Rozhovor s právničkou Ligy v České televizi na téma: Zdravotně postižení si stěžují u výboru OSN
Rozhovor s právničkou Ligy Denisou Slašťanovou najdete zde. (od 7:05)
K rození v nemocnici u nás neexistuje alternativa
Praha /ROZHOVOR/ – Porodníků je v Česku málo, přesto jsou u většiny porodů. Podle ředitelky Unie porodních asistentek Kateřiny Hájkové Klíčové by bylo řešení, kdyby ministerstvo zdravotnictví umožnilo existenci porodních domů.
„
V poslední době se objevují zprávy o domácích porodech, které dopadly tragicky. Jak se k přivádění dětí na svět doma stavíte?
Bývá nám podsouváno, že porody doma propagujeme. My ale jen chceme, aby ženy, které se k tomu kroku rozhodnou, měly k dispozici zdravotníka – tedy kvalifikovanou porodní asistentku. Často se stane, že ženě, která zvažuje možnost porodit dítě doma, porodní asistentka na základě zjištěných kontraindikací (např. vcestná placenta, poloha koncem pánevním apod.) porod doma nedoporučí. Usilujeme zejména o to, aby české ženy měly podobně jako ty v zahraničí, možnost volby a také, aby měly dostupnou odbornou péči.
Měla by se tedy přesně určit pravidla?
Domácí porody jsou výborně ošetřeny v Anglii, Dánsku nebo v Holandsku. Standardy, které tam platí desítky let, by se daly použít i u nás. Je tam ošetřena například spolupráce asistentky, která porod doprovází, a dalších zdravotníků, jako třeba záchranky. V Británii to funguje tak, že asistentka, která je u domácího porodu a nastanou komplikace, zavolá do nemocnice a domluví přejezd. V postotalitních zemích je zatím taková spolupráce bohužel zatím nemyslitelná. U nás se někdy stane, že sanitka přijede i v doprovodu policie, která pak porodní asistentku vyšetřuje.
Vyskytl se také případ, kdy záchranáři odvezli ženu s dítětem do nemocnice proti její vůli.
Je třeba rozlišovat plánované a neplánované domácí porody. Při neplánovaných, takzvaných překotných porodech, chce žena často rodit v nemocnici, ale vše jde tak rychle, že musí porodit doma. Pokud je pak ona a miminko zdravé, není povinnost, aby odjížděli do porodnice. Praxe je ale mnohdy taková, že je matka proti vůli od dítěte oddělena a jsou převezeni do porodnice. Tam se s ženou často zachází nevybíravě, jako by se k porodu doma sama rozhodla. V těchto případech většinou asistentka ani nefiguruje.
V případě, že se něco při porodu stane, kdo by měl nést odpovědnost?
Za zdraví své a svého dítěte nese člověk odpovědnost sám. Ženy, které se rozhodnou pro domácí porod, bývají poučené, takže je jejich rozhodnutí zodpovědné. Poslouchají gynekologa i asistentku, a když je náznak rizika, od domácího porodu ustupují. Asistentka, stejně jako kterýkoliv jiný zdravotník, nese zodpovědnost za to, že poskytuje péči podle zákona o zdravotních službách. Rodička má zodpovědnost za své rozhodnutí, zatímco porodní asistentka může být souzena v případě, že konkrétně pochybila, ale ne za to, že poskytla péči doma.
To se ale po novém roce změní…
Asistentce bude hrozit až milionová pokuta. Zákon ale nezabrání porodům doma. Na nás se každý den obrací několik žen s prosbou o doporučení konkrétní porodní asistentky, která by jim poskytla péči u domácího porodu. Pro porodní asistentky bude ale nová situace ohrožující. Ženy to tedy buď risknou samy, nebo o asistenci poprosí např. dulu, která ale neposkytuje zdravotní péči. Proto radím ženám, aby svůj zájem o péči samostatných porodních asistentek adresovaly přímo na Ministerstvo zdravotnictví nebo na zdravotní pojišťovny. Např. prostřednictvím formuláře Ligy lidských práv: Chci svůj porod. Proti novému zákonu se vzedmula velká vlna nevole a proběhla například demonstrace s názvem „Chceme péči porodní asistentky“ a tisíce lidí už podepsaly „Výzvu za bezpečný porod“.
