násilí páchaného na dětech stále přetrvává trend nasazování ex post represivních opatření a podceňování významu prevence. Přitom prioritní by měla být prevence v samotné rodině či pomoc při překonávání problému v co nejranějším stadiu, nezabrání-li se již jeho vzniku.
V tomto ohledu je nezastupitelná role orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány ovšem stále v některých případech své zákonné povinnosti neplní tak, jak by měly, a někdy se proti nim dokonce hrubě proviňují, nevystupují dostatečně aktivně jak v prostředí rodiny, tak v příslušných řízeních týkajících se dětí. Počet pracovníků sociálně-právní ochrany je ve většině oblastí nedostatečný, preventivní činnost není v jejich kapacitě a ve většině případů chybí specializovaný pracovník na problematiku CAN.
Výbor pro práva dítěte OSN ve svých posledních Závěrečných doporučeních z roku 2003 kritizoval Českou republiku za přístup k týraným a sexuálně zneužívaným dětem. V roce 2008 bude vláda opět Výboru předkládat periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Bohužel nezbývá než konstatovat, že v implementaci Úmluvy v oblasti péče o týrané a sexuálně zneužívané děti nedošlo v ČR od roku 2003 prakticky k žádnému pokroku.
Mgr. Veronika Kristková, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 32, Děti jako politikum)
Úterý, 27. listopadu 2007Zprávy z médií
Manželé Petr a Martina Bielikovi se před rokem rozhodli pro těžký krok: nepřipustili, aby lékaři ozařovali jejich syna po léčbě rakoviny. Dnes osmiletý Martin nejenže žije, ale navíc dali Bielikovi návod i dalším: jako první v Česku totiž dokázali, že rodiče nemusí vždy souhlasit s tím, jak chce nemocnice léčit jejich dítě. A nyní jim dal za pravdu i soud.
Příběh, na který nedávno HN upozornily, se ale neodehrává po jednoduché ose: rodiče proti zatvrzelým lékařům. Je to naopak spor, kdy obě strany chtějí pro dítě to nejlepší – jen až dosud nebylo jasné, jestli v takovém případě má větší váhu hlas rodičů, nebo zkušených odborníků.
Brněnská soudkyně Ivana Losová, k níž spor nakonec doputoval, na to dala před pár dny odpověď. Podle jejího verdiktu, o němž včera přinesl zprávu týdeník Respekt, mají přednost rodiče. »Lékaře ale můžeme jen chválit, od začátku chápali náš nelehký postoj a naše argumenty,« ujišťuje však Petr Bielek.
Úředníci: Ať rozhodne soud
Vše začalo tím, že malému Martinovi zjistili lékaři nádor v čelisti, takzvaný Ewingův sarkom. Nejprve prošel ve Fakultní nemocnici v Brně náročnou chemoterapií a poté ještě úspěšnou operací.
A obvykle lékaři poté ještě nasazují ozařování – jen tak se dá prý snížit možnost, že se později nádor opět »neprobudí«. Pokud se ozařování neprovede, je podle brněnských doktorů až třicetiprocentní nebezpečí, že se nemoc vrátí.
Jenže Bielikovi si zjistili, že ozařování znamená také riziko: doživotní deformaci obličeje, poškození očí či špatný růst zubů. A rozhodli se, že ho nepodstoupí. Lékaři se ovšem obrátili na sociální odbor radnice, aby posoudil, co je pro dítě lepší. A bezradní úředníci se raději obrátili na soud.
Doktoři se hájili, že postupují podle pravidel, jimiž se řídí kolegové v celé Evropské unii i v Americe. »Rodiče ale skončili debatu s tím, že dítě bude v pořádku,« vysvětloval před dvěma měsíci Jaroslav Štěrba, přednosta onkologie fakultní nemocnice. Úředníci se tehdy nechtěli vyjadřovat vůbec a jejich postoj se nezměnil dodnes.
