Středa, 29. července 2009Zprávy z médií
Kdo a jak stanovuje výši náhrady škody?
Odškodňovací vyhláška č. 440/2001 Sb. upravuje částky, které mohou být pacientovi přiznány za jednotlivá poranění. Na jejím základě navrhuje výši odškodnění lékař nebo případně před soudem znalec. Nízká výše přiznávaných odškodnění bývá často kritizována. Ústavní soud již řekl, že vyhláška není pro soudy závazná a i ona samotná jim dává prostor pro zvýšení odškodnění. Soudy se však vyhláškou v naprosté většině případů řídí.
Jak se cení život vašich blízkých?
Samostatně je v zákoně upraveno odškodnění za smrt blízké osoby. „Tady manželka, druh, rodič nebo dítě zemřelého pacienta dostanou v případě prokázání odpovědnosti zdravotníků jednorázovou částku 240 000 korun, sourozenec 175 000 korun.“ uvádí David Zahumenský.
Žiju, ale zmrzačili mě.
Vedle těchto částek je možné požadovat také náhradu za zásah do práva na ochranu osobnosti. Zde není stanovena žádná tabulka, přiznávané odškodnění však nebývá velké. Navíc existují velké rozdíly mezi jednotlivými soudy. Za protiprávní sterilizaci přiznal ženě v Ostravě soud 500 000 korun. Odvolací soud ale odškodnění prohlásil za promlčené a žena tak dostala jen omluvu. V Ústí nad Labem soud za sterilizaci přiznal jiné ženě desetkrát méně.
Rozhovor s Davidem Zahumenským, právníkem Ligy lidských práv, www.ferovanemocnice.cz
V jakých případech je už lepší obrátit se na pomoc k právníkovi?
„S právníkem se poraďte v případě, že se jedná o závažnější újmu na zdraví s dlouhodobými nebo trvalými následky. Medicínské spory jsou nesmírně složité a je důležité zvolit odborný postup. Zdravotnický právník často musí i studovat lékařskou literaturu a konzultovat své otázky s odborníky.“
Jaké jsou přibližné náklady na soudní řízení?
„Poškozený pacient musí počítat nejen s advokátním palmáre, ale také se zálohou na znalecký posudek a u ochrany osobnosti se soudním poplatkem. Soudních jednání může být několik, což znamená neplacené cené volno v práci a někdy i náklady na cestování. Odměna advokátovi může být velmi rozdílná.“
Jakou sumu zaplatím ještě před soudem?
„ Znalecký posudek může stát okolo pěti tisíc a více, u ochrany osobnosti se platí i poplatek za podání žaloby a jeho výše je 4 % z požadované částky. Pokud tedy žaluji o půl milionu, musím předem soudu zaplatit 20 000 korun.“
Vrátí se pacientovi vložené peníze zpět?
„Bude-li u soudu úspěšný, může tuto částku žádat zpět po protistraně. Celkové náklady mohou být v řádu desítek tisíc, ale při skutečně velkých táhnoucích se sporech až stovek tisíc korun. Pokud pacient uspěje, může náklady zastoupení uhradit žalovaná nemocnice, ale není to tak vždy. Někteří advokáti nabízejí možnost, že pacient neplatí předem nic, a odměnu určují jako část z vysouzené částky.“
S jakými problémy se na vás pacienti nejčastěji obracejí?
„ Nejčastěji mají pacienti pocit, že lékaři něco zanedbali, pokazili operaci a podobně. Stává se, že lidé jsou bez sebe vzteky a chtějí lékaře žalovat. Protože když se na něj obrátili s tím, že péče nebyla v pořádku, odmítl se s nimi bavit a byl arogantní. V komunikaci mají čeští zdravotníci opravdu největší rezervy. Pokud by pochybení přiznali a pacientovi se omluvili, popřípadě nabídli určité odškodnění, nemusel by vše řešit soud.“
Článek byl zveřejněn dne 29. 7. 2009 v časopise Blesk zdraví, str. 12.
Čtvrtek, 9. července 2009Aktuality
Zajímají vás otázky kolem vzrůstajících rasových útoků a neonacistických pochodů nebo byste se raději dozvěděli, na co máte nárok jako pacient? Zastavte se u nás na kus řeči na festivalu Colours of Ostrava. Kromě mnoha užitečných materiálů o našich projektech jsme pro vás připravili speciální vydání Ligových novin, které se může hodit nejen pro ukrácení dlouhé chvíle mezi koncerty či ve frontě na pivo. Ani děti u nás nepřijdou zkrátka. Těšíme se naviděnou na Colours!
