Úterý, 19. dubna 2011Zprávy z médií
„Lékař nebo porodní asistentka mají povinnost poskytnout tu nejlepší péči, ale jen v mantinelech, které jim rodička stanoví svým souhlasem,“ říká David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv.
Lékaři tvrdí, že rodičky je musí poslouchat, ženy namítají, že mají právo svobodně o sobě rozhodovat.
Domnívám se, že konflikt, který je typický nejen pro porodnictví, ale i pro další oblasti zdravotnictví, vyvěrá především z paternalismu zdravotníků. Ti jsou často přesvědčeni o tom, že díky svému vzdělání a zkušenostem ví lépe než my pacienti, co je pro nás nejlepší. Tak to ale není, ledaže se sami rozhodneme, že rozhodnutí přenecháme na odborníkovi. S určitým zjednodušením je to možné přirovnat k jiným službám. Pokud si jdu koupit auto, nechám si od prodejce vysvětlit výhody jednotlivých vozů, zajímá mě cena a řada dalších věcí. Budu to ale já, kdo rozhoduje, a když se rozhodnu špatně, například si koupím auto, které vzhledem ke svým příjmům nejsem schopen splácet, nebo které mi jinak nevyhovuje, ponesu následky. Je to samozřejmě zjednodušení, ale princip je stejný. Jsem to já, kdo rozhoduje o svém zdraví. Zdravotníci mají samozřejmě určité povinnosti, ale s výjimkou striktně stanovených výjimek, zejména situace, kdy někdo pod vlivem duševní choroby či drog ohrožuje sebe nebo jiné, jsou povinni mé rozhodnutí respektovat.
Na co se odvolávají lékaři, když nesprávně tvrdí, že za porod jsou právně zodpovědní?
Zdravotníci jsou povinni zdravotní péči vykonávat lege artis, to znamená v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Ukládá jim to paragraf 11 zákona o péči o zdraví lidu. Pokud zdravotníci pochybí a neposkytnou tu nejlepší péči, jsou odpovědní za negativní následky, které nastanou. Stále má ale přednost zásada, že léčit je možné jen se souhlasem pacienta. Lékař nebo porodní asistentka má povinnost poskytnout tu nejlepší péči, ale jen v mantinelech, které jim rodička stanoví svým souhlasem. Platí, že plod je součástí matčina těla a nikdo jiný o něm nemůže rozhodovat? Právní subjektivitu získáváme až narozením. Občanský zákoník sice říká, že dítě může být subjektem některých práv i před narozením, to ale není možné vykládat tak, že by se jednalo o samostatný subjekt.
Pokud se zdravotníci dopustí zákroku, se kterým žena nesouhlasí, jak má dále postupovat?
Ženy by měly vždy dát zdravotníkům zpětnou vazbu. Může se jednat o pochvalu či stížnost vedení nemocnice, vyplnění dotazníku při propuštění nebo někdy i žalobu. V Lize lidských práv se nám například podařilo dosáhnout odškodnění 200 000 korun pro ženu, kterou lékaři při porodu císařským řezem bez jejího souhlasu sterilizovali. Rozhodnutí, kdy za porušení práva na informovaný souhlas musí porodnice zaplatit odškodnění, přibývají. Lidé by měli být aktivní, a pokud se jim něco nelíbí, dát to vědět. Jinak se nic nezmění.
Jaká je největší právní bolest českého porodnictví?
Za velké bolavé místo považuji špatné postavení porodních asistentek. Ty jsou v některých porodnicích stále brány spíše jako pomocný personál, než jako ten nejkvalifikovanější odborník, který má ženě pomoci u porodu. Stát bohužel vytváří obstrukce, aby porodní asistentky mohly své povolání vykonávat samostatně mimo porodnici. Loni podobnou praxi v Maďarsku kritizoval Evropský soud pro lidská práva, něco se tedy pravděpodobně bude muset změnit.
Rozhovor s předsedou Ligy lidských práv Davidem Zahumenským byl zveřejněn dne 19. 4. 2011 v časopise Děti a MY.
Autorkou článku je Gabriela Bachárová, časopis Děti a MY.
