Úterý, 15. března 2016Aktuality
Inkluze sem, inkluze tam, až se nám z toho točí hlava. Všude se o ní mluví. Každý má na ni svůj názor. Víme však opravdu co to je? Co magické slovo „inkluze“ nebo „školní inkluze“ opravdu znamená? Při sledování médií, debat či dokonce odborných fór mám někdy pocit, že nejen, že to mnozí nevíme, ale dokonce vytváříme pro své potřeby vlastní vysvětlení a své přikrášlené a všemožně pozohýbané teorie. Pokud máte chuť, pojďme se podívat té inkluzi na zoubek a ujasnit si, co to vlastně je…
Kořeny inkluzivních myšlenek sahají daleko do minulosti. Avšak inkluzivní směřování, které ovlivňuje realitu v současných školách, je patrné v euro-americkém prostředí až poslední dvě desetiletí. Inkluze, školní inkluze či inkluzivní vzdělávání jsou pojmy, které se používají od doby konání konference v Salamance v roce 1994.
Inkluzivní vzdělávání můžeme podřadit pod inkluzi sociální, která zasahuje do všech oblastí lidského života, kam také mimo školství patří oblast zaměstnání, volného času, bydlení apod.
Inkluzivní vzdělávání významně podporuje sociální inkluzi, která se snaží zabraňovat či odstraňovat již vzniklou sociální exkluzi, tedy vyloučení ze společnosti, izolaci (Pančocha, 2008, s. 33).
Vymezení inkluzivního vzdělávání, se kterým se v laické a bohužel i v odborné veřejnosti setkáváme a následné pojmenování cílových skupin, kterých by se mělo týkat, je často mylné. Dochází ke zjednodušujícím formulacím a zkresleným představám o tom, že inkluze je určena zejména minoritním skupinám nebo jedincům se speciálními vzdělávacími potřebami. Ty jsou dle těchto představ v podstatě pozitivně diskriminovány, nebo lépe řečeno stát se zde snaží uplatňovat tzv. afirmativní opatření. Smyslem afirmativních opatření, je vyrovnat nerovnosti, k nimž dochází na základě příslušnosti k marginalizované skupině – na základě rasy, pohlaví, postižení, regionu atp., nebo zvýšit etnickou či jinou diverzitu. Na následujících řádcích se pokusíme tato zjednodušující vysvětlení uvést na pravou míru.
Inkluze je takový systém základního vzdělávání, který umožňuje všem dětem navštěvovat běžné základní školy, ideálně v lokalitě jejich bydliště.
Učitelé na inkluzivně orientovaných školách musí přistupovat ke každému žákovi individuálně jako k mimořádné osobnosti. Na individualizovaném přístupu k žákům je postavena nejen výuka, ale i celá organizace a filozofie školy. Každý žák má svou vzdělávací strategii, která se přizpůsobuje jeho schopnostem, talentům i handicapům. Výuka v inkluzivních školách se soustřeďuje zejména na to, aby každý žák plně využil svůj potenciál a zároveň se naučil komunikovat a spolupracovat s ostatními. Odlišnost žáků je zde vnímána jako příležitost k rozvíjení respektu k sobě i ostatním a ne jako problém či přítěž. V inkluzivně orientované škole se nerozlišují žáci na děti s potřebami a děti bez nich, na postižené a intaktní, na děti s hendikepem nebo bez něj. Všichni jsou vnímáni jako jedinci, kteří vykazují potřebu zohledňovat svá osobní specifika. Pro inkluzi nelze jako synonymum použít pouze otevřenost, poněvadž otevřenost je pouze předpoklad, který musí být nezbytně dále doplněn o efektivnost tohoto procesu. Pro inkluzivně směřující školu je jedním z hlavních cílů připravit žáky na kvalitní a úspěšný život v současné moderní společnosti, která samozřejmě schopnost fungovat v inkluzivním prostředí předpokládá. Škola akceptující princip inkluze tak žáky nepřipravuje na tuto skutečnost uměle obsahem, ale naopak přirozeně svou atmosférou, formou výuky i prostředím.