Proč? Doktoři se neshodli
Ani soudkyně Losová se o tom, jak při posuzování sporu postupovala, nechce bavit – podle ní citlivá kauza na veřejnost nepatří. Takže o důvodech jejího usnesení se lze dozvědět jen zprostředkovaně, paradoxně právě od Bielikových: soudkyně prý položila třem špičkovým lékařským onkologickým a radiologickým pracovištím v Česku, včetně toho brněnského, celkem deset otázek. Ta hlavní zněla: Doporučili byste ozařování?
A například lékaři z pražského Motola sice ozařování nevyloučili, ale jen kdyby se nemoc vrátila. »S tím se ostatně ztotožňujeme, a také jsme to soudkyni řekli,« vysvětluje Bielik. Z posudků ale jasně nevyplynulo, jak vysoké je nebezpečí, že se nádor znovu objeví: Někteří lékaři tvrdili, že pravděpodobnost je 70 procent, podle jiných je riziko jen jen pětinové.
Instinkt rodiče proti lékaři
Soud vzal také v úvahu analýzu, kterou vypracovala Michaela Kopalová, právnička z Ligy lidských práv, která se specializuje na právo ve zdravotnictví. S odkazem i na zahraniční zkušenosti je přesvědčena, že rodiče mají mít v takových sporech navrch.
Kopalová chce nyní o rozhodnutí soudu napsat články do odborných časopisů, aby se co nejvíc právníků dozvědělo, že soud přinesl nový pohled na vztah rodičů a lékařů. »Ukázalo se, že ne vždy je to tak, že lékař ví vše nejlépe a rodič ne,« vysvětluje Kopalová.
Česko takový případ zřejmě ještě nezažilo. Jediný trochu podobný se odehrál před lety, kdy soud nařídil, že rodiče musí souhlasit s transfuzí krve svému dítěti. Jenže tehdy šlo o dítě, jež by jinak jistě zemřelo, a o rodiče – Svědky Jehovovy, kteří transfúzi odmítli.
»Když se v budoucnu objeví nějaký podobný, jako byl ten Bielikových, bude jasné, že rodičovské instinkty, co je pro dítě dobré, je třeba brát vážně,« tvrdí Kopalová.
Vojtěch Blažek
Článek vyšel v Hospodářských novinách dne 27.11.2007 (str. 3, rubrika Z domova)
Pondělí, 26. listopadu 2007Zprávy z médií
Skončil spor, kdo v Česku vládne nad osudem dítěte
Smrt, nebo život se znetvořenou tváří – rozhodnutí, před které život postavil Petra a Martinu Bielikovy, si většina lidí nechce ani představit. Rodiče osmiletého Martina na sebe tu zodpovědnost vzali a vsadili všechno na jedinou kartu, totiž že jejich syn nejen nezemře, ale bude žít také bez hlubokých šrámů na těle. Ta volba je ale nakonec dostala až před soud a teprve teď je jasné, že šanci zvolit osud pro svého syna skutečně dostanou. Důležitý spor o to, kdo má rozhodovat o životě nemocného dítěte, tím ale nekončí.
O třicet víc
“Poslední dva roky byly ty nejtěžší v životě,” říká tiše elektro inženýr Petr Bielik (40) a dívá se na panoráma moravské metropole za oknem. Pohled na silnici klikatící se z kopce dolů má pro něj zvláštní náboj. Uplynulý rok po ní Burešovi vezli svého syna nesčetněkrát s tím, že právě tahle cesta do brněnské dětské nemocnice může být poslední. Nádor na čelisti postihující asi jedno dítě z milionu, tzv. Ewingův sarkom, znamenal ještě před pár lety téměř jistou smrt. Dnes je situace jiná, moderní léčba dává poměrně vysokou naději na přežití. Naději, kterou se ale Burešovi rozhodli v určitém momentu dobrovolně snížit. Ten zlomový okamžik přišel pro rodiče koncem loňského léta, kdy Martin, nejmladší z jejich tří dětí, absolvoval náročnou půlroční chemoterapii a operaci v obličeji. Boj s rakovinou proměnil energického chlapce v zesláblé tělíčko bez vlasů a schopnosti soustředit se na okolí, oproti původním hrozbám však testy přinesly nečekané výsledky: nádorové buňky zcela vymizely.