Pondělí, 18. dubna 2011Zprávy z médií
Přestože počet pacientů žalujících lékaře či nemocnice neustále roste, jen malá část z nich odchází od soudu jako vítěz.
ZDRAVOTNICTVÍ
Dokud v této zemi neprohraje každý týden jeden lékař soud s poškozeným pacientem, nezačnou tu zdravotníci léčit svědomitě. Pronesla žena, jíž ani po dlouhodobé hospitalizaci nebyl nikdo schopen určit diagnózu. Následky neodpovědného konání lékařského personálu nese dodnes.
Zapovídáte-li se s advokáty, kteří hájí lidi stěžující si, že vinou zdravotníků oni či jejich blízcí přišli k újmě na zdraví, nebo dokonce zemřeli, chce se vám plakat. Ne že by takových soudů bylo málo. Ale jen velmi zřídka se je daří dovést do vítězného konce, i když se na první pohled zdají jako jasná věc.
„Počet lidí, kteří se na mne obracejí, stále roste. Téměř není dne, aby mi někdo nevolal. Vyhrát je ale mimořádně těžké. Určitou naději na žalobu má sotva třetina případů. Pozitivního ortelu se dočkají jen jednotky procent,“ potvrzuje advokátka Marie Cilínková, která se touto agendou soustavně zabývá již čtyřicet let. Dodává, že se navíc v posledních letech situace spíše zhoršuje v neprospěch lidí, kteří z nemocnice odešli nemocnější, než do ní přišli.
Samozřejmě ještě existuje jedno vysvětlení: čeští lékaři jsou v porovnání s celým světem mimořádně pečliví, léčí v souladu s nejnovějšími poznatky a postupy, nikdy se nepletou a v krizové situaci se vždy rozhodnou správně. Je to ale vůbec možné?
STRACH Z BÍLÉ MAFIE
I když z medializací některých ostře sledovaných sporů by mohl vzniknout dojem, že cílem pacientů je dostat lékaře za mříže či vysoudit rekordní částky, k žalobě se uchylují spíše ze zoufalství. „Lidé se většinou nechtějí soudit. Když ale mají pocit, že nemají žádné dovolání, volí tento způsob,“ vysvětluje předseda Ligy lidských práv David Zahumenský.
Nespokojení pacienti a jejich příbuzní mají v tuzemsku možnost stěžovat si na postup lékaře či nemocnice až na osmi různých místech – od vedoucího nemocnice přes jejího zřizovatele, ombudsmana, zdravotní pojišťovnu, ministerstvo až k České lékařské komoře (ČLK). Ta se například zabývá ale jen 1200 až 1500 stížnostmi ročně. Přitom je to jediná instituce, která může řešit etická pochybení lékařů. „Naprostá většina obvinění je neoprávněná. Buď jsou už promlčená, nebo si lidé stěžují na hlouposti, jako že museli dlouho čekat před ordinací, nebo je to tvrzení proti tvrzení, kde se nedá prokázat, kdo má pravdu,“ vysvětluje předsedkyně revizní komise komory Jana Vedralová.
Pokud komise stížnost uzná, může lékař dostat důtku, pokutu či mu hrozí vyloučení z ČLK, což de facto znamená, že už nesmí nadále léčit. Ke krajnímu prostředku komora přistupuje jednou maximálně dvakrát ročně. „V některých případech, kdy si lidé stěžují až po promlčecí době, ale my sami cítíme určité pochybení, navrhujeme ministrovi zdravotnictví, aby ustanovil znaleckou komisi, která by se kauzou zabývala,“ dodává Vedralová.
Ti, kteří nikde jinde neuspěli, si mohou stěžovat v civilním či trestním procesu. V případě občanskoprávních sporů podávají žaloby na náhradu škody nebo ochranu osobnosti. Jenže většinou rychle narazí. „To, že lékař špatně určil diagnózu, ještě nemusí znamenat, že je žalovatelný. Občanskoprávní proces je možný v případech, kdy nastal zásah do práv pacienta a současně způsobil újmu na jeho zdraví. I když splní tyto podmínky, je nutné prokázat, že újmu způsobilo právě jednání lékaře a nic jiného,“ upozorňuje specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál.