Je důležité si uvědomit, že inkluze není stav, ale proces. Není moment, kdy bychom mohli konstatovat, že právě v tomto okamžiku nebo od tohoto okamžiku škola je již zcela inkluzivní. Inkluze je nekončící proces, ve kterém se snažíme nacházet optimální řešení pro uplatnění stěžejní myšlenky inkluze, a ta zní efektivní vzdělávání všech dětí v hlavním – běžném vzdělávacím proudu. Právě z tohoto důvodu se často setkáváme s používáním pojmů „inkluzivní zaměření“, „inkluzivní orientace“ nebo „inkluzivní směřování školy“, namísto „inkluzivní škola“, která svědčí spíše o stavu než o procesu.
Cílem inkluze je tedy začlenit všechny žáky do hlavního proudu vzdělávání, zajistit optimální podmínky pro sociální a kognitivní rozvoj všech žáků a podpořit vzdělávací úspěšnost každého žáka (Walterová, 2004, s. 389).
> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.
Pondělí, 14. března 2016Aktuality
Poslanci schválili novelu školského zákona, o které se mluví nejčastěji v souvislosti s inkluzivním vzděláváním. Změny se však netýkají pouze inkluze, ale také vzdělávání nejmenších dětí. Novela totiž zavádí povinnou roční předškolní docházku. V případě, že návrh odsouhlasí senát, bude od září 2017 platit, že dítě musí docházet do školky nebo jej rodiče musejí vzdělávat doma.
V případě povinné předškolní docházky nebude vyžadováno, aby bylo dítě řádně očkováno.
Vyplývá to z ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví a z důvodové zprávy k tomuto předpisu. Zákon o ochraně veřejného zdraví totiž uvádí, že z povinnosti přijímat jen očkované děti existuje výjimka pro zařízení, do nichž je docházka povinná. V důvodové zprávě k zákonu (na str. 113) se výslovně uvádí, že tato výjimka platí například pro poslední ročník mateřské školy.
Do posledního ročníku školky tedy budou muset ředitelé přijmout dítě i v případě, že nebude zcela očkováno.
Potvrdil to také hlavní hygienik Vladimír Valenta na třetím jednání Komise pro problematiku očkování.
Věříme, že rodiče dětí, které nejsou řádně očkovány dle vyhlášky, tuto změnu uvítají. V případě, že by rodiče preferovali alternativní způsob předškolního vzdělávání v dětském klubu či doma, bude i tato forma vzdělávání možná.
Líbí se vám naše aktivity v problematice povinného očkování? Pomozte nám dosáhnout změny v podobě svobodné volby rodičů. Děkujeme.
Středa, 17. února 2016Aktuality
V poslední době se s novinovými články na téma inkluzivní vzdělávání doslova “roztrhl pytel”. Vlnu reakcí spustila novelizace školského zákona, která nabude účinnosti dnem 1. 9. 2016. Často se v médiích potkáváme s dezinterpretacemi ohledně významu novely a jejích jednotlivých ustanovení. Přinášíme Vám proto krátké shrnutí toho, co podstatného novela opravdu přináší a jaké dopady do praxe tyto změny mohou mít.
Přijímání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do vzdělávání v běžných školách
Novela školského zákona v tomto ohledu nepřináší v podstatě nic nového. Přijímání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do základního vzdělávání „běžného typu“ doposud upravuje především § 36 školského zákona, kterého se novela nedotýká. Tak jako dnes bude jediným důvodem odmítnout přijetí dítěte do jeho spádové školy nedostačující kapacita školy. Při vydávání správního rozhodnutí o nepřijetí dítěte do základního vzdělávání škola nesmí aplikovat diskriminační kritéria, tedy i (podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona) zdravotní postižení, odlišné kulturní zázemí nebo mateřský jazyk dítěte. Protože si je již mnoho škol této úpravy dobře vědomo, v případě, že rodič žáka (samozřejmě i žáka s SVP) trvá na vzdělávání ve spádové škole, přijímání se většinou nebrání. Také proto je většina dětí se SVP v současné době již integrována na běžných základních školách, bohužel však ne vždy s dostačující podporou.
