Zastal se cestující, tak ho policisté zmlátili

Pátek, 27. března 2009Zprávy z médií

Při kontrole revizorů a policie v pražském metru se zastal cizinky tmavé pleti. Skončil v policejní cele a pak v nemocnici s otřesem mozku. Policisté ho zbili a on neví za co. Příběh tohoto muže – někdejšího humanitárního pracovníka – se stal před týdnem v Praze. Policie jeho čin šetří jako útok na veřejného činitele. A tak se ptáme – máme se obávat policejních hlídek, nebo jde o výjimečnou událost, která práci policistů devalvuje?

Inspekce ministra vnitra dostala další stížnost na chování policistů ve službě. Poslal ji architekt Tomáš Butkai. Jde o týden starou událost, ke které se odpovědní lidé nechtějí vyjadřovat s tím, že kauza je předmětem šetření. Zatímco si Tomáš Butkai stěžuje, že ho policisté zbili a on neví za co, policie jeho jednání označuje jako útok na veřejného činitele.

Vracel se z projekce festivalu o lidských právech. Bylo nad ránem a netají se tím, že měl v sobě několik piv. Vycházel z metra na stanici Muzeum a vidí, že dva revizoři a dva policisté něco říkají cizince, která jim zjevně nerozumí.

„Situace mi přišla nefér vůči turistce nebo cizince, která mohla přijít do metra bez znalosti systému, který je tady používaný. V jiných zemích metro funguje na jiném systému,“ popisuje začátek celé události architekt Tomáš Butkai.

Dřív pracoval jako humanitární pracovník pro společnost Člověk v tísni a prý ho docela rozzlobilo, že zástupci státu s cizinkou mluví dost nevybíravě a mají narážky na barvu její kůže. „Viděl jsem, že se česky nedomluví, tak jsem si myslel, že anglicky jí mohu pomoct. Samozřejmě, že jsem měl poznámky k tomu, jakým způsobem s ní jednali,“ doplnil.

A protože se začal vměšovat do práce policejní hlídky, jak sami policisté říkají, byl vyzván k předložení občanského průkazu. Ten ale neměl. Policisté mu nasadili pouta, vyvedli z metra, posadili do auta a odvezli směrem k nejbližší policejní služebně s tím, že policisty Tomáš Butkai údajně verbálně i fyzicky napadl. To ale Butkai odmítá. „Fyzicky jsem je nenapadl. O tom nemůže být vůbec řeč,“ prohlásil Tomáš Butkai.

Jak to doopravdy bylo a kdo si začal, to se už asi nedozvíme, záznamy z kamerových systémů v metru jsou zničeny, potvrzuje mluvčí Dopravního podniku hlavního města Prahy Ondřej Pečený. „Všechny záběry z kamer, kterými disponuje Dopravní podnik hlavního města Prahy, se uchovávají po dobu 72 hodin. Pokud nejsou nadále využity, záznamy se mažou,“ upřesnil mluvčí.

A jestli byl Butkai opilý a agresivní, bude také těžké posoudit. V lékařské zprávě, kterou máme k dispozici, stojí, že měl v sobě 1,15 promile alkoholu. Pravda, tento údaj mu naměřili lékaři až poté, co ho dvě hodiny svlečeného drželi policisté v cele a co ho ještě před tím několik policistů zmlátilo, říká Tomáš Butkai.

„Údery pěstí vestoje, potom jsem dostal kopanec do žeber. Tahle vzpomínka mi tam také probleskuje,“ přiblížil architekt. Jeho slova ale opět potvrzuje lékařská zpráva a svědectví personálu nemocnice. Mluvčí Bulovky Petr Mach: „Diagnostikovali otřes mozku a z tohoto důvodu jsme pacienta hospitalizovali.“

Policisté po celou dobu pobytu v nemocnici zadrženého muže střežili přímo u lůžka. Ten měl pouta připevněná k pelesti. „Na pravé ruce jsem měl infuzi, na levé ruce jsem měl pouta,“ vzpomíná Tomáš Butkai. Až na zákrok ošetřujícího lékaře mu po víc než hodině pouta z rukou sundali. „Především proto, že toto není v nemocnici obvyklé,“ vysvětlil mluvčí Petr Mach.

To vše se odehrálo v čase od pěti hodin ráno do devíti večer. Skončilo to, když k němu do nemocničního pokoje přišli vyšetřovatelé z kriminální policie. Ujistili ho, že žádné obvinění proti němu nevznesou a že je volný. Tomáš Butkai se rozhodl podat trestní oznámení a stížnost k Inspekci ministra vnitra.

