Čtvrtek, 25. listopadu 2010Zprávy z médií
Martin MUSIAL, moderátor
——————–
Případ pomluvy řeší novojičínský soud. Manželé L´ubovi upozornili před 3 lety na údajné násilí páchané na dětech Dětského domova v Novém Jičíně. Policisté případ odložili. Dětský domov na L´ubovy podal žalobu za pomluvu. Oběma hrozí až 2 roky vězení.
Iva KUBANKOVÁ, redaktorka
——————–
Ludmila L´ubová pracovala v dětském domově jako vychovatelka. V roce 2007 informovala se svým manželem krajský úřad a ombudsmana o tom, že zástupce ředitelky Miroslav Pokorný údajně týrá děti.
Jan MIKA /natočeno 27. 4. 2008/
——————–
Mě bil, já jsem se bránil rukama a on prostě do mě kopal, fackoval mě …
Iva KUBANKOVÁ, redaktorka
——————–
Tehdy policisté případ odložili. Nic se podle nich nestalo a děti lhaly. To si myslí i zástupci dětského domova a přešli do protiútoku. Před soudem teď stojí Radmila L´ubová a její muž.
Miroslav L´UBA, obžalovaný
——————–
Můj názor je ten, že trestný čin pomluvy je zneužíván právě pro lidi nebo na lidi, kteří si dovolí upozornit na to, že se dějou nějaké věci, což samozřejmě není v pořádku. A v našem případě je to o to bolestnější, protože tady se jedná o děti a v ústavech navíc.
Blanka FLISNÍKOVÁ, ředitelka Dětského domova Nový Jičín
——————–
Vleče se to už tři roky. Podali jsme žalobu před třemi roky a teď čekáme, jak rozhodne nezávislý soud.
Žaneta ČAŇOVÁ, státní zástupkyně
——————–
Manželé L´ubovi jsou obžalováni z trestného činu pomluvy podle paragrafu 206 odstavec 1, 2 trestního zákona účinného ještě do konce loňského roku a tady je trestní sazba až 2 roky, případně trest zákazu činnosti.
Iva KUBANKOVÁ, redaktorka
——————–
Celý případ sleduje i Liga lidských práv. To, že se L´ubovi dostali až před soud, podle nich dokazuje, že je v České republice špatný trestní zákoník.
David ZAHUMENSKÝ, předseda Ligy lidských práv
——————–
Pokud měli informace o tom, že by mohlo docházet k týrání dětí, tak pak má každý občan povinnost v podstatě o tom informovat tedy orgány činné v trestním řízení.
Iva KUBANKOVÁ, redaktorka
——————–
Jestli se manželům L´ubovým podaří předložit soudu nové důkazy, které by je zprostily obžaloby, zatím není jasné. Kauza od včerejška pokračuje výslechem svědků. Dnešní jednání soudce odročil na patnáctého prosince. Iva Kubanková, Česká televize, Nový Jičín.
Reportáž byla zveřejněna dne 25. 11. 2010 na ČT 1 v pořadu Události v regionech.
Čtvrtek, 25. listopadu 2010Zprávy z médií
Ministerstvo spravedlnosti připravuje novelu zákona o soudních poplatcích a občanského soudního řádu, která významným způsobem mění stávající výši soudních poplatků. Značně tak omezuje možnosti osvobození od soudních poplatků. Hlavním cílem je přisypat trochu peněz do děravých kasiček prodělečných soudů. Návrh tak zapadá do vládního úsilí o šetření na všech frontách. Před horlivým plněním vládního plánu je ale dobré zamyslet se nad charakterem některých změn.
Samotnému zvýšení soudních poplatků by se zřejmě nedalo až tak moc vytknout. Hlavní argument ministra Pospíšila je, že ke zvýšení soudních poplatků nedošlo přes deset let a stávající úprava tak nereflektuje bohatnutí společnosti. Částečně mu musíme dát za pravdu, protože průměrná hrubá mzda se od posledního navyšování soudních skutečně zvýšila, a to o více než 75%. Pospíšil by ovšem neměl zapomínat na to, že nestoupaly jen mzdy, ale i životní náklady.