Systém podpůrných opatření a jejich financování
Právě na výše uvedený problém reaguje novelizace školského zákona, která činí velmi důležitý krok odklonu od „škatulkování“ dětí podle diagnóz k jejich podpoře podle skutečných potřeb. Na podpůrné opatření bude mít nárok každé dítě, jemuž toto opatření doporučí školské poradenské zařízení. Škola na podpůrné opatření obdrží normované finanční náklady automaticky (tedy bez žádosti jako doposud) a přímo od příslušného krajského úřadu. Již by se tedy neměla opakovat situace, že si školy neví rady s tím, že mají na škole integrované dítě, které potřebuje asistenta pedagoga, na tohoto asistenta však škola nemá finanční prostředky. Novela tedy přináší výraznou podporu školám, které děti se SVP vzdělávají.
Diagnostika dítěte poradenským zařízením
Pro nárok na podpůrné opatření bude zásadní doporučení školského poradenského zařízení (ŠPZ). Oproti stávající situaci však rodič bude mít právo zažádat o revizi doporučení ŠPZ v případě, že s tímto doporučením nebude souhlasit. Toto opatření by mělo přispět ke sjednocení v současnosti velmi roztříštěné praxe doporučování podpůrných opatření.
Odklad novelizace
V médiích se také objevují spekulace, že ministerstvo školství přijalo dvouletý odklad inkluze. Tato informace vychází z § 32 nové vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, která umožňuje re-diagnostiku dítěte odložit na dobu maximálně dva roky od účinnosti této novely. Odklad v žádném případě neznamená “odklad inkluze”. Znamená pouze snahu o zmírnění dopadů na poradenská zařízení, která by všechny děti nezvládla znovu diagnostikovat během několika nadcházejících měsíců, a zároveň zajistit, že děti, které novou diagnostikou neprojdou, nebudou v tomto mezidobí bez podpory. Do doby nové diagnostiky dítěte (kdykoli mezi 1.9. 2016 a 1.9. 2018) budou tyto děti dostávat podporu na základě minulého znění vyhlášky, č. 73/2005 Sb.
Přeřazování dítěte do speciální školy a role rodiče
Přeřazování dítěte do speciální školy bude možné na základě doporučení školského poradenského zařízení, informovaného souhlasu rodiče nejlepšího zájmu žáka a pouze v případě, že by zajištění podpůrných opatření v běžné základní škole nepostačilo zajištění vzdělávacích potřeb dítěte. Ani v tomto smyslu se od předchozího znění zákona příliš mnoho nemění – do speciální školy bylo dítě možno umístit také pouze v případě, že to jeho speciální vzdělávací potřeby spočívající ve zdravotním postižení vyžadují, na základě informovaného souhlasu rodiče a nejlepšího zájmu žáka. Jediným rozdílem po novelizaci je tedy nutnost zhodnocení, zda by podpůrná opatření na běžné základní škole k tomuto zajištění vzdělávacích potřeb nestačila. Toto nastavení má pomoci předejít situacím, kdy je v nejlepším zájmu žáka vzdělávání v běžné základní škole, ale tato škola nemá pro jeho vzdělávání dostatečné prostředky a profesionální kapacity. Jinými slovy – toto ustanovení má zajistit, že děti nebudou na speciálních školách pouze proto, že jejich běžná škola neměla zajištěnu tu podporu, která se dítěti dostane ve škole speciální.
V rozporu se současnou náladou v médiích tak ve skutečnosti tato novelizace školského zákona a související vyhlášky nepřináší tolik nového – a to nové, co přináší, je naopak s cílem pomoci školám zvládat náročnou situaci se vzděláváním dětí s rozličnými vzdělávacími potřebami. Tyto děti totiž v běžných základních školách budou a to nezávisle na novele. Je naopak velmi dobře, že ministerstvo školství na tuto situaci reaguje a školám se snaží zajistit pro tuto situaci vhodné podmínky.