Ležel s otřesem mozku spoutaný v nemocnici

Roste násilí v policejních řadách vůči veřejnosti? A kolik takových incidentů musí ročně řešit Inspekce ministra vnitra? Inspirací je nám týdne starý příběh někdejšího humanitárního pracovníka, který se zastal ženy tmavé pleti před xenofóbními výroky. Ty údajně pronášeli na její adresu policejní strážníci i revizoři v pražském metru.

Když jsem se pokoušeli zjistit stanovisko policistů, kteří u toho ten pátek byli, nepochodili jsme. Byli jsme odkázáni na mluvčího Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy Tomáše Hulana. Ten situaci vykládá jinak než zadržený a následně zbitý muž.

„Verbálně zasahoval do zákroku strážníků, načež ho policisté upozornili, ať upustí od tohoto jednání. Sedmatřicetiletý muž následně atakoval policejní hlídku nejprve verbálně a následně i fyzickým útokem,“ nastínil policejní verzi Tomáš Hulan.

Na místech, kde k incidentu došlo, jsou kamery. A ty pomohou odhalit, jak to vlastně všechno bylo, přesvědčuje nás mluvčí Hulan s tím, že my už ale víme, že tyto záznamy z metra neexistují. „Mohu potvrdit, že tuto událost prošetřujeme pro podezření z trestného činu útok na veřejného činitele,“ doplnil mluvčí. A s těmito záznamy počítá i Inspekce ministra vnitra, protože jak říká její mluvčí Martina Lídlová, celým případem se zabývají a do měsíce jej prošetří. Zatím je na konkrétní stanovisko brzy.

I kdyby bylo pravdivé tvrzení policistů, že je Tomáš Butkai napadl, je na základě lékařské zprávy jasné, že zákrok přehnali. Dozvěděli jsme se, že zatímco Butkai má nalomená žebra a otřes mozku, oni mají oděrky na rukou. I o tom mluvčí inspekce ví, ale vyjadřovat se k incidentu blíže nemůže a nechce jej ani na základě doloženého materiálu nijak komentovat. „Každý policista při použití donucovacích prostředků podává hlášení svému nadřízenému, takže použití donucovacích prostředků je otázka na jejich nadřízeného. Samozřejmě je to většinou nepříjemná věc a my ji řádně prošetříme,“ řekla pouze.

MP3 Flash player. Credits, license, contact examples: http://pyg.keonox.com/flashmp3player/
Stejně tak nikdo na Ministerstvu vnitra neví, kolik případů takového počínání policistů se ročně odehraje. Za posledních deset let bylo více než 230 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví. Ale nevíme přesně, co z toho byly dopravní nehody nebo zabití člověka. Inspekce takovou evidenci nevede. K těmto údajům jsme došli pouze na základě novinových rešerší.

Za brutální činy by měli policisté skončit za mřížemi

Co je a co není přiměřené zakročení proti výtržníkovi? To je otázka, kterou si lidé pokládají často v souvislosti s případy, který jsem vám dnes představili. Je chyba, že si inspekce nevede statistiku o násilí v policejních řadách vůči veřejnosti? Pomohlo by to něčemu?

Jiří Kopal z Ligy lidských práv se domnívá, že by se takovou statistikou odlišily násilné trestné činny policistů od jiných zneužití pravomoci veřejného činitele nenásilného charakteru. Veřejnost by tak měla přehled o tom, proč vůbec nějaký inspekční orgán existuje, jaké má výsledky a proč ho má ze svých daní platit. „Je potřeba, i když Liga lidských práv není příznivcem nějakých drakonických trestů, aby byl policista za brutální trestné činy občas potrestán i nepodmíněně, nikoliv pouze podmínkou nebo vůbec. To je důležitá zpráva pro další policisty, že nemají v násilí pokračovat,“ doplnil Jiří Kopal.

V případě, že má člověk pocit, že podstoupil nepřiměřený zákrok policie, měl by vyhledat právní pomoc nebo v případě nemajetné osoby obrátit se na nějakou nevládní organizaci, aby mu pomohla sepsat trestní oznámení nebo stížnost. Potom by měl podle Jiřího Kopala dále sledovat svůj případ, zda stížnost není hozena do koše, zda na ní dostal adekvátní odpověď, jestli bylo trestní oznámení řádně vyšetřováno a jestli nad celým průběhem řádně dohlížel státní zástupce. „Je potřeba být aktivní a nebát se za svá práva bojovat,“ řekl Jiří Kopal.

