Neděle, 9. prosince 2007Tiskové zprávy
Mezinárodní federace lidských práv (FIDH)
Liga lidských práv
Tisková zpráva v předvečer Mezinárodního dne lidských práv (podrobné české shrnutí)
Paříž, Brno, Praha – 9. prosince 2007 – V lednu tohoto roku se česká vláda ve svém programovém prohlášení přihlásila „k respektování svobod, ochraně lidských práv a práv menšin. Cílem je, aby základní práva a svobody byly účinně chráněny v praxi…“. S nástupem nového ministra školství na počátku právě uplynulého týdne a zasedáním Rady vlády ČR pro lidská práva v týdnu nastávajícím jsou vládní orgány symbolicky právě v období, kdy se celosvětově slaví Mezinárodní den lidských práv postaveny před řešení dvou závažných dlouhodobých problémů v oblasti jejich ochrany: nucené sterilizace romských žen a segregace romských dětí v oddělených třídách a školách.
Na podzim nově jmenovaní členové Rady vlády pro lidská práva budou ve čtvrtek 13. prosince hlasovat o podnětu Výboru pro lidská práva a biomedicínu, podle nějž se má vláda veřejně omluvit romským ženám nuceně sterilizovaným v době komunistického Československa i po vzniku demokratické České republiky. Je to již třetí pokus podnět schválit. V červenci 2006 podnět nebyl o jeden hlas schválen předchozím osazenstvem poté, co se dva občanští členové tohoto poradního orgánu vlády vzdali před hlasováním právě o tomto podnětu členství na protest proti diskriminačnímu postupu ministerstva školství vůči obhájci případu, který Velký senát Evropského soudu pro lidská práva později jednoznačně prohlásil za diskriminaci romských dětí. Po tomto extempore byl podruhé podnět podobného znění schválen z iniciativy samotných romských žen Radou vlády pro záležitosti romské komunity (jiného poradního orgánu vlády) v únoru 2007, po němž mělo následovat jeho předložení vládě. Vzhledem k tomu, že byl tento podnět z nikdy uspokojivě nevysvětlených důvodů ze strany Ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové „pozdržen“ a nikdy se nedostal do vlády, představuje současné jednání Rady vlády pro lidská práva zatím poslední možnost, jak se podnět požadující omluvu a odškodnění všech obětí zásahů do reprodukčních práv může ocitnout ve vládě.
Tento podnět je o to důležitější, že i ty nemnohé oběti protiprávní sterilizace, kterým se podařilo opatřit právní zastupování, nově čelí dalším překážkám. Navzdory ustálené judikatuře senátu Nejvyššího soudu, který poprvé v roce 2003 a opakovaně v roce 2007 rozhodl, že nárok na finanční odškodnění za zásah do ochrany osobnosti se nepromlčuje, se kolegium Nejvyššího soudu v rozporu s principem právní jistoty rozhodlo, že na počátku roku 2008 zveřejní ve svojí „zelené sbírce“ nejdůležitějších rozhodnutí nikoli jeden z vlastních rozsudků(!), nýbrž rozsudek nižší soudní instance – Vrchního soudu v Olomouci. Podle rozsudku tohoto soudu se tento nárok promlčuje. To znamená, že senát „tří P. (soudci Pavlík, Puškinová a Podolka)“ Nejvyššího soudu je tímto novým rozhodnutím kolegia nucen rozhodovat do budoucna v rozporu se svojí vlastní judikaturou, která vzbudila u řady žalobců – v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva – legitimní očekávání. Vzhledem k rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu budou zřejmě muset být tyto případy, včetně případů protiprávních sterilizací, v nichž nebudou naplněna „legitimní očekávání na finanční odškodnění za zásahy do ochrany osobnosti“ vyplývající z judikatury jeho vlastního specializovaného senátu, předloženy k posouzení Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Jak skončit se segregací romských dětí ve vzdělávání?
FIDH a Liga věří, že jmenování nového ministra školství Ondřeje Lišky bude spojeno s více veřejně viditelnou změnou ve vládní politice vůči vzdělávání romských dětí a že nový ministr prosadí do praxe závěry vyplývající ze závazného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D.H. a další proti České republice, který byl již v Česku podroben v minulých týdnech veřejné diskusi.
Jedním z hlavních problémů, na který upozornila FIDH i ve svém písemném vyjádření podaném štrasburskému soudu v roce 2006[1], je problematika informovaného souhlasu rodičů v takovýchto případech, kdy někdy i sami nakonec zvolí pro své dítě segregovanou výuku. Tímto přístupem, který ovšem není zdaleka jedinou příčinnou přetrvávající segregace, se neúspěšně po léta snažila argumentovat česká vláda, která veškerou vinu za současný neblahý stav v základním školství svalovala na zahraniční úrovni právě na takovéto rodiče. Tento problém stále zůstává jednou z hlavních překážek pro úspěšnou desegregaci. Změna si vyžaduje průběžnou komunikaci, která založí vzájemnou důvěru mezi romskými rodičemi, společenstvími a školskými institucemi. V tomto ohledu je důležité nastartovat dlouhodobou důkladnou informační kampaň zaměřenou na všechny subjekty ve školském systému tak, aby romští rodiče měly v budoucnu skutečnou možnost umístit svoje děti do takového prostředí, které jim umožní získat vyšší vzdělání bez ostrakizování a diskriminace, která je jedním z problémů při navštěvování majoritních tříd.
Mezinárodní federace lidských práv (FIDH), založená v roce 1922 v Paříži, je nejstarší mezinárodní organizací bránící lidská práva. Během své historie uskutečnila více než 1 500 vyšetřovacích misí ve státech všech kontinentů. Má poradní či pozorovatelský status při Ekonomické a sociální radě OSN, Radě Evropy, Africké unii a svoje stálé delegáty při Evropské unii v Bruselu, Mezinárodním trestním soudu v Haagu, OSN v Ženevě a New Yorku, Lize arabských států v Káhiře a zástupce pro Afriku v Nairobi. Liga lidských práv byla přijata za člena FIDH v roce 2004.
Více informací:
Jiří Kopal, zastupující generální tajemník FIDH, předseda Ligy lidských práv
[1] Podle čl. 36 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou … dotčenou osobu, která není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení.“ FIDH tohoto práva využila právě v případu D.H. a ostatní proti České republice“ viz Observations presentees par la Féderation Internationale des Ligues des Droits de l´Homme conformement a l´article 44 § 2 du Reglement de la Cour dans l´affaire D.H. et autres c. République tchéque (req. No 57325/00), le 12 octobre 2006. Pro argumenty Evropského soudu k informovanému souhlasu rodičů, kterými potvrdil poznatky prezentované FIDH, srovnej body 202-204 rozsudku Velkého senátu z 13. listopadu 2007.
Středa, 5. prosince 2007Zprávy z médií
Česká republika vede evropský žebříček v počtu dětí vyrůstajících v ústavech. Absolutní počet přesahuje 20 tisíc dětí v ústavní péči. Roční náklady na tento systém přesahují částku deseti miliard Kč a náklady spojené s pobytem dítěte v ústavu přesahují 281 tisíc Kč ročně.
Toto jsou hlavní závěry vyplývající z dokumentu s názvem “Péče o děti odebírané z biologické rodiny v ČR”, který ve formě systémového doporučení zveřejnila Liga lidských práv. Dokument provádí srovnání ekonomických a statistických dat systému ústavní výchovy a systému pěstounské péče. Zatímco dítě v dětském domově představuje náklady v průměru 281 tisíc ročně, dítě svěřené do péče pěstounů vyžaduje od státu ve formě dávek průměrně pouze 67 tisíc za rok.
K ekonomickému srovnání je potřeba doplnit také výsledky, které ve výchově dětí tyto dva rozdílné systémy dosahují, a závěr je naprosto jednoznačný: pěstounská péče je v celkovém výsledku mnohem efektivnější a méně nákladná než pobyt dítěte v jakémkoli typu ústavu.
O nedostatečných výsledcích ústavní výchovy svědčí také nedávno zveřejněná studie zpracovaná ministerstvem vnitra s názvem “Hodnocení systému péče o ohrožené děti”. Zpracovatelé této studie získali data více než 17 000 dětí, které opustily ústavní výchovu v posledních deseti letech. Zaměřili se především na to, zda se tyto děti dopustily po opuštění ústavu trestné činnosti. Hlavním závěrem je, že více než 50 % dětí spáchalo po opuštění ústavu nějakou trestnou činnost.
Ústav vychová kriminálníky
Zmiňovaná zpráva však přinesla i několik dalších zásadních závěrů. Průměrná délka pobytu dítěte v dětském domově se pohybuje v České republice průměrně kolem 14,5 roku, děti tedy tráví v ústavech naprostou většinu svého dětství, přičemž 61 % z nich opouští ústavy až po dosažení zletilosti.
Zhruba 82 % dětí se před nebo během pobytu v institucionální péči nedopustilo trestné činnosti, tzn. že byly do ústavu umístěny z jiných důvodů, v převážné většině z důvodů sociálních, ať už kvůli nízkému ekonomicko-kulturnímu statutu rodiny či neschopnosti rodičů zajistit materiální podmínky pro výchovu dětí, nebo pro poruchy chování jako záškoláctví, agresivitu, útěky z domova, výchovnou nezvládatelnost či nerespektování autorit.
Převážnou většinu důvodů nařízení ústavní výchovy by přitom bylo možné ovlivnit včasnou intervencí a sociální prací s dítětem a jeho rodinou, ať už ze strany sociálních pracovníků, výchovných poradců ve školách nebo pracovníků tímto směrem zaměřených neziskových organizací.
Jako zásadní rozpor se jeví zjištění, že ačkoli naprostá většina dětí se před nebo v průběhu svého pobytu v ústavním zařízení nezapletla se zákonem, po opuštění institucionální péče se trestné činnosti dopustilo 51% dětí, převážná většina z nich až po roce od opuštění ústavu. Podle některých odborníků je tento jev způsoben faktem, že po odchodu z dětského domova děti mnohdy nemají kam jít a končí na ulici. Ze spáchané trestné činnosti po opuštění ústavu se v 85 % jednalo o majetkovou trestnou činnost a v 15 % dokonce o násilnou trestnou činnost (21 dětí spáchalo trestný čin vraždy).
Děti z ústavů!
Průměrné náklady na dítě spojené se systémem ústavní výchovy podstatně zvyšuje pobyt dětí v kojeneckém nebo ve výchovném ústavu, který je ještě mnohem nákladnější než pobyt dítěte v dětském domově. Při započtení nákladů na pobyt dětí v kojeneckých ústavech a v ústavech sociální péče určených pro mentálně a zdravotně hendikepované děti a při započítání nákladů spojených s administrativním aparátem na krajích a ministerstvech se tak dostáváme k celkovému číslu přibližně 10 miliard Kč ročně.
V souvislosti s touto problematikou vydala Liga lidských práv v říjnu letošního roku analýzu právních a psychologických souvislostí ústavní výchovy s názvem “Děti z ústavů!”. Tento materiál zahrnuje problematiku sociálně-právní ochrany dětí, sanace rodiny, ústavní výchovy a soudnictví ve věcech péče o nezletilé. Kromě konstatování nedostatků a systémových selhání obsahuje také řadu doporučení v podobě systémových a legislativních změn.
Mezi nejdůležitější kroky nutné k nápravě problematické situace patří především sjednocení problematiky sociálněprávní ochrany dětí a ústavní výchovy pod vedením jednoho ministerstva.
V současnosti ji mají na starosti hned tři resorty, a proto mnohdy dochází ke tříštění kompetencí a neschopnosti problematickou situaci rázně řešit. Výrazně by se měla zlepšit také sanace a podpora ohrožených rodin ze strany státu, která by měla být vždy upřednostněna před nařízením ústavní výchovy. Vhodným krokem by bylo zavedení terénní sociální asistence pro rodinu ohroženou odebráním dítěte do ústavní výchovy a pomoc s napravením rodinných poměrů.
Mezi další návrhy patří také zajištění sociálních bytů na přechodnou dobu pro rodiny v bytové nouzi a v odůvodněných případech také pro děti, které opouštějí zařízení ústavní výchovy po dosažení zletilosti, čímž by se podle názoru mnoha odborníků mohl výrazně snížit počet dětí, které se po opuštění ústavního zařízení dopustí trestné činnosti.
Ať se starají obce
Pozitivním krokem v této oblasti by byl přesun výkonu státní správy v oblasti sociálně-právní ochrany dětí z působnosti obcí na nově vytvořený úřad, např.
ředitelství pro zaměstnanost, sociální správu a rodinu vzniklého přeměnou současných úřadů práce, a zachování povinnosti zajišťovat poradenskou činnost pro rodinu v nepříznivé situaci na úrovni současných pověřených obcí. Pověřené obce by měly mít povinnost zajišťovat síť terénních sociálních asistentů v závislosti na počtu obyvatel a stanovenou míru finanční spoluúčasti na nákladech spojených s pobytem dítěte v ústavu v případě nařízení ústavní výchovy. To by mohlo vést k větší motivaci k podpoře a sanaci rodiny, která je až 15x levnější než ústavní výchova. Nutná je také reforma zařízení ústavní výchovy, hlavně vytvoření sítě velkého počtu malých zařízení rodinného typu s malým počtem dětí a pracovníků namísto současných velkých ústavů a zvyšování odbornosti a specializace ústavů. Ty by měly mít k dispozici dostatek odpovídajících odborníků – psychologů, speciálních pedagogů, etopedů – a každé zařízení by se mohlo specializovat na určitý typ problému v anamnéze dítěte.
Důležité je i zkracování doby pobytu dítěte v ústavu, tedy vyšší míra spolupráce ústavu s rodiči dítěte, popř. spolupráce, podpora a příprava náhradní rodiny na přijetí dítěte, a také zkracování délky soudních řízení ve věci péče o nezletilé. V tomto případě by neškodilo využít příkladu některých evropských zemí, které mají stanovenu pevnou lhůtu pro rozhodnutí ve věci a pro odvolání proti předběžnému opatření.
Nutné je také zvyšování odbornosti a specializace soudců.
***
Rok od opuštění dětského domova se 51 % dětí dopustilo trestné činnosti. V 85 % se jednalo o majetkovou trestnou činnost, v 15 % o násilnou trestnou činnost (21 dětí spáchalo trestný čin vraždy).
minirozhovor s desetiletým žákem základní školy
* Chtěl bys chodit k volbám dřív než v osmnácti? Jestli ano, tak proč?
Podle toho, co by se volilo. Třeba k volbám na premiéra bych šel už tak ve 14 letech, protože to už bych měl svůj názor, jakého premiéra bychom chtěli.
* Jaký názor máš na politiku?
Řekl bych, že je to docela dobrý, i když občas se děje samozřejmě taky něco špatnýho.
* Co si myslíš o politicích?
Paroubka, Topolánka nebo Václava Klause mám docela rád, protože mám pocit, že jsou lepší, než byl třeba bývalý ministr Gross. Z toho jsem neměl dobrej pocit.
* Myslíš, že toho politici dělají dost pro děti? Jestli ne, tak co by se mělo změnit?
Jak který. Třeba Čunek, ten ne, ten neudělá ani nic pro moji rasu. Ale jinak nevím, zas tak moc jich neznám.
anketa
1. Uvítali byste snížení věkové hranice volebního věku?
2. Uvítali byste snížení věkové hranice trestní odpovědnosti?
Barbora Naďová, tutorka
1. Myslím, že současná věková hranice je v pořádku.
2. To každopádně. Protože v poslední době narůstá kriminalita v nižší věkové kategorii.
Lucie Sochovská, studentka
1. Určitě ne.
2. Určitě, já bych to snížila až třeba na 12, protože si myslí, že když jim je třeba 13, tak si můžou dělat, co chtějí.
Michal Zábrodský, podnikatel
1. Ne. Myslím, že to není třeba.
2. Ne. Ve čtrnácti jsou to ještě děti a nevědí, co dělají. Ale možná kdybych si přečetl nějaké studie, tak bych změnil názor.
Petr Bittner, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 34, Děti jako politikum)
Středa, 5. prosince 2007Zprávy z médií
Ročně je u nás orgány sociálně-právní ochrany dětí registrováni asi 1500-2000 případů týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Odborníci odhadují, že počet odhalených případů je pouze špička ledovce.
Odhalením týrání nebo sexuálního zneužívání dítěte utrpení dítěte nekončí, To, co následuje potom, často prohlubuje psychickou deprivaci dítěte, vede k sekundární viktimizaci a mnohdy až k systémovému týrání dítěte. Tato forma týrání je způsobena systémem, který byl založen na pomoc a ochranu dětí, a kterému jsou dětské oběti vystaveny.
Příkladem systémového týrání jsou případy, kdy se dítě poprvé svěří odborníkovi s týráním či zneužíváním a jeho výpověď je zpochybněna, dítě je opakovaně vyslýcháno a tím se mu opětovně vybavují traumatické zážitky z minulosti, či je traumatizováno opakovanými lékařskými prohlídkami, které se provádějí nadbytečně. Dále může jít o případy, kdy dítě úzkostlivě prožívá opakovaný policejní výslech, či je-li prováděn výslech u soudu za přítomnosti pachatele. K sekundární viktimizace může dále docházet zveřejněním identity nebo údajů, které vedou k identifi kaci oběti v médiích, neadekvátní přístup sociálního okolí k dítěti, třeba ve škole, oddělení dítěte od rodiny a rozhodování o osudu dítěte bez objektivního zhodnocení situace, nedostatečná informovanost nebo srozumitelnost informací pro dítě ohledně procesu trestního řízení a dalších opatření, která následují po odhalení týrání.
Trápení dětí u výslechů
Sekundární viktimizace dětí jako obětí násilné trestné činnosti a jejich další poškozování v trestním řízení by mělo být eliminováno a sníženo na nejnižší možnou míru. Problém násilí na dětech spadá do kompetencí ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Důsledkem je špatná koordinace systému, nedostatek jednotných a propojených statistických údajů, nejednotný monitoring a nejednotné metodické vedení. Přestože došlo k určitému zlepšení situace, nadále dochází v mnoha případech k sekundární viktimizaci dítěte v průběhu trestního řízení.
Současná právní úprava postavení dětské oběti v trestním řízení má mnoho nedostatků z hlediska prevence sekundární viktimizace. Specifi ka výslechu osoby mladší 15 let jsou stanovena v § 101 a 102 trestního řádu. Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být dítě vyslechnuto znovu jen v nutných případech. Obligatorní při výslechu dítěte mladšího 15 let jako svědka je přibrání pedagoga nebo osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže (sociální pracovník, dětský psycholog, psychiatr).
Rodiče dítěte mohou být přibráni k výslechu, pokud to přispěje ke správnému provedení. Jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat delší dobu, může být dítě vyslechnuto v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, bez nutnosti výslech opakovat po zahájení trestního stíhání. Pokud je tedy výslech dítěte proveden kvalifi kovaně, není třeba jej v průběhu trestního řízení znovu opakovat. Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházejících do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, bohužel nejsou v praxi často splněny.
I přes výukové programy stále přetrvává nevhodné chování některých policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání.
Byť právní úprava týkající se výslechu dítěte je poměrně kvalitní a přestože je v § 102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často, standardně vypovídá až třikrát – před sdělením obvinění, během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a pak před soudcem při hlavním líčení. Velkou roli hraje i materiální vybavení policejních služeben. U výslechu dítěte má právo být přítomen obhájce i státní zástupce, kteří mohou v závěru výslechu položit dítěti otázky, dále musí být přítomen vyšetřovatel, přibraná osoba, opatrovník dítěte a v případě, že je výslech dítěte prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 158a), musí být přítomen i soudce. Množství cizích osob přítomných u výslechu může být pro dítě velmi zatěžující. Výslech dítěte by měl proto probíhat prostřednictvím jednocestného zrcadla, které odděluje dítě a vyslýchajícího od ostatních přítomných, kteří mají možnost klást otázky prostřednictvím zvukového spojení. Výslech by se měl zdokumentovat na videozáznam, což snižuje nutnost jeho opakování. Vybavenost policejních služeben jednocestnými zrcadli a audio-video nahrávacími zařízeními je však velmi nedostatečná a není zákonem stanovena povinnost provádět výslech touto formou.
Dítě bez advokáta
Postavení dítěte jako poškozeného v trestním řízení je dáno § 43 odst. 1 trestního řádu. Dochází k němu v případě, bylo-li mu trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Práva dítěte jako poškozeného v trestním řízení uplatňuje jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič. V případě, že pro střet zájmů nemůže zákonný zástupce dítě zastoupit, ustanoví se dítěti podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník, kterým je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Dítě jako poškozený v trestním řízení může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem či opatrovníkem, ale také zmocněncem, kterého je oprávněn zákonný zástupce dítěti zvolit.
Pro účinnou ochranu práv nezletilého dítěte včetně ochrany před sekundární viktimizací v průběhu řízení by bylo nanejvýš vhodné, aby jeho práva háji v trestním řízení právník, popřípadě advokát. I v případech, kdy dítě zastupuje v trestním řízení opatrovník – pracovník orgánů sociálně-právní ochrany dětí, nemusí být ochrana zájmů dítěte efektivní pro nedostatečnou znalost hmotně právní i procesně-právní úpravy. Důvodem proč děti nebývají v trestním řízení zastupovány zmocněnci, jsou náklady na finanční odměnu zmocněnce. Pokud to odůvodňují majetkové poměry poškozeného a uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na bezplatné zastoupení zmocněncem.
V případech, o kterých pojednáváme níže, kdy vznikla pouze morální újma, kterou není možné odškodnit, však nelze o bezplatné ustanovení zmocněnce žádat.
Z hlediska de lege ferenda by bylo vhodné zakotvit automatické právo na bezplatné zastoupení zmocněncem minimálně ve všech případech, kdy poškozeným je dítě a jedná se o násilný trestný čin. Zastoupení advokátem může mít zásadní význam při ochraně dítěte před sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení, například v případě výslechu dítěte mladšího 15 let nemusí být umožněna ani přítomnost rodičům dítěte.
