Čtvrtek, 2. září 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 2. 9. 2010 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
V úterý poslal Krajský soud v Brně na dva a půl roku nepodmíněně za mříže policistu Josefa Srnského za brutální útok na Vietnamce. Soudkyně uvěřila výpovědi korunní svědkyně případu, která popsala zásah policistů u ní v bytě. Vypověděla, že Srnský muže tloukl a škrtil obuškem a několikrát jej kopl do žeber. Další dva brněnští policisté tomuto násilí nečinně přihlíželi.
Ponechme stranou úvahy o tom, zda jsou dva a půl roku nepodmíněně pro násilníka a pětiletá podmínka pro jeho kolegy hodně nebo málo. Tento případ totiž ukazuje velmi důležitou věc, a sice že pokud se podaří dostat policejní násilí k soudu, je možné, aby byli pachatelé potrestáni. I zde se ovšem soudkyně při vyhlášení rozsudku vyjádřila značně kriticky k práci policejní inspekce a státního zastupitelství s tím, že by si při vyšetřování „dokázala představit lepší práci“. Na odsuzující verdikt to ale tentokrát stačilo. Uvidíme, co na to odvolací soud.
Já na bráchu, brácha na mě
Naše zkušenosti s monitoringem a zastupováním obětí policejního násilí bohužel ukazují, že většina případů, kde mohlo dojít k bití, ponižování či jinému surovému zacházení ze strany policie, se k soudu vůbec nedostane. „Stopku“ totiž vystaví Inspekce policie, která má u nás na starosti vyšetřování ve věcech, kde je podezření, že došlo ke spáchání trestného činu policistou. Česká inspekce spadá stejně jako policie pod ministerstvo vnitra a policisty tak vyšetřují jejich bývalí kolegové, kteří policií prošli a nadále si udrželi svoje policejní hodnosti. Nikdo jiný v policejní inspekci pracovat nemůže.
A jaké jsou výsledky práce inspekce? Ty ilustruje případ Pavla Kuchaře a Ondřeje Holouse, které na CzechTeku 2005 strážci zákona počastovali nejen kopanci a ránami obuškem, ale kterým také dýmovnicí zapálili auto. Pavlovi se podařilo jednoho z policistů vyfotit. Přestože na fotografii bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic jeho identifikačního čísla, inspekce případ uzavřela s tím, že totožnost policisty není možné určit. Po opakovaných stížnostech Ligy lidských práv to sice inspektoři vzali zpět, pak ale zase prohlásili, že je to „tvrzení proti tvrzení“.
Pavel s Ondřejem vytrvali a podali s pomocí Ligou zajištěného advokáta v červenci 2007 proti Ministerstvu vnitra žalobu na ochranu osobnosti. Letos v červnu se tak mohli radovat, když jim pražský vrchní soud přiznal celkové odškodnění ve výši sto tisíc korun. Navázal tak na rozsudek Městského soudu v Brně z roku 2008, podle kterého mělo ministerstvo povinnost se technařům omluvit a vyplatit jim celkem třicet tisíc.
Kudy z toho ven?
Liga lidských práv dlouhodobě volá po zřízení nezávislého orgánu, který by šetřil porušení zákona ze strany policistů a strážníků (viz Systémové doporučení č. 1). Na základě analýzy řady zahraničních systémů jsme dospěli k závěru, že je zapotřebí, aby inspekce nebyla podřazena Ministerstvu vnitra a stala se samostatným orgánem, jehož ředitel a jeho zástupce budou jmenováni Senátem či Poslaneckou sněmovnou. Zároveň se domníváme, že je užitečné, aby i nadále v inspekci pracovali bývalí policisté, ti by ale měli být doplněni o osoby, které nikdy u policie nepůsobily. Kde takové osoby vzít? Mohlo by se jednat například o mladé právníky, kteří by byli postupně vyškoleni a připraveni na tuto zodpovědnou a náročnou profesní úlohu. Do školení adeptů do nového orgánu pak doporučujeme zapojit odborníky z nezávislých vyšetřovacích orgánů ze zahraničí.
Naše doporučení byla alespoň částečně vyslyšena v návrhu zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který Poslanecké sněmovně v dubnu 2009 předložila vláda Mirka Topolánka. Tento zákon ale nakonec poslanci vůbec neprojednali. Podle jeho textu mělo dojít k oddělení inspekce od Ministerstva vnitra s tím, že by ředitele inspekce jmenovala přímo Poslanecká sněmovna. Zákon tedy měl potenciál opravdu přinést větší nezávislost při vyšetřování trestných činů spáchaných policisty, přesto ale obsahoval několik nedostatků. Neřešena zůstala možnost většího zapojení nepolicistů, pravděpodobně by tedy záviselo především na tom, jakou koncepci by zvolil nový ředitel inspekce. Dále pak inspekce sice měla řešit i pochybení celníků anebo příslušníků Vězeňské služby, bohužel se už ale neměla zabývat prací strážníků městské policie. Například návrhy pražského radního Janečka v rámci „boje proti bezdomovcům“ přitom ukazují, že nezávislá kontrola by slušela i strážníkům, kteří jsou zaměstnanci obce.
A co bude dál? Také vládní programové prohlášení ze srpna 2010 obsahuje závazek, že „vláda předloží návrh zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, který zavede jejich nezávislou kontrolu.“ Právníci Ligy jsou připraveni se do diskuzí o podobě nového zákona zapojit. Nechme se tedy překvapit, co se z toho vyklube.
Více informací k tématu najdete také v ligových novinách EXTRA.
Pondělí, 30. srpna 2010Aktuality
V nových EXTRA Ligových novinách najdete zajímavé články o bolestech, kterými trpí současná česká policie nebo informace o případech, které jsme pomáhali řešit.
Prostor jsme však poskytli také druhé straně, v rozhovoru s vedoucím odboru služby pořádkové policie Radímem Daňkem se dočtete například o tom, jsou-li u policie zástupci menšin nebo proč policisté naznají právo.
Pátek, 27. srpna 2010Tiskové zprávy
Brno – 27. srpna – Vždy, když se svěřujeme do lékařské péče, existuje jisté riziko, že se náš zdravotní stav místo očekávaného zlepšení zásadně zhorší, a to i přes to, že nedojde k žádnému pochybení ze strany lékařů. I chyba, za níž není zjevně nikdo odpovědný, však může mít hluboké sociální dopady na život poškozeného pacienta i jeho blízkých. Liga lidských práv v těchto dnech vydala analýzu, která se právě problematikou odškodňování v případech, kdy za újmu pacienta nemůže lékař ani nemocnice, podrobně zabývá. Součástí analýzy jsou i návrhy, jak tento problém v České republice uspokojivě vyřešit.
Stovky případů ročně
Dlouhodobá, případně trvalá pracovní neschopnost, nebo smrt živitele rodiny v důsledku zdravotnického zákroku postihuje podle odhadů Ligy stovky pacientů ročně. Kromě případů, kdy je zřejmé, že odpovědnost nenese zdravotnické zařízení, dochází ještě častěji k situacím, kdy je odpovědnost zdravotníků za způsobenou škodu velmi sporná. Pokud se v takovém případě pacient pustí do soudního sporu, musí se připravit na nákladný a často velmi dlouhý proces s nejistým výsledkem.
„Tématu odškodňování se věnujeme dlouhodobě. V rámci poradny pro pacienty se na nás obrací spousta lidí, části z nich se však nedá za stávajících podmínek pomoci ani soudní ani žádnou jinou cestou. Zabývali jsme se tím, jak tento problém řeší v ostatních zemích, a naše poznatky prezentujeme v Systémovém doporučení č. 9. Považujeme za důležité, aby změna systému odškodňování pacientů u nás proběhla co nejdříve,“ říká předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nefunkční zákon
Zákon o péči o zdraví lidu stanoví, že pacient má nárok na příspěvek od státu, dojde-li k pochybení při výkonu zdravotnické služby a pacient neuspěje v řízení o náhradu škody. Podle informací ministerstva zdravotnictví však tímto způsobem nikdy k žádnému odškodnění nedošlo. Nacházíme se tedy v situaci, kdy máme nevyužívaný zákon bez prováděcích nařízení, který většinou není znám ani odborné veřejnosti, natož laikům.
Dva způsoby jak problém řešit
Systémové doporučení Ligy by mělo být podkladem pro odbornou diskuzi o možných řešeních tohoto problému. Nabízí se varianta upravit stávající zákon do použitelné podoby, rozšířit povědomí veřejnosti o něm a uvést jej do života. Druhou možností je vytvořit systém zcela nový, postavený např. na rakouském modelu, kde existují speciální odškodňovací fondy financované z poplatků, které pacienti zaplatí za pobyt v nemocnici.
Výhody pro všechny
Ze zkušeností Ligy vyplývá, že celá řada poškozených pacientů neusiluje primárně o to „vysoudit“ na nemocnici co nejvíce. Mnozí z nich by dali přednost vstřícnému a otevřenému jednání a v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší finanční částkou a už by se nepouštěli do nejistého, dlouhotrvajícího a nákladného soudního sporu, čímž by se výrazně ulevilo také lékařům a zdravotnickým zařízením. Zavedením systému odškodňovacích fondů je ale možné dosáhnout také úspor, zejména, pokud by se získané informace dále využily při řízení kvality péče.
Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 9 – Odškodňování pacientů v případech, kdy za způsobenou újmu zdravotnické zařízení neodpovídá, si můžete stáhnout zde.
Téma odškodňování pacientů vám přiblíží také šestnáctiminutový dokument:
1. část
2. část
Dotazy zodpoví a další informace poskytne:
David Zahumenský, odborník na medicínské právo a předseda Ligy lidských práv
tel. 608 719 535
email: dzahumensky@llp.cz
Úterý, 24. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 24. 8. 2010 v Brněnském deníku.
Dnes u Krajského soudu v Brně proběhlo závěrečné jednání případu, ve kterém obžaloba viní tři brněnské policisty z podílu na smrti mladého Vietnamce. Policisté proti muži zasahovali v lednu 2009 a jeden z nich si při tom prý neodpustil bezdůvodné kopance a údery. Na vnitřní zranění mladý muž později zemřel. Další dva policisté jsou před soudem proto, že tento čin nenahlásili, ačkoliv mu měli být přítomni.
V tuto chvíli není nejdůležitější to, zda policisté čin opravdu spáchali, a ani bych si o tom na tomto místě nedovolil spekulovat. Rád bych upozornil na jiný problém. Ať už totiž případ dopadne jakkoliv, nejde zřejmě o poslední případ násilí ze strany policistů vůči vyšetřované osobě.
Policie jako silová složka státu bude vždy kromě poctivých a svědomitých lidí, kteří chtějí skutečně pomáhat, lákat také ty, kteří touží mít moc nad druhými a kteří nemají problém překračovat své pravomoci.
I přes sebelepší psychotesty při přijímání nováčků k policii se bezdůvodnému násilí ze strany policistů nepodaří nikdy zcela zabránit. Vyhnout se dá ale tomu, aby se nežádoucí chování policistů stalo normou. K tomu je třeba takové jednání objasňovat a provinění spravedlivě postihovat. Nejen z praxe v neziskové organizace, která se kromě jiného právě nezákonným násilím policistů zabývá, vím, že násilí a nedůstojné zacházení se zadrženými osobami ze strany policistů není vůbec tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Jen se jej bohužel často nedaří objasňovat a případy jsou někdy doslova zametány pod koberec. A čím to je? V České republice chybí nezávislý orgán, který by nezákonné jednání policistů vyšetřoval. Stížnosti na nevhodné chování policistů řeší jejich nadřízený – tedy policista. Podezření na trestné činy spáchané policisty vyšetřuje Inspekce policie – složená opět z policistů. O nezávislosti tedy v tomto směru nemůže být řeč.
Neschopnost Inspekce Policie ČR se ukázala například při vyšetřování brutálního policejního zásahu na CzechTeku v roce 2005. Inspekce nikdy nevypátrala žádného konkrétního policistu, který překročil svoji pravomoc. Přitom měla v jednom z případů k dispozici mimo jiné fotografii, z níž bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic identifikačního čísla.
Z toho vyplývá, že inspektoři buď vyšetřují mizerně, nebo své kolegy kryjí. I když se napadeným účastníkům taneční oslavy nedostala satisfakce ve formě potrestání konkrétních policistů, alespoň jim ministerstvo vnitra konečně po letech muselo na základě soudního rozhodnutí vyplatit odškodné.
A jak tedy tuto neuspokojivou situaci řešit? Reforma zmíněných procedur je zatím zřejmě v nedohlednu. Můžeme však začít třeba tím, že podrobíme proces vyřizování stížností a rozhodnutí inspekce mnohem důkladnější veřejné kontrole.
A to nejen v případě, že rukou policie zemře nějaký člověk.