Dopad zvýšení soudních poplatků je nutné vidět především v kontextu omezování institutu osvobození od soudních poplatků, které slouží k vyrovnávání poměrů nerovných stran. V právní teorii se rozlišují tři druhy osvobození – věcné, osobní a individuální. Šetřícím škrtům se nevyhnul ani jeden z nich.
Budeme platit za osvojení?
Absurdně působila snaha o zrušení věcného osvobození v řízení o osvojení. Místo aby ministerstvo podpořilo náhradní rodinnou péči, pokusilo se hodit další klacek pod nohy lidem, usilujícím o adopci. Nově totiž měl být zaveden poplatek ve výši 2.000 Kč za zahájení řízení o osvojení. Ministerstvo to odůvodnilo tím, že „přiměřený poplatek by neměl být překážkou pro osoby, které se rozhodly nějaké dítě osvojit, živit jej, vychovávat jej a pečovat o něj, a to nejméně do jeho zletilosti.“ Vedeno snahou o co největší úspory zcela zapomnělo, že soudní poplatky nemohou v tomto druhu řízení plnit své dvě funkce, a to sankční a preventivní.
Preventivní funkce má zabránit zneužívání soudnictví, například podávání šikanózních návrhů. Sankční funkce soudních poplatků je pak namířena proti tomu, kdo spor před soudem prohraje, protože je to zpravidla on kdo nakonec musí zaplatit náklady soudního řízení. Je to tedy jakýsi trest za to, že díky jeho jednání se věc dostala k soudu.
V řízení o osvojení tyto funkce být naplněny nemohou. K adopci dítěte je vždy nutné rozhodnutí soudu, proto nemůžeme zájemce o adopci trestat za to, co jim ukládá sám zákon. Těžko si lze i představit, že někdo podává šikanózní návrhy o osvojení.
Po vlně kritiky, která se na ministerstvo za tento návrh snesla, se naštěstí přípravný tým chytil za hlavu a na včerejším ústním vypořádání připomínek sdělil, že od návrhu upouští. Nadále tedy bude řízení o osvojení osvobozeno od soudních poplatků.
Jak stát přesouvá břemeno za nápravu svých chyb na občany
Se zrušením věcného osvobození od soudního poplatku v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem jsme už takové štěstí neměli. Zde se ministerstvo rozhodlo neustoupit ani o píď a návrh zavádějící v těchto řízeních poplatek ve výši 2.000 Kč tedy půjde do vlády nepozměněn. Hlavním argumentem ministerstva je fakt, že tato agenda neúnosně narůstá a obrovské množství návrhů je údajně zcela zjevně šikanózních. Takové tvrzení však ministerstvo nepodložilo žádným důkazem, ač to ministr Pospíšil ve veřejných debatách několikrát sliboval.
Důvod pro nárůst soudní agendy v těchto věcech může být prostší, než se zdá. Zakopaný pes zřejmě tkví ve špatně nastaveném systému odškodňování. Pokud si například stěžujete na to, že Vaše řízení před soudem trvá neúměrně dlouho, musíte se nejdříve s žádostí o náhradu škody obrátit na příslušný úřad, v tomto případě Ministerstvo spravedlnosti. To má šest měsíců na to, aby Vaší žádost vyřídilo. Pokud to v této lhůtě nestihne, můžete se s žalobou obrátit na soud.
Z Ligou získaných informací vyplývá, že více než polovina žádostí je ministerstvem spravedlnosti vyřizována po lhůtě. Podle slov znějících z Kanceláře veřejného ochránce práv je sice na ministerstvu patrná snaha o nápravu, to ale přesto nemůže ospravedlnit zpoplatnění soudního řízení. Je třeba vzít v úvahu, že škoda byla způsobena subjektu, který je ve značně nerovném postavení, a to státem, který jedná z mocenské pozice. Místo aby stát usnadnil občanům domáhání se jejich práv, na kterých je zkrátil, chová se zcela opačně a snaží se jim cestu za nápravou co nejvíce ztížit.