Pondělí, 6. července 2009Zprávy z médií
Máte podezření, že někdo týrá děti? Musíte to oznámit policii a úřadům. Prokáže-li se ono týrání později a zjistí-li se, že jste o tom věděli a nikomu nic neřekli, jste na nejlepší cestě do basy. Ovšem pokud své podezření oznámíte včas, můžete mít do basy nakročeno také. Přijde na to, kdo vám zkříží cestu a jak se rozhodne nakládat s paragrafy.
Případ šestileté dívky z novojičínského dětského domova, již před dvěma lety pokousal ohař zástupce ředitelky, zaznamenala všechna média. Dívka s vážně poraněným obličejem skončila na plastické chirurgii a redaktor České televize podal na pana zástupce trestní oznámení. Zaměstnanci domova tehdy tvrdili, že šlo o naprosto výjimečnou událost, v minulosti že se nic podobného nestalo. Petici s tímto tvrzením pak poslali zřizovateli domova, Moravskoslezskému kraji. “Ten podpis si budu do konce života vyčítat, předcházel mu půlhodinový nátlak ředitelky a zástupce. Neměla jsem odvahu nepodepsat,“ citovala o půl roku později v Lidových novinách Hanka Čápová jednu ze signatářek, dnes bývalou vychovatelku, a celý případ podrobně popsala.
Děti prý lžou
V souvislosti s pokousanou dívkou pak na povrch vyplulo další podezření. Zástupce se měl podle svědectví dvou dětí chovat násilnicky, prý je fackoval, tloukl do žeber, kopal, … vypověděly také, že jeho pes měl už v minulosti pokousat čtyři, možná pět dětí. Zástupce všechno popřel, podle znaleckého posudku si obě děti všechno vymyslely a policie případ odložila . Přitom například výše citovaná vychovatelka část jejich výpovědi o dětech napadených psem potvrdila.
To však zdaleka není konec. Děti se totiž původně svěřily jiné vychovatelce, ta to doma pověděla manželovi, od dalšího vychovatele se dozvěděli, že i on v minulosti od dětí slýchal stížnosti na zástupcovo násilnické chování, oba se pak radili s různými organizacemi specializovanými na ochranu dětí a s vědomím, že pokud svědectví dětí neohlásí, dopustí se trestného činu, oslovili zřizovatele. Ten však nic nepodnikl, manželé tedy oslovili další úřady, Fond ohrožených dětí, ombudsmana a média.
Zástupce ředitelky na ně následně podal trestní oznámení pro pomluvu; na sklonku letošního června se konalo první stání u soudu.
Příliš mnoho otazníků
Jakkoli mě pobuřuje fakt, že v domově pobývá pes (ptal se někdo dětí, jestli ho tam chtějí? zjišťoval někdo, zda se ho některé nebojí? bývalá vychovatelka teď u soudu vypověděla, že viděla děti před psem couvat strachy…) a jakkoli mi v celém případu řada věcí nesedí (zástupcův švagr je zástupce ředitele novojičínské policie, pracovníci, kteří z domova odešli, kritizují tamní poměry a poukazují na to, že zástupce ředitelky je poněkud impulzivní, nevyjasnilo se, proč zřizovatel nejednal a proč poměry v domově ani přezkoumat nehodlá, podivné byly okolnosti při sepisování petice, neexistují oponentní znalecké posudky na výpovědi dětí, přičemž ty původní je možné brát vážně, ale také nikoli , atd.), nemám dost informací, abych mohla s jistotou tvrdit, že se nejedná o jakési spiknutí a že se zástupce ředitelky žádného násilí na dětech nikdy nedopustil. Velmi bych o tyto informace stála a dost mě zaráží, že o ně policie ani zřizovatel naopak nestojí.
Navíc jsme svědky absurdní situace. Zatímco zástupce, jehož pes poranil a znetvořil šestiletou dívku, se podle policie dopustil přestupku, týž policejní sbor vyhodnotil počínání manželů jako trestný čin. Řízení navíc provázejí závažné procesní nedostatky – Liga lidských práv, která manžele zastupuje, si opakovaně stěžovala , že se policie snaží fakticky znemožnit účast advokátky obviněných při výsleších.