Nezmizelo ale smrtelné riziko – i po absolvování úspěšné léčby mluví lékařské statistiky zhruba o třicetiprocentní pravděpodobnosti, že se rakovina vrátí v ještě zhoubnější a téměř neléčitelné podobě. Učebnicová léčba proto doporučuje v terapii pokračovat a zvýšit pravděpodobnost úspěchu náročnou sérií ozařování. Tu už ale Bielikovi odmítli. “Podle lékařů jsme tím zvýšili riziko návratu rakoviny až o třicet procent, v tu chvíli měl ale Martin naději nejen na život samotný, ale i na to, že ho prožije bez všech hrozících handicapů,” říká pan Bielik. S ozařováním je totiž spojená téměř stoprocentní vyhlídka výrazné deformace tváře, hrozba špatného růstu zubů a částečné ztráty zraku. A souvisí s ním i řada dalších operací rozplánovaných prakticky po celý zbytek dospívání. “Za nejistý výsledek je to příliš vysoká cena,” vysvětluje pan Bielik svůj postoj s tím, že procentní matematika o úspěšnosti léčby by měla být jen obecnou pomůckou.
To, že čísla nejsou tím hlavním, nepopírali ani brněnští lékaři. “Jenže stejně tak nelze pevně stavět ani na slibném vývoji, který průběh léčby nabídne. Rakovina je nevyzpytatelná a je dobré udělat všechno pro zvýšení šancí na přežití,” vysvětluje přednosta brněnské dětské onkologie Jaroslav Štěrba, proč i v případě Bielikových trvali onkologové na mezinárodně doporučeném postupu. Přesvědčit o jeho smyslu se prý zatím nechali všichni rodiče, takže když se to nepodařilo tentokrát, rozhodla se nemocnice požádat o pomoc s přesvědčováním úřady.
Nejen v krizi
Věc dostal na stůl brněnský úřad sociální práce a už pár hodin poté zazvonil u Bieliků telefon s varováním právě sloužící pracovnice, že k odmítanému zákroku může stát rodinu přinutit třeba během jediného dne. Ano, takové případy už se v Česku staly: například před třemi lety takhle karvinský úřad nařídil podání krevní transfuze dítěti svědků Jehovových v průběhu chemoterapie, podobně dramaticky jednali sociální pracovníci i před pár týdny v Hořovicích, když zpátky do porodnice eskortovala policejní hlídka zcela zdravé miminko a jeho matku, která se jen rozhodla odejít po porodu dřív než za “stanovených” 72 hodin.
“Je to pojistka pro situaci, kdy by rodiče kvůli špatnému úsudku svoje dítě ohrozili na životě. Stát tu funguje jako krizový manažer,” vysvětluje roli úřadů ombudsman Otakar Motejl, který nezletilé dítě právě ve zmíněném karvinském případu zastupoval. Podle Motejla ale nemusí jít jen o krizi, důležitou roli mohou úřady sehrát i ve složitějších případech, kdy jde u nemocného dítěte o celkovou kvalitu života. “Měly by vlastně fungovat jako odborník na mezilidskou komunikaci. Když se objeví nějaký problém, znamená to v klidu sezvat lékaře s rodiči a třeba i další odborníky a společně hledat nejlepší řešení,” říká Motejl.