Celkové osvobození jen ve výjimečných situacích
Další novinkou, kterou si ministerstvo přichystalo, je značné zúžení institutu individuálního osvobození od soudních poplatků. Zatímco dosud mohl být účastník řízení osvobozen zcela nebo zčásti, podle připravované novely bude celkové osvobození limitováno pouze pro výjimečné situace, kdy proto budou dány zvlášť závažné důvody, novelou blíže nespecifikované. Význam osvobození přitom není jen v tom, že účastník nemusí platit soudní poplatek, ale pokud je osvobozen, nemusí v případě neúspěchu hradit náklady protistrany. Bez tohoto osvobození si nemajetnější občané velmi často ani netroufnou jít domáhat se svých práv.
Z důvodové zprávy lze mezi řádky číst, že předkladatel je toho názoru, že se s osvobozováním příliš plýtvá. Kde ministerstvo tyto informace získalo, zůstává záhadou. Jak na včerejším ústním vypořádání připomínek vyzdvihl zástupce zmocněnce pro lidská práva, ministerstvo jako exekutivní orgán nemůže přezkoumávat soudní rozhodnutí. Navíc soudy nevedou žádnou statistiku zaznamenávající počet osob osvobozených od soudních poplatků. Spoluprácí s několika soudy se nám podařilo získat alespoň hrubá čísla. Soudci z Hradce Králové odhadují, že účastníci žádají o osvobození zhruba v 5% případů, z toho je polovině žádostí vyhověno. K podobným číslům jsme se dopracovali i v Mladé Boleslavi. Naopak situace je značně odlišná v Ostravě, kdy tamější předsedkyně okresního soudu odhaduje, že o osvobození žádá až 26% účastníků řízení, což je zřejmě dáno větší koncentrací osob s nižším sociálním statutem. I tak však rozhodně nelze říci, že by bylo individuální osvobozování nějak zneužíváno. Liga se proto bude snažit, aby ministerstvo tuto otázku ještě přehodnotilo.
Kdo bude mít nárok na bezplatného zástupce?
Na osvobození od soudních poplatků je potom vázána i možnost ustanovit účastníkovi zástupce. Podle současné úpravy může předseda senátu na žádost účastníka, který byl osvobozen od soudních poplatků, ustanovit zástupce na náklady státu. Chystaná novela však možnost ustanovení zástupce limitovala jen pro účastníky, kteří budou od placení soudních poplatků osvobozeni zcela. S ohledem na zúžení celkového osvobození pouze na výjimečné situace by se možnost bezplatného ustanovení zástupce stala téměř nedosažitelnou.
Naštěstí ministerstvo vyslyšelo připomínky Ligy a sdělilo nám, že zástupce bude moci být nadále ustanoven i účastníkům, kteří byli osvobozeni jen zčásti.
Kopie za padesát korun
Kyselou třešničkou na dortu je pak zvýšení poplatku za okopírování jedné stránky ze soudního spisu z 15,- Kč na 50,- Kč. Takové cena rozhodně neodpovídá skutečným nákladům vynaloženým na pořízení kopie, už i dřívějších patnáct korun bylo značně nadsazených. Ale kdo ví, třeba soudy zainvestovaly a pořídily si pozlacené kopírky… Vždyť v dobách krize se investice do zlata vyplácí, nebo ne?
Autor článku: Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv
Článek byl publikován dne 25. 11. 2010 na blog.aktualne.centrum.cz a naleznete jej zde.
Středa, 24. listopadu 2010Zprávy z médií
Úřad na ochranu osobních údajů včera uznal, že Praha porušila při Opencard zákon. Pokuta může být i 5 milionů.
Je rozhodnuto: Praha chybovala v projektu Opencarda bude za to platit. Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) včera po měsících otálení vydal rozhodnutí, které vůbec poprvé říká, že dlouhodobě kritizovaný Opencard je protiprávní. A poprvé je tak jisté, že magistrát bude za Opencard platit. Podle verdiktu, jehož obsah mají Hospodářské noviny exkluzivně k dispozici, hrozí Praze pokuta až pět milionů korun.
Čtyřicetistránkové odůvodnění ukazuje na dvě hlavní pochybení. Za prvé: při vydávání karet úředníci lidem dostatečně nevysvětlili, co se bude dít s jejich osobními údaji,které v žádosti o kartu vyplňují. „Navíc jim dostatečně nezdůraznili, že je možnost koupit si i anonymní kartu, kde údaje člověk dávat nemusí,“ říká mluvčí úřadu Hana Štěpánková.
