Dosáhnout odškodnění je pro pacienty v Rakousku snažší

Minulý týden se na ministerstvu zdravotnictví uskutečnil kulatý stůl na téma mimosoudního odškodňování pacientů. Tuto akci pořádala Liga lidských práv s cílem otevřít odbornou diskusi, která by vedla k lepší vymahatelnosti práv pacientů a zajištění spravedlivého odškodnění za zásahy do jejich důstojnosti, těla a zdraví. U kulatého stolu se sešlo téměř čtyřicet odborníků z řad advokátů, zástupců akademické obce, státní správy a nemocnic.
O mimosoudním odškodňování pacientů v Rakousku hovořila Belinda Jahn a Gerald Bachinger z rakouské organizace Patientenawaltschaft. Ta poskytuje pomoc poškozeným pacientům během mimosoudního vyjednávání o náhradě škody s lékaři a pojišťovnami, jedná-li se o újmu, která vznikla v důsledku pochybení na straně lékaře. Druhou oblastí, na niž se Patientenawaltschaft specializuje, je vedení fondu sloužícího ke kompenzování újmy, kterou nezpůsobil lékař. Taková újma může vzniknout např. v důsledku výskytu nepříznivých následků léčby, se kterými však byl pacient dopředu seznámen a s nimiž souhlasil. Příkladem posledně jmenovaného je situace, kdy tělo odmítne transplantovaný orgán.
Rakouští právníci upozornili na to, že počet pacientů, kteří se obracejí na Patientenawaltschaft rok od roku roste. Důvod však nevidí v tom, že by se zhoršovala lékařská péče, ale ve větší odvaze a sebedůvěře pacientů. Účastníci diskuse zhodnotili jako zajímavý zejména přístup a praxi rakouských nemocnic a lékařů, kteří sami odkazují pacienty na organizaci Patientenawaltschaft, pokud jim během léčby vznikla újma ať už kvůli pochybení lékaře nebo z jiných důvodů.

Pro účastníky kulatého stolu byly přínosné také výstupy českých přednášejících advokáta a mediátora Roberta Cholenského a zkušené advokátky Marie Cilínkové, kteří se podělili o zkušenosti s mimosoudním odškodňováním v českém prostředí. Diskutující se shodli na tom, že tento způsob řešení sporu mezi pacientem a zdravotnickým zařízením u nás bohužel není příliš rozšířen. Odborníci vidí problém zejména na straně pojišťoven, které svým přístupen znemožňují mimosoudní řešení. Pojišťovny odmítají proplácet náhrady za újmu, které vyjednají pacienti s nemocnicemi sami. Pacienti jsou tak nuceni obrátit se na soud, který může trvat i několik let.

Právní úprava spolků v novém občanském zákoníku omezí svobodu sdružování a zabrzdí rozvoj občanské společnosti