Každý druhý rok se stávají v České republice případy, kdy policie někoho brutálně zbije a někdy, jako v lednu tohoto roku v Brně, člověk po tomto zákroku i zemře. „I kdyby šlo o nějakého nebezpečného zločince, policie má právo pouze na základě přiměřenosti, na níž je postaven celý policejní zákon, zakročit, předat ho dalším orgánům, státní zástupce podá obžalobu, soud odsoudí, potrestá, ale ne policie. Takže už člověka, i kdyby policistům nadával, ale pouze chtěl poradit cizince a takto se mu dostane od policie odpovědi, tak je to opravdu páchání trestných činů ze strany policistů a doufám, že tento trestný čin bude potrestán,“ dodal Jiří Kopal.

Článek byl zveřejněn dne 27. 3. 2009 na stránkách ČRo 1 – Radiožurnálu, naleznete jej zde.

Dosáhnout odškodnění je pro pacienty v Rakousku snažší

Pátek, 6. února 2009Aktuality

Minulý týden se na ministerstvu zdravotnictví uskutečnil kulatý stůl na téma mimosoudního odškodňování pacientů. Tuto akci pořádala Liga lidských práv s cílem otevřít odbornou diskusi, která by vedla k lepší vymahatelnosti práv pacientů a zajištění spravedlivého odškodnění za zásahy do jejich důstojnosti, těla a zdraví. U kulatého stolu se sešlo téměř čtyřicet odborníků z řad advokátů, zástupců akademické obce, státní správy a nemocnic.
O mimosoudním odškodňování pacientů v Rakousku hovořila Belinda Jahn a Gerald Bachinger z rakouské organizace Patientenawaltschaft. Ta poskytuje pomoc poškozeným pacientům během mimosoudního vyjednávání o náhradě škody s lékaři a pojišťovnami, jedná-li se o újmu, která vznikla v důsledku pochybení na straně lékaře. Druhou oblastí, na niž se Patientenawaltschaft specializuje, je vedení fondu sloužícího ke kompenzování újmy, kterou nezpůsobil lékař. Taková újma může vzniknout např. v důsledku výskytu nepříznivých následků léčby, se kterými však byl pacient dopředu seznámen a s nimiž souhlasil. Příkladem posledně jmenovaného je situace, kdy tělo odmítne transplantovaný orgán.
Rakouští právníci upozornili na to, že počet pacientů, kteří se obracejí na Patientenawaltschaft rok od roku roste. Důvod však nevidí v tom, že by se zhoršovala lékařská péče, ale ve větší odvaze a sebedůvěře pacientů. Účastníci diskuse zhodnotili jako zajímavý zejména přístup a praxi rakouských nemocnic a lékařů, kteří sami odkazují pacienty na organizaci Patientenawaltschaft, pokud jim během léčby vznikla újma ať už kvůli pochybení lékaře nebo z jiných důvodů.

Pro účastníky kulatého stolu byly přínosné také výstupy českých přednášejících advokáta a mediátora Roberta Cholenského a zkušené advokátky Marie Cilínkové, kteří se podělili o zkušenosti s mimosoudním odškodňováním v českém prostředí. Diskutující se shodli na tom, že tento způsob řešení sporu mezi pacientem a zdravotnickým zařízením u nás bohužel není příliš rozšířen. Odborníci vidí problém zejména na straně pojišťoven, které svým přístupen znemožňují mimosoudní řešení. Pojišťovny odmítají proplácet náhrady za újmu, které vyjednají pacienti s nemocnicemi sami. Pacienti jsou tak nuceni obrátit se na soud, který může trvat i několik let.

Systém běží skvěle

Pondělí, 2. února 2009Zprávy z médií

Jaké ponaučení si bere policie ze zabití Hoang Son Lama
Figurant přežije vždy, horší je to v reálu.
Scénář toho večera patří pro spoustu lidí k nočním můrám.

Tentokrát se naplnil poté, co občané jedné z brněnských ulic zavolali policii na vietnamského souseda, který se jim zdál příliš hlučný. Třiačtyřicetiletý Hoang Son Lam zásah nepřežil. Detaily neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že jeden z trojice policistů mu za přihlížení kolegů zlámal žebra a protrhl slezinu. Tragický případ řeší inspekce, policistům hrozí až patnáctileté vězení, ministr vnitra násilí odsoudil a uklidnil veřejnost, že se jedná o ojedinělé selhání. Podrobnější pohled na to, co česká policie podniká, aby se podobné útoky neopakovaly, ale moc klidu nenabízí.