„Jde o porušení zákona o ochraně osobních údajů, za což hrozí pokuta až 5 milionů korun. Konečnou výši určí až náš správní odbor. Přihlížet bude k stupni nebezpečnosti a množství poškozených,“ říká Štěpánková. Právě druhý zmíněný aspekt prý pokutu zřejmě vyžene k vyšší hranici.
Rozhodnutí přišlo jen deset dní poté, co dopravní podnik přestal vydávat předplacené kupony na papírovou tramvajenku. Jízdné nahrává už jen na opencard. Včera například kvůli náporu stovek zájemců zkolaboval elektronický pořadník výdejního centra.
Pořídit si anonymní kartu stojí 200 korun, kdež to osobní dává magistrát zdarma. S ní ale musí lidé podepsat řadu nevýhodných podmínek, třeba že magistrát může z karty strhávat peníze za pokuty a správcovská firma Haguess může kartu zablokovat. Opencard už má 600 tisíc lidí, naprostá většina si pořídila právě osobní verzi. Opencard zkoumá ÚOOÚ od začátku září, se zveřejněním závěru se ale čekalo na podpis šéfa úřadu Igora Němce, bývalého pražského primátora za ODS.
„Rozhodnutí jsme dostali teď, musíme jej prostudovat,“ nechtěl nic komentovat mluvčí projektu Martin Opatrný. Bývalý náměstek primátora Rudolf Blažek(ODS), který byl za projekt zodpovědný, včera nereagoval na telefony ani SMS, stejně tak jeho nástupce Karel Březina (ČSSD).
Včerejší rozhodnutí má ale ještě jeden význam: lidé teď zřejmě mohou Prahu žalovat. „Kdo má pocit, že ho Opencard poškodila, může magistrát zažalovat a pravděpodobně bude úspěšný. Pak už záleží na soudu, jestli nařídí Praze peněžitý trest nebo jen omluvu,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota. Na úřadu pro ochranu údajů už leží desítky stížností nespokojených Pražanů.
Autorem článku je Zuzana Keményová, redaktorka Hospodářských novin
Článek byl publikován dne 24. 11. 2010 v Hospodářských novinách.
Úterý, 23. listopadu 2010Zprávy z médií
Řady porodních asistentek, které mají registraci pro samostatné vedení domácích porodů, zůstanou i nadále spíše řídké.
Důvodem je úterní rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se ve sporu mezi porodní asistentkou Marií Vnoučkovou a ministerstvem zdravotnictví přiklonil na stranu ministerstva.
Každá žena má podle českýh zákonů právo porodit dítě doma. Pokud by u domácího porodu chtěla mít porodní asistentku, má jen omezené možnosti, koho si vybrat. Málokterá z českých porodních asistentek totiž splňuje podmínky, které ministerstvo zdravotnictví považuje za nutné. Netýkají se jen kvalifikace, ale také vybavení pracoviště těchto asistentek.
Marie Vnoučková se od roku 2007 snaží pro svou činnost získat registraci v plném rozsahu. Mohla by s ní tedy nejen vykonávat např. laktační poradenství, ale také vést porody v domácím prostředí bez dozoru lékaře.
Získat plnou registraci jí však brání nejnovější vyhláška ministerstva zdravotnictví, která platí od letošního září.
„Každá porodní asistentka musí mít podle vyhlášky ve svém zařízení kvůli registraci plně vybavený porodnický sál. Když ale porodní asistentky odjíždějí k domácím porodům, vybavené sály jim v domácím prostředí příliš nepomohou,“ upozornila Ivana Königsmarková, prezidentka Unie porodních asistentek.
„Marie Vnoučková jasně deklarovala svou vůli poskytovat své služby v domácím prostředí žen, tedy mimo pracoviště,“ uvedl David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv a zároveň právník, který porodní asistentku u soudu zastupoval.
I přes přísné podmínky, které stanovila nová vyhláška, se některým porodním asistentkám podařilo pro svou činnost získat plnou registraci. Ukázalo se však, že se tak stalo pouze v některých krajích.