Čtvrtek, 21. ledna 2016Aktuality
Ústavní soud včera poprvé potvrdil, že je možné rodičům udělit výjimku z očkovací povinnosti svých dětí na základě jejich výhrady svědomí. Již v roce 2011 uznal tuto výjimku z důvodu náboženského přesvědčení rodičů. Ovšem v minulém roce plénum Ústavního soudu shledalo, že povinné očkování jako takové je v souladu s Ústavou. Co tedy z nového i předchozích rozhodnutí vyplývá?
- Očkování zůstává povinné v tom smyslu, že sice není vynutitelné proti vůli rodičů, ale je možné za jeho nesplnění uložit rodičům pokutu a nepřijmout dítě, které není řádně očkované, do mateřské školy či dětské skupiny. Rodiče tedy dosud mohli svoje dítě nenaočkovat z jakýchkoli důvodů, ale museli počítat s možností sankcí.
- I nadále tedy platí, že kvůli neočkování dítěte může Krajská hygienická stanice s rodiči zahájit správní řízení pro přestupek. Ovšem nově se mohou rodiče odvolávat nejen na své náboženské přesvědčení, ale také mohou uplatnit výhradu svědomí, která má jiný než náboženský nebo spirituální charakter.
- Výhrada svědomí může mít různé důvody. V případě stěžovatelů, s kterým se můžete seznámit zde, hrála mimo jiné roli skutečnost, že matka pracuje jako terapeutka autistických dětí a měla osobní zkušenost s tím, že se řadě dětí spustil autismus po očkování. Proto jí její svědomí nedovolilo své dítě nechat očkovat. Běžné jsou případy, kdy rodiče mají předchozí negativní zkušenosti s očkováním a mají proto obavy dítě naočkovat nebo v očkování pokračovat. Také dochází k tomu, že zdravotní stav dítěte není v pořádku, ale lékař neuznal zdravotní kontraindikaci, přesto se rodiče obávají očkovat. Například tyto případy by mohly spadat pod výhradu svědomí.
- V projednávaném případě se jednalo o výjimku z uložení sankce ve formě pokuty, ovšem podle našeho názoru se výjimka z důvodu svědomí může vztáhnout i na přístup dítěte do mateřské školy. Ústavní soud uvedl, že v případě, kdy jsou dány důvody pro výjimku, nesmí orgány veřejné moci povinnost ani jinak vynucovat. Veřejná ochránkyně práv považuje za sankci i odepření přístupu do mateřské školy. Již nyní některé mateřské školy uznávají výjimku z povinnosti očkování, a to nejen na základě Ústavním soudem dříve vyložené náboženské výjimky z povinného očkování, ale též na základě rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, který uznal, že výjimku lze udělit i pro přístup do mateřské školy.
Podle Ústavního soudu může být uznána výjimka z důvodu svědomí rodičů, pouze pokud jsou zároveň splněna tato čtyři kritéria:
> ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí
– rodič se dovolává konkrétních svých ústavně zaručených práv, nejen svobody svědomí, ale též např. rodičovských práv, nedotknutelnosti osoby aj.,
> naléhavost důvodů, o které rodič opírá svou výhradu svědomí
– může jít např. o subjektivní přesvědčení, že očkování může trvale poškodit zdraví dítěte,
> konzistentnost a přesvědčivost tvrzení
– přesvědčivost je založena na hodnotách dané osoby, které mají být jednoznačné a srozumitelné, ovšem nevyžaduje se, aby přesvědčení dané osoby bylo objektivně pravdivé, konzistentnost vyžaduje, aby osoba své přesvědčení ospravedlňovala již od prvních fází řízení,
> společenské dopady, jež může konkrétní výhrada svědomí mít
– zohlední se žádoucí míra proočkovanosti obyvatelstva proti přenosným nemocem tak, aby se výjimka nezměnila v pravidlo.
