Á propos k inkluzi … Principy – díl druhý (2/4)

Pondělí, 18. dubna 2016Aktuality

Existují minimálně dva vývojové stupně v zavádění inkluze, které můžeme ve vzdělávacích systémech řady zemí Evropy pozorovat, a často se objevují paralelně. V prvním se nově setkáváme se začleňováním žáků, kteří byli dříve z edukačního procesu z různých důvodů úplně vyloučeni. Nejčastějším důvodem pro vyloučení bylo postižení či kulturní odlišnost žáka. Druhá fáze inkluze směřuje k tomu, že všechny děti z jedné územní oblasti navštěvují stejnou místní školu a jsou společně vzdělávány přiměřeně svým zájmům, schopnostem a nadání.

Tato koncepce s sebou však přináší praktický předpoklad, že se všechny školy otevřou všem dětem a strukturálně se změní tak, aby jako inkluzivní vzdělávací zařízení začleňovaly všechny žáky (Hájková & Strnadová, 2010, s. 7).

Inkluzivní vzdělávání mění pohled na žáka, který ve vzdělávacím systému selhává. Při tomto neúspěchu, je třeba hledat bariéry v systému, který není dostatečně otevřený potřebám jednotlivce a ne je nacházet a stigmatizovat u jednotlivce samotného. Každé dítě má unikátní charakteristiky, zájmy, schopnosti a vzdělávací potřeby.

„Princip inkluze předpokládá, že běžné školy by měly vzdělávat všechny děti bez ohledu na jejich fyzické, intelektuální, emocionální, sociální, jazykové nebo jiné podmínky. Běžné školy s inkluzivní orientací jsou nejefektivnějšími prostředky pro potlačení diskriminujících postojů, pro vznik vstřícných komunit a vytváření zdravé společnosti“ (The Salamanca Statement, 1994, Art. 2).

Inkluze stojí na uznání celostního obrazu člověka a světa, stejně jako na formách školní výuky, učení a organizace, které vychází vstříc vývojovým a učebním potřebám všech dětí. Pedagogickému konceptu inkluze jsou vlastní rysy sebeurčení a spoluúčasti, vlastní zodpovědnosti, uznání individuality a heterogenity, kooperace a solidarity, které jsou v současné době považovány za charakteristiky kvalitně orientované „školy budoucnosti“ (Bintinger, 2002, s. 18).

Inkluzivní vzdělávání staví na mnohých principech, které nalezneme nejen v právních dokumentech nadnárodního i národního charakteru, ale také v odborné literatuře, která se tématu věnuje. Nejdůležitější a nejčastěji skloňované lze shrnout následujícím výčtem:

• princip humanizmu a demokracie – inkluze v různých sférách života by měla být přirozeným důsledkem aplikace lidských práv a hodnot svobodné a demokratické společnosti,
• princip heterogenity – různorodost se stává přirozenou součástí společnosti a je brána jako přínos a impuls k rozvoji,
• princip spolupráce – rozvoj přirozeného soužití jedinců ve společnosti, kteří disponují různými talenty a nedostatky,
• princip regionalizace – inkluzivně zaměřenou školu v pravém slova smyslu lze vytvořit pouze s promítnutím komunitního prvku, kdy místní školu mají právo navštěvovat všechny děti z jejího okolí,
• princip otevřenosti a efektivity – otevřenost vůči všem dětem z okolí je základ a předpoklad, který se neobejde bez promyšlené a efektivním způsobem uskutečňované edukace v bezpečném školním prostředí,
• princip individualizace – akceptování potřeb každého jedince v edukačním prostředí a nastavení procesu tak, aby se mohl plnohodnotně rozvíjet,
• princip celistvosti – rozvoj žáka se týká jak intelektových, tak sociálních, etických, tělesných a dalších složek.

> Předchozí díl seriálu Á propos k inkluzi

> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.

Á propos k inkluzi … Definice – díl první (1/4)

Úterý, 15. března 2016Aktuality

Inkluze sem, inkluze tam, až se nám z toho točí hlava. Všude se o ní mluví. Každý má na ni svůj názor. Víme však opravdu co to je? Co magické slovo „inkluze“ nebo „školní inkluze“ opravdu znamená? Při sledování médií, debat či dokonce odborných fór mám někdy pocit, že nejen, že to mnozí nevíme, ale dokonce vytváříme pro své potřeby vlastní vysvětlení a své přikrášlené a všemožně pozohýbané teorie. Pokud máte chuť, pojďme se podívat té inkluzi na zoubek a ujasnit si, co to vlastně je…

Kořeny inkluzivních myšlenek sahají daleko do minulosti. Avšak inkluzivní směřování, které ovlivňuje realitu v současných školách, je patrné v euro-americkém prostředí až poslední dvě desetiletí. Inkluze, školní inkluze či inkluzivní vzdělávání jsou pojmy, které se používají od doby konání konference v Salamance v roce 1994.