Platit, nebo bručet?
Popsané skutečnosti mě vedou k domněnce, že mocensky a příbuzensky provázaná skupina jednoduše šikanuje lidi, kteří se jí jeví jako nepohodlní. Bohužel jí to umožňuje náš trestní kodex.
Pomluva totiž zůstala v zákoníku strašit z dob bolševika i po jeho letošní novelizaci, ačkoli tam nemá co dělat. Už před lety ji chtěla skupina poslanců v čele s Hanou Marvanovou vyškrtnout, nepočítal s ní ani předkladatel nového zákoníku, poslanci ji do něj ale znovu zařadili. Jejich argumentace však nebyla dostačující .
Marek Benda (ODS), mimochodem autor “náhubkového zákona“, se obával, že zůstanou-li trestné jen tzv. hromadné verbální činy (například vyzývání k rasové nenávisti) stala by se ochrana společnosti vyšším zájmem než ochrana individua. Poslanec ale úplně opomněl skutečnost, že by tu proti pomluvě nikdo nezůstal bezbranný. Už teď se každý může domoci omluvy a dementování nepravdivých informací plus získat odškodnění u civilního soudu. Tato cesta s sebou navíc nese odpovídající zadostiučinění, jímž se nějaké “popotahování“ nactiutrhače po policejních služebnách a soudech nikdy stát nemůže.
Totéž opomněl Bendův stranický kolega Ivan Langer, když mluvil mj. o nutnosti nést odpovědnost za svá slova.
Jeroným Tejc (ČSSD) by zase s vyškrtnutím pomluvy počkal, až civilní soudy zrychlí svou činnost. Lze však podřídit principiální záležitost technickým nedostatkům?
Way to Hell
Zdánlivě mrtvý paragraf, jemuž média za pomoci svých právníků odolávají (případy končí odložené), vede k celospolečenské zbabělosti a k šikaně jednotlivců. Verbální atak totiž potenciální poškození “řeší“ tím, že celou záležitost přehodí na policisty a státní zástupce. V horším případě pak paragraf zneužívají k zastrašování kritiků (ne každý si může dovolit advokáta, leckoho pak vyplaší samotné “popotahování“…).
Například v roce 2007 česká policie stíhala pro pomluvu šedesát lidí, z toho dvanáct jich pak bylo odsouzeno. Jenže třeba neuvěřitelný případ právníka, který kvůli svému kritickému výroku na adresu někdejšího starosty Prahy 7 skončil za mřížemi s odůvodněním, že veřejné činitele je třeba chránit proti “bezbřehým urážkám kverulantů“, ukazuje, že důvěra v uvážlivé a spravedlivé rozhodnutí soudu je značně naivní.
Zatímco se čeští zákonodárci na rozdíl od svých kolegů ve většině demokratických zemí včetně Bosny, Ukrajiny, Estonska či Gruzie nechali ukolébat představou o ochraně jednotlivce, veřejnost v přímém přenosu sleduje, jak pracovníci dětského domova demotivovaní obdobným případem v Čeladné, kde vychovatelka upozornila, že jí děti popisují, jak je bije ředitelka, a dostala podmíněný trest za pomluvu a pět let zákazu činnosti v oboru, předem odpískali boj s vedením ústavu.
Všichni pak máme jednu jistotu: Zda nejsou ve jménu nadbytečné a nákladné ochrany jednotlivce před pomluvou na svých právech mnohem hůř poškozováni jednotlivci nejbezbrannější, se budeme i nadále dovídat jen stěží.
Článek byl zveřejněn dne 6. 7. 2009 a naleznete jej také na http://mahdalova.blog.respekt.cz.
Pátek, 22. května 2009Zprávy z médií
Mluvčí Spolku žen postižených neoprávněnou sterilizací Elena Gorolová vystoupila na konferenci OSN (Durban Review Conference) v Ženevě, konané ve dnech 20. – 24. dubna 2009. V rozhovoru během lidskoprávního bloku s příznačným názvem Hlasy Elena Gorolová popsala neutěšenou situaci romských žen, vystoupila se svým životním příběhem a hovořila o problematice protiprávních sterilizačních zákroků v České republice.