Pátek, 4. prosince 2015Aktuality
Předseda vlády Bohuslav Sobotka
Úřad vlády České republiky
nábřeží Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1 – Malá Strana
Na vědomí členové vlády
V Brně dne 4. 12. 2015
Vážený pane předsedo vlády (a další členové vlády),
dnes v pátek 4. 12. 2015 média informovala o Vašem návrhu jmenovat ředitelem Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) pana Michala Murína, dosavadního náměstka ředitele GIBS. At to s odůvodněním, že jde o racionální a uměřenou cestu, neboť pan Murín zajišťuje částečně kontinuitu, ale do značné míry i změnu, protože není zatížen složitými vztahy, které se uvnitř inspekce rozvinuly.
Podle našeho názoru ovšem existují vážné důvody k obavám, že pan Murín není vhodnou osobou do tak významné funkce:
1. O minulosti pana Murína nejsou veřejně dostupné prakticky žádné informace, kromě toho, že 30 let působil u policie na pozici vyšetřovatele, tedy včetně působení u policie dříve totalitního státu. Nejsou známy žádné informace o jeho minulosti a významných zásluhách, které by vzbuzovaly důvěru a očekávání, že svoji funkci bude nezávisle a nestranně vykonávat. U jeho předchůdce se prvotní obavy zcela naplnily. Jako kontrast lze zmínit jmenování důvěryhodných pánů Motejla a Varvařovského do funkce veřejného ochránce práv.
2. Naopak dlouholeté spojení pana Murína s policií, a tedy i osobní vazby na řadu policistů a bývalých kolegů budí nedůvěru ke schopnosti nezávislého a nestranného výkonu funkce. Lze připomenout kauzu bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho a jeho nezákonného trestního stíhání, která je příkladem rizika, které přináší osobní vazby mezi ředitelem GIBS a policií (ať již negativní vazby, jako v tomto případě, nebo vazby pozitivní, kdy naopak nedochází k vyšetřování trestné činnosti v policii).
3. Pan Murín byl do GIBS dosazen bývalým ředitelem GIBS Ivanem Bílkem, jehož působení v GIBS lze označit za jednu nezákonnost za druhou. Kromě kauzy Lessy lze zmínit kauzy Vidkun, šikanózní stíhání inspektora GIBS Petra Netušila, kauzu Meraki – nezákonné sledování inspektorů GIBS pomocí aplikace v telefonu, kauzy nevyšetřených případů policejního násilí a nekvalitně provedeného vyšetřování (viz například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 860/15), neprofesionální akci GIBS „Balík“ ohrožující životy a zdraví vězňů i dozorců a mnoho dalšího. Liga lidských práv vydala v roce 2014 analýzu „Generální inspekce bezpečnostních sborů – utržená ze řetězu právního státu“, která pojednává o selhání GIBS při plnění svých úkolů. Činnost Ivana Bílka v GIBS mohla dosahovat závažnosti trestné činnosti a nyní by právě jeho nástupce mohl být odpovědný za jeho vyšetřování, nebo minimálně za spolupráci se státním zastupitelstvím ve vyšetřování. Je těžko představitelné, že tak bude ochotně činit osoba, která vděčí Ivanu Bílkovi za své dosazení do GIBS.
Generální inspekce si zaslouží ředitele, který bude zcela nezávislý na svém problematickém a neprofesionálním předchůdci, ale také nezávislý na policii. Netvrdíme, že pan Murín je osobnostně špatný člověk, ale pouze to, že s ohledem na předchozí tři body nesplňuje minimální potřebné předpoklady pro výkon této funkce.
Proto žádáme vládu, aby neschválila jmenování pana Michala Murína ředitelem GIBS a požadovala výběrové řízení a nalezení kvalitních a důvěryhodných kandidátů/kandidátek, kteří nemají osobní vazby na bezpečnostní sbory, ani na předchozího ředitele Ivana Bílka a u kterých je i s ohledem na jejich minulost zajištěn vysoký morální kredit, důvěra veřejnosti i příslušníků bezpečnostních sborů, kompetence a vysoký stupeň vzdělání.
Děkujeme za důkladné zvážení tohoto otevřeného dopisu, jehož cílem je přispět k důvěryhodnému, nezávislému a profesionálnímu výkonu činnosti GIBS.