Brno, Praha – 5. února 2009 – Liga lidských práv a ekologické organizace sdružené v asociaci Zelený kruh kritizují poslední úpravy návrhu nového občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti, které je předkladatelem návrhu, oproti očekávání nezaneslo do finální verze návrhu potřebné změny týkající se vzniku spolků. V novém návrhu občanského zákoníku tak zůstává starý, demokratickým zásadám odporující registrační princip, kdy o vzniku jakéhokoli spolku rozhoduje státní orgán. Naopak ministerstvo spravedlnosti nově „obohatilo“ návrh zákona o mnoho zbytečných povinností, které mohou mít za následek zánik malých zájmových sdružení. Státním úředníkům by tak zůstalo v rukou právo zabránit vzniku sdružení, aniž by vůbec zahájilo svou činnost.
Podle předchozích verzí návrhu neměly spolky vznikat na základě rozhodnutí ministerstva vnitra, ale již účinností stanov přijatých na ustavující členské schůzi. Zápis do veřejného rejstříku by tak neměl vliv na vznik spolku, ale pouze by osvědčoval jeho existenci a zveřejňoval jeho statutární orgány. „Takové řešení by bylo v souladu s demokratickými principy fungování právního státu a koneckonců i s naším ústavním pořádkem. Podle Listiny základních práv a svobod se totiž žádný akt státní správy k zajištění sdružovacího práva nevyžaduje,“ uvádí Luděk Šikola z Ekologického právního servisu. Česká republika se tak mohla přiblížit moderní úpravě v Nizozemí, Švédsku či Švýcarsku.
Po zásazích ministerstva vnitra v připomínkovém řízení se však v poslední verzi návrhu zákona znovu objevil starý registrační princip vzniku spolku. V praxi to tedy znamená, že kdokoli si bude chtít založit spolek, bude muset podat návrh na zápis do veřejného rejstříku a čekat na rozhodnutí, zda bude zápis povolen. V případě, že bude zápis na základě nejasných kritérií odmítnut, spolek vůbec nevznikne. Zatím není známo, kdo by měl o registraci konkrétně rozhodovat. Ponechat tyto kompetence v rukou ministerstva vnitra, s jehož arbitrárními postupy mají občanská sdružení velice špatné zkušenosti, by však bylo z demokratického hlediska naprosto nepřijatelné. V západních zemích je běžné, že občanská sdružení informují o svém založení rejstříkový soud. Pokračování registrace prostřednictvím ministerstva vnitra by tak i dále navazovalo na období komunismu.
Občanská sdružení si uvědomují nutnost existence veřejného rejstříku, kde by každý mohl dohledat základní údaje o spolku, a sama po vzniku takového rejstříku již léta volají. Stát by ale rozhodně neměl mít možnost rozhodovat o tom, které sdružení vznikne a které nikoli.
Problémová se jeví rovněž přebujelá právní úprava týkající se obsahu stanov, likvidace, fůze a dalších otázek života spolků. Blíží se absurdně spíše úpravě obchodních společností. Například stanovy spolku by podle aktuálního návrhu musely povinně obsahovat i zdroje příjmů a popis vnitřní organizace spolku. Občanská sdružení pokládají přehnanou důkladnost, s jakou se návrh zákona snaží vypořádat se všemi těmito otázkami, za odporující principům soukromého práva, v jehož rámci nemají být všechny podrobnosti občanského života regulovány státem. Vhodnější je proto ponechat řešení těchto otázek čistě na vůli občanů. Ti by měli mít možnost sami si upravit ve stanovách, co uznají za důležité.
Občanská sdružení jsou přesvědčena, že takto složitá úprava bude odrazovat občany od zakládání spolků a povede ke snížení rozmanitosti občanského života. Podle Jany Marečkové z Ligy lidských práv „je zřejmě potřeba více zdůrazňovat státním orgánům, že občanský zákoník je nejdůležitějším právním předpisem především pro občany. Zbytečné zasahování do tvorby tohoto předpisu ze strany ministerstva vnitra představuje nebezpečí pro občanské svobody a je třeba ho co nejvíce eliminovat.“

Podrobné informace poskytnou:
Robert Cholenský, advokát, tel.: 608 967 423, e-mail: r.cholensky@centrum.cz
Jana Marečková, právnička Ligy lidských práv, tel.: 773 621 228, e-mail: jmareckova@llp.cz
Kateřina Ptáčková, ředitelka Zeleného kruhu, tel.: 724 112 782, e-mail: katerina.ptackova@zelenykruh.cz

Systém běží skvěle

Jaké ponaučení si bere policie ze zabití Hoang Son Lama
Figurant přežije vždy, horší je to v reálu.

Scénář toho večera patří pro spoustu lidí k nočním můrám.

Tentokrát se naplnil poté, co občané jedné z brněnských ulic zavolali policii na vietnamského souseda, který se jim zdál příliš hlučný. Třiačtyřicetiletý Hoang Son Lam zásah nepřežil. Detaily neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že jeden z trojice policistů mu za přihlížení kolegů zlámal žebra a protrhl slezinu. Tragický případ řeší inspekce, policistům hrozí až patnáctileté vězení, ministr vnitra násilí odsoudil a uklidnil veřejnost, že se jedná o ojedinělé selhání. Podrobnější pohled na to, co česká policie podniká, aby se podobné útoky neopakovaly, ale moc klidu nenabízí.

Kde má ta čísla?