Bude nějaké výjimka, když si ženy za služby zaplatí?
Ženy si domácí porod už dnes platí samy, protože úhradová vyhláška nezná nic takového, jako je porod vedený porodní asistentkou. Ať už si ale péči zaplatí žena nebo pojišťovna, asistentka musí jednat v souladu se zákonem. Pokuta by jí tedy hrozila vždy.
A jak to chodí v zahraničí?
Na západ od nás mohou nízkorizikové ženy rodit doma nebo v porodních domech a centrech, kde je lékař pouze na telefonu a v případě komplikací přijede. Jen ženy s komplikacemi jsou v porodnicích. V Holandsku je matka v péči porodní asistentky během celého těhotenství. S ní přijíždí do nemocnice a tam mají k dispozici porodní sál. Po porodu spolu opět odjíždějí do domácího prostředí. Snižuje se tak riziko porodních komplikací, protože asistentka ženu dobře zná a rizika odhalí lépe. U nás se jako za totality vše řeší v nemocnicích a míra rizika nehraje roli. Když je ale žena v porodnici, může se porod stát rizikovým jen proto, že se kvůli stresu nebo převozu zastaví či zpomalí. Doma by mohl proběhnout bez komplikací. V Anglii má většina porodnic rizikové oddělení, kde jsou lékaři i asistentky, a centrum asistentek, které vedou nekomplikované porody. Pouze při komplikacích, což je asi jedno procento případů, je žena převezena na rizikové pracoviště. Taková péče je levnější a efektivnější.
Mají tedy české ženy k porodnicím nějakou alternativu?
U nás se ale tlačí na to, aby se všechny porody odehrávaly v porodnicích. Je připraveno pár projektů na spuštění porodního domu – jeden v Brně a jeden v Praze. Legislativa je ale zatím neumožňuje otevřít, protože pro ně platí stejná pravidla, jako pro soukromou porodnici. To znamená nákladné vybavení, přítomnost porodníka a pediatra, což je finančně neúnosné. Je paradoxní, že u nás zdravé ženy, které jsou schopny porodit dítě samy, musí ležet v nemocnici pod dohledem lékařů a zůstávat tam další čtyři dny. To je vysoká zátěž pro státní pokladnu.
Takže se u nás porody na asistentkách nenechávají?
I podle zákona je porodní asistentka odborníkem na porod a může ho vést bez lékaře. Vnitřní pravidla většiny porodnic jsou ale taková, že je lékař přivolán vždy bez ohledu na stav ženy. Často má navíc pocit, že musí nějak zasáhnout, například porod urychlit. Když má porodnice čtyři až pět porodních boxů, musí být ve službě tři až čtyři lékaři. V Británii jsou přítomni lékaři jen na telefonu. U nás jsou u porodů preventivně.
Navzdory tomu, že Česko nedávno zažilo babyboom, počet porodnic klesá a i do budoucna mají zanikat další malá zařízení. Má opatření logiku?
Snižování počtu porodnic nám připadá jako neuvěřitelný krok i v souvislosti s tím, že se stát snaží omezit možnost práce soukromým porodním asistentkám tím, že jim neuděluje registrace. Zároveň zavírá malé porodnice, které podporují přirozený průběh porodu. Pokud ministerstvo volí jako jediné kritérium počet porodů a ne množství císařských řezů a komplikací, je něco špatně. Je to tlak na to, přivést všechny ženy do velkých specializovaných porodnic. Neumím si ale představit, jak velká města, jako je Brno či Praha, budou zvládat nápor rodiček, když už dnes se v Praze ženy musí registrovat. Stát draze vyškolil porodní asistentky, ale v případě zavírání malých porodnic si najdou jinou profesi. Ve chvíli, kdy se zjistí, že velká města nápor rodiček nezvládají, bude se provoz v porodnicích horko těžko obnovovat.
Stát tedy porodním asistentkám příliš nepřeje. Přitom si ale porodnictví zvolí jen málo lékařů, protože je tu velké riziko zažalování ze strany pacientů.