Riskantní podnik, který sice v ojedinělých případech může skončit milionovou výhrou (viz Vzácné náhrady), není levnou záležitostí. Žalobce musí platit svého advokáta, znalečné, konzultanty, výpisy ze zdravotní dokumentace, a pokud prohraje, tak i náklady právního zastoupení protistrany. Výdaje se mohou vyšplhat až do statisíců.
Jak upozorňuje Dostál, poměrně dobře žalovatelné je pochybení zdravotníků, které nastalo u porodu, a současně má dítě následky na celý život. V těchto případech bývá totiž dobře zdokumentovaný fyziologický proces kolem dítěte, průběh porodu, vyšetření apod. Úspěchem leckdy končívají i manifestní chyby, tedy když zdravotníci například zamění pacienty či podají kontraindikovaný lék. Naopak mizerné jsou kauzy pacientů, kteří se kdysi dávno léčili s určitou chorobou, ale lékaři jim diagnózu neurčili správně, a oni teď kvůli tomu mají poškozené zdraví. Podobné je to i v případě lidí, kteří se pohybují mezi několika zdravotnickými zařízeními, a není možné jasně prokázat, kde konkrétně se stala chyba.
„Současná praxe zcela jistě diskriminuje lidi, kteří jsou hodně nemocní a nemajetní,“ zdůrazňuje Dostál.
ŽIVOT PO NEMOCI
K zdánlivé bezúhonnosti a vysoké profesionalitě tuzemských zdravotníků a nemocnic navíc přispívají často samy soudy. Poškozeným totiž dávají za pravdu, jen když prokážou stoprocentní příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a následkem na zdraví či životě. „Jenže medicína není stoprocentní disciplínou. Prokázat něco takového je téměř nemožné. U nás se ze zásady odmítá odpovědnost za chybu na zdraví,“ namítá Cilínková.
A tak většina poškozených odchází i po dlouhých letech od soudu s nepořízenou, a navíc s vysokým účtem. „Ačkoli soud může vážně poškozené pacienty, kterým se spor nepodaří vyhrát, zprostit povinnosti platit náklady advokáta protistrany, případně i náklady řízení, v poslední době toho nevyužívá. Zákonné ustanovení je založeno na mravnosti a humánnosti a navazuje na občanskoprávní zásadu, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žaloby, a ještě uložení povinnosti platit poškozeným vysoké náklady znamená ve své podstatě znemožnění přístupu poškozeným ke spravedlnosti,“ zdůrazňuje Cilínková.
K soudu tyto lidi dohnal stav, kdy v důsledku zdravotnického zákroku nejsou schopni žít jako předtím, pracovat, jsou odkázáni na celodenní péči, nebo dokonce přišli o živitele rodiny či o dítě. „Měla by se prolomit judikatura nebo změnit legislativa, protože nezohledňují pacienta jako slabší stranu ve sporu se zdravotnickým zařízením,“ souhlasí i Zahumenský.
Takový výnos už ale existuje. V roce 2008 Ústavní soud konstatoval, že prokázat stoprocentní příčinnou souvislost je „nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné“. „I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je obtížné, ba vyloučené stanovit, zda postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to těžší je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného,“ praví dále ústavní soudci ve svém usnesení.
Českou soudní praxi kritizovali i právní odborníci z Izraele, Velké Británie či Švýcarska na nedávné mezinárodní konferenci pořádané Justiční akademií. Přísný požadavek na prokázání příčinné souvislosti jde dle jejich názoru k tíži pacientů. „I když stanovení příčinné souvislosti bývá někdy složité, švýcarský specialista na tyto otázky to vidí jednoduše: zavinil-li někdo poškození zdraví pacienta z deseti procent, mělo by se poškozenému dostat náhrady ve stejném rozsahu, tj. deset procent,“ uvádí Cilínková, která se této konference účastnila.