V policejní škole všichni probírali, že nejdůležitější je vše dobře vyhodnotit a najít správný postup. Smysl je jasný: zklidnit situaci a zabránit zbytečnému násilí, v případě zranění ihned zavolat lékaře a informovat ho, co se stalo. V brněnské Körnerově ulici se to začátkem ledna nepodařilo hned několikrát. Obrana nočního klidu přinesla útok uniforem na jednoho z nájemníků. Policisté ho tutlali a nezavolali zraněnému záchranku. Lékař přijel až poté, co oběť na služebně zkolabovala. Nikdo ho ale neinformoval o tom, co se přesně stalo. Zranění, která vedla ke smrti, odhalila až pitva.

Hoang Son Lam měl zřejmě kontakty s brněnským podsvětím, a tak se policii dařilo dva týdny vše držet pod pokličkou. Incident se provalil až poté, co byli zasahující policisté postaveni mimo službu: jsou vyšetřováni za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, pravděpodobný útočník ještě za ublížení na zdraví s následkem smrti.

Policie to stíhání vydává za důkaz, že v Česku je násilí ozbrojených strážců pořádku pod kontrolou. Jak se to vezme. Znepokojivý je například fakt, že nikdo na vnitru neví, co přesně vlastně policisté lidem dosud provedli. Příklad: v uplynulých šesti letech bylo za zneužívání pravomoci veřejného činitele ročně odsouzeno průměrně 150 policistů. Za posledních deset let bylo 234 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví.

Tato čísla ale zahrnují úplně všechno: dopravní nehody i zabití člověka. Inspekce podle své mluvčí nesleduje ani počet zabitých, ani zraněných, ani v jaké souvislosti k tragédiím došlo. „Už několik let říkáme, že by policie měla sledovat data o agresivním jednání policistů,“ říká právník Ligy lidských práv Jiří Kopal a dodává, že podle něj ve většině pochybení policistů ani nedojde k obvinění.

Policejní funkcionáři namítají, že to není pravda, ale žádná čísla, která by skutečný počet případů — a výsledky vyšetřování — doložila, nikdo nemá.

Policie tápe, jak zamezit brutalitě ve vlastních řadách.Zkusme si udělat neúplný obrázek sami. Zběžný pohled do starých novin nabízí alespoň několik střípků — tedy násilí, po nichž k obvinění došlo. Třeba případ policisty Jaroslava Krafta, který v roce 1994 na Rokycansku dal opilému řidiči Josefu Šoltýsovi tak silné rány do břicha, že Šoltys zemřel. Kraft čekal na konečné rozhodnutí soudu 13 let, dostal tříletý trest. Ve stejném roce zemřel ve Františkových Lázních Němec Matthias Poser, který na varování policie nezastavil, jeho krajana Markuse Rankela zabila kulka, která omylem vyšla ze zbraně kontrolujícího policisty Pavla Šacha. Před čtyřmi lety zkopal kriminalista Daniel Grofek v Olomouci podezřelého lupiče tak, že zadržený na následky zranění zemřel. První jmenovaní odešli ze soudní síně s trestem osm měsíců, olomoucký policista dostal dva a půl roku vězení (za ublížení na zdraví s následkem smrti pachateli běžně hrozí až pět let). Teď nejde o to, že popsané příklady úmrtí policejní rukou se nakonec dostaly až do soudní síně. Podstatnější je, že žádný z nich — a ani žádný z mnoha jiných — nepoužívá policie jako model, díky němuž by bylo možné dalším neštěstím předcházet.

Žádná školení

S nepřiměřeným policejním násilím se samozřejmě potýkají i jiné země. Za hranicemi jde často o ostře sledované případy. Tlak veřejnosti někdy nese výsledky, jako se to stalo v devadesátých letech v New Yorku, kde byli za násilné excesy potrestáni nejen zasahující policisté, ale i šéfové, kteří je nedokázali ihned odhalit.

V Česku, kde policejní šéfové beztrestně obhajují násilí svých lidí při zákrocích proti technařům a schvalují fakt, že mlátičky si zakrývají identifikační štítky, je vše složitější. Na otázku, proč si policie nevede statistiku nepřiměřeného násilí ve vlastních řadách a jak se kontroluje, zda policisty neovlivňují při práci předsudky vůči menšinám, nedokáže odpovědět ani ministr, ani jeho inspekce.