To je další paradox. Porodní asistentky usilují o tuto práci, jsou k tomu ze zákona pověřené, nesou podobnou zodpovědnost jako lékaři a celoživotně se vzdělávají. Stát jim ale provádět jejich povolání znemožňuje, i když se lékaři se do porodů nehrnou.“
Článek byl publikován dne 6. 11. 2011 na www.denik.cz.
Autorkou článku je Michaela Kloubová, www.denik.cz.
Ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě ignoruje práva rodiček
Evropský soud pro lidská práva již před rokem uznal právo žen svobodně si zvolit místo a okolnosti porodu. Podle názoru soudců má stát také povinnost zajistit jim pro uskutečnění této volby podmínky, tedy přístup k odpovídající péči porodní asistentky. České Ministerstvo zdravotnictví se přesto nadále snaží volbu žen různými prostředky omezovat. Také proto se dnes rozhodly maminky vyjádřit svůj nesouhlas s restrikcemi před ministerstvem. Pokud česká vláda svůj postoj k právům žen nezmění, Liga lidských práv doporučuje řešit situaci před soudy.
Ženy v Německu a Rakousku mají širokou volbu péče během těhotenství a porodu podle toho, co jim individuálně nejvíce vyhovuje. Mohou rodit jak v porodnici za přítomnosti lékařů, tak i v porodním domě nebo doma za asistence porodních asistentek. Existuje i možnost kontinuální péče, kdy jediná porodní asistentka se o ženu stará jak během těhotenství, tak i během porodu a následně v šestinedělí. Péče porodních asistentek je zčásti nebo zcela hrazena ze zdravotního pojištění.
Nic z výše uvedeného neplatí pro Českou republiku. Ministerstvo zdravotnictví nejenže brání alternativám k porodům v nemocnici, ale i nemocniční péče má být do budoucna omezována v neprospěch výběru rodiček. Menší porodnice, které mnoha ženám vyhovují právě z důvodu osobnějšího přístupu a intimnějšího prostředí, mají být zrušeny. Mezi konkrétní kroky ministerstva patří například nastavení vyhlášky tak, aby nemohly vznikat žádné porodní domy. Dále odmítá udělovat oprávnění k vedení porodů soukromým porodním asistentkám, čímž je nutí péči poskytovat nelegálně. Úředníci pak neváhají na porodní asistentky opakovaně podávat trestní oznámení a tím je zastrašovat.
„Ministerstvo jaksi nebere v potaz, že určité procento žen bude vždy rodit doma a je v zájmu žen i dětí, aby u toho byla zajištěna odborná péče porodní asistentky,“ vysvětluje hlavní problém právnička Ligy Zuzana Candigliota. Další argument, na který ministerstvo odmítá slyšet, je celá řada zahraničních studií, které poukazují na srovnatelnou bezpečnost fyziologických porodů v nemocnici a doma.
Liga lidských práv vidí jako nejefektivnější řešení porušování práv žen v porodnictví soudní cestu. Právníci Ligy letos podali ústavní stížnost a stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva jménem maminky, která kvůli nedostupnosti péče porodní asistentky rodila doma sama. Ženám, které se rozhodnou rodit v porodnici, ale mají obavy, že zdravotníci nebudou během porodu respektovat jejich přání, Liga doporučuje sepsat si porodní plán. Ten je v případě odmítnutí určité péče nebo způsobu poskytování péče pro zdravotníky závazný. Rodičky tak mohou chtít v případě fyziologického porodu jen péči porodní asistentky a odmítnout veškeré lékařské zásahy.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 777893871, email: zcandigliota@llp.cz
Čeká nás návrat k obecním sirotčincům?
Rozhovor Haló novin s poslankyní Soňou Markovou (KSČM), stínovou ministryní zdravotnictví
Při projednávání návrhu zákona o zdravotních službách, který bude nyní sněmovna schvalovat, ministr Leoš Heger (TOP 09) neustále zdůrazňuje, že jeho smyslem je posílení práv pacienta. Je to pravda?