„Tamní porodní asistentky však podmínky dané vyhláškou podobně jako Marie Vnoučková nesplnily,“ uvedl právník David Zahumenský. Důvodem udělení plné registrace bylo, že každý krajský úřad posuzoval situaci porodní asistentky rozdílně.
„Ano, krajské úřady v těchto případech nepostupovaly podle odpovídající metodiky ministerstva zdravotnictví,“ potvrdila u soudu zástupkyně ministerstva.
Narodí se doma, nebo v porodnici?
Spor o vyhlášku za sebou skrývá dlouholetý rozpor mezi zastánci a zastánkyněmi domácích porodů a těmi, kteří domácí porody považují za příliš riskantní.
Porodní asistentky považují péči v porodnicích za příliš anonymní a také zbytečně finančně náročnou pro celý systém. Navíc nepovažují za vhodné, že lékaři při porodech používají zbytečně moc medikamentů a techniky. Do přirozeného průběhu podle nich také zbytečně často zasahují.
„Rodičky do ničeho nenutíme. Ptáme se jich, zda chtějí pro usnadnění porodu nastřihnout hráz, zda chtějí epidural, v jaké poloze chtějí být. Respektujeme jejich porodní plány. Často se ovšem stane, že ženy, které přijdou s rozhodnutím rodit bez jakýchkoli zásahů, během porodu samy žádají o lékařskou pomoc, protože bolesti pro ně jsou příliš silné a ony trpí,“ řekl pro Aktuálně.cz Aleš Roztočil, primář gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Jihlavě.
Článek byl publikován dne 23. 11. 2010 na aktualne.centrum.cz a naleznete jej zde.
Čtvrtek, 11. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek Petra Uhla byl publikován dne 11. 11. 2010 v deníku Právo.
„Postup realizace opatření k výkonu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České Republice“ (ponechávám i vládní pravopisnou chybu), tak se vážně nazýval bod včerejšího jednání české vlády.
V listopadu 2007 odsoudil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) Rady Evropy ve Štrasburku Českou republiku k náhradám za morální újmu a k úhradě soudních nákladů za diskriminaci romských dětí a za porušení jejich práva na vzdělání. ESPL vyšel ze zákazu rasové (spíše rasistické) diskriminace, k němuž se i ČR ratifikací evropské Úmluvy o ochraně lidských práv zavázala.
Nyní se zdá, že neprozřetelně. V roce 1999 si k ESLP stěžovalo 18 českých Romů, chodících od roku 1996 do zvláštních škol. České úřady je tam zařadily bez zákonných důvodů. Tolik ESLP.
Na žádost výboru rady ministrů Rady Evropy (RE) – a těch je 47 a jeden z nich je Karel Schwarzenberg – má česká vláda sdělit, kolik bylo dříve romských dětí ve zvláštních školách a kolik je jich dnes v praktických, jak je lstivě přejmenovala už ministryně Petra Buzková. Jde i o třídy dětí s lehkým mentálním postižením a děti se sociálním znevýhodněním. Všude je redukovaný vzdělávací program.
Vláda ovšem na rozdíl od ochrany populací evropských netopýrů nepřipustila ani projednání materiálu ministra školství Josefa Dobeše (VV), i když v něm vlastně nic není. RE na vládu přitom doráží. I jí je totiž jasné, že redukované programy potom romským žákům prakticky znemožňují studovat na velké většině středních škol.
Ve specializovaných programech jsou totiž z neromských dětí jen dvě procenta, zatímco z romských je to třicet procent. A i ty dvě jsou moc, jinde řeší hendikepy žáků pomocí jejich asistentů.
Ano, ve vládě není co projednávat. Plán začleňování sociálně znevýhodněných dětí byl, tvrdí Dobeš, schválen teprve v březnu letošního roku (proč až letos?) a jeho výsledky se projeví až kolem roku 2014, kdy už bude tato vláda pod kytkami. Je to přitom evropská ostuda kvůli zařazování dětí, nejen romských, do redukovaného, neplnohodnotného vzdělávání. I Česká školní inspekce a veřejný ochránce práv Otakar Motejl letos v dubnu diskriminaci romských dětí ve školství potvrdili.
Iniciativa 15 neziskových organizací Společně do školy – Jekhetane andre škola, v níž jsou i Český helsinský výbor, Vzájemné soužití, Liga lidských práv a Z§vůle práva vede nerovný zápas. Vede ho proti ministerstvu, kde rozhodují dvě, za Dobeše znovu oživlé pracovnice, jež tam už začátkem 90. let redukované školství upevňovaly a jež matou veřejnost paternalistickým – „je to pro dobro Romů“.
Společně do školy čelí i demagogii speciálních pedagogů, kteří nechtějí přijmout nové vzdělávací přístupy. Nejtěžší je ale překonávat předsudky a stereotypy veřejnosti. Podle nich mají romské děti – jež jsou přece, jak všichni vědí, nějak jiné, a odlišné zacházení si jistě zaslouží – chodit do jiných škol než děti neromské.
Středa, 10. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 10. 11. 2010 v Hospodářských novinách.
Nejvyšší správní soud vyjasnil vztah mezi cestujícím a revizorem. Revizor může pasažéra fyzicky donutit, aby s ním počkal na policii.
Loni v únoru chytila dvojice revizorů v plzeňském trolejbuse černého pasažéra. Neměl platnou jízdenku a pokoušel se před revizory utéct. Situace se zvrhla v potyčku, kdy měl jeden z revizorů natlačit pasažéra na plot a pohmoždit mu páteř. Revizor za to dostal od přestupové komise pokutu. To se mu ale nelíbilo a šel se soudit.
Věc dospěla až k Nejvyššímu správnímu soudu, který včera vydal zásadní rozhodnutí. Stanovil jasná pravidla, kam až může revizor při kontrole zajít: revizor má podle soudu právo zadržet člověka, který cestoval hromadnou dopravou bez jízdenky, a může ho fyzicky donutit počkat na policisty, pokud pasažér odmítne ukázat své doklady. Podle verdiktu se revizor také smí ptát na totožnost člověka bez jízdenky, ale nesmí ho nutit doklady ukázat.
Počkáte i proti své vůli
Až dosud se revizoři většinou řídili závěrem vyplývajícím z drážního zákona, tedy že vše záleží na dobrovolnosti cestujícího. To by ale podle verdiktu Nejvyššího soudu udělalo z drážního zákona nevynutitelnou normu. „Sankce vůči černým pasažérům by šly použít jen vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně,“ píše v odůvodnění soudce Zdeněk Kühn, který případ rozhodoval. Kühn patří k nejuznávanějším českým soudcům a je například úzce spjatý s proslulými právnickými fakultami v USA.
„Až dosud platilo, že když pasažér začal od revizorů prostě odcházet pryč, nezbylo jim nic jiného než ho pustit nebo před ním začít kličkovat,“ říká mluvčí pražského dopravního podniku Ilona Vysoudilová. „Teď nově bude moci takového pasažéra chytit třeba za rukáv nebo ho nějakým jiným přiměřeným způsobem přimět, aby počkal na policisty,“ dodává Vysoudilová. Dopravní podnik bude prý nyní revizory proškolovat v tom, co to znamená „přiměřeným způsobem“.
Za rukáv ano, víc ale ne
Právě adekvátnost zákroku, který donutí pasažéra vyčkat, leží na srdci i lidskoprávním organizacím. „Jak to bude fungovat v praxi? Za přestupek může člověka zadržet policista, ten na to ale má průpravu. Není zaručeno, že revizor situaci vždy zvládne,“ myslí si právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Soudce Kühn říká, že revizor „nesmí volit takové prostředky, které povedou k újmě na zdraví černého pasažéra nebo jakékoliv jiné osoby. Revizor se ani nesmí bez dalšího vrhnout na cestujícího, ale musí mu dát šanci svou povinnost dle zákona splnit dobrovolně“. „Může mu třeba položit ruku na rameno, ale nesmí mu například stahovat z rukou hodinky,“ doplňuje Kühn. Včerejší verdikt se týká všech případů, kdy někdo chrání svůj majetek. Třeba i když hospodský brání hostu odejít bez placení.