„To nedohledáme, je to už nějaký pátek,“ popisuje Ladislav Böhm, tiskový mluvčí chebské policie, jak jeho lidé analyzovali zmíněnou smrt Matthiase Posera. Podobnou praxi potvrzuje i vedoucí rokycanské policie Ladislav Königsmark, který měl ve svém týmu odsouzeného Jaroslava Krafta: „Policistů ve službě je nedostatek, musí být v ulicích, a ne na školení.“ A v Olomouci se všechno svádí na přílišnou brutalitu jednoho kolegy. „Všichni byli ještě jednou seznámeni s předepsaným postupem při zákroku,“ říká Zdeněk Šebestík, někdejší nadřízený odsouzeného Daniela Grofka.

Náměstek policejního prezidenta Jiří Houba v této situaci doporučuje spoléhat na systém. „Systémově je všechno ošetřeno dostatečně, policista někdy prostě násilí použít musí. Hlavní je, že v případě zranění zadrženého musí ihned zavolat záchranku,“ vrací se Houba k brněnskému případu. Poukazuje na to, že pokud se prokáže, že policisté z Brna udělali chybu právě tady, hrozí jim až dva roky ve vězení za neposkytnutí pomoci nebo za těžkou újmu z nedbalosti.

Česká policie je navíc přesvědčena, že agresivní jedince do budoucna odhalí přijímací test. Právě na psychotestech dnes pohoří až 60 procent uchazečů o práci. Případy násilí u policistů mají ale podle psychologů z branže hlubší podtext. „Osobnost člověka se během let výrazně vyvíjí. Potřebovali bychom s policisty pracovat průběžně a navštěvovat je pravidelně na jejich pracovišti,“ přiznává policejní psycholog Vladimír Voska. Potíž je v tom, že na 42 tisíc sloužících policistů je „nasazeno“ pouhých 34 psychologů. Na dotaz, jestli se bude jejich počet zvyšovat, odpovídá tiskové oddělení ujištěním, že „v současné době se situace analyzuje a připravuje se nová koncepce“. Jestli bude psychologů více a jak budou s policisty pracovat, však nevíme. Dnes je pro policisty konzultace s psychologem dobrovolná a využívá ji jen málo příslušníků. „Bojí se, že kdyby na sebe něco prozradili, tak přijdou o práci,“ doplňuje praxi Vladimír Voska.

Článek byl zveřejněn dne 2. 2. 2009 v časopise Respekt a na jeho internetových stránkách (http://www.respekt.cz/).

„Izrael v Gaze závažně porušil mezinárodní humanitární právo…“

Ve dnech 17. – 21. ledna proběhla na území Izraele, Egypta a okupovaných palestinských územích mise organizovaná Mezinárodní federací lidských práv (FIDH), Evropsko-středomořskou sítí lidských práv a Mezinárodní komisí právníků. Cílem mise bylo vyzvat strany konfliktu k okamžitému ukončení bojů, k umožnění přístupu nestátních neziskových organizací a novinářů do okupovaných palestinských území. Renomovaní ochránci lidských práv a významní aktivisté ze zemí Evropské unie a Spojených států, kteří se mise účastnili, dále vyzvali k ukončení obléhání Gazy, k vyslání mezinárodní mise pod záštitou OSN, která zdokumentuje závažná porušení lidských práv v rámci konfliktu, a k trestnímu stíhání pachatelů zločinů podle mezinárodního práva. Kromě toho se mise zaměřila na vyjádření podpory a solidarity s občanskou společností, zejména organizacemi na ochranu lidských práv v Izraeli i Palestině.
Účastníci mise, mezi nimiž byl i český zástupce Petr Uhl, vydali po návratu z Blízkého východu závěrečná stanoviska. „Jsme zděšeni hrůzami války zahájené v pásmu Gazy, významnými ztrátami na životech civilistů a velkým rozsahem ničení majetku civilistů a infrastruktury v rámci operace ‚Lité olovo‘ a rovněž selháním mezinárodního společenství, které této tragédii nezabránilo.“ Od izraelských a palestinských lidskoprávních organizací, které tento ozbrojený konflikt sledují, získala delegace informace, z nichž vyplynulo, že Izrael závažně porušil mezinárodní humanitární právo, včetně Čtvrté ženevské konvence o ochraně civilistů ve válečném období a mezinárodního obyčejového práva, kterým se řídí vedení ozbrojených konfliktů.
Některá z těchto porušení jsou zločiny podle mezinárodního práva. Zejména izraelská armáda se dopustila nevybíravých či nepřiměřených útoků a nesplnila svou právní povinnost chránit civilisty a civilní infrastrukturu před takovými útoky. Operace také závažně poškodily občanská, kulturní, hospodářská, politická a sociální práva obyvatel Gazy.
„Žádné porušení mezinárodního humanitárního práva ze strany palestinských bojovníků nemůže nikdy ospravedlnit podobná nebo ještě závažnější porušení ze strany Izraele,“ píše se v závěrečné zprávě. Proto členové mise odsuzují neschopnost Spojených států a Evropské unie, partnerů izraelské vlády, přijmout důrazná opatření směřující k prevenci či zastavení války. Delegace tedy žádá o spolupráci mezinárodní společenství, které by mělo vyvinout tlak na Izrael, aby upustil od obléhání Gazy a ukončil okupaci všech palestinských území. Dále požadují, aby Evropská unie a Spojené státy okamžitě a plně podpořily nezávislé vyšetřování, které by mělo být zahájeno ihned. Lidskoprávní organizace vyzvaly rovněž izraelské a egyptské úřady, aby zajistily okamžitý přístup pozorovatelů, kteří sledují dodržování lidských práv, do pásma Gazy.