Posílení práv pacienta je zastírací zaklínací formule člověka, který za maskou dobrotivého pohádkového dědečka skrývá nehezkou tvář většině pacientů nebezpečného a zlého čaroděje. Návrhy zákonů zdravotnické reformy z pera vládní pravicové koalice ve skutečnosti zavádějí mnohem více regulací a jsou skrytě i otevřeně zaměřeny proti samotným pacientům. Zvlášť proti těm, kteří budou mít hlouběji do kapsy. Nová právní norma také vzletně hovoří o tom, že má být dosaženo úrovně poskytování zdravotních služeb s úrovní srovnatelnou v tradičních, ekonomicky vyspělejších zemích EU. Většina těchto států však dává do zdravotnictví mnohem vyšší procento HDP a zároveň poskytuje většině pacientů mnohem méně služeb při srovnatelné nebo i větší spoluúčasti.
Liga lidských práv kritizuje novou definici odborné úrovně poskytované péče, lege artis, zejména její dovětek »s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti«. Jaké to může mít dopady pro pacienta?
Může to znamenat, že i nedostatečně vybavené a podfinancované nemocnice bez dostatečného množství kvalifikovaných lékařů a sester budou poskytovat péči na »náležité odborné úrovni«. Pokud by takovouto »péčí« byla pacientovi způsobena škoda, nedomůže se odškodnění s poukazem na to, že konkrétní podmínky a objektivní možnosti daného zdravotnického zařízení neumožňovaly poskytnout patřičně kvalitní zdravotní péči. To podle odborníků odporuje Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, kterou je ČR vázána, která kromě jiného upravuje právo poškozených osob na případnou spravedlivou náhradu.
Norma zavádí institut předem vysloveného přání a jeho pětileté časové omezení. Co přesně tato změna znamená?
Tento institut by měl umožnit pacientovi, aby se rozhodl, jaké lékařské zákroky si přeje či nepřeje do budoucna podstoupit v případě, že nebude schopen o nich sám rozhodnout. Omezení na pět let však jde proti tomuto původně dlouho očekávanému opatření. Důvodem zavedení tohoto omezení je podle předkladatelů rychlý vývoj vědy. Na tyto případy již ale pamatuje jiné ustanovení. Podle něho není takové přání třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s poskytnutím těchto služeb. Vypadá to, že se autoři sami zalekli své »pokrokovosti« a snaží se původní záměr poněkud otupit.
Ve sněmovně jste mj. kritizovala navrhovaný převod kojeneckých ústavů pod ministerstvo práce. Ministr Heger na rozdíl od vás tvrdil, že to neznamená jejich rušení…
Musím zcela otevřeně konstatovat, že se mi pana ministra podařilo naštvat už tím, že jsem od samého počátku poukazovala na jeho snahu vyřadit speciální dětská zařízení pro děti do tří let z resortu ministerstva zdravotnictví pod záminkou, že o zdravé děti v jeslích a kojeneckých ústavech nemusí pečovat odborní vyškolení zdravotníci. Za jistě »bohulibými« snahami o umístění všech dětí do náhradních rodin se skrývá jediná motivace: za každou cenu ušetřit veřejné finanční prostředky! Vůbec není respektována skutečnost, že velmi mnoho dětí je do pěstounské a adoptivní péče kvůli svému zdravotnímu a sociálnímu postižení neumístitelných. Na otázku, kde tyto děti budou žít po zrušení kojeneckých ústavů, mi pan Heger konkrétně neodpověděl. Čeká nás tedy návrat k obecním sirotčincům, anebo půjdeme ještě dále do minulosti a vezmeme si příklad ze staré Sparty, kde podle pověsti života neschopné jedince házeli ze skály? Podobně je tomu s jeslemi. Jejich počet klesl v letech 1990–2004 o více než 94 procent. Dnes je v ČR 49 jeslí jako zdravotnická zařízení, tj. jsou osvobozeny od daně, s 1587 místy. Pokud bude zákon schválen, ceny v těchto zařízeních – pro rodiny s dětmi tolik potřebných – stoupnou o více než 17 procent.
Co si myslíte o ustanovení, které znemožňuje všem nezletilým bez ohledu na věk, aby navštěvovali lékaře bez souhlasu rodičů?