ROZPAČITÍ ODBORNÍCI
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci. Medicínské otázky soudci nemohou sami rozhodovat, a tak se musejí spolehnout na odborné znalosti – lékařské posudky. „Tam je zakopaný pes. Jsou to totiž aktivní lékaři, takže většinou drží spolu, kryjí si vzájemně záda, zamlžují chyby. Pak vydávají tyto typy závěrů: jednání lékaře není v příčinné souvislosti s následkem, lékař nepochybil, lékař sice pochybil, ale nebyla prokázána příčinná souvislost s újmou, situaci nelze posoudit. Poškozený neunese důkazní břemeno a prohrává. Soudci však mohou dát poškozenému pacientovi prostor, aby prokázal svá tvrzení, která samozřejmě nejsou obsažena ve zdravotní dokumentaci. Bohužel zejména v poslední době neumožní tato dokazování v potřebném rozsahu, předčasně jmenují znalce a rozhodují i na základě jejich neúplných a rozpačitých odborných závěrů. Ve zdravotní dokumentaci se zpravidla chyby lékaře nezapisují. Když posudky nezní jednoznačně ve prospěch pacientů, soudci žalobu zamítnou,“ popisuje na základě své praxe advokátka Cilínková. Přestože tyto případy podle její zkušenosti svědčí o nedostatku zodpovědnosti, profesionality a nedbalém přístupu zdravotníků k pacientům.
„Zákon o soudních znalcích je zastaralý a skoupý. Znalci nejsou vhodně vybíráni, jsou těžko odvolatelní či někdy nejsou dostatečně erudovaní. Navíc mají velké tendence ke stavovské kolegialitě,“ potvrzuje Zahumenský z Ligy lidských práv.
Tristní stav v této oblasti si uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti, které s uvedenými výtkami víceméně souhlasí. Proto připravilo novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, kterou počátkem dubna schválila vláda a jež pravidla pro jejich působení zpřísňuje. „Hlavními důvody pro vytvoření novely jsou nekvalitní činnost některých znalců a tlumočníků (zjevné vady v posudcích a překladech), nedostatečná úprava státního dohledu, opožděné podávání znaleckých posudků a odborných překladů či porušování povinnosti mlčenlivosti znalcem nebo tlumočníkem. Navrhovaná účinnost novely je leden 2012,“ vysvětluje mluvčí resortu Tereza Palečková. Úprava paragrafů řeší ale současný stav jen částečně, ministerstvo proto současně připravuje zcela nový zákon o znalcích, jehož paragrafované znění předloží do konce letošního roku.
ZTRÁTA OČEKÁVÁNÍ
I když zpřísnění pravidel pro znalce bude určitým krokem vpřed, nebude všespasitelným. Na tahu jsou i soudci. Ústavní soud v citovaném usnesení nabádá, aby soudy spíše hodnotily tzv. ztrátu šancí či ztrátu očekávání. Odškodnění by měl soud navrhovat poté, co zhodnotí, jaké by v případě lékařského postupu lege artis (tedy za použití nejvyššího dosaženého vědeckého poznání) měl pacient statisticky šance na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života o určitou dobu.
„Nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek stoprocentně prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad způsobení škody, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení se více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař–pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, především znalostních, převahu moci právě lékař,“ vysvětluje Ústavní soud.
Bohužel se soudci zatím této rady příliš nedrží. Žaloby by přitom měly být krajním řešením. Jen málokdo chce lékaře pranýřovat. Zvlášť když častěji vina padá na institucionální selhání. Ve vyspělých zemích se nemocnice spíše snaží s pacienty dohodnout mimosoudně. To je ale v našich podmínkách většinou z říše snů. Na vině je nejenom málo judikovaných kauz, z nichž by mohli právníci odhadnout, jak by se případný soudní spor vyvíjel. O mimosoudní dohody nestojí totiž ani komerční pojišťovny, u nichž si nemocnice a lékaři povinně sjednávají pojistku profesní odpovědnosti. Odhalil to například v únoru medializovaný případ novorozené holčičky, která v inkubátoru hradecké fakultní nemocnice chytila infekci, v jejímž důsledku trvale ochrnula. Vedení nemocnice pochybení přiznalo a rodičům navrhlo jako kompenzaci dva miliony korun bez toho, že by se museli soudit. O částce byl management ochoten s rodinou dále jednat. Dohodě ovšem zabránila pojišťovna, která požadovala pravomocný rozsudek.