S pozdravem
Za Ligu lidských práv:
Zuzana Candigliota, advokátka spolupracující s Ligou lidských práv, autorka analýzy „Generální inspekce bezpečnostních sborů – utržená ze řetězu právního státu“
e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz, tel. 607 005 043
Za Otevřenou společnost:
Martin Marek, manažer programu Policie jako služba veřejnosti
e-mail: martin.marek@osops.cz, tel. 731 018 608
Pondělí, 30. listopadu 2015Aktuality
Poslanecká sněmovna v současné době projednává zákon o veřejném ochránci práv. Součástní vládního návrhu novely je také zavedení institutu žalob ve veřejném zájmu, které by mohly výrazně pomoci prevenci diskriminace v České republice. Liga lidských práv společně s čtrnácti dalšími neziskovými organizacemi působícími v oblasti rovného přístupu ke vzdělání doporučuje poslancům parlamentu České republiky přijetí takového znění novely, která institut actio popularis v oblasti diskriminace zakotvuje.
V současnosti se proti diskriminaci může bránit pouze sama oběť. Cílem obrany je poté obdržet odškodnění za vzniklou újmu, nikoli změnit situaci do budoucna. Je-li obětí člověk se středně těžkým mentálním postižením, který navíc může být dítětem, je současný model již na první pohled zřejmě velmi omezující. Zejména ve vztahu k zranitelným skupinám obyvatel nepředstavuje efektivní ochranu. Z praktického hlediska lze tento nedostatek dobře demonstrovat na příkladu přístupu ke vzdělávání. Česká republika má dlouhodobý systémový problém s diskriminací v oblasti vzdělávání, konkrétně v nadužívání segregovaného vzdělávání, a to jak ve vztahu k romským žákům, tak ve vztahu k žákům se zdravotním postižením. Žaloby proti diskriminace v oblasti vzdělávání přitom byly za posledních pět let podle databáze ministerstva spravedlnosti podány jen tři.
Institut žalob ve veřejném zájmu je zaveden již v 16 evropských zemích, přičemž ve všech těchto zemích je žalobu ve veřejném zájmu umožněno podávat neziskovým organizacím, které pracují v oblasti ochrany práv. V Rakousku a Německu je možné podat žalobu ve veřejném zájmu v případě diskriminace na základě zdravotního postižení.
Pro naši situaci jsou obzvláště zajímavé příklady zavedení žalob ve veřejném zájmu na Slovensku a v Maďarsku, které se potýkají s obdobnými problémy diskriminace. Například první žaloba ve veřejném zájmu na Slovensku byla podána proti základní škole v Šarišských Michal’anoch, v níž byla namítána segregace romských dětí, pro které byly na škole zřízeny speciální třídy. Škola ar- gumentovala, že romské třídy umožňovaly učitelům přistupovat k dětem více individuálně a rea- govat na jejich potřebu zvýšené pozornosti kvůli jejich sociálnímu znevýhodnění. Zároveň měla segregace být prevencí proti negativním reakcím ostatních spolužáků. Soud na základě žaloby shledal diskriminaci na základě etnicity a určil, že škola tím, že dětem nezajistila inkluzivní vzděávání, porušila své povinnosti. Škole bylo uloženo ukončit praxi vytváření segregovaných tříd a zřídit třídy smíšené. V Maďarsku mají s institutem žalob ve veřejném zájmu ještě rozsáhlejší pozitivní zkušenosti; ukončení segregace ve vzdělávání prostřednictvím actio popularis tak bylo dosaženo již nejméně v šesti případech, které se navíc soustředily na povinnost obce zajistit přijatelné vzdělávání pro děti na svém území. Ve třech případech navíc samotné iniciované soudní řízení vedlo obec k tomu, aby k desegregaci škol přistoupila sama.
Domníváme se, že nejvhodnější model je zavedení aktivní legitimace pro podání žaloby ve veřejném zájmu jak pro veřejného ochránce práv, tak pro nevládní neziskové organiace, jejichž účelem je ochrana před diskriminací.
> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu 