Liga lidských práv hledá právníka/právničku
Více informací o nabízené pozici naleznete zde
Více informací o nabízené pozici naleznete zde
Jedním ze tří pilířů Organizace spojených národů je ochrana lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv (dále jen Deklarace), která představuje první ucelený katalog lidských práv na mezinárodní úrovni, byla přijata v roce 1948 a letos tak oslavíme její 60. výročí. Deklarace prohlásila ochranu lidských práv za společný cíl pro všechny národy světa. Občanská a politická práva v ní stojí vedle hospodářských, sociálních a kulturních práv (dále jen sociální práva) bez nějakého oddělování a rozlišování. Následující období však již tak příznivé k sociálním právům, která chrání takové základní zájmy člověka jako bydlení, zdraví, práce nebo svoboda od hladu, nebylo.
I přes bezpočet deklarací, ať již na půdě OSN či jinde, že všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná (tedy, že všechna jsou důležitá), vzájemně závislá a provázaná, jsou sociální práva fakticky právy druhé kategorie. To se odráží i ve skutečnosti, že mechanismy na jejich ochranu vytvořené na mezinárodní úrovni zdaleka nedosahují takové kvality jako u práv občanských. Oběti porušování občanských práv se mohou obracet v rámci OSN na Výbor pro lidská práva, nebo na Evropský soud pro lidská práva a na jiné orgány. V oblasti sociálních práv však žádná taková možnost pro jednotlivce neexistuje To v důsledku přispívá i k jejich mnohem menšímu dodržování. Nicméně, to se může již brzy změnit.
Učinný opční protokol
Od počátku devadesátých let se vedou diskuze o vytvoření Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ten by jednotlivcům umožnil podávat stížnosti na porušování sociálních práv k Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. I když závěry výborů při OSN nejsou striktně vzato právně závazné, požívají velké autority a jednalo by se o velmi významný krok k lepší ochraně sociálních práv.
V rámci Rady OSN pro lidská práva byla v roce 2006 vytvořena pracovní skupina, která má za úkol vypracovat návrh opčního protokolu. Pracovní skupina po dlouhých a rozsáhlých jednáních návrh přijala 4. dubna 2008 a postoupila jej Radě. Navrhovaný text je kompromisem. Na jedné straně se některé státy v čele s Velkou Británií snažily záruky protokolu co nejvíce oslabit. Prosazovaly například, že státy by si mohly při ratifikaci vybrat pouze některá práva, jejichž porušování by Výbor mohl posuzovat. Nebo bude moci posuzovat pouze závažné porušování práv. Tyto návrhy nakonec schváleny nebyly. Jako kompromis bylo ale přijato, že Výbor bude moci odmítnout posouzení stížnosti, která neprokazuje, že stěžovatel utrpěl zjevnou škodu.
I přes uspokojivý výsledek, který ocenila i koalice téměř 300 nevládních organizací z celého světa podporující vznik účinného opčního protokolu, rozhodnuto ještě zcela není. Kvalitu a vyváženost vypracovaného návrhu však dokazuje skutečnost, že byl 19. června 2008 jednomyslně přijat Radou OSN pro lidská práva, která jej postoupila Valnému shromáždění Spojených národů. Teprve po případném schválení Valným shromážděním bude opční protokol otevřen státům k podpisu a ratifikaci. V platnost by měl vstoupit po ratifikaci minimálně deseti státy. Cesta je tedy ještě dlouhá a nebude jednoduchá.
Soudní – v tomto případě kvazisoudní – ochrana sociálních práv je stále proti mysli řady lidí. Opční protokol je snahou o prolomení této psychologické bariéry a umožnit tak efektivnější ochranu sociálních práv. Na národních úrovních můžeme po světě najít řadu dobrých příkladů soudní ochrany sociálních práv. Dokladem je Jihoafrická republika, kde má ústavní soud pravomoc rozhodovat zcela rovnocenně o právech občanských i sociálních.
V Evropě máme určitou zkušenost s kolektivními stížnostmi v rámci Evropské sociální charty. Technické problémy k přijetí opčního protokolu tedy neexistují.
Solidarita s méně šťastnými
Je na vůli jednotlivých členských států OSN, zda 60. výročí vyhlášení Deklarace oslavíme přijetím opčního protokolu. Byl by tak učiněn další významný krok k postupnému naplnění Deklarace, v níž se praví, že „vybudování světa, ve kterém lidé zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu“. Obyvatelé Česka mají to štěstí, že žijí v zemi, kde nemusí každý den řešit, zda vůbec přežijí do dalšího dne. Přesto, nebo právě proto, bychom měli prokázat solidaritu s obyvateli těch méně šťastných oblastí a zasadit se o přijetí a co nejširší následnou ratifikaci účinného opčního protokolu.
Jan Kratochvíl
Článek vyšel v časopise UN Bulletin 2’08.
Je to již více než rok, kdy Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatýkací rozkazy pro Muhammad Ahmed Harouna, současného ministra pro humanitární záležitosti a Aliho Kosheiba, bývalého vůdce Janjawid milicí, v souvislosti s podezřením, že jsou odpovědní za páchání zločinů proti lidskosti a válečných zločinů v Dárfúru. Dosud však podezřelí nebyli předáni ICC, a ani nebyli obviněni z těchto zločinů súdánskou vládou. Ve skutečnosti Ahmed Haroun zůstává ministrem pro humanitární záležitosti a byl jmenován členem výboru, který se zabývá vyšetřováním válečných zločinů v Dárfúru, a je kontaktní osobou pro mírové síly OSN.