To může znamenat, že i sedmnáctiletí budou moci podstupovat zákroky, jako například odběr krve či rentgen, pouze se souhlasem rodičů. Může dojít i k tak absurdní situaci, že rodič nedá svolení své sedmnáctileté dceři navštívit gynekologa a ten by měl takovou pacientku odmítnout. Řešení v podobě tzv. generálního souhlasu zákonných zástupců pro poskytování zdravotních služeb nezletilému jen administrativně zatíží lékaře a nemá v podstatě žádný smysl.
Souhlasíte se zavedením možnosti provádět očkování i bez souhlasu, či dokonce proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců? A co soudíte o dalších změnách, které norma přináší?
Názory na zmíněnou změnu v provádění očkování se různí, osobně si myslím, že se v případě nutného očkování asi nelze spoléhat pouze na uvědomělost a vzdělanost rodičů. Problematickou se mi ale jeví snaha ministerstva bránit porodním asistentkám, aby pomáhaly u porodů mimo nemocnice, a dokonce jim za to hrozí až milionové pokuty. Nejsem příznivkyní domácích porodů, protože to může ohrozit zdraví a život matky i dítěte, ale toto je přece jen »silná káva«. Nejasnosti panují také kolem vyřizování stížností pacientů na poskytovanou péči, protože komise složená z právníků a lékařů, která bude vydávat odborné posudky, bude jednat bez výjimky neveřejně. Je třeba připomenout, že kromě pacientů bude mít zákon 80milionový dopad na státní rozpočet kvůli zavádění nových registrů, a náklady z rozpočtů krajů kvůli novým povinnostem jsou zatím nevyčísleny. S tím se ministerstvo nenamáhalo zabývat. Návrh také umožňuje lékařům ukončit jednostranně péči o pacienta, který nebude plně akceptovat navrhovanou léčbu. To může v konečném důsledku vést k popření základního práva pacienta na svobodný a informovaný souhlas. Podle Ligy lidských práv již dnes dochází k odmítání péče onkologickým pacientům, kteří nechtějí podstoupit veškerou navrhovanou léčbu. Právě toto ustanovení by tuto praxi pomohlo zlegalizovat.
Kritizovala jste také zákon o specifických zdravotních službách. Které z navrhovaných změn vám vadí nejvíce?
Jde o změnu samotné filozofie – místo péče se zavádí služba stále více placená pacientem. Základním kritériem není snaha poskytnout pacientům potřebnou kvalitní péči, ale co nejvíce ušetřit peníze jdoucí za pacientem. Ostatní důvody plýtvání nechávají tuto vládu v klidu, včetně všudypřítomné korupce. Je třeba si u tohoto zákona všimnout jedné důležité věci -poprvé po odchodu lidovců zavanul dech středověku. Ze zákona bylo vyjmuto vše, co se týkalo umělého přerušení těhotenství. Je zřejmé, že zde jsou tlaky ze strany konzervativních pravicových politiků omezit právo ženy na rozhodování se o tom, zda bude, nebo nebude mít dítě. Návrh také přináší větší finanční zátěž pro zaměstnavatele na zajištění pracovnělékařských služeb (252 mil. Kč), pro provozovatele škol na preventivní prohlídky žáků (29,7 mil. Kč), poskytovatele zdravotních služeb v souvislosti s prováděním externích auditů lékařského ozáření (42,5 mil. Kč jednou za 5 let) a státního rozpočtu na zajištění ochranného léčení (58 mil. Kč na jednu 30lůžkovou stanici).
Jedinou normou, kterou jste nenavrhovala zamítnout, byl zákon o zdravotnické záchranné službě…
KSČM od samého počátku jasně deklarovala, že si je vědoma volání pracovníků zdravotnické záchranné služby po uceleném zákonu, který by podrobně upravoval jejich nelehkou a životně důležitou práci. Škoda, že se nepodařil prosadit maximální sociální program pro záchranáře. Přesto jsme rádi aspoň za kompromis ve formě odchodného, který snad bude odhlasován jako společný pozměňující návrh a pod kterým jsem také podepsána. Další řešení by mělo následovat v rámci Zákoníku práce. Je třeba ale připomenout, že jsem na základě analýzy našich odborníků v rámci projednávání zákona upozorňovala na některé problémy, které zůstaly nevyjasněny a nevyřešeny. Jedná se o prodloužení dojezdové doby z 15 na 20 minut nebo o to, jestli i nadále budou v některých případech jezdit záchranky s pacienty od jednoho zdravotnického zařízení k druhému, a ty je budou moci i odmítat. Zůstává také paragraf, který umožňuje neposkytnutí přednemocniční neodkladné péče a vytváří se tak zákonná opora pro nezasahování u běžných dopravních nehod, epidemií, pandemií, hromadných neštěstí a katastrof.