Elena Gorolova se svým manželem odjakživa toužila mít holčičku. Byli to hrdí rodiče dvou zdravých synů a těšili se, že se k nim přidá ještě sestřička – tedy jen do té doby, než se dozvěděli, že Elena byla bez svého vědomí sterilizována při porodu svého druhého syna.
Elena postupně zjistila, že s tímto otřesným objevem není sama, že se podobná věc stala mnoha dalším romským ženám, které byly rovněž sterilizovány proti své vůli v různých nemocnicích po celé České republice. Poté, co ženy začaly poukazovat na příkoří na nich spáchané, nejenže se jim nedostalo zadostiučinění, ale byly i veřejně zostuzeny.
„Později jsme s manželem zašli na sociální odbor, kde jsme žádali vysvětlení a ptali se, jestli mi byla sterilizace provedena, protože jsem Romka. Sociální pracovnice se k nám však chovaly velice hrubě a nakonec nás vyhodily,“ řekla Elena Gorolová na setkání OSN v Ženevě pořádaném v rámci konference.
Gorolová vzpomíná, že porod druhého syna byl velmi obtížný. „Právě jsem rodila. Všechno kolem bylo hodně hektické a zmatené. Bylo kolem mě spousta doktorů,“ vzpomíná. „Sestřička ke mně přišla s papírem a já jsem ho podepsala. Měla jsem hrozné bolesti a vůbec jsem nevěděla, o co se jedná.
Druhý den mi primář porodnického oddělení řekl, že už nikdy nebudu moci mít děti. Rozplakala jsem se. Bylo mi jen 22 let a moc jsme s manželem toužili po holčičce. Můj manžel udělal obrovskou scénu. Ještě hodně dlouhou dobu se nemohl vyrovnat s tím, že už nebudeme mít další dítě.“ Sterilizace byla paní Gorolové provedena modernějším způsobem, to znamená, že přerušení vejcovodů v takovém případě je permanentní a nezvratný zákrok. „Sestřička mi řekla, že dříve se používala metoda podvázání vejcovodu, ale některé ženy i přesto otěhotněly,“ řekla Elena Gorolová. „Zkrátka nechtěli, aby se rodily další romské děti… S diskriminací mám zkušenosti už od dětství… Lidé tu Romy v lásce nemají.“ Trvalo hodně dlouho, než se Elena Gorolová byla schopna vyrovnat s tím, co ji potkalo. Ozdravný proces pro ni začal teprve v okamžiku, kdy organizace Liga Lidských práv, Evropské centrum pro práva Romů a Vzájemné soužití zprostředkovaly pravidelná setkání pro ženy, kterým tento neoprávněný zákrok narušil zdraví, duševní integritu i život celkově. Možnost otevřeně hovořit se ženami, které rozumí tomu, čím prošla, jí i jejímu trápení konečně ulevila a dodala jí odvahu pokročit dál. „Náš podnět byl předán k posouzení veřejnému ochránci práv Otakarovi Motejlovi, který prošetřil stížnosti více než 80 žen. Ženy se stmelily a vytvořily skupinu, která se pravidelně schází v prostorách Vzájemného soužití.“ Cílem těchto žen je prosazovat principy informovaného souhlasu, práv pacientů, vést osvětu (poukázat na problém) týkající se nedobrovolných sterilizací, dožadovat se odškodnění a dosáhnout toho, aby se vláda veřejně omluvila za své selhání. Ženy se zasazují o změnu přístupu lékařského personálu na porodnických odděleních.
Ženy organizovaly demonstrace a vystoupily s výstavou fotografi í v různých částech Evropy. Jejich svědectví rovněž zaznělo ve Výboru na odstranění všech forem diskriminace proti ženám (CEDAW) v sídle OSN v New Yorku. Součástí úsilí žen byla osvěta mezi mladými romskými ženami a dívkami, na níž se podílel zkušený gynekolog a psycholožka, která poskytovala psychickou podporu a pomoc postiženým ženám.
Být neustále na očích veřejnosti nebylo jednoduché. „Po demonstraci následovaly negativní články v novinách podávající nepravdivé informace o členkách spolku,“ řekla Elena Gorolová. „V článcích byly výpovědi sousedů jednotlivých žen a jejich názory a ženy byly obvinovány z dluhů a neplacení nájmu. Jeden článek dokonce doslova porovnával myšlení „bílé ženy a romské ženy“ v otázce sterilizace.“ Ale změny, ke kterým došlo na základě veřejné kampaně, stály za to trápení. Výraz „informovaný souhlas“ je dnes běžnou součástí slovní zásoby v nemocnicích a objevily se další ženy, které překonaly stud a rozhodly se přijít se svým svědectvím o protiprávním zákroku, který prodělaly.