Dalším vážným nedostatkem současné právní úpravy je nemožnost odškodnění nemateriální újmy (morální škody) v rámci adhezního řízení. Morální újma je v mnoha případech jediná újma způsobená týraným a zneužívaným dětem, která je však mnohem závažnější než újma fyzická. Nemateriální újmu je možné odškodnit pouze v občanském řízení s využitím institutu ochrany osobnosti. Toho se v praxi téměř nevyužívá, neboť s sebou nese značné finanční náklady a riziko dalšího znaleckého zkoumání a traumatizace dítěte.
Ochrana soukromí
Informování médií o kauze Kuřim jasně ukázalo i nezasvěceným, jak nedostatečná je ochrana soukromí obětí trestných činů v trestním řízení. V českém prostředí je poskytování informací o trestním řízení médiím upraveno § 8a trestního řádu.
Dotčené ustanovení neklade patřičný důraz na oprávněné zájmy poškozených, svědků a pozůstalých. Z jeho dikce nelze dovodit úplný zákaz poskytnutí jejich osobních údajů. Stávající ustanovení by proto mělo být novelizováno tak, aby byl výslovně zaveden zákaz zveřejňování informací vedoucích k odhalení identity poškozeného, svědka nebo pozůstalých, a to nejen v případě dětských obětí. Možnost orgánu činného v trestním řízení odepřít poskytnutí informace o poškozeném, svědkovi nebo pozůstalém po oběti nemusí vždy zajistit, že tyto osoby budou ušetřeny nechtěného zájmu médií. Jedinou ochranou, kterou právní řád v této situaci jednotlivci poskytuje, je soudní ochrana osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, ke které lze přistoupit až po té, co byly citlivé údaje zveřejněny. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá předložení samostatné novely trestního řádu do parlamentu, která bude obsahovat zákaz zveřejňování informací umožňující identifikování dětské oběti a také stanovení tohoto zákazu v občanskoprávním řízením, pokud toto řízení souvisí s řízením trestním. Úprava má odpovídat úpravě zákazu zveřejňování informací o mladistvém v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Sankci za porušení tohoto zákazu, pokutu, stanoví přestupkový zákon. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňování informací vedoucích k identifikaci poškozeného by se měl vztahovat nejen na děti, ale i na další skupiny obětí trestných činů, minimálně těch zvláště ohrožených sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení (jako např. oběti sexuálních deliktů, ublížení na zdraví, rasových útoků, obchodování s lidmi apod.).
Rehabilitace a reintegrace dítěte
Velké nedostatky lze shledat i v otázce terapie (rodiny i dítěte-oběti) a rehabilitace dítěte – v tomto směru státní sektor stále selhává. Pokud jsou tyto činnosti zajišťovány, tak především neziskovým sektorem, tedy nutně jen ve velmi omezeném rozsahu. Ze strany státu zůstává stále převládající reakcí na násilí vůči dítěti jeho umístění do ústavního zařízení, kde se dále prohlubuje jeho deprivace, a to i v případě, kdy vztah jednoho z rodičů k dítěti je dobrý. Tato praxe je poměrně běžná, do povědomí veřejnosti se opět dostala až díky medializované kauze Kuřim a marného boje otce o předběžné svěření dětí do jeho péče. Umístěním dítěte do ústavního zařízení je v těchto případech porušována Úmluva o právech dítěte, která stanoví, že dítě nesmí být odděleno od rodičů proti jejich vůli. Úmluva umožňuje výslovně omezení nebo zákaz styku s rodičem v případě ohrožení zdravého vývoje dítěte, třeba v případech zneužívání či zanedbání, to se právě ale nevztahuje na nezneužívajícího rodiče nebo širší rodinu (např. prarodiče či jiné bližší příbuzné), kteří jsou schopni poskytnout dětem rodinné zázemí. Úmluva také zaručuje právo na kontakt s rodiči a blízkými osobami, v případě, že je od nich odtrženo. Dále je třeba zdůraznit, že neexistují specializovaná dětská zařízení pro děti se syndromem CAN a stávající ústavní zařízení nejsou schopna dětem poskytnout potřebnou terapeutickou péči.
Systém zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání, který by byl garantovaný a financovaný státem, v České republice stále neexistuje. Propojený systém služeb, který by umožňoval rychlou a efektivní reakci na jednotlivé případy a umožnil by tak systematické a komplexní zpracování dat nutných pro monitorování a analýzu, chybí. V případech násilí páchaného na dětech stále přetrvává trend nasazování ex post represivních opatření a podceňování významu prevence. Přitom prioritní by měla být prevence v samotné rodině či pomoc při překonávání problému v co nejranějším stadiu, nezabrání-li se již jeho vzniku.