Jde již o druhý balík zákonů, které mají reformovat zdravotnictví. Na co se mají pacienti připravit?
Co ve skutečnosti pacienty čeká, dnes nikdo vlastně neví. Návrhy byly špatně připravené, neprodiskutované s odbornou veřejností nebo na jejich připomínky nebyl brán zřetel. Do sněmovny tak doputovaly právní i věcné paskvily. Projednávání ve zdravotnickém výboru a na plénu sněmovny pak bylo doslova plivnutím do tváře nejen nám zákonodárcům, ale především občanům ČR. Stovky stran návrhů zákonů a následně i pozměňovacích návrhů nemohly být ve zkrácených lhůtách, vládní koalicí arogantně přidělených, dostatečně prostudovány. Opravdu mě překvapilo, že i velmi inteligentní a vzdělaní lidé, renomovaní lékaři a uznávaní odborníci v řadách poslanců vládní koalice přistupují na pouhé odkývání toho, co jim jejich šéfové nařídí, a ještě se pod to ochotně podepisují. Zdravotnická reforma tedy přináší zásadní změny do českého zdravotnictví v podobě snižování solidarity, zavedení dvojí zdravotní péče – pro bohaté a pro ty, kteří si zákonem nedefinovaný nadstandard nebudou moci zaplatit. Podobu zdravotní péče těmto pacientům bude určovat jejich zdravotní pojišťovna, nikoliv jejich zdravotní stav.
Článek byl publikován dne 6.9.2011 v deníku Haló noviny.
Myšlení se nezmění ze dne na den
Rozhovor Haló novin s Davidem Zahumenským, předsedou Ligy lidských práv
Naposledy jsme spolu hovořili v lednu 2010. Jaké bylo toto období, co považujete za největší úspěchy?
Jednou z nejzranitelnějších skupin naší společnosti jsou lidé s postižením. Mám proto radost, že v několika případech se nám podařilo alespoň dílčím způsobem přispět ke zlepšení životní situace těchto klientů. Před rokem Ústavní soud v naší věci prohlásil, že masivní a automatické zbavování volebního práva u každého, kdo je zbaven způsobilosti k právním úkonům, je neudržitelné. Soud sice nezrušil zákonnou volební překážku, prohlásil ale, že by se mělo v každém individuálním případě posuzovat, zda je daný člověk s postižením schopný volit, nebo není.
Letos jsme po několika letech završili také případ klientky, která byla zcela zbytečně zbavena způsobilosti k právním úkonům. Již dříve jsme dosáhli částečného navrácení »svéprávnosti«, nedávno pak soudy vydaly verdikt, podle kterého má stát za vlastní pochybení v tomto případě klientku odškodnit částkou 200 tisíc korun.
Za velký úspěch považuji i natočení filmu »Školy na férovku«. Na příkladech z praxe se divák může přesvědčit o tom, že je možné poskytnout kvalitní vzdělání i dětem, které se od většiny odlišují barvou pleti nebo jiným handicapem.
A naopak, jakým úskalím Liga lidských práv čelila?
Jako většina neziskových organizací i my pravidelně bojujeme s tím, abychom získali finance a mohli se věnovat tématům, která považujeme za důležitá. Více než dva roky se nám nedařilo intenzivněji se zaměřit na problém nedostatečné podpory rodin v nouzi a nadměrné umisťování dětí do ústavů. Z důvodu ekonomické krize a úsporných opatření se přitom může jednat o stále více rodin. Na druhou stranu se nám přece jenom podařilo převzít zastupování několika případů a v několika již slavíme úspěchy. Od října minulého roku se tomuto tématu jedna z našich právniček věnuje systematicky alespoň na část úvazku.