Dnes je Elena Gorolová i členkou Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Pracuje v neziskové organizaci Vzájemné soužití, která se prostřednictvím své práce a aktivit snaží nastolit přátelské platformy v komunikaci mezi romskými a neromskými obyvateli Ostravy a pomoci zlepšit životní úroveň v sociálně slabších rodinách. Skupina obětí sterilizace nedávno představila projekt s názvem Nejsi na to sama, jehož cílem je rozpoznat případy protiprávní sterilizace, posílit sebevědomí obětí v boji za svá práva, upozornit na tento problém mladé romské ženy a dívky a dělat osvětu na téma protiprávní sterilizace a práv pacientů mezi lékařským personálem. Dále ženy usilují o uzákonění doporučení vydaných českým ombudsmanem v roce 2005 a Výborem OSN pro odstranění všech forem rasové diskriminace (CERD) v roku 2006 v souvislosti s protiprávní sterilizací.
„Od července roku 2008 jsme zaznamenali 20 dosud neregistrovaných případů, včetně ženy z Frýdku-Místku, které se tohle přihodilo v roce 2007. Její sociální pracovnice jí vyhrožovala, že jestli nepodstoupí sterilizaci, umístí jí děti do státního zařízení,“ řekla Gorolová.
„Umění dát život je jeden z nejkrásnějších darů ženy. Spousta romských žen však byla o tento dar připravena. Nedobrovolná sterilizace pro ně znamená doživotní zdravotní následky a mnohdy zapříčinila i rozchod s partnerem. Chceme se ujistit, že se tohle již nestane dalším ženám, a proto musíme ve svém boji pokračovat,“ konstatuje Gorolová.
I když byla paní Gorolová jedná z málo Romů, kteří se zúčastnili oficiálního programu, česká media se jejímu historickému vystoupení téměř vůbec nevěnovala.
Článek byl zveřejněn dne 22.5. 2009 v časopise Romano voďi.
Čtvrtek, 21. května 2009Zprávy z médií
Těhotenství většina dnešních žen prožívá velmi aktivně. Zajímá se o nejnovější poznatky a to nejen o vývoji plodu, ale také o porodu. Přesto podle předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství Petry Sovové stále velká část žen často nezná svá práva při porodu, a proto se ani nemohou bránit mnohdy zavádějícím povelům zdravotníků.
„Všeobecně ohledně porodnic pozorujeme změnu k lepšímu, ale jde to strašně pomalu,“ řekla Sovová.
Největším problémem lékařů je prý strach a nedostatek komunikace. Strach však lékaře neopravňuje k zasahování do práv ženy, řekl právník z Ligy lidských práv David Zahumenský. Žena má podle něj právo vybrat si k porodu partnera nebo někoho, komu důvěřuje. Také může po porodu opustit porodnici. Zdravotníci mají právo zasáhnout jen v případě, pokud je bezprostředně ohrožena matka nebo dítě. Bezpečnost na úkor práv.
Porodní asistentky Eva Nováková a Ivana Königsmarková z Unie porodních asistentek (UNIPA) se shodly, že lékaři propagují bezpečnost na úkor práv žen. Lékaři mají „vyjeté koleje“ a nechtějí je měnit, řekla Nováková a uvedla příklad spontánního porodu, po němž lékař vykřikl, že přece vůbec nestihli zasáhnout.
„Lékař chce léčit. Když nemůže léčit, cítí se frustrován,“ uvedla Königsmarková, podle níž je v českém porodnictví 60 procent mužů, kteří nikdy nebudou rodit, přesto rozhodují o tom, jestli žena dost tlačí, kdy má tlačit a zda správně dýchá.
Hnutí za aktivní mateřství na tyto fakta upozorňuje veřejnost u příležitosti probíhajícího Světového týdne respektu k porodu. Více informací o aktivním porodu lze nalézt na stránkách www.ferovanemocnice.cz nebo na www.respektkporodu.cz .
Článek byl zveřejněn dne 21. 5. 2009 na strákách www.novinky.cz a naleznete jej zde.