„V případech medicínských odškodnění trvá absolutní neochota k pozitivnímu vyřešení věci mimosoudně. V severských zemích, zejména v Norsku, Švédsku, Finsku, se naopak většina případů takto vyřeší. V Belgii loni povinnost vyřešit vážná medicínská poškození mimosoudně ustanovili přímo zákonem,“ připomíná Cilínková a vyjadřuje přání postupovat tímto způsobem i u nás. Rozhodně je to levnější než soudní procesy. Mimosoudní řešení zároveň navrací důvěru v práci lékařů.
„Řada poškozených pacientů by dala přednost vstřícnému a otevřenému jednání. A v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší částkou, než aby se pouštěli do nereport jistého a nákladného sporu,“ zdůrazňuje předseda Ligy lidských práv. Ta proto navrhuje, aby v tuzemsku byly zřízeny tzv. odškodňovací fondy, podobně jako je tomu v Rakousku či severských zemích. Peníze by do nich mohly plynout z vybíraných regulačních poplatků za pobyt v nemocnici. K určitému odškodnění by se pak mohli dostat i lidé, kteří nejsou schopni prokázat zavinění zdravotníků.
***
K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci.
Dosud nejvyšší přiznané odškodné za způsobenou citovou újmu přiznal brněnský krajský soud v lednu 2009 rodinám dětí zaměněných v třebíčské porodnici.
Helena Ferenčíková žádala po Vítkovické nemocnici omluvu a milion korun za nechtěnou sterilizaci. I když jí dal ostravský krajský soud za pravdu, že k zákroku nedala platný souhlas, nárok na finanční odškodnění zamítl.
Článek byl zveřejněn 18. 4. 2011 v týdeníku EURO.
Autorkou článku je MARCELA ALFÖLDI ŠPERKEROVÁ, týdeník EURO.
Čtvrtek, 14. dubna 2011Zprávy z médií
Nejvyšší soud určil novým stanoviskem přiměřenou výši odškodného za průtahy v justici a na úřadech. Za jeden rok průtahů v řízení stanovil částku v rozmezí 15 až 20 tisíci korunami. Cílem stanoviska je, aby české soudy při rozhodování o nárocích na odškodnění nevycházely z nereálných abstraktních částek. Ocenilo jej i ministerstvo spravedlnosti.
Nejvyšší soud zdůraznil, že při rozhodování o odškodnění za průtahy nebo nepřiměřenou délku řízení je vždy nutné zohlednit individuální okolnosti případu. Neexistuje žádná předem daná přiměřená doba, po jejímž překročení lze automaticky hovořit o průtazích. „Jinak je vždy nutno přihlédnout ke složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a k významu předmětu řízení pro poškozeného,“ stojí ve stanovisku.
Rozmezí pro výši odškodnění určilo ve středu občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu. Vztahuje se na průtahy v soudních i správních řízeních. Soudy podle NS musejí nadále přesně vysvětlovat, jak ke konkrétní výši odškodného dospěly.
Soud nechce trestat, ale zrychlit řízení
Důležitější než samotné odškodňování je podle Nejvyššího soudu prevence průtahů. „Zjednodušeně řečeno, centrální orgány, které posléze odškodňují, by měly vytvořit takové materiální, finanční a personální podmínky pro práci soudů či jiných správních orgánů, aby ke zbytečným průtahům vůbec nemohlo dojít,“ uvedl mluvčí soudu Petr Knötig.
Průtahy v řízení patří podle dřívější zprávy Ligy lidských práv k nejčastějším důvodům stížností, jež podávají účastníci soudních sporů. Soudy je přitom často odmítají jako nedůvodné. Například v roce 2008 Česká republika vyplatila jako odškodnění za průtahy téměř 45 milionů korun.
Stanovisko je pro soudy přínosné
Ministerstvo spravedlnosti podle své mluvčí Terezy Palečkové považuje sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu za přínos, který ocení především soudy, u nichž se problematika nároků na odškodnění objeví pouze nárazově. „Soudy s bohatší zkušeností s odškodňováním rozhodují v intencích stanoviska Nejvyššího soudu v zásadě již nyní,“ dodala Palečková. Mluvčí také uvedla, že nejen soudy, ale i ministerstvo dosud přiznávalo nárok na odškodnění v podobné výši, k jaké dospěl NS.
Článek byl publikován dne 14. 4. 2011 na ct24.cz a naleznete jej zde.
Sobota, 9. dubna 2011Zprávy z médií
Česko se dlouhodobě potýká s kritikou, že řada děti končí ve zvláštních školách, aniž by tam skutečně patřily. S tím souvisí i diagnostika v poradnách, které o tom rozhodují. Člověk v tísni prověřil inteligenční test, který je jako jediný v ČR označován za „kulturně nezatížený“. Došel k závěru, že dětem může spíš uškodit, než pomoct.
Člověk v tísni navštěvoval loni od března do listopadu tři romské rodiny. „Třem chlapcům jsme nejdříve zadali test standardním způsobem. Pak jsme za nimi opakovaně jezdili a test s nimi znovu procházeli. Ptali jsme se, jak jednotlivým úlohám rozumí,“ popsala Adéla Lábusová, která se na analýze podílela.
Výzkum ukázal, že děti jsou v testu SON-R (o testu čtěte více v boxu) neúspěšné nikoli z důvodu odlišné mentální dispozice, ale kvůli odlišné výchově. „Sociálně znevýhodněným dětem chybí potřebné znalosti a zkušenosti, aby mohly být v testech úspěšné,“ doplňuje Lábusová.
To znamená, že dítě, které v testu neuspěje, nemusí být lehce mentálně retardované. Na to, že je řada školáků takto mylně diagnostikována, upozornilo v roce 2009 ministerstvo školství. Průzkum tehdy ukázal, že každý čtvrtý Rom končí neprávem v praktické (bývalé zvláštní) škole . Dva roky předtím skupina osmnácti Romů uspěla u soudu ve Štrasburku, který jim dal za pravdu, že je ČR diskriminovala ve vzdělání, když jim neumožnila chodit do běžné školy.
Praktické školy jsou primárně určeny pro lehce mentálně retardované děti, mohou ale přijmout až 25 procent žáků bez jakéhokoliv znevýhodnění. Doporučení k zařazení do praktické školy dává pedagogicko-psychologická poradna. Podmínkou umístění je souhlas rodičů.
Cílem Člověka v tísni není, aby se test přestal používat. „Chceme upozornit na to, že zásadní je způsob interpretace výsledků testu. Sestavit zcela kulturně či sociálně nezatížený test nejde, a pokud bude nějaký test považován a proklamován jako nezatížený, tak to povede k tomu, že děti budou v tomto testu vycházet stejně jako v jakémkoli jiném testu inteligence s tím rozdílem, že výsledky ze SON-R budou považované za objektivnější, což je omyl,“ zdůrazňuje Lábusová.
Poradny se brání. „Nevycházíme jen z testu. S dítětem mluví psycholog i pedagog, s rodiči zase sociální pracovnice, jsme v úzkém kontaktu se školou. Snažíme se, aby dítě, pokud je to možné, zůstalo na běžné škole,“ tvrdí psycholožka Darja Staroňová z ostravské pedagogicko-psychologické poradny.
Člověk v tísni apeluje na to, aby se s dítětem pracovalo ještě mnohem víc než dosud, a to nejen v poradně, ale také přímo v rodině a ve škole. „Tvrzení, že se špatně testuje a že poradny pracují špatně, však nevypovídá o celé realitě. Je také nutné říct, že poradny mají ztížené podmínky, protože jsou personálně poddimenzované,“ doplňuje Lábusová. Rodičům chybí informace
To, že se na zvláštní školu dostávají i děti na hranici lehkého mentálního postižení, které by stejně tak mohly chodit i do běžné školy, potvrzuje Ivana Slavíková z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství.
„Občas se stane, že je k zařazení do praktické školy doporučeno dítě, které má intelektové schopnosti hraniční a nebo dítě, kterému to na běžné škole nejde a na praktickou školu je sice doporučeno, ale má tam být vzděláváno podle běžného RVP ( rámcový vzdělávací program, pozn. red .) ne podle RVP s lehkým mentálním postižením,“ uvedla Slavíková.
Výhodou přestupu je podle ní menší kolektiv a kvalifikovaní speciální pedagogové. „Hlavní nevýhodou je, že některé základní školy praktické – a je jich dost – nemají učitele plně kvalifikované pro výuku všeobecně vzdělávacích předmětů jako fyzika, chemie, zeměpis vyučovaných na druhém stupni,“ dodává.
„Poradny na rovinu neřeknou příklad špatné praxe, ale kdyby bylo vše dodržováno tak, jak má, tak by nedošlo k rozsudku ve Štrasburku. Doba uběhla a problémy s diagnostikou přetrvávají,“ připomíná Katarína Krahulová, která pracuje na projektu Ligy lidských práv Férová škola.
Podle Krahulové je problém v tom, že všechny školy nejsou připravené na to učit společně zdravé i různě znevýhodněné děti. Zároveň nejsou rodiny vždy dobře informované. „Často se k nim nedostanou všechna fakta o tom, že praktická škola jejich dětem nenabídne plnohodnotné vzdělání,“ dodala Krahulová.
Článek byl publikován dne 9. 4. 2011 na www.zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Barbora Říhová, zpravy.IDNES.cz
Úterý, 5. dubna 2011Aktuality
Letošní ročník filmového festivalu Jeden svět, který se na konci března konal v Brně, přinesl divákům nejen rozčarování, otřesení a silné dojmy, ale vyvolal v nich také spoustu otázek. O shlédnutých snímcích si mohli popovídat s právníky Ligy lidských práv. David Zahumenský, Zuzana Candigliota a Iva Pikalová osvětlili na základě položených diváckých otázek například to, čím je omezován Mezinárodní trestní soud, jak rozpoznat domácí násilí páchané ve jménu cti, jakými lékařskými rozhodnutími bývají rodiče novorozenců terorizováni nebo v čem se liší situace romských dětí v Rumunsku od té u nás.
David Zahumenský diskutoval s návštěvníky po filmech Prokurátor a Ve jménu rodiny
Prokurátor
Dokumentární portrét hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu přibližuje fungování i výzvy tohoto prvního stálého soudu, který může stíhat pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů tam, kde to nečiní nebo nechce činit místní trestní systém.
V rámci diskuse zazněla otázka na další směřování a limity stále poměrně mladého Mezinárodního trestního soudu, které bude ovlivněno i volbou nového hlavního prokurátora a třetiny soudců v tomto roce.
Ve jménu rodiny
Podle zpráv OSN dojde na světě asi k pěti tisícům vražd ze cti ročně, které se nevyhýbají ani západnímu světu. Režisérka sleduje příběhy obětí z kanadského Toronta, amerického Dallasu a Rochesteru. Skrze rozhovory s přáteli obětí zkoumá okolnosti zločinů i reakce místní muslimské komunity. Setkáváme se i s dalšími dívkami z imigrantských rodin, které stále žijí ve strachu ze svých blízkých. Jsou nuceny žít dvojí život – rodinný, řídící se konzervativními pravidly islámu, a ten vlastní, nesešněrovaný představami autoritativních a násilných příbuzných.
Diskutovalo se i o domácím násilí v České republice a specifikách násilí páchaného ve jménu cti. Je nesmírně obtížné případům násilných útoků v rodině přecházet, důležitou roli ale nepochybně hraje uvědomění si problému a osvěta na všech úrovních.
Na festivalu Jeden svět proběhly také diskuze s dalšími právníky Ligy:
Diskuze se Zuzanou Candigliotou na webu Férové nemocnice.
Diskuze s Ivou Pikalovou na webu Férové školy.
