Čtvrtek, 3. dubna 2008Zprávy z médií
Na svém zasedání 26. března tohoto roku vláda schválila podnět Rady vlády pro lidská práva k právní úpravě používání omezujících prostředků při poskytování zdravotní péče. Tento podnět Radě vlády připravil její poradní orgán – Výbor pro lidská práva a biomedicínu, jehož jsem členem. Podotýkám, že ve výboru i Radě vlády jsou přítomni zástupci ministerstva zdravotnictví a před tím, než šel podnět do vlády, prošel také připomínkovým řízením ? a to v podstatě bez připomínek (včetně ministerstva zdravotnictví). Proto jej také vláda bez problémů schválila.
Jak podnět osvětluje, v ČR dosud není používání restriktivních prostředků (poutání k lůžku, umisťování na izolační místnost, používání síťových lůžek) regulováno zákonem, ale pouze metodickým pokynem ministerstva zdravotnictví z roku 2005. Z hlediska dodržování ústavních pravidel se jedná o deficit, neboť k omezení základních práv a svobod může dojít pouze zákonem (nikoli metodickým pokynem, kterého se nikdo nedovolá). Na nedostatečnou právní úpravu poukázal také Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT) při svých návštěvách v minulých letech. Již v roce 2002 CPT uvedl, že “pravidla pro užívání opatření omezujících pohyb pacienta by měla jednoznačně stanovit, že prvotní pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů by měly být pokud možno nekontaktní (např. slovní pokyny) a že v případě nutnosti fyzického zklidnění by se v zásadě mělo jednat o zvládání pomocí rukou. Použití prostředků fyzického omezení pohybu (popruhy, svěrací kazajky apod.) bude oprávněné pouze velice zřídka a musí být buď výslovně nařízeno lékařem nebo o něm musí být lékař neprodleně informován a požádán o souhlas. Pokud prostředky fyzického omezení budou ve výjimečných případech použity, mělo by být jejich použití ukončeno co nejdříve; nikdy by neměly být používány nebo jejich použití prodlužováno, jako trest.”
Tento výbor působící při Radě Evropy již od roku 1990 dohlíží na naplňování Úmluvy o zabránění mučení (č. 9/1996 Sb.), která je v současnosti právně závazná pro všech 48 států Rady Evropy. Zlepšení praxe používání omezujících prostředků upravují obecné standardy CPT od roku 1998, naleznete je i v češtině na jeho webových stránkách . Je potřeba právě na stránkách Britských listů uvést, že již od počátku devadesátých let zástupci tohoto orgánu jmenovaní jednotlivými státy prosazují tyto standardy při pravidelných návštěvách míst omezení svobody všech států od Islandu po Kavkaz a Vladivostok. Navíc jeho členové jsou psychiatři, právníci, specialisté na vězeňství, zadržování mladistvých a další profese a jeho práce vždy reflektuje moderní trendy.
Také ministerstvo zdravotnictví se naštěstí přibližuje západní praxi, evidentně nemá se zlepšením zacházení žádný větší problém a slíbilo tuto úpravu promítnout do nově připravovaného zdravotnického zákona. Podle autora v úvodu zmíněného příspěvku je však vyžadovaná praxe údajně nesmyslná a nemožná. Skutečně je tomu tak? Jak je tedy možné, že podobné principy obsahuje od 1. 1. 2007 účinný zákon o sociálních službách? Zákon regulující sociální služby v § 89 mj. říká: “Opatření omezující pohyb osob lze použít pouze tehdy, pokud byla neúspěšně použita jiná opatření pro zabránění takového jednání osoby, které ohrožuje její zdraví a život nebo zdraví a život jiných fyzických osob. Poskytovatel sociálních služeb je proto povinen podle konkrétní situace nejdříve využít možnosti slovního zklidnění situace a jiné způsoby pro zklidnění situace, například odvrácení pozornosti, rozptýlení, aktivní naslouchání. Osoba musí být vhodným způsobem informována, že může být vůči ní použito opatření omezující její pohyb.” Samozřejmě ani systém sociální péče není bez chyb, jak v lednu ukázala britská BBC. K této kauze toho již bylo napsáno dost. Také CPT ČR opakovaně vybízí, abychom jejich používání ukončili. Já bych pouze poukázal na příspěvek Davida Kocmana, který kauzu poměrně podrobně analyzuje.