Súdán tak flagrantně porušuje své závazky vyplývající z rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1593 z 31. března 2005 a v Dárfúru dále umírají lidé. Podle odhadů OSN 300 000 mužů, žen a dětí již přišlo o život, více než 2,5 milionu bylo vysídleno a více než 4 miliony jsou pro přežití závislé na mezinárodní pomoci.
Liga lidských práv se v této souvislosti ve spolupráci se svými mezinárodními partnery obrátila na ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a místopředsedu vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondru s výzvou k tvrdšímu postoji vůči představitelům súdánského režimu. V případě pokračující nespolupráce Súdánu s ICC požadujeme po České republice, aby na summitu EU ve dnech 19. – 20. června 2008, podpořila přijetí cílených sankcí vůči těm súdánským představitelům, kteří nesou největší odpovědnost za to, že Súdán nespolupracuje s ICC.
Takové opatření je nezbytné k zajištění toho, aby ICC byl schopen působit jako účinný nástroj pro spravedlnost a jako odstrašující prostředek před budoucími zločiny. Je důležité, aby bylo jasně ukázáno, že zatýkací rozkazy ICC nesou se sebou určitou váhu a jsou členskými státy a EU vykonávány. Česká republika, byť stále není smluvní stranou Římského statutu, nemůže této situaci nadále nečinně přihlížet, pokud chce, aby její zahraniční politika založená na úctě k lidským právům byla brána vážně.
Ministerstvo školství chce, aby v “běžných” školách studovalo více dětí z menšin
PRAHA Bývalé zvláštní školy, které se nyní jmenují praktické, jsou stále plné převážně romských dětí. V Česku je stále ještě jen velmi málo “normálních” základních škol, které by se snažily začlenit děti z jiného sociálního, kulturního či národnostního prostředí.
A to by chtělo ministerstvo školství změnit. Připravuje proto několik opatření, která by měla systém umísťování – převážně romských -dětí do praktických škol upřesnit a zpřísnit.
Podle ministra školství Ondřeje Lišky je velmi důležité, aby v jedné třídě byly děti z různých sociálních skupin. “Naší prioritou je, aby vzdělávání bylo přístupné pro všechny bez rozdílu. Aby byl každý žák vzděláván v souladu se svými možnostmi a schopnostmi a dostal šanci na rozvinutí svého potenciálu,” řekl Liška s tím, že by mělo být vzdělávání schopné reagovat na potřeby komunit z odlišného kulturního a sociálního prostředí a lidí se zdravotním postižením.
Děti, které dokončí tyto bývalé zvláštní školy, je sice absolvují s nějakým uspokojivým výsledkem, nicméně na středních školách pak bývají neúspěšné a končí je hned v počátku. Pokud by vychodily základní školu, kde by byly mezi ostatními dětmi, měly by větší šanci uspět i na dalších školách.
“Různé složení třídy je velmi přínosné. Výsledky průzkumů ukazují, že brzká selekce vede k nerovnosti ve vzdělávání a má negativní dopad na dosažené výsledky znevýhodněných žáků,” dodal ministr.
Přestože je všeobecně známé, že praktické školy jsou z velké části zaplněné hlavně dětmi Romů, žádné statistiky, kolik jich ve skutečnosti opravdu na tyto školy chodí a kolik jich je na běžných základních školách, neexistují.
I to chce ministerstvo školství změnit. Na školách chce udělat velký průzkum a jeho výsledky pak zveřejní do konce roku. “Všichni se bojí takovouto statistiku udělat jen proto, že by mohla být brána rasisticky. Jenomže to, že tyto děti do těchto škol chodí, je skutečnost,” řekl náměstek ministra školství Dušan Lužný. Zatím poslední vlastní průzkum udělala v roce 2005 Liga lidských práv. Z toho vyplynulo, že ve zvláštních školách bylo 75 procent romských dětí a že se stále učí podle speciálně upravených programů.
Problém je však v tom, že většina těchto dětí ve skutečnosti speciální programy nepotřebuje. “Jejich rodiče ale často chtějí, aby studovaly zvláštní školy, protože je vystudovali i oni. Musejí si uvědomit, že tím dětem škodí, protože je svým způsobem připravují o slibnou budoucnost,” uvedl předseda sdružení Dženo Ivan Veselý.
Podle něj je velká vina i na straně základních škol a učitelů. Právě oni mají stále problém s tím, jak s dětmi z komunit mluvit a pracovat. “Osvěta je důležitá i pro pedagogy,” myslí si Veselý.
Děti, jež dokončí “zvláštní” školy, bývají na středních školách neúspěšné a končí je hned na počátku
Článek vyšel dne 6.6.2008 v Lidových novinách.
PRAHA Základní školy mají motivaci, jak všem ukázat, že se snaží integrovat znevýhodněné děti. Těmi jsou v Česku převážně Romové. Liga lidských práv totiž vymyslela projekt, díky kterému budou moci školy, které se snaží znevýhodněné děti integrovat, dostat certifikát Férová škola. “Certifikát je nástrojem, kterým se snažíme zlepšit podmínky v oblasti lidských práv a diskriminace ve vzdělávání na základních školách,” řekl ředitel ligy Jan Vodák.
Do projektu se mohou školy hlásit dobrovolně. Odborná komise pak bude zjišťovat, jestli na škole skutečně žádné děti nejsou diskriminované kvůli svému sociálnímu, kulturnímu či národnostnímu postavení nebo kvůli jinému, třeba zdravotnímu postižení. Školy tak budou muset splnit několik podmínek. Například začlenění antidiskriminačních zásad do školských vzdělávacích programů nebo aktivní přístup k dětem se znevýhodněním.
Článek vyšel dne 5.6.2008 v Lidových novinách.