• když je s osobami, které se nachází ve srovnatelné situaci, zacházeno rozdílně nebo
• když je s osobami, které se nenachází ve srovnatelné situaci, zacházeno stejně,

a to z některého diskriminačního důvodu. Ten stanoví antidiskriminační zákon či jiný právní předpis jako důvod, který nemůžeme použít pro rozlišování mezi lidmi. Jmenovitě o § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona hovoří o rase, etnickém původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientaci, věku, zdravotním postižení, náboženském vyznání, víře či o světovém názoru.

Ohraďte se proti diskriminačnímu jednání u dotyčné osoby, aby s ním přestala. Pokud to nestačí, obraťte se na ředitele daného školského zařízení. Můžete nabídnout vyřešit spor například s pomocí mediátora.

Pakliže ani tato varianta problém nevyřeší, můžete se obrátit na Českou školní inspekci, případně pak také na Kancelář veřejného ochránce práv.

Poslední možností je podat antidiskriminační žalobu na soud, ve které můžete chtít přiměřené zadostiučinění nebo náhradu způsobené (ne)majetkové újmy. K tomuto doporučujeme využít služeb advokáta, kterého si můžete najít zde.

Přímá – s jednou osobou je jednáno (příp. opomenuto jednat) méně příznivě, než se zachází nebo by se zacházelo s jinou osobou v podobné situaci na základě diskriminačního důvodu. Dle školského zákona není možné rozlišovat také na základě jazyka, majetku, sociálního původu či jiného postavení osoby.

Nepřímá – jde o jednání (příp. opomenutí jednat), kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je osoba znevýhodněna oproti ostatním, a to ze stejných důvodů jako u přímé diskriminace. O nepřímou diskriminaci nejde, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněna legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

Nevítané chování související s diskriminačními důvody, které vede ke snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí (např. zesměšňování a urážení lidí se zdravotním postižením, jiné barvy kůže, sexuálních menšin apod.). Jde také o chování, které může být podmínkou pro určité rozhodnutí (např. vyžadování informací od žen o počtu plánovaných dětí na pracovním pohovoru). Sexuální obtěžování má navíc sexuální povahu.

Jde o situaci, kdy nadřízená osoba (např. ředitel školy) nařídí podřízené osobě (např. učiteli), aby někoho (např. žáka) diskriminoval.

Může jít o situaci, kdy například jeden učitel přesvědčuje jiného učitele k tomu, aby diskriminoval některého žáka, tzn. mezi návodcem a diskriminující osobou není vztah nadřízenosti a podřízenosti.

Může jít o situaci, kdy si některý žák stěžuje řediteli školy na diskriminační jednání ze strany jednoho učitele a ředitel žákovi za tuto jeho iniciativu udělí nějaký postih nebo ho znevýhodní.

sti.

Zvláštní dokazování – sdílené důkazní břemeno. Oběť diskriminace nemusí vědět, proč byla diskriminována. V soudním sporu tedy stačí, když prokáže, že byla za podezřelých okolností znevýhodněna. Nemusí dokazovat, z jakého diskriminačního důvodu se tak stalo. Naopak, žalovaná strana bude muset dokázat, že oběť nediskriminovala.

Princip přístupnosti je zásadním požadavkem, který slouží k odbourávání překážek bránících účinnému uplatnění práv osob se zdravotním postižením. Zahrnuje přístupnost budov a jiných veřejně přístupných prostor, včetně pracovišť, jakož i služeb dostupných nebo poskytovaných veřejnosti.

Na tomto principu stojí i povinnost přijímat přiměřená opatření ve vztahu k osobám se zdravotním postižením, aby se například mohly zúčastnit vzdělávání nebo využít služeb určených veřejnosti. Nepřijetí přiměřených opatření se považuje za nepřímou diskriminaci. Tato opatření by však neměla povinné subjekty nepřiměřeně zatěžovat.