Příspěvek autora dále uvádí, že zásada nejméně restriktivního přístupu je v našem zdravotnictví samozřejmostí. Je pak otázkou, proč jeho autora tyto výroky vedly k napsání rozhořčeného článku plného osobních útoků. Není samozřejmě možné, aby zdravotničtí pracovníci nechali pacienty ubližovat sobě nebo někomu jinému. Připoutání k lůžku nebo umístění na izolaci je však závažným zásahem do lidské důstojnosti a je proto na místě, aby právní úprava specifikovala podmínky, za kterých k němu může dojít. A o to v podnětu Rady vlády, který vláda schválila, jde.
Co je ovšem politováníhodnější, že tento příspěvek je jen jedním z mnoha, kterým Britské listy vytváří prostor pro virtuální realitu. Například klecová lůžka jsou dokonce zvláštním tématem Britských listů. Jak vidno z letité praxe evropského CPT – působícího při mezivládní mezinárodní organizaci Rada Evropy založené evropskými státy – byla v Česku zahájena žhavá diskuse až díky výrokům jedné celebrity z anglosaské země na toto téma dosti opožděně. Jako kdyby humánní zacházení s osobami omezenými na svobodě byla nějaká novota imperialisticky prosazovaná Georgem Sorosem nebo K. D. Rowlingovou. To bohužel vypovídá o tom, jak málo je české prostředí propojeno s již letitou praxí nejen v anglosaských zemích, ale i v kontinentální Evropě na západ od nás, včetně praxe psychiatrů. Přejme Britským listům, že z toho aspoň vytěžili virtuální protiimperialistické téma. Proč tomu ovšem musí být v takové podobě, na níž upozorňoval Filip Gregor? Neplatí snad i pro téma používání restriktivních prostředků v podání Britských listů nejtrefněji tento Gregorem zmiňovaný citát, za jehož zveřejnění mu bylo vyhrožováno útočnými PR praktikami? “?měníme realitu. Rádi vyprávíme pohádky. Kolik lidí snese pravdu o tom, že král je nahý? A víte, jak často zjišťujeme, že se pohádky staly realitou? Proto, že vytváříme mýtus. A ten pak, stvořen, žije dál svým vlastním životem. My, kteří jsme mu vdechli život , pak jen zpovzdálí sledujeme, jak to dítě roste. A někdy jsme i pyšní.”
David Zahumenský
Článek vyšel dne 3.4.2008 na www.blisty.cz, naleznete jej zde.
Čtvrtek, 27. března 2008Zprávy z médií
Rozrušeným či agresivním pacientům svítá na lepší časy. Kazajka nebo popruhy budou až poslední možnost.
PRAHA Vláda se včera shodla, že používání omezujících prostředků ve zdravotní péči má být upraveno zákonem. A zároveň má být jen výjimečné.
Včerejší rozhodnutí vlády znamená, že ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS) pravidla pro užívání omezujících prostředků zapracuje do novely zákona o péči o zdraví lidu nebo do zákona o zdravotních službách.
V Julínkově zákoně by se tak měly objevit teze, s nimiž přišel vládní výbor pro lidská práva a biomedicínu. “Přikurtování, použití svěrací kazajky, umístění do síťového lůžka nebo na izolaci dnes není zákonem upraveno,” říká člen výboru a právník Ligy lidských práv David Záhumenský. “Přitom jde o velmi závažný zásah do osobní svobody.” Absenci úpravy omezujících prostředků ve zdravotnictví kritizoval i Evropský výbor pro zabránění mučení.
Vládní výbor zároveň navrhl, jak by měla vypadat správná praxe. První pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů mají být nekontaktní – třeba slovní pokyny, Pokud slova nepomohou, může nastoupit fyzické zklidnění -ale jen pomocí rukou. Popruhy nebo kazajka by se měly používat velice zřídka, vždy z nařízení nebo se souhlasem lékaře. Použití omezujících prostředků by mělo trvat co nejkratší dobu. “Nikdy by neměly být používány, nebo jejich použití prodlužováno, jako trest,” stojí v materiálu vládního výboru pro lidská práva, který předložil vládě. Každý případ by měl být zaznamenán ve zvláštní knize se jménem lékaře, který opatření nařídil.
“Zásada nejméně restriktivního přístupu nebyla zdůrazňována,” těší se na změnu praxe David Záhumenský. “Zdravotníci nebyli vedeni k tomu, aby vynaložili dostatečné úsilí a bez nejdůraznějších způsobů omezení se obešli. Zákonná úprava povede k tomu, že je budou používat méně,” říká.
Článek vyšel dne 27.3.2008 v Lidových novinách.
Středa, 19. března 2008Aktuality
Právníci Ligy se dlouhodobě zabývají závažnými pochybeními lékařů. Ve spolupráci s MDAC zastupují také klienta, který byl v loňském roce – poté, co si omylem vzal větší dávku léků – přijat na záchytce v Brně. Ačkoli lékaři rychlé záchranné služby, kteří pana L. na záchytku přivezli, do záznamu o převozu uvedli, že pan L. byl klidný, lékaři záchytné stanice pana L. přikurtovali k lůžku. Kurty, kterými byl pan L. připoután na kotnících, na krku a na zápěstích, mu způsobily vážné spáleniny a poranění. Zranění na zápěstí byla natolik vážná, že vyžadovala asi čtrnáctidenní akutní rehabilitaci. Pan L. podal na lékaře trestní oznámení.
V rámci vyšetřování bylo prokázáno, že ke zraněním pana L. došlo v důsledku zanedbání kontrol jeho stavu během kurtování v předepsaných intervalech ze strany středního zdravotního personálu a lékaře. Přesto však bylo podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví zanedbáním povinnosti dle § 223 trestního zákona bez dalšího odloženo. Vzhledem k tomu, že usnesení potvrdil i státní zástupce, připravují Liga a MDAC ve prospěch pana L. ústavní stížnost. Ústavní soud se bohužel v podobných věcech (např. protiprávní sterilizace) odmítá případem zabývat. Právníci se tedy musí často bezodkladně obrácet na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Podána bude s největší pravděpodobností i civilní žaloba na náhradu způsobené újmy.
Liga poukazuje i na skutečnost, že použití omezujících prostředků ve zdravotnictví dosud není upraveno zákonem, přestože se jedná o zásah do základních práv občanů. Tento ústavní deficit by snad měl být napraven přijetím nového zákona o zdravotních službách.
Středa, 5. prosince 2007Zprávy z médií
Ročně je u nás orgány sociálně-právní ochrany dětí registrováni asi 1500-2000 případů týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Odborníci odhadují, že počet odhalených případů je pouze špička ledovce.
Odhalením týrání nebo sexuálního zneužívání dítěte utrpení dítěte nekončí, To, co následuje potom, často prohlubuje psychickou deprivaci dítěte, vede k sekundární viktimizaci a mnohdy až k systémovému týrání dítěte. Tato forma týrání je způsobena systémem, který byl založen na pomoc a ochranu dětí, a kterému jsou dětské oběti vystaveny.
Příkladem systémového týrání jsou případy, kdy se dítě poprvé svěří odborníkovi s týráním či zneužíváním a jeho výpověď je zpochybněna, dítě je opakovaně vyslýcháno a tím se mu opětovně vybavují traumatické zážitky z minulosti, či je traumatizováno opakovanými lékařskými prohlídkami, které se provádějí nadbytečně. Dále může jít o případy, kdy dítě úzkostlivě prožívá opakovaný policejní výslech, či je-li prováděn výslech u soudu za přítomnosti pachatele. K sekundární viktimizace může dále docházet zveřejněním identity nebo údajů, které vedou k identifi kaci oběti v médiích, neadekvátní přístup sociálního okolí k dítěti, třeba ve škole, oddělení dítěte od rodiny a rozhodování o osudu dítěte bez objektivního zhodnocení situace, nedostatečná informovanost nebo srozumitelnost informací pro dítě ohledně procesu trestního řízení a dalších opatření, která následují po odhalení týrání.
Trápení dětí u výslechů
Sekundární viktimizace dětí jako obětí násilné trestné činnosti a jejich další poškozování v trestním řízení by mělo být eliminováno a sníženo na nejnižší možnou míru. Problém násilí na dětech spadá do kompetencí ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Důsledkem je špatná koordinace systému, nedostatek jednotných a propojených statistických údajů, nejednotný monitoring a nejednotné metodické vedení. Přestože došlo k určitému zlepšení situace, nadále dochází v mnoha případech k sekundární viktimizaci dítěte v průběhu trestního řízení.
Současná právní úprava postavení dětské oběti v trestním řízení má mnoho nedostatků z hlediska prevence sekundární viktimizace. Specifi ka výslechu osoby mladší 15 let jsou stanovena v § 101 a 102 trestního řádu. Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být dítě vyslechnuto znovu jen v nutných případech. Obligatorní při výslechu dítěte mladšího 15 let jako svědka je přibrání pedagoga nebo osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže (sociální pracovník, dětský psycholog, psychiatr).
Rodiče dítěte mohou být přibráni k výslechu, pokud to přispěje ke správnému provedení. Jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat delší dobu, může být dítě vyslechnuto v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, bez nutnosti výslech opakovat po zahájení trestního stíhání. Pokud je tedy výslech dítěte proveden kvalifi kovaně, není třeba jej v průběhu trestního řízení znovu opakovat. Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházejících do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, bohužel nejsou v praxi často splněny.
I přes výukové programy stále přetrvává nevhodné chování některých policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání.
Byť právní úprava týkající se výslechu dítěte je poměrně kvalitní a přestože je v § 102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často, standardně vypovídá až třikrát – před sdělením obvinění, během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a pak před soudcem při hlavním líčení. Velkou roli hraje i materiální vybavení policejních služeben. U výslechu dítěte má právo být přítomen obhájce i státní zástupce, kteří mohou v závěru výslechu položit dítěti otázky, dále musí být přítomen vyšetřovatel, přibraná osoba, opatrovník dítěte a v případě, že je výslech dítěte prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 158a), musí být přítomen i soudce. Množství cizích osob přítomných u výslechu může být pro dítě velmi zatěžující. Výslech dítěte by měl proto probíhat prostřednictvím jednocestného zrcadla, které odděluje dítě a vyslýchajícího od ostatních přítomných, kteří mají možnost klást otázky prostřednictvím zvukového spojení. Výslech by se měl zdokumentovat na videozáznam, což snižuje nutnost jeho opakování. Vybavenost policejních služeben jednocestnými zrcadli a audio-video nahrávacími zařízeními je však velmi nedostatečná a není zákonem stanovena povinnost provádět výslech touto formou.
Dítě bez advokáta
Postavení dítěte jako poškozeného v trestním řízení je dáno § 43 odst. 1 trestního řádu. Dochází k němu v případě, bylo-li mu trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Práva dítěte jako poškozeného v trestním řízení uplatňuje jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič. V případě, že pro střet zájmů nemůže zákonný zástupce dítě zastoupit, ustanoví se dítěti podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník, kterým je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Dítě jako poškozený v trestním řízení může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem či opatrovníkem, ale také zmocněncem, kterého je oprávněn zákonný zástupce dítěti zvolit.
Pro účinnou ochranu práv nezletilého dítěte včetně ochrany před sekundární viktimizací v průběhu řízení by bylo nanejvýš vhodné, aby jeho práva háji v trestním řízení právník, popřípadě advokát. I v případech, kdy dítě zastupuje v trestním řízení opatrovník – pracovník orgánů sociálně-právní ochrany dětí, nemusí být ochrana zájmů dítěte efektivní pro nedostatečnou znalost hmotně právní i procesně-právní úpravy. Důvodem proč děti nebývají v trestním řízení zastupovány zmocněnci, jsou náklady na finanční odměnu zmocněnce. Pokud to odůvodňují majetkové poměry poškozeného a uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na bezplatné zastoupení zmocněncem.
V případech, o kterých pojednáváme níže, kdy vznikla pouze morální újma, kterou není možné odškodnit, však nelze o bezplatné ustanovení zmocněnce žádat.
Z hlediska de lege ferenda by bylo vhodné zakotvit automatické právo na bezplatné zastoupení zmocněncem minimálně ve všech případech, kdy poškozeným je dítě a jedná se o násilný trestný čin. Zastoupení advokátem může mít zásadní význam při ochraně dítěte před sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení, například v případě výslechu dítěte mladšího 15 let nemusí být umožněna ani přítomnost rodičům dítěte.
Dalším vážným nedostatkem současné právní úpravy je nemožnost odškodnění nemateriální újmy (morální škody) v rámci adhezního řízení. Morální újma je v mnoha případech jediná újma způsobená týraným a zneužívaným dětem, která je však mnohem závažnější než újma fyzická. Nemateriální újmu je možné odškodnit pouze v občanském řízení s využitím institutu ochrany osobnosti. Toho se v praxi téměř nevyužívá, neboť s sebou nese značné finanční náklady a riziko dalšího znaleckého zkoumání a traumatizace dítěte.
Ochrana soukromí
Informování médií o kauze Kuřim jasně ukázalo i nezasvěceným, jak nedostatečná je ochrana soukromí obětí trestných činů v trestním řízení. V českém prostředí je poskytování informací o trestním řízení médiím upraveno § 8a trestního řádu.