Lukáš Křivka
student Právnické fakulty MU
Čtvrtek, 19. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl dne 18. 8. 2010 publikován v Medical Tribune. Najdete jej zde.
Změna v přístupu k očkování je nezbytná
„Ve svém článku z 10. srpna lékař Pavel Pafko vyjadřuje názor, že dobrovolné očkování je nesmysl. Zároveň kritizuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které rozvířilo poklidné a striktní vody českého systému očkování. Některá autorova tvrzení bych ráda uvedla na pravou míru,“ píše pro Medical Tribune Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv…
Reakce na článek: Dobrovolné očkování je nesmysl
Význam rozhodnutí soudu
Rozsudek Nejvyššího správního soudu neznamená, jak se autor domnívá, že soud odmítl sankce pro rodiče odmítající vakcinaci svých dětí. Soud jen vyjádřil názor, že sankcionovat lze pouze neočkování těch nemocí, které výslovně stanoví zákon. Za situace, kdy konkrétní očkování určuje pouhá vyhláška ministerstva, tedy není možné nikoho pokutovat. Pokud by stát chtěl některá očkování i nadále nařizovat, nezbývá než připravit zákonnou úpravu očkování, která by měla být přijata Parlamentem, a to transparentně po veřejné a odborné diskuzi.
Dobrovolné očkování možné je
Je ale otázkou, zda by i případný nový zákon do budoucna nezrušil Ústavní soud pro rozpor s ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. Dobrovolné očkování totiž není až takový nesmysl, jak tvrdí Pavel Pafko, ale realita naprosté většiny vyspělých zemí, kde je respektováno právo každého rozhodovat v co největší míře o těle svém a svých dětí. V těchto zemích, mezi které se řadí například Německo a Rakousko, se rovněž daří dosahovat vysoké proočkovanosti, ale informačními kampaněmi, nikoliv represí. Ani často šířená informace o tom, že v některých zemích je očkováním podmiňována školní docházka, není zcela pravdivá. V těchto zemích totiž existují nejrůznější výjimky z očkovací povinnosti na základě náboženského či filosofického přesvědčení rodičů. Pokud tedy autor vzpomíná, že jsme v 21. století, tak právě proto bychom se měli vydat jinou cestou než používám represe vůči rodičům.
Význam očkování
Dovolím si nesouhlasit s obecným tvrzením, že medicínský pohled na očkování je jednoznačný, a to pozitivní. Především je třeba se zabývat jednotlivě každou nemocí, proti které existuje vakcína. Jistě je jiná situace například u očkování proti záškrtu a jiná u tuberkulózy. Situace v ČR je taková, že jsou nařizována i taková očkování, která jsou z pohledu odborné veřejnosti diskutabilní či dokonce odmítaná. Například zavedení plošného očkování novorozenců proti hepatitidě B bylo odbornou studií Státního zdravotního ústavu nedoporučeno, u plošného očkování proti TBC odborníci se už delší dobu bojují za jeho zrušení a snad se tak má stát v nejbližší době. Setkali jsme se s případy, kdy za neočkování byli pokutováni i rodiče s medicínským vzděláním, což popírá otázku, zda má o očkování rozhodovat rodič – laik či lékaři – odborníci.
Komplikace po očkování
Zda jsou komplikace po očkování početně zanedbatelné, to je otázkou. Je známá obrovská podhlášenost negativních účinků léků včetně vakcín, takže objektivní informace prakticky chybí. V této situace lze výhody a nevýhody očkování a neočkování jen těžko srovnávat. Někdy jsou dokonce komplikace natolik závažné, že mohou přebít případné výhody vakcíny. Jako následek očkování proti tuberkulóze jsou v ČR například doložena úmrtí nejméně 8 dětí.
Etika přikazování očkování
K otázce autora, zda je etické, aby neočkovaný ohrožoval své okolí, lze doplnit celou řadu dalších otázek. Je etické, aby stát nařizoval očkování a zároveň nepřevzal za jeho negativní důsledky odpovědnost? Je etické, aby byla nařizována očkování, s kterými nesouhlasí ani většinová odborná veřejnost? Je etické přikazovat rodičům očkování jejich dětí proti jejich nejlepšímu přesvědčení, například po předchozích špatných zkušenostech, i když to není nezbytné, neboť i tak lze dosahovat potřebné proočkovanosti?
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
V nových