Každá organizace se mění a vyvíjí. Jak se za dobu vašeho působení změnila Liga?
Věřím, že se nám stále více daří bořit mýtus o tom, že v neziskovém sektoru nejde o výsledky. Třítýdenní stipendijní pobyt v USA, kde jsem díky prestižnímu IVLP programu mohl poznat, jak neziskové organizace fungují za oceánem, mě utvrdil v pohledu, že zaměření na efektivitu je zásadní. Těší mě samozřejmě nadstandardní vztahy, které v našem kolektivu máme, zároveň ale pracujeme na zlepšování vnitřních procesů a vůbec na tom, abychom fungovali více jako firma.
Zároveň věřím, že se nám podařilo udělat další krok v cestě k tomu, aby se Liga stala dobře fungující institucí, která bude mít v naší společnosti své pevně dané místo. S cílem zajistit kontinuitu našich činností, přes výpadky projektového financování, jsme rozvinuli klub »Lidi Ligy«, který představuje platformu našich finančních a ideových podporovatelů. Díky tomu, že se více obracíme na běžné lidi, musíme být přirozeně také transparentnější a srozumitelnější. A to jsou výzvy, kterým stojí za to se postavit.
Jsou v plánu nějaké nové projekty? Jak budou pokračovat ty současné?
Velmi často vyplývají nedostatky při ochraně základních práv spíše z myšlení lidí než pouze ze špatných zákonů. Změny myšlení ale není možné dosáhnout ze dne na den. Proto chceme pokračovat v práci na tématech, kterým se věnujeme dlouhodobě. Vedle poradenství pro pacienty a jejich zastupování v nejzávažnějších případech se chceme zaměřit i na kontrolu činnosti farmaceutických korporací, které mají mnohdy dost prostředků na to, aby si právo ohýbaly, jak se jim to právě hodí. Na podzim bychom chtěli spustit nové webové stránky pro oběti policejní svévole a také pro ty, kteří se potýkají s průtahy v soudních řízeních nebo jiným nesprávným úředním postupem.
Osobně se specializujete na lidská práva ve zdravotnictví. Jakých úspěchů se už dosáhlo?
V Lize jsme dosáhli celé řady soudních rozhodnutí, která nabourávají zažitou nerovnováhu ve vztahu mezi pacientem a lékařem. Ještě před pěti lety nebylo úplně běžné, aby si pacient vyžádal kopii své zdravotní karty, po našem precedentu z roku 2006 a následné změně legislativy je to již norma. Na druhou stranu zdravotnictví je právě tou oblastí, kde změna zákonů nestačí. Během školení v komunikaci, kterých jsme v minulém roce pro zdravotníky několik zorganizovali, se ukazuje, že lékaři jsou sice odborníci ve své specializaci, někteří se ale brání tomu, že by měli každému pacientovi na úvod podat ruku. Těžko se pak můžeme divit, že takoví lékaři chtějí sami rozhodovat o tom, co je pro nás jako pacienty nejlepší a nechtějí nás do takového rozhodování zapojit.
Jste právník, proč jste si vybral práci právě v neziskovém sektoru?
Od okamžiku, kdy jsem se s Ligou lidských práv v roce 2003 potkal poprvé ještě jako student na letní Škole lidských práv v Brně, pro mě byla práce v Lize zcela přirozenou volbou. Jsem přesvědčený o tom, že kvalita života se neodvíjí jen od materiálních hledisek, ale že k ní patří i respektování důstojnosti a základních práv a svobod druhých. Lidé, se kterými jsem se v Lize po mém příchodu setkal, mi pomohli utvrdit se v tomto pohledu a jsem rád, že nyní se mohu jako předseda snažit sám inspirovat ostatní. Vzhledem k tomu, že demokracie je u nás přece jen ještě poměrně mladá a ochrana lidských práv a aktivní účast ve veřejném životě nemá dosud svou tradici, je stále na čem pracovat. Krom toho mě práce, kterou dělám, opravdu baví.
Článek byl publikován dne 5.9.2011 v deníku Haló noviny.
Autorem článku je Zbyšek Kupský, Haló noviny.