Dotčené ustanovení neklade patřičný důraz na oprávněné zájmy poškozených, svědků a pozůstalých. Z jeho dikce nelze dovodit úplný zákaz poskytnutí jejich osobních údajů. Stávající ustanovení by proto mělo být novelizováno tak, aby byl výslovně zaveden zákaz zveřejňování informací vedoucích k odhalení identity poškozeného, svědka nebo pozůstalých, a to nejen v případě dětských obětí. Možnost orgánu činného v trestním řízení odepřít poskytnutí informace o poškozeném, svědkovi nebo pozůstalém po oběti nemusí vždy zajistit, že tyto osoby budou ušetřeny nechtěného zájmu médií. Jedinou ochranou, kterou právní řád v této situaci jednotlivci poskytuje, je soudní ochrana osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, ke které lze přistoupit až po té, co byly citlivé údaje zveřejněny. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá předložení samostatné novely trestního řádu do parlamentu, která bude obsahovat zákaz zveřejňování informací umožňující identifikování dětské oběti a také stanovení tohoto zákazu v občanskoprávním řízením, pokud toto řízení souvisí s řízením trestním. Úprava má odpovídat úpravě zákazu zveřejňování informací o mladistvém v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Sankci za porušení tohoto zákazu, pokutu, stanoví přestupkový zákon. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňování informací vedoucích k identifikaci poškozeného by se měl vztahovat nejen na děti, ale i na další skupiny obětí trestných činů, minimálně těch zvláště ohrožených sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení (jako např. oběti sexuálních deliktů, ublížení na zdraví, rasových útoků, obchodování s lidmi apod.).
Rehabilitace a reintegrace dítěte
Velké nedostatky lze shledat i v otázce terapie (rodiny i dítěte-oběti) a rehabilitace dítěte – v tomto směru státní sektor stále selhává. Pokud jsou tyto činnosti zajišťovány, tak především neziskovým sektorem, tedy nutně jen ve velmi omezeném rozsahu. Ze strany státu zůstává stále převládající reakcí na násilí vůči dítěti jeho umístění do ústavního zařízení, kde se dále prohlubuje jeho deprivace, a to i v případě, kdy vztah jednoho z rodičů k dítěti je dobrý. Tato praxe je poměrně běžná, do povědomí veřejnosti se opět dostala až díky medializované kauze Kuřim a marného boje otce o předběžné svěření dětí do jeho péče. Umístěním dítěte do ústavního zařízení je v těchto případech porušována Úmluva o právech dítěte, která stanoví, že dítě nesmí být odděleno od rodičů proti jejich vůli. Úmluva umožňuje výslovně omezení nebo zákaz styku s rodičem v případě ohrožení zdravého vývoje dítěte, třeba v případech zneužívání či zanedbání, to se právě ale nevztahuje na nezneužívajícího rodiče nebo širší rodinu (např. prarodiče či jiné bližší příbuzné), kteří jsou schopni poskytnout dětem rodinné zázemí. Úmluva také zaručuje právo na kontakt s rodiči a blízkými osobami, v případě, že je od nich odtrženo. Dále je třeba zdůraznit, že neexistují specializovaná dětská zařízení pro děti se syndromem CAN a stávající ústavní zařízení nejsou schopna dětem poskytnout potřebnou terapeutickou péči.
Systém zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání, který by byl garantovaný a financovaný státem, v České republice stále neexistuje. Propojený systém služeb, který by umožňoval rychlou a efektivní reakci na jednotlivé případy a umožnil by tak systematické a komplexní zpracování dat nutných pro monitorování a analýzu, chybí. V případech násilí páchaného na dětech stále přetrvává trend nasazování ex post represivních opatření a podceňování významu prevence. Přitom prioritní by měla být prevence v samotné rodině či pomoc při překonávání problému v co nejranějším stadiu, nezabrání-li se již jeho vzniku.
V tomto ohledu je nezastupitelná role orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány ovšem stále v některých případech své zákonné povinnosti neplní tak, jak by měly, a někdy se proti nim dokonce hrubě proviňují, nevystupují dostatečně aktivně jak v prostředí rodiny, tak v příslušných řízeních týkajících se dětí. Počet pracovníků sociálně-právní ochrany je ve většině oblastí nedostatečný, preventivní činnost není v jejich kapacitě a ve většině případů chybí specializovaný pracovník na problematiku CAN.
Výbor pro práva dítěte OSN ve svých posledních Závěrečných doporučeních z roku 2003 kritizoval Českou republiku za přístup k týraným a sexuálně zneužívaným dětem. V roce 2008 bude vláda opět Výboru předkládat periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Bohužel nezbývá než konstatovat, že v implementaci Úmluvy v oblasti péče o týrané a sexuálně zneužívané děti nedošlo v ČR od roku 2003 prakticky k žádnému pokroku.
Mgr. Veronika Kristková, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 32, Děti jako politikum)