Kde má ta čísla?

V policejní škole všichni probírali, že nejdůležitější je vše dobře vyhodnotit a najít správný postup. Smysl je jasný: zklidnit situaci a zabránit zbytečnému násilí, v případě zranění ihned zavolat lékaře a informovat ho, co se stalo. V brněnské Körnerově ulici se to začátkem ledna nepodařilo hned několikrát. Obrana nočního klidu přinesla útok uniforem na jednoho z nájemníků. Policisté ho tutlali a nezavolali zraněnému záchranku. Lékař přijel až poté, co oběť na služebně zkolabovala. Nikdo ho ale neinformoval o tom, co se přesně stalo. Zranění, která vedla ke smrti, odhalila až pitva.

Hoang Son Lam měl zřejmě kontakty s brněnským podsvětím, a tak se policii dařilo dva týdny vše držet pod pokličkou. Incident se provalil až poté, co byli zasahující policisté postaveni mimo službu: jsou vyšetřováni za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, pravděpodobný útočník ještě za ublížení na zdraví s následkem smrti.

Policie to stíhání vydává za důkaz, že v Česku je násilí ozbrojených strážců pořádku pod kontrolou. Jak se to vezme. Znepokojivý je například fakt, že nikdo na vnitru neví, co přesně vlastně policisté lidem dosud provedli. Příklad: v uplynulých šesti letech bylo za zneužívání pravomoci veřejného činitele ročně odsouzeno průměrně 150 policistů. Za posledních deset let bylo 234 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví.

Tato čísla ale zahrnují úplně všechno: dopravní nehody i zabití člověka. Inspekce podle své mluvčí nesleduje ani počet zabitých, ani zraněných, ani v jaké souvislosti k tragédiím došlo. „Už několik let říkáme, že by policie měla sledovat data o agresivním jednání policistů,“ říká právník Ligy lidských práv Jiří Kopal a dodává, že podle něj ve většině pochybení policistů ani nedojde k obvinění.

Policejní funkcionáři namítají, že to není pravda, ale žádná čísla, která by skutečný počet případů — a výsledky vyšetřování — doložila, nikdo nemá.

Policie tápe, jak zamezit brutalitě ve vlastních řadách.Zkusme si udělat neúplný obrázek sami. Zběžný pohled do starých novin nabízí alespoň několik střípků — tedy násilí, po nichž k obvinění došlo. Třeba případ policisty Jaroslava Krafta, který v roce 1994 na Rokycansku dal opilému řidiči Josefu Šoltýsovi tak silné rány do břicha, že Šoltys zemřel. Kraft čekal na konečné rozhodnutí soudu 13 let, dostal tříletý trest. Ve stejném roce zemřel ve Františkových Lázních Němec Matthias Poser, který na varování policie nezastavil, jeho krajana Markuse Rankela zabila kulka, která omylem vyšla ze zbraně kontrolujícího policisty Pavla Šacha. Před čtyřmi lety zkopal kriminalista Daniel Grofek v Olomouci podezřelého lupiče tak, že zadržený na následky zranění zemřel. První jmenovaní odešli ze soudní síně s trestem osm měsíců, olomoucký policista dostal dva a půl roku vězení (za ublížení na zdraví s následkem smrti pachateli běžně hrozí až pět let). Teď nejde o to, že popsané příklady úmrtí policejní rukou se nakonec dostaly až do soudní síně. Podstatnější je, že žádný z nich — a ani žádný z mnoha jiných — nepoužívá policie jako model, díky němuž by bylo možné dalším neštěstím předcházet.

Žádná školení

S nepřiměřeným policejním násilím se samozřejmě potýkají i jiné země. Za hranicemi jde často o ostře sledované případy. Tlak veřejnosti někdy nese výsledky, jako se to stalo v devadesátých letech v New Yorku, kde byli za násilné excesy potrestáni nejen zasahující policisté, ale i šéfové, kteří je nedokázali ihned odhalit.

V Česku, kde policejní šéfové beztrestně obhajují násilí svých lidí při zákrocích proti technařům a schvalují fakt, že mlátičky si zakrývají identifikační štítky, je vše složitější. Na otázku, proč si policie nevede statistiku nepřiměřeného násilí ve vlastních řadách a jak se kontroluje, zda policisty neovlivňují při práci předsudky vůči menšinám, nedokáže odpovědět ani ministr, ani jeho inspekce.