Že v brněnském sporu o ozařování jde právě o kvalitu života, se naštěstí rodičům podařilo vyjasnit brněnské sociálce během tříhodinového rozhovoru na úřadě a policisté se zabíracím dekretem nepřijeli. Následné “hledání nejlepšího řešení” pak zabralo víc než dva měsíce. Kdo by ovšem čekal vášnivé debaty s odborníky z lékařství i jiných oborů, spletl by se. Po prvním setkání rodičů s úřady nastalo ticho a prakticky jediným výraznějším momentem se stala společná návštěva úřednice a rodičů v pražské motolské nemocnici. Tamní specialisté nabídli o něco optimističtější čísla, než padla v Brně, žádné konkrétní doporučení ale nepřidali.
Po celou dobu byli přitom sociální pracovníci pod určitým časovým tlakem. Doporučená doba pro ozařování je šest týdnů po ukončení chemoterapie, pak účinek klesá. Při pohledu na práci brněnské sociálky se tak nabízí celá řada otázek – třeba o tom, co všechno úřad zkoumal, co jiného než expertní posudky lékařů mohli sociální pracovníci rodičům nabídnout nebo jak takové hledání vhodných rádců vypadá. V tom tázání přitom ani zdaleka nejde o kritiku; vzorový případ pro podobnou situaci v Česku neexistuje a každá zkušenost by se mohla hodit.
Mluvit nebudeme
Na adrese brněnských “odborníků na mezilidskou komunikaci” čeká na příchozího zprvu jen síť studených chodeb s dřevěnými sedačkami po stranách. Návštěva si musí počkat hodinu na to, než se na místo dostaví tisková mluvčí, bez které prý rozhovor není možný. Ředitelka sociálního odboru Soňa Střechovská se ale o Martinově příběhu nechce bavit ani pak. “Je to osobní a nesmírně citlivá záležitost, která na veřejnost nepatří. Vždyť by si na ně mohli sousedé ukazovat prstem,” říká hned na úvod a snaha dozvědět se něco o logice úředních kroků v otázce dětského života či smrti končí dřív, než mohla začít. “Já se můžu vyjadřovat jenom v obecné rovině a vzhledem k tomu, že žádný podobný případ jsme tu neměli, neřeknu vám ani nic obecného,” opakuje paní ředitelka. Jedinou informací tak zůstává fakt, že po třech měsících předal její úřad Martinův osud do rukou okresního soudu s podnětem na omezení rodičovských pravomocí. Tedy s doporučením – ať o dítěti rozhodnou lékaři.
Soud ale nakonec vydal právě opačný verdikt: Martinova další terapie se bude dál odvíjet podle přání jeho rodičů. V rozhodnutí, které dostali manželé Bielikovi do rukou teprve před pár dny, nakonec sehrály zásadní roli posudky objednané u dalších specialistů. Ti totiž nemluvili o nutnosti ozařování zdaleka tak jasně jako lékaři z Brna. Výraznou roli tu hrál i čas – od zlomového okamžiku ubíhaly další měsíce, a byť by záporné stránky ozařování zůstaly v plné síle, jeho kladný efekt by byl už výrazně menší. Soudkyně Ivana Losová se přitom odvolala i na expertizu vypracovanou Ligou lidských práv, podle níž náleží rodičům výsostné postavení ve všech případech, kdy “nejde o akutní ohrožení života a lékařské závěry nejsou zcela jednoznačné”.
Rozhodování nad stejně komplikovanou otázkou, jakou si v počátku kladli manželé Bielikovi, trvalo soudu téměř osm měsíců. O dalších podrobnostech toho, jak soudkyně Ivana Losová o smrti a životě se znetvořením uvažovala, nechce bohužel ona sama mluvit. “Je to osobní záležitost rodiny a na veřejnost nepatří,” odbývá novináře podobně, jako to udělal sociální úřad. Je to přitom škoda, tahle “osobní záležitost” je podle odborníků skutečně důležitým případem sporu, nad kterým se v akademických kruzích vedou dlouhé debaty. Jde o míru, do které má být rodičům ponechána skutečně “volná ruka” a kdy už je zásah státu na místě. Právě takové otázky patří v naší zemi, kritizované za bezpříkladné omezování práv rodiny v podobě odebírání dětí chudým, k nejcitlivějším.