Inkluzivní vzdělávání můžeme podřadit pod inkluzi sociální, která zasahuje do všech oblastí lidského života, kam také mimo školství patří oblast zaměstnání, volného času, bydlení apod.

Inkluzivní vzdělávání významně podporuje sociální inkluzi, která se snaží zabraňovat či odstraňovat již vzniklou sociální exkluzi, tedy vyloučení ze společnosti, izolaci (Pančocha, 2008, s. 33).

Vymezení inkluzivního vzdělávání, se kterým se v laické a bohužel i v odborné veřejnosti setkáváme a následné pojmenování cílových skupin, kterých by se mělo týkat, je často mylné. Dochází ke zjednodušujícím formulacím a zkresleným představám o tom, že inkluze je určena zejména minoritním skupinám nebo jedincům se speciálními vzdělávacími potřebami. Ty jsou dle těchto představ v podstatě pozitivně diskriminovány, nebo lépe řečeno stát se zde snaží uplatňovat tzv. afirmativní opatření. Smyslem afirmativních opatření, je vyrovnat nerovnosti, k nimž dochází na základě příslušnosti k marginalizované skupině – na základě rasy, pohlaví, postižení, regionu atp., nebo zvýšit etnickou či jinou diverzitu. Na následujících řádcích se pokusíme tato zjednodušující vysvětlení uvést na pravou míru.

Inkluze je takový systém základního vzdělávání, který umožňuje všem dětem navštěvovat běžné základní školy, ideálně v lokalitě jejich bydliště.

Učitelé na inkluzivně orientovaných školách musí přistupovat ke každému žákovi individuálně jako k mimořádné osobnosti. Na individualizovaném přístupu k žákům je postavena nejen výuka, ale i celá organizace a filozofie školy. Každý žák má svou vzdělávací strategii, která se přizpůsobuje jeho schopnostem, talentům i handicapům. Výuka v inkluzivních školách se soustřeďuje zejména na to, aby každý žák plně využil svůj potenciál a zároveň se naučil komunikovat a spolupracovat s ostatními. Odlišnost žáků je zde vnímána jako příležitost k rozvíjení respektu k sobě i ostatním a ne jako problém či přítěž. V inkluzivně orientované škole se nerozlišují žáci na děti s potřebami a děti bez nich, na postižené a intaktní, na děti s hendikepem nebo bez něj. Všichni jsou vnímáni jako jedinci, kteří vykazují potřebu zohledňovat svá osobní specifika. Pro inkluzi nelze jako synonymum použít pouze otevřenost, poněvadž otevřenost je pouze předpoklad, který musí být nezbytně dále doplněn o efektivnost tohoto procesu. Pro inkluzivně směřující školu je jedním z hlavních cílů připravit žáky na kvalitní a úspěšný život v současné moderní společnosti, která samozřejmě schopnost fungovat v inkluzivním prostředí předpokládá. Škola akceptující princip inkluze tak žáky nepřipravuje na tuto skutečnost uměle obsahem, ale naopak přirozeně svou atmosférou, formou výuky i prostředím.

Je důležité si uvědomit, že inkluze není stav, ale proces. Není moment, kdy bychom mohli konstatovat, že právě v tomto okamžiku nebo od tohoto okamžiku škola je již zcela inkluzivní. Inkluze je nekončící proces, ve kterém se snažíme nacházet optimální řešení pro uplatnění stěžejní myšlenky inkluze, a ta zní efektivní vzdělávání všech dětí v hlavním – běžném vzdělávacím proudu. Právě z tohoto důvodu se často setkáváme s používáním pojmů „inkluzivní zaměření“, „inkluzivní orientace“ nebo „inkluzivní směřování školy“, namísto „inkluzivní škola“, která svědčí spíše o stavu než o procesu.

Cílem inkluze je tedy začlenit všechny žáky do hlavního proudu vzdělávání, zajistit optimální podmínky pro sociální a kognitivní rozvoj všech žáků a podpořit vzdělávací úspěšnost každého žáka (Walterová, 2004, s. 389).

> Druhý díl seriálu Á propos k inkluzi

> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.