V tomto ohledu je nezastupitelná role orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány ovšem stále v některých případech své zákonné povinnosti neplní tak, jak by měly, a někdy se proti nim dokonce hrubě proviňují, nevystupují dostatečně aktivně jak v prostředí rodiny, tak v příslušných řízeních týkajících se dětí. Počet pracovníků sociálně-právní ochrany je ve většině oblastí nedostatečný, preventivní činnost není v jejich kapacitě a ve většině případů chybí specializovaný pracovník na problematiku CAN.
Výbor pro práva dítěte OSN ve svých posledních Závěrečných doporučeních z roku 2003 kritizoval Českou republiku za přístup k týraným a sexuálně zneužívaným dětem. V roce 2008 bude vláda opět Výboru předkládat periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Bohužel nezbývá než konstatovat, že v implementaci Úmluvy v oblasti péče o týrané a sexuálně zneužívané děti nedošlo v ČR od roku 2003 prakticky k žádnému pokroku.
Mgr. Veronika Kristková, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 32, Děti jako politikum)
Neděle, 2. prosince 2007Zprávy z médií
Bohumil KLEPETKO, moderátor
——————–
Některé organizace, například Liga lidských práv nebo helsinský výbor, upozorňují na to, že v Česku chybí nezávislá a nestranná kontrola policie a nedostatečný v tomto směru že je i nový zákon o policii. Podle organizací, které sledují dodržování lidských práv je třeba vnitřní policejní kontrolu víc osamostatnit.
redaktorka
——————–
Dva hlavní nedostatky má podle Českého helsinského výboru a Ligy lidských práv kontrola práce českých policistů.
Miroslav KRUTINA, Český helsinský výbor
——————–
Nedostatečná nezávislost kontrolních orgánů. To je takový první. Malá efektivita při prověřování stížností, to je další.
redaktorka
——————–
Pro občana, který si chce na postup policie stěžovat, je navíc těžké se zorientovat. Stížnosti na přestupky policistů se řeší jinde než jejich trestné činy.
Jana KOLÁČKOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Ten systém je velmi komplikovaný a ten občan vlastně neví pořádně, kam se má obrátit.
redaktorka
——————–
Řešení by prý mohlo být snadné. Vznik jediného nezávislého kontrolního orgánu, který by řešil obojí.
Miroslav KRUTINA, Český helsinský výbor
——————–
Uvažujeme o tom, že bychom podpořili vznik nezávislé instituce, která bude nabírat stížnosti na všechny vlastně složky Policie České republiky.
redaktorka
——————–
Další variantou je osamostatnění Inspekce ministra vnitra. Takové řešení navíc kromě neziskovek podporuje i opozice.
Jeroným TEJC, poslanec /ČSSD/
——————–
Je potřeba změnit působení inspekce, zejména tedy v té nezávislosti, aby nebyla závislá na jednom ministrovi.
redaktorka
——————–
Jenže nový zákon o policii s vydělením inspekce mimo ministerstvo vnitra nepočítá.
Vladimír ŘEPKA, mluvčí, ministerstvo vnitra
——————–
Domníváme se, že Inspekce ministra vnitra by měl být orgán, který policii rozumí.
redaktorka
——————–
Český helsinský výbor a Liga lidských práv chtějí do února příštího roku vypracovat analýzu nového návrhu zákona a její výsledky předložit ministerstvu vnitra. To slibuje, že se návrhy ze strany neziskovek bude zabývat.
Vladimír ŘEPKA, mluvčí, ministerstvo vnitra
——————–
My to samozřejmě budeme analyzovat a ty připomínky zohledníme, protože zákon je teď v meziresortním připomínkovém řízení.
redaktorka
——————–
Vláda by měla nový zákon o policii a s ním i případné změny v řešení policejních prohřešků posuzovat začátkem příštího roku.
– Jana ČERMÁKOVÁ, redaktorka
– Tereza KRUČINSKÁ, redaktorka
Zdroj: Textový záznam televizní relace k diskuzi o nezávislé a nestranné kontrole policie v pořadu Události na ČT 1, odvysílaného dne 2.12.2007 v 19:00
Úterý, 27. listopadu 2007Zprávy z médií
Manželé Petr a Martina Bielikovi se před rokem rozhodli pro těžký krok: nepřipustili, aby lékaři ozařovali jejich syna po léčbě rakoviny. Dnes osmiletý Martin nejenže žije, ale navíc dali Bielikovi návod i dalším: jako první v Česku totiž dokázali, že rodiče nemusí vždy souhlasit s tím, jak chce nemocnice léčit jejich dítě. A nyní jim dal za pravdu i soud.
Příběh, na který nedávno HN upozornily, se ale neodehrává po jednoduché ose: rodiče proti zatvrzelým lékařům. Je to naopak spor, kdy obě strany chtějí pro dítě to nejlepší – jen až dosud nebylo jasné, jestli v takovém případě má větší váhu hlas rodičů, nebo zkušených odborníků.
Brněnská soudkyně Ivana Losová, k níž spor nakonec doputoval, na to dala před pár dny odpověď. Podle jejího verdiktu, o němž včera přinesl zprávu týdeník Respekt, mají přednost rodiče. »Lékaře ale můžeme jen chválit, od začátku chápali náš nelehký postoj a naše argumenty,« ujišťuje však Petr Bielek.
Úředníci: Ať rozhodne soud
Vše začalo tím, že malému Martinovi zjistili lékaři nádor v čelisti, takzvaný Ewingův sarkom. Nejprve prošel ve Fakultní nemocnici v Brně náročnou chemoterapií a poté ještě úspěšnou operací.
A obvykle lékaři poté ještě nasazují ozařování – jen tak se dá prý snížit možnost, že se později nádor opět »neprobudí«. Pokud se ozařování neprovede, je podle brněnských doktorů až třicetiprocentní nebezpečí, že se nemoc vrátí.
Jenže Bielikovi si zjistili, že ozařování znamená také riziko: doživotní deformaci obličeje, poškození očí či špatný růst zubů. A rozhodli se, že ho nepodstoupí. Lékaři se ovšem obrátili na sociální odbor radnice, aby posoudil, co je pro dítě lepší. A bezradní úředníci se raději obrátili na soud.
Doktoři se hájili, že postupují podle pravidel, jimiž se řídí kolegové v celé Evropské unii i v Americe. »Rodiče ale skončili debatu s tím, že dítě bude v pořádku,« vysvětloval před dvěma měsíci Jaroslav Štěrba, přednosta onkologie fakultní nemocnice. Úředníci se tehdy nechtěli vyjadřovat vůbec a jejich postoj se nezměnil dodnes.
Proč? Doktoři se neshodli
Ani soudkyně Losová se o tom, jak při posuzování sporu postupovala, nechce bavit – podle ní citlivá kauza na veřejnost nepatří. Takže o důvodech jejího usnesení se lze dozvědět jen zprostředkovaně, paradoxně právě od Bielikových: soudkyně prý položila třem špičkovým lékařským onkologickým a radiologickým pracovištím v Česku, včetně toho brněnského, celkem deset otázek. Ta hlavní zněla: Doporučili byste ozařování?
A například lékaři z pražského Motola sice ozařování nevyloučili, ale jen kdyby se nemoc vrátila. »S tím se ostatně ztotožňujeme, a také jsme to soudkyni řekli,« vysvětluje Bielik. Z posudků ale jasně nevyplynulo, jak vysoké je nebezpečí, že se nádor znovu objeví: Někteří lékaři tvrdili, že pravděpodobnost je 70 procent, podle jiných je riziko jen jen pětinové.
Instinkt rodiče proti lékaři
Soud vzal také v úvahu analýzu, kterou vypracovala Michaela Kopalová, právnička z Ligy lidských práv, která se specializuje na právo ve zdravotnictví. S odkazem i na zahraniční zkušenosti je přesvědčena, že rodiče mají mít v takových sporech navrch.
Kopalová chce nyní o rozhodnutí soudu napsat články do odborných časopisů, aby se co nejvíc právníků dozvědělo, že soud přinesl nový pohled na vztah rodičů a lékařů. »Ukázalo se, že ne vždy je to tak, že lékař ví vše nejlépe a rodič ne,« vysvětluje Kopalová.
Česko takový případ zřejmě ještě nezažilo. Jediný trochu podobný se odehrál před lety, kdy soud nařídil, že rodiče musí souhlasit s transfuzí krve svému dítěti. Jenže tehdy šlo o dítě, jež by jinak jistě zemřelo, a o rodiče – Svědky Jehovovy, kteří transfúzi odmítli.
»Když se v budoucnu objeví nějaký podobný, jako byl ten Bielikových, bude jasné, že rodičovské instinkty, co je pro dítě dobré, je třeba brát vážně,« tvrdí Kopalová.
Vojtěch Blažek
Článek vyšel v Hospodářských novinách dne 27.11.2007 (str. 3, rubrika Z domova)