Nabídnout co nejvíc
Co si tedy z brněnského verdiktu vzít? Zmiňovaný karvinský případ svědků Jehovových dnes funguje jako důležitý precedent. Je tedy možné, že podobnou roli sehraje v “neakutních” rozhodnutích i příběh malého Martina – tentokrát s opačným výsledkem? Podle prezidenta Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy nespočívá jeho “vzorovost” v samotném výsledku. “Jde spíše o roli soudu ve fatálních sporech o zdraví, kterou tento případ nabízí,” říká Jirsa a odborníci na lékařské právo s ním souhlasí. Spory mezi lékaři a rodiči se podle expertů stávají běžnou součástí praxe, podobně jako přibývá žalob dospělých pacientů. “Dnes vnímají pacienti medicínu mnohem více jako dialog, ne jen přijímání striktních postupů. To platí pro dospělého člověka, stejně tak pro rodiče nemocného dítěte,” myslí si odborník na zdravotnické právo Ondřej Dostál z Univerzity Karlovy. A jeden z předních českých onkologů Pavel Klener dodává. “V medicíně, a onkologii obzvlášť, jedno správné řešení neexistuje, měli bychom být schopní nabídnout co nejvíce různých pohledů, ať už čistě medicínských nebo třeba etických.”
Výhled samotného Martina je dnes stále nejistý, riziko návratu rakoviny pomine až za dalších několik let. Poslední testy nepotvrdily žádné změny zdravotního stavu, od okamžiku, kdy vstřebal poslední dávku chemoterapeutických látek, se přitom změnil k nepoznání – začal znovu chodit do školy a vrátil se mezi kamarády do skautu. “Ať už to dopadne jakkoli, s důsledky toho rozhodnutí se budeme muset vyrovnat sami,” říká Petr Bielik. “Po posledním roce jsme ale ještě přesvědčenější, že bylo správné.” Q
Tomáš Sachr
Článek vyšel v časopisu Respekt dne 26. 11. 2007 (str. 24, rubrika Česko)
Čtvrtek, 22. listopadu 2007Tiskové zprávy
Liga lidských práv v současné době zpracovává analýzu kvality znaleckých posudků v oboru zdravotnictví. Pokud jste se setkal/a s nadprůměrně dobře zpracovaným nebo naopak velmi nekvalitním znaleckých posudkem z tohoto oboru, který výrazným způsobem ovlivnil situaci Vašeho klienta, zašlete nám ho! Všechny posudky přezkoumají nezávislí odborníci z oblasti medicíny, etiky a práva a stanou se podkladem pro analýzu, která shrne nečastější chyby, které se ve znaleckých posudcích objevují, a nastíní taktiku, jak se proti nim bránit. Text zároveň navrhne řadu systémových doporučení pro zlepšení situace v oblasti soudně znalecké činnosti, která budou zaslána na Ministerstvo spravedlnosti ČR. Přivítáme také Vaše osobní zkušenosti s prací znalců – lékařů a Vaše návrhy na změnu či další připomínky.
Posudky zasílejte v anonymizované podobě do 31. ledna 2008 elektronicky na adresu znalci@llp.cz nebo poštou na Liga lidských práv, Bratislavská 31, Brno 602 00.
Všem, kteří nám zašlou své znalecké posudky, Liga v létě 2008 poskytne vypracovanou analýzu.
Středa, 21. listopadu 2007Zprávy z médií
Jedenatřicetiletá Iveta Červeňáková z Ostravy má dostat za nedobrovolnou sterilizaci, kterou jí bez jejího vědomí provedli lékaři, odškodnění ve výši půl milionu korun. Tento verdikt padl u Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek ještě není pravomocný, ovšem paní Červeňáková i její právnička doufají, že odvolací soud jej potvrdí. Šlo by tak o historicky první finanční odškodnění přiznané českou justicí ženě, kterou sterilizovali bez jejího vědomí.
Sterilizaci provedli lékaři v ostravské nemocnici paní Červeňákové po druhém porodu císařským řezem. Bohužel bez řádného poučení pacientky o jejích důsledcích. Červeňáková nebyla v době podpisu souhlasu o sterilizaci při plném vědomí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se žalobou na ostravskou nemocnici uspěla.
Kromě rozhovoru s paní Červeňákovou vám přinášíme i rozhovor s Mgr. Michaelou Kopalovou, právničkou z Ligy lidských práv, která paní Červeňákovu a kromě ní další dvě ženy v této kauze zastupuje.
* Co jste dělala po zjištění, že vás lékaři bez vašeho vědomí sterilizovali?
Dozvěděla jsem se o tom až od svého gynekologa. Navštívila jsem jej, aby mi vyjmul nitroděložní tělísko. Paradoxem je, že jsem si celou dobu myslela, že mám od porodu v děloze zavedené nitroděložní tělísko, které jsem předtím nikdy neměla. Vím, že se v té době často ženám zaváděla, několik mých známých ho má, proto mě pravda přivedla do dost šokujícího stavu. O zákroku jsem neměla ani potuchy. Tomu, že najednou patřím mezi ženy, které byly sterilizované, a nemohou tedy už mít děti, jsem nechtěla věřit. V té době jsem chodila k jinému gynekologovi a dlouho jsem nerozuměla tomu, o čem hovoří, když říká, že důvodem toho, že nemohu přijít do jiného stavu, je sterilizace. Nakonec mi odmítl nadále poskytovat zdravotní péči. Dnes chodím k jinému lékaři a nemohu si ho vynachválit. Mám za sebou dokonce i umělé oplodnění, ale bohužel neúspěšné.
* Měla jste po zákroku zdravotní a psychické problémy či komplikace?
Od sterilizace uběhlo již deset let a od té doby jsem opravdu nezaregistrovala vůbec žádné zdravotní problémy. Tudíž ani nic nenasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Kromě toho podstatného, děťátko už mít asi bohužel nebudu.
* A skutečně jste toužila mít po druhém porodu ještě další dítě?
Hned po porodu ne. V té době jsem byla matkou na plný úvazek, zaměstnávalo mě jak samotné miminko, tak domácnost a přicházející starosti. A když říkám starosti, tak myslím velké starosti. V době těsně po porodu byla má rodina obětí ničivých záplav. S manželem jsme byli nuceni řešit spíše existenční problémy, kam se z vyplaveného domu přestěhovat. V takové chvíli musí člověk řešit spíš než početí dalšího dítěte otázky existenční. I to pravděpodobně ovlivnilo to, proč jsem se o sterilizaci dozvěděla až později. Automaticky přehodnotíte žebříček hodnot, tedy toho, co je v dané chvíli důležité. Miminko muselo počkat na příznivější dobu, a když se po šesti, sedmi letech tahle doba nabízela a s manželem jsme zatoužili po dalším dítěti, přišel šok v podobě náhlého zjištění o zákroku nechtěné sterilizace.
* Nakolik vás vámi nechtěný zákrok ovlivnil? Jak budete v budoucnu řešit svou situaci?
Teď vůbec nevím, co bude dál, mám sama v sobě zmatek. Tahle událost mě opravdu zasáhla. Vím, že si někdo myslí, že když jsem vysoudila odškodné, tak můžu být ráda, ale já říkám, že si za to život nekoupím. Prostě nemohu přeci zajít do prodejny hraček a tam si vybrat jednu z panenek na hraní. Mám pocit, jako by mi nikdo krom mých blízkých nerozuměl. Každá žena ví, že žádné peníze na světě nemohou nahradit ten dar mít vlastní dítě. Proto jsem se rozhodla v budoucnu podstoupit operaci, která je velmi náročná a měla by, alespoň o pár procent, zvýšit úspěch porodit vlastní děti. Bohužel vám úspěšnost zákroku nikdo nezaručí. Začali jsme s manželem uvažovat i o adopci dítěte z dětského domova.
* Proč jste se rozhodla řešit váš případ u soudu? Čekala jste, že uspějete? Byla jste již tehdy připravená na reakce veřejnosti a zájem médií?
Byla jsem tehdy opravdu naštvaná a mrzelo mě, že se i v dnešní době dějí takové věci. Mám jednu velmi dobrou známou, která mé trápení vyslechla a poradila mi, abych se obrátila na soud. Byla to ona, kdo mi dodal sílu bojovat. Nikdy předtím jsem na soudě nebo policii nebyla. Vše mě dost zaskočilo, přesto jsem do toho šla, abych dala najevo, že takhle to dál nejde. Nikdo nemá právo o někom rozhodovat. Nikdo z nás nemá právo brát někomu šanci mít vlastní děti. Mně ji bohužel vzali v ostravské městské nemocnici.
* Jste první žena romského původu v Evropě, která vysoudila odškodné ve výši 500 000 Kč za nechtěný zákrok. Myslíte, že se díky vám i jiné ženy odváží učinit podobný krok?
Vůbec se mi nechce věřit, že jsem dokázala vyhrát. Samozřejmě, že se žalovaná nemocnice hodlá proti rozsudku odvolat, ale i tak se cítím dobře. Některým ženám to může dodat odvahu, opravdu to záleží na samotné ženě, a pokud jí to odvahu dodalo, tak budu jedině ráda. Jak sama víte, mám dvě dcery, jedné je deset a druhé čtrnáct let, teď už jsem si jistá, že se o ně nemusím bát, protože se snad už nic takového nebude dít.
* Chtěla byste ženám, které jsou stejně jako vy poškozeny nechtěnou sterilizací, něco vzkázat?
Jedině aby byly silné, protože to je to nejdůležitější. Ony samy vědí, jestli mají případ své sterilizace medializovat či žalovat.
* Kdy jste se začala zabývat případy sterilizací romských žen?
V červnu 2004 jsem navštívila prvních 10 žen, které měly zájem podat stížnost k veřejnému ochránci práv. Mezi těmito ženami byly i paní Helena Ferenčíková a paní Iveta Holubová, nyní Červeňáková.
* Kolika případy sterilizovaných žen jste se již zabývala a co pro vás vůbec znamená úspěch v podobě půlmilionového odškodného pro poškozenou paní Červeňákovou?
Jako právní zástupkyně dotčených žen jsem podala asi 40 stížností k veřejnému ochránci práv a před občanskoprávními soudy zastupuji tři ženy. Rozhodnutí o půlmilionovém odškodném zatím není pravomocné, tudíž je ještě předčasné považovat ho za úspěch. Každopádně však věřím, že odvolací soud rozsudek potvrdí a že i v dalších dvou případech soudy přiznají náhradu nemajetkové újmy v podobné výši. Pak pro mě bude určitě osobním zadostiučiněním, že spravedlnost a zdravý rozum mohou zvítězit. Zatím toto rozhodnutí a částečně také rozhodnutí ve věci paní Ferenčíkové zvýšilo mou důvěru v české soudy.
* Co může rozhodnutí ve prospěch paní Červeňákové znamenat pro vývoj podobných případů v České republice a Evropě? Myslíte si, že toto rozhodnutí bude mít vliv na rozhodování v dalších případech?
Každý případ je posuzován podle konkrétních skutečností, které musí být spolehlivě prokázány prostřednictvím dostatečných důkazů. Pokud se případ s podobnými skutečnostmi a důkazy dostane před český soud, dá se předpokládat, že taková žena také ve sporu zvítězí. Úspěšnost jakéhokoli sporu týkajícího se sterilizace nemohu takto obecně presumovat.
* Zabýváte se i dalšími případy? Jakou úspěšnost vidíte u nich?
Kromě paní Ivety Červeňákové zastupuji další dva případy, z nichž jedním je případ paní Heleny Ferenčíkové. V tomto případě soud prvostupňový i odvolací konstatovaly porušení osobnostních práv žalobkyně, ale zamítly náhradu nemajetkové újmy z důvodu promlčení. Nyní však již existuje konstantní judikatura, podle níž se právo na tuto náhradu nepromlčuje, a vzhledem k tomu, že paní Ferenčíková podala dovolání k Nejvyššímu soudu, očekáváme, že bude také odškodněna, jen co její případ Nejvyšší soud rozhodne a vrátí obecným soudům. Třetí případ máme teprve před sebou, první jednání bude v listopadu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pevně věřím, že i tento případ vyhrajeme.
* Jak reagovalo vaše okolí po zjištění, že se zabýváte případy nechtěné sterilizace žen?
No, vím, že mnoho lidí na mě dost nadává, říkají, že “si na těch případech dělám kariéru”. Co mě však potěšilo, byl zážitek z třídního srazu, kterého jsem se zúčastnila letos na jaře. Několik spolužáků se mě zeptalo, jak je to s “těma sterilizovanýma cikánkama”. Že se o mně říkají v rodné Ostravě strašné věci. Pokusila jsem se jim vysvětlit svůj názor a jeden z mých spolužáků mi řekl: “Já jsem to otci říkal, když na tebe nadával, že když to dělá Míša Tomisová (příjmení za svobodna), tak na tom asi něco bude.” Byla jsem vždycky člověk principů a lidé, kteří mě znají, mě nakonec pochopili. Mám však také štěstí, že mou práci velice podporuje nejbližší rodina, a to zejména můj manžel a má matka.
* Jak se jako žena, která jednou bude chtít mít děti, díváte na ženy, kterým nedobrovolný zákrok omezil právo mít další děti?
Musím se přiznat, že když jsem se začala případy zabývat, bylo mi 25 let a byla jsem na začátku své profesní dráhy. Vnímala jsem tyto případy víc racionálně než emočně. Nedokázala jsem si příliš představit, jak se cítí žena, která byla sterilizována bez svého souhlasu, i když rozumově jsem chápala, že to musí být velké utrpení. Během práce na případech jsem dozrála jako právník i jako žena a výpověď paní Červeňákové před soudem, kdy popisovala své pocity, mi vehnala slzy do očí. Jsem proto moc ráda, že podruhé jsem měla slzy v očích při vynášení rozsudku. Bylo krásné vědět, že jsem mohla své klientce alespoň takto pomoci, i když teď cítím, že hodnota ženské plodnosti je mnohem vyšší než půl milionu.
Rena Horvátová a Jarmila Balážová
***
STERILIZACE – zbavení reprodukční schopnosti jedince
Iveta Červeňáková
Narozena v roce 1976. Má základní vzdělání a v současné době je nezaměstnaná, žije v Ostravě. Vdaná, má dvě dcery. .
Mgr. Michaela Kopalová
Narodila se v roce 1979 v Brně. Je vdaná. Po promoci na Právnické fakultě MU, kde pokračuje v doktorském studiu mezinárodního práva, pracovala dva roky jako právnička v brněnské organizaci IQ Roma servis. Od roku 2006 pracuje v brněnské Lize lidských práv. V roce 2007 absolvovala vědecký pobyt na Institutu pro evropské, mezinárodní a srovnávací právo Právnické fakulty Univerzity ve Vídni.
Článek vyšel v Romano voďi, 21.11.2007 (str. 4, rubrika Ptáme se za vás)
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=510780