„To nedohledáme, je to už nějaký pátek,“ popisuje Ladislav Böhm, tiskový mluvčí chebské policie, jak jeho lidé analyzovali zmíněnou smrt Matthiase Posera. Podobnou praxi potvrzuje i vedoucí rokycanské policie Ladislav Königsmark, který měl ve svém týmu odsouzeného Jaroslava Krafta: „Policistů ve službě je nedostatek, musí být v ulicích, a ne na školení.“ A v Olomouci se všechno svádí na přílišnou brutalitu jednoho kolegy. „Všichni byli ještě jednou seznámeni s předepsaným postupem při zákroku,“ říká Zdeněk Šebestík, někdejší nadřízený odsouzeného Daniela Grofka.

Náměstek policejního prezidenta Jiří Houba v této situaci doporučuje spoléhat na systém. „Systémově je všechno ošetřeno dostatečně, policista někdy prostě násilí použít musí. Hlavní je, že v případě zranění zadrženého musí ihned zavolat záchranku,“ vrací se Houba k brněnskému případu. Poukazuje na to, že pokud se prokáže, že policisté z Brna udělali chybu právě tady, hrozí jim až dva roky ve vězení za neposkytnutí pomoci nebo za těžkou újmu z nedbalosti.

Česká policie je navíc přesvědčena, že agresivní jedince do budoucna odhalí přijímací test. Právě na psychotestech dnes pohoří až 60 procent uchazečů o práci. Případy násilí u policistů mají ale podle psychologů z branže hlubší podtext. „Osobnost člověka se během let výrazně vyvíjí. Potřebovali bychom s policisty pracovat průběžně a navštěvovat je pravidelně na jejich pracovišti,“ přiznává policejní psycholog Vladimír Voska. Potíž je v tom, že na 42 tisíc sloužících policistů je „nasazeno“ pouhých 34 psychologů. Na dotaz, jestli se bude jejich počet zvyšovat, odpovídá tiskové oddělení ujištěním, že „v současné době se situace analyzuje a připravuje se nová koncepce“. Jestli bude psychologů více a jak budou s policisty pracovat, však nevíme. Dnes je pro policisty konzultace s psychologem dobrovolná a využívá ji jen málo příslušníků. „Bojí se, že kdyby na sebe něco prozradili, tak přijdou o práci,“ doplňuje praxi Vladimír Voska.

Článek byl zveřejněn dne 2. 2. 2009 v časopise Respekt a na jeho internetových stránkách (http://www.respekt.cz/).

Povinné očkování

Pondělí, 26. ledna 2009Zprávy z médií

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Povinné očkování dětí proti nemocem, které v dřívějších dobách likvidovaly nezřídka celé rodiny, vedlo u některých chorob k jejich úplnému vymýcení, u jiných k jejich odsunutí do oblasti lékařských kuriozit. Nemoci jako záškrt, dávivý, neboli černý kašel či tetanus se v České republice prakticky nevyskytují. Většina odborníků říká, že očkování je stále nejlepší metodou, jak tyto choroby eliminovat, najdou se ale i lidé, kteří jsou přesvědčeni o škodlivosti očkování a brání lékařům v tom, aby podávali vakcíny jejich dětem. Podle médií se počet takovýchto lidí zvyšuje, deník Právo upozornil třeba na případ manželů z Brna, ke kterým se dokonce kvůli jejich postoji dostavila policie. Je takto razantní přístup státu opravdu na místě? Vaše názory vítáme na adrese radioforum@rozhlas.cz. Na lince je nyní místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Hana Cabrnochová, dobrý den přeji.

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Dobrý den.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
A v brněnském studiu Českého rozhlasu právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Slyšíme, dobrý večer.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Dobrý večer. Podle informací listu Právo po zásahu vaší organizace, tedy Ligy lidských práv, bylo zastaveno policejní vyšetřování těch rodičů, kteří odmítli očkovat své dítě, proč se liga v tomto případě angažovala?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Takže liga se zabývá zdravotnictvím v České republice a část zdravotnictví je i povinné očkování. Podle názoru Ligy lidských práv je povinné očkování v České republice a systém tohoto očkování oblastí zdravotnictví, která má z hlediska lidských práv určité nedostatky.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Jaké nedostatky?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Tento systém, který je tady zaveden, spíše odpovídá minulému režimu a neodpovídá tomu, jaký je systém očkování v demokratických a svobodných zemích.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
A vy jste tedy přesvědčeni o tom, že stát by neměl dbát na to, aby lidé nechávali očkovat své děti?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Stát by určitě měl dělat to nejlepší, co se domnívá, že je správné pro ochranu dětí, ale na druhou stranu by to mělo být přiměřené, pokud existují alternativy a taková opatření v očkování, aby určité menšině rodičů, která není přesvědčená o prospěšnosti očkování nebo, nebo se domnívá, že v případě některých očkování mohou negativa převážit nad pozitivy, tak by určitě tyto rodiny měly mít možnost se rozhodnout svobodně, je to přece jenom menšina a podle našeho názoru není důvod, aby v České republice nebylo očkování svobodné, tak jako třeba v Německu nebo v Rakousku.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Paní Cabrnochová, vy jste lékařka, je zákonně zcela jasně dáno, jakým způsobem má stát dbát na to, aby byly děti očkovány?