Umí české školy vyučovat multikulturní výchovu?

Podle rámcového vzdělávacího programu, který školy musely zakomponovat do svého vzdělávacího systému již před rokem a půl, by měla být posílena výchovná úloha školy. Učitelé mají vybavit děti například sociálními kompetencemi či kompetencemi k řešení problémů. V rámci nového školského systému byla zavedena takzvaná průřezová témata, která se tematicky dotýkají několika vyučovaných předmětů zároveň, a měla by se tak prolínat celým vzděláváním. Školy mají jejich prostřednictvím děti formovat v rozhodné, tolerantní a zodpovědné osobnosti.
K průřezovým tématům, která by měla být využívána ve všech předmětech, patří osobnostní a sociální výchova, multikulturní výchova, výchova demokratického občana, mediální výchova, výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech a environmentální výchova. Ze všech výše uvedených témat se české školy nejčastěji zaměřují na environmentální problematiku, tedy ochranu životního prostředí, zatímco multikulturní výchova, jejímž smyslem je především tolerance vůči jinakosti, zatím zůstává v pozadí. Liga lidských práv v současné době provádí výzkum, jehož výsledky by měly ukázat, jakým způsobem školy vyučují multikulturní výchovu, jaký smysl v ní spatřují a které metody přitom považují za nejefektivnější.
První výsledky výzkumu ukazují, že pro školy je změna, jakou byl přechod z klasických učebních osnov na školní vzdělávací program, velmi obtížná. Snadná a přínosná byla doposud jen pro školy, které již před vznikem Rámcového vzdělávacího programu učily „moderně“ a používaly alternativní učební metody. Řada škol se s jeho vytvořením potýkala velmi dlouho a kantoři se cítí za práci, kterou na něm odvedli, neodměněni. Požadavek celé koncepční změny vzdělávacího systému totiž, jak se ukázalo, vyžaduje aktivitu nejen od pedagogů, ale i odbornou a materiální podporu ministerstva školství.
Výzkum dále ukázal, že školy mají problém s tím, jak téma multikultury ve výuce prezentovat, a často jim uniká také samotný její smysl. Velká část českých škol vnímá multikulturu převážně jako vyučovací předmět, jehož prostřednictvím se děti mají seznámit s cizími kulturami. Je škoda, že takto zajímavé a přínosné téma podává většina pedagogů klasickou frontální metodou, která se ve vyspělých zemích s kvalitním vzdělávacím systémem již dávno nepoužívá. Mezi českými základními školami existují však i výjimky, které se snaží obohatit výuku o modernější metody – například projektové dny, skupinovou výuku nebo využití zážitkové pedagogiky.
Školám, které mají s realizací výuky tohoto průřezového tématu problémy nebo by rády získaly další informace ohledně multikulturní výchovy, inkluzivního vzdělávání či školské legislativy, nabízí Liga lidských práv odborné konzultace.
Bližší informace a inspiraci pro učitele lze najít také na www.ferovaskola.cz.