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Tak já bych především chtěla říct, že Česká republika skutečně má očkování ze zákona povinné, tato situace byla opakovaně diskutovaná i s ohledem na Úmluvu o lidských právech, kde jako jedna z výjimek, kdy je možno to svobodné právo, o kterém jste hovořili před chvílí, omezit, je nutno z ochrany veřejného zdraví, tím máme na mysli to, že v podstatě pouze určitá proočkovanost zamezí šíření těch vyvolavatelů, o kterých jste tady hovořil a například v případě černého kašle ta situace zdaleka není tak jednoduchá, že bychom v této oblasti byli klidní, dokonce v letošním roce zavádíme nové přeočkování dětí mezi desátým a jedenáctým rokem právě proto, abychom ochránili například malé kojence, kteří z nějakých závažných důvodů dosud nebyli očkováni.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Nicméně, promiňte, že vám skáču do řeči, prosím, ale myslíte, že je přiměřené, když lidem, kteří odmítají očkování, zazvoní u dveří policie?

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Tak já pochopitelně tohle považuju za určitý extrémní případ, musím říct, že i my jako dětští lékaři přesto, že se nedomnívám, že by nějaký počet těchto rodičů stoupal, tak přesto se občas s takovýmto případem setkáme, musím říct, že často to vychází z neznalosti rodičů nebo z určitých dezinformací, které jsou o očkování šířeny a tady je potřeba určité důvěry směrem, směrem k lékařům, aby rodiče měli možnost si o tom popovídat a případně se vyvarovali takovýchto postupů, které potom mohou bohužel v extrémním případě skončit takovýmto postihem, nicméně daleko raději jsme a tak to platí i v ostatních státech, kde například ta povinnost není dána ze zákona, tak raději jsme, jestliže existují určité, v uvozovkách, sankce, které jsou nepřímé a takové jsou i v České republice, to znamená, například tito rodiče, jestliže nedají očkovat svoje dítě, tak nemohou potom umístit to dítě do kolektivního zařízení, to znamená, dítě nemůže jít do školky nebo do jeslí, stejně tak například existují v okolních státech určitá omezení směrem ke zdravotnímu pojištění, to znamená, jestliže se dítě nepodrobilo povinnému očkování, nemůže zdravotní pojištění nést případné finanční dopady léčby závažného onemocnění.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Ano.

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Ale to je výjimka, především na prvním místě bychom měli zachovat určitou proočkovanost, která by měla být v populaci někde kolem devadesáti čtyř procent, abychom chránili právě děti, které z nějakého závažného důvodu, byť byly očkované, ale dostanou se do situace vážného oslabení toho organismu a mohou na nějakou závažnou nemoc onemocnět.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Paní Candigliota, když se vrátím k tomu, k té roli státu, zásadní otázka, na kterou narazila i paní doktorka, není potenciální společenská nebezpečnost toho, když někdo nenechá očkovat své dítě, skutečně tak velká, že to opravňuje třeba i k nějakému rezolutnímu, tvrdému postupu státní moci?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Takže určitě je možné připustit v extrémních případech, kdy hrozí, kdy hrozí nějaká újma veřejnému zdraví, tak zkoumat tu proočkovanost, ale my se domníváme, že pokud jsou dodržovány, jsou v České republice ty standardy toho, té proočkovanosti natolik vysoké, že menšina neočkujících rodičů by mohla to dítě neočkovat bez toho, aniž by někomu vznikla újma, tak je, bylo by dobré jim to umožnit, aby se rozhodli podle svého přesvědčení. Já bych ještě také chtěla upozornit na stanovisko veřejného ochránce práv, který ve svých souhrnných zprávách opakovaně, opakovaně kritizuje systém očkování v České republice a vlastně kontaktoval ministerstvo zdravotnictví a žádal, aby byla do zákona včleněna nějaká výjimka pro rodiče, kteří ze závažných důvodů odmítají očkování …

Jan BUMBA, moderátor
——————–
A máte, promiňte, prosím, máte nějaké konkrétní příklady těch lidí, kteří to odmítají, kteří lidé jsou proti očkování?

Zuzana CANDIGLIOTA, právnička Ligy lidských práv
——————–
Takže proti očkování jsou určitě nebo ne proti očkování, jsou to většinou lidé za svobodu očkování, za svobodu volby, bývají to často, jak upozorňuje i veřejný ochránce práv, na něhož se tito rodiče obraceli, rodiče, kteří mají již jednou špatnou zkušenost s očkováním, například u předešlého dítěte, a proto mají obavy z očkování například u dalších dětí. Ale často se jedná i o rodiče, kterým vadí, že se očkuje příliš brzo v České republice a neodmítají očkování jako takové, ale žádají odklad, například až po prvním roku věku a ještě bych upozornila, že máme i případy lékařů, kteří odmítají některé vakcíny u svých dětí, například žloutenku a tito, tito rodiče určitě mají i medicínské důvody, proč nechtějí tuto vakcínu očkovat.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Ano, paní Cabrnochová, byl by zásadní problém z hlediska toho, co nazýváte proočkovaností, kdyby existovaly opravdu nějaké výjimky, předpokládám, že by to bylo skutečně nějaké zanedbatelné procento lidí.

Hana CABRNOCHOVÁ, místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
——————–
Tak já musím říct, že tady to považuju trošku za, za nefér, v uvozovkách, pro tu skupinu rodičů, která považuje očkování za velmi důležité, jestliže budeme říkat, oni k tomu lékaři chodí, oni svoje děti dají očkovat, a proto my vlastně nemusíme, protože to stačí, to se domnívám, že takhle prostě pojmout nelze, já sama jsem před několika lety ještě u pana Jařaba na úřadu, úřadu vlády u ochránce pro lidská práva absolvovala poměrně komplexní jednání, jehož výsledkem bylo to, že v České republice dál zůstane ze zákona povinnost dát se očkovat a musím říct, že tedy není úplně pravdou to, co bylo před chvílí řečeno, ta debata byla poměrně rozsáhlá, stejně tak musím reagovat na to, že některým rodičům se nelíbí včasnost zahájení očkování, poměrně průměr evropský je, že se očkují děti již ve dvou měsících věku života, u nás se začíná ve třech měsících a tady máme naopak veliký problém, protože právě, jak už jsem zmínila, černý kašel je velkým rizikem pro ty neočkované děti a dokonce některé státy a země uvažují o tom, že třeba první dávku černého kašle budou dávat ještě na porodnici, aby ochránily právě ty nejmenší kojence. Ti jsou totiž tou nejohroženější skupinou. Takže tady já spíš dokládám určité dezinformace, které se šíří mezi laickou veřejností a nabízíme my, dětští lékaři, že jestliže rodiče si nejsou jisti, nechť toto se svým lékařem proberou a konzultují, skutečně prioritní pro nás není nutit každého do očkování, ale prioritní je, aby si rodiče uvědomili tuto problematiku natolik, aby se předcházelo těmto situacím, jinak podle toho postihu v České republice se domnívám, že pořád platí zákon na ochranu veřejného zdraví, který říká, že v okamžiku, kdy ty rodiče odmítnou to očkování, že se mohou vystavit určité sankci spíš finančního rázu, jinak ten zásah, o kterém jsme hovořili, mohl tam být i třeba jiný komplex problémů, který vedl k tomu, že takto bylo postupováno.

Jan BUMBA, moderátor
——————–
Já vám oběma velmi děkuji za rozhovor, našimi hosty byly místopředsedkyně vakcinologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Hana Cabrnochová a také právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.

Textový záznam rozhlasové debaty ČRo1 – Radiožurnálu z 26. 1. 2009.

Přibývá rodičů, kteří odmítají očkování dětí. Hrozí jim zásah policie

Pondělí, 26. ledna 2009Zprávy z médií

Odmítnutí povinného očkování může ohrozit zdraví dítěte. Na to pamatuje v Česku i příslušný zákon. Rodiče, kteří to nerespektují, nevyjdou možná z překvapení, když jim kvůli tomu zazvoní u dveří policie. To byl nakonec nedávný případ mladých manželů z Brna, kteří odložili očkování svého sotva půlročního dítěte takzvanou hexavakcínou, protože dítě špatně reagovalo na první ze tří dávek.
Po zásahu Ligy lidských práv bylo vyšetřování rodičů sice nakonec zastaveno, případ však upozornil na znepokojující vývoj. Neočkovaných dětí je kvůli postojům rodičů daleko víc.
Některé hygienické stanice sice mluví o jedincích, ale například podle krajské hygieničky v Brně Renaty Vaverkové jsou to ročně jen na jižní Moravě desítky.
„Nevím, o koho se může jednat, jsou to lidé, kteří se nějak sdružují, navzájem informují, používají stejný slovník. Co je k tomu vede, těžko říci,“ nechce krajská epidemioložka spekulovat. Ví, že tato skupina rodičů má načteny vědomosti z internetu, nejsou však v korelaci s nejnovějšími odbornými poznatky.
„Nejedná se o extrémní nárůst, ale vzestupný trend jsme zaznamenali. Jejich postoje většinou ovlivňují nejrůznější antivakcinační aktivity, působící nejen u nás, ale celosvětově,“ potvrdil vedoucí protiepidemického odboru Krajské hygienické stanice v Hradci Králové Jozef Dlhý.
Ohrožují i ostatní děti
„Jde většinou o rodiny vyznávající alternativní způsob života, a ty odmítají prakticky veškerou léčbu i očkování. Takové případy se řeší v přestupkovém řízení anebo končí u soudu. Bohužel si tito lidé neuvědomují, že tím ohrožují i jiné děti než jenom ty vlastní,“ vysvětlila krajská epidemioložka v Liberci Jana Prattingerová a potvrdila, že rodiny, které nedávají děti očkovat, tvoří komunitu a mezi sebou se radí, jak vyzrát na úřady.
„Mluvíme s nimi, ale neposlouchají, zdá se, že jsou někým ovlivňováni. Při jejich argumentaci totiž padají odkazy na instituce, které jsou proti očkování dětí. Říkám si, zda by ty osoby při úmrtí malého pacienta, kterého mohlo očkování zachránit, vzaly odpovědnost na sebe,“ míní ředitel Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem Josef Trmal.
Problematická legislativa
Jasno zřejmě není ani v legislativě. „Bohužel, vyhlášky nemyslí na to, do kdy má být vakcína naočkována, takže jsme ani nepokutovali,“ potvrdila Radka Štěpánková, asistentka z epidemiologie jihlavské krajské hygienické stanice. Naopak František Kotrba z Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje upozornil na paragraf 46 zákona 258/2000 Sb., O ochraně veřejného zdraví, který definuje povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování.
Právník Ligy pro lidská práva David Zahumenský obhajuje klasifikovat odmítnuté očkování dítěte jako pouhý přestupek tím, že společenská nebezpečnost takového jednání není vysoká. „Lze argumentovat i stanoviskem ochránce lidských práv Otakara Motejla, který opakovaně označil tyto případy jako s nízkou společenskou nebezpečností,“ řekl Zahumenský.
Naopak brněnská hygienička Vaverková toto odmítá jako rozbíjení dobře zavedeného a osvědčeného systému povinného očkování. „Jestliže dosáhneme proočkování zhruba 95 procent populace, nemohou se tyto nemoci epidemicky šířit,“ říká Vaverková.
Rodičům vadí výraz povinné očkování
Podle epidemioložky Krajské hygienické stanice Zlínského kraje Hany Tkadlecové rodiče odmítající očkování dětí mnohdy přeceňují jednostranně podané informace získané na internetu. Často jde o neověřená a nepodložená fakta.
„Někdy mám pocit, že rodičům vadí, že je očkování povinné, a argumentují tím, že na západ od nás tomu tak není. To je ovšem jen zdánlivé,“ poznamenala Tkadlecová. Většina vyspělých zemí má podle ní doporučená očkovací schémata, jimiž se lékaři i rodiče řídí. „Pokud pak dětem některá očkování chybí, jsou omezovány například ve výběru střední či vysoké školy, kde je po nich doklad o očkování požadován. To už na sobě jistě pocítili i mnozí naši studenti, kteří chtěli v zahraničí studovat,“ doplnila epidemioložka.
Hlavní hygienik republiky Michael Vít Právu řekl, že odmítačům povinného očkování se lékaři i hygienici snaží význam očkování vysvětlit. „Když pak rodiče zjistí, jaké důsledky by neočkování mohlo pro jejich potomka mít, většinou dítě očkovat dají,“ uvedl Vít. Pokud přesto odmítnou dát dítě očkovat, hrozí jim pokuta až do výše 10 tisíc korun.

Článek byl publikován dne 26. 1. 2009 na www.novinky.cz (obdobně také v deníku Právo), naleznete